// Profipravo.cz / Dokazování 03.06.2019
Lhůta k uplatnění námitky podjatosti znalce
Ke skutečnostem, pro které je znalec vyloučen, soud přihlíží kdykoliv za řízení. Lhůta k uplatnění námitky podjatosti znalce, jejíž zmeškání by mělo za následek, že by již otázku vyloučení znalce nebylo možné v základu zkoumat a vyřešit, není stanovena.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 558/2017, ze dne 27. 2. 2019
Dotčené předpisy:
§ 127 o. s. ř.
§ 11 zák. č. 36/1967 Sb.
Kategorie: dokazování; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. dubna 2016, č. j. 56 Cm 122/2015-100, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 19. června 2015, č. j. 56 Cm 122/2015-15, kterým uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 140.000 Kč s 6% úrokem od 23. května 2012 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 466,70 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 24.060,80 Kč (výrok I.); dále rozhodl o nákladech námitkového řízení (výrok II.) a o vrácení přeplatku zálohy na znalecký posudek (výrok III.).
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovanému se prostřednictvím námitky „nepravosti“ směnky správnost vydaného směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
Přitom zdůraznil, že ze znaleckého posudku z oboru kriminalistika, specializace expertiza ručního písma ze dne 28. prosince 2015, vypracovaného znalkyní PhDr. V. M. za pomoci konzultanta RNDr. M. M., znalce z oboru kriminalistika, specializace technické zkoumání písemností, vyplývá, že žalovaný směnku, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhá (jde o směnku vlastní vystavenou 23. února 2012, znějící na směnečný peníz 140.000 Kč, splatnou na viděnou – dále jen „sporná směnka“), jako její výstavce podepsal, přičemž svůj podpis na směnečnou listinu umístil až po vytištění textu směnku.
Se zřetelem k tomu, že závěry znaleckého posudku byly jednoznačné a nebyl zde ani žádný důvod pochybovat „o metodách jeho zpracování, formální a obsahové stránce posudku“, považoval soud prvního stupně důkazní návrhy žalovaného na výslech znalkyně a zpracování revizního znaleckého posudku za nadbytečné a odporující zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení.
Za bezpředmětné měl rovněž výhrady žalovaného „o možných (blíže nespecifikovaných) důvodech pro podjatost znalkyně“, uplatněné (v rozporu s poučením poskytnutým v usnesení o ustanovení znalce) až při jednání nařízeném k projednání vznesených námitek.
Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že námitka „nepravosti“ sporné směnky není důvodná. V této souvislosti zdůraznil, že soud prvního stupně správně vyšel z vypracovaného znaleckého posudku, jehož závěry byly jednoznačné. Nijak nepochybil ani tím, že s ohledem „na ekonomii řízení“ nevyslechl znalkyni a při absenci protichůdných důkazů nenařídil ani revizní znalecký posudek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí buď změnil tak, že směnečný platební rozkaz se zrušuje, nebo aby rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nerozhodl o námitce podjatosti znalkyně PhDr. V. M. a jejího konzultanta RNDr. M. M., uplatněné dovolatelem v průběhu odvolacího řízení, ani se žádným jiným způsobem s touto námitkou nevypořádal. Uvedeným postupem odvolací soud podle dovolatele zjevně vybočil z rámce ustálené judikatury dovolacího soudu, reprezentované např. rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2616/2013 (jde o rozsudek ze dne 17. července 2014, uveřejněný pod číslem 109/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 109/2014“).
Dovolatel dále snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož u obou jmenovaných znalců lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti, a to zejména z toho důvodu, že podle zjištění dovolatele měli v minulosti společně se žalobcem působit ve Sboru národní bezpečnosti a tam pak také spolupracovat při plnění stejných pracovních úkolů, což navíc PhDr. V. M. zapírá.
Za nesprávný považuje dovolatel konečně i postup soudů obou stupňů, které navzdory jeho opakovaným žádostem znalkyni nevyslechly. V této souvislosti dovolatel cituje závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2458/2009 (jde o rozhodnutí ze dne 29. července 2010, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2011, pod číslem 50), podle kterých: „Soud nesmí ve smyslu ustanovení § 127 odst. 1 věty čtvrté o. s. ř. upustit od výslechu znalce (a spokojit se s písemným posudkem znalce) mimo jiné tehdy, vznáší-li účastník řízení proti závěrům znalce podstatné (zdůvodněné) výhrady, jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné, a to i v případě, že soud jinak nemá pochybnosti o správnosti písemného znaleckého posudku.“
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání jako nedůvodné zamítnout. Zdůrazňuje, že k ustanovenému znalci a jeho případné podjatosti se mohl žalovaný vyjádřit v zákonné lhůtě, o níž byl v usnesení o ustanovení znalce řádně poučen. Jestliže tak žalovaný neučinil, nebyl již v pozdější fázi řízení oprávněn podjatost znalce namítat.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 127 odst. 1 o. s. ř. závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce.
