// Profipravo.cz / Nedostatek podmínky řízení, překážky postupu řízení 21.08.2017

Určení nesouladu rozhodnutí občanského sdružení se zákonem či stanovami

Je pravdou, že § 15 zákona č. 83/1990 Sb. ode dne 1. 1. 2003, kdy nabyl účinnosti zákon č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního, výslovně zakotvoval právo člena občanského sdružení žádat okresní soud o určení, zda je rozhodnutí občanského sdružení v souladu se zákonem a stanovami. Soudy tudíž podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (v současné době srovnej odlišnou textaci § 258 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) nemohly vyhovět žalobě, jejíž petit zněl na vyslovení neplatnosti rozhodnutí sdružení, nýbrž byly oprávněny toliko konstatovat nesouladnost dotčeného aktu se zákonem či stanovami.

Z předeslané teze však nikterak nevyplývá, že by se snad otázka platnosti rozhodnutí, jehož soulad se zákonem a stanovami byl již autoritativně přezkoumán, zůstávala nejistou a mohla být samostatně posuzována v jiném řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2869/2016, ze dne 1. 6. 2017

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 15 zák. č. 83/1990 Sb. ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: ostatní; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, č. j. 42 C 240/2012-80, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 3. 2014, č. j. 42 C 240/2012-99, určil, že žalobce je ode dne 27. 3. 2012 právním nástupcem zaniklého Sdružení mladých ochránců přírody Českého svazu ochránců přírody, IČ 496 29 212, se sídlem v Praze 3, Koněvova 243 (dále jen „SMOP ČSOP“), s tím, že na žalobce přešla veškerá práva i závazky jmenovaného právního předchůdce (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud zjistil, že rada SMOP ČSOP coby organizační jednotky žalovaného rozhodla dne 27. 3. 2012 o svém zrušení s právním nástupcem, kterým se měl stát žalobce (ten byl následně Ministerstvem vnitra zapsán jako samostatné občanské sdružení). Žalovaný ovšem právní nástupnictví žalobce neuznal, pročež se žalobce obrátil na soud s předmětným určovacím návrhem, aby jeho postavení bylo postaveno najisto. Soud dovodil, že SMOP ČSOP jakožto osoba nadaná vlastní právní subjektivitou bylo oprávněno rozhodnout o svém zrušení, respektive úplném osamostatnění, přičemž stanovy žalovaného nemohly toto jeho právo omezit či vyloučit. Rozhodnutí ze dne 27. 3. 2012 je tak platné a na žalobce lze nazírat jako na právního nástupce SMOP ČSOP.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 10. 2014, č. j. 72 Co 289/2014-120, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaného změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud vyzdvihl fakt, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 9. 2012, č. j. 16 C 90/2012-90, bylo pravomocně určeno, že rozhodnutí rady SMOP ČSOP přijaté dne 27. 3. 2012 není v souladu se stanovami žalovaného a se zákonem. Jelikož je dle ustálené judikatury soudům zapovězeno, aby rozhodnutí občanských sdružení přezkoumávaly v jiném řízení než ve sporu zahájeném žalobou podanou na základě § 15 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 83/1990 Sb.“), je i v nynější kauze třeba vycházet z odkazovaného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3. Nelze přitom souhlasit s názorem žalobce, že uvedený rozsudek toliko konstatoval rozpor příslušného aktu občanského sdružení se zákonem a stanovami, zatímco otázku jeho platnosti, respektive právních následků, jež vyvolal, je možné samostatně posoudit v nynějším řízení o žalobě na určení. Se zřetelem k rozsudku ze dne 10. 9. 2012 je naopak nutné bez dalšího uzavřít, že se sporné rozhodnutí rady SMOP ČSOP nijak nemohlo promítnout do právních poměrů dotčených subjektů, a tedy ani založit zmiňované právní nástupnictví žalobce.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, v němž Nejvyššímu soudu předkládá k řešení dvě právní otázky. V první řadě se táže, zdali z existence pravomocného rozsudku, jímž bylo určeno, že rozhodnutí občanského sdružení nebylo v souladu se zákonem a stanovami, vyplývá, že je na dané rozhodnutí v každém dalším řízení nutné pohlížet jako na neplatné. Žalobce má za to, že nikoli každé porušení stanov či zákona působilo neplatnost rozhodnutí, pročež jediným nástrojem, jak zjednat jistotu, zda soudem deklarované pochybení rady SMOP ČSOP činí příslušný akt neplatným, je právě projednávaná určovací žaloba, v řízení o níž měla být zkoumána intenzita dotčeného rozporu rozhodnutí se zákonem a stanovami. Druhým žalobcem nastoleným problémem je, zdali mohla organizační jednotka občanského sdružení (coby plnoprávná právnická osoba) dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 rozhodnout o svém zrušení a sloučení s jiným subjektem. Kladnou odpověď na tuto otázku dovolatel vyvozuje nejen z výkladu ustanovení zákona č. 83/1990 Sb., ale též z čl. 20 Listiny základních práv a svobod. Svou dovolací argumentaci pak žalobce uzavírá návrhem, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Otázce, zda může organizační jednotka občanského sdružení rozhodnout o svém zrušení, případně sloučení s jiným subjektem, se odvolací soud ve svém právním posouzení věci ani náznakem nevěnoval, napadené rozhodnutí na ní tudíž zjevně nespočívá, a není proto ani způsobilou stát se základem přípustnosti dovolání ve smyslu posledně citovaného ustanovení.

Dovolání žalobce nicméně bylo shledáno přípustným, jelikož otázka významu rozsudku soudu o určení nesouladu rozhodnutí občanského sdružení se zákonem či stanovami pro jiná řízení nebyla dosud rozhodovací praxí Nejvyššího soudu v podobném kontextu řešena.

Judikatura dovolacího soudu dlouhodobě zastává stanovisko, dle něhož je konformitu rozhodnutí sdružení se zákonem a stanovami možné zkoumat pouze v rámci řízení o žalobě podané dle § 15 zákona č. 83/1990 Sb. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 704/2007, ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1302/2014, ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5060/2014, nebo jeho rozsudek ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2123/2013). Ač byl tento závěr formulován zejména v případech, v nichž nebylo příslušné rozhodnutí ve stanovených lhůtách náležitě zpochybněno, musí se z logiky věci prosadit i tam, kde dotčený akt speciální žalobou napaden byl a soud na základě tohoto návrhu konstatoval jeho rozpor se zákonem, případně stanovami, neboť v opačném případě (tj. pokud by po autoritativní deklaraci vzpomínaného nedostatku rozhodnutí sdružení mohla být v jiném řízení daná otázka opětovně podrobena soudní kognici) by existence speciální procedury sloužící k přezkumu spolkových rozhodnutí postrádala smyslu a nikterak by nezvyšovala právní jistotu dotčených subjektů.

Dovolateli lze přitakat v tom ohledu, že nikoli každé porušení zákona či stanov občanským sdružením muselo mít fatální následky pro způsobilost dotčeného rozhodnutí vyvolávat právní účinky, neb by se jevilo rozporným s obecně působícím principem proporcionality (srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3399/2010, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 709/2012) a imperativem limitované ingerence soudní moci do vnitřních poměrů spolku, byl-li by příslušný akt shledán defektním kupříkladu jen pro formální porušení postupu stanoveného pro jeho přijetí, jež nezapříčinilo újmu na právech žádné osoby (srovnej požadavek na signifikantní intenzitu naplnění kritéria protiprávnosti jako předpoklad vyhovění žalobě dle § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. kupříkladu v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1075/2011). Bagatelní povaha protiprávnosti na straně občanského sdružení se však promítala již do samotného rozhodování o žalobě podané s oporou v § 15 zákona č. 83/1990 Sb., neboť shledal-li v daném řízení soud, že rozpor se zákonem, respektive stanovami je svou závažností zanedbatelný, mohl přikročit k zamítnutí uvedeného návrhu (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4100/2007, a ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 935/2009). Nevyvstávala tak žádná potřeba, aby byla intenzita porušení právních norem ze strany sdružení posuzována ještě v dalším, navazujícím sporu, neboť její reflexe proběhla již v původním řízení o přezkumu příslušného rozhodnutí.

Je pravdou, že § 15 zákona č. 83/1990 Sb. ode dne 1. 1. 2003, kdy nabyl účinnosti zákon č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního, výslovně zakotvoval právo člena žádat okresní soud o určení, zda je rozhodnutí občanského sdružení v souladu se zákonem a stanovami. Soudy tudíž podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (v současné době srovnej odlišnou textaci § 258 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) nemohly vyhovět žalobě, jejíž petit zněl na vyslovení neplatnosti rozhodnutí sdružení, nýbrž byly oprávněny toliko konstatovat nesouladnost dotčeného aktu se zákonem či stanovami (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1043/2011). Z předeslané teze však nikterak nevyplývá, že by se snad otázka platnosti rozhodnutí, jehož soulad se zákonem a stanovami byl již autoritativně přezkoumán, zůstávala nejistou a mohla být samostatně posuzována v jiném řízení. Judikatura ostatně dovodila, že rozsudek o žalobě na deklaraci nezákonnosti aktu občanského sdružení či jeho rozporu se stanovami zakládal překážku věci pravomocně rozsouzené vůči pozdější žalobě na určení neplatnosti tohoto rozhodnutí (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 378/2006), což implikuje, že předmět těchto dvou řízení pokládala za identický. Závěr městského soudu, dle něhož v řešené kauze bylo lze bez dalšího vycházet z toho, že rozhodnutí rady SMOP ČSOP ze dne 27. 3. 2012, jež se podle pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 protivilo stanovám i zákonu, postrádalo způsobilost jakkoli se promítnout do poměrů kteréhokoli z dotčených subjektů, přičemž nebylo možné ani nutné opětovně přehodnocovat existenci, potažmo intenzitu protiprávnosti zatěžující vzpomínaný akt, tedy v mezích uplatněných dovolacích důvodů obstojí jako korektní.

Jelikož bylo dovolání shledáno přípustným, zabýval se Nejvyšší soud rovněž tím, zdali nebylo řízení před soudy nižších stupňů postiženo zmatečnostmi či jinými vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Na základě obsahu spisu však přítomnost obdobných procesních pochybení zjištěna nebyla.

Dovolací soud tedy v souladu s § 243d písm. a) o. s. ř. přikročil k zamítnutí dovolání žalobce pro nedůvodnost.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalovanému, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo, žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů