// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 18.02.2026
Vymezení sporné věci v žalobě o určení vlastnického práva
V řízení o určení vlastnického práva musí být sporná věc v žalobě a následně ve výroku rozhodnutí vymezena tak, aby byla nezaměnitelná; existuje-li v místě více objektů téhož druhu (např. více potrubí), je třeba identifikaci provést způsobem vylučujícím záměnu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2675/2025, ze dne 16. 12. 2025
Spisová značka: 22 Cdo 2675/2025 | ECLI: ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.2675.2025.1
Dotčené předpisy: § 79 o. s. ř.
Kategorie: žaloba o určení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 12. 2024, č. j. 9 C 125/2019-536, určil, že potrubí vedoucí ze stabilizační nádrže k betonovému propustku na pozemcích parc. č. XY (vodní plocha), parc. č. XY (jiná plocha), parc. č. XY (ostatní plocha – ostatní komunikace) a parc. č. XY (trvalý travní porost), všech zapsaných pro obec a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY a č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen „potrubí“), je jako nedílná součást liniové stavby kanalizační soustavy nezapsané v katastru nemovitostí na pozemcích parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech zapsaných pro obec a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY a č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, ve výlučném vlastnictví žalobce (výrok I). Dále zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal určení, že stabilizační nádrž na pozemku parc. č. XY (vodní plocha) zapsaném pro obec a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen „stabilizační nádrž“), je jako nedílná součást liniové stavby kanalizační soustavy nezapsané v katastru nemovitostí na pozemcích parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech zapsaných pro obec a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY a č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY ve výlučném vlastnictví žalobce (výrok II). Žalobci uložil povinnost nahradit náklady řízení, a to žalované 1) k rukám jejího zástupce ve výši 177 961 Kč a žalované 2) ve výši 600 Kč (výroky III a IV).
2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce proti výrokům II, III a IV a žalované 1) proti výrokům I a III rozsudkem ze dne 7. 5. 2025, č. j. 7 Co 453/2025-596, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I), ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v této části věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II) a ve vztahu k výroku IV rozsudku soudu prvního stupně odvolací řízení zastavil (výrok III). Rozhodl rovněž, že žalobce a žalovaná 2) vzájemně nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV).
3. Soudy nižších stupňů, vázány právním názorem vyjádřeným v předcházejícím (kasačním) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1072/2024 (tento rozsudek, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), poté, kdy žalobce k výzvě soudu prvního stupně odstranil vady žaloby, vyšly ze zjištění, že na základě kupní smlouvy ze dne 5. 3. 1999 se žalobce stal výlučným vlastníkem areálu leteckého střediska na Letišti H., a to včetně v této smlouvě specifikovaných věcí movitých a věcí nemovitých, které nejsou zapsány v katastru nemovitostí. Jako předmět převodu byla ve zmíněné kupní smlouvě označena mimo jiné i stabilizační nádrž a venkovní kanalizace DN 400 mm a DN 300 mm. V případě stabilizační nádrže, jež je situována na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY ve vlastnictví žalované a jejímž primárním účelem je dočištění odpadních vod z areálu letového střediska, soudy nižších stupňů konstatovaly, že kupní smlouva ze dne 5. 3. 1999 je v části týkající se této nádrže neplatná pro nezpůsobilý předmět převodu, neboť se jedná o součást pozemku, nikoli o součást kanalizace jako liniové stavby ve smyslu ustanovení § 509 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“). Ve vztahu k potrubí vedoucímu ze stabilizační nádrže k betonovému propustku přes pozemky ve vlastnictví žalované 1), respektive i žalované 2), shledaly kupní smlouvu ze dne 5. 3. 1999 platnou, jelikož v důsledku provedených stavebních prací nelze dané potrubí bez poškození oddělit od pozemku ani od sebe navzájem, přičemž dovodily, že jde o součást liniové stavby kanalizační soustavy jako samostatného předmětu věcně-právních vztahů. Uzavřely proto, že výlučným vlastníkem potrubí je žalobce, jenž ve smyslu ustanovení § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) prokázal naléhavý právní zájem na navrhovaném určení. Podotkly přitom, že předmětem řízení je pouze betonové potrubí, a není jím tedy potrubí plastové spojující tzv. požerák, rodinou žalované 1) v roce 2019 nově instalovaný více směrem do vodní plochy, s původním betonovým potrubím.
