// Profipravo.cz / Dokazování 03.07.2020
ÚS: Přehodnocení důkazu svědeckou výpovědí odvolacím soudem
Jestliže hodlá odvolací soud přehodnotit důkaz svědeckou výpovědí provedený u soudu prvního stupně, musí tento důkaz zopakovat. Nezopakuje-li důkaz svědeckou výpovědí, a přesto jej přehodnotí (srov. § 213 odst. 2 o. s. ř.), poruší v souvislosti se zásadou přímosti a ústnosti právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Z rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost musí vyplynout, z jakého důvodu obsaženého v ustanoveních § 237 a 238 občanského soudního řádu dovolací soud shledal, že je podané dovolání nepřípustné, a poté musí tento závěr rozhodující senát také alespoň ve stručnosti (viz ustanovení § 243f odst. 3 občanského soudního řádu), odůvodnit. Vyhne-li se Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí stěžejním argumentům, které dovolatel uplatnil, a nijak na ně nereaguje, dopustí se zakázaného odepření spravedlnosti, a tedy porušení práva dovolatele na spravedlivý proces.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2310/19, ze dne 3. 6. 2020
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Vedlejší účastník dodával elektropráce na realizace zakázek stěžovatelky. Od stěžovatelky obdržel zákaznickou kartu do velkoobchodu, aby z něj mohl odebírat potřebné množství a druh materiálu. Velkoobchod poté odebraný materiál fakturoval přímo stěžovatelce. Vedlejší účastník však ve své konečné faktuře adresované stěžovatelce zahrnul i materiál, který již stěžovatelka uhradila velkoobchodu, čímž se obohatil o značnou částku. Stěžovatelka a vedlejší účastník uzavřeli dohodu o narovnání, v níž vedlejší účastník uznal svůj dluh v částce 444 182 Kč a zavázal se jej uhradit. Předmětem sporu bylo, jakou částku z uvedeného dluhu již vedlejší účastník uhradil, přičemž rozhodnutí soudů se lišila v posouzení plateb zahrnutých v dokladech PZLV-11/2011 a PP-105/2011. Dne 13. 4. 2011 vystavila zaměstnankyně stěžovatelky J. P. prozatímní pomocný doklad pro vedlejšího účastníka PZLV-11/2011, který dokládá v rámci plnění dohody o narovnání složení částek 50 000 dne 6. 4. 2011 a dalších 50 000 Kč dne 13. 4. 2011. Později dne 20. 10. 2011 vystavila zaměstnankyně stěžovatelky V. S. příjmový doklad PP-105/2011 na částku 150 000 Kč.
2. Stěžovatelka se v červnu 2013 domáhala u Okresního soudu v Jindřichově Hradci, aby jí vedlejší účastník zaplatil nedoplatek dluhu vzniklého z dohody o narovnání. Předmětem sporu mezi stranami byl mimo jiné vztah účetních dokladů PZLV-11/2011 a PP-105/2011. Zatímco stěžovatelka tvrdila, že později vystavený příjmový doklad PP-105/2011 v sobě zahrnuje částky z dokladu PZLV-11/2011, který byl pouze prozatímní a nezpůsobilý k zaúčtování, a tedy vedlejší účastník zaplatil pouze 150 000 Kč, podle vedlejšího účastníka uvedené doklady potvrzují úhradu celkové částky 250 000 Kč, tedy součet částek z obou dokladů. Na základě svědeckých výpovědí J. P. (bývalé zaměstnankyně stěžovatelky a matky vedlejšího účastníka), V. S. (která podepsala příjmové doklady) a S. M. (externí účetní stěžovatelky) rozhodl okresní soud ve prospěch stěžovatelky.
