// Profipravo.cz / Náležitosti podání 31.03.2016

MS: Žaloba sepsaná a podaná ve slovenštině

Zásadně je věcí účastníka řízení, aby se v písemném styku obracel na soud v českém jazyce (sám si zajístí překlad písemnosti) a soud zajišťuje úřední překlad písemnosti jen tam, kde bez takového postupu je právo na spravedlivý proces a rovné postavení účastníka řízení vyloučeno či omezeno. Žalobu sepsanou ve slovenštině nelze bez dalšího považovat za nesrozumitelnou ani neurčitou jen z důvodu použitého slovenského jazyka, nepostrádá-li jinak zákonné náležitosti (§ 42 odst. 4, § 79 odst. 1 o.s.ř.), neboť čeština a slovenština jsou jazyky velmi blízce příbuzné, s řadou shod ve slovní zásobě i stavbě jazyka, v důsledku čehož stále přetrvává široká srozumitelnost mezi oběma jazyky navzájem. Důvod k úřednímu překladu žaloby sepsané a podané ve slovenštině do jazyka českého však může vyvstat např. v důsledku prohlášení žalovaného, jemuž je uložena povinnost k vyjádření k žalobě, že žalobě nerozumí.

podle usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 91Co 308/2015, ze dne 30. 11. 2015

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 18 o. s. ř.
§ 43 o. s. ř.

Kategorie: náležitosti podání; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Napadeným usnesením soud prvního stupně odmítl žalobu ze dne 7. 10. 2014 (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Žaloba byla sepsána ve slovenském jazyce, a protože žalobkyně na výzvu soudu prvního stupně nepředložila úředně ověřený překlad žaloby do českého jazyka, soud prvního stupně žalobu posoudil jako neurčité a nesrozumitelné podání. Poukázal na stanovisko Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 20/05, dle něhož základní právo účastníka řízení na pomoc tlumočníka ve smyslu čl. 37 odst. 4 Listiny nelze rozšiřovat pomocí interpretace, resp. konkretizace čl. 36 odst. 1 Listiny jako obecného ustanovení o spravedlivé řízení. Základní právo garantované čl. 37 odst. 4 Listiny nedopadá na písemný styk soudu s účastníky řízení a naopak, a uvedl, že § 18 o. s. ř. zakládá právo účastníka na bezproblémovou přímou komunikaci účastníka řízení se soudem toliko během jednání, nedopadá však na písemný styk účastníka řízení se soudem a naopak. Právo obracet se na justiční orgány v mateřském jazyce pak není založeno ani smlouvou mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech (publikovanou sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1993 Sb.), podle níž není třeba překládat žádosti a jiné písemnosti zasílané podle této smlouvy mezi českými a slovenskými orgány navzájem. Vzhledem k tomu, že vady žaloby spočívající v její neurčitosti a nesrozumitelnosti žalobkyně neodstranila, postupoval soud prvního stupně podle § 43 odst. 2 o. s. ř. a žalobu odmítl.

Proti tomuto usnesení podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, v němž namítala, že stanovisko Ústavního soudu citované v napadeném usnesení se vztahuje k aplikaci soudního řádu správního v azylovém řízení a není možné jej bez dalšího vztáhnout i na občanské soudní řízení. Smlouva uzavřená mezi Českou republikou a Slovenskou republikou garantuje občanům jedné smluvní strany obracet se volně a bez překážek na orgány druhé smluvní strany, a pokud měl soud prvního stupně za to, že pro zajištění procesních práv žalovaného účastníka bylo nutné žalobu přeložit, bylo povinností soudu prvního stupně tento překlad zajistit. Podle žalobkyně soud prvního stupně svým postupem porušil její právo na spravedlivý proces, a žalobkyně proto navrhla zrušení napadeného usnesení.

Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání a v jeho mezích napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a o. s. ř.) a aniž nařídil jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.), dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Podle čl. 37 odst. 3, 4 Listiny základních práv a svobod jsou všichni účastníci si v řízení rovni. Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka.

Podle § 18 odst. 1 o. s. ř. účastníci řízení mají v občanském soudním řízení rovné postavení. Mají právo jednat před soudem ve své mateřštině. Soud je povinen zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Podle odstavce druhého účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo.

Podle § 43 odst. 2 o. s. ř. lze odmítnout takové podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité, pokud není přes výzvu předsedy senátu řádně opraveno nebo doplněno a současně pokud v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.

