// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 11.12.2025
Paušální náhrada hotových výdajů nezastoupeného účastníka
Jestliže § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 stanoví, že náhrada za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné přísluší ve výši 450 Kč, představovalo by přiznávání náhrady týchž výdajů nezastoupenému účastníku toliko ve výši 300 Kč návrat k bezdůvodnému rozlišování mezi stranami civilního sporu podle toho, zda jsou či nejsou zastoupeny zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř.
Ustanovení § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. jakožto podzákonný předpis je proto neaplikovatelné pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Takto vzniklou mezeru v právu je pak zapotřebí vyplnit analogickou aplikací předpisu svou povahou a účelem nejbližšího, tj. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a nezastoupenému účastníku přiznat v situacích, na něž by jinak dopadal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., srovnatelnou náhradu, jaká by za shodných okolností náležela straně zastoupené advokátem.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, ze dne 18. 11. 2025
Spisová značka: 28 Cdo 2638/2025 | ECLI: ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.2638.2025.1
Dotčené předpisy:
§ 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.
§ 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.
čl. 37 odst. 3 předpisu č. 2/1993 Sb.
§ 151 odst. 3 o. s. ř.
Kategorie: náklady řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 29. 9. 2023, č. j. 111 C 27/2019-489, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 28. 2. 2024, č. j. 111 C 27/2019-494, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 116.127 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zatímco do 426.807 Kč i zbytku příslušenství žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky i ve vztahu ke státu (výroky III–VI). Soud zjistil, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. 491/1 v katastrálním území Teplice – Řetenice. Žalovaný je naproti tomu vlastníkem stavby č. p. 436, jež se na předmětném pozemku nachází. Jelikož pro umístění zmiňované stavby na sporném pozemku není dán právní důvod, získává žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Za bezpředmětnou pokládal okresní soud námitku, že stavba č. p. 436 zabírá jen část řečeného pozemku, poněvadž bylo prokázáno, že zbývající část pozemku s uvedenou stavbou funkčně souvisí. Žalobkyni proto přísluší za celý pozemek náhrada ve výši obvyklého nájemného, jež soud vyčíslil s pomocí znaleckého posudku. K argumentu žalovaného, že znalecký ústav nepostupoval s náležitou odborností, když při použití porovnávací metody nevycházel pouze z vhodných pozemků nacházejících se na území města Teplice, ale též z nemovitostí v obvodu dalších měst v severních Čechách, odvětil okresní soud, že znalecký ústav svůj postup náležitě vysvětlil a zdůvodnil. Za období do 13. 8. 2016 bylo ovšem právo žalobkyně promlčeno, a v tomto rozsahu proto okresní soud žalobu zamítl.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26. 5. 2025, č. j. 8 Co 328/2024-582, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I napadeném odvoláním žalovaného „změnil“ (ve skutečnosti částečně potvrdil) tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 112.777,43 Kč s příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech účastníků řízení i státu před soudy obou stupňů (výroky II–VIII). Odvolací soud se v zásadě ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu první instance, znaleckému ústavu nicméně uložil reflektovat čtyři další žalovaným označené pozemky na území Teplic, případně zdůvodnit jejich nepoužitelnost. Znalecký ústav tomuto požadavku vyhověl v dodatku ke svému posudku, kde rovněž předestřel několik variant vyčíslení obvyklého nájemného. Krajský soud byl pak se znaleckým ústavem ve shodě, že nejvhodnější je využít variantu, která zahrnuje též pozemky na území jiných měst, než jsou samotné Teplice. Znalecký posudek ve znění dodatku podle názoru odvolacího soudu náležitě vypořádává všechny námitky účastníků, je přesvědčivý a splňuje zadání, pročež je použitelný pro vyčíslení obvyklého nájemného za užívání pozemku parc. č. 491/1 žalovaným. Z provedeného dokazování je dále zjevné, že předmětný pozemek není sice budovou zastavěn zcela, avšak na přímo nezastavěných částech se nachází předzahrádka či terasa, pročež je jejich funkční souvislost se stavbou dostatečně doložena. Bezdůvodné obohacení bylo tudíž namístě vypočíst z celé výměry zmiňovaného pozemku. Skutečnost, že upravené nájemné, k němuž znalecký ústav ve výsledku dospěl, je mírně nižší než to, které bylo zjištěno v řízení před soudem prvního stupně, se pak promítla do částečné změny napadeného rozsudku v odvoláním dotčeném výroku I.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (formálně sice do všech výroků, obsahově však toliko do té části výroku I, jíž odvolací soud fakticky potvrdil rozhodnutí soudu první instance ve vyhovujícím výroku I ohledně částky 112.777,43 Kč s příslušenstvím) podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky, jak se určuje majetkový prospěch vzniklý užíváním cizí věci bez právního důvodu, neboť náhradu nepoměřoval s obvyklou hladinou nájemného za užívání obdobných věcí v daném místě a čase.
4. Dovolatel míní, že Krajský soud v Ústí nad Labem pochybil, pakliže vycházel z ocenění, jež reflektovalo náhradu za užívání věcí nacházejících se na území jiných statutárních měst v Ústeckém kraji, poněvadž každé z nich má odlišný charakter, což se promítá do různé výše obvyklého nájemného. Dle názoru dovolatele představovala druhá znaleckým ústavem nabídnutá varianta, vycházející jen z pozemků na území Teplic, dostatečně reprezentativní vzorek, a nebylo proto důvodu přistoupit ke srovnávání i s jinými městy.
5. Žalovaný dále poukazuje na skutečnost, že pozemek parc. č. 491/1 není budovou zastavěn zcela a že se na jeho části nachází předzahrádka a terasa. V rozhodném období jej tudíž užíval pouze v míře determinované dispozicemi stavby č. p. 436, zatímco zbytek pozemku využívaly jiné subjekty jako veřejné prostranství. Tato nezastavěná plocha přitom není nezbytná k užívání předmětné stavby a netvoří s ní jeden funkční celek. Z nastíněných důvodů navrhuje zrušení rozsudků obou soudů nižších stupňů a vrácení věci Okresnímu soudu v Teplicích k dalšímu řízení. Současně navrhuje odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
6. K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež navrhla jeho odmítnutí.
7. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
8. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání v projednávané věci není přípustné.
11. První z otázek, jež žalovaný nastoluje, se týká správného postupu při vyčíslování bezdůvodného obohacení v případě užívání pozemku umístěním stavby bez právního důvodu.
12. Podle dlouhodobě ustálené judikatury Nejvyššího soudu je protiprávním užitím cizí hodnoty (§ 2991 odst. 2 o. z.) i stav, v němž je pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž za to čehokoliv hradí, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšuje, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo. Obohacený přirozeně není v podobných situacích schopen prospěch spočívající ve výkonu práva užívání cizí věci vrátit, a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou (§ 2999 o. z.). Výše náhrady se zde pak poměřuje peněžní částkou, která odpovídá úplatám poskytovaným obvykle v daném místě a čase za právo věc užívat, zpravidla formou nájmu, a již by nájemce byl povinen hradit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného. Pro určení výše obvyklého nájemného je pak rozhodným aktuální stav užívané věci (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2183/2021, ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 214/2022, a ze dne 18. 4. 2023, sp. zn. 26 Cdo 332/2023).
13. Tuto rozhodovací praxi odvolací soud zřetelně respektoval, neboť s pomocí znaleckého posudku zjišťoval, jaké nájemné se hradí v daném místě a čase za užívání pozemků obdobných tomu, na němž se nachází stavba ve vlastnictví žalovaného. Dovolatelovy námitky vůči postupu, jenž v projednávané věci vedl ke zjištění hodnoty obvyklého nájemného, zejména jeho výtky vůči vzorku pozemků srovnávaných s pozemkem parc. č. 491/1 za účelem vyčíslení hodnoty práva posléze uvedenou nemovitost užívat, mají pak zřetelně skutkový charakter a upínají se k hodnocení provedených důkazů, jež v řízení před dovolacím soudem – vázaným skutkovými zjištěními soudů nižších instancí – nelze zpochybnit (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a namátkou srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2433/2024, ze dne 1. 4. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2760/2024, či ze dne 10. 6. 2025, sp. zn. 28 Cdo 821/2025).
14. Konkrétně posouzení, zda je trh s užívacími právy k pozemkům v jednotlivých městech Ústeckého kraje odlišný natolik, že pozemky, jež se v těchto městech nacházejí, nelze navzájem srovnávat při vyčíslování obvyklého nájemného, jak argumentuje dovolatel, je zjevně věcí zvážení situace v daném regionu – zejména na základě výstupů znaleckého zkoumání –, nikoli obecně řešitelným právním problémem, který by dovolací soud mohl podrobit revizi. Soudy nižších stupňů se přitom řečeným problémem podrobně zabývaly, vedly znalecký ústav k vypořádání námitek, jež v tomto směru žalovaný vznesl, a následně učinily náležitě odůvodněný závěr o možnosti využít při zjišťování výše obvyklého nájemného též objekty, které se nacházejí mimo území obce Teplice. Tento úsudek pak plně spadá do sféry volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.), a jeho kritika proto nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
15. Druhá z dovolatelem předestřených otázek se pak vztahuje k problému, zda mu vzniklo bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně užíváním částí pozemku parc. č. 491/1, jež nejsou přímo zastavěny stavbou č. p. 436.
