// Profipravo.cz / Náležitosti podání 13.02.2015

ÚS: Výzva soudu k odstranění vady plné moci

Nedostatky v činnosti soudní moci nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých základních práv a svobod. Není proto spravedlivé, aby nedostatek v činnosti soudu spočívající v absenci výzvy soudu adresované stěžovateli jako oprávněnému k odstranění vad plné moci, resp. doložení plné moci opravňující advokáta zastupovat stěžovatele jako oprávněného, šel k tíži stěžovatele.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3144/14, ze dne 15. 1. 2015

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. září 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 22 E 6/2014.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Šumperku usnesením ze dne 18. dubna 2014 č. j. 22 E 6/2014-32 ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného (v době rozhodování obecného soudu nezletilého) Tomáše Drozda, (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") proti povinnému (v řízení před Ústavním soudem "vedlejší účastník") pro výživné zrušil usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 10. února 2014 č. j. 22 E 6/2014-20 (výrok pod bodem I.) a řízení o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitým věcem ve výlučném vlastnictví povinného, a to st. p. č. X1 o výměře 350 m2, zastavěná plocha a nádvoří s rodinným domem č. p. X2, st. p. č. X3 o výměře 67 m2, zastavěná plocha a nádvoří s garáží bez č. p., p. č. X4 o výměře 570 m2, zahrada, p. č. X5 o výměře 30 m2, zahrada, p. č. X6 o výměře 101 m2, ostatní plocha, zapsaných na listu vlastnictví č. 7 pro katastrální území a obec Postřelmůvek u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Šumperk, podle rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 20. listopadu 2013 č. j. 40 P 104/2007-158, ve prospěch pohledávky oprávněného ve výši 20.000 Kč zcela zastavil (výrok pod bodem II.). Současně okresní soud rozhodl, že povinný je povinen zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů řízení částku 4.687,50 Kč (výrok pod bodem III.). Proti tomuto usnesení, a to výslovně proti výroku pod bodem III. o nákladech řízení mezi účastníky podal povinný odvolání.

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci usnesením ze dne 30. června 2014 č. j. 40 Co 391/2014-40 usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 18. dubna 2014 č. j. 22 E 6/2014-32 v napadené části, tj. ve výroku pod bodem III. o nákladech řízení mezi účastníky, změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. krajský soud nepřiznal povinnému právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v posuzovaném případě byla jediným důvodem pro nepřiznání nákladů řízení, resp. pro změnu výroku o náhradě nákladů řízení procesně plně úspěšnému účastníku, ta skutečnost, že v plné moci jeho právního zástupce byla formální vada, kdy plná moc byla stylizována tak, že právní zástupce zastupuje stěžovatelovu matku a nikoliv stěžovatele jako nezletilého. Krajský soud tedy rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů pouze z toho důvodu, že stěžovatel nebyl advokátem zastoupen, resp., že nepředložil řádnou plnou moc.

Stěžovatel poukazuje na to, že krajský soud nezohlednil ani tu skutečnost, že je nezletilý. Stěžovatel předpokládal, že náklady řízení ve sporu, v němž musel vynucovat jako nemajetná osoba plnění vyživovací povinnosti, mu budou refundovány právě jejich náhradou. Stěžovatel poukazuje na to, že z jeho strany se nejedná ani o účelové podání, když svůj návrh na výkon rozhodnutí pro uhrazení výživného nezletilého dítěte podával až poté, co právního zástupce povinného opakovaně o úhradu výživného vyzýval. Důvodně tedy přiznání náhrady nákladů, jež musel vynaložit, očekával.

Stěžovatel považuje postup krajského soudu, který mu nepřiznal náhradu nákladů řízení pouze z důvodu chybně formulované plné moci, za neústavní. Stěžovatel poukazuje na to, že po celou dobu řízení i z jednotlivých podání bylo zřejmé, že úkony činí právní zástupce za osobu stěžovatele, a toto nezpochybňoval ani prvostupňový soud. Pokud krajský soud měl pochybnost o tom, zda právní zástupce zastupuje stěžovatele nebo jeho matku, potom měl stěžovatele vyzvat k odstranění této nejasnosti a nikoliv jej zcela zbavit práva na náhradu nákladů řízení. Povinnost soudu vyzvat účastníka řízení k doložení plné moci pak vyplývá z ustanovení § 24, § 25 a § 32 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), jakož i z konstantní judikatury.

