// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 22.01.2026
K důvodnosti návrhu na zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. e) OSŘ
Aplikace § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. má být zdrženlivá, avšak exekuce nemá být vedena do nekonečna, neumožňuje-li aktuální situace povinného pokrýt ani náklady exekuce a není-li reálná perspektiva změny v přiměřené době.
Při posuzování zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. vychází exekuční soud nejen ze zprávy exekutora a obsahu spisu, ale i z vlastních zjištění. Exekuční soud musí na základě vlastního šetření prověřit, zda případné další dotazy a lustrace ze strany soudního exekutora mohou v budoucnosti vést ke zjištění dalšího postižitelného majetku povinného, jenž by pokryl alespoň náklady exekuce. Přitom perspektiva, že povinný v dosažitelné (přiměřené) budoucnosti nabude majetek, musí být reálná, nikoliv jen hypotetická. V případě, že by ani v blízké budoucnosti nebylo možné očekávat vymožení alespoň části pohledávky, je namístě stav nedobytnosti promítnout do zastavení exekuce.
Nepostačuje zde paušální konstatování exekučního soudu, že exekuce je v dané věci vedena po poměrně krátkou dobu, pro vysokou dlužnou částku a nelze vyloučit, že povinný v budoucnu nabude nějaký majetek či splní podmínky pro přiznání dávek invalidního důchodu, které by mohly být v exekučním řízení postiženy. Soud musí sám zhodnotit reálnou perspektivu, zda povinný v dosažitelné (přiměřené) budoucnosti může nabýt majetek či příjem, a to s přihlédnutím především k jeho věku a zdravotnímu stavu; současně zhodnotí, jaké další kroky hodlá soudní exekutor k vymožení pohledávky oprávněného učinit a zda vůbec mohou vést alespoň ke krytí nákladů exekuce.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2852/2025, ze dne 2. 12. 2025
Spisová značka: 20 Cdo 2852/2025 | ECLI: ECLI:CZ:NS:2025:20.CDO.2852.2025.1
Dotčené předpisy: § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Písku (dále též jen „soud prvního stupně“) dne 12. března 2018, č. j. 8 EXE 273/2018-30, pověřil soudního exekutora JUDr. L. J., Exekutorský úřad P., provedením exekuce podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. února 2012, č. j. 13 Cm 1347/2011-29, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. února 2015, č. j. 13 Cm 13472011-221, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. září 2015, č. j. 5 Cmo 176/2015-272 (dále též jen „exekuční titul“).
Povinný podáním ze dne 12. května 2023 navrhl zastavení exekuce s odůvodněním, že je nemajetný a s ohledem na svůj zdravotní stav není schopen pracovat. Po operaci v roce 2021 je v invalidním důchodu, pobírá pouze příspěvek na živobytí ve výši 4 860 Kč, z toho 1 750 Kč v poukázkách na jídlo. Této exekuci předchází dalších 56 exekucí, z nichž 45 bylo zastaveno.
Okresní soud v Písku usnesením ze dne 17. dubna 2024, č. j. 8 EXE 273/2018-135, zamítl návrh na zastavení exekuce. Uvedl, že § 268 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), je třeba aplikovat zdrženlivě. Aktuální tvrzená nemajetnost povinného není relevantním důvodem pro zastavení exekuce, protože nelze vyloučit, že povinný v budoucnosti nabude nějaký majetek nebo že splní podmínky pro přiznání dávek invalidního důchodu, který by mohl být v exekučním řízení postihnut.
K odvolání povinného Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 6. srpna 2024, č. j. 24 Co 999/2024-180, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud dospěl k závěru, že dokud není skončena šestiletá lhůta bezvýslednosti exekuce podle § 55 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ex. řád“), nelze se domáhat zastavení exekuce ve smyslu § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. K dovolání povinného Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. března 2025, sp. zn. 20 Cdo 583/2025, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť z § 55 odst. 7 až 11 ex. řádu nevyplývá, že by se povinný nemohl úspěšně domáhat zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) ex. řádu před uplynutím šestileté doby bezvýslednosti ve smyslu § 55 odst. 7 ex. řádu.
Odvolací soud usnesením ze dne 5. května 2025, č. j. 24 Co 999/2024-219, opětovně rozhodl tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí odkázal na právní argumentaci soudu prvního stupně a doplnil, že exekuce je v této věci vedena po poměrně krátkou dobu a pro vysokou dlužnou částku, proto je třeba vyčkat eventuální změny poměrů na straně povinného, kterou nelze vyloučit.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním. Namítl, že odvolací soud nedostál své povinnosti ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne 2. května 2018, sp. zn. 20 Cdo 338/2018, usnesení ze dne 8. dubna 2015, sp. zn. 26 Cdo 807/2015, ze dne 11. února 2009, sp. zn. 20 Cdo 4360/2008, či usnesení ze dne 31. července 2012, sp. zn. 20 Cdo 3379/2010) řádně odůvodnit, zda existuje reálná šance s ohledem na osobní (zejména zdravotní) a majetkové poměry povinného, aby v budoucnu mohl ještě dosáhnout takových příjmů či majetku, že z nich může být uspokojena pohledávka vymáhaná v exekučním řízení, resp. alespoň náklady exekuce. Uvedl, že v jeho případě je naprosto vyloučeno, aby někdy splnil podmínky pro přiznání invalidního důchodu. Ke dni vzniku invalidity nezískal potřebnou dobu pojištění v délce 10 let (získal pouze dobu pojištění v délce 3 let a 240 dnů za posledních 20 let), přičemž zároveň trpí dlouhodobými zdravotními problémy, které mu znemožňují pracovat. Nadto invalidní důchod lze přiznat pouze do 65 let věku a dovolateli bylo ke dni vydání napadeného usnesení 62 let. Dovolatel byl od 17. srpna 2011 do 17. srpna 2021 ve výkonu trestu odnětí svobody, během kterého nebyl ze zdravotních důvodů zaměstnán. Tyto problémy přetrvávají dodnes. Pokud odvolací soud nevyloučil možnost, že povinný v budoucnu nabude nějaký majetek či získá příjem, měl současně uvést, z čeho svůj předpoklad dovozuje. Přitom měl (jakož i soud prvního stupně) při posuzování důvodnosti jeho návrhu vycházet nejen z obsahu exekučního spisu, ale i z vlastních zjištění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018, sp. zn. 20 Cdo 449/2018). Navrhl proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se exekuce zastavuje.
