// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 12.02.2026
Vázanost civilního soudu trestním rozhodnutím o spáchání trestného činu
I. Soud v občanskoprávním řízení je vázán trestním rozhodnutím v rozsahu, kdo trestný čin spáchal, v jaké formě zavinění, jakým jednáním, že vznikla škoda a že je dána příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem škody i tehdy, je-li způsobení škody znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu. Vázanost rozhodnutím o spáchání trestného činu se netýká rozsahu a výše škody, neboť rozhodnutí v trestním řízení posuzuje škodu pouze z hlediska pojmových znaků daného činu, nikoliv z hlediska občanskoprávní odpovědnosti za škodu podléhající odlišným pravidlům.
Soud rozhodující v občanskoprávním řízení o nároku na náhradu škody není při svém rozhodnutí vázán ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. trestním rozsudkem v otázce existence a míry spoluzavinění poškozeného na vzniku škody a není vázán ani výší škody, je-li v trestním rozsudku uvedena.
Byl-li tedy žalovaný trestním rozsudkem uznán vinným z trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, bylo tím i pro soud rozhodující v občanskoprávním řízení závazně vyřešeno mimo jiné i to, že je dána příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaného a následkem skutkově popsaným v trestním rozhodnutí. Důsledky z hlediska občanskoprávní odpovědnosti za škodu si soud rozhodující v občanskoprávním řízení musí posoudit sám.
II. Subjektivní hranice vázanosti trestním rozsudkem dopadá jen na osoby, které v trestním řízení měly prostor skutkově a právně argumentovat a činit návrhy.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2675/2024, ze dne 11. 12. 2025
Spisová značka: 21 Cdo 2675/2024 | ECLI: ECLI:CZ:NS:2025:21.CDO.2675.2024.1
Dotčené předpisy: § 135 o. s. ř.
Kategorie: dokazování; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 13. 8. 2021 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 512 217 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, kterou měl žalovaný žalobkyni způsobit tím, že jako její zaměstnanec pracující na pozici ředitele Ministerstva zemědělství ČR – Pozemkového úřadu Praha (dále jen „Pozemkový úřad“) vydal tři rozhodnutí (v období měsíců září a říjen 2009), aniž by si ověřil správnost údajů v nich uvedených. Tato rozhodnutí konstatovala restituční nárok restituentů ve smyslu § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému majetku, a stala se podkladem pro soudní rozhodnutí, na základě nichž se restituenti domohli proti Pozemkovému úřadu vydání konkrétních náhradních pozemků, ačkoliv neměli žádný vztah k původnímu vlastníkovi, který by jejich restituční nárok zakládal. Žalovaný byl pro shora popsané jednání shledán vinným ze spáchání trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti (rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2020, sp. zn. 45 T 9/2019, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2021, sp. zn. 8 To 90/2020). Výrokem trestního rozsudku byla hodnota nároků nezákonně přiznaných restituentům vyčíslena na částku 371 809 834 Kč. Žalobkyně jako poškozená uplatnila nárok na náhradu jí vzniklé škody v trestním řízení, trestním rozsudkem však byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Žalobkyně svůj nárok uplatnila touto žalobou. Uvedla, že škoda spočívá ve zmenšení majetku České republiky, a v konkrétních předpokladech pro nárok na náhradu vzniklé škody (jednání žalovaného, zavinění, příčinná souvislost) odkázala na skutková zjištění učiněná v trestních rozhodnutích. Žalovaná částka odpovídá čtyřapůlnásobku průměrného měsíčního výdělku žalovaného.
2. Žalovaný se proti žalobě bránil tím, že vznesl námitku promlčení a namítal i nesprávnost postupu při určení výše škody. Žalobkyně podle něj neprokázala výši vzniklé škody, neboť nelze paušálně vycházet ze závěrů rozsudku v trestním řízení a tam uvedené částky.
3. Do řízení vstoupila jako vedlejší účastnice na straně žalovaného Generali Česká pojišťovna a. s., která se v písemném podání ztotožnila s argumentací žalovaného a navrhla zamítnutí žaloby.
4. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 31. 10. 2023, č. j. 16 C 168/2021-319, rozhodl, že žalovaný je povinen žalobkyni zaplatit částku 512 217 Kč s ročním úrokem z prodlení 8,28 % od 17. 1. 2020 do zaplacení (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) a o soudním poplatku (výrok III).
5. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný byl u žalobkyně zaměstnán a že bylo vydáno pravomocné rozhodnutí ohledně žalovaného, který byl shledán vinným z trestného nedbalostního činu maření úkolu veřejného činitele podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona. Sporným mezi účastníky zůstalo, zda nárok není promlčen a zda jsou splněny všechny předpoklady náhrady škody, tj. vznik škody, protiprávní jednání, příčinná souvislost a zavinění, příp. spoluodpovědnost.
6. Soud uzavřel, že k promlčení nároku nedošlo a že jsou splněny všechny podmínky pro odpovědnost žalovaného za škodu. Pokud jde o protiprávní jednání a zavinění, žalovaný porušil pracovní povinnosti ředitele Pozemkového úřadu, když vydal předmětná rozhodnutí, aniž by si ověřil správnost v nich uvedených údajů a skutečný stav věci, a tak v rozporu se zákonem a svými povinnostmi přiznal restituční nárok osobám, které nebyly oprávněnými osobami. V uvedeném soud odkázal na odsuzující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2020, sp. zn. 45 T 9/2019, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 8 To 90/2020. Soud prvního stupně měl za prokázaný i vznik škody na straně žalobkyně spočívající v tom, že restituentům byly vydány náhradní pozemky, na které neměli nárok. Škoda vznikla okamžikem nabytí právní moci jednotlivých rozsudků soudů v občanském řízení, jimiž bylo rozhodnuto o vydání náhradních pozemků. Výše škody pak plyne ze znaleckých posudků a vydaných rozsudků v občanském soudním řízení. Soud měl za prokázanou i příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody, která podle soudu prvního stupně vyplývá z vydaných rozhodnutí žalovaným a z rozsudků soudů v občanském řízení, jimiž bylo rozhodnuto o vydání náhradních pozemků. Tyto rozsudky by nebyly vydány, kdyby žalovaný nevydal předmětná správní rozhodnutí. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000, soud prvního stupně uzavřel, že vydání předmětných rozhodnutí žalovaným bylo hlavní příčinou vzniku škody, protože soudy použily rozhodnutí vydaná žalovaným jako důkazy pro existenci restitučního nároku a na základě existence restitučního nároku došlo k vydání náhradních pozemků.
7. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 4. 2024, č. j. 36 Co 31,32/2024-365, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba se zamítá a výrok III se nevydává (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II a výrok III rozsudku odvolacího soudu).
8. Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením, zejména co se týče naplnění předpokladu příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody. Uvedl, že při posuzování otázky naplnění příčinné souvislosti nelze právní posouzení založit jen na tom, že z odsuzujících rozhodnutí v trestním řízení plynou relevantní závěry ke všem zmíněným otázkám předpokladů odpovědnosti za škodu, nýbrž musí být nalezeno, jaké konkrétní zaviněné porušení povinností žalovaného při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním vedlo ke vzniku škody, v čem konkrétně škoda spočívá u každého jednotlivého dílčího nároku, že šlo o příčinu hlavní a že zde nebyly další příčiny, které by následek vyvolaly či se na něm významně podílely.
