// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 08.04.2026
Rozsah projednání soudem v řízení podle části páté o. s. ř.
Má-li být v řízení podle části páté soudem (zcela nebo zčásti) znovu projednána věc, je rozsah, v jakém soud věc projedná a rozhodne, určován jednak tím, o jaké věci (návrhu) správní orgán pravomocně rozhodl a jednak požadavkem žalobce vyjádřeným v žalobě; naopak samotná formulace výroku správního rozhodnutí nemusí být v některých případech sama o sobě hlediskem významným pro vymezení rozsahu soudního rozhodování.
Absentující nebo neúplný výrok rozhodnutí (odvolacího) správního orgánu o části předmětu řízení nemůže být překážkou věcného projednání podané žaloby, neboť vada výrokové části správního rozhodnutí, která má být v řízení před soudem napravena, nemůže ze své podstaty bránit přístupu k soudu a k novému rozhodnutí v téže věci.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 68/2026, ze dne 25. 2. 2026
Spisová značka: 24 Cdo 68/2026 | ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:24.CDO.68.2026.1
Dotčené předpisy:
§ 244 o. s. ř.
§ 250a odst. 2 o. s. ř.
§ 250b odst. 3 o. s. ř.
§ 250f o. s. ř.
§ 250j odst. 1 o. s. ř.
Kategorie: žaloba proti rozhodnutí správního orgánu o soukromoprávním vztahu; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Předmět rozhodování:
1. Tento rozsudek řeší otázku, co je (může být) v soudním řízení podle části páté o. s. ř. (§ 244 a násl. o. s. ř.) „toutéž věcí“, která vyplývá ze vztahů soukromého práva, o níž dříve pravomocně rozhodl správní orgán podle zvláštního zákona a vztah výroku konečného rozhodnutí správního orgánu vůči podané žalobě.
I. Dosavadní průběh řízení
2. Žalobce se podanou žalobou domáhal (v řízení podle části páté o. s. ř.) nahrazení výše označených správních rozhodnutí Městského úřadu v XY (jako tzv. vyvlastňovacího úřadu) ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Královehradeckého kraje, jejichž prostřednictvím mu byl vyvlastněn pozemek parc. č. XY, v obci a katastrálním území XY (dále též jen „pozemek“), s tím, že vlastnické právo přechází na Českou republiku a příslušnou k hospodaření s touto nemovitou věcí je /tehdejší/ státní příspěvková organizace Ředitelství silnic a dálnic ČR, nyní jde o státní podnik (dále též jen „ŘSD“). Náhrada za vyvlastnění byla určena ve výši 30 190 Kč. Ve včas podané žalobě žalobce nesouhlasil s výší takové náhrady za vyvlastnění, maje za nesprávný znalecký posudek, o jehož závěry se opřel vyvlastňovací úřad. Namítal rovněž, že nebylo rozhodnuto o všech jeho nárocích, včetně povinnosti ŘSD vybudovat sjezd tak, aby z budované komunikace byly přístupné i další sousedící pozemky, jež žalobce buď sám nebo se svou manželkou vlastní.
3. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 11. 2022, č. j. 16 C 52/2021-213, zamítl žalobu, na jejímž základě mělo být nahrazeno vydané rozhodnutí správních orgánů tak, že žalobci bude přiznána náhrada za vyvlastnění ve výši 500 000 Kč s příslušenstvím, dále náhrada nákladů vyvlastňovacího řízení za právní zastoupení advokátem ve výši 85 900 Kč a nákladů za znalecké posudky ve výši 4 246,86 Kč a 19 118 Kč a současně že „žalovanému“ (přesněji dalšímu účastníkovi řízení – poznámka Nejvyššího soudu) bude uložena povinnost vybudovat na své náklady náhradní sjezd a vjezd, který bude realizován v souladu se stavebně technickými požadavky na výstavbu takového stavebního objektu a bude umožňovat sjezd z veřejné komunikace ve vlastnictví státu, budovanou s označením „stavba I/33 – XY obchvat“ na pozemek, který byl vlastnicky zapsaný manželům K. ke dni 13. 10. 2021 na LV č. XY jako parc. č. XY, v kat. úz. XY, obec XY, okres XY, jakož i vjezd z pozemku, který byl vlastnicky zapsaný manželům K. ke dni 13. 10. 2021 na LV č. XY jako parc. č. XY, v kat. úz. XY, obec XY, okres XY, zpět na veřejnou komunikaci ve vlastnictví státu, budovanou s označením „stavba I/33 – XY obchvat“ (dále jen „sjezd“) ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy bude „stavba I/33 – XY obchvat“, uvedena do provozu (výrok I rozsudku soudu prvního stupně). Krajský soud v Hradci Králové dále vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II rozsudku soudu prvního stupně).
4. Soud prvního stupně vyšel z výsledků dokazování provedeného již ve správním řízení, k němuž neměl výhrady, s podrobnou argumentací následně vyložil, že vyvlastňovací úřad ustanovil znalce, který provedl ocenění v souladu s § 10 odst. 4 a 5 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (dále jen „zákon o vyvlastnění“), tedy pozemek ocenil podle oceňovací vyhlášky a cenu pozemku stanovil podle jeho skutečného stavu ke dni podání žádosti o vyvlastnění. Znalec ocenil pozemek jako zemědělský, což také odpovídá smyslu zákona, kdy mají být vyvlastňované pozemky oceňovány podle skutečného stavu ke dni podání žádosti o vyvlastnění a nemá být přihlíženo ke zhodnocení případně znehodnocení pozemku v souvislosti s účelem vyvlastnění, když tento postup soud prvního stupně považoval za správný a zcela v souladu se zákonem o vyvlastnění a jeho smyslem a účelem. Nepřisvědčil proto (vedle jiných) námitce žalobce, že by mělo být při stanovení výše náhrady za vyvlastňovaný pozemek přihlédnuto k tomu, že se jedná o pozemek vyvlastňovaný za účelem jeho zastavění – od roku 2006 je předmětný pozemek určen územně plánovací dokumentací k zastavění. K požadavku žalobce, aby bylo ŘSD povinno vybudovat sjezd a vjezd na další žalobcovy pozemky soud prvního stupně připomenul, že nemá oporu v zákoně. Jaké náhrady náleží vyvlastňovanému za vyvlastnění, stanoví ustanovení § 10 zákona o vyvlastnění, jiné náhrady přiznat nelze. Zákon o vyvlastnění nabízí jiné možnosti, jak se vypořádat s tím, že další pozemky ve vlastnictví vyvlastňovaného není možné užívat, či je to možné pouze s velkými obtížemi. V takovém případě se nabízí možnost podle § 4 odst. 3 uvedeného zákona rozšířit na žádost vyvlastňovaného vyvlastnění i na tyto těžko uživatelné pozemky. Tím se ostatně k námitce žalobce zabýval správní soud při přezkoumání správnosti výroku přezkoumávaných rozhodnutí podle § 24 odst. 3 uvedeného zákona a tento požadavek žalobce nebyl shledán důvodným (kdy bylo odkazováno na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 12. 2021, č. j. 30 A 91/2021-109, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2022, č. j. 4 As 1/2022-66, když ústavní stížnost žalobce proti těmto rozhodnutím byla usnesením ze dne 4. 10. 2022, pod sp. zn. III. ÚS 2187/22 odmítnuta). Soud prvního stupně dodal, že po vyvlastniteli nelze žádat, aby budoval příjezdové cesty, sjezdy, vjezdy apod.
5. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) na základě žalobcem podaného odvolání (v pořadí svým prvním) rozsudkem ze dne 16. 5. 2024, č. j. 4 Co 62/2023-292, rozsudek soudu prvního stupně v části jeho výroku I, pokud jím byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení náhrady za vyvlastnění v částce 500 000 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů vyvlastňovacího řízení a ve výroku II, o nákladech řízení, zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení. Naproti tomu ve zbývající části výroku I, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal vybudování náhradního sjezdu a vjezdu na pozemek parc. č. XY v katastrální území XY, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud v zásadě vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná, k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu zamítnutí požadavku na uložení povinnosti vybudovat náhradní sjezd a vjezd na pozemek (v dalším též jen „náhradní sjezd“) ho vedla úvaha, podle níž šlo o nárok, který žalobce jako účastník vyvlastňovacího řízení před správním orgánem vůbec neuplatnil.
6. V rozsahu potvrzujícího výroku byl ohledně náhradního sjezdu rozsudek odvolacího soudu k dovolání žalobce zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2024, č. j. 24 Cdo 2674/2024-431, přičemž důvodem jeho kasace byl závěr dovolacího soudu o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro žalobce překvapivé, jestliže otázka, zda nárok ohledně náhradního sjezdu v průběhu správního (vyvlastňovacího) řízení žalobce uplatnil či nikoliv, byla odvolacím soudem řešena tzv. překvapivým způsobem, zvláště za situace, kdy se danou otázkou podrobně zabýval zejména odvolací správní orgán a v navazujícím řízení i soud prvního stupně.
7. Následně odvolací soud (v pořadí druhým svým rozsudkem), jak je označen v záhlaví tohoto rozhodnutí, rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I, pokud jím byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal vybudování náhradního sjezdu a vjezdu na pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, opětovně potvrdil. Odvolací soud, při nezměněném skutkovém stavu, s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. „33 Cdo 415/2018“ dovodil, (srovnej odst. 13 jeho rozsudku), že v řízení podle části páté pak může být přezkoumána věc v rozsahu, v jakém byla uplatněna u správního orgánu, avšak podstata projednání a rozhodnutí stejné věci v občanském soudním řízení spočívá v tom, že se ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech nebo povinnostech rozhodnutím správního orgánu (jeho práva nebo povinnosti byla takovým rozhodnutím založena, změněna, určena nebo zamítnuta), požaduje nové projednání sporu nebo jiné právní věci u soudu a nové rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k jiným závěrům než správní orgán. Nové projednání věci soudem tak navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a zaručuje, že spor nebo jiná právní věc budou – v takovém rozsahu, v jakém o nich bylo před správním orgánem skončeno řízení – soudem definitivně uzavřeny.“ A jelikož (ani) odvolací správní orgán ve výroku svého rozhodnutí o náhradním sjezdu nerozhodoval, nemůže o něm věcně rozhodnout ani soud (v řízení podle páté části o. s. ř.). Odvolací soud proto neměl za potřebné se zabývat ani závěry soudu prvního stupně, tím méně polemikou žalobce vůči nim.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl dovoláním. V dovolání bylo namítáno, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním rozhodnutí, a to v řešení dvou otázek: první, jíž lze (přes zjevnou nešikovnost její formulace) podle obsahu dovolání materiálně formulovat tak, a) zda je podání (úspěch) žaloby podané podle § 244 a násl. o. s. ř. podmíněna tím, že o právu nebo právním vztahu ve výroku svého rozhodnutí rozhodl (odvolací) správní orgán, kdy žalobce (dále též „dovolatel“) tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od jím (navíc nepřesně) citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 415/2018, (správně šlo o sp. zn. 33 Cdo 415/2008). Uvedené usnesení dovolacího soudu však podle dovolatele žádný kategorický závěr o nutnosti pojmout negativní rozhodnutí správního orgánu o požadované náhradě přímo do výroku rozhodnutí, neuvádí. Požaduje pouze, aby řízení o téže věci bylo správním orgánem „skončeno“, což v daném případě splněno bylo. Odvolací soud se měl též odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1183/2000, či jeho rozsudku ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 953/2005, podle nichž mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat ani věcnou správnost správního aktu (např. kolaudačního rozhodnutí); může jej přezkoumávat jen se zřetelem k tomu, zda jde o akt nicotný (nulitní). V intencích těchto judikatorních závěrů je dle dovolatele zřejmé, že za situace, kdy správní orgán svůj názor na (údajnou) nepřípustnost požadavku na naturální náhradu v podobě vybudování náhradního sjezdu formuloval jen v důvodech rozhodnutí, aniž ji výslovně vyjádřil ve výroku, jde možná o vadu rozhodnutí, nikoliv však takovou, která by způsobovala jeho nicotnost. Závěr správního orgánu byl totiž uveden v návaznosti na řádně uplatněný požadavek žalobce ve správním řízení (o čemž již neměl odvolací soud pochyb), je vyjádřen zcela jednoznačně a srozumitelně, s odkazem na zákonné ustanovení, které bylo správním orgánem aplikováno. Ostatně ani soud prvního stupně neměl žádné pochybnosti v tom směru, že správní orgán o uplatněném nároku negativně rozhodl, když tento závěr přezkoumal a považoval ho za správný, neboť jej svým rozhodnutím de facto potvrdil a uvedl jako důvod zamítnutí žaloby. O tom, že správní akt, jehož nahrazení se žalobce dovolává, je vydán věcně příslušným orgánem, že je pravomocný a vykonatelný, nebylo pochybností. Proto případná vada správního rozhodnutí spočívající v absenci negativního enunciátu o náhradním sjezdu ve výrokové části rozhodnutí, je-li vůbec vadou, nezpůsobuje jeho nesprávnost. Dovolatel poukazuje na další rozhodnutí dovolacího soudu, na které odkazoval již v předchozím odvolacím řízení, avšak na tento odkaz odvolací soud nereagoval, a to konkrétně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3339/2023, s právní větou: „Nerozhodnutí o části předmětu řízení nezakládá překážku věci zahájené pro podání žaloby, jejímž předmětem je zbylá nerozhodnutá část původního řízení“. Dovolatel doplnil, že správní řád nezná institut doplnění rozhodnutí, tak, jak na ně pamatuje v civilním řízení soudním § 166 o. s. ř. Jinou cestu k nápravě vadného rozhodnutí, než podání žaloby podle části páté o. s. ř. s návrhem na vydání rozhodnutí o části předmětu řízení, kterou v řízení před správním orgánem žalobce řádně uplatnil, avšak správní orgán o ní nerozhodl, tedy neměl; akceptování právního názoru odvolacího soudu by tak vedlo k nepřípustnému odepření spravedlnosti.
9. Ve vztahu k druhé otázce dovolatel zdůraznil, že b) pokud by měla být jím (výše citovaná) judikatura Nejvyššího soudu nepřiléhavá, je třeba považovat otázku za dosud judikaturou dovolacího soudu neřešenou. K jejímu řešení by měl vycházet z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (v dovolání podrobněji odkazovanou), která je pro Českou republiku závazná.
10. Nakonec dovolatel přichází s námitkou c), že řízení před odvolacím soudem bylo zatíženo vadou, která mohla mít vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí a jíž je třeba spatřovat v tom, že odvolací soud se nijak nezabýval přípustným novým tvrzením žalobce, dle něhož ŘSD uvedlo, že náhradní sjezd byl v mezidobí, tj. po rozsudku soudu prvního stupně již vybudován a dovolatel byl ŘSD vyzván, aby tento sjezd jako plnění ze smlouvy akceptoval; sporné je, zda je žalobce oprávněn tento náhradní sjezd využívat. Nicméně bez zjištění stanoviska ŘSD nemohl žalobce na nastalou procesní situaci reagovat buď (zřejmě jen částečným) zpětvzetím žaloby, anebo jinak.
11. Dovolatel proto Nejvyššímu soudu navrhoval, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby též zrušil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu výroku o náhradě za vyvlastnění formou náhradního sjezdu a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
12. K podanému dovolání se vyjádřil účastník řízení ŘSD, které považovalo napadené rozhodnutí za věcně správné vesměs z důvodů v něm uvedených. Mělo za to, že překvapivé je pro žalobce každé rozhodnutí soudu, které nekonvenuje jeho představám; k tvrzené další vadě týkající se toho, zdali byl nepeněžitý nárok žalobce uspokojen, připomenulo, že co se týče vybudování sjezdu, tak je zjevně nesporné, že žalobce uznává existenci vybudovaného sjezdu na svůj pozemek, kdy ve svém podání uvádí, že v průběhu odvolacího řízení došlo k vybudování stavebního objektu, který by mohl plnit funkci náhradního sjezdu. Nicméně, zde má žalobce zase problém s tím, že stavební objekt nebyl realizován v souladu se smlouvou účastníků, když absentuje přepokládaná dohoda o jeho umístění, byl vybudován bez stavebnětechnické dokumentace, bez dokumentace o skutečném provedení stavby, a především byl proveden v takovém prostorovém uspořádání, které budí pochybnosti, zdali se jedná o náhradní sjezd na pozemky žalobce, anebo jen o odpočívku související s obchvatem Jaroměře.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř.
15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Nejvyšší soud nepřehlédl, že otázka pod písm. b) byla dovolatelem formulována alternativně, a to jen pro případ, že dovolatel neuspěje se svou předchozí otázkou ad a). Nejde však o nepřípustně podmíněný úkon, k němuž by se ve smyslu § 41a odst. 2 o. s. ř. nemělo přihlížet, nýbrž o tzv. kaskádovité vymezení přípustnosti dovolání (pokud neobstojí primární důvod přípustnosti, byl uveden podpůrně důvod sekundární), které zákon ani judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu za splnění určitých podmínek nevylučuje (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. I.ÚS 2904/20, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1514/2022).
18. Ze skutkového stavu, z něhož odvolací soud při rozhodování vycházel (jehož správnost a úplnost jsou v zásadě vyloučeny z dovolacího přezkumu, srovnej ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.), vyplývá, že rozhodnutím odvolacího správního orgánu, jež předcházelo podání žaloby v této věci, nebylo ve výroku výslovně rozhodováno o požadavku žalobce na vybudování náhradního sjezdu, ač takový požadavek, ve vazbě na probíhající vyvlastňovací řízení, žalobce jako účastník takového řízení uplatnil a správní orgány jej vypořádaly (jen) v důvodech svého rozhodnutí. V projednávané věci proto záviselo rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení procesně právní otázky výkladu pojmu „tatáž věc“ užitému v ustanovení § 244 odst. 1 o. s. ř., jinými slovy, zda a v jakém rozsahu je civilní soud při projednávání žaloby v řízení podle části páté o. s. ř omezen formulací výroku konečného rozhodnutí (odvolacího) správního orgánu. Dovolání shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť daná otázka nebyla ve všech souvislostech dosud v jeho judikatuře vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
19. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je ve vztahu k otázce pod bodem a) nejen přípustné, ale též opodstatněné.
20. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právního předpisu, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní předpis, sice správně vybraný, nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
21. Pro právní posouzení věci jsou rozhodující zejména následující zákonná ustanovení:
Podle § 244 odst. 1 o. s. ř. rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen "správní orgán") podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva (§ 7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.
Podle § 246 o. s. ř. k návrhu je oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta. Tento návrh se nazývá žalobou (odst. 1). Žaloba musí kromě obecných náležitostí podání (§ 42 odst. 4) obsahovat označení účastníků řízení, sporu nebo jiné právní věci, o které správní orgán rozhodl, a rozhodnutí správního orgánu, vylíčení skutečností, které svědčí o tom, že žaloba je podána včas, údaje o tom, v čem žalobce spatřuje, že byl rozhodnutím správního orgánu dotčen na svých právech, označení důkazů, které by měly být v řízení před soudem provedeny, jakož i to, v jakém rozsahu má být spor nebo jiná právní věc soudem projednána a rozhodnuta a jak má být spor nebo jiná právní věc soudem rozhodnuta (odst. 2).
Podle § 250b odst. 3 o. s. ř. návrh, o němž rozhodl správní orgán, nesmí být v průběhu řízení před soudem změněn.
Podle § 250f o. s. ř. soud projedná věc v mezích, ve kterých se žalobce domáhal projednání sporu nebo jiné právní věci v řízení před soudem. Tímto rozsahem není vázán, a) jestliže správní orgán řízení zahájil bez návrhu, b) jde-li o taková společná oprávnění nebo povinnosti, že se rozhodnutí musí vztahovat na všechny účastníky, kteří jsou jejich nositeli, c) vyplývá-li z právního předpisu určitý způsob vypořádání právního poměru mezi účastníky.
Podle § 250j o. s. ř. dospěje-li soud k závěru, že o sporu nebo o jiné právní věci má být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán, rozhodne ve věci samé rozsudkem. S rozhodnutím správního orgánu se soud vypořádá v odůvodnění rozsudku (odst. 1). Rozsudek soudu podle odstavce 1 nahrazuje rozhodnutí správního orgánu v takovém rozsahu, v jakém je rozsudkem soudu dotčeno. Tento následek musí být uveden ve výroku rozsudku (odst. 2).
22. Převažující teorie i judikatura Nejvyššího soudu jsou zajedno v tom, že projednání věci soudem v řízení podle části páté občanského soudního řádu nepředstavuje způsob přezkoumání správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu obdobný správnímu soudnictví nebo rozhodování vycházející z bezvýslednosti řízení před správním orgánem. Podstata projednání a rozhodnutí téže věci (sporu nebo jiné právní věci), o níž bylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem, v občanském soudním řízení spočívá v tom, že se účastníku řízení před správním orgánem, který vyčerpal v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky a který není spokojen s konečným rozhodnutím správního orgánu, umožňuje, aby – bez ohledu na překážku věci pravomocně rozsouzené, vytvořenou rozhodnutím správního orgánu – požadoval nové projednání sporu nebo jiné právní věci u soudu a nové rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k jiným závěrům než správní orgán. Nové projednání věci soudem tak navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a předpokládá, že spor nebo jiná právní věc budou – v takovém rozsahu, v jakém o nich bylo před správním orgánem skončeno řízení – soudem definitivně uzavřeny a že nemohou být vráceny správnímu orgánu k dalšímu (novému) projednání a rozhodnutí (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1607/2013, rozsudek ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3207/2014, rozsudek ze dne 25. února 2016, sp. zn. 21 Cdo 5046/2014, nebo usnesení ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2653/2021).
23. V řízení podle části páté o. s. ř. soud neprovádí přezkum správního aktu, nýbrž (znovu)projednává tentýž soukromoprávní nárok (jeho žalobcem vymezenou část). Soud není vázán skutkovými ani právními závěry správního orgánu. Řízení, jež má do určité míry tzv. hybridní charakter však (kvazi)přezkumnou povahu do určité míry má a navazuje na řízení před správním orgánem, jehož věcné /konečné/ rozhodnutí je nezbytným předpokladem projednání věci před soudem. Požadavek na projednání věci soudem není samoúčelný a slouží k zajištění věcné správnosti rozhodování tam, kde v soukromoprávních vztazích rozhodují správní orgány (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2023, sp zn. 23 Cdo 1634/2022, obdobně pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1250/2022) a představuje naplnění ústavního pravidla práva na soudní ochranu v plné jurisdikci ve smyslu článku 36 Listin základních práv a svobod.
24. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dospěla rovněž k závěru, že k doložení svého oprávnění k podání žaloby ve smyslu ustanovení § 244 a násl. o. s. ř. musí žalobce tvrdit, že rozhodnutím správního orgánu, který rozhodoval ve věci soukromého práva, byl dotčen na svých právech (že byl v těchto právech nějakým, byť málo významným, způsobem zkrácen) a že tuto újmu lze odstranit tím, že o věci bude znovu rozhodnuto soudem dle § 246 o. s. ř. (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 327/2020).
25. Z dispoziční zásady ovládající občanské soudní řízení (tedy i řízení podle části páté občanského soudního řádu) dále vyplývá mimo jiné, že věc, o níž rozhodl správní orgán, smí být v řízení podle části páté občanského soudního řádu rozhodnuta nejen v takovém rozsahu, v jakém o ní rozhodl správní orgán, ale také v rozsahu vymezeném žalobcem. Soud tedy v řízení dle části páté občanského soudního řádu projedná věc v mezích, ve kterých se žalobce domáhal projednání sporu nebo jiné právní věci v řízení před soudem (§ 250f o. s. ř.). Věc, o níž rozhodl správní orgán, tak smí být v řízení podle části páté občanského soudního řádu rozhodnuta výhradně v rozsahu vymezeném žalobcem (srovnej zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1016/2025, nebo usnesení ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1885/2021, uveřejněné pod číslem 53/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozhodnutí v něm citovaná).
26. V zákoně obsažené pojmy „tatáž věc“, resp. „věc, o níž rozhodl správní orgán“, je třeba interpretovat ve spektru dalších zákonných ustanovení, a to samozřejmě s přihlédnutím k výše nastíněnému účelu, který právní úprava vtělená do páté části o. s. ř. sleduje.
27. Shora již bylo vyloženo, že v civilním soudnictví (v řízení dle § 244 a násl. o. s. ř.) je rozhodováno o soukromoprávních nárocích, o nichž dříve pravomocně rozhodl na základě zákona orgán správní, přičemž nejde ze strany soudu o kasační přezkum zákonnosti správního orgánu, nýbrž o nové (opětovné) projednání téže věci (v rozsahu, v němž se toho žalobce domáhal).
28. Soudní řízení zahájené před okresním (popř. krajským) soudem jako soudem prvního stupně je na řízení před správním orgánem v zásadě nezávislé. Smyslem řízení před civilním soudem podle části páté o. s. ř. je poskytnout právo žalobci na nové projednání věci (srovnej též Podrazil, P. Povaha řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, s. 390 a násl., popř. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2004, sp. zn. 4 As 47/2003). Určujícím z hlediska pravomoci civilního soudu je především to, že jde o věc, kterou projednával správní orgán, pravomocně o ní rozhodl, a že žalobce tvrdí, že byl vydaným rozhodnutím zasažen na svých právech. Civilní soud je přitom povinen při svém meritorním rozhodování v potřebném rozsahu napravit všechna zjištěná pochybení správního orgánu, včetně případné nesprávnosti či neúplnosti výroku konečného rozhodnutí, nevyjímaje okolnost, že správní orgán případně nerozhodl o celém předmětu řízení, popřípadě nejednal s tím, kdo měl být účastníkem správního řízení a nedoručil mu své rozhodnutí. Také proto zákon v § 250a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že jakmile soud zjistí, že se řízení neúčastní někdo, kdo je podle odstavce 1 jeho účastníkem, přibere jej usnesením do řízení.
29. Připomenout možno, že podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10 2010, sp. zn. 32 Cdo 1108/2009, platí, že pro závěr o věcné správnosti rozhodnutí správního orgánu je podstatné jen to, zda takové rozhodnutí ve svém výroku zcela odpovídá tomu, jak mělo být rozhodnuto podle závěrů soudu, v ostatních případech je třeba rozhodnutí správního orgánu zcela nebo zčásti nahradit rozhodnutím soudu.
30. Dovolatelem kritizovaný závěr odvolacího soudu, podle něhož je civilní soud v řízení podle § 244 a násl. o. s. ř. bezpodmínečně vázán tím, jak věc ve výroku svého pravomocného a konečného rozhodnutí posoudil či vymezil (odvolací) správní orgán by ve sledovaných souvislostech např. bránil uplatňování práva ze strany toho subjektu, s nímž správní orgán jako s účastníkem nejednal, ač s ním jednat měl (a logicky ve výroku nerozhodl o jeho právech a povinnostech), když k podání žaloby dle části páté je nepochybně legitimován i opomenutý účastník (k tomu v odborné literatuře srovnej Šínová, R., Kovářová Kochová, I. a kol. Civilní proces. Řízení exekuční, insolvenční a podle části páté OSŘ, C. H. Beck, 2016, s. 309, v judikatuře pak odst. 40 a násl. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3481/2017).
31. Stejně tak by nebylo možno, pokud by měly platit závěry odvolacího soudu v této věci, ze strany civilního soudu napravit zásadní pochybení (odvolacího) správního orgánu tkvící v tom, že např. v konečném pravomocném rozhodnutí nevyčerpal celý předmět řízení a nerozhodl o celém návrhu, neboť účastník správního řízení nemůže podle správního řádu navrhovat vydání „doplňujícího“ konečného rozhodnutí (jak je tomu v civilním řízení, srovnej § 166 o. s. ř.). Absentující výrok rozhodnutí správního orgánu o části předmětu řízení tedy rovněž nemůže být překážkou rozhodnutí o podané žalobě. Lakonicky řečeno, vada výrokové části rozhodnutí (odvolacího) správního orgánu, která by měla být v řízení před soudem podle části páté o. s. ř. podle koncepce zákona napravena, nemůže být ze své podstaty překážkou v přístupu k soudu a k novému (správnému) rozhodnutí „v téže věci“.
32. Dovolateli je nutno přisvědčit v tom, že správní orgány zejména ve věcech, kde způsob konečného vypořádání mezi účastníky je závazně stanoven právním předpisem, často ve výroku svého konečného rozhodnutí nerozhodují o všech dílčích požadavcích jednotlivých účastníků, nýbrž přiznají ve výroku jen to právo, které podle jejich přesvědčení účastníku náleží, a to aniž by ve zbývajícím rozsahu návrh či alternativní návrhy učiněné v průběhu řízení autoritativně zamítaly. Správní řád ve svém ustanovení § 68 odst. 2 klade na výrok rozhodnutí správního orgánu v tomto směru odlišné požadavky ve srovnání s nároky kladenými na výrok rozhodnutí soudu, neboť správní orgán v něm má „uvést řešení otázky, která je předmětem řízení“. Jestliže bylo v dané věci povinností správního orgánu rozhodnout o nároku na náhradu za vyvlastnění, přičemž žalobce jako účastník řízení mimo jiné v rámci svého oponentního stanoviska k návrhu vyvlastnitele požadoval, aby bylo uspokojeno i jím tvrzené právo na nepeněžité plnění ve formě vybudování náhradního sjezdu, pak správní orgány tím, že rozhodly ve výroku toliko o plnění peněžitém, tím daly nepochybně najevo, že jiné plnění nynějšímu žalobci přiznat nehodlají (což také odůvodnily ve svých rozhodnutích). Pokud by bylo věcné projednání žaloby v takovém případě podmíněno tím, že návrh žalobce bude expressis verbis ve výroku rozhodnutí správního orgánu zamítnut, pak by byl jeho následný přístup k soudu limitován zcela nahodilou skutečností, tedy zda a jak konkrétně správní orgán ve skutkově souměřitelných situacích formuloval výrok svého rozhodnutí. Takový přístup by nepochybně zakládal nežádoucí nerovnost v právech a mohl by vést k dovoláním zmiňovanému odepření spravedlnosti. Pro dotčenou osobu by tak z hlediska ochrany jejích subjektivních práv mělo zůstat bez ohledu na formulaci správního rozhodnutí podstatným jen to, co bylo skutečným předmětem řízení před (odvolacím) správním orgánem v době jeho rozhodování.
33. Lze proto shrnout, že odvolacím soudem zvažovaným postupem by konečným a pravomocným rozhodnutím správního orgánu dotčený účastník byl zbaven možnosti poskytnutí ochrany před soudem rozhodujícím v plné jurisdikci. Tím by ovšem byl zmařen účel sledovaný právní úpravou, tj. možnost žalobce domoci se nového projednání věci, o níž se vedlo správní řízení. Ostatně také proto civilní soud v případě důvodně podané žaloby (ve smyslu § 250j odst. 1 o. s. ř.) meritorně rozhodne rozsudkem tak, že jeho prostřednictvím zcela nebo zčásti nahradí rozhodnutí správního orgánu, a to vždy tehdy, jestliže o sporu nebo o jiné právní věci mělo být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán. Zákon tedy logicky předpokládá, že výrok rozhodnutí správního orgánu může být z procesních či hmotněprávních důvodů vadný či neúplný, a již proto nemůže formulace výroku pravomocného konečného rozhodnutí správního orgánu představovat nepřekročitelný zákonný limit bránící přezkoumání věci soudem v řízení podle části páté.
34. Závěr, že možnost podání žaloby je vedle dispozice žalobce vymezena především tím, co bylo předmětem řízení před správním orgánem je možno opřít i o ustanovení § 250a odst. 2 o. s. ř., které umožňuje rozhodnout o přibrání dalšího účastníka do řízení před soudem bez ohledu na to, kdo byl za účastníka označen v rozhodnutí správního orgánu; rovněž lze poukázat na znění § 250b odst. 3 o. s. ř., podle něhož návrh, o němž rozhodl správní orgán, nesmí být v průběhu řízení před soudem změněn. Návrhem „o němž rozhodl správní orgán“ tu je třeba rozumět to, co bylo v době jeho rozhodování předmětem řízení bez ohledu na konečné rozhodnutí správního orgánu, když i podle § 250h odst. 1 o. s. ř. účastník, na jehož návrh bylo zahájeno řízení před správním orgánem, může vzít v průběhu řízení před soudem tento návrh zpět, a to zcela nebo zčásti (určující je zde podaný návrh, a nikoliv až rozhodnutí správního orgánu). Nejvyšší soud se v řešení předestřené otázky neodchyluje ani od názorů komentářové literatury, podle níž „soud rozhoduje v meritu věci, avšak typicky jen v takovém rozsahu, v jakém bylo řízení před správním orgánem vedeno, jen s takovým okruhem účastníků řízení, jaký tu byl (měl být) v době rozhodnutí správního orgánu, a dále jen v rozsahu (až na některé výjimky), který vyplývá z vypořádání vztahu, jenž byl ve vydaném správním rozhodnutí řešen. VONDRUŠKA, František, ZÁRUBA, Jan. In DAVID, Ludvík, IŠTVÁNEK, František, JAVŮRKOVÁ, Naděžda, KASÍKOVÁ, Martina, LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 1364).
35. Platí proto, že má-li být v řízení podle části páté soudem (zcela nebo zčásti) znovu projednána věc, je rozsah, v jakém soud věc projedná a rozhodne, určován jednak tím, o jaké věci (návrhu) správní orgán pravomocně rozhodl a jednak požadavkem žalobce vyjádřeným v žalobě (viz usnesení Nejvyššího sodu ze dne 27.10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1108/2009); naopak samotná formulace výroku správního rozhodnutí nemusí být v některých případech sama o sobě hlediskem významným pro vymezení rozsahu soudního rozhodování .
36. Lze proto uzavřít, že právní posouzení dovoláním předestřené otázky odvolacím soudem je neúplné, a tedy i nesprávné.
37. Námitku (otázku) pod písm. b) dovolání, stejně jako výtku o vadě řízení spočívající v překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu již nebylo třeba v dovolacím řízení řešit, neboť odpověď na ni by výsledné posouzení Nejvyššího soudu nikterak neovlivnilo.
38. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 nebo § 238a o. s. ř.) přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti přihlédne též k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud existenci zmatečnostních vad nebo jiných vad řízení, jež by mohly mít vliv na věcnou správnost napadeného rozsudku neshledal, když za ni nepovažuje výhradu žalobce, že se měl odvolací soud podrobněji zabývat tím, zda účastník řízení – ŘSD v žalobě tvrzenou nepeněžitou povinnost vybudovat náhradní sjezd řádně v průběhu odvolacího řízení splnil či nikoliv. Pokud by totiž účastník řízení splnil to, oč byl žalován, došlo by k zániku žalobcem tvrzeného závazku (jeho splněním), což by bylo okolností vedoucí za stávajícího procesního stavu k zamítnutí odpovídající části žaloby. Pakliže měl odvolací soud za to, že žaloba je nedůvodná z jiných příčin, pak v logice svých úvah neměl v době svého rozhodování důvodu prověřovat existenci případných dalších důvodů pro její zamítnutí. Soudní řízení pak nemůže sloužit k tomu, aby soud činil skutková zjištění, zda jsou dány hmotněprávní důvody k případnému (částečnému) zpětvzetí žaloby, neboť právo disponovat se žalobou přísluší výlučně žalobci, na němž je, aby si sám ujasnil, zda žalovaný jeho nárok náležitě uspokojil či nikoliv. Otázkou opodstatněnosti důvodů zpětvzetí žaloby se lze zabývat až v souvislosti se zastavením řízení a následným zkoumáním důvodů, které k jeho zastavení vedly (srovnej § 245, § 250l, § 211 a § 146 odst. 2 o. s. ř.), a to výlučně pro potřeby rozhodování o náhradě nákladů řízení.
39. Odtud plyne, že rozsudek odvolacího soudu je v řešení pro něj určující otázky založen na nesprávném právním posouzení věci, čímž je současně naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože Nejvyšší soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
40. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.).
41. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.), neboť ani napadeným rozsudkem odvolacího soudu nebylo řízení ve věci skončeno v celém jeho rozsahu.
Autor: -mha-