Oprávněný s podaným dovoláním nesouhlasil. Dovolání považoval za nepřípustné, neboť výhrady povinného směřují pouze do hodnocení důkazů provedených prvoinstančním a odvolacím soudem. Uvedl, že odvolací soud i soud prvního stupně posoudily návrh povinného v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Navíc se jedná o totožné argumenty o nemajetnosti, o nichž již bylo v minulosti pravomocně rozhodnuto. Pohledávka oprávněného nadále trvá a exekuce představuje jediný způsob, jakým se oprávněný může jejího uspokojení domáhat. Momentální nemajetnost neznamená, že tomu tak bude i v budoucnu. Navrhl tak, aby dovolací soud dovolání povinného odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při posuzování důvodnosti návrhu na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže průběh výkonu rozhodnutí ukazuje, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jeho nákladů.
Při posuzování, zda má být exekuce zastavena pro nemajetnost povinného, musí být ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. aplikováno zdrženlivě, okolnosti, pro které má být exekuce z tohoto důvodu zastavena, musí působit intenzívně a v podstatné míře; přirozeným smyslem exekuce totiž je, aby byla provedena, nikoli zastavena. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je v exekuci poskytována povinnému, a která je zásadně limitována tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3904/2014, a ze dne 27. března 2018, sp. zn. 20 Cdo 6004/2017). To samozřejmě neznamená, že by exekuce měla být vedena do nekonečna, jestliže aktuální majetková situace povinného neumožňuje pokrýt ani náklady exekuce, a neexistuje-li ani reálná perspektiva, že povinný v dosažitelné budoucnosti nabude majetku, z něhož by bylo možné náklady exekuce a alespoň zčásti i plnění, které je vymáháno, uspokojit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2015, sp. zn. 26 Cdo 807/2015).
Exekuční soud v této souvislosti přitom vychází jednak ze zprávy soudního exekutora o tom, jaký majetek povinného byl dosud zajištěn a jaké je stanovisko soudního exekutora k návrhu na zastavení exekuce (přičemž tato zpráva slouží jako přímý zdroj informací, jen jde-li o sdělení soudního exekutora, které kroky hodlá v budoucnosti učinit za účelem vymožení plnění uloženého exekučním titulem), z obsahu exekučního spisu a rovněž z vlastních zjištění, jež se neomezí jen na obecné konstatování věku povinného, ale taktéž na další perspektivy vedení exekuce. Jinak řečeno exekuční soud musí na základě vlastního šetření prověřit, zda případné další dotazy a lustrace ze strany soudního exekutora mohou v budoucnosti vést ke zjištění dalšího postižitelného majetku povinného, jenž by pokryl alespoň náklady exekuce. Přitom perspektiva, že povinný v dosažitelné (přiměřené) budoucnosti nabude majetek, musí být reálná, nikoliv jen hypotetická. V případě, že by ani v blízké budoucnosti nebylo možné očekávat vymožení alespoň části pohledávky, je namístě stav nedobytnosti promítnout do zastavení exekuce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2015, sp. zn. 26 Cdo 807/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018, sp. zn. 20 Cdo 449/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2018, sp. zn. 20 Cdo 338/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2018, sp. zn. 20 Cdo 3095/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2019, sp. zn. 20 Cdo 4755/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2019, sp. zn. 20 Cdo 798/2019).
Odvolací soud (též soud prvního stupně) se ve svém odůvodnění omezil na paušální konstatování, že exekuce je v dané věci vedena po poměrně krátkou dobu, pro vysokou dlužnou částku a nelze vyloučit, že povinný v budoucnu nabude nějaký majetek či splní podmínky pro přiznání dávek invalidního důchodu, které by mohly být v exekučním řízení postiženy, aniž by však sám zhodnotil reálnou perspektivu, zda povinný v dosažitelné (přiměřené) budoucnosti může nabýt majetek či příjem, s přihlédnutím především k jeho věku a zdravotnímu stavu. Odvolací soud i soud prvního stupně k této otázce neprovedly žádné vlastní šetření, jakož ani nezhodnotily, jaké další kroky hodlá soudní exekutor k vymožení pohledávky oprávněného učinit a zda vůbec mohou vést alespoň ke krytí nákladů exekuce.
Z uvedeného vyplývá, že v tomto směru je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné, a tedy nesprávné. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadené usnesení bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle ustanovení § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-