// Profipravo.cz / Nedostatek podmínky řízení, překážky postupu řízení 27.10.2022
ÚS: Posouzení tzv. totožnosti skutku v civilním řízení
Posuzují-li obecné soudy v souvislosti s námitkou promlčení otázku, zda byla přes změny ve skutkových tvrzeních žalobce v průběhu soudního řízení zachována tzv. totožnost skutku, zohlední v souladu s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod individuální okolnosti věci i konkrétní právní úpravu. V případě doplnění skutkových tvrzení žalobcem, musí nově uváděná tvrzení, aby šlo o tentýž skutek, vycházet ze stejné „životní události“, stejného „příběhu“, a alespoň co do své podstaty se shodovat s původně uváděnými tvrzeními, a to zejména ve vztahu k tzv. následku. Platí proto, že při posouzení tzv. totožnosti skutku, v jehož důsledku dojde k zamítnutí žaloby jako promlčené, je třeba se zabývat skutečným obsahem podání žalobce bez ohledu na subjektivní právní kvalifikaci vylíčených skutečností. Žalobce nelze činit odpovědným za to, že v reakci na dílčí hmotněprávní zjištění soudu v průběhu řízení a na jeho výzvu subjektivně změní právní kvalifikaci, a z tohoto důvodu považuje za právně relevantní určité skutečnosti, které nově v řízení před soudem uvede. Může-li soud i nově formulovaná skutková tvrzení nadále objektivně posoudit podle určité právní normy, není pro soud podle zásady iura novit curia subjektivní právní kvalifikace žalobce závazná.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 543/22, ze dne 29. 9. 2022
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 14 Cm 41/2010 se podává, že stěžovatelka se smlouvou ze dne 26. 3. 2004 zavázala pro vedlejšího účastníka za úplatu provést dílo (postavit stavbu). Poněvadž vedlejší účastník nezaplatil část ceny, stěžovatelka se po něm dne 16. 3. 2010 žalobou domáhala zaplacení 20 109 818,09 Kč s příslušenstvím (rozdílu mezi 35 819 818,09 Kč jako nedoplatků z šesti blíže určených faktur a 15 710 000 Kč jako vedlejším účastníkem zaplacenými zálohami). Vedlejší účastník dne 25. 1. 2011 ve vyjádření k žalobě namítl, že dodatky ke smlouvě, jimiž byla položkově sjednána cena díla, je neplatná, poněvadž byly uzavřeny mimo zadávací řízení v rozporu se zákonem č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, což potvrdil i Úřad pro ochranu hospodářské soutěže rozhodnutími ze dne 12. 11. 2008 č. j. S166/2008/VZ-17782/2008/540/Šm a ze dne 19. 3. 2009 č. j. S167/2008-17897/2008/540/Der. Vedlejší účastník rovněž uplatnil vzájemný návrh, kterým po stěžovatelce požadoval vydání poskytnutých plnění ze smlouvy jako vydání bezdůvodného obohacení.
3. Městský soud na prvním jednání vyzval stěžovatelku k doplnění skutkových tvrzení, protože měl za to, že věc lze posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení. Nato stěžovatelka dne 6. 12. 2011 uvedla, že se neztotožňuje s hodnocením svého nároku jako vydání bezdůvodného obohacení, a trvala na jeho hodnocení jako náhrady škody; navrhla proto změnu žaloby. Stěžovatelka tvrdila, že vedlejší účastník porušil svou zákonnou povinnost vypsat před uzavřením smluv výběrová řízení, a tím stěžovatelka utrpěla skutečnou škodu (nezaplacené faktury) a ušel jí zisk. Celkově stěžovatelka nově požadovala zaplacení 35 631 783 Kč s příslušenstvím. Městský soud usnesením ze dne 20. 1. 2012 změnu žaloby připustil. Vedlejší účastník následně vznesl námitku promlčení.
4. Městský soud rozsudkem ze dne 1. 3. 2013 č. j. 14 Cm 41/2010-313 žalobu stěžovatelky zamítl (I. výrok), uložil stěžovatelce zaplatit soudní poplatek (II. výrok) a zaplatit vedlejšímu účastníkovi 7 598 338,35 Kč s příslušenstvím (z nároku z jeho vzájemné žaloby; III. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (IV. výrok). Městský soud přisvědčil námitce promlčení vedlejšího účastníka. Poslední dodatek ke smlouvě byl uzavřen dne 5. 2. 2007 (tehdy počala běžet promlčecí lhůta), stěžovatelka však uplatnila (nárok na) náhradu škody až změnou návrhu (dne 6. 12. 2011). Protože je změna návrhu skutkově odlišná od původních skutkových tvrzení, a soud je v souladu s dispoziční zásadou vymezením skutků vázán, nezbylo mu, než žalobu zamítnout. Stěžovatelka přitom byla poučena o tom, že nárok lze kvalifikovat jako z bezdůvodného obohacení.
5. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 28. 1. 2014 č. j. 1 Cmo 167/2013-419 k odvolání stěžovatelky zrušil rozsudek městského soudu v I., III. a IV. výroku a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Stěžovatelka podle vrchního soudu v původním návrhu i podání dne 6. 12. 2011 uplatnila nárok na doplacení faktur se splatností v období ode dne 6. 8. 2007 do 6. 12. 2007 (byť z odlišných titulů). Tuto část nároku uplatnila bez ohledu na právní kvalifikaci před uplynutím čtyřleté promlčecí lhůty. Jde-li o část nároku představující ušlý zisk, je třeba jej posoudit a zhodnotit oprávněnost námitky promlčení samostatně.
6. Nejvyšší soud k dovolání vedlejšího účastníka rozsudkem ze dne 28. 4. 2016 č. j. 23 Cdo 2741/2014-450 změnil usnesení vrchního soudu ve výroku, jímž byl zrušen rozsudek městského soudu v I. výroku a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení tak, že se rozsudek městského soudu v daném výroku potvrzuje. Podotkl, že nároky na plnění odvozené od smluvních ujednání mají svůj skutkový základ odlišný od nároků na náhradu škody. Jejich skutkový stav se odvíjí od jiné skutkové podstaty (skutkového děje); porušení právní povinnosti, vzniku a výše škody a příčinné souvislosti mezi uvedeným. Vylíčení rozhodných skutečností v žalobě nemohlo v posuzované věci opodstatnit závěr o odpovědnosti vedlejšího účastníka za škodu podle změny žaloby. Nejde o jiné posouzení téhož skutku. Městský soud vyšel ze správného právního posouzení, že počátek promlčecí lhůty se odvíjí od okamžiku, kdy se právní úkon stal neplatným, tedy nejpozději dne 5. 2. 2007. Bylo-li řízení o právu stěžovatelky na náhradu škody zahájeno až dne 6. 12. 2011, a byla-li vznesena námitka promlčení, soud nemůže právo přiznat.
7. Ústavní soud k ústavní stížnosti stěžovatelky nálezem ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 2551/16 (N 56/88 SbNU 793) rozsudek Nejvyššího soudu zrušil. V něm Ústavní soud připomněl, že se běžně akceptuje zachování tzv. totožnosti skutku, jsou-li skutková tvrzení opřena o peněžitý nárok z titulu plnění ze smlouvy, ačkoliv má jít s ohledem na soudem seznanou neplatnost smlouvy o nárok z titulu bezdůvodného obohacení, a to i přesto, že skutečnosti relevantní z hlediska příslušných skutkových podstat jsou odlišné. Žalobce není odpovědný za to, že neplatnost smlouvy nerozpozná. Rozhodné je, zda se skutková tvrzení vážou ke stejné události (v obecném smyslu). Z rozsudku Nejvyššího soudu přitom nebylo zřejmé, v čem se situace stěžovatelky liší, uplatnila-li později nárok na náhradu škody; stejně jako u bezdůvodného obohacení jde v porovnání s nárokem na plnění ze smlouvy o rozdílný skutkový základ. Je zřejmé, že v nyní posuzované věci jde o nároky vzájemně si konkurující, z nichž obstát může jen jeden, a to v závislosti na právní kvalifikaci daného skutku. Ústavní soud proto zavázal Nejvyšší soud, aby se v dalším řízení znovu zabýval tzv. totožností skutku a v souladu s principy řádného procesu zdůvodnil, jakým způsobem vzal v úvahu ústavněprávní aspekty věci.
8. Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 11. 2. 2020 č. j. 23 Cdo 1383/2018-483 usnesení vrchního soudu ve výroku, jímž byl zrušen rozsudek městského soudu v I. výroku a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení, zrušil a vrátil věc v tomto rozsahu vrchnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud zdůraznil, že v nyní posuzované věci stěžovatelka v žalobě tvrdila, že s vedlejším účastníkem uzavřela smlouvu, podle které plnila, a požaduje cenu díla. Naopak ve změně žaloby tvrdila, že vedlejší účastník porušil zákonnou povinnost, neprovedl-li výběrová řízení, čímž způsobil neplatnost smlouvy, v důsledku čehož stěžovatelce měla vzniknout škoda. Tzv. totožnost skutku proto nemohla být zachována. Znakem právního státu je princip právní jistoty, jehož komponentem je předvídatelnost práva a postupu orgánů veřejné moci. V tomto duchu musí být od počátku řízení jasné, o čem soud rozhoduje, poněvadž jde o účinky právní moci, nezměnitelnost a závaznost rozhodnutí. Vymezení předmětu řízení proto musí být dáno objektivně seznatelnými znaky. Za to je v občanském soudním řízení podle dispoziční zásady odpovědný zejména žalobce.
9. Odporovalo by principu právní jistoty, měl-li by být předmět řízení vymezen podle skutečností, které v žalobě nebyly uvedeny. Je třeba trvat na tom, že předmět řízení vymezuje žalobce vylíčením právně významných skutečností a uvedením žalobního návrhu, opak by odporoval principu ochrany autonomie vůle jednotlivce, který v procesním právu vyjadřuje právě dispoziční zásada. V obecné rovině by "široké pojetí" předmětu řízení mohlo představovat překážku věci rozhodnuté pro žalobu o náhradu škody, vycházejícího (alespoň částečně) ze stejné události. Rozdíl mezi nároky z bezdůvodného obohacení a náhrady škody směrem k nároku na plnění ze smlouvy je právě v tom, že u "změny kvalifikace" na nárok z bezdůvodného obohacení žalobce nepřináší žádné nové skutečnosti. Naproti tomu u náhrady škody žalobce nově svůj návrh zakládá na porušení právní povinnosti, vzniku škody a příčinné souvislosti; nejde proto toliko o jinou právní kvalifikaci téhož (a contrario rozsudek ze dne 31. 7. 2003 sp. zn. 25 Cdo 1934/2001). V nyní posuzované věci nadto stěžovatelka měla možnost domáhat se svého nároku jako vydání bezdůvodného obohacení, o možné právní kvalifikaci ji městský soud poučil. Bylo pouze jejím rozhodnutím, že do řízení vnesla nové skutečnosti.
10. Podle Nejvyššího soudu by "široké pojetí" tzv. totožnosti skutku rovněž odporovalo zásadě rovnosti účastníků řízení; žalovaný je nucen opětovně připravovat procesní obranu, zvyšují se jeho náklady. Konečně Nejvyšší soud uplatnil komparativní argument; podle rakouské soudní praxe (české historicky blízké) jde i o to, že pouhá změna právní kvalifikace nepředstavuje změnu žaloby. V nyní posuzované věci však stěžovatelka svá tvrzení v průběhu řízení změnila. Vrchní soud proto posoudil nesprávně, měl-li za to, že stěžovatelka dne 6. 12. 2011 neuplatnila nový nárok. Protože právo na náhradu škody uplatnila až téhož dne, je promlčeno.
11. Vrchní soud následně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu v I. výroku a věc mu vrátil k dalšímu pokračování v řízení. Vrchní soud odkázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1383/2018 a shledal, že nárok stěžovatelky na náhradu skutečné škody je promlčený. Vrchní soud rovněž shledal, že námitka promlčení vznesená vedlejším účastníkem se nepříčí dobrým mravům. Jde o obchodní věc a odepření práva pro rozpor s dobrými mravy je postupem výjimečným; takové okolnosti nyní posuzovanou věc nedoprovází.
12. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením, neboť je neshledal přípustným. Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1383/2018 není v rozporu s nálezem sp. zn. III. ÚS 2551/16, ve kterém Ústavní soud původnímu rozsudku Nejvyššího soudu vytýkal nedostatečné odůvodnění. Ústavní soud zavázal Nejvyšší soud, aby se zabýval ústavněprávními aspekty tzv. totožnosti skutku ve věci stěžovatelky. Nejvyšší soud proto v usnesení sp. zn. 23 Cdo 1383/2018 uvedené posoudil a shledal, že stěžovatelka v řízení přednesla nový žalobní požadavek na základě odlišných skutkových tvrzení (co do jednání i následku). Nejvyšší soud zohlednil principy právní jistoty, ochrany autonomie vůle a rovnosti účastníků v řízení. Vyzdvihl zejména, že "široké pojetí" tzv. totožnosti skutku odporuje principu právní jistoty, poněvadž by šlo o takové skutečnosti či následky, o kterých žalobce nechtěl, aby bylo rozhodováno. V nyní posuzované věci nadto stěžovatelka sama do řízení vnesla nové skutečnosti, přestože měla možnost nárok požadovat z důvodu bezdůvodného obohacení.
II.
Argumentace stěžovatelky
13. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy nerespektovaly závazný právní názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu sp. zn. III. ÚS 2551/16 vydaném dříve v její věci. Stěžovatelka svoji věc označuje za projev "války soudů" a poukazuje na některé obdobné situace z minulosti, kdy vrcholný soud nerespektoval nálezy Ústavního soudu [srov. např. nálezy ze dne 2. 4. 1998 sp. zn. III. ÚS 425/97 (N 42/10 SbNU 285), ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465) či ze dne 28. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 247/14 (N 17/80 SbNU 213)]. Stěžovatelka zdůrazňuje, že v nyní posuzované věci jde o to, zda ke stavení promlčení lhůty došlo již podáním žaloby či až "změnou žaloby". Stěžovatelka přitom v žalobě uvedla, vůči komu a čeho se domáhá a vylíčila rozhodné skutečnosti. Není rozhodné, zda jde o nárok na plnění ze smlouvy, bezdůvodného obohacení či náhrady škody; právo nalézá soud. Nebylo povinností stěžovatelky uvést zákonná ustanovení, o která svůj nárok opírá. Stěžovatelka přitom po celou dobu požadovala totéž; zaplacení určité částky. Ve "změně žaloby" nadto uplatnila i nárok na vydání bezdůvodného obohacení.
14. Stěžovatelka zdůrazňuje, že nejde jen o její individuální práva, nýbrž také důvěru v justici; kasační zásah Ústavního soudu vnímá jako nutný. Nejvyšší soud se nadto odchýlil od své rozhodovací praxe a o dovolání stěžovatelky neměl rozhodovat tříčlenný senát. Došlo proto k porušení práva stěžovatelky na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Dále stěžovatelka poukazuje na délku řízení. Žalobu podala před 12 lety, vrchní soud jako soud odvolací poprvé rozhodl v roce 2014. Nejvyšší soud mu v roce 2020 (po 10 letech řízení) věc vrátil k dalšímu řízení. Věc dosud není pravomocně skončená. Aby stěžovatelka předešla pokračování porušování práva na rozhodnutí bez průtahů a v přiměřené lhůtě, navrhuje i zrušení rozhodnutí vrchního soudu.
15. Stěžovatelka dále namítá, že počátek promlčecí lhůty u nároku na náhradu škody se má v její věci odvíjet od okamžiku splatnosti posledních faktur dne 7. 12. 2007. Konečně stěžovatelka tvrdí, že námitka promlčení vznesená vedlejším účastníkem odporuje dobrým mravům. Vedlejší účastník je státním podnikem. Ten má jako "organizace státu" být primárně odpovědný za znalost zákona o veřejných zakázkách a případné pochybení. Byla-li uzavřena smlouva bez zadání veřejné zakázky, stěžovatelka byla v dobré víře, že závazek platí. Odporuje dobrým mravům, dovolává-li se vedlejší účastník dobrodiní z neplatnosti právního jednání.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení
16. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejšímu účastníkovi řízení.
17. Nejvyšší soud ve vyjádření trvá na tom, že právní názor Ústavního soudu respektoval, poněvadž Ústavní soud Nejvyššímu soudu vytknul nedostatky odůvodnění, aniž jej zavázal k učinění určitého věcného závěru, což je běžné [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2213/16 (N 65/85 SbNU 159)]. Podstatou závazného právního názoru Ústavního soudu nebylo, že v nyní posuzované věci byla tzv. totožnost skutku zachována, jak se stěžovatelka mylně domnívá. Nejvyšší soud dále tvrdí, že napadené usnesení nepředstavuje judikaturní odklon od jeho ustálené rozhodovací praxe, což se z něj srozumitelně podává. Rozhodné je, že stěžovatelka v průběhu řízení nově požadovala zaplacení určité částky z titulu náhrady škody a předestřela jiná skutková tvrzení, než vylíčila v žalobě. Tím vyloučila možnost posoudit nárok jako z bezdůvodného obohacení. Šlo-li o námitky o počátku běhu promlčecí lhůty a rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, stěžovatelka je v dovolání neuplatnila a Ústavní soud by k nim neměl přihlížet.
18. Vrchní soud ve vyjádření uvedl, že se řídil závazným právním názorem Nejvyššího soudu, který dále vycházel ze závazného právního názoru Ústavního soudu. Argumenty stěžovatelky byly již v řízení vypořádány.
19. Vedlejší účastník ve vyjádření uvedl, že Nejvyšší soud požadavkům nálezu sp. zn. III. ÚS 2551/16 dostál, protože znovu posoudil tzv. totožnost skutku a vzal v úvahu ústavněprávní aspekty věci. Stěžovatelka v nyní posuzované věci doplnila žalobu o tvrzení o porušení povinnosti vedlejším účastníkem, šlo proto o odlišný skutek. Vedlejší účastník poukazuje na to, že šlo-li by toliko o změnu právní kvalifikace (bez změny skutkového základu), stěžovatelka by neměla důvod navrhovat změnu žaloby, jak učinila. Stěžovatelka přitom měla možnost žádat žalobou uplatněný nárok z titulu bezdůvodného obohacení. O možnosti posouzení nároku jako z bezdůvodného obohacení městský soud stěžovatelku poučil. Dále vedlejší účastník tvrdí, že judikatura Nejvyššího soudu, které se stěžovatelka dovolává, se nyní posuzované věci netýká. Nejvyšší soud proto postupoval správně, rozhodl-li v tříčlenném senátu. Konečně vedlejší účastník odmítá rozpor své námitky promlčení s dobrými mravy. Rozhodné je, že stěžovatelka si promlčení nároku způsobila sama; změnila žalobu, přestože byla poučena, že nárok lze kvalifikovat jako z bezdůvodného obohacení.
20. Soudce zpravodaj zaslal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka využila této možnosti a v replice uvedla, že podstatou řízení před soudem bylo, že plnila vedlejšímu účastníkovi předmět smlouvy o dílo, vedlejší účastník neplnil svůj závazek a způsobil neplatnost smlouvy. Stěžovatelka zdůrazňuje, že vedlejší účastník je státním podnikem a smluvní partneři legitimně očekávají, že vstupují do platných smluvních vztahů, nadto za situace, kdy vedlejší účastník vyhotovil návrhy smluv. Dále stěžovatelka trvá na tom, že žalobu doplnila, nikoli změnila. Šlo o alternativní tvrzení a následek byl totožný; vznikla újma ve výši poskytnutého plnění. Konečně stěžovatelka trvá na nemravnosti námitky promlčení vedlejšího účastníka, protože neplatnost smluv způsobil. Ten, kdo zákon porušil, nesmí ze svého protiprávního jednání těžit.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
21. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
22. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
23. Ústavní soud v nyní posuzované věci rozhoduje již podruhé (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2551/16). Stejně jako při rozhodování o předchozí ústavní stížnosti stěžovatelky je rozhodné, zda je zachována tzv. totožnost či jednota skutku vymezeného stěžovatelkou v žalobě oproti skutku vymezenému v jejím pozdějším podání (doručeném městskému soudu dne 6. 12. 2011). Zamítnutí žaloby stěžovatelky totiž spočívá na závěru, že její nárok je promlčen, uplatnila-li jej (podle obecných soudů až) dne 6. 12. 2011. Posouzení zachování tzv. totožnosti skutku je proto rozhodné pro určení, zda je nárok stěžovatelky promlčen. Ústavní soud se z toho důvodu zaměřil na zjištění, zda obecné soudy respektovaly závazný právní názor nálezu sp. zn. III. ÚS 2551/16 a otázku tzv. totožnosti skutku posoudily v souladu s právem stěžovatelky na řádně vedené soudní řízení.
V. A
K posouzení tzv. totožnosti skutku a závaznému právnímu názoru nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2551/16
24. Jak se podává z nálezu sp. zn. III. ÚS 2551/16, nikoli každá změna skutkových tvrzení v žalobě či jejím doplnění zakládá změnu skutku. Platí proto, že posuzují-li obecné soudy v souvislosti s námitkou promlčení otázku, zda byla přes změny ve skutkových tvrzeních žalobce v průběhu soudního řízení zachována tzv. totožnost skutku, musí v souladu s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny zohlednit individuální okolnosti věci i konkrétní právní úpravu; aby šlo o tentýž skutek, musí nově uváděná tvrzení vycházet ze stejné "životní události" a alespoň co do své podstaty se shodovat s původně uváděnými tvrzeními, a to zejména ve vztahu k tzv. následku. Na uvedených závěrech je třeba trvat a respektovat je jako závazné.
25 Kromě toho je nutné dále připomenout závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1934/2001 v souvislosti s uplatněním principu iura novit curia, a totiž, že "nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením rozhodujících skutkových okolností a žalobním návrhem (petitem). Právní kvalifikace nároku, i když je v žalobě uvedena, není pro soud závazná a soud je při rozhodování vázán zjištěným skutkovým stavem, ne však tím, jak účastník řízení skutkový stav právně posuzuje. ... [P]okud soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění, umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalobce. Lze-li na základě zjištěného skutkového stavu žalobci přiznat plnění, kterého se domáhá, byť z jiného právního důvodu, než jak žalobce svůj nárok po právní stránce kvalifikoval, soud nemůže žalobu zamítnout, nýbrž musí žalobci plnění přiznat. Překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení by bylo pouze přiznání jiného plnění, než které žalobce v žalobním petitu požadoval, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě a byl předmětem dokazování v soudním řízení."
26. K obdobným východiskům se hlásí i judikatura Ústavního soudu. Podle ní platí, že rozhoduje-li soud o nároku na plnění na základě skutkových zjištění umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalobce; opak zakládá porušení ústavně zaručených práv žalobce [srov. nález ze dne 29. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 2443/08 (N 259/55 SbNU 499) či bod 24 nálezu ze dne 13. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1838/13 (N 94/73 SbNU 561)]. Zjednodušeně řečeno, povinností žalobce v občanském řízení sporném je přednést soudu určitý "příběh" (vylíčit skutkové okolnosti a navrhnout důkazy k jejich prokázání) a navrhnout, jak má soud rozhodnout (formulovat petit). V souladu se zásadou iura novit curia je pak výlučně na odpovědnosti soudu, jak žalobcem vylíčené skutkové okolnosti právně kvalifikuje. Žalobce není odpovědný za (chybnou) právní kvalifikaci nároku [srov. přiměřeně též bod 34 nálezu ze dne 14. 3. 2018 sp. zn. IV. ÚS 63/15 (N 49/88 SbNU 647)].