II.
Dovolání, vyjádření k dovolání
4. Proti rozsudku odvolacího soudu (dle obsahu dovolání toliko proti části výroku I, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1238/2020, a od předchozího kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1072/2024) při posouzení otázky, zda lze stabilizační nádrž považovat za samostatnou stavbu v poměrech občanského práva. Vyzdvihuje, že stabilizační nádrž vznikla uměle coby výsledek stavební činnosti v souvislosti s výstavbou Letiště H. a má samostatnou hospodářskou funkci zcela odlišnou od pozemku, na němž se rozprostírá. Úvahy odvolacího soudu stran charakteru stabilizační nádrže tak pokládá za extrémně rozporné s provedeným dokazováním. S odkazem na ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů, (dále „zákon o vodovodech a kanalizacích“), a na judikaturu vyjadřující se k právní povaze kanalizační přípojky upozorňuje, že v případě kanalizační soustavy i kanalizační přípojky jde vždy o samostatnou stavbu, která není součástí pozemku. Vyjadřuje přesvědčení, že stabilizační nádrž tvoří reálně neoddělitelný prvek komplexní souvislé liniové stavby kanalizační soustavy. Rozhodnutí odvolacího soudu označuje za překvapivé, nepřezkoumatelné, porušující jeho ústavně garantovaná práva a ohrožující veřejný zájem na provozu kanalizační soustavy. Navrhl, aby dovolací soud v napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu části výroku I, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně) brojí dovoláním též žalovaná 1). Přípustnost dovolání spatřuje v ustanovení § 237 o. s. ř.; tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Domnívá se, že odvolací soud dostatečně nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu ohledně potrubí, neboť se podrobně nezabýval tím, zda vlastnické právo k potrubí jakožto části liniové stavby náleží skutečně žalobci. Odvolacímu soudu vytýká, že vlastnické právo žalobce k potrubí vyvodil pouze z kupní smlouvy ze dne 5. 3. 1999, která je však dle názoru žalované 1) absolutně neplatná pro neurčitost předmětu koupě. Nadto uvádí, že právní předchůdce žalobce nebyl vlastníkem kanalizační soustavy, jelikož tato soustava ve vztahu k němu nebyla vymezena v rámci příslušného privatizačního projektu, a tedy právní předchůdce žalobce nemohl převést na žalobce vlastnické právo ke sporné kanalizační soustavě. Dále vyzdvihuje neurčitost a nesrozumitelnost dovoláním napadeného výroku, neboť odvolací soud nereflektoval, že ze stabilizační nádrže vedou dvě různá potrubí – betonové a do něj se napojující plastové, jež se nestalo předmětem určení vlastnického práva v probíhajícím řízení. Odvolací soud tak v rozporu s konstantní rozhodovací praxí dovolacího soudu ve výroku svého rozhodnutí nekonkretizoval potrubí takovým způsobem, aby byla vyloučena jeho záměna s jinými věcmi. Od ustálené judikatury se dle mínění žalované 1) odvolací soud odchýlil i při zjišťování faktického stavu a průběhu liniové stavby kanalizační soustavy, neboť vycházel z veřejnoprávních povolení a rozhodnutí, která nebyla způsobilá prokázat skutečný stav a polohu sporné liniové stavby a která navíc byla v rozporu s provedeným dokazováním a důkazy navrženými žalovanou 1). Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovolání dotčeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. K dovolání žalobce se nesouhlasně vyjádřila žalovaná 1), přičemž setrvala na argumentaci předložené v jí podaném dovolání. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl.
7. Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované 1) akcentoval, že žalovaná 1) směřuje dovolací výtky ke skutkovým zjištěním, jejichž přezkum ovšem Nejvyššímu soudu nepřísluší. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované 1) odmítl, popřípadě zamítl.