Podle stěžovatele pokud zástupce účastníka nesplní povinnost předložit plnou moc, musí na tento nedostatek průkazu oprávnění k zastupování soud reagovat. Lhůta k doložení oprávnění k zastupování není propadná, zástupce může své oprávnění doložit i později. Jestliže ten, kdo vystupoval v řízení jako zástupce účastníka, aniž se prokázal plnou mocí, předloží dodatečně ve lhůtě určené soudem plnou moc, je tím uvedený nedostatek zhojen a byly tak schváleny i ty úkony učiněné v řízení zástupcem účastníka, k nimž došlo před podpisem plné moci (viz sp. zn. Rc 12/1985). Obdobně např. když bylo odvolání podáno osobou, která se označila jako zástupce účastníka, avšak její oprávnění účastníka zastupovat nebylo prokázáno, nelze takové odvolání ihned odmítnout. Pouze v případě, že nedostatek prokázání plné moci se nepodaří odstranit přes soudem učiněná vhodná opatření, odvolací soud odvolací řízení zastaví (viz sp. zn. Rc 48/1998); k tomu srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád, 1. vydání, 2013, s. 130 - 131). Krajský soud tedy, aniž by učinil jakékoliv opatření k prokázání plné moci (stěžovatel ani jeho právní zástupce, k ničemu takovému nebyli vyzváni) v podobě výzvy k jejímu doložení a stanovení lhůty ke splnění této povinnosti, jak mu zákon ukládá, bez dalšího rozhodl tak, že stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení fakticky odňal. Stěžovatel je toho názoru, že takový postup lze považovat za vadný procesní postup, kdy je účastníku řízení odepřeno využití procesního práva uplatnitelného v procesu rozhodování o nákladech řízení.

Na podporu své argumentace stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 16. února 2006 sp. zn. II. ÚS 576/05 (správně usnesení Ústavního soudu, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná); Ústavní soud však zjistil, že se jedná o usnesení Ústavního soudu, ve kterém dospěl Ústavní soud k odlišnému právnímu závěru.

III.
Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci jako účastníka řízení, a Radomíra Drozda jako vedlejšího účastníka řízení.

Vedlejší účastník ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 27. listopadu 2014 poukázal na ustálenou soudní praxi a stanovisko, které zastává Ústavní soud ve svých rozhodnutích, že není čtvrtou soudní instancí. Ústavní stížnost v podstatě směřuje k revizi rozhodnutí odvolacího soudu, jako konečného rozhodnutí a domáhá se tedy vlastně dalšího přezkumu. Vedlejší účastník vyjádřil své přesvědčení, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v souladu s pravidly spravedlivého procesu, je řádně zdůvodněno, a nelze dovodit, že v řízení byla zásadním způsobem porušena ústavou zaručená práva stěžovatele na soudní ochranu. V této věci není rozhodné, že chybu, kterou stěžovatel považuje za formální, nevytkl soud prvního stupně, ale až soud odvolací. Za procesní pochybení stěžovatel nese následek v podobě nepřiznání náhrady nákladů řízení, přičemž podle vedlejšího účastníka není možné konstatovat bez dalšího zásah do ústavou zaručených práv.

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, se ve stanovené lhůtě k podané ústavní stížnosti nevyjádřil.

IV.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je primárně záležitostí obecných soudů. Způsobilé zasáhnout do základního práva a svobody jednotlivce jsou případy porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo v důsledku uplatnění toliko jedné z možných interpretačních alternativ, která však neobstojí z hlediska ústavní konformity a souladu s principy spravedlnosti na rozdíl od interpretační alternativy jiné. Jak již Ústavní soud také mnohokrát konstatoval, základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. V extrémním rozporu s principy spravedlnosti je také přepjatě formalistická interpretace zákona.

V souzené věci stěžovatel brojí proti výroku, kterým Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení, resp. náhradu nákladů právního zastoupení v prvostupňovém řízení.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05).

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou zcela výjimečné (např. sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).

Ačkoli Ústavní soud ve své judikatuře dává najevo svou zdrženlivost ve vztahu k rozhodování obecných soudů v otázkách nákladů řízení (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 426/03, sp. zn. III. ÚS 259/02 a další), v daném případě shledal důvod pro svůj zásah, a to s ohledem na níže uvedené.

Občanský soudní řád je právním předpisem veřejného práva, který upravuje výkon státní (soudní) moci. Jeho ustanovení jsou kogentní, nelze se od nich odchýlit ani je dohodou vyloučit či změnit - pokud takovou dohodu sám občanský soudní řád výslovně nepřipouští (jako např. u prorogace). Státní (soudní) moc lze vykonávat pouze na základě zákona a v jeho mezích, proto ve vztahu k jejím nositelům (v tomto případě soudu) platí zásada, že smí činit jen to, co je dovoleno (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Ve vztahu k adresátům veřejné moci však platí, že jsou povinni strpět výkon veřejné moci pouze, je-li uplatňována v mezích zákona a v soukromoprávních vztazích pak, že mohou činit vše, co není zakázáno (čl. 2 odst. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 3 Listiny).