27. Platí proto, slovy bodu 31 nálezu sp. zn. III. ÚS 2551/16, že: "[Žalobce] nemusí vědět (nebo se může mýlit v tom), jaká skutková podstata je relevantní (v případě ‚konfliktu' právních norem), eventuálně jaké konkrétní skutečnosti jsou z hlediska příslušné skutkové podstaty relevantní (z důvodu ‚konfliktu' mezi abstraktním a konkrétním), nehledě na to, že soudem provedená kvalifikace se může v průběhu řízení v závislosti na výsledcích dokazování měnit, vyloučit nelze ani pochybení v právní kvalifikaci v rozhodnutí soudu nižšího stupně, v důsledku čehož obecné soudy mohou ke ‚správné' právní kvalifikaci dospět až v průběhu řízení." Způsob formulace skutkových tvrzení žalobcem nezbavuje soud povinnosti posoudit jejich skutečnou povahu a obsah. Soud je povinen úkony účastníků posuzovat podle svého obsahu (§ 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád) a předestřená skutková tvrzení (objektivně) právně kvalifikovat bez ohledu na (subjektivní) právní kvalifikaci žalobce (viz výše). Trvá-li žalobce na určité právní kvalifikaci, není to pro soud závazné.
28. Jde-li o nyní posuzovanou věc, Ústavní soud shledal, že Nejvyšší soud se po zrušení svého rozsudku nálezem sp. zn. III. ÚS 2551/16 se závazným právním názorem Ústavního soudu adekvátně nevypořádal. Je pravdou, že Ústavní soud uvedeným nálezem neuložil Nejvyššímu soudu povinnost rozhodnout bez dalšího ve prospěch stěžovatelky. O to skutečně nešlo. Nejvyšší soud sice v souladu se závěry uvedeného nálezu znovu posuzoval tzv. totožnost skutku, samotnou podstatu téhož rozhodnutí však nereflektoval.
29.Nejvyšší soud v napadeném usnesení vychází z předpokladu, že posouzení tzv. totožnosti skutku se nesmí ocitnout v rozporu s principy právní jistoty a ochrany autonomie vůle a dispoziční zásadou ovládající sporné občanské řízení. Uvedenému nelze v obecné rovině nic vytknout, Ústavní soud k obdobným úvahám v zásadě nemá výhrady. V obecné rovině lze rovněž souhlasit s tím, že nárok na náhradu škody představuje nárok s rozdílnou "skutkovou podstatou" oproti nároku z bezdůvodného obohacení. Tzv. totožnost skutku je však třeba posuzovat komplexně, konkrétně a s ohledem na zásadu, že žalobce není odpovědný za právní kvalifikaci skutkové podstaty. Obdobně je třeba vykládat závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 2551/16. Ústavnímu soudu šlo o zohlednění konkrétních okolností posuzované věci, kdy je zřejmé, že žalobní požadavek stěžovatelky na zaplacení určité částky vychází z téže události vnějšího světa, z téhož "příběhu", tj. že vedlejší účastník stěžovatelce nezaplatil za provedené dílo (srov. pojem "životní události v obecném smyslu" podle uvedeného nálezu). Nejvyšší soud se měl zaměřit na skutková specifika posuzované věci, což neučinil; setrval na rozlišení obecné "skutkové podstaty" nároků na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení.
30. Nejvyššímu soudu lze přisvědčit, že stěžovatelka v žalobě tvrdila, že s vedlejším účastníkem uzavřela smlouvu, podle které plnila, a požaduje protiplnění za dílo. Následně stěžovatelka ve "změně žaloby" (přípisu doručeném městskému soudu dne 6. 12. 2011) tvrdila, že vedlejší účastník porušil zákonnou povinnost, neprovedl-li výběrová řízení, čímž způsobil neplatnost smlouvy, v důsledku čehož stěžovatelce měla vzniknout škoda. Je však zřejmé, že stěžovatelka v daném přípisu operovala s tím, že (subjektivně) mění právní kvalifikaci žaloby na náhradu škody. Je proto logické, předpokládala-li, že v souladu s příslušnou právní normou bude povinna prokázat porušení povinnosti vedlejším účastníkem, vznik škody, její výši a příčinnou souvislost mezi uvedeným. Proto tak svoje požadavky formulovala. V opačné situaci by se vystavila riziku zamítnutí své žaloby jen z důvodu nevylíčení rozhodných skutečností. Byla-li přesvědčena, že se na její věc použije určitá právní norma, přirozeně a racionálně měla za právně relevantní příslušnou "skutkovou podstatu".