8. Žalovaná 2) se k dovolání žalobce a ani žalované 1) nevyjádřila.
III.
Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce a žalované 1) přípustné (§ 237 o. s. ř.).
10. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
11. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
12. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a odst. 3 věta první o. s. ř., jež provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované 1) je přípustné pro řešení otázky týkající se vymezení sporné věci v žalobě, při jejímž řešení se odvolací soud, jak bude dále vyloženo, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
14. Přípustnost dovolání žalované 1) Nejvyšší soud naopak neshledává pro řešení otázek, zda odvolací soud respektoval závazný právní názor formulovaný v předcházejícím kasačním rozsudku Nejvyššího soudu, zda právnímu předchůdci žalobce svědčilo vlastnické právo k potrubí (a zda tudíž mohlo dojít k převodu vlastnického práva k potrubí na žalobce) a zda odvolací soud řádně posoudil faktický stav a průběh sporné kanalizační soustavy. Dovolání žalobce pak ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné není.
K dovolání žalobce:
15. Při vymezení obecného pojmu „stavba“ ve smyslu občanského práva, a tedy samostatného předmětu vlastnických vztahů, nelze vycházet jen z veřejnoprávních předpisů a jejich účelu; stavební předpisy chápou pojem stavby převážně dynamicky, tedy jako činnost, popřípadě soubor činností, směřujících k uskutečnění díla (někdy ovšem i jako toto dílo samotné). Naproti tomu pro účely občanského práva je pojem „stavba“ nutno vykládat staticky, jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů včetně práva vlastnického, nikoliv tedy součást jiné věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1864/2023, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 574/2024, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3316/2022).
16. K otázce, kdy je určitým způsobem stavebně zpracovaný povrch pozemku samostatnou stavbou, se vyslovil Ústavní soud již v nálezu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13 (zmíněný nález, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), ve kterém uvedl, že klíčovou roli sehrávají vždy konkrétní okolnosti případu, jež jsou relevantním ukazatelem pro přijetí odůvodněného závěru o tom, zda konkrétní výsledek stavební činnosti je nebo není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů (stavbou ve smyslu občanského práva). V některých případech není umělá úprava povrchu pozemku takového stavebního rázu, aby ji bylo možno pokládat za samostatnou věc z hlediska soukromého práva. Nezbytností je však posuzovat každou právní věc individuálně. Mohou nastat hraniční případy, které bude nutno řešit podle jednotlivých okolností vždy řádně zdůvodněnou úvahou soudu o charakteru sporné věci, resp. stavební úpravy – tedy zda půjde již o stavbu jako samostatný předmět občanskoprávních vztahů, nebo jen o určitým způsobem zpracovaný pozemek.
17. Nejvyšší soud rovněž poukázal na to, že otázku, zda určitá stavba je součástí pozemku nebo samostatnou věcí, nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně, její posouzení je v hraničních případech na úvaze soudu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, a ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2569/2009, a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007). Při posuzování uvedených hraničních případů se zpravidla soudy neobejdou bez posouzení stavebně-technického provedení stavby, které umožňuje zohlednit zejména to, jakým konkrétním způsobem je „stavba“ vybudována (z jakých materiálů, jakými stavebními postupy, zda jde o pouhé vrstvení materiálů či zde působí nějaký technologický pojící prvek apod.) a zda a jak je spojena se zemí pevným základem, případně zda je patrné, kde končí stavba a začíná pozemek apod. (srovnej opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3316/2022).
18. Současná odborná literatura navazuje na dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jejíž závěry považuje za použitelné; při formulaci obecných typických znaků stavby v občanskoprávním smyslu zdůrazňuje následující typické znaky: 1) jedná se o výsledek stavební činnosti člověka, 2) má materiální povahu, 3) je vymezitelný vůči okolnímu pozemku, 4) má samostatnou hospodářskou funkci (účel), 5) vyznačuje se kompaktností materiálu, přičemž některé z těchto znaků mohou být v konkrétním případě zastoupeny ve větší míře na úkor jiných {k tomu blíže KRÁLÍK, Michal. § 1083 [Užití cizí věci pro stavbu na vlastním pozemku a nároky s tím spojené]. In: SPÁČIL, Jiří a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 300 a tam uvedená literatura}. Výslovnou akceptaci tohoto přístupu vyjádřil Nejvyšší soud i v dovolatelem citovaném rozsudku ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1238/2020, jakož i v předcházejícím kasačním rozsudku ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1072/2024.
19. Posouzení toho, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních vztahů nebo součástí předmětného pozemku, tak záleží na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012). Právní úvahy týkající se soukromoprávní samostatnosti stavby by pak dovolací soud mohl zpochybnit toliko v případě jejich zjevné nepřiměřenosti (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1671/2014). Skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení přitom nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
20. Nelze v souvislosti s povahou v nyní projednávané věci posuzované stavby opomíjet skutečnost, že pod pojem kanalizace se zahrnují jednotlivé kanalizační stoky, kanalizační objekty, čistírny odpadních vod a stavby k čištění odpadních vod před jejich vypouštěním do kanalizace, které dohromady tvoří jeden funkční celek. Kanalizace je složenou věcí (universitas rerum cohaerentium), ve které si každá z původních věcí zachová svou individualitu a je samostatným předmětem právních vztahů. Toto mimo jiné vyplývá z ustanovení § 8 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích, podle kterého vlastníci provozně souvisejících kanalizací, popřípadě jejich částí provozně souvisejících, upraví svá vzájemná práva a povinnosti písemnou dohodou tak, aby bylo zajištěno kvalitní a plynulé provozování kanalizace [srovnej RUBEŠ, Pavel. Zákon o vodovodech a kanalizacích (č. 274/2001 Sb.). Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2014. Komentář k § 2, a dále též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5337/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 820/18, odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 1 As 81/2014, jenž je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu https://www.nssoud.cz].
21. V posuzované věci nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že stabilizační nádrž je součástí pozemku, na němž došlo k jejímu vyhloubení, a netvoří tak samostatnou věc v právním slova smyslu. Odvolací soud na základě zjištěných skutkových okolností přesvědčivě odůvodnil, že stabilizační nádrž nepředstavuje stavbu v občanskoprávním smyslu, jejíž vlastnický režim by byl rozdílný od pozemku, na němž byla zřízena, neboť nesplňuje pojmové znaky stavby jako věci nemovité. Upřesnil, že v případě stabilizační nádrže jde jen o vybagrovanou, jinak stavebně neupravenou prohlubeň v zemi, kde vodu zadržuje přirozené podloží. Stabilizační nádrž tak nemá materiální podstatu (tu zde tvoří jen samotný pozemek, není splněna podmínka, že stavba je „samostatná masa materiálu odlišného od okolního pozemku“) a z jejího charakteru se nepodává ani naplnění předpokladu kompaktnosti stavebního materiálu (žádný takový materiál zde není). Nelze rovněž vymezit hranice kde končí pozemek a kde začíná stavba. Samotný pozemek přitom nemůže být součástí kanalizace jako liniové stavby dle ustanovení § 509 o. z., neboť neplatí obecná zásada, že by pozemek mohl být součástí stavby; takovou výjimku by musel výslovně stanovit zákon, a pro kanalizaci nevyplývá ani z občanského zákoníku, ani ze zákona o vodovodech a kanalizacích, a ani z jiného zákona (k tomu blíže viz předcházející rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1072/2024). Vzhledem k tomu, že stabilizační nádrž sama není stavbou (její částí), odlišnou od pozemku, nestala se součástí kanalizace jako liniové stavby. Na uvedeném ničeho nemění, že stabilizační nádrž je potřebná k čistění odpadních vod, neboť okolnost, že je pozemek (stabilizační nádrž) využíván spolu s liniovou stavbou k účelu, ke kterému stavba slouží, ještě neznamená, že může (nutně musí) být součástí této stavby.
22. K námitce žalobce jeví se vhodným rovněž dodat, že stabilizační nádrž je sice výsledkem určité stavební činnosti, vznikla-li vytvořením prohlubně v pozemku, stala se však součástí tohoto pozemku, a nejde tak o způsobilý předmět vlastnického práva, tedy o stavbu ve smyslu práva občanského (a nikoliv pouze dle stavebních či vodoprávních předpisů). Odvolacím soudem učiněná konkluze, že stabilizační nádrž tvoří součást pozemku ve vlastnictví žalované, není zpochybněna ani dovolatelem prezentovaným tvrzením, že takový závěr ohrožuje veřejný zájem na řádném provozu kanalizační soustavy. Lze totiž taktéž zohlednit, že přestože žalobě na určení vlastnického práva žalobce nebylo v části týkající stabilizační nádrže vyhověno, nemění tato okolnost bez dalšího způsob využití stabilizační nádrže či pozemku, na němž se nachází. Namítá-li dále žalobce, že výška hladiny stabilizační nádrže je regulována stavebním prvkem, tzv. požerákem, je třeba připomenout, že tzv. požerák nebyl předmětem určení vlastnického práva v nynějším řízení. Navíc není-li stabilizační nádrž z občanskoprávního hlediska samostatným předmětem občanskoprávních vztahů, nemůže být tzv. požerák (výpustné zařízení) její součástí, respektive nemůže měnit její věcně-právní povahu; jedná se toliko o technické zařízení funkčně přináležející k této nádrži (k tomu blíže přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2010, sp. zn. 30 Cdo 757/2009).
23. Pokud žalobce poukazuje na podporu svých tvrzení na ustanovení § 3 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích, dlužno podotknout, že v projednávané věci se nejedná o kanalizační přípojku, pročež nelze vycházet ani z ustanovení § 3 odst. 3 téhož zákona reglementujícího vlastnictví vodovodní a kanalizační přípojky. Zákon o vodovodech a kanalizacích určení a stanovení vlastnického režimu ke stavbám, majícím povahu vodních děl ve smyslu uvedeného zákona (ke kanalizaci jako vodnímu dílu blíže viz § 2 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích), neupravuje, a tudíž je nutno vycházet z obecných občanskoprávních předpisů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 944/2007).
24. Ve světle výše uvedeného nelze mít za opodstatněnou (či zakládající přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.) ani námitku dovolatele, že postupem odvolacího soudu byl porušen princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Lze připomenout, že nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení dosud netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011, ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2649/2018). Jinými slovy vyjádřeno, za překvapivé (nepředvídatelné) lze považovat pouze takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, či ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, či ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010); o takový případ v nyní posuzované věci nejde. Odvolací soud vyšel z týchž skutkových zjištění, která byla základem rozhodnutí soudu prvního stupně, a ve svém rozhodnutí se vypořádal se všemi námitkami a výhradami, které obě strany vznesly, a k nimž měly (navzájem) možnost se vyjádřit. Nadto skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů na poli dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu; z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
25. V souvislosti s uplatněnou námitkou dovolatele o nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu nelze pustit ze zřetele ty závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle nichž nelze rozhodnutí soudu označit za nepřezkoumatelné, je-li z odůvodnění zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto a kdy ani případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků obsažených v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly na újmu uplatnění práv účastníka řízení, jemuž nikterak nebránily v tom, aby proti rozhodnutí formuloval dovolání, jehož nepřípustnost ovšem nepadá na vrub kvalitě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). V posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalobce měl možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky, čehož na bezmála devíti stranách textu dovolání využil, přičemž z odůvodnění napadeného rozsudku jsou zřejmé důvody, pro které soud rozhodl tak, jak se uvádí ve výrokové části. Skutečnost, že těmito námitkami se dovolateli nepodařilo zformulovat přípustné dovolání (§ 237 o. s. ř.) a úspěšně uplatnit dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., s obsahovou a argumentační kvalitou odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesouvisí. Rozsudek odvolacího soudu nelze tudíž pokládat za nesrozumitelný, potažmo za nepřezkoumatelný.
