// Profipravo.cz / Jednání, příprava jednání, koncentrace řízení 24.04.2017
Přerušení odvolacího řízení o výši nákladů exekučního řízení
Ani podání dovolání proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti oprávněného hradit povinnému náhradu nákladů exekučního řízení a soudnímu exekutorovi náklady exekuce, není důvodem k přerušení odvolacího řízení, v němž je rozhodováno o konkrétní výši těchto nákladů.
Ustanovení § 35 odst. 5 věty první exekučního řádu je třeba vykládat tak, že pokud se zákaz přerušení vztahuje na „exekuční řízení“, tím spíše se uplatňuje ve všech jeho jednotlivých fázích, včetně rozhodování o nákladech exekučního řízení a nákladech exekuce (v to zahrnuje rovněž příslušné řízení odvolací), a to přestože již exekuce byla skončena. V případě výkonu rozhodnutí je pak nepřípustnost přerušení zřejmá ze samotného znění ustanovení § 254 odst. 2 věty první o. s. ř., dle něhož při výkonu rozhodnutí nelze přerušit řízení z důvodů uvedených v části třetí o. s. ř.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 417/2016, ze dne 18. 1. 2017
Dotčené předpisy:
§ 254 odst. 2 o. s. ř.
§ 35 odst. 5 zák. č. 120/2001 Sb.
§ 155 odst. 1 o. s. ř.
Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Krajský soud v Plzni napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 8. 6. 2015, č. j. 74 EXE 3977/2010-371, kterým Okresní soud Plzeň-město uložil oprávněné povinnost zaplatit povinné na nákladech exekuce částku 153 246,50 Kč (výrok I.) a dále jí uložil zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Ing. Jiřímu Proškovi, Exekutorský úřad Plzeň-město, na nákladech exekuce částku 15 507 Kč (výrok II.); žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že před vydáním napadeného usnesení soud prvního stupně rozhodl o zastavení exekuce z důvodu, že exekuční titul (rozhodčí nález JUDr. Tomáše Macha ze dne 9. 7. 2010, č. j. RSAH 501/10-3) byl po nařízení exekuce zrušen. Dodal, že podání dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 2. 2015, č. j. 61 Co 295/2014-327, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení exekuce a rozhodnuto o povinnosti oprávněné zaplatit náklady povinné a soudnímu exekutorovi, jejichž výše bude stanovena v samostatném rozhodnutí, nebrání projednání odvolání proti rozhodnutí, jež se již vztahuje ke konkrétně stanovené výši nákladů. Odvolací soud dospěl k závěru, že výše nákladů povinné i soudního exekutora byla určena správně, proto usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Oprávněná v dovolání namítá, že napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení a že závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena; současně odvolacímu soudu vytýká, že se v důsledku nesprávného právního posouzení věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvedla, že proti usnesení Krajského soudu ze dne 6. 2. 2015, č. j. 61 Co 295/2014-327, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení exekuce a povinnosti oprávněné zaplatit náklady exekuce, podala dovolání. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3177/2012, dovodila, že rozhodnutí o konkrétní výši nákladů řízení je existenčně závislé na rozhodnutí o zastavení exekuce a rozhodnutí o nákladech řízení. Odvolací soud měl proto odvolací řízení přerušit a vyčkat na rozhodnutí o dovolání ve výše zmíněné věci. Neprodlenou exekucí může být oprávněná bezprostředně ohrožena, současně s tím může být ohrožena její podnikatelská činnost. Navrhla proto, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako vykonatelnost usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8. 6. 2015, č. j. 74 EXE 3977/2010-371.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a dále část první čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“.
Dovolání je přípustné, neboť Nejvyšší soud se dosud nezabýval otázkou, zda podání dovolání proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti oprávněného hradit povinnému náhradu nákladů exekučního řízení a soudnímu exekutorovi náklady exekuce, je důvodem k přerušení odvolacího řízení, v němž je rozhodováno o konkrétní výši těchto nákladů.
Dovolání není důvodné.
Podle § 271 o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, dojde-li k zastavení exekuce, rozhodne soud o náhradě nákladů, které účastníkům jejím prováděním vznikly, podle toho, z jakého důvodu k zastavení exekuce došlo; dále soud rozhodne též o nákladech exekuce ve smyslu § 87 exekučního řádu.
Podle § 155 odst. 1 věty druhé části za středníkem o. s. ř., jež se přiměřeně užije též na usnesení (§ 167 odst. 2 o. s. ř.), rozhoduje-li soud ve věci samé, může rozhodnout pouze o základu náhrady nákladů řízení a její konkrétní výši určit následně v samostatném usnesení. Takto může soud postupovat v případě, kdy v době konečného rozhodnutí nelze přesně určit výši nákladů řízení – soud v usnesení, jímž se řízení končí (zde v usnesení, jímž exekuci zastavuje), vysloví, zda a v jakém poměru je účastník povinen nahradit druhému účastníku náklady řízení a konkrétní určení výše těchto nákladů (vyčíslení) vyhradí dodatečnému rozhodnutí. Při určení výše nákladů řízení ve smyslu § 155 odst. 1 o. s. ř. samostatným usnesením již nelze o základu nároku opětovně rozhodovat a vydané rozhodnutí o něm, tedy rozhodnutí o tom, kdo, případně v jaké části je povinen nahradit náklady řízení, měnit [srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 1968, sp. zn. 6 Cz 60/68 (uveřejněné pod číslem R 6/69 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2475/2013].
Podle § 35 odst. 5 věty první exekučního řádu exekuční řízení nelze přerušit, nestanoví-li tento nebo zvláštní právní předpis jinak.
Citované ustanovení je třeba vykládat tak, že pokud se zákaz přerušení vztahuje na „exekuční řízení“, tím spíše se uplatňuje ve všech jeho jednotlivých fázích, včetně rozhodování o nákladech exekučního řízení a nákladech exekuce (v to zahrnuje rovněž příslušné řízení odvolací), a to přestože již exekuce byla skončena. V případě výkonu rozhodnutí je pak nepřípustnost přerušení zřejmá ze samotného znění ustanovení § 254 odst. 2 věty první o. s. ř., dle něhož při výkonu rozhodnutí nelze přerušit řízení z důvodů uvedených v části třetí o. s. ř.
Nelze rovněž přehlédnout, že rozhodnutí o konkrétní výši nákladů je přímo závislé na rozhodnutí o uložení povinnosti hradit náklady řízení; zrušil-li by dovolací soud usnesení, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti hradit náklady, pak by současně zrušil i rozhodnutí o výši těchto nákladů (§ 243c odst. 2 věty třetí o. s. ř.). V projednávané věci dovolací soud následně dovolání oprávněné proti rozhodnutí, jímž byla povinnost k náhradě nákladů řízení a nákladů exekuce uložena, odmítl (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4561/2015).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je (byť z jiného, ze zákona přímo vyplývajícího, důvodu) správné, Nejvyšší soud dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť dovolání oprávněné bylo zamítnuto a povinné žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-