31. Ústavní soud dále ze spisu zjistil, že žaloba stěžovatelky je stručná. Co do okolností skutkových z ní v podstatě vyplývá, že vedlejší účastník nezaplatil část ceny díla, které pro něj stěžovatelka provedla, podle šesti vystavených faktur (viz č. l. 3). Z podání stěžovatelky doručeného městskému soudu dne 6. 12. 2011 se podává, že stěžovatelka za "skutečnou škodu" označila neuhrazenou cenu za provedené dílo. Rozsah podle ní odpovídá (v přílohách označeným) nezaplaceným fakturám (viz č. l. 136 a svazek "Přílohy III. k č. l. 134"). Je proto zřejmé, že uplatnila-li stěžovatelka dne 6. 12. 2011 právo na zaplacení částky v rozsahu rovnajícímu se šesti fakturám označeným v žalobě, tzv. totožnost skutku měla být zachována, bylo-li současně možné skutkový základ objektivně kvalifikovat jako z bezdůvodného obohacení. Šlo by o tentýž skutkový základ, tentýž "příběh". Bez ohledu na to, jakou "skutkovou podstatu" stěžovatelka považovala za právně relevantní v důsledku změny subjektivní právní kvalifikace.
32. Ústavní soud si je vědom, že část doktríny za změnu návrhu (tj. že tzv. totožnost skutku není zachována) považuje situaci, kdy žalobce "sice požaduje stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než ho vylíčil v návrhu, a to buď zcela nového, nebo doplněného o další rozhodující skutečnosti" (DRÁPAL, L. a kol. Občanský soudní řád I, II. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 622). Je zřejmé, že Nejvyšší soud vychází z obdobných úvah. Nelze však pominout, že stěžovatelka dne 6. 12. 2011 reagovala podáním na výzvu městského soudu podle § 118a o. s. ř. a procesní situaci nastalou z dílčího zjištění, že smlouva o dílo je zřejmě neplatná, s čímž při formulaci svých žalobních požadavků neoperovala. V tomto směru je dále rozhodné, že nejde toliko o zodpovězení otázky, zda stěžovatelka v průběhu řízení změnila žalobu, nýbrž o to, že její nárok je promlčen jen z důvodu, že, zjednodušeně řečeno, trvala na určité kvalifikaci svého jednání, a tomu uzpůsobila svoji argumentaci. Stěžovatelka sice tvrdila "navíc" určité skutečnosti, avšak činila tak pouze z důvodu subjektivní změny právní kvalifikace, a to na uvedenou výzvu městského soudu. Žalobce však za právní kvalifikaci odpovědný není. Jde o to, zda jsou nadále objektivně zachována skutková tvrzení tak, aby mohla být projednána podle jiné právní normy.
33. Jakkoli proto lze uznat, že Nejvyšší soud svoji argumentaci prohloubil (zejména odkazem na zásady ovládající občanské soudní řízení), nereflektoval věcnou argumentaci Ústavního soudu podle nálezu sp. zn. III. ÚS 2551/16. Nejvyšší soud se nezabýval skutečnou podstatou skutkových okolností nyní posuzované věci, o což Ústavnímu soudu zejména šlo (jde přitom bezpochyby o hodnocení právních otázek, a proto bylo jejich řešení v dovolacím řízení legitimní). Ústavní soud znovu připomíná (srov. bod 31 nálezu sp. zn. III. ÚS 2551/16), že nezpochybňuje nezbytný předpoklad řádného zahájení řízení spočívající v dostatečně určitém vylíčení události, kterou žalobce z hlediska právního považuje za významnou, protože bez toho není zřejmé, o čem má být jednáno a rozhodováno. V nyní posuzované věci je však zřejmé, že stěžovatelce (alespoň částečně od počátku) šlo o zaplacení protiplnění za dílo, které pro vedlejšího účastníka provedla, a vedlejší účastník jí tuto částku nezaplatil.
34. Proto jde-li skutečně o tytéž faktury a lze-li skutečně nárok objektivně kvalifikovat jako z bezdůvodného obohacení, což žádný z účastníků, ani městský soud, nevyloučil, neobstojí závěr, že nejde o skutečnosti, které stěžovatelka v žalobě neuvedla. Zda skutečně jde o "zaplacení týchž faktur" a zda lze objektivně věc posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení, náleží posoudit obecným soudům v dalším řízení. Tzv. totožnost skutku však nelze v posuzované věci paušálně odmítnout toliko s odkazem na rozdílnou "skutkovou podstatu" jednotlivých nároků v právním smyslu, jak to učinil Nejvyšší soud v napadeném usnesení a předchozím usnesení sp. zn. 23 Cdo 1383/2018.
35. Obecné soudy proto tím, že nerespektovaly závazný právní názor vyjádřený v nálezu sp. zn. III. ÚS 2551/16, porušily ústavně zaručené právo stěžovatelky na řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález ze dne 13. 6. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2158/16 (N 99/85 SbNU 655) či ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 1253/17 (N 159/86 SbNU 607)].
V. B
K zásadě iura novit curia
36. Pro Nejvyšší soud bylo mimo jiné rozhodné (v reakci na nález sp. zn. III. ÚS 2551/16), že městský soud stěžovatelku poučil o možnosti kvalifikovat její nárok jako z bezdůvodného obohacení, a proto jde ryze k její odpovědnosti, že se poučením neřídila a přesto požadovala též plnění jako náhradu škody (stěžovatelka v podání doručeném městskému soudu dne 6. 12. 2011 požadovala rovněž další plnění z titulu náhrady škody; to však není předmětem nyní posuzované ústavní stížnosti, srov. také bod 39 nálezu sp. zn. III. ÚS 2551/16). Závěr Nejvyššího soudu (vyjádřený mimo jiné v napadeném usnesení), že jde k odpovědnosti stěžovatelky, neřídila-li se poučením městského soudu o možnosti kvalifikovat svůj nárok jako z bezdůvodného obohacení, ve své podstatě vychází z předpokladu, že žalobce je odpovědný za kvalifikaci skutkových okolností přednesených v žalobě (či jejím doplnění).
37. Stěžovatelka nemohla vyloučit možnost určité právní kvalifikace svého nároku tím, že trvala na právní kvalifikaci jiné. Jde objektivně buď o jednu právní normu, či o jinou právní normu. Bez ohledu na to, o čem je (subjektivně) přesvědčen žalobce. Závěry napadených rozhodnutí proto odporují zásadě odpovědnosti soudu za právní kvalifikaci skutku vyjádřené sub 26 a 27. Rovněž v tomto smyslu napadená rozhodnutí porušují právo stěžovatelky na řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
V. C
K dalším tvrzením stěžovatelky
38. Jde-li o tvrzení stěžovatelky o 1) rozporu námitky promlčení vznesené vedlejším účastníkem s dobrými mravy a 2) jiném okamžiku počátku běhu promlčecí lhůty, ze spisu se podává, že stěžovatelka obdobnou argumentaci v dovolacím řízení nepřednesla. S ohledem na zásadu (tzv. vnitřní) subsidiarity ústavní stížnosti k nim Ústavní soud nepřihlíží [srov. např. bod 70 nálezu sp. zn. IV. ÚS 950/19 ze dne 14. 4. 2020 (N 70/99 SbNU 362), bod 75 ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 287/21 či bod 77 nálezu ze dne 24. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 381/22 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
39. Jde-li 3) o námitku stěžovatelky o porušení jejího práva na zákonného soudce z důvodu nepostoupení věci velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia, Ústavní soud považuje její posouzení za nadbytečné. Přistoupil-li již Ústavní soud k věcnému přezkumu rozhodnutí a zrušil je kvůli obsahovým nedostatkům, bylo by "další" zrušení rozhodnutí a pokyn ke změně zákonného soudce tzv. přepjatým formalismem (srov. bod 43 nálezu ze dne 30. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 760/18). Kromě toho, podstata nyní posuzované věci tkví v nerespektování závazného právního názoru Ústavního soudu a rozporu závěrů obecných soudů s principy řádně vedeného soudního řízení, nikoli v rozporech v judikatuře Nejvyššího soudu.
VI. Závěr
40. Ústavní soud na základě výše uvedených důvodů ústavní stížnosti částečně vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Táž pochybení Ústavní soud sice shledal i v rozhodnutí vrchního soudu, pro jejich nápravu však stačí s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti vrátit věc Nejvyššímu soudu. Ve zbylé části proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
41. Úkolem Nejvyššího soudu proto bude znovu rozhodnout o dovolání stěžovatelky. Je přitom vázán právními závěry vyjádřenými v tomto nálezu, jakož i nálezu sp. zn. III. ÚS 2551/16. Zejména platí, že při posouzení tzv. totožnosti skutku, v jehož důsledku dojde k zamítnutí žaloby jako promlčené, je třeba se zabývat skutečným obsahem podání žalobce bez ohledu na subjektivní právní kvalifikaci vylíčených skutečností. Dále platí, že žalobce nelze činit odpovědného za to, že v reakci na dílčí hmotněprávní zjištění soudu v průběhu řízení změní subjektivní právní kvalifikaci, tomu uzpůsobí svou argumentaci, a z toho důvodu považuje za právně relevantní určité skutečnosti. V rozsahu, ve kterém v nyní posuzované věci šlo o zaplacení protiplnění za provedené dílo podle šesti faktur uvedených v žalobě, je tzv. totožnost skutku zachována, lze-li nárok objektivně kvalifikovat jako z bezdůvodného obohacení.
Autor: US