3. Uvedený rozsudek okresního soudu zrušil Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením č. j. 22 Co 736/2014-93 ze dne 22. července 2014 a věc postoupil Krajskému soudu v Českých Budějovicích jakožto soudu věcně příslušnému. Krajský soud doplnil dokazování o listiny, avšak odmítl provézt opakovaně dokazování svědectvím výše jmenovaných účetních. Krajský soud uvedl, že takové dokazování je nadbytečné, neboť měl za to, že "výslech svědkyň provedený před Okresním soudem v Jindřichově Hradci je dostatečný, bez jakýchkoliv výkladových pochybností v jejich vyjádřeních." Krajský soud vyhověl žalobě rozsudkem č. j. 13 Cm 1037/2014-158 ze dne 4. 3. 2015. Vrchní soud v Praze rozhodnutí krajského soudu zrušil usnesením č. j. 4 Cmo 97/2015-177 ze dne 19. října 2016. Jedním z důvodů pro zrušení bylo, že krajský soud měl poučit vedlejšího účastníka o tom, že považuje za nadbytečné jeho návrhy na doplnění dokazování o výslech jeho matky a bývalé zaměstnankyně stěžovatelky (paní P.), případně paní S. Rovněž měl stěžovatelku poučit o tom, že může předestřít další tvrzení a návrhy na provedení důkazů ve smyslu § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.").
4. V dalším řízení krajský soud provedl výslech navržených svědkyň a dospěl ke stejnému závěru. Rozsudkem č. j. 13 Cm 1037/2014-212 ze dne 11. října 2017 opětovně uložil vedlejšímu účastníkovi uhradit dlužnou částku ve výši celkem 112 588 Kč s příslušenstvím. Krajský soud se odvolal na výpovědi všech tří svědkyň. Mimo jiné v rozsudku odkázal na vyjádření V. S., že doklad o zaplacení částky 150 000 Kč je dokladem k částečným platbám, "neboť pokud si svědkyně vzpomíná, zaplatil žalovaný 3krát 50 000 Kč a protože tyto doklady k platbám neprošly účetnictvím, dohodla se svědkyně s účetní na vystavení tohoto dokladu, který bylo lze zaúčtovat." Krajský soud v odůvodnění odkázal rovněž na vyjádření J. P., která uvedla, že "vystavila prozatímní pomocný doklad (PZLV-11/2011) pro žalovaného s tím, aby měl potvrzení, že uvedené částky převzali. Ohledně těchto částek později musel být vystaven nový doklad, který by bylo možno zaúčtovat do účetnictví." Proti tomuto rozhodnutí se vedlejší účastník odvolal.
5. Vrchní soud výrokem I v záhlaví označeného rozsudku potvrdil rozsudek krajského soudu pouze v rozsahu částky 12 588 Kč s příslušenstvím, avšak ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím rozsudek krajského soudu změnil tak, že žalobu stěžovatelky zamítl, a změnil rovněž nákladové výroky. Výrokem II pak rozhodl o nákladech řízení. Vrchní soud totiž po zopakování pouze listinných důkazů dospěl k jiným skutkovým zjištěním než krajský soud. Podle vrchního soudu prozatímní doklad PZLV-11/2011 prokazoval úhradu částek 50 000 Kč dne 6. 4. 2011 a 50 000 Kč dne 11. 4. 2011 a stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, že tomu tak nebylo. Krajský soud postavil své závěry na svědecké výpovědi účetní, která však v době zaplacení těchto částek u stěžovatelky ještě nepracovala. Vrchní soud naopak uvedl, že listinným důkazům přikládá větší význam než svědeckým výpovědím, a ztotožnil se tak s tvrzením vedlejšího účastníka, že bylo zaplaceno o 100 000 Kč více, než uvádí stěžovatelka.
6. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že se vrchní soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Stěžovatelka odkázala na vybraná rozhodnutí obou soudů. Za odchýlení považovala stěžovatelka tu část postupu vrchního soudu, ve které nezopakoval důkazy výslechem svědkyň a dospěl na základě vybraných listinných důkazů k jinému skutkovému závěru než krajský soud. Vrchní soud podle stěžovatelky v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu porušil rovněž poučovací povinnost podle § 118a odst. 3 o. s. ř. tím, že stěžovatelku nepoučil, že důkazně neunesla své tvrzení o existenci žalované pohledávky a nevyzval ji k navržení dalších důkazů k prokázání sporných tvrzení.
7. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání pro jeho nepřípustnost. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelka namítala pouze vady řízení u vrchního soudu. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu žádná z těchto námitek nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil. Nejvyšší soud odkázal na § 241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vady řízení tak podle Nejvyššího soudu nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem.
II. Argumentace účastníků
8. Podle stěžovatelky bylo napadenými rozhodnutími porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
9. Podle stěžovatelky Nejvyšší soud interpretoval § 237 o. s. ř. "nepřiměřeně restriktivním způsobem" a rozhodování o procesních vadách, které svou intenzitou porušují ústavou zaručená práva, převádí na Ústavní soud, což nadále vede ke zbytečnému prodloužení řízení. Stěžovatelka odkazuje v této souvislosti na závěry vyslovené v nálezu sp. zn. II. ÚS 1113/16 ze dne 29. 11. 2016 (N 228/83 SbNU 559) nebo v usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541). Stěžovatelka uvádí, že ačkoliv v dovolání namítala procesní vady, jedná se o vady, které zasahují do jejích základních práv a jako takové jsou způsobilé k tomu, aby se jimi Nejvyšší soud zabýval.
10. Vrchní soud podle stěžovatelky nepostupoval v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř., neboť aniž by zopakoval dokazování výslechem příslušných svědků, přistoupil k jejich hodnocení a dospěl k odlišným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně. Stěžovatelka podrobně odůvodnila, proč byly svědecké výpovědi, které vysvětlují obsah příjmových pokladničních dokladů, klíčové. Ve spojení s listinnými důkazy vrchní soud musel hodnotit i svědecké výpovědi, což stěžovatelka dokládá odkazem na odůvodnění napadeného rozsudku, ve kterém vrchní soud uvádí, že ke svému závěru o skutkovém stavu věci dospěl proto, že přiznal větší váhu listinným důkazům. Postupem, kdy vrchní soud listinným důkazům přikládal větší váhu než výpovědím svědků, s nimiž se seznámil toliko zprostředkovaně a jejichž svědecké výpovědi v odvolacím řízení nezopakoval, vrchní soud podle stěžovatelky porušil právo na rovný přístup soudu k účastníkům řízení a na to, aby se soud řádně zabýval všemi důkazy, které byly v řízení provedeny, i těmi, které svědčí ve prospěch stěžovatelky.
11. Stěžovatelka také namítá, že vrchní soud postupoval v rozporu se zásadou předvídatelnosti rozhodnutí, protože ji nepoučil podle § 118a odst. 3 o. s. ř., čímž jí znemožnil navrhnout další důkazy k prokázání existence jí tvrzené výše pohledávky vůči vedlejšímu účastníkovi. V této souvislosti odkazuje na závěry Nejvyššího soudu v rozsudku sp. zn. 29 Odo 1069/2003 ze dne 27. 7. 2005 a rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1491/2002 ze dne 20. 3. 2003, podle nichž soud může své rozhodnutí založit na závěru, že účastník neunesl důkazní břemeno jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř.
12. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení a zopakoval své závěry, že stěžovatelka zakládala své námitky na zpochybnění skutkových zjištění vrchního soudu, kritice hodnocení důkazů a výtkách k jeho procesnímu postupu, a proto danou věc odmítl v souladu se zákonem.
13. Vrchní soud pouze odkázal na skutková zjištění a právní názory, jež jsou uvedeny v napadeném rozsudku, přičemž uvedl, že na těchto zjištěních a názorech nadále trvá.