26. Kritizuje-li dovolatel dále, že odvolací soud porušil jeho právo vlastnit majetek či právo na spravedlivý proces (podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), sluší se uvést, že závěry odvolacího soudu nepochybně nelze označit za odporující dovolatelem zmíněným ústavně zaručeným právům jen z toho důvodu, že při respektování zákonné úpravy (ve světle výkladu podávaného ustálenou rozhodovací praxí) a na podkladě dokazováním zjištěných skutečností nebyly námitky vznesené žalobcem shledány důvodnými. Skutečnost, že odvolací soud založil své řádně, důvodně a přezkoumatelně odůvodněné rozhodnutí na závěru, s nímž dovolatel nesouhlasí, nezakládá porušení jeho ústavně zaručených práv (tedy ani práva na spravedlivý proces). Žalobcem uplatněný nárok byl projednán před nezávislým a nestranným soudem, respektive soudy více stupňů, veřejně a v přiměřené lhůtě, přičemž účastníkům nebylo odepřeno právo být přítomen projednání věci a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Nad rámec uvedeného je vhodné dodat, že tvrzený zásah do ústavně zaručeného práva je způsobilý založit přípustnost dovolání pouze tehdy, pokud jej dovolatel spojí s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., což se v daném případě nestalo (k tomu srovnej zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 58). Nespojil-li tudíž dovolatel tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces s konkrétním ustanovením procesního předpisu, jehož nesprávná aplikace odvolacím soudem měla ústavně-právní rozměr, pak v uvedeném rozsahu dovolání nelze na pozadí procesního institutu přípustnosti vůbec posuzovat.
K dovolání žalované 1):
27. Považuje-li žalovaná 1) za nesprávnou konkluzi odvolacího soudu stran faktického stavu a polohy předmětné kanalizační soustavy, respektive jejího potrubí, rozporuje tak skutková zjištění nalézacích soudů. Platí přitom, že dovolání lze podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu. Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 (uveřejněný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Skutkové námitky pak tím spíše nemohou naplnit žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. V tomto směru sluší se rovněž dodat, že pokud jde o skutečnou polohu potrubí, odvolací soud nevycházel výhradně z veřejnoprávních rozhodnutí z 80. let minulého století (včetně v dovolání zmiňovaného rozhodnutí Odboru vodního a lesního hospodářství a zemědělství, ONV XY, č. j. Vod.2219/82/Ná ze dne 4. 11. 1982), jak namítá žalovaná 1), nýbrž též kupříkladu se soudem prvního stupně provedeného místního šetření ze dne 20. 5. 2020 nebo z Pasportu technické zprávy z ledna 2012.
28. Polemikou o tom, že právní předchůdce žalobce nebyl vlastníkem sporné kanalizační soustavy (a tudíž nemohl na žalobce převést kupní smlouvou ze dne 5. 3. 1999 vlastnické právo k této kanalizaci), žalovaná 1) neuplatnila jediný možný zákonný dovolací důvod, tj. nesprávné právní posouzení věci, ale další námitky skutkového rázu. Je tak namístě zopakovat, že od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Nelze přisvědčit ani mínění žalované 1), že se soudy nižších stupňů nikterak nevypořádaly s otázkou vlastnického práva právního předchůdce žalobce k dotčené kanalizační soustavě (k tomu viz bod 8 rozsudku soudu prvního stupně ze dne 1. 6. 2023, č. j. 9 C 125/2019-385 – zde uvedený závěr, že právní předchůdce žalobce byl vlastníkem sporné kanalizační soustavy, přitom v průběhu dalšího řízení nedoznal změn).
29. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka žalované 1), že soudy nižších stupňů při řešení otázky vlastnického práva k potrubí nerespektovaly závazný právní názor Nejvyššího soudu formulovaný v rozsudku ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1072/2024. Nejvyšší soud totiž v označeném kasačním rozhodnutí pouze uložil soudu prvního stupně, potažmo odvolacímu soudu, zabývat se otázkou povahy objektu stabilizační nádrže jako stavby – předmětu věcně-právních vztahů, a to v souvislosti se stavbou kanalizace. Ohledně vlastnického práva k potrubí však soudy nižších stupňů právním názorem nezavázal. Závěr soudů nižších instancí, že potrubí náleží do výlučného vlastnictví žalobce, tak nevychází ze závazného právního názoru dovolacího soudu.
30. Na okraj dovolací soud uvádí, že pokud žalovaná 1) namítá absolutní neplatnost kupní smlouvy ze dne 5. 3. 1999 pro neurčitost předmětu koupě, pak nutno zdůraznit, že byť v kupní smlouvě není uvedeno, po kterých pozemcích kanalizační soustava (včetně sporného potrubí) vede, jedná se o jedinou kanalizační soustavu v dané lokalitě (viz zejména bod 52 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Kupní smlouva ze dne 5. 3. 1999 ostatně také odkazuje kromě jiného na projektovou dokumentaci, přičemž při místním šetření správního orgánu bylo zjištěno, že objekt kanalizace vznikl dle schváleného projektu (viz bod 38 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Dovolací soud proto nepokládá závěry soudů nižších stupňů učiněné v tomto kontextu za nepřiměřené.
IV.
Důvodnost dovolání
31. V rozsahu, v němž shledal Nejvyšší soud dovolání žalované 1) přípustným (viz bod 13 odůvodnění tohoto rozsudku), nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.
32. Skutkový stav věci, na němž byl rozsudek odvolacího soudu založen, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází (musí vycházet).
33. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
34. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1474/2002, uveřejněném pod číslem 72/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, vyslovil: „V žalobě o určení vlastnického práva k movité věci je třeba věc označit alespoň tak, aby byla odlišena od ostatních věcí v držbě (detenci) žalovaného… Pokud by žalovaný tvrdil, že má v držbě (detenci) více věcí, které by odpovídaly takto obecně specifikované věci, bylo by na něm důkazní břemeno, že je tomu tak; v případě, že by v řízení vyšlo najevo, že tomu tak skutečně je, musel by žalobce popis věci upřesnit. Pak by již zpravidla disponoval přesnějšími údaji o věci, získanými v průběhu řízení (např. na základě ohledání věci podle § 130 o. s. ř.), které by mu umožnily věc popsat podrobněji.“ I v případě věci nemovité, která se neeviduje v katastru nemovitostí, je třeba přiměřeně vyjít z toho, co platí ohledně popisu věci movité. Postačí tedy, když žalobce v žalobě popíše kanalizační potrubí tak, že uvede místo, kde začíná a končí, a parcely, přes které prochází; jestliže by žalovaná strana tvrdila a prokázala nebo by v řízení vyšlo najevo, že tento popis se hodí na více kanalizačních potrubí, pak by musel žalobce popis potrubí upřesnit tak, aby nebylo zaměnitelné (srovnej přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1481/2019).
35. Odvolací soud (ani soud prvního stupně) z uvedeného právního názoru nevyšel, jestliže nikterak nereflektoval okolnost, jež se podává ze skutkových zjištění, a to, že na části týchž pozemků, na nichž se nachází betonové potrubí, které je předmětem probíhajícího řízení, je umístěno též plastové potrubí, které bylo v roce 2019 nově napojeno na toto betonové potrubí a které se předmětem nynějšího sporu nestalo. Odvolací soud se tak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud neshledal nezbytným upřesnit popis potrubí ze strany žalobce tak, aby nebylo zaměnitelné, přestože v řízení vyšlo najevo, že v žalobě uvedený popis se hodí na vícero potrubí. Protože odvolací soud vyšel z nesprávného názoru ohledně toho, jak popsat sporné potrubí v žalobě, pročež se žalobci nedostalo ani řádného poučení, jak žalobu upravit, spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
36. V případě závěru o přípustnosti dovolání, zabývá se dovolací soud i tím, není-li řízení postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, nebo jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí (srovnej § 242 odst. 3 věta druhou o. s. ř.). V tomto směru dovolacímu soudu nezbývá než přisvědčit žalované 1), že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jenž není určitý a srozumitelný.
37. Výrok je esenciální, a proto neopominutelnou součástí soudního rozhodnutí, neboť v něm soud formuluje svůj názor na projednávanou věc. Výrok má být formulován tak, aby z něho bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl, neboť jen tak se jeho rozhodnutí stává přezkoumatelným. Je přitom výrazem ustálené rozhodovací praxe, že formulace výroku vydaného soudního rozhodnutí musí být určitá a srozumitelná, tzn. že obsah vydaného rozhodnutí musí být z meritorního či nemeritorního výroku seznatelný. Tedy jinými slovy řečeno, nezbytnou součástí výroku musí být určitost a srozumitelnost stanovení jím ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či práva, aby tak z jeho znění bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2044/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4065/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 552/2010).
38. V intencích takto vyložených požadavků rozsudečného výroku proto nemůže obstát meritorní výrok I rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo určeno vlastnické právo žalobce k „potrubí vedoucímu ze stabilizační nádrže k betonovému propustku“ na ve výroku specifikovaných pozemcích jako nedílné součásti liniové stavby kanalizační soustavy nezapsané v katastru nemovitostí nacházející se na výrokem označených pozemcích. Z takto použité stylizace textu totiž nelze zjistit, k jakému potrubí se určovací žaloba vztahuje, jestliže dle skutkových zjištění je předmětem přítomného řízení betonové potrubí, avšak na některých pozemcích, jimiž toto betonové potrubí vede, je instalováno rovněž potrubí plastové, které je sice napojeno na potrubí betonové, nicméně předmět nynějšího řízení netvoří. V tomto ohledu přitom není podstatné to, co se uvádí v textu odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně anebo co je uvedeno v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu [odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku sice zdůrazňuje, že „předmětem řízení je pouze betonové potrubí, nikoli rodinou žalované 1) v roce 2019 nově instalovaný požerák, včetně plastového potrubí vedoucího z tohoto požeráku“ (tj. z chybně zformulovaného žalobního petitu soud prvního stupně převzal do rozsudečného výroku vágní formulaci a přistoupil tedy k určení vlastnického práva pouze k „potrubí“), avšak i za této procesní situace v daném směru nezjednal nápravu a bez dalšího rozsudek soudu prvního stupně s neurčitě formulovaným meritorním výrokem jako věcně správné rozhodnutí potvrdil], nýbrž skutečnost, že z obsahové hlediska je zformulovaný (stylizovaný) text rozsudečného výroku neurčitý, což jde na vrub jeho závaznosti ve smyslu ustanovení § 159a odst. 1, 3 a 4 o. s. ř. Bylo tedy na soudu prvního stupně, a pokud tak neučinil, pak na soudu odvolacím, aby za užití ustanovení § 211 o. s. ř. a postupem předvídaným v ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. nejen odpovídajícím způsobem signalizoval žalobci zmíněnou vadu žalobního petitu, ale aby též na danou procesní situaci při meritorním rozhodování patřičně reagoval. Jestliže v uvedeném směru nedošlo ke zjednání (procesní) nápravy, nelze než uzavřít, že řízení je postiženo tzv. jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
39. Protože rozsudek odvolacího soudu je založen ve výše vymezeném rozsahu na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, v níž byl ve vyhovujícím výroku I potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a v akcesorickém výroku IV, zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil ve výrocích I a IV i prvostupňový rozsudek a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
40. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
41. O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
42. Na soudu prvního stupně rovněž bude, aby prověřil, zda žalovaná byla povinna opětovně platit soudní poplatek za v pořadí druhé dovolání (směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 5. 2025, č. j. 7 Co 453/2025-596), pokud již dříve stejnou poplatkovou povinnost splnila v souvislosti s podáním dovolání směřujícího proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 12. 2023, č. j. 7 Co 923/2023-436 (viz § 6a odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích).
Autor: -mha-