9. Odvolací soud odkázal na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2921/2016, že autoritativní úpravu práv a povinností v sobě nese jen výrok správního rozhodnutí a že pouze výrok je pro jeho adresáty závazný a schopný nabýt právní moci; odůvodnění slouží k jeho vysvětlení. Uvedl, že v projednávané věci spočívá žaloba na tvrzení, že žalovaný podepsal (vydal) předmětná rozhodnutí Pozemkového úřadu, aniž by si ověřil správnost v nich uvedených údajů a skutečný stav věci, a tím v rozporu se zákonem a svými povinnostmi přiznal restituční nárok osobám, které nebyly oprávněnými osobami. Předmětná rozhodnutí zní výrokově tak, že žadatelé nejsou vlastníky ve výroku uvedených nemovitostí. V odůvodnění je pak konstatováno, kdo byl vlastníkem předmětných nemovitostí, že restituční nárok uplatnily oprávněné osoby jako dědicové a dále že předmětné pozemky nelze vydat, a dědicům tedy podle zákona o půdě přísluší náhrada. Podle odvolacího soudu je v intencích shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu patrné, že předmětná rozhodnutí podepsaná žalovaným nebyla rozhodnutími právotvornými, že výrokově se jednalo o negativní rozhodnutí o žádosti o vydání předmětných pozemků žadatelům a že závěry uvedené v odůvodnění o tom, že se jedná o dědice původního vlastníka, jimž má náležet právo na vydání náhradního pozemku, neměly účinky závazného rozhodnutí o dědickém právu ani o existenci restitučního nároku. Jestliže pak došlo k vydání rozhodnutí soudů v občanskoprávních řízeních, jimiž byly žadatelům vydány náhradní pozemky (aniž by bylo znovu zkoumáno jejich nástupnictví), představují tato rozhodnutí obecných soudů hlavní příčinu toho, že náhradní pozemky ušly z majetku státu. Podle odvolacího soudu měly být všechny rozhodné předběžné otázky (zda žadatelé jsou právními nástupci původního vlastníka, v jakém rozsahu, zda jsou vůbec oprávněnými osobami, zda jejich případný restituční nárok byl již náhradami vyčerpán) řešeny v rámci těchto řízení. Odvolací soud uzavřel, že žalobní tvrzení (směřující na naplnění předpokladu příčinné souvislosti), že žalovaný vydáním předmětných rozhodnutí Pozemkového úřadu „přiznal“ restituční nárok osobám, které nebyly oprávněnými osobami (byť byl pro to trestním rozsudkem uznán vinným ze spáchání tří trestných činů maření úkolu veřejného činitele), tak není opodstatněno.
10. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Jeho přípustnost shledává v otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive které nebyly v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Podle žalobkyně se odvolací soud při posuzování věci odchýlil od konstantní judikatury dovolacího soudu, pokud v rozporu se závěry trestních soudů dovodil, že mezi vzniklou škodou a vydáním předmětných rozhodnutí žalovaným není příčinná souvislost. Rovněž se měl odvolací soud odchýlit od judikatury dovolacího soudu vydané v trestní věci žalovaného, v níž dovolací soud vyslovil závěr, že ani z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 2921/2016, o které odvolací soud opírá své závěry o absenci příčinné souvislosti mezi vydáním předmětných rozhodnutí a vznikem škody, nevyplývá, že by tato absence příčinné souvislosti byla dána.
11. Podle dovolatelky není možné v projednávané věci rozhodnout, aniž by byly zohledněny závěry trestních soudů. Odvolací soud svým závěrem o tom, že mezi vydáním předmětných rozhodnutí žalovaným a vznikem škody (spočívajícím ve vydání náhradních pozemků) není příčinná souvislost, popřel závěry trestního soudu, který tuto příčinnou souvislost shledal (a s ohledem na to žalovaného odsoudil). V této souvislosti dovolatelka poukazuje na judikaturu dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 273/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4218/2018, ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4949/2015, a ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2931/2008), z níž podle dovolatelky vyplývá, že postup odvolacího soudu byl nezákonný a že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, byl ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán závěry trestních soudů o tom, že mezi vydáním předmětných rozhodnutí žalovaným a vznikem škody je vztah příčinné souvislosti, neboť vznik škody je součástí skutkové podstaty, pro kterou byl žalovaný odsouzen. Závěrem dovolatelka uvádí, že otázku příčinné souvislosti mezi vydáním předmětných rozhodnutí žalovaným a vznikem škody i v kontextu rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2921/2016, o které odvolací soud své závěry o absenci příčinné souvislosti opírá, již jednou Nejvyšší soud přezkoumal, a to usnesením ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 4 Tdo 988/2021, v trestní věci žalovaného. Podle dovolatelky je vztah příčinné souvislosti mezi vydáním předmětných rozhodnutí žalovaným a vznikem škody nedílnou součástí trestní odpovědnosti, jak ji dovodily trestní soudy, neboť je znakem kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu § 159 odst. 2 písm. b) trestního zákona. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
12. Žalovaný se k dovolání žalobkyně vyjádřil v tom smyslu, že napadený rozsudek podle něj není nezákonný, nýbrž vychází ze zjištěného skutkového stavu, a odkázal na argumentaci uvedenou ve svých dosavadních podáních ve věci, zejména co se týče promlčení nároku, předčasnosti závěrů o vzniku a výši škody a spoluzavinění žalobkyně. Uvedl, že napadené rozhodnutí vychází z judikatury dovolacího soudu, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako zjevně bezdůvodné odmítl, případně zamítl.
13. K dovolání žalobkyně se vyjádřila i vedlejší účastnice s tím, že nároky žalobkyně jsou promlčené, a dále poukázala na to, že v řízení před soudem prvního stupně nebyla náležitě prokázána škoda, její výše a příčinná souvislost. Žalobu označila za nedůvodnou a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
15. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
16. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
17. Napadený rozsudek ve výroku o věci samé závisí (mimo jiné) na vyřešení otázky vázanosti soudu rozhodnutími vydanými v trestním řízení. Protože se při jejím řešení odchýlil odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalobkyně podle § 237 o. s. ř. přípustné.
18. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
19. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá náhrady škody vzniklé z důvodu vydání rozhodnutí žalovaným – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „zák. práce“).
20. Podle § 250 odst. 1 zák. práce zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
21. Podle § 250 odst. 2 zák. práce byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele, odpovědnost zaměstnance se poměrně omezí.
22. Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Podle § 135 odst. 2 o. s. ř. jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.
23. Podle § 159 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „trestní zákon“), veřejný činitel, který při výkonu své pravomoci z nedbalosti zmaří nebo podstatně ztíží splnění důležitého úkolu, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti.
24. Podle § 159 odst. 2 písm. b) trestního zákona odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti bude pachatel potrestán, způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
25. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že soudy jsou v občanském soudním řízení vázány výrokem o vině pravomocného rozsudku o spáchání trestného činu. Z výroku o vině je pak nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele a ve sporu o náhradu škody (či podobného nároku) jsou pro splnění podmínek odpovědnosti závazná zjištění obsažená v trestním rozsudku, a to v rozsahu daném tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném občanskoprávním nároku. Závěry o konkrétním jednání pachatele, jímž byla naplněna skutková podstata trestného činu, obsažené ve výroku o vině trestního rozsudku, pak představují v občanském soudním řízení závazně vyřešenou předběžnou otázku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 273/2014, a ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 197/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4218/2018, a ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 242/2004).
26. Uvedené závěry Nejvyššího soudu o věcném rozsahu vázanosti civilního soudu výrokem rozsudku o spáchání trestného činu byly shledány ústavně konformními i nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1424/09. V citovaném nálezu Ústavní soud vymezil subjektivní hranice vázanosti soudu v civilním řízení trestním rozsudkem tak, že se tato vázanost uplatní toliko vůči osobám, které mohly skutkově a právně argumentovat a činit procesní návrhy v trestním řízení, nikoli však vůči těm, kteří takového postavení v trestním řízení nepožívali. Žalobkyně i žalovaný v projednávané věci se trestního řízení účastnili a svá práva v tomto řízení mohli uplatnit; nelze tedy hovořit o tom, že by byla některá ze stran vázaností soudu obsahem výroku o vině trestního rozsudku zkrácena ve svém právu na spravedlivý proces.