14. Vedlejší účastník vyjádřil souhlas se závěry a postupy obecných soudů.
III. Hodnocení Ústavního soudu
15. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaného spisu a vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť jak vrchní soud (viz část III.A), tak Nejvyšší soud (viz část III.B) porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
A. K rozhodnutí vrchního soudu
16. Z hlediska svého obsahu ústavní stížnost směřuje pouze proti výroku I rozsudku vrchního soudu v části, v níž byl změněn rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 13 Cm 1037/2014-212 ze dne 11. 10. 2017, a proti nákladovému výroku II. Vedle toho bylo výrokem I rozsudku vrchního soudu potvrzen rozsudek krajského soudu v rozsahu, jímž bylo stěžovatelčině žalobě co do částky 12 588 Kč s příslušenstvím vyhověno. Proti této části rozhodnutí nevznesla stěžovatelka žádnou námitku a z hlediska obsahu proto dospěl Ústavní soud k závěru, že proti této části rozhodnutí její stížnost nesměřuje. Pro úplnost je třeba dodat, že i kdyby stěžovatelka napadla i tuto část výroku I rozsudku vrchního soudu, bylo by třeba tuto část stížnosti hodnotit jako zjevně neopodstatněnou, neboť v daném rozsahu bylo žalobě stěžovatelky vyhověno, a tedy nedošlo k porušení jejích základních práv a svobod.
a) Obecné principy
17. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vytýká vrchnímu soudu, že se uchýlil k hodnocení důkazů svědeckými výpověďmi, aniž by tyto důkazy zopakoval. Rovněž mu vytýká, že ji v rozporu s § 118a o. s. ř. nepoučil o tom, že zastává opačný názor, pokud jde o hodnocení důkazů než krajský soud.
18. Důkazní řízení zahrnuje provedení důkazů a jejich hodnocení a ústí ve zjištění skutkového stavu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu hodnocení důkazů bez jejich provedení soudem (nejsou-li dány důvody dožádání) zakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Takový postup je porušením zásady přímosti, podle níž dokazování provádí soud, jenž rozhoduje ve věci, a to při jednání, ke kterému předvolá účastníky řízení, přičemž rozhodnutím ve věci je i změna rozhodnutí nalézacího soudu soudem odvolacím v odvolacím řízení [srov. například nález sp. zn. IV. ÚS 57/04 ze dne 12. 10. 2004 (N 144/35 SbNU 37); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Smyslem a účelem zásady přímosti je objektivita a nezávislost soudního rozhodování, jakož i zabezpečení práva účastníků řízení k provedeným důkazům se vyjádřit.
19. Podle § 213 o. s. ř. není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Zároveň odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci. Podle § 213 odst. 2 věty druhé o. s. ř. soud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Tato ustanovení již v minulosti Ústavní soud několikrát vyložil. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 275/98 ze dne 29. 5. 2000 (N 79/18 SbNU 183) Ústavní soud konstatoval: "Podle ustanovení § 213 o. s. ř. a zavedené judikatury soudů není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, pokud se však míní odchýlit od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně na základě svědeckého důkazu před soudem prvního stupně provedeného, je nutno, aby důkazy svědecké sám opakoval, a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení svědeckého důkazu. Jestliže odvolací soud z tohoto zákonného postupu vykročil [...], pak při hodnocení důkazů zatížil své rozhodnutí a řízení mu předcházející vážnou vadou a současně jednal v rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu chráněnými čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy."
20. Důvody, pro které je takováto vada řízení zároveň zásahem do práva na spravedlivý proces, rozvedl Ústavní soud například v nálezu sp. zn. I. ÚS 3725/10 ze dne 3. 8. 2011 (N 139/62 SbNU 175): "Skutková zjištění (zjištění skutkového stavu) jsou v občanském soudním řízení výsledkem provádění důkazů (§ 122 o. s. ř.) a jejich hodnocení (§ 132 o. s. ř.). Z uvedeného plyne a contrario závěr, že skutková zjištění může činit toliko ten soud, který důkaz provedl (s výjimkou podle § 122 odst. 2 o. s. ř.). Dodržení zásady přímosti je tudíž jedním z pojmových znaků důkazního řízení. [...] je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám zopakoval."
21. Konečně nález sp. zn. III. ÚS 3717/16 ze dne 26. 9. 2017 (N 179/86 SbNU 845), o který stěžovatelka zejména opírá svou argumentaci, uzavírá, že zhodnotil-li odvolací soud výpověď svědka jinak než soud první instance, aniž jej vyslechl, přičemž na tomto základě dospěl k odlišnému skutkovému závěru, zatížil soudní řízení s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti tzv. kvalifikovanou vadu, tedy vadou, která má dle judikatury Ústavního soudu přesah i do ústavněprávní roviny (bod 35). [dále srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 57/04 ze dne 12. 10. 2004 (N 144/35 SbNU 37), část II, nález sp. zn. I. ÚS 273/06 ze dne 14. 9. 2007 (N 144/46 SbNU 409), bod 27, nález sp. zn. III. ÚS 2983/08 ze dne 10. 11. 2009 (N 234/55 SbNU 261), obdobně také nález sp. zn. III. ÚS 1544/16 ze dne 20. 11. 2018, bod 33].
22. Obdobně i Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi důsledně zdůrazňuje, že důkaz výslechem osob je vzhledem k jeho specifikům třeba zopakovat vždy, na rozdíl od důkazů listinných, kde se Nejvyšší soud přiklání k názoru, že obecně postavený požadavek na opakování důkazů listinami je věcně neopodstatněný, a tudíž formalistický (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1940/2000 ze dne 23. 1. 2001, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 803/2005 ze dne 23. 8. 2006, a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Odo 1509/2006 ze dne 18. 2. 2009).
23. Lze tedy uzavřít, že jestliže hodlá odvolací soud přehodnotit důkaz svědeckou výpovědí provedený u soudu prvního stupně, musí tento důkaz zopakovat. Nezopakuje-li důkaz svědeckou výpovědí, a přesto jej přehodnotí, poruší v souvislosti se zásadou přímosti a ústnosti právo stěžovatele na spravedlivý proces.
b) Aplikace obecných principů na projednávanou věc
24. Krajský soud jako soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že vedlejší účastník stěžovatelce zaplatil pouze 150 000 Kč. Příjmový doklad PP-105/2011 ze dne 20. 10. 2011 vystavený na částku 150 000 Kč v sobě totiž dle krajského soudu zahrnuje dvě platby po 50 000 Kč ze dnů 6. 4. 2011 a 13. 4. 2011, na které byl vystaven prozatímní doklad PZLV-11/2011, takže dne 20. 10. 2011 bylo vedlejším účastníkem zaplaceno pouze 50 000 Kč. Krajský soud se neztotožnil s tvrzeními vedlejšího účastníka, že dne 20. 10. 2011 uhradil částku 150 000 Kč, k níž měly být připočteny platby z 6. 4. 2011 a 13. 4. 2011, tedy že celkem uhradil stěžovatelce 250 000 Kč. K tomuto závěru krajský soud dospěl výkladem listinných důkazů, zejména dokladů PP-105/2011 a PZLV-11/2011, v kontextu skutkových zjištění plynoucích ze svědeckých výpovědí J. P., která vystavila doklad PZLV-11/2011, S. M., účetní stěžovatelky, a V. S., která vystavila doklad PP-105/2011.
25. Jak plyne z napadeného rozsudku, vrchní soud zopakoval dokazování pouze některými listinami a na tomto základě dospěl k odlišným skutkovým zjištěním. Vrchní soud to odůvodnil tím, že "přikládá větší váhu předloženým listinným důkazům, tedy dokladu PZLV-11/2011." Vrchní soud ovšem rovněž přistoupil k hodnocení svědeckých výpovědí, aniž by sám svědkyně vyslechl. V případě výpovědi svědkyně V. S., o kterou se podle vrchního soudu opřel krajský soud, vrchní soud výslovně zmiňuje, že "výpověď svědkyně V. S. se opírá o neurčitá tvrzení, neboť v době vystavení dokladu PZLV-11/2011 ze dne 13. 4. 2011, který dokládá složení žalovaným do pokladny žalobce 50 000 Kč dne 6. 4. 2011 a dalších 50 000 Kč dne 13. 4. 2011, ještě nebyla u žalobce zaměstnána. Pokladní doklad PP-105/2011 dokládá k datu 20. 10. 2011, tedy v době, kdy již svědkyně pracovala u žalobce a učinila na tomto dokladu svůj podpis, příjem 150 000 Kč do pokladny žalobce složených žalovaným." Vrchní soud tak zpochybnil zejména vyjádření svědkyně V. S. v řízení před krajským soudem, že jí vystavený doklad PP-105/2011 měl pokrýt i předtím zaplacené částky 50 000 Kč ze dne 6. 4. 2011 a dalších 50 000 Kč ze dne 13. 4. 2011.
