// Profipravo.cz / Dokazování 13.10.2021
Důkaz promítnutím (zhlédnutím) kamerového záznamu
V objektivním smyslu zásada přímosti v procesu dokazování sleduje, aby zjištění sporných skutečností bylo co nejvíce bezprostřední. Znamená, že soud musí použít především takové důkazní prostředky, které představují bezprostřední (přímý) pramen poznání zjišťované (dokazované) skutečnosti. Je-li k dispozici důkaz, který přímo poskytuje informace o zjišťované skutečnosti, má soud takový důkaz provést a nespoléhat pouze na důkaz, který o dokazované skutečnosti podává jen nepřímou zprávu. Soud proto nebude vyslýchat svědky ohledně skutečností, které může zjistit ohledáním nebo přečtením listiny, kterou svědek v minulosti viděl, a může-li vyslechnout svědka, který určitou skutečnost viděl nebo slyšel, nebude vyslýchat svědka, který o ní ví pouze z doslechu (od jiných osob, které ji viděly nebo slyšely).
Zásadu přímosti je třeba mít při dokazování na zřeteli i v případě, že spornou, pro rozhodnutí o věci významnou skutečnost je možné zjistit z videozáznamu (kamerového záznamu), jehož promítnutí lze považovat za specifický případ ohledání. V takovém případě se soud nespokojí pouze s výslechem svědka o tom, co viděl nebo jinak vnímal při zhlédnutí videozáznamu, ale provede o sporné skutečnosti důkaz promítnutím videozáznamu, při němž soud bezprostředně vnímá a vyhodnocuje obsah tohoto důkazního prostředku (na rozdíl od výpovědi svědka, který soudu pouze zprostředkovává to, co při zhlédnutí videozáznamu vnímal on sám, a který tak sám vyhodnocuje jeho obsah). Důkaz promítnutím (zhlédnutím) videozáznamu soudem navržený účastníkem řízení proto nelze považovat za nadbytečný [tj. za důkaz, kterým má být prokazována skutečnost, která již byla prokázána (bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena) jinými důkazy] jen proto, že k obsahu videozáznamu byl vyslechnut svědek, který videozáznam zhlédl.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 678/2021, ze dne 13. 7. 2021
Dotčené předpisy:
§ 1 o. s. ř.
§ 6 o. s. ř.
§ 120 odst. 1 o. s. ř.
§ 122 o. s. ř.
Kategorie: dokazování; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Dopisem ze dne 17. 9. 2013 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru ve smyslu „§ 52 odst. 1, písm. g)“ zákoníku práce pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, neboť se ve dnech 1. 7., 6. 7., 7. 7. a 10. 7. 2013 „prokazatelně vzdaloval z areálu společnosti zadním východem a nechal tak výrobní proces“, za který nese odpovědnost, „bez dozoru a řízení“, když „navíc průchod zadním východem je zakázán s výjimkou průchodu zaměstnanců za účelem jasného plnění pracovních povinností“.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Českých Budějovicích dne 29. 1. 2014 domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 11. 1999 jako údržbář, že od 1. 5. 2000 u žalované zastával pracovní pozici mistra a později „vedoucího směny extruze“, že mu před předáním výpovědi nebylo nic vytýkáno, že porušení „pracovní kázně“ s ním nebylo projednáno, že výpověď byla dána neoprávněně a že se na ní „zjevně podílela skutečnost“, že se žalobci zhoršil zdravotní stav a dostal se v době před výpovědí do pracovní neschopnosti. Pokud žalobce kdykoliv v minulosti z „nějakých vážných důvodů“ opustil místo výkonu práce, vždy o tomto opuštění jednal předem se svým nadřízeným a „dozor i řízení výrobního procesu, za který žalobce nesl odpovědnost, byl vždy zajištěn“. Poukázal na to, že mu výpověď byla dána až po více než dvou měsících od údajného porušení „pracovní kázně“, a tedy opožděně, neboť žalovaná měla prokazatelně k dispozici záznamy o vytýkaných odchodech žalobce z pracoviště „hned v těch dnech, kterých se odchody týkaly“.
Žalovaná namítala, že žalobce svým úmyslným jednáním významným způsobem opakovaně ohrožoval značné majetkové hodnoty, zdraví lidí a výrobní proces zaměstnavatele, čímž prokázal neloajalitu ke svému zaměstnavateli. Odmítla tvrzení, že by výpověď souvisela se skutečností, že se žalobci zhoršil zdravotní stav a dostal se v době před výpovědí do pracovní neschopnosti. Ve dnech uvedených ve výpovědi žalobce opustil pracoviště, aniž by měl souhlas svého nadřízeného. O vytýkaných jednáních se žalovaná dozvěděla na základě provedené kontroly docházky o průchodech zaměstnanců, ke které dochází na konci příslušného měsíce, a dvouměsíční lhůta k výpovědi by proto vypršela až 30. 9. 2013.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. 4. 2017 č. j. 28 C 28/2014-553 určil, že výpověď daná žalovanou žalobci dne 17. 9. 2013 je neplatná, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 70 642 Kč k rukám advokáta JUDr. Václava Junka a státu na náhradě nákladů řízení 63 382 Kč „na účet“ Okresního soudu v Českých Budějovicích. Dospěl k závěru, že „nejen že žalovaná neprokázala, že by žalobce v předmětných dnech skutečně během pracovní směny opustil své pracoviště, ale provedeným dokazováním bylo zjištěno, že pokud někdy své pracoviště opouštěl, řádně v souladu se svými pracovními povinnostmi předal řízení směny svědku K. V.“
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 9. 11. 2017 č. j. 19 Co 984/2017-592 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že žalobce má povinnost tvrzení, že opravdu vykonal pro zaměstnavatele práci, a povinnost označit důkazy potřebné k jeho prokázání. Vytknul soudu prvního stupně, že učinil nesprávný závěr o rozložení důkazního břemene a že proto žalobci neposkytl potřebné poučení podle § 118a občanského soudního řádu.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. 11. 2019 č. j. 28 C 28/2014-817 určil, že výpověď daná žalovanou žalobci dne 17. 9. 2013 je neplatná, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 90 508 Kč k rukám advokáta JUDr. Václava Junka a státu na náhradě nákladů řízení 63 382 Kč „na účet“ Okresního soudu v Českých Budějovicích. Shledal, že „pokud existoval pouze jeden záznam z kamerového systému, který zachycoval žalobce, jak přijíždí svým vozidlem, jak z něj vystupuje, jak přichází k zadní brance a jak se obléká na chodníku do bílého pláště“, jak vypověděl svědek J. C., měl být takový záznam pro „účely případného řízení o neplatnosti výpovědi žalovanou uchován“, a že z podané výpovědi svědka J. C. nevyplývá, že by žalobce viděl odjíždět, a „zda se tak stalo právě v čase“, který odpovídal evidenci o průchodech zadní brankou – vyhotovenou na základě údajů z čipové karty žalobce – „ačkoliv doba, pro kterou měl žalobce pracoviště opustit a pro žalovanou nepracovat, má z hlediska intenzity porušení pracovní kázně podstatný význam“. Soud prvního stupně uvedl, že aby mohl mít tvrzení žalované o tom, že žalobce pro ni v předmětných dnech nepracoval, jelikož opouštěl pracoviště, za prokázané, musel by mít možnost tuto okolnost zjistit i z dalších důkazů, než jen z výpovědi svědka J. C., „aby sám mohl provést hodnocení takového důkazu“, které však v tomto případě provedl svědek J. C., obzvláště když „žalobce prokázal odeslání dvou emailů v době, kdy podle docházkového systému vedeného žalovanou na pracovišti být neměl.“ Soud prvního stupně proto uzavřel, že z výpovědi svědka J. C. „ve spojení s evidencí pracovní doby zpochybněné žalobcem odeslanými emaily“ nelze mít za prokázané, že žalobce „svévolně opustil pracoviště právě ve dnech uvedených ve výpovědi a pro žalovanou nepracoval“.