Občanský soudní řád upravuje postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků (§ 1 o. s. ř.). Soudy přitom dbají, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob (§ 2 o. s. ř.). V řízení postupuje soud v součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny (§ 6 o. s. ř.).

Podle ust. § 3 o. s. ř. je občanské soudní řízení jednou ze záruk spravedlnosti a práva, slouží upevňování a rozvíjení zásad soukromého práva; každý se může domáhat u soudu ochrany soukromého práva, které bylo ohroženo nebo porušeno. Článek 90 Ústavy stanoví, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Zastoupení účastníka v občanském soudním řízení zástupcem na základě plné moci občanský soudní řád podrobuje následujícím pravidlům. Účastník řízení se může dát v řízení zastupovat zástupcem, jehož si zvolí; zástupcem může být (až na výjimky stanovené § 26 a § 26a o. s. ř., o něž v tomto případě nejde) pouze fyzická osoba, přičemž v téže věci může mít účastník pouze jednoho zvoleného zástupce (§ 24 odst. 1 o. s. ř.). Zvoleným zástupcem může být buď advokát (§ 25 o. s. ř.) nebo kterákoliv fyzická osoba plně způsobilá k právním úkonům (§ 27 o. s. ř.). Pouze advokátovi lze udělit plnou moc pro celé řízení (tzv. procesní plnou moc) a pouze advokát se může nechat zastoupit jiným advokátem, advokátním koncipientem nebo svým zaměstnancem jako dalším zástupcem (§ 25 odst. 1, odst. 2 o. s. ř.); zástupce - fyzická osoba, která není advokátem - může jednat jedině osobně (§ 27 odst. 1 o. s. ř.).

Každý, kdo v řízení vystupuje jako zástupce účastníka, má procesní povinnost své oprávnění doložit již (nejpozději) při prvním úkonu, který ve věci učinil (srov. § 32 odst. 1 o. s. ř.). Nesplní-li tuto povinnost a vystupuje-li tedy jako zmocněnec účastníka, aniž by předložil plnou moc, jde o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit. Nesplnění procesní povinnosti podle § 32 odst. 1 o. s. ř. není překážkou v postupu řízení, která by sama o sobě vedla k zastavení řízení (§ 104 odst. 1, odst. 2 o. s. ř.); může se však projevit v tom, že zástupce účastníka bude povinen nahradit náklady, které zaviněným nesplněním této povinnosti způsobil (srov. § 147 odst. 1 o. s. ř.).

Vhodným opatřením soudu k odstranění uvedených nedostatků plné moci je zpravidla výzva adresovaná označenému zmocněnci účastníka (popř. účastníku samotnému), aby ve stanovené lhůtě (jde o lhůtu soudcovskou) předložil písemnou plnou moc nebo plnou moc s úředně ověřeným podpisem anebo aby k udělení plné moci došlo ústně do protokolu.

Jestliže přes výzvu soudu nebudou odstraněny uvedené nedostatky plné moci (v prokázání oprávnění k zastupování účastníka), soud řízení zastaví (srov. § 104 odst. 2 o. s. ř. a komentář k § 104), bylo-li zahájeno podáním, které učinil za účastníka tento "zmocněnec"; v ostatních případech soud v řízení pokračuje a jedná přímo s účastníkem (stejně, jako kdyby označeného zmocněnce nikdy neměl).

Bude-li soudu dodatečně předložena písemná plná moc nebo řádná písemná plná moc, která byla udělena až po té, co zmocněnec již za účastníka provedl některé úkony (například podal žalobu nebo odvolání), je tím nedostatek plné moci zhojen a byly tak schváleny i ty úkony učiněné v řízení zástupcem účastníka, k nimž došlo před podpisem plné moci. Totéž platí, dojde-li k dodatečnému udělení plné moci ústně do protokolu (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání 2003, s. 103 a násl.).

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že pokud někdo vystupuje jako zástupce účastníka, aniž by předložil plnou moc, jde o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit. Pokud ten, kdo vystupoval jako zástupce, aniž se prokázal plnou mocí, předloží dodatečně ve lhůtě soudem určené procesní plnou moc, je tím nedostatek plné moci zhojen a jsou tím schváleny i ty úkony zástupce, k nimž došlo před podpisem plné moci.

