// Profipravo.cz / Žaloba o určení, naléhavý právní zájem 21.07.2016
Žaloba o určení neexistence práva odpovídajícího věcnému břemeni
I. Naléhavý právní zájem na určení neexistence práva odpovídajícího věcnému břemeni ve prospěch žalovaného je zde dán, jestliže účelem žaloby je výmaz tohoto práva z katastru nemovitostí. To, že žalovaný věcné břemeno nevyužívá ani jej využívat nechce, nemění nic na tom, že je toto právo ve prospěch žalovaného zapsáno do katastru nemovitostí a pokud žalobce tvrdí, že neexistuje, nelze mu upřít naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Ostatně není vyloučeno, že žalovaný věcné břemeno vykonávat začne, proto je žalobce oprávněn žádat určení jeho neexistence, čímž se naplňuje preventivní funkce určovací žaloby.
II. Hypotetická obava o to, že účastníci – ač k tomu jsou povinni – soudní rozhodnutí nebudou respektovat, je irelevantní při posuzování naléhavého právního zájmu žalobce na určení práva nebo právního vztahu. Upření možnosti žalobce žádat určení neexistence věcného břemene z tohoto důvodu by v důsledku znamenalo odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4366/2015, ze dne 20. 4. 2016
Dotčené předpisy: § 80 o. s. ř.
Kategorie: určovací žaloba; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 12. 2013, č. j. 6 C 63/2011-226, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že pozemek st. parc. č. 7, parc. č. 2 a budova, nacházející se na pozemku st. parc. č. 7, to vše zapsáno na LV č. 3287, vedeném u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště J., pro katastrální území L., obec H. (dále jen „předmětné nemovitosti“), nejsou zatíženy právem odpovídajícím věcnému břemeni spoluužívání nemovitostí zřízeným ve prospěch žalovaného 1) na základě smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 23. 11. 2009 uzavřené mezi žalovaným 1) a žalovanou 2), spočívajícím v právu spoluužívání (výrok I). Ve výroku II. soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaná 2) jako povinná uzavřela dne 30. 1. 2009 s žalobcem jako oprávněným smlouvu o zřízení věcného břemene, jejímž předmětem bylo doživotní a bezplatné užívání předmětných nemovitostí. Následně žalovaná 2) uzavřela dne 23. 11. 2009 smlouvu o zřízení věcného břemene, jejímž předmětem bylo doživotní a bezplatné užívání předmětných nemovitostí, i s žalovaným 1). Obě věcná břemena byla zapsána do katastru nemovitostí. Mezi žalobcem a žalovaným 1) dochází při užívání předmětných nemovitostí k neshodám.
Soud prvního stupně se nejdříve zabýval otázkou, zda má žalobce naléhavý právní zájem na určení neexistence věcného břemene zřízeného ve prospěch žalovaného 1). Dospěl k závěru, že na požadovaném určení naléhavý právní zájem je. Ztotožnil se se závěrem žalobce, že by bez tohoto určení mohl být ohrožen řádný výkon práva žalobce a jeho právní postavení by se stalo nejistým. Naléhavý právní zájem soud prvního stupně odvodil z toho, že mezi žalobcem a žalovaným 1) dochází ke konfliktům a oba mají ve stejném rozsahu zřízeno na předmětných nemovitostech věcné břemeno, tudíž jen autoritativní rozhodnutí soudu může přispět ke zklidnění situace mezi účastníky.
Soud prvního stupně však – ač má žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení – žalobu neshledal důvodnou. Vzhledem k tomu, že smlouva o zřízení věcného břemene uzavřená s žalobcem neupírala žalované 2) možnost dále s předmětem jejího vlastnictví nakládat, dospěl soud k závěru, že žalovaná 2) mohla předmětné nemovitosti platně zatížit věcným břemenem i ve prospěch žalovaného 1) v totožném rozsahu. Nepřistoupil na argumentaci žalobce, že vlastník nemovitosti zřízením jednoho věcného břemene ve prospěch jednoho oprávněného pozbývá oprávnění zatížit nemovitost i ve prospěch jiných oprávněných osob. Vzal přitom v úvahu okolnosti, za kterých byly obě smlouvy uzavřeny, zejména to, že věcná břemena byla zřízena bezúplatně, smlouva o zřízení věcného břemene uzavřená s žalobcem pak neobsahuje výslovný závazek žalované 2), který by další zatížení předmětných nemovitostí vylučoval, a že výkon práva žalovaného 1) není na újmu práv žalobce.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 10. 2014, č. j. 20 Co 211/2014-283, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Žalovaný 1) totiž nikdy věcné břemeno nevyužíval a využívat nechce a ke konfliktům docházelo nikoliv v souvislosti s věcným břemenem, nýbrž při návštěvách žalovaného 1) u žalované 2). I kdyby nebylo věcné břemeno ve prospěch žalovaného 1) zřízeno, mohl by právě tak navštěvovat v předmětných nemovitostech svou matku, která má nadále jako vlastnice právo předmětné nemovitosti užívat. Odvolací soud dále dodal, že považuje za pochybné, zda by účastníci skutečně soudní rozhodnutí respektovali, v čemž rovněž spatřoval absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení v řešené věci. Nad rámec uvedl, že se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o tom, že s ohledem na charakter zřízeného věcného břemene pro žalobce mohla žalovaná 2) zřídit platně ve stejném rozsahu věcné břemeno i pro žalovaného 1).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Přípustnost dovolání spatřuje v naplnění důvodů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 občanského soudního řádu. Konkrétně má napadené rozhodnutí záviset na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které dosud nebyly v judikatuře dovolacího soudu řešeny.
Dovolatel předně vytýká odvolacímu soudu, že neshledal naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Tento závěr odvolacího soudu je nepodložený, založený pouze na spekulativním konstatování. Poukaz odvolacího soudu na to, že by účastníci nemuseli soudní rozhodnutí respektovat jako argument pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je ve své podstatě odmítnutím spravedlnosti ze strany soudu. Takový postup je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovolatel trvá na tom, že po té, co žalovaná 2) již jednou zřídila věcné břemeno v jeho prospěch, nebyla dále oprávněna zřídit totéž věcné břemeno o stejném rozsahu ve prospěch žalovaného 1). To dovozuje z podstaty omezení vlastnického práva věcným břemenem; pokud žalovaná 2) jednou část svého oprávnění vlastníka (právo věc užívat) přenechala žalobci, nemohla tak ve stejném rozsahu učinit ve prospěch žalovaného 1). Dovolatel navrhl, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že určí, že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy právem odpovídajícím věcnému břemeni zřízeného žalovanou 2) ve prospěch žalovaného 1), případně aby rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná 2) se k dovolání vyjádřila pouze tak, že navrhuje jeho zamítnutí. Žalovaný 1) se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož mělo být věcné břemeno na základě smlouvy zřízeno před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné i důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou soudu dovolacího.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce jako oprávněný z věcného břemene zatěžujícího předmětné nemovitosti ve vlastnictví žalované 2) nemá naléhavý právní zájem na určení, že věcné břemeno stejného rozsahu na předmětných nemovitostech nevázne ve prospěch žalovaného 1). To odůvodnil tak, že určení neexistence věcného břemene ve prospěch žalované 1) by konfliktům mezi účastníky nezabránilo, protože žalovaný 1) věcné břemeno nevyužívá ani jej využívat nechce. Ke konfliktům pak nedochází v souvislosti s výkonem věcného břemene žalovaným 1), nýbrž v souvislosti s návštěvami žalované 2) v předmětných nemovitostech. Soudní rozhodnutí by navíc podle odvolacího soudu nebylo účastníky respektováno.
Nejvyšší soud uvedl již v rozsudku ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71 (publikovaném pod č. 1/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), že „naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle § 80 písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř.
Podle § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Předpokladem úspěšnosti žaloby na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby) podle § 80 písm. c) o. s. ř., je naléhavý právní zájem žalobce na takovém určení. Ten je dán zejména tehdy, kdy bez tohoto určení by bylo ohroženo právo žalobce nebo kdy by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým. Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdo 1338/96, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod číslem 21, ročník 1997, zaujal právní názor, že určovací žaloba podle § 80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, kdy určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. K těmto závěrům se dovolací soud přihlásil také např. v rozsudku ze dne 19. 1. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2928/2004, uveřejněném pod č. C 3988 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“).
V dané věci jde o žalobu na určení neexistence práva odpovídajícího věcnému břemeni, tj. věcného práva, které se zapisuje do katastru nemovitostí. Jestliže je v katastru nemovitostí zapsáno právo odpovídající věcnému břemeni ve stejném rozsahu ve prospěch žalovaného 1), má žalobce, který tvrdí, že výlučným nositelem tohoto práva je právě on, naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a to i v případě, že by žalovaný výkonu tohoto práva nijak nebránil. Určením neexistence práva a případným výmazem tohoto práva z katastru nemovitostí bude odstraněna nejistota v právním vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) jako osobami oprávněnými a žalovanou 2) jako osobou povinnou z věcného břemene. Dovolací soud tedy oproti soudu odvolacímu dospívá k závěru, že naléhavý právní zájem na určení neexistence práva odpovídajícího věcného břemene ve prospěch žalovaného 1) je dán, jestliže účelem žaloby je výmaz tohoto práva z katastru nemovitostí.
Důvody, pro které odvolací soud shledal absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, jsou v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. To, že žalovaný 1) věcné břemeno nevyužívá ani jej využívat nechce, nemění nic na tom, že je toto právo ve prospěch žalovaného 1) zapsáno do katastru nemovitostí a pokud žalobce tvrdí, že neexistuje, nelze mu upřít naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Ostatně není vyloučeno, že žalovaný 1) věcné břemeno vykonávat začne, proto je žalobce oprávněn žádat určení jeho neexistence, čímž se naplňuje preventivní funkce určovací žaloby.
Rovněž prokázaná existence konfliktů mezi žalobcem a žalovaným 1) souvisejících s návštěvami žalovaného 1) v předmětných nemovitostech, nemůže založit absenci naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení. Naopak jestliže mezi žalobcem a žalovaným 1) vznikají konflikty již v souvislosti s obvyklými návštěvami žalované 2), tím spíše pak lze očekávat konfliktní vztahy v případě, že by se žalovaný 1) rozhodl věcné břemeno vykonávat.
Pokud odvolací soud neshledal naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení z obavy, že by soudní rozhodnutí nebylo účastníky respektováno, dovolací soud upozorňuje, že výrok pravomocného rozsudku soudu je pro účastníky závazný (§ 159a o. s. ř.). Hypotetická obava o to, že účastníci – ač k tomu jsou povinni – soudní rozhodnutí nebudou respektovat, je irelevantní při posuzování naléhavého právního zájmu žalobce na určení práva nebo právního vztahu. Ostatně upření možnosti žalobce žádat určení neexistence věcného břemene z tohoto důvodu by – jak případně dovolatel v dovolání uvádí – v důsledku znamenalo odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
Jestliže odvolací soud nad rámec absence naléhavého právního zájmu žalobce na jím požadovaném určení poukázal na skutečnost, že „s ohledem na charakter zřízeného věcného břemene pro žalobce užívat nemovitost spolu s druhou žalovanou, mohla druhá žalovaná zřídit věcné břemeno stejného rozsahu i pro prvého žalovaného“, dovolací soud připomíná, že podle závěrů odborné literatury věcné břemeno lze zřídit i k nemovitosti již takovým břemenem zatížené, nové věcné břemeno však nesmí být na újmu právům osoby, jejíž oprávnění z věcného břemene vzniklo dříve (k tomu srovnej např. Sedláček, J. – Rouček, F. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha: V. Linhart, 1935, díl II., str. 856; Spáčil, J. Věcná břemena v občanském zákoníku. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 21, nebo Švestka, J. – Spáčil, J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha C. H. Beck, 2009, str. 1046). V usnesení ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2231/2007, uveřejněném pod č. C 6519 v Souboru, pak Nejvyšší soud formuloval závěr, že pozdější zřízení věcného břemene prakticky shodného obsahu s dosavadním věcným břemenem, tentokrát ovšem ve prospěch jiné osoby, nemůže být právně relevantní, aniž by tomu předcházelo omezení či zánik dosavadního věcného břemene.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Autor: -mha-