26. Navzdory tomu, že vrchní soud výslovně zmiňuje pouze výpověď V. S., fakticky přehodnotil i výpovědi dalších svědkyň, neboť i ty vedly krajský soud k závěru, že vedlejší účastník uhradil stěžovatelce toliko 150 000 Kč. Svědkyně J. P. totiž uvedla, že doklad PZLV měl sloužit "pro žalovaného s tím, aby měl potvrzení, že uvedené částky převzali. Ohledně těchto částek musel později být vystaven nový doklad, který bylo možno zaúčtovat do účetnictví" a z výpovědi S. M., účetní stěžovatelky, vzal krajský soud za prokázané, že doklad PZLV-11/2011 v účetnictví není vedený.
27. Na základě tohoto zhodnocení vrchní soud dospěl k rozdílným skutkovým závěrům, než ke kterým dospěl krajský soud, a uzavřel, že vedlejší účastník zaplatil 250 000 Kč, a ne pouze 150 000 Kč, jak tvrdí stěžovatelka. V souladu s uvedenými zásadami ústnosti a přímosti měl vrchní soud zopakovat výslechy svědkyň, chtěl-li hodnotit jejich výpovědi odlišně od krajského soudu. To však neučinil. Vrchní soud tím, že změnil rozhodnutí krajského soudu na základě odlišného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by sám svědkyně vyslechl, porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny výrokem I v části, jímž změnil rozsudek krajského soudu, a výrokem II, jímž rozhodl o nákladech řízení.
B. K rozhodnutí Nejvyššího soudu
a) Obecné principy
28. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem, případně před jiným orgánem. Přitom tento postup k ochraně práv jednotlivce již není upraven na úrovni ústavního pořádku, nýbrž v procesních předpisech podústavního práva, které kogentně stanoví, jakými konkrétními způsoby a procesními instituty lze právo na soudní a jinou právní ochranu realizovat. Pokud jednotlivec takto stanovený postup dodrží a soud přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k porušení práva na soudní ochranu, k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti - denegationi iustitiae [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2723/13 ze dne 1. 10. 2014 (N 185/75 SbNU 59), bod 24, či nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 196/75 SbNU 211), bod 9].
29. V souladu s touto zásadou též úvahy Nejvyššího soudu při hodnocení přípustnosti dovolání (tedy při selekci případů, jimiž se bude Nejvyšší soud meritorně zabývat) se musí pohybovat v rámci mezí stanovených občanským soudním řádem i obecných principů vztažených k právu na spravedlivý proces, aby nedošlo k odepření spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1990/15 ze dne 5. 4. 2016 (N 59/81 SbNU 47), bod 22]. Z ústavního pořádku České republiky ani z judikatury ESLP (rozsudek ze dne 17. 1. 1970 ve věci Delcourt proti Belgii, stížnost č. 2689/65) nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku. Přestože dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jehož existence sama nepožívá ústavněprávní ochrany, byl-li takový opravný prostředek v právním řádu zaveden, nemůže být rozhodování o něm vyjmuto z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2804/15 ze dne 19. 7. 2016 (N 132/82 SbNU 163), bod 19 a nález sp. zn. III. ÚS 3127/17 ze dne 19. 12. 2017 (N 236/87 SbNU 827), bod 30].