Podle ustanovení § 127 odst. 2 o. s. ř. je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, soud nechá znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem.
Z ustanovení § 11 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, se dále podává, že znalec nesmí podat posudek, jestliže lze mít pro jeho poměr k věci, k soudu, k účastníkům nebo k jejich zástupcům pochybnost o jeho nepodjatosti (odstavec 1). Jakmile se znalec dozví o skutečnostech, pro které je vyloučen, oznámí to neprodleně; stejnou povinnost mají i účastníci řízení (odstavec 2 věta první).
O tom, zda znalec je vyloučen, rozhoduje předseda senátu [srov. § 11 odst. 2 větu druhou zákona č. 36/1967 Sb. a § 17 o. s. ř.].
Nejvyšší soud již v R 109/2014 vysvětlil, že samozřejmý požadavek na znalecký posudek spočívá v tom, že musí být zpracován znalcem, u něhož nejsou pochybnosti o jeho nepodjatosti. V případě, že lze mít pro poměr znalce k věci, k soudu, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům pochybnost o nepodjatosti znalce, je znalec vyloučen z podání znaleckého posudku, neboť nemůže posoudit skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, objektivně a nezaujatě. Znalecký posudek podaný vyloučeným znalcem proto není (nemůže být) způsobilým důkazem, na základě kterého by bylo možné učinit skutková zjištění soudů.
Tamtéž doplnil, že bez ohledu na to, že znalec je povinen kdykoliv oznámit soudu skutečnost, pro kterou je vyloučen, a že tak musí učinit ihned, jakmile se o ní dozvěděl, má rovněž účastník řízení právo vyjádřit se k osobě znalce a sdělit soudu skutečnosti, pro něž je znalec z podání znaleckého posudku vyloučen. Tyto skutečnosti může účastník soudu sdělit kdykoliv, jakmile se o nich dozví (srov. též § 17 a § 15a odst. 1 a 3 o. s. ř.); lhůta k uplatnění námitky podjatosti znalce, jejíž zmeškání by mělo za následek, že by již otázku vyloučení znalce nebylo možné v základu zkoumat a vyřešit, není stanovena. Ke skutečnostem, pro které je znalec vyloučen, soud přihlíží kdykoliv za řízení.
Promítnuto do poměrů projednávané věci výše řečené znamená, že i když dovolatel vznesl (odůvodněnou) námitku, jejímž prostřednictvím vyjadřoval pochybnosti o nepodjatosti znalkyně PhDr. V. M. a jejího konzultanta RNDr. M. M., až v průběhu odvolacího řízení, bylo povinností odvolacího soudu se s uplatněnou námitkou podjatosti vypořádat. Kdyby se totiž námitka dovolatele ukázala být opodstatněná, mělo by to (nutně) za následek, že by znalecký posudek podaný PhDr. V. M. v projednávané věci nebyl způsobilým důkazním prostředkem a že by soudy za účelem posouzení pravosti sporné směnky musely ustanovit jiného znalce.
Jelikož odvolací soud se s námitkou podjatosti znalkyně PhDr. V. M. a jejího konzultanta RNDr. M. M. žádným způsobem nevypořádal, je jeho závěr o „pravosti“ sporné směnky, založený výlučně na zjištěních učiněných ze zpracovaného znaleckého posudku, zjevně předčasný.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení se odvolací soud řádně vypořádá se vznesenou námitkou podjatosti znalkyně PhDr. V. M. a jejího konzultanta RNDr. M. M. Dospěje-li k závěru, že zde není důvod pochybovat o nepodjatosti jmenovaných znalců, nepřehlédne ani závěry, jež ohledně možnosti soudu v odůvodněných případech upustit od výslechu znalce a spokojit se jen s písemným posudkem, zformuloval Nejvyšší soud např. v dovolatelem zmiňovaném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, nebo v rozsudku ze dne 29. května 2007, sp. zn. 33 Odo 324/2005, či v usnesení ze dne 6. srpna 2015, sp. zn. 21 Cdo 2784/2014. Jestliže bude mít i nadále za to, že výslech znalkyně není v poměrech dané věci (ani se zřetelem k předmětu znaleckého posudku, jeho významu pro rozhodnutí dané věci a obsahu výhrad, jež žalovaný proti němu vznáší) zapotřebí, svůj závěr náležitě odůvodnění.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Autor: -mha-