K odvolání žalované a žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21. 7. 2020 č. j. 19 Co 124/2020-890 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba se zamítá, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 134 132 Kč k rukám advokáta JUDr. Františka Šimáka a České republice na náhradě nákladů řízení 61 584,95 Kč „na účet“ Okresního soudu v Českých Budějovicích. Odvolací soud zopakoval důkaz výslechem svědka J. C., z jehož výpovědi zjistil, že kamerové záznamy nebyly archivovány (byly přemazány), že svědek při prověřování kamerových záznamů v souvislosti s vyšetřováním trestné činnosti u žalované zaznamenal žalobce, jak v období „na počátku července“ (přesná data si svědek již nepamatoval, ale uvedl, že časy byly uvedeny na kamerovém záznamu) v několika případech vyšel z areálu, ve kterém se nacházel hlavní provoz žalované (areál A), a nedošel do areálu, ve kterém se nacházely sklady žalované (areál B). Svědek „ve všech zaznamenaných případech viděl žalobce, jak vychází z areálu A“, aniž by došel do areálu B (odcházel zcela jiným směrem bez oblečeného bílého pláště), a „v jednom z prověřovaných případů zaznamenal odjezd žalobce autem a jeho následný příjezd (cca po 2 hodinách), výstup z automobilu s pláštěm v ruce a oblékání pláště na chodníku“. Obrana žalobce založená na důkazech v podobě emailových zpráv poslaných dne 1. 7. 2013 ve 23:24 hodin a dne 6. 7. 2013 ve 23:46 hodin, které měly prokázat, že žalobce pro žalovanou pracoval, byla podle odvolacího soudu vyvrácena výpovědí svědka J. C., který dne 1. 7. 2013 ve 23:29 hodin viděl žalobce při vstupu do areálu A zadní brankou, a tedy „ve 23:24 hodin nemohl být email z budovy A odeslán“, a z obdobného důvodu nemohl být email odeslán ani dne 6. 7. 2013 (ve 23:46 hodin), neboť žalobce byl viděn při vstupu do areálu A dne 7. 7. 2013 v 00:24 hodin. Ze znaleckého posudku Ing. Milana Tržila, znalce v oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, odvolací soud zjistil, že „nelze jednoznačně prokázat, zda se jednalo či nejednalo o tzv. odložené odeslání, možnost, že odeslání zpráv mohlo být nastaveno s časovým předstihem, však (znalec) připustil.“ S ohledem na zjištění učiněná z výpovědi svědka J. C. odvolací soud neprovedl žalobcem navržený důkaz „záznamem z kamerového systému žalované předloženého žalovanou Policii ČR“, neboť tento důkazní návrh považoval za „nepřípustný“ a „především za nadbytečný“, neboť již na základě provedených důkazů lze učinit závěr, že žalobce dne 1. 7. 2013 opustil areál A ve 20:29 hodin, nevstoupil do areálu B brankou ani zadní branou a do areálu A se vrátil ve 23:29 hodin, že dne 6. 7. 2013 vystoupil z areálu A ve 20:51 hodin a vrátil se dne 7. 7. 2013 v 00:24 hodin bez toho, že by vstoupil do areálu B, že dne 7. 7. 2013 opustil areál A v 17:59 hodin a vrátil se do něj v 19:16 hodin a že dne 10. 7. 2013 opustil areál A ve 22:08 hodin a vrátil se ve 22:59 hodin bez toho, že by v těchto dnech vstoupil do areálu B. Odvolací soud shledal, že žalobce v uvedené době pro žalovanou nepracoval v areálu A a ani v areálu B, že „práci pro žalovanou pouze předstíral a tím se pokusil získat na úkor zaměstnavatele výhodu, mzdu za práci, kterou nevykonal a tím usiloval o nezákonné snížení majetku zaměstnavatele“, a že byl proto jednáním žalobce naplněn výpovědní důvod uvedený v ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce. Uzavřel, že výpověď byla dána žalobci žalovanou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce, neboť žalovaná se o důvodu k výpovědi dozvěděla dne 6. 8. 2013.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce v celém rozsahu (proti všem výrokům) dovolání. Namítá, že mu výpověď nebyla doručena „řádně a včas, tedy v prekluzivní lhůtě dvou měsíců od okamžiku, kdy se o ní žalovaná dozvěděla“, že mu „nebyl zaslán žádný vytýkací dopis“, že s ním nebyla výpověď projednána a postup žalované nemohl být podroben „přezkumu například odborovou organizací“, že žalované patrně ani nemohla vzniknout škoda, neboť žalobcovu docházku a účast na pracovišti ve sporných dnech schválila a vyplatila mu za odvedenou práci mzdu, a že nebyla správně posouzena otázka intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobce tuto povinnost porušil zvlášť hrubým způsobem. Průchod do areálu B z haly A bez použití čipové karty nemůže být podle žalobce porušením pracovních povinností „takové intenzity, pro kterou mu byla dána výpověď“. Žalobce po celou dobu řízení tvrdil, že se „z haly A nebo následně z haly B, kam takto přešel i v inkriminované dny nevzdálil a stále si plnil své pracovní povinnosti“. Dovolatel dále namítá, že „žalovaná neunesla břemeno tvrzení a dokazování ve vztahu k užitému výpovědnímu důvodu“ a že „nebyl proveden žalobcem navržený důkaz a rovněž tak nebyly zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly žalobcem tvrzeny“. Důkaz, který odvolací soud neprovedl, představuje kamerový záznam a fotografie, o kterých pouze zprostředkovaně hovořil svědek J. C.. Odvolací soud podle názoru dovolatele nesprávně provedl „nepřímý“ a „zprostředkovaný“ důkaz nabídnutý žalovanou – vyslechl „vrcholového manažera“ žalované J. C. – aniž by provedl důkaz v podobě kamerového záznamu, který „existuje a mohl být proveden, když jím disponuje Policie ČR“, a v důsledku takto neprovedeného důkazu „mylně dovodil, že žalobce neunesl své důkazní břemeno“. Byl-li by proveden důkaz v podobě kamerového záznamu, bude z něj podle dovolatele „nepochybně patrná pouze silueta postavy, které nebude vidět do tváře“. Dovolatel má za to, že uvedeným postupem se odvolací soud odchýlil od dřívější rozhodovací praxe dovolacího soudu, a poukázal na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 762/2001 a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2682/2013. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl. Uvedla, že „důkazní řízení bylo mimořádně obsáhlé a naprosto zbytečně prodlužované dalšími a dalšími návrhy žalobce“ a že rozhodnutí odvolacího soudu je „podložené velmi silnými a objektivními důkazy“. Podle vyjádření žalované se žalobce v dovolání dopouští „nepřijatelných spekulací“ a „věštění skutečností“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
K počátku běhu dvouměsíční lhůty k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, uvedené v ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce se Nejvyšší soud vyslovil například (ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce) v rozsudku ze dne 3. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 725/96, uveřejněném pod č. 6 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, v rozsudku ze dne 26. 3. 1998 sp. zn. 2 Cdon 600/97, uveřejněném pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo (ve vztahu k současné právní úpravě) v rozsudku ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4837/2010. Z této ustálené judikatury vyplývá, že zaměstnavatel se o důvodu k výpovědi z pracovního poměru dozví dnem, kdy jeho vedoucí zaměstnanec (§ 11 zákoníku práce), který je bezprostředně nebo výše nadřízen (a je tedy oprávněn tomuto podřízenému zaměstnanci ukládat pracovní úkoly a dávat mu k tomuto účelu závazné pokyny) tomu, kdo porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem nebo tuto povinnost porušil závažně, získal vědomost (dověděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k výpovědi z pracovního poměru. Bylo-li v projednávané věci dokazováním zjištěno, že nadřízený žalobce (statutární orgán žalované) se o jednání žalobce vytýkaném mu ve výpovědi dověděl dne 6. 8. 2013, je závěr odvolacího soudu, že výpověď byla žalobci dána (dne 17. 9. 2013) ve dvouměsíční lhůtě uvedené v § 58 odst. 1 zákoníku práce, s uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v souladu.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, že před doručením výpovědi nebyl žalobci zaslán „vytýkací dopis“, neboť v případě výpovědi dané zaměstnanci z důvodů, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zákoník práce takovou hmotněprávní podmínku – na rozdíl od výpovědi pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, kterou je možné dát zaměstnanci, jen jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi [srov. § 52 písm. g) část věty za středníkem zákoníku práce] – nestanoví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2003 sp. zn. 21 Cdo 742/2003 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3693/2012).
Namítá-li dovolatel, že s ním výpověď nebyla projednána a že mu tak nebylo umožněno, „aby se mohl tomuto postupu bránit a podrobit jej přezkumu například odborovou organizací“, pak přehlíží závěry vyslovené v judikatuře dovolacího soudu, podle nichž absence předchozího projednání výpovědi s odborovou organizací nezakládá neplatnost výpovědi (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015 sp. zn. 21 Cdo 5054/2014, který byl uveřejněn pod č. 84 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020 sp. zn. 21 Cdo 778/2020).
V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky procesního práva, zda může soud rozhodnout o neprovedení účastníkem navrženého důkazu v podobě promítnutí (zhlédnutí) kamerového záznamu (videozáznamu), jímž má být prokázána skutečnost, která je významná pro rozhodnutí o věci samé, byl-li k tomu, co je vidět na kamerovém záznamu, proveden důkaz výslechem svědka. Protože tato právní otázka dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Účelem občanského soudního řízení je především zajištění spravedlivé ochrany porušených nebo ohrožených soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků (srov. § 1 o. s. ř.). Nezbytným předpokladem tohoto cíle je náležité objasnění skutkového stavu, ke kterému dochází prostřednictvím procesu dokazování. Podle ustanovení § 6 věty první o. s. ř., soud v řízení postupuje předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny.
Dokazování, které soud v občanském soudním řízení provádí zásadně při jednání (§ 122 odst. 1 o. s. ř.), slouží ke zjištění skutkového stavu věci, na jehož základě soud rozhoduje o věci samé (§ 153 odst. 1 o. s. ř.). Zákon neurčuje, jakými důkazními prostředky má účastník řízení splnit svoji důkazní povinnost (§ 120 o. s. ř.) navrhovat (označit) důkazy k prokázání svých tvrzení; z tohoto hlediska nestanoví žádná omezení a podává pouze příkladmý výčet důkazních prostředků, které nejčastěji přicházejí v úvahu. Obecně mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků (srov. § 125 větu první o. s. ř.).
Podle ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že soud není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z nich, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány (rozhodná skutečnost již v dosavadním řízení byla bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena) jinými důkazy (srov. například usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972 sp. zn. 6 Co 344/71, publikované ve Sborníku stanovisek IV, s. 1084-1085, nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93, ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 56/95 a ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. 33 Cdo 1898/2018). Soud neprovede ani nezákonné důkazy, tj. důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018 sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, který byl uveřejněn pod č. 83 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2019).
Občanské soudní řízení je ovládáno – mimo jiné – zásadou přímosti (bezprostřednosti), která je – v subjektivním smyslu – vyjádřena v ustanovení § 122 odst. 1 o. s. ř. tím způsobem, že dokazování zásadně provádí soud, jenž rozhoduje ve věci, a to při jednání, které – nestanoví-li zákon jinak – nařídí předseda senátu k projednání věci samé a ke kterému předvolá účastníky řízení a všechny, jejichž přítomnosti je třeba (srov. § 115 odst. 1 o. s. ř.). Dokazování mimo jednání procesního soudu (dožádaným soudem nebo mimo jednání předsedou senátu z pověření senátu), popřípadě bez fyzické účasti vyslýchané osoby u jednání [s využitím technického zařízení pro přenos obrazu a zvuku (videokonferenčního zařízení) – srov. § 102a o. s. ř.] zákon umožňuje pouze výjimečně za předpokladu, že to je účelné (§ 122 odst. 2 o. s. ř.).
V objektivním smyslu zásada přímosti v procesu dokazování sleduje, aby zjištění sporných skutečností bylo co nejvíce bezprostřední. Znamená, že soud musí použít především takové důkazní prostředky, které představují bezprostřední (přímý) pramen poznání zjišťované (dokazované) skutečnosti (k zásadě přímosti občanského soudního řízení v subjektivním a objektivním smyslu srov. v odborné literatuře STAVINOHOVÁ, J., HLAVSA, P. Civilní proces a organizace soudnictví. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2003, Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, s. 183). Je-li k dispozici důkaz, který přímo poskytuje informace o zjišťované skutečnosti, má soud takový důkaz provést a nespoléhat pouze na důkaz, který o dokazované skutečnosti podává jen nepřímou zprávu. Soud proto nebude vyslýchat svědky ohledně skutečností, které může zjistit ohledáním nebo přečtením listiny, kterou svědek v minulosti viděl, a může-li vyslechnout svědka, který určitou skutečnost viděl nebo slyšel, nebude vyslýchat svědka, který o ní ví pouze z doslechu (od jiných osob, které ji viděly nebo slyšely).
Zásadu přímosti je třeba mít při dokazování na zřeteli i v případě, že spornou, pro rozhodnutí o věci významnou skutečnost je možné zjistit z videozáznamu (kamerového záznamu), jehož promítnutí lze považovat za specifický případ ohledání (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2008 sp. zn. 2 As 59/2008 a nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1247/20). V takovém případě se soud nespokojí pouze s výslechem svědka o tom, co viděl nebo jinak vnímal při zhlédnutí videozáznamu, ale provede o sporné skutečnosti důkaz promítnutím videozáznamu, při němž soud bezprostředně vnímá a vyhodnocuje obsah tohoto důkazního prostředku (na rozdíl od výpovědi svědka, který soudu pouze zprostředkovává to, co při zhlédnutí videozáznamu vnímal on sám, a který tak sám vyhodnocuje jeho obsah). Důkaz promítnutím (zhlédnutím) videozáznamu soudem navržený účastníkem řízení proto nelze považovat za nadbytečný [tj. za důkaz, kterým má být prokazována skutečnost, která již byla prokázána (bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena) jinými důkazy] jen proto, že k obsahu videozáznamu byl vyslechnut svědek, který videozáznam zhlédl.
V projednávané věci byla pro rozhodnutí o platnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalovanou žalobci z důvodu závažného porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci významná skutečnost, zda se žalobce ve dnech 1. 7., 6. 7., 7. 7. a 10. 7. 2013 v době, kdy měl vykonávat práci, vzdaloval z areálu žalované a práci pro žalovanou nevykonával. Odvolací soud měl tuto skutečnost, která byla mezi účastníky sporná, za prokázanou z výpovědi svědka J. C., který vyhodnocoval záznamy z kamer umístěných na budovách žalované, na nichž bylo (mělo být) zaznamenáno opouštění areálu žalované žalobcem. Nevzal však náležitě v úvahu, že výslechem tohoto svědka bylo odvolacímu soudu zprostředkováno jenom to, co při zhlédnutí videozáznamů vnímal sám svědek, a že přímou informaci o uvedené sporné skutečnosti mu mohlo poskytnout pouze promítnutí videozáznamu (záznamu z kamer), při němž by to byl odvolací soud, kdo by – v souladu se zásadou přímosti v procesu dokazování – bezprostředně vnímal a vyhodnocoval obsah tohoto důkazního prostředku. Závěr odvolacího soudu, že důkaz záznamem z kamerového systému žalované předloženým žalovanou Policii České republiky je s ohledem na zjištění učiněná z výpovědi svědka J. C. nadbytečný, proto není správný.
V provedení důkazu záznamem z kamerového systému žalované odvolacímu soudu nebránila okolnost, že tento důkaz žalobce uplatnil až v průběhu odvolacího řízení, neboť i kdyby nebyly splněny podmínky pro uplatňování tohoto důkazu u odvolacího soudu účastníkem řízení stanovené v § 211a o. s. ř. (jak zřejmě dovodil odvolací soud, který uvedený důkazní návrh žalobce shledal nepřípustným), byl odvolací soud oprávněn provést tento důkaz i bez návrhu účastníků, protože byl potřebný ke zjištění skutkového stavu a vyplýval z obsahu spisu již za řízení u soudu prvního stupně (§ 211, § 213a odst. 1, § 120 odst. 2 věta první o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek (včetně akcesorických výroků o nákladech řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Českých Budějovicích) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-