30. Nejvyšší soud musí mít na zřeteli, že účelem dovolání není pouze sjednocování judikatury, ale že se rovněž jedná o prostředek ochrany subjektivních práv, kterých se jedinec dovolává. Z tohoto plyne požadavek, aby Nejvyšší soud vykládal podmínky připuštění dovolání tak, aby byl nejen naplněn účel sjednocování judikatury, ale především také ochrana základních subjektivních práv podle čl. 4 Ústavy. Ochranu subjektivních práv proto nelze pouštět ze zřetele ani tam, kde je zákonodárcem sledovaným účelem řízení o mimořádném opravném prostředku tzv. sjednocování judikatury. Toto základní východisko pro posuzování úlohy dovolání, které bylo stanoveno v nálezu sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355), potvrzuje po novele o. s. ř. účinné od 1. 1. 2013 např. nález sp. zn. II. ÚS 14/18 ze dne 2. 12. 2019 (body 31-33).
31. Ústavní soud považuje za nutné připomenout též zásadu subsidiarity ústavní stížnosti. Závazek formulovaný v čl. 4 Ústavy, aby základní práva a svobody byly pod ochranou soudní moci, je adresován především obecným soudům a ochrana ústavnosti proto nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu nýbrž celé justice. Jak vyplývá i z podmínek přípustnosti ústavní stížnosti v § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost v tomto systému představuje prostředek ultima ratio [jak Ústavní soud vyslovil např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)] a je nástrojem ochrany základních práv, který nastupuje po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných podle zákona v systému orgánů veřejné moci. Speciálně vůči Nejvyššímu soudu a jeho povinnosti poskytovat jednotlivci ochranu základních práv se Ústavní soud vyjádřil např. v již zmíněném nálezu sp. zn. IV. ÚS 128/05.
32. Ústavní soud se podrobně zabýval civilním dovoláním ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (č. 460/2017 Sb.). Ústavní soud v tomto stanovisku připomenul, že lze rozlišit mezi situacemi, kdy se dovolání odmítá proto, že neobsahuje zákonem vyžadované náležitosti (včetně vymezení, v čem je dovolatelem spatřováno naplnění předpokladů přípustnosti dovolání), a posouzením, zda je jeden z předpokladů přípustnosti dovolání skutečně splněn (bod 40). V prvním případě Nejvyšší soud posuzuje podání z čistě formálního hlediska. Následně, pokud dovolání obsahuje veškeré náležitosti, přistupuje Nejvyšší soud k posouzení samotné přípustnosti. Posouzení, zda je splněn jeden z předpokladů přípustnosti dle § 237 o. s. ř., je již (kvazi)meritorním posouzením návrhu (tamtéž, body 40-41).
33. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost musí vyplynout, z jakého důvodu obsaženého v ustanoveních § 237 a 238 občanského soudního řádu dovolací soud shledal, že je podané dovolání nepřípustné, a poté musí tento závěr rozhodující senát také alespoň ve stručnosti (viz ustanovení § 243f odst. 3 občanského soudního řádu), odůvodnit [nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1990/15 ze dne 5. 4. 2016 (N 59/81 SbNU 47), bod 22].
34. Vyhne-li se Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí stěžejním argumentům, které dovolatel uplatnil, a nijak na ně nereaguje, dopustí se zakázaného odepření spravedlnosti, a tedy porušení práva dovolatele na spravedlivý proces (srov. nález sp. zn. II. ÚS 644/18 ze dne 17. 8. 2018, bod 59).
35. Jak uvedlo plénum Ústavního soudu v již citovaném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS- st. 45/16, bodech 54-55, ačkoliv dovolací řízení zásadně ke zjišťování a přehodnocování skutkového stavu neslouží a sloužit nemůže, zcela výjimečně mohou nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny. Podstatou přezkumu v těchto případech přitom nebývá přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v § 241a odst. 2 a § 237 občanského soudního řádu. Je-li tato otázka v dovolání řádně předestřena Nejvyššímu soudu, nemůže být dovolání v této části hodnoceno jako vadné pro uplatnění jiného dovolacího důvodu, než jakým je nesprávné právní posouzení věci [tamtéž, bod 57]. Z toho vyplývá, že Nejvyšší soud se s takto vznesenou námitkou, byť se týká skutkového stavu, musí vypořádat při (kvazi)meritorním hodnocení přípustnosti dovolání a své úvahy odpovídajícím způsobem vyložit tak, aby se nedopustil odepření spravedlnosti.