27. Soud v občanskoprávním řízení je vázán trestním rozhodnutím v rozsahu, kdo trestný čin spáchal, v jaké formě zavinění, jakým jednáním, že vznikla škoda a že je dána příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem škody i tehdy, je-li způsobení škody znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu. Vázanost rozhodnutím o spáchání trestného činu se netýká rozsahu a výše škody, neboť rozhodnutí v trestním řízení posuzuje škodu pouze z hlediska pojmových znaků daného činu, nikoliv z hlediska občanskoprávní odpovědnosti za škodu podléhající odlišným pravidlům (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2025, sp. zn. 25 Cdo 1019/2023). Judikatura dovolacího soudu je pak ustálena v závěru, že soud rozhodující v občanskoprávním řízení o nároku na náhradu škody není při svém rozhodnutí vázán ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. trestním rozsudkem v otázce existence a míry spoluzavinění poškozeného na vzniku škody a není vázán ani výší škody, je-li v trestním rozsudku uvedena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4151/2010, nebo usnesení ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1689/2017, uveřejněné pod č. 130/2018 Sb. rozh. obč.).
28. Byl-li tedy žalovaný trestním rozsudkem uznán vinným z trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, bylo tím i pro soud rozhodující v občanskoprávním řízení závazně vyřešeno mimo jiné i to, že je dána příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaného a následkem skutkově popsaným v trestním rozhodnutí (ovšem důsledky z hlediska občanskoprávní odpovědnosti za škodu si soud rozhodující v občanskoprávním řízení, jak vysvětleno v předchozím odstavci, musí posoudit sám). Odvolací soud se tak odchýlil od uvedené judikatury Nejvyššího soudu, posoudil-li tuto otázku rozdílně od trestního rozsudku, jímž je vázán.
29. Pro úplnost pak dovolací soud k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2921/2016, o které odvolací soud opírá své rozhodnutí o absenci příčinné souvislosti z důvodu negativního výroku v předmětných rozhodnutích vydaných žalovaným, uvádí, že tyto závěry již byly v uvedených souvislostech přezkoumány, a to usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 4 Tdo 988/2021, vydaným v trestní věci žalovaného. Nejvyšší soud v něm uvedl, že v rozhodném období 2009–2012 bylo standardní rozhodovací praxí, že ve výroku správního rozhodnutí v restitučních věcech bylo rozhodováno toliko v tom duchu, zda restituenti jsou či nejsou vlastníky pozemků, následně až v odůvodnění rozhodnutí bylo uvedeno, že za pozemky, jež nebyly vydány, jim přísluší náhrada. Fakt, že judikatura Nejvyššího soudu postupně zpřísnila požadavky na náležitosti výroku rozhodnutí v restitučních věcech, nečiní předmětná rozhodnutí vydaná žalovaným vadnými v tom smyslu, že by jimi nebylo fakticky o náhradě za nevydané pozemky rozhodnuto. Uzavřel, že předmětná rozhodnutí jednoznačně založila (a to nezákonně, nad rámec zákonných restitučních nároků) právo restituentů na převedení náhradních pozemků do jejich vlastnictví. Dále v této souvislosti (k námitce žalovaného, že vydání předmětných rozhodnutí bylo pouze jednou z příčin vzniku škody, a tedy není dána příčinná souvislost) Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí uvedl, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. V nyní posuzované věci se odvolací soud otázky způsobení škody také porušením povinností ze strany zaměstnavatele (§ 250 odst. 2 zák. práce) sice dotkl (viz bod 26 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), ovšem není zřejmé, k jakým závěrům v tomto směru dospěl (patrně uvažoval o určité míře spoluzpůsobení – viz větu, že zaměstnavatel „nemůže dnes paušálně přenášet veškeré zavinění na žalovaného a spatřovat jedinou hlavní příčinu toho, že pozemky ušly z majetku státu, v rozhodnutích žalovaného“).
30. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu – jak vyplývá z výše uvedeného – není správný a že nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání, ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek (včetně akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
31. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-