// Profipravo.cz / Zahájení řízení, žaloba 12.03.2015
Vada žaloby ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 o.s.ř.
Nedostatek potřebných tvrzení představuje vadu žaloby ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. jen za situace, že brání pokračování v řízení, tedy jen jestliže má za následek, že v žalobě není vymezen předmět řízení po skutkové stránce, a to v takovém rozsahu, který neumožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Není tedy správné spojovat následky podle ust. § 43 odst. 2 o. s. ř., požadovaly-li soudy doplnění skutečností významných z hlediska hmotného práva, nikoli pro procesní stránku věci.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1542/2014, ze dne 4. 12. 2014
Dotčené předpisy:
§ 43 o. s. ř.
§ 79 o. s. ř.
Kategorie: žaloba; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 2. 2014, č. j. 16 Co 71/2014-100, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 12. 2013, č. j. 23 C 246/2013-63, kterým byla žaloba ze dne 4. 9. 2013, doplněná podáním ze dne 29. 10. 2013, odmítnuta, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobce se žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 653,481.659,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která mu měla být způsobena v důsledku korupce orgánů státu v řízeních vedených u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 453/2009, Městského soudu v Praze pod sp. zn. 68 Co 487/2012, Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. F 15628/2011, F 15845/2011 / B 1794/8 a Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 16/2006, 7 T 39/2006 a 7 T 78/2006.
Soud prvního stupně žalobu posoudil jako nejasnou, neurčitou především ohledně dostatečné specifikace konkrétního nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí ve vztahu k uvedeným řízením a tvrzené škodě, a za nejasnou tak byla shledána též příčinná souvislost mezi v žalobě označenou příčinou a tvrzeným následkem. Soud vyzval žalobce usnesením ze dne 24. 9. 2013, č. j. 23 C 246/2013 – 48, k odstranění v usnesení vytčených vad žaloby, k čemuž mu poskytl přiměřenou lhůtu s poučením, že nebudou-li vytýkané vady žaloby odstraněny, soud žalobu odmítne. Žalobce na výzvu reagoval podáním ze dne 29. 10. 2013, které však k potřebné konkretizaci a určitosti podání nepřispělo, neboť nad rámec žaloby žádná nová ani zpřesňující tvrzení neobsahovalo.
Přes obsáhlost žalobních tvrzení dospěl soud k závěru, že z hlediska skutkového vylíčení nesprávného úředního postupu či postupů (případně nezákonných rozhodnutí) ve vazbě k nároku samotnému, je podání kusé a neurčité. Nadále zůstává nejasné, jaká škoda měla být tím kterým nesprávným úředním postupem (rozhodnutím) způsobena. Žalobce odkazuje k řadě soudních řízení, aniž dostatečně specifikuje, co bylo jejich předmětem a jaký konkrétní vztah mají k žalovanému nároku, přičemž samotné vymezení nesprávných úředních postupů je zcela neurčité a není tedy ani zřejmé, v čem má spočívat příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím, resp. nesprávným úředním postupem, a vznikem škody, tedy proč se žalobce domnívá, že nebýt jednání soudu, ke škodě by nedošlo. Ze tří atributů společně zakládajících odpovědnost státu za škodu žalobce (přes výzvu) řádně nevymezil žádný. Soud tak uzavřel, že předmět řízení je vymezen natolik kusým a neurčitým způsobem, že žalobu nelze projednat a proto rozhodl o jejím odmítnutí.
Odvolací soud nejprve uzavřel, že věc nerozhodoval vyloučený soudce.
Odvolací soud se dále zcela ztotožnil s postupem soudu prvního stupně spočívajícího v tom, že soud vyzval žalobce k doplnění žalobních tvrzení ohledně specifikace nesprávného úředního postupu ve vztahu k uvedeným řízením i k příčinné souvislosti mezi škodou a nesprávným úředním postupem, aby najisto postavil, zda se nejedná o překážku věci pravomocně rozhodnuté. Z příloh připojených žalobcem totiž vyplývá, že rozsudkem sp. zn. 68 Co 487/2012 byla zamítnuta žaloba žalobce proti žalované o 160,000.000,- Kč, když předmětem žaloby byl nesprávný úřední postup v trestním řízení vedeném pod sp. zn., 7 T 78/2006 i v konkursním řízení sp. zn. 46 K 4/2000, jak sám žalobce upřesnil v odvolání. Vylíčení rozhodných skutkových okolností je podstatnou náležitostí žaloby, přičemž v případě požadavku na náhradu škody způsobenou výkonem veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem je zcela nezbytné uvést, které rozhodnutí má být nezákonné a jakým způsobem bylo pro nezákonnost zrušeno či v kterém konkrétním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a v čem tato nesprávnost spočívala a jak je v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou. Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, že podání žalobce včetně jeho doplnění neobsahuje konkrétní vymezení skutku, na jehož základě se vůči státu domáhá náhrady škody, ale pouze citace z jiných rozhodnutí a obecné konstatování, že stát mu způsobil škodu, která je koncentrována při defraudaci podniku RASTRA AG – CZ a.s. Pouze toto tvrzení totiž jednoznačně a nezaměnitelně nevymezuje skutek, z něhož se žalobce domáhá náhrady škody. Odpovědnost státu dle zákonů o náhradě škody je odpovědností za konkrétní pochybení konkrétního orgánu státu, nikoli obecná odpovědnost za výsledek výkonu veřejné moci všech na věci zúčastněných orgánů. Rovněž platí, že nelze k žalobě pouze připojit množství rozhodnutí soudů všech stupňů bez konkrétního vymezení skutku.
Odvolací soud uzavřel, že požadavkům § 42 odst. 4 či § 79 odst. 1 o. s. ř. návrh žalobce a ani jeho doplnění nevyhovuje. Soud prvního stupně proto postupoval zcela správně dle § 43 odst. 2 o. s. ř. a podání jako neprojednatelné odmítl.
Protože vady žaloby žalobce neodstranil ani ve fázi odvolacího řízení, kdy podání žalobce je opět zcela nepřehledné, nesrozumitelné a konkrétní rozhodné skutečnosti neuvádí, a protože v postupu soudu prvního stupně nebylo zjištěno žádné procesní pochybení, odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako správné potvrdil.
Dovolatel napadl dovoláním jak usnesení odvolacího soudu, tak i usnesení soudu prvního stupně, přičemž nevzniká pochyb, že jsou tato rozhodnutí napadána v celém rozsahu. Přípustnost dovolání dovolatel shledává v tom, že korupční legalizace výnosů trestné činnosti nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a že řešením otázek procesního práva se odvolací i nalézací soud odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dle dovolatele se nalézací a odvolací soud pokusily legalizovat výnosy z trestné činnosti z důvodu korupce a aplikací § 43 odst. 2 o. s. ř. se nalézací i odvolací soud odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Řízení o „dovolání“ proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 12. 2013, č. j. 23 C 246/2013 – 63, Nejvyšší soud podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil, jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání směřujícímu proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2014, č. j. 16 Co 71/2014-100, bylo dovolání podáno včas a splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), dovolání bylo též podáno osobou zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolatel své dovolání člení do dvou hlavních částí, kdy část označená písm. A. a nadpisem: „Nalézací a odvolací soud se pokusily legalizovat výnosy z trestné činnosti z důvodu korupce:“ neobsahuje jakoukoliv právní argumentaci (či snad právní otázku), a přípustnost dovolání zde tedy nemůže být shledána. V části A. dovolatel převážně rozvádí svou úvahu, že předchozí postup soudů v řízení byl ovlivněn korupcí a tlakem justiční (konkursní) mafie, která vedla k „užití sankcí dle ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř.“
Část B dovolání dovolatel nadepsal: „aplikací § 43 odst. (2) OSŘ se nalézací i odvolací soud odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu:“ Stejně jako zbytek podání je část B. psána způsobem obsáhlým, leč o to obtížněji srozumitelným, kdy bez zjevné systematiky dochází k rozčlenění textu do víceúrovňových seznamů s odrážkami (či číslováním), přičemž převážně není zřejmé, kde končí jeden dovolatelův argument a začíná jiný. Celé podání je propleteno desítkami odkazů a citací rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, ale též soudů nižších článků soudní soustavy, z nichž dovolatel vyvozuje závěry právní, ale též skutkové. Dovolání neudržuje nosné myšlenky (jádro), a tak vedle sebe kupí různé obecně přijímané postuláty, konkrétní právní závěry, dovolatelova vlastní tvrzení a dedukce. Námitky dovolatele jsou značně nekoncentrované a nezřídka se míjí s tím, co je podstatou v dovolání řešené věci, tj. s otázkou, zda v žalobě došlo k potřebné individualizaci skutku.
Navzdory výše uvedenému je ovšem přeci jen srozumitelným, že dovolatel brojí proti usnesení odvolacího soudu z důvodu, že jím bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým byla dovolatelova žaloba odmítnuta pro celkovou neurčitost. Tímto postupem se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 134/2008, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 100/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 302/2008, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 1414/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 22 Cdo 4457/2007. Z citací uvedených rozhodnutí je seznatelné, že dovolatel považuje svou žalobu za dostatečně určitou z hlediska procesní stránky věci, přičemž soudy po něm prostřednictvím výzvy podle ust. § 43 odst. 1 o. s. ř. požadovaly doplnění skutečností významných z hlediska práva hmotného. Soudy nevyzvaly dovolatele k odstranění konkrétní vady. Dovolatel rovněž tvrdí, že v jiných řízeních, kde byla podána takřka totožná žaloba, nebo kde byly žaloby „ještě nesrozumitelnější“, soudy žalobu shledaly za projednatelnou.
Dovolání je v dané věci přípustné podle ust. § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud vskutku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Obsahové náležitosti návrhu vymezuje ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. tak, že musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou.
Podle § 43 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.
Jak bylo uvedeno již v usnesení dovolacího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, nedostatek potřebných tvrzení představuje vadu žaloby ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. jen za situace, že brání pokračování v řízení, tedy jen jestliže má za následek, že v žalobě není vymezen předmět řízení po skutkové stránce, a to v takovém rozsahu, který neumožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem), a není tedy správné spojovat následky podle ust. § 43 odst. 2 o. s. ř., požadovaly-li soudy doplnění skutečností významných z hlediska hmotného práva, nikoli pro procesní stránku věci.
Jak se podává z usnesení soud prvního stupně ze dne 24. 9. 2013, č. j. 23 C 246/2013 - 48, bylo po žalobci požadováno doplnění žaloby o to, v čem spatřuje žalobce nesprávný úřední postup, či jaké rozhodnutí je nezákonné v jím označených řízeních, popřípadě o odůvodnění příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem, či nezákonným rozhodnutím a vznikem tvrzené škody. Jedná se tedy o výzvu k doplnění více než minimálních požadavků pro zahájení řízení. Soud prvního stupně pak v usnesení, kterým žalobu odmítl, uvádí, že žalobce neodůvodnil, co bylo předmětem řízení, na která žalobce poukazuje, a neosvětlil vztahy mezi nesprávnými úředními postupy (rozhodnutími) a žalovanými nároky. Závěrem soud prvního stupně uvádí, že žalobce nevymezil žádný ze tří atributů společně zakládajících odpovědnost státu dle zákona č. 82/1998 Sb. Patrným tedy je, že soud v žalobě neshledal skutečnosti významné z pohledu hmotného práva, tedy v rovině do úvahy přicházejícího právního posouzení tvrzených skutečností. K tomu však žalobce v občanském soudním řízení z hlediska způsobilosti jeho úkonu směřujícího k řádnému zahájení řízení, tedy žalobou, povinován není. Jak již bylo uvedeno, sama tato skutečnost by k odmítnutí žaloby nepostačovala, nebyla-li by možná záměna s jiným skutkem.
Odvolací soud nad rámec odůvodnění soudu prvního stupně doplnil, že žaloba obsahuje pouze citace z jiných rozhodnutí a obecné konstatování, že stát způsobil žalobci škodu, která je koncentrována při defraudaci podniku RASTRA AG-CZ a.s., což jednoznačně a nezaměnitelně skutek nevymezuje. Zde ovšem odvolací soud obsah žaloby nepřiměřeně zobecnil. Ačkoliv je zřejmé, že se žaloba skutkové stránce věci věnuje v nepoměrně menším rozsahu, než by bylo záhodno, a že je žaloba psána obdobným způsobem jako dovolání, tedy obsáhle, nesystematicky a nikoliv zcela srozumitelně, obsahuje žaloba (konkrétně ve své části III.), krom výše zmíněného tvrzení o škodě v důsledku defraudace podniku RASTRA AG-CZ a.s., též konkrétnější tvrzení o jednání, či opomenutí státních orgánů, která žalobce považuje za nesprávná, a od nichž odvozuje škodu. Byť je tedy žaloba co do své srozumitelnosti mezní, tedy velmi obtížně srozumitelná, lze z ní izolovat vyjádření rozhodujících skutečností ve smyslu (minimalistického) požadavku § 79 odst. 1 o. s. ř.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že byly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby, neobstojí. Nejvyšší soud proto napadené usnesení odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i usnesení soudu prvního stupně podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř.); v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věty druhá a třetí o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud považuje za potřebné závěrem vyjádřit, že pro dovolací řízení je stanoveno povinné zastoupení dovolatele. Je-li dovolání podáno prostřednictvím advokáta (což je případem nejčastějším), mělo by být dovolání vypracováno na patřičné úrovni, minimálně ovšem ve standardu, který je kladen na jakýkoliv jiný projev advokáta v souvislosti s výkonem advokacie. Podle čl. 4 odst. 1 a 3 Usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku ze dne 31. října 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (etický kodex) ve znění pozdějších předpisů, je advokát všeobecně povinen poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu a jeho projev v souvislosti s výkonem advokacie má být věcný, střízlivý a nikoliv vědomě nepravdivý. Co se týká požadavku na věcnost, v projednávané věci nemůže být pochyb, že dovolání takovému požadavku naprosto nevyhovuje. Jak bylo již výše uvedeno, dovolací soud neshledal v celé části A. dovolání (tj. přibližně na 9 běžných stranách) jediný právní argument či otázku; ve zbylé části B. se pak relevantního obsahu nalézá rovněž naprosté minimum. Dovolací soud ponechává stranou skutečnost, že v dovolání je překračována (běžná) míra desinterpretace soudních rozhodnutí, na které je odkazováno, a dochází tak doslova k fabulaci závěrů, jež v rozhodnutích obsaženy nejsou. Pomlčet ovšem nelze o výrazových prostředcích a tvrzeních dovolatele, jež jsou urážlivé až hrubě urážlivé vůči straně žalované a vůči soudům nižších stupňů. Skutečnost, že soudy aplikovaly nesprávně ust. § 43 odst. 2 o. s. ř., není důvodem pro taková tvrzení, že soudy jednaly „na pokyn organizovaného zločinu“ či „ve prospěch legalizace výnosů z trestné činnosti“, či např., že soudci těchto soudů „pokud nebyli korumpováni solidaritou se soudci Krajského soudu v Hradci Králové (…), byli korumpováni strachem z nekontrolovatelné moci státních zástupců.“ Uvádění obdobných tvrzení a domněnek dovolací soud neshledává za souladné s požadavkem na střízlivost projevu advokáta.
Dovolací soud v neposlední řadě důrazně upozorňuje, že dle ust. § 53 o. s. ř. předseda senátu může též uložit pořádkovou pokutu tomu, kdo učiní hrubě urážlivé podání, a to až do výše 50.000,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-