36. Lze uzavřít, že nejen Ústavní soud je povolán k ochraně ústavnosti, ale je i povinností obecných soudů dle čl. 4 Ústavy dbát ochrany základních práv účastníků řízení. Tento účel sleduje i řízení o dovolání, neboť představuje další možnost, jak zabránit možným zásahům do základních práv, z čehož vyplývá i povinnost tento opravný prostředek vyčerpat, aby bylo možné domáhat se ochrany před Ústavním soudem. Výjimkou jsou jen zákonem dané situace, kdy dovolání podat nelze. Toto pravidlo není pouze pokynem pro účastníky řízení, ale plynou z něho důsledky i pro Nejvyšší soud. Ten se musí vypořádat s argumenty dovolatelů tak, aby nedošlo k odepření spravedlnosti.
b) Aplikace obecných principů na projednávanou věc
37. Ze samotného textu napadeného usnesení plyne, že stěžovatelka se domáhala vyřešení otázky, kterou vrchní soud rozhodl odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu. Při tomto odkázala na judikaturu obou soudů v obdobných případech, kdy odvolací soud dospěl k jinému hodnocení důkazu svědeckou výpovědí, aniž by důkaz svědeckou výpovědí opětovně provedl. Stěžovatelka tedy uvedla dostatečně zřejmě, že přípustnost dovolání spatřuje v potřebě vyřešit právní otázku, při jejímž řešení se vrchní soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
38. V projednávaném případě Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, aniž se věcně zabýval námitkami stěžovatelky. Skutečnosti, proti kterým míří vznesené námitky stěžovatelky, ponechal Nejvyšší soud v odůvodnění stranou a přezkoumával pouze to, zda stěžovatelka napadá něco jiného než procesní postup soudu, tedy vady řízení. Nejvyšší soud pouze poukázal na to, že procesními vadami předchozích řízení se nemůže zabývat za situace, kdy jinak neshledal dovolání přípustným, a to ani v případě, že nižší soudy skutečně nepostupovaly procesně v souladu se zákonem. Ústavní soud souhlasí s Nejvyšším soudem v jeho stanovisku, že ne každá procesní vada řízení před soudem je zároveň zásahem do ústavního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. V tomto případě se ovšem jednalo o procesní vady, které mají ústavněprávní přesah, jak ostatně plyne ze závěrů Ústavního soudu ve vztahu k rozhodnutí vrchního soudu (část A výše).
39. Nejvyšší soud se však při hodnocení přípustnosti dovolání rozhodl těmto argumentům nevěnovat. Nejvyšší soud se k nim tedy v (kvazi)meritorní rovině stručně nevyjádřil, ačkoliv to bylo jeho povinností. Nejvyšší soud se tudíž vyhnul stěžejním argumentům uplatněnými stěžovatelkou a nijak nereagoval na otázku, kterou odůvodnila přípustnost dovolání. Postup Nejvyššího soudu tak vedl k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu, a k odepření spravedlnosti. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu tak došlo k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
C. Závěr
40. Na základě takto vyložených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že v posuzované věci Nejvyšší soud svým usnesením a Vrchní soud v Praze výrokem I v části, jímž změnil rozsudek krajského soudu, a výrokem II, jímž rozhodl o nákladech řízení, porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Vrchní soud se tohoto porušení dopustil tím, že změnil rozhodnutí krajského soudu na základě odlišného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by sám zopakoval provedené svědecké výpovědi. Nejvyšší soud se dopustil zakázaného odepření spravedlnosti, protože nereagoval na argumenty stěžovatelky a rozhodl o nepřípustnosti dovolání, aniž by tuto nepřípustnost náležitě odůvodnil.
41. Jelikož napadenými rozhodnutími v uvedeném rozsahu bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí v uvedeném rozsahu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.
Autor: US