16. Nejvyšší soud nicméně ustáleně judikuje, že v případě umístění stavby na cizím pozemku bez právního důvodu vzniká vlastníku stavby na úkor vlastníka pozemku bezdůvodné obohacení protiprávním užitím cizí hodnoty již ze samotného titulu vlastnického práva (které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat) bez ohledu na to, jakým způsobem a v jaké intenzitě své vlastnické právo ke stavbě realizuje nebo zda, respektive komu, užívání stavby přináší zisk. Vlastník stavby umístěné na cizím pozemku se současně podle rozhodovací praxe zdejšího soudu obohacuje nejen užíváním pozemku přímo zastavěného, ale též pozemků, jež se zastavěným pozemkem funkčně souvisejí (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1688/2023, ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1085/2024, a ze dne 16. 9. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1911/2025). Úvaha o vzniku obohacení vlastníka stavby užíváním pozemků se stavbou funkčně souvisejících pak musí a fortiori platit pro bezprostředně nezastavěné části pozemku, na němž se stavba ve vlastnictví obohaceného nachází. V souladu s uvedenou judikaturou dovolacího soudu dále není z hlediska povinnosti vlastníka stavby umístěné na cizím pozemku k vydání bezdůvodného obohacení rozhodné, zda pozemek funkčně provázaný s dotčenou stavbou užívají též třetí osoby (viz mimo jiné opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1688/2023, vydané v jiném sporu týchž účastníků).
17. I s touto rozhodovací praxí je rozsudek odvolacího soudu, jenž žalovaného pokládal za pasivně věcně legitimovaného k vydání nabytého majetkového prospěchu i ohledně částí pozemku parc. č. 491/1, jež sice nejsou dovolatelovou stavbou přímo zastavěny, ale podle v řízení učiněných skutkových zjištění tvoří s tímto objektem funkční celek, plně v souladu. Argumentuje-li dovolatel, že nezastavěné díly pozemku s částí, na které se nachází budova č. p. 436, nezbytnou funkční souvislost nevykazují, nezbývá než připomenout, že otázka funkčního spojení stavby s bezprostředně nezastavěnou částí pozemku má skutkovou povahu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1688/2023, ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2495/2023, a ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2396/2023).
18. Také zde tedy platí, že uvedený aspekt projednávané věci dovolatel v řízení před Nejvyšším soudem, jehož přezkumná činnost je omezena výhradně na otázky právní a jenž je skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3474/2023, ze dne 20. 8. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3843/2023, nebo ze dne 1. 11. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2495/2024), nemůže úspěšně zpochybnit. Ani druhý dovolatelem předestřený problém tudíž nepředstavuje právní otázku, jež by splňovala kritéria podle § 237 o. s. ř.
19. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání žalovaného jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
20. S přihlédnutím k závěrům nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, jelikož projednal dovolání samotné ve lhůtě přiměřené pro rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti (podobně viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 25 Cdo 343/2024).
21. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyně, jež nebyla v dovolacím řízení zastoupena zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř., k tomuto dovolání podala vyjádření. V souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. jí proto náleží náhrada hotových výdajů v paušální výši stanovené zvláštním právním předpisem. Zmíněným předpisem je vyhláška č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, jejíž § 2 odst. 3 stanoví, že má tato náhrada činit 300 Kč.
22. Nelze ovšem přehlédnout, že vzpomínanou paušální náhradu hotových výdajů nezastoupeného účastníka zákonodárce zavedl, aby bylo odstraněno – Ústavním soudem kritizované (srovnej nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13) – nerovné zacházení s účastníky zastoupenými zástupcem dle § 137 odst. 2 o. s. ř. a účastníky takovým zástupcem nezastoupenými [viz důvodová zpráva k zákonu č. 139/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon)]. Paušální náhrada hotových výdajů nezastoupeného účastníka byla přitom stanovena ve výši 300 Kč proto, že právě takovou náhradu za hotové výdaje dříve přiznával § 151 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 13 odst. 3 advokátního tarifu (ve znění účinném do 30. 6. 2018), respektive § 13 odst. 4 advokátního tarifu (ve znění účinném od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2024), účastníku zastoupenému advokátem.
23. Jestliže § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 stanoví, že náhrada za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné přísluší ve výši 450 Kč, představovalo by přiznávání náhrady týchž výdajů nezastoupenému účastníku toliko ve výši 300 Kč návrat k bezdůvodnému rozlišování mezi stranami civilního sporu podle toho, zda jsou, či nejsou zastoupeny zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud, jenž se v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy cítí nadále vázán nosnými důvody plenárního nálezu Pl. ÚS 39/13, proto pokládá § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. jakožto podzákonného předpisu za neaplikovatelný pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (k postupu obecného soudu při zjištění nesouladu podzákonného právního předpisu s ústavním pořádkem srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 2925/20, bod 55). Takto vzniklou mezeru v právu je pak zapotřebí vyplnit analogickou aplikací předpisu svou povahou a účelem nejbližšího, tj. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a nezastoupenému účastníku přiznat v situacích, na něž by jinak dopadal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., srovnatelnou náhradu, jaká by za shodných okolností náležela straně zastoupené advokátem (shodně viz Jäger, M. Zapomenutá vyhláška? Soudní rozhledy, 2025, č. 7–8, s. 229).
24. Tyto úvahy vedly Nejvyšší soud k závěru, že je žalobkyni za vyjádření k dovolání podané po 1. 1. 2025 nutno přiznat na základě § 151 odst. 3 o. s. ř. paušální náhradu hotových výdajů ve výši 450 Kč.
Autor: -mha-