V odůvodnění svého rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci poukázal na to, že okresní soud správně na rozhodnutí o nákladech řízení mezi účastníky aplikoval ust. § 254 odst. 1 ve spojení s § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., podle něhož byl-li pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). I když ze shora uvedeného ustanovení je zřejmé, že nezletilý oprávněný byl v tomto řízení procesně úspěšný, neboť návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitých věcech povinného byl podán u okresního soudu dne 21. ledna 2014 důvodně a byl vzat zpět v důsledku chování povinného, který dlužné výživné zaplatil dne 27. ledna 2014 (tedy po zahájení vykonávacího řízení), přesto nezletilému oprávněnému nelze přiznat náklady. Z obsahu plné moci ze dne 20. ledna 2014 (č. l. 6 spisu) totiž jednoznačně vyplývá, že matka nezletilého oprávněného Monika Drozdová zmocnila JUDr. Josefa Sedláčka ml., advokáta se sídlem v Šumperku, nám. Míru 9, aby ji obhajoval, resp. ve všech právních věcech zastupoval. V průběhu vykonávacího řízení tudíž nezletilý oprávněný byl zastoupen pouze svou matkou Monikou Drozdovou, jako zákonnou zástupkyní, neboť plná moc k zastupování advokátem JUDr. Josefem Sedláčkem ml. je koncipována toliko k zastupování matky nezletilého oprávněného, Moniky Drozdové. Matka nezletilého oprávněného však není účastníkem tohoto řízení. Podle § 255 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníky řízení při výkonu rozhodnutí jen oprávněný a povinný. Oprávněným v takové věci je nezletilé dítě a povinným je rodič, který má výživné platit. Nezletilý oprávněný musí být dle ust. § 22 o. s. ř. v řízení zastoupen svým zákonným zástupcem nebo opatrovníkem. V zájmu urychleného podávání návrhu na výkon rozhodnutí k vydobytí výživného pro nezletilé děti se v soudní praxi uplatnila zásada, že v takovém řízení proti jednomu z rodičů k vydobytí dlužného a běžného výživného je oprávněn zastupovat dítě druhý rodič. Důvodem pro takový postup je skutečnost, že při podání návrhu není ještě dáno nebezpečí střetu zájmů mezi rodiči a dítětem, v tomto stádiu proto není třeba ustanovit nezletilému oprávněnému opatrovníka. Matka nezletilého oprávněného byla proto oprávněna ve vykonávacím řízení zastupovat své nezletilé dítě ve fázi nařízení výkonu rozhodnutí pro dlužné výživné proti povinnému jako otci. Dle ust. § 24 a násl. o. s. ř. má každý účastník řízení právo zvolit si k výkonu procesních práv a povinností zástupce. Ani zákonný zástupce účastníka, který nemá procesní způsobilost, není povinen v řízení vystupovat osobně, ale může nezpůsobilému účastníku zvolit pro zastupování v řízení zástupce z řad advokátů. Matka nezletilého oprávněného Monika Drozdová však v posuzovaném případě neudělila právnímu zástupci (advokátu JUDr. Josefu Sedláčku ml.) plnou moc, aby v řízení zastupoval nezletilého oprávněného Tomáše Drozda, ale zmocnila ho toliko k zastupování své osoby ("mne obhajoval"). Náklady právního zastoupení zákonného zástupce účastníka však nejsou náklady řízení účastníka samotného (ust. § 137 o. s. ř. a contrario), a není tudíž možné k jejich náhradě zavázat byť procesně neúspěšného účastníka, tj. povinného.

Jak již Ústavní soud zdůraznil, základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. V extrémním rozporu s principy spravedlnosti je také přepjatě formalistická interpretace zákona.

Aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus) (viz též nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 606/04, sp. zn. III. ÚS 521/05, sp. zn. III. ÚS 151/06). Uvedené závěry je možné analogicky vztáhnout i na nyní projednávanou věc.

V souzené věci považoval Okresní soud v Šumperku JUDr. Josefa Sedláčka ml. za zástupce stěžovatele a také s ním jako s jeho zástupcem v řízení jednal (viz záhlaví usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 18. dubna 2014 č. j. 22 E 6/2014-32, doručenka tohoto usnesení), aniž však stěžovatele vyzval k odstranění vad plné moci, resp. k doložení právního zastoupení jeho osoby. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve zdůraznil, že nedostatky v činnosti soudní moci nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých základních práv a svobod. Nebylo by proto spravedlivé, aby nedostatek v činnosti soudu spočívající v daném případě v absenci výzvy soudu adresované stěžovateli jako oprávněnému k odstranění vad plné moci, resp. doložení plné moci opravňující JUDr. Sedláčka ml. zastupovat stěžovatele jako oprávněného, šel k tíži stěžovatele.

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci změnil usnesení soudu prvního stupně, pokud jde o náhradu nákladů prvostupňového řízení a nepřiznal stěžovateli náklady jeho právního zastoupení, aniž vzal výše uvedený vadný postup prvostupňového soudu v úvahu; JUDr. Sedláčka považoval za zástupce matky stěžovatele, která nebyla účastnicí předmětného řízení.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci se dostalo do extrémního rozporu s principy spravedlnosti a nelze je označit jinak, než jako přepjatý formalismus. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci svým postupem porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, jež je zaručeno ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podle ust. § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ust. § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 30. června 2014 č. j. 40 Co 391/2014-40 zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů