// Profipravo.cz / Nedostatek podmínky řízení, překážky postupu řízení 25.09.2015
ÚS: Překážka věci pravomocně rozsouzené
Skutečnost, že se obecný soud v odůvodnění svého pravomocného rozhodnutí vypořádal s námitkou započtení, kterou uplatnil žalovaný jako procesní obranu vůči žalobou uplatněnému nároku žalobce ve smyslu § 98 o. s. ř., a věcně se tak vyjádřil k tomu, zda žalovaný má započitatelný nárok vůči žalobci, nebrání tomu, aby se žalovaný domáhal tohoto nároku žalobou v samostatném soudním řízení. Nejedná se o překážku věci rozsouzené (§ 159a odst. 5 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013; nyní § 159 odst. 4 o. s. ř.), neboť uvedený nárok žalovaného za této situace nebyl předmětem původního řízení. Pokud tedy soud dospěl právě na základě této skutečnosti k závěru, že nebyly splněny podmínky řízení o takovéto žalobě původního žalovaného, a řízení o ní zastavil, pak nelze než konstatovat, že o této žalobě odmítl věcně rozhodnout bez relevantního zákonného důvodu. Zastavením řízení tak porušil základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2280/14, ze dne 11. 8. 2015
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 7. 2014, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále též "soud prvního stupně") ze dne 15. 8. 2013 č. j. 12 C 202/2012-131 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se po vedlejší účastnici domáhal úhrady částky 50 000 Kč s příslušenstvím. Tato částka měla představovat zbývající dluh za opravy zemědělské techniky v jejím vlastnictví, provedené v letech 2001 a 2002. Původní výše dluhu, který měla vedlejší účastnice uznat v roce 2003, činila až 250 000 Kč, v letech 2006 až 2007 však měl být tento dluh postupně splacen až do výše 200 000 Kč.
3. Úvodem svého rozhodnutí se soud prvního stupně zabýval otázkou, zda posouzení žaloby nebrání překážka věci rozsouzené. Tou dobou již totiž u něj byla pravomocně skončená věc vedená pod sp. zn. 8 C 110/2011, ve které se naopak vedlejší účastnice jako žalobkyně domáhala proti stěžovateli a jeho manželce zaplacení částky 800 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce, uzavřené v roce 2003. Soud prvního stupně sice uznal, že v tomto řízení posuzoval i otázku existence dluhu vedlejší účastnice vůči žalovaným, učinil tak ale v souvislosti s jejich námitkou započtení, která se měla týkat již zmíněného dluhu ve výši 250 000 Kč. Za těchto okolností nemohlo posouzení tohoto nároku založit překážku věci rozsouzené a o žalobě muselo být rozhodnuto věcně. Důvod jejího zamítnutí pak spočíval v tom, že podle názoru soudu byla dohoda o uznání dluhu stěžovatelky neplatná. Případnému posouzení důvodnosti jednotlivých dílčích nároků, z nichž měl předmětný dluh stěžovatele sestávat, zas bránila námitka promlčení.
4. Uvedený rozsudek byl k odvolání stěžovatele zrušen usnesením Krajského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") ze dne 2. 4. 2014 č. j. 30 Co 534/2013-167, kterým bylo zároveň rozhodnuto o zastavení řízení. Odvolací soud považoval nárok uplatněný stěžovatelem za stejný, jakým se soud prvního stupně zabýval již ve věci vedené pod sp. zn. 8 C 110/2011. V této souvislosti poukázal na závěr, který soud prvního stupně vyslovil v odůvodnění svého pravomocného rozsudku ze dne 15. 11. 2011 č. j. 8 C 110/2011-230, že i když stěžovatel prováděl v roce 2002 opravy a jinou výpomoc na usedlosti jiné osoby, z žádného důkazu nevyplynula existence nějakého závazku vedlejší účastnice vůči němu. Podle odvolacího soudu nebylo podstatné, že soud prvního stupně o předmětném nároku nerozhodl přímo ve výroku tehdejšího rozsudku. Výrok a odůvodnění rozsudku totiž v tomto ohledu tvoří jeden celek, který je teprve tímto obsahem odůvodnění individualizován (v tomto ohledu odvolací soud odkázal na výklad tohoto ustanovení obsažený v Handl, V., Rubeš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Panorama, 1985, s. 451). Posouzení nároku stěžovatele v odůvodnění proto brání jeho novému věcnému projednání mezi týmiž účastníky řízení, byť v opačném procesním postavení, k čemuž podle odvolacího soudu došlo i v dané věci.
5. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem odvolacího soudu, podle něhož mělo uplatnění námitky započtení v předchozím řízení založit překážku věci pravomocně rozsouzené ve vztahu k řízení o jeho žalobě. Stěžovatel považuje tento závěr za nesprávný, neboť ve smyslu § 98 o. s. ř. představovala jeho tehdejší námitka toliko procesní obranu. O této námitce nakonec ani nebylo rozhodováno ve výroku a předmětný rozsudek se jí zabýval pouze ve svém odůvodnění, vůči němuž samotnému nelze podat odvolání. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho žaloba měla být věcně projednána. Tím, že se tak nestalo, mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu.
II.
Průběh řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal spisy vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 110/2011 a 12 C 202/2012 a vyzval účastníka i vedlejší účastnici řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
7. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 1. 7. 2015 plně odkázal na obsah napadeného usnesení a judikatury v něm obsažené.
8. Vedlejší účastnice souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že řízení o žalobě stěžovatele mělo být zastaveno. Z jejího vyjádření ze dne 14. 7. 2015 vyplývá, že v případě, kdy soud věcně projedná námitku započtení a vypořádá se s ní v odůvodnění rozsudku, již nemůže být pro posouzení překážky věci rozsouzení podstatné, zda námitka byla uplatněna v rámci procesní obrany či jako vzájemný návrh. Ústavní stížnost by podle jejího názoru měla být zamítnuta. Zároveň navrhla, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
9. Uvedená vyjádření již Ústavní soud stěžovateli nezasílal. Účastník i vedlejší účastnice řízení v nich totiž setrvali na argumentaci vyjádřené v napadeném usnesení, resp. zastávané v průběhu původního řízení. Nejde přitom o situaci, kdy by na jejich základě Ústavní soud dospěl k závěru svědčícímu v neprospěch stěžovatele.
10. Ve smyslu § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci.
III.
Podmínky meritorního posouzení ústavní stížnosti
11. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a to přestože byl stěžovatel v napadeném usnesení poučen o možnosti podat proti němu dovolání. Částka, jejíhož zaplacení se stěžovatel domáhal, totiž nepřevyšovala 50 000 Kč, v důsledku čehož byla přípustnost dovolání objektivně vyloučena [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] a uvedené poučení bylo zjevně nesprávné. Nadto lze konstatovat, že ústavní stížnost byla rovněž podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti. Nic tedy nebránilo jejímu věcnému posouzení.
IV.
Vlastní posouzení
12. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatele, vyjádřeními účastníků řízení a obsahem příslušných spisů, načež zjistil, že ústavní stížnost je důvodná.
13. Základní povinností soudu plynoucí z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny je projednání věci navrhovatele (žalobce). Jsou-li přitom splněny podmínky řízení, pak soud musí věc nejen projednat, nýbrž o ni i meritorně rozhodnout.
14. Důvodem, pro který odvolací soud meritorně nerozhodl o žalobě stěžovatele a zastavil řízení o ní, byl jeho právní názor, že takovémuto rozhodnutí brání překážka věci rozsouzené. Ústavní soud připomíná, že podle § 159a odst. 5 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (nyní § 159a odst. 4 o. s. ř.), jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroků rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu. Skutečnost, že o žalobě doposud pravomocně rozhodnuto nebylo, je tedy jednou z podmínek řízení, k jejichž splnění musí soud přihlížet po celou jeho dobu (§ 103 o. s. ř.). Jestliže by zjistil, že tato podmínka splněna není, byl by povinen řízení zastavit, neboť by se jednalo o takový její nedostatek, který nelze odstranit (§ 104 odst. 1 o. s. ř.).
15. Podle § 97 o. s. ř. může žalovaný za řízení uplatnit svá práva proti žalobci i vzájemným návrhem (odst. 1), na který se přiměřeně použije ustanovení o návrhu na zahájení řízení, jeho změně a vzetí zpět (odst. 3). Ustanovení § 98 o. s. ř. zase stanoví, že vzájemným návrhem je i projev žalovaného, jímž proti žalobci uplatňuje svou pohledávku k započtení, avšak jen pokud navrhuje, aby bylo přisouzeno více, než co uplatnil žalobce. Jinak soud posuzuje takový projev jen jako obranu proti návrhu.
16. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí přiklonil k takovému výkladu § 98 o. s. ř., podle něhož, pokud žalovaný uplatní v určitém řízení proti žalobcem tvrzenému nároku námitku započtení a soud se při posouzení této námitky ve svém odůvodnění vypořádá s otázkou, zda má žalovaný vůči žalobci skutečně započitatelnou pohledávku, pak je pravomocným rozhodnutím o žalobě založena překážka věci rozsouzené i ve vztahu k nároku žalovaného vůči žalobci, jenž byl předmětem námitky započtení.