V obecné rovině odvolací soud souhlasí se závěry soudu prvního stupně, podle nichž v českém právním řádu (jakož i mezinárodních smlouvách, jež jsou jeho součástí) není výslovně zakotvena možnost účastníků obracet se na soudy v České republice v písemném styku (tj. činit písemná podání, podávat návrhy procesní či věcné) v cizím jazyce, jakož ani naopak není nikde zakotvena povinnost soudů v občanském soudním řízení přijímat takové písemnosti v cizím jazyce, či dokonce je bez dalšího nechávat úředně překládat do jazyka českého, ať už pro potřeby soudu či jiných účastníků. Taková práva nevyplývají z pozitivní právní úpravy, nejsou garantována ani na úrovni práva na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 3, 4 Listiny základních práv a svobod a nejsou podřaditelná ani pod právo jednat ve své mateřštině a právo na ustanovení tlumočníka ve smyslu § 18 odst. 1 o. s. ř. V tomto považuje odvolací soud za přiléhavou argumentaci soudu prvního stupně stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 20/05, v němž Ústavní soud dospívá k závěrům, že „Základní právo účastníka řízení na pomoc tlumočníka ve smyslu čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nelze rozšiřovat pomocí interpretace, resp. konkretizace čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jako obecného ustanovení o spravedlivém řízení. Základní právo garantované čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nedopadá na písemný styk soudu s účastníky řízení a naopak. To nevylučuje, aby zákonná úprava poskytla vyšší standard“. Lze jen dále odkázat na nosné části odůvodnění citovaného stanoviska, podle nichž mezinárodní standardy ochrany základních lidských práv (pramenící zejména z čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. d/ a e/ Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) míří zejména na přímou (ústní) komunikaci cizojazyčného účastníka se soudem při přímém kontaktu se soudem (tj. při ústním jednání soudu), přičemž smyslem těchto garancí je, aby účastník nebyl znevýhodněn jen z důvodu, že neovládá řeč, v níž probíhá soudní jednání.

Byť Ústavní soud nevylučuje, aby jednoduché právo (v daném případě občanský soudní řád) nastavilo vyšší standardy účastníkům řízení a přiznalo jim více procesních práv, než jen ta, která jsou garantována ústavním pořádkem jako práva základní; ani tak však nelze vyložit § 18 odst. 1 o. s. ř. tak, že zakládá absolutní nárok na úřední překládání (soudem ustanoveným tlumočníkem) všech úředních dokumentů do mateřského jazyka cizozemského účastníka řízení. Zásadně jde o záležitost, kterou si je povinna obstarat sama procesní strana. Uvedené vyplývá mimo jiné z toho, že právo na ustanovení tlumočníka dle § 18 odst. 1 o. s. ř. nestává v řízení automaticky jen tím, že se řízení účastní osoba jiného mateřského jazyka, než je jazyk český, nýbrž až tehdy, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo – rozuměno, kde by bez ustanovení tlumočníka či úředního překladu byl účastník vyloučen či významně omezen v realizaci procesních práv a ve svém důsledku v právu na spravedlivý proces.

Stejně tak vyslovil Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 21. 6. 2006 č. j. 3 Azs 156/2005-47 k výkladu ustanovení § 18 o. s. ř., že „účastník, který neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka v případě nařízení ústního jednání před soudem, aby byl informován o obsahu jednání, které se za jeho přítomnosti vede, nemá však právo obracet se písemně na soud v cizím jazyce, proto je třeba písemnosti zasílané soudu v cizí řeči opatřit překladem do českého jazyka“, a dále, že „pokud stěžovatel nepodal žalobu sepsanou v českém jazyce či opatřenou překladem do českého jazyka, krajský soud jej zcela správně vyzval k překladu žaloby do českého jazyka, přičemž nebylo jeho povinností předmětnou výzvu překládat do mateřského jazyka stěžovatele. Stejně tak postupoval krajský soud správně, když doručil usnesení o odmítnutí řízení stěžovateli vyhotovené v českém jazyce, neboť pouze rozhodnutí soudu v českém jazyce je zněním autentickým. Není povinností soudu zasílat účastníkovi řízení překlad takového rozhodnutí do jeho mateřského jazyka.“ Lze tedy shrnout, že i Nejvyšší správní soud se postavil na stanovisko, že právo na tlumočníka není právem absolutním, nevzniká v řízení automaticky účastníkovi řízení, který neovládá český jazyk, ale toto právo se pojí zejména s ústním jednáním, které se za přítomnosti takového účastníka vede.

Lze tedy v obecné rovině uzavřít, že zásadně je v písemném styku věcí účastníka řízení, aby se obracel na soud v českém jazyce (sám si zajistil překlad písemnosti) a soud zajišťuje právo na spravedlivý proces ustanovením tlumočníka či úředním překladem písemnosti jen tam, kde bez takového postupu je právo na spravedlivý proces a rovné postavení účastníka vyloučeno či omezeno.

V tomto případě však odvolací soud, vědom si shora uvedených premis, ve světle citovaných předpisů a judikatury dospěl k závěru, že podání žaloby ve slovenštině nezakládalo ani nutnost ustanovení tlumočníka pro účely jejího úředního překladu do českého jazyka, ani však nezavdalo důvod k odstranění jejích vad a následnému odmítnutí pro nesrozumitelnost či neurčitost dle § 43 odst. 1, 2 o. s. ř.

Odvolací soud neshledal v tomto případě žalobu sepsanou ve slovenském jazyce nesrozumitelnou ani neurčitou, a to ani z důvodu, že byla sepsána a podána ve slovenštině (aniž by k výzvě soudu byla přeložena do jazyka českého), ani z důvodu jiného. Obecně se neurčité podání považuje např. takové podání, které neobsahuje dostatečné označení účastníků řízení či dostatečně určitý údaj o tom, čeho se žalobce domáhá, nebo podání, které obsahuje logicky rozporné údaje. O takovýto případ se v projednávané věci nejedná, neboť žaloba ze dne 7. 10. 2014 žádnou ze zákonných náležitostí (§ 42 odst. 4, § 79 odst. 1 o. s. ř.) nepostrádá.

Za nesrozumitelné se pak považuje takové podání, z něhož nelze dovodit, zda vůbec obsahuje všechny náležitosti podání např. tehdy, když není zřejmé, o čem a na základě jakých skutečností má soud ve sporu rozhodnout. Sama okolnost, že podání, které jinak obsahuje všechny potřebné náležitosti, je sepsáno v cizím jazyce, neznamená bez dalšího, že je nesrozumitelné. O nesrozumitelné podání by se mohlo jednat v případě, že by cizí jazyk, v němž bylo podání učiněno, byl nesrozumitelný soudu či účastníkům řízení, kterým bylo podání adresováno. Například by zajisté mohlo být považováno za nesrozumitelné písemné podání učiněné v cizím jazyce, který nepoužívá v písemné podobě latinskou abecedu, neboť v takovém případě by soud nemusel ani rozpoznat, v jakém jazyce je podání vůbec činěno, zda je soudu určeno, a co se jím sleduje. Pak lze bezpochyby požadovat po žalobci, který se takovým způsobem na soud obrátil, aby podání činil v českém jazyce a klást na něj povinnost překladu s tím, že jde o záležitost, kterou si je povinna obstarat sama procesní strana (v intencích shora citované judikatury).

V daném případě je však podání sepsáno ve slovenském jazyce, který má na našem území do jisté míry mimořádné postavení. To vyplývá jednak ze skutečnosti, že po dlouhou dobu existoval společný stát Čechů a Slováků, a dále že čeština a slovenština jsou jazyky velmi blízce příbuzné, s řadou shod ve slovní zásobě i stavbě jazyka, v důsledku čehož stále přetrvává široká srozumitelnost mezi oběma jazyky navzájem. Právě z důvodu této jazykové blízkosti stanoví čl. 3 smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech (publikované sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1993 Sb.), že není třeba překládat žádosti a jiné písemnosti zasílané nebo předkládané justičním orgánům při uplatňování této smlouvy, neboť se přepokládá, že tyto listiny budou justičním orgánům srozumitelné. Ze stejného důvodu pak nelze za nesrozumitelnou považovat ani žalobu sepsanou ve slovenském jazyce a dovodit nutnost jejího (úředně ověřeného) překladu do českého jazyka. Ostatně i soud prvního stupně v odůvodnění svého usnesení uvedl, že soudu je obsah žaloby seznatelný. (Pro srovnání lze v této souvislosti poukázat na znění § 16 odst. 1 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, podle něhož se sice v řízení se jedná a písemnosti se vyhotovují v českém jazyce, účastníci řízení však mohou jednat a písemnosti mohou být předkládány i v jazyce slovenském.). Za situace, kdy předmětem řízení je náhrada škody za ztrátu přepravované zásilky a kdy z obsahu spisu vyplývá, že závazek žalované vykonat přepravu měl vzniknout na základě slovensky psané objednávky, nelze ani u žalované obecně předpokládat, že by nebyla schopna plně porozumět textu slovensky psané žaloby. V této souvislosti lze poukázat i na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 3. července 2015 č. j. 1 VSPH 769/2015-B-32, kterým bylo vysloveno k otázce nutnosti překladu soudní písemnosti do slovenštiny následující: „Právo na tlumočníka nemá každý účastník, jehož mateřštinou není český jazyk, nýbrž musí být splněn i předpoklad, že tento účastník skutečně tlumočníka potřebuje (potřeba tlumočníka vyjde v řízení najevo)“. Důvod k úřednímu překladu žaloby do českého jazyka odvolací soud neshledal ani z důvodu spočívajícího na straně žalované z hlediska zachování jejího práva na spravedlivý proces. Nebylo tedy namístě vyzývat žalobkyni k odstranění vad žaloby spatřované bez dalšího toliko v tom, že byla podána ve slovenštině, když jen sama tato skutečnost žalobu nesrozumitelnou nečinila; pro nesplnění této výzvy žalobkyní nebylo správné žalobu odmítnout jako neprojednatelnou. Není však vyloučeno, že v dalším průběhu řízení právo účastníků na soudní ochranu a spravedlivý proces může vyžádat nutnost ustanovení tlumočníka, vyjde-li taková potřeba najevo v té intenzitě, že by některému z účastníků bylo právo na spravedlivý proces a rovné postavení omezeno, např. prohlásila-li by žalobkyně, že nerozumí v češtině vedenému jednání soudu, případně prohlásila-li by žalovaná, že nerozumí podáním či jiným úkonům žalobkyně ve slovenštině. Jinak důvod k ustanovení tlumočníka a překládání písemností nevzniká.

Odvolací soud tedy považoval žalobu ze dne 7. 10. 2014 za srozumitelnou, a proto napadené usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba neodmítá.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení u soudu prvního stupně a rozhodovat o něm bude Nejvyšší soud.

Autor: MS

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů