// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 25.05.2026
Podání odporu proti platebnímu rozkazu vedlejším účastníkem
Podání odporu proti platebnímu rozkazu je právem procesní povahy; nejde o úkon, který by představoval dispozici s předmětem řízení, ani o opravný prostředek. Odpor proti platebnímu rozkazu nemá znaky typické pro opravné prostředky, zejména suspenzivní a devolutivní účinek; k odklizení platebního rozkazu dochází na základě včas podaného odporu přímo, bez přezkumu soudem.
Právo podat odpor proti platebnímu rozkazu proto nelze vedlejšímu účastníkovi upřít jen proto, že zákonná úprava o právu vedlejšího účastníka podat odpor mlčí, na rozdíl od zákonem výslovně zmíněného práva vedlejšího účastníka podat některé opravné prostředky.
Jestliže má vedlejší účastník právo kvalifikovaně se vyjádřit na výzvu soudu vydanou podle § 114b o. s. ř. (přičemž ani toto procesní právo zákon vedlejšímu účastníkovi nepřiznává výslovně), čímž vedlejší účastník zabrání vydání rozsudku pro uznání v případě nečinnosti žalovaného, není rozumný důvod k závěru, že vedlejší účastník nemůže podat odpor proti platebnímu rozkazu. To platí tím spíše, že kvalifikovaná výzva je podle § 114b odst. 1 o. s. ř. obvyklou součástí platebních rozkazů.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 45/2026, ze dne 29. 4. 2026
Spisová značka: 25 Cdo 45/2026 | ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:25.CDO.45.2026.1
Dotčené předpisy:
§ 99 odst. 3 o. s. ř.
§ 172 odst. 1 o. s. ř.
§ 174 o. s. ř.
Kategorie: platební rozkaz; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. V řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhá uložení povinnosti žalované zaplatit mu 988 057,55 Kč na náhradě újmy na zdraví, Okresní soud v Rokycanech usnesením ze dne 27. 8. 2025, č.j. 6 C 183/2024-188, odmítl odpor podaný vedlejší účastnicí dne 11. 2. 2025 proti platebnímu rozkazu Okresního soudu v Rokycanech ze dne 10. 1. 2025, č. j. 6 C 183/2024-106, (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Konstatoval, že vedlejší účastnice vstoupila do řízení dne 31. 12. 2024, ve věci byl vydán platební rozkaz dne 10. 1. 2025, dne 30. 1. 2025 podala proti platebnímu rozkazu odpor žalovaná (tento odpor byl pro opožděnost odmítnut) a dne 11. 2. 2025 podala ve lhůtě odpor také vedlejší účastnice. Soud prvního stupně citoval § 174 odst. 3 o. s. ř. a shledal, že odpor podala osoba, která k tomu nebyla oprávněna.
2. Krajský soud v Plzni k odvolání žalované a vedlejší účastnice usnesením ze dne 9. 10. 2025, č. j. 10 Co 413/2025-207, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I a změnil je ve výroku II jen co do výše nahrazovaných nákladů řízení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že vedlejší účastník není subjektivně legitimován k podání odporu proti platebnímu rozkazu, a odkázal na důvody usnesení soudu prvního stupně, který uzavřel, že § 174 odst. 2 o. s. ř. nepamatuje na možnost podání odporu vedlejším účastníkem. Odvolací soud doplnil, že podle soudní praxe vedlejší účastník není oprávněný k podání dovolání. Tento závěr je dovozován na základě argumentu e silentio legis, neboť právo k podání dovolání není v zákoně zmíněno na rozdíl od práva k podání odvolání a k podání zmatečnostní a obnovovací žaloby. Odvolací soud tedy dovozuje, že vedlejší účastník není oprávněn k podání odporu, neboť „právo k podání tohoto opravného prostředku zákonem upraveno rovněž výslovně není“. Stejně tak není vedlejší účastník oprávněn podat ústavní stížnost, aniž by s tím jím podporovaný účastník souhlasil. Vedlejšímu účastníku nejsou přiznána práva účastníka ve smyslu dispozice s předmětem řízení. V důsledku pozdě podaného odporu žalovanou platební rozkaz vydaný v projednávané věci nabyl vůči ní právní moci a pouze žalované byla platebním rozkazem uložena povinnost ve věci samé.
3. Žalovaná podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud řešil otázku procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Jde o otázku, zda vedlejší účastník na straně žalovaného je oprávněný k podání odporu proti platebnímu rozkazu, kterým byla žalovanému uložena povinnost. Judikatura Nejvyššího soudu tuto otázku výslovně neřeší, a nelze proto učinit výklad jen na základě analogie s judikaturou týkající se procesních podmínek k podání opravného prostředku. Žalovaná odkazuje na § 93 odst. 3 o. s. ř. a zdůrazňuje, že tato norma neobsahuje jakékoli omezení procesních práv a povinností vedlejšího účastníka, z něhož by bylo možno dovodit absenci oprávnění vedlejšího účastníka k podání odporu proti platebnímu rozkazu. Tím spíše, pokud norma hovoří o podpoře účastníka vedlejším účastníkem. Právo k podání opravných prostředků je v zákoně vždy vázáno na určitou výslovnou podmínku. Jestliže zákon žádné omezení pro právo vedlejšího účastníka nestanoví, pak toto právo existuje bezpodmínečně vzhledem k § 93 odst. 3 o. s. ř. a není třeba je v zákoně znovu zmiňovat. Odpor proti platebnímu rozkazu není opravným prostředkem, kterým se ve vztahu k oprávnění vedlejšího účastníka zabývá odvolací soud, což plyne ze systematiky občanského soudního řádu. Žalovaná navrhuje zrušení usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že procesní otázka položená dovolatelkou byla již Nejvyšším soudem vyřešena, a odkazuje na rozhodnutí, v nichž dovolací soud konstatoval, že vedlejší účastník není oprávněný k podání dovolání. Je též otázka, zda je žalovaná oprávněna podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu vydanému na základě odvolání vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník má podporovat jednání (hlavního) účastníka a nikoli suplovat úkony v případě jeho nečinnosti. Občanský soudní řád je právním předpisem obsahujícím převážně kogentní ustanovení. V případě podání odporu neoprávněnou osobou je soud povinen odpor odmítnout. Vedlejšímu účastníkovi nenáleží hmotněprávní instituty k obraně žalovaného před žalobou. Pokud by měl být vedlejší účastník oprávněn k podání odporu, pak by to muselo být v zákoně speciálně upraveno. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 426/2017, pravidlo, že vedlejší účastník má stejná práva jako účastník, nedopadá na oprávnění podávat opravné prostředky. Vedlejší účastník není podle žalobce oprávněn podat odpor, neboť jej platební rozkaz nijak nezavazuje a nejedná se o procesní právo, které účastník může sdílet s vedlejším účastníkem. Žalobce odkazuje též na nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. I. ÚS 2733/13, z něhož vyplývá, že odpor proti platebnímu rozkazu může podat jen žalovaný a že vedlejší účastník může realizovat procesní práva žalovaného, jen pokud žalovaný takový odpor včas podá. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud odmítl dovolání nebo potvrdil usnesení odvolacího soudu jako věcně správné.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda je vedlejší účastník na straně žalovaného oprávněn k podání odporu proti platebnímu rozkazu. Tato otázka procesního práva nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
6. Podle § 93 odst. 3 o. s. ř. v řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností.
7. Podle § 172 odst. 1 o. s. ř. soud může i bez výslovné žádosti žalobce a bez slyšení žalovaného vydat platební rozkaz, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem. V platebním rozkazu žalovanému uloží, aby do 15 dnů od doručení platebního rozkazu žalobci zaplatil uplatněnou pohledávku a náklady řízení nebo aby v téže lhůtě podal odpor u soudu, který platební rozkaz vydal.
8. Podle § 174 o. s. ř. platební rozkaz, proti němuž nebyl podán odpor, má účinky pravomocného rozsudku (odstavec 1). Podá-li i jen jeden ze žalovaných včas odpor, ruší se tím platební rozkaz v plném rozsahu a soud nařídí jednání. Opravným prostředkem jen proti výroku o nákladech řízení je však i zde odvolání (odstavec 2). Pozdě podaný odpor soud odmítne; pro nedostatek odůvodnění nelze odpor odmítnout. Podaný odpor soud odmítne též tehdy, podá-li jej ten, kdo k podání odporu není oprávněn (odstavec 3).
9. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 4258/2011, uveřejněném pod č. 25/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, shledal, že žalovaný může splnit povinnost vyjádřit se k věci samé ve smyslu § 114b odst. 1 o. s. ř. i prostřednictvím vyjádření vedlejšího účastníka. V rozhodnutí vysvětlil, že stejnými právy a povinnostmi v řízení ve smyslu § 93 odst. 3 věty první o. s. ř. se podle ustálené judikatury soudů (například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1986/99, uveřejněný pod poř. č. 8 v časopise Soudní judikatura č. 1/2001) rozumí výlučně práva a povinnosti procesní povahy. Uplatnění obrany proti žalobě je procesním právem účastníka řízení (žalovaného) a stejné právo má ve smyslu ustanovení § 93 odst. 3 o. s. ř. i vedlejší účastník, který za řízení vystupuje na jeho straně; na tom, že jde o procesní právo, nic nemění skutečnost, že pomocí obrany proti žalobě se uplatňují rovněž námitky vycházející z hmotněprávní úpravy, neboť procesní právo tyto námitky uplatnit za řízení nelze směšovat s tím, zda mají původ v hmotném nebo jen v procesním právu. Vyjádření k žalobě je procesním úkonem, který nepředstavuje dispozici s předmětem řízení, a může je v řízení podat nejen žalovaný, jemuž je adresována výzva soudu podle § 114b odst. 1 o. s. ř., ale i vedlejší účastník vystupující v řízení na jeho straně.
10. Podání odporu proti platebnímu rozkazu je právem procesní povahy, přičemž se nejedná o úkon, který by představoval dispozici s předmětem řízení. Nejde o opravný prostředek, neboť nemá znaky typické pro opravné prostředky. Absentuje suspenzivní a devolutivní účinek (byť ne vždy jsou tyto účinky dány u jednotlivých opravných prostředků kumulativně), tedy podáním odporu proti platebnímu rozkazu nedochází k odkladu právní moci platebního rozkazu až do právní moci rozhodnutí soudu, který rozhoduje o opravném prostředku, ani nedochází k přechodu oprávnění rozhodnout o věci na soud, který rozhoduje o opravném prostředku. K odklizení platebního rozkazu na základě podaného odporu dochází přímo, bez přezkumu soudem a jen z vůle toho, kdo odpor podal. Včas podaný odpor nevede k jinému výsledku než ke zrušení platebního rozkazu. Naopak podaný opravný prostředek může vést k různým výsledkům řízení, které je o opravném prostředku vedeno. Závěr o tom, že odpor není opravným prostředkem, dovodil také Ústavní soud, jak plyne z jeho nálezu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. I. ÚS 2733/2013. V něm Ústavní soud vyslovil, že zákonná úprava sice nezakotvuje žádný opravný prostředek k přezkoumání správnosti či zákonnosti platebního rozkazu, avšak počítá s možností podání odporu žalovaným. Využitím této možnosti je platební rozkaz bez dalšího zrušen, v důsledku čehož může žalovaný v následném řízení účinně hájit svá práva. Z tohoto nálezu nijak neplyne, že by vedlejší účastník nebyl oprávněn k podání odporu proti platebnímu rozkazu (jak to dovozuje žalobce ve svém vyjádření k dovolání); procesních práv vedlejšího účastníka se nález netýká.
11. Proto se v nyní projednávané věci neuplatní závěry rozhodnutí, na která odkazují odvolací soud a žalobce, (například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1896/2010, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. I. ÚS 2627/11) a podle kterých vedlejší účastník není oprávněn podat dovolání, neboť o tomto právu občanský soudní řád na rozdíl od práva vedlejšího účastníka uplatnit jiné opravné prostředky mlčí. Právo podat odpor proti platebnímu rozkazu je procesním právem, které nelze vedlejšímu účastníkovi upřít proto, že zákonná úprava o právu vedlejšího účastníka podat odpor mlčí na rozdíl od zákonem výslovně zmíněného práva vedlejšího účastníka podat některé opravné prostředky.
12. Lze též doplnit, že jestliže má vedlejší účastník právo kvalifikovaně se vyjádřit na výzvu soudu vydanou podle § 114b o. s. ř. (přičemž ani toto procesní právo zákon vedlejšímu účastníkovi nepřiznává výslovně), čímž vedlejší účastník zabrání vydání rozsudku pro uznání v případě nečinnosti žalovaného, není rozumný důvod k závěru, že vedlejší účastník nemůže podat odpor proti platebnímu rozkazu. To platí tím spíše, že kvalifikovaná výzva je podle § 114b odst. 1 o. s. ř. obvyklou součástí platebních rozkazů.
13. V projednávané věci se z obsahu spisu podává (a není mezi účastníky řízení sporné), že vedlejší účastnice na straně žalované vstoupila do řízení dne 31. 12. 2024 podáním ze dne předchozího. Platební rozkaz byl soudem vydán dne 10. 1. 2025 a vedlejší účastnici doručen dne 6. 2. 2025. Vedlejší účastnice podala odpor proti tomuto platebnímu rozkazu dne 11. 2. 2025. Žalovaná s podáním odporu vedlejší účastnicí souhlasí, jak je zřejmé z jejího procesního postoje v průběhu řízení (žalovaná podala odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odporu podaného vedlejší účastnicí a následně podala dovolání proti usnesení, kterým odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil).
14. Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud postupem dle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil usnesení odvolacího soudu a rozhodl, že se usnesení soudu prvního stupně mění tak, že se odpor podaný vedlejší účastnicí proti platebnímu rozkazu neodmítá. Tím jsou též odklizeny nákladové výroky usnesení soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu.
15. Nejvyšší soud nerozhodl o povinnosti k náhradě nákladů řízení, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§ 151 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243c odst. 3 o. s. ř.).
Autor: -mha-