17. Ústavní soud, v souladu se svým postavením soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), přezkoumal napadené usnesení z toho hlediska, zda se odvolací soud při aplikaci podústavního práva nedopustil takového výkladu, jenž by byl svévolný či nerozumný nebo vybočující z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních norem [např. nález sp. zn. III. ÚS 74/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 126/28 SbNU 85), nález sp. zn. IV. ÚS 1796/11 ze dne 18. 10. 2011 (N 178/63 SbNU 69) nebo nález sp. zn. I. ÚS 3523/11 ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599)]. Jestliže by tomu tak bylo a toto pochybení by se současně promítlo do výsledku řízení jako celku, byl by tím opodstatněn závěr o porušení základních práv stěžovatele.
18. V dané věci není nikterak sporné, že v řízení vedeném pod sp. zn. 8 C 110/2011 tehdejší žalovaní (stěžovatel a jeho manželka) neuplatňovali k započtení pohledávku, jež by byla vyšší než to, co uplatnila tehdejší žalobkyně (vedlejší účastnice). Ve smyslu druhé věty § 98 o. s. ř. tak měl tento projev povahu procesní obrany proti návrhu, což znamená, že v ní obsažený nárok žalovaných vůči žalobkyni se nestal (samostatným) předmětem řízení, o němž by mělo být meritorně rozhodnuto [srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1506/96; dále též nález sp. zn. II. ÚS 159/97 ze dne 5. 11. 1997 (N 135/9 SbNU 219) a usnesení sp. zn. III. ÚS 585/04 ze dne 16. 12. 2004, přístupné na http://nalus.usoud.cz]. Jeho předmětem zůstal po celou dobu řízení výlučně nárok žalobkyně vůči žalobci, jak byl uplatněn žalobním návrhem a v žalobě uvedenými základními skutkovými tvrzeními. Jen ve vztahu k němu přitom mohlo pravomocné meritorní rozhodnutí založit překážku věci rozsouzené.
19. Odlišný výklad by odporoval druhé větě § 98 o. s. ř., jejímž smyslem je odlišení účinků předmětného projevu od vzájemného návrhu, o němž musí být vždy meritorně rozhodnuto. V praxi by zároveň vedl k nejistotě ohledně toho, jaký nárok či stav je vlastně předmětem řízení. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že předmět jakéhokoliv soudního řízení musí být návrhem účastníka řízení jasně vymezen, přičemž jsou-li splněny podmínky řízení, musí být o něm meritorně rozhodnuto. Povahu rozhodnutí ve věci samé naopak nelze přiznat pouhým právním závěrům obsaženým v odůvodnění rozhodnutí, jejichž uvedení závisí výlučně od toho, zda je příslušný soud považoval za relevantní pro rozhodnutí o návrhu, či nikoliv. Předmět řízení se totiž nemůže odvíjet teprve od rozsahu úvah, které soud uvedl ve svém odůvodnění. O tom, že takovéto pojetí nemá v podústavním právu žádnou oporu, ostatně svědčí i to, že opravnými prostředky nelze brojit toliko proti odůvodnění rozhodnutí.
20. Ústavní soud považuje výklad odvolacího soudu, na němž založil napadené rozhodnutí, za zjevně odporující dikci a účelu § 98 o. s. ř. Skutečnost, že se obecný soud v odůvodnění svého pravomocného rozhodnutí vypořádal s námitkou započtení, kterou uplatnil žalovaný jako procesní obranu vůči žalobou uplatněnému nároku žalobce ve smyslu uvedeného ustanovení, a věcně se tak vyjádřil k tomu, zda žalovaný má započitatelný nárok vůči žalobci, nebrání tomu, aby se žalovaný domáhal tohoto nároku žalobou v samostatném soudním řízení. Nejedná se o překážku věci rozsouzené, neboť uvedený nárok žalovaného za této situace nebyl předmětem původního řízení. Pokud tedy odvolací soud dospěl právě na základě této skutečnosti k závěru, že nebyly splněny podmínky řízení o žalobě stěžovatele, a řízení o ní zastavil, pak nelze než konstatovat, že o této žalobě odmítl věcně rozhodnout bez relevantního zákonného důvodu, v důsledku čehož bylo napadeným usnesením porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
21. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele (výrok I) a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadené usnesení zrušil (výrok II). Návrhu vedlejší účastnice na přiznání náhrady nákladů zastoupení nebylo možné vyhovět již z toho důvodu, že § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu umožňuje jejich přiznání pouze stěžovateli. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla shledána důvodnou (úspěch ve věci měl stěžovatel, nikoliv vedlejší účastnice), nepřicházelo v úvahu uložení této povinnosti ani některému z účastníků podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (výrok III).
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US