// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 21.10.2025
Výhrada veřejného pořádku dle čl. 45 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis
I. Výhrada veřejného pořádku ve smyslu čl. 45 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis musí být vykládána restriktivně a musí být uplatněna pouze ve výjimečných případech. Pojem veřejného pořádku zahrnuje jen základní normy procesního práva zaručující stranám právo na spravedlivý proces, přičemž platí, že i náprava procesních vad je záležitostí soudů státu, v němž bylo rozhodnutí vydáno. Ve státě uznání (odepření uznání) lze zohlednit jen zcela principiální procesní vady, spočívající zejména v tom, že ve státě původu nebyla účastníku vůbec dána příležitost svá procesní práva uplatnit
Nejvyšší soud v souvislosti s doručováním rozhodnutí přijal závěr, že exekuční soud dožádaného státu není oprávněn přezkoumávat samotnou proceduru doručování rozhodnutí státu původu, zároveň však nesmí ignorovat skutečnost, pokud by rozhodnutí nebylo doručeno. Doručení rozhodnutí soudu patří mezi taková práva účastníků řízení, jejichž porušení může vést i k porušení práva na spravedlivý proces zakotvené v Listině základních práv a svobod i Listině základních práv Evropské unie. Vždy je však třeba zkoumat, proč k doručení rozsudku nedošlo a zda ve státě původu bylo možné proti nedoručení rozsudku či nesprávného doručení rozsudku brojit.
II. V souzené věci se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, uzavřel-li, že nedoručení rozsudku povinné nezakládá rozpor s veřejným pořádkem. Povinnost zaplatit vymáhanou částku byla povinné uložena rozsudkem Soudního dvora Hlavního města v Budapešti, který je předběžně vykonatelný. Povinná byla u vyhlášení rozsudku maďarského odvolacího soudu, byla poučena o tom, že proti tomuto rozsudku se nelze odvolat. Zároveň využila možnost danou jí maďarským procesním právem a napadla způsob doručení tohoto rozsudku, jenž byl doručen advokátovi, který již neměl povinnou zastupovat. Za takových okolností nelze přisvědčit povinné, že nedoručení rozsudku maďarského odvolacího soudu zasahuje do jejího práva na spravedlivý proces tak intenzivně, že by uznání tohoto rozsudku vyvolávalo rozpor s veřejným pořádkem.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1073/2025, ze dne 25. 8. 2025
Dotčené předpisy: čl. 45 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012
Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. 10. 2024, č. j. 49 EXE 2151/2024-101, zamítl návrh povinné ze dne 25. 9. 2024 na odepření výkonu rozsudku Soudního dvora Hlavního města v Budapešti č. 18.G.40.564/2021/66-I. ze dne 12. 10. 2023 a rozsudku Metropolitního odvolacího soudu v Budapešti č. 13.Gf.40.302/2023/8-II. ze dne 20. 3. 2024 (výrok I), zamítl návrh povinné ze dne 25. 9. 2024 na přerušení exekučního řízení vedeného u tohoto soudu (výrok II) a nepřiznal oprávněné náhradu nákladů řízení (výrok III).
2. Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil výrok I a II rozsudku obvodního soudu a zrušil výrok III o nákladech řízení. Odvolací soud doplnil dokazování a zjistil, že rozsudek maďarského odvolacího soudu byl povinné doručován prostřednictvím Dr. R. K., který rozsudek obdržel 7. 5. 2024. Tento zástupce považoval rozsudek za nesprávně adresovaný, protože mu byla dne 4. 4. 2024 odvolána plná moc, o čemž soud informoval. Z nedatované zprávy maďarského odvolacího soudu, adresované advokátní kanceláři Dr. R. K., odvolací soud zjistil, že jeho podání nazvané „Oznámení odvolání občanskoprávního zástupce“ bylo přijato informačním systémem soudů 4. 4. 2024. Odvolací soud z rozhodnutí Městského soudu v Budapešti ze dne 7. 11. 2024, č. j. 18.G.40.564/2021/181, zjistil, že maďarský soud z důvodu opožděnosti zamítl námitku žalované proti doručování i návrh na odklad exekuce a poučil ji, že proti zamítnutí námitky proti doručení lze podat odvolání k Metropolitnímu soudu. Konstatoval, že rozsudek byl žalované doručen prostřednictvím jejího zástupce dne 7. 5. 2024. Žalovaná se o exekuci dozvěděla 8. 9. 2024, námitku proti doručení však u maďarského soudu podala až 21. 10. 2024, ačkoliv lhůta pro její uplatnění uplynula již 23. 9. 2024 (podle § 140 odst. 1 maďarského zákoníku).
3. Odvolací soud neshledal námitky povinné důvodnými a uzavřel, že českému exekučnímu soudu nepřísluší přezkoumávat správnost údajů v osvědčení vydaném maďarským soudem. Nadto nemohl ani žádné důvody k odmítnutí či zamítnutí exekučního návrhu jen z obsahu spisu shledat. S odkazem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 16. 6. 2016, Pebros Servizi Srl v. Aston Martin Lagonda Ltd, C-511/14, je osvědčení rovněž aktem soudní povahy a vydává se téměř automaticky. Tvrzené vady v postupu českého soudního exekutora či českého soudu (nedoručení osvědčení ani rozsudku) nelze považovat za vady exekučního titulu a nemohou vést k odepření jeho výkonu. Důvod pro neuznání rozhodnutí, vycházející z porušení veřejného pořádku dožádaného členského státu, se uplatní pouze ve výjimečných případech, přičemž soud dožádaného členského státu není oprávněn odmítnout uznání nebo výkon rozhodnutí jen proto, že existuje rozdíl mezi pravidlem použitým soudem členského státu původu a pravidlem, které by použil soud dožádaného členského státu (rozsudek SDEU ze dne 28. 4. 2009, Meletis Apostolides v. David Charles Orams, Linda Elizabeth Orams, C-420/07, bod 39 odůvodnění). Použití výhrady veřejného pořádku přichází v úvahu pouze v případě, že by uznání nebo výkon rozhodnutí vydaného v jiném členském státě nepřijatelným způsobem narušovaly právní řád dožádaného členského státu, neboť by byla dotčena některá základní zásada (rozsudek SDEU ze dne 7. 9. 2023, Charles Taylor Adjusting Ltd a FD v. Starlight Shipping Co. a Overseas Marine Enterprises Inc., C-590/21, bod 35; rozhodnutí SDEU ze dne 28. 3. 2000, Krombach v. Bamberski, C-7/98; rozsudek SDEU ze dne 16. 7. 2015, Diageo Brands BV v. Simiramida-04 EOOD, C-681/13). Stejně tak nemůže soud dožádaného státu přezkoumávat správnost právních nebo skutkových posouzení provedených soudem státu původu (rozsudek SDEU ze dne 25. 5. 2016, Rudolfs Meroni v. Recoletos Limited, C-559/14; či opět rozhodnutí SDEU ze dne 28. 3. 2000, Krombach v. Bamberski, C-7/98; rozsudek SDEU ze dne 16. 7. 2015, Diageo Brands BV v. Simiramida-04 EOOD, C-681/13). Dodal, že účinky rozhodnutí by musely být v rozporu s některou ze základních zásad, na nichž je český právní řád založen. Pojem veřejného pořádku zahrnuje jen základní normy procesního práva zaručující stranám právo na spravedlivý proces, zejména právo být slyšen. Jelikož náprava procesních vad je záležitostí soudů státu, v němž bylo rozhodnutí vydáno, lze ve státě uznání zohlednit jen zcela zásadní procesní vady spočívající zejména v tom, že ve státě původu nebyla účastníku vůbec dána příležitost svá procesní práva uplatnit (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 981/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 20 Cdo 1431/2022, či rozhodnutí SDEU ze dne 28. 3. 2000, Krombach v. Bamberski, C-7/98).
4. Poté odvolací soud uzavřel, že nalézací řízení před maďarskými soudy dostálo všem atributům práva na spravedlivý proces. Nesouhlasí-li povinná se skutkovými zjištěními či hmotněprávním posouzením věci maďarskými soudy, směřuje její argumentace do věci samé, přičemž přezkum rozhodnutí vydaného v některém členském státě nesmí být podle čl. 52 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“ nebo „nařízení“) v žádném případě v dožádaném členském státě ve věci samé přezkoumáváno.
5. Odvolací soud dodal, že pokud jde o doručení rozsudku maďarského odvolacího soudu, exekuční soud není oprávněn posoudit, zda doručení proběhlo správně (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3811/2018). Tuto pravomoc má soud původu (tj. maďarský soud, který tak také z podnětu povinné učinil). Podstatou důvodu pro odepření výkonu rozhodnutí je skutečné (ne)dodržení práv obhajoby, ta však nebyla dle zjištění odvolacího soudu povinné odepřena. Pro vyhovění návrhu na přerušení exekučního řízení (řízení o návrhu na odepření výkonu) odvolací soud aktuálně neshledal splněné předpoklady.
6. Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podala povinná „v rozsahu výroku I“ dovolání. Namítá, že se odvolací soud při řešení otázek hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně jde o otázky, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Rozhodnutí je založeno na řešení následujících otázek, které odvolací soud podle dovolatelky vyřešil nesprávně:
a) Může odvolací soud v řízení o odepření výkonu rozhodnutí soudu jiného členského státu EU rozhodnout, aniž by řádně provedl a řádně se vypořádal s důkazy předloženými odvolatelem? Představuje provedení dokazování doručení rozhodnutí soudu jiného členského státu, jež má být v ČR vykonáno, a/nebo doručení osvědčení ve smyslu čl. 53 nařízení Brusel I bis, nepřípustný zásah do principu rovného zacházení (mezi členskými státy), popř. nepřípustný přezkum cizího rozhodnutí ve věci samé? Lze povinnému z rozhodnutí soudu jiného členského státu odepřít v jeho domovském státě možnost v řízení o odepření výkonu zpochybnit řádné doručení cizího rozhodnutí či osvědčení ve smyslu čl. 53 nařízení Brusel I bis? Nezabývá-li se odvolací soud v řízení o odepření výkonu rozhodnutí otázkou řádného doručení cizího rozhodnutí ani osvědčení ve smyslu čl. 53 nařízení Brusel I bis, lze jeho posouzení považovat za úplné a nikoli odporující právu na spravedlivý proces a právu povinného na zákonného soudce?
b) Lze považovat rozhodnutí za řádně doručené, je-li doručeno zástupci účastníka poté, co ho tento účastník zprostí zastoupení? Lze takové doručení považovat za souladné s českým veřejným pořádkem, přestože advokát řádně oznámil ukončení zastupování soudu? Lze klást k tíži účastníka, že nebyl dodržen postup pro doručení rozhodnutí soudu jiného členského státu v členském státě soudu, resp. že mu rozhodnutí nebylo doručeno? Může výkon nedoručeného rozhodnutí soudu jiného členského státu představovat porušení veřejného pořádku v dožádaném státě? Představuje řádné doručení rozhodnutí orgánu veřejné moci základní princip českého právního řádu v civilních věcech, resp. vyjádření základních, ústavněprávně a mezinárodněprávně garantovaných práv jednotlivce na soudní ochranu, respektování autonomní sféry jednotlivce a zákazu libovůle?
c) Lze rozhodnutí soudu jiného členského státu EU považovat za řádně doručené a vykonatelné, neobdržel-li účastník osvědčení ve smyslu čl. 53 nařízení Brusel I bis postupem podle čl. 43 nařízení Brusel I bis? Lze osvědčení ve smyslu čl. 53 nařízení Brusel I bis považovat za řádně doručené, je-li pouze založeno do spisu v členském státě, kde je dožadován výkon cizího rozhodnutí? Je podmínkou zahájení výkonu rozhodnutí v dožádaném státě předchozí doručení osvědčení ve smyslu nařízení čl. 53 Brusel I bis povinnému do vlastních rukou?
d) Je v rozporu s veřejným pořádkem České republiky, pokud je vymáháno protiplnění za obligační závazek, který z objektivních důvodů nemohl být splněn a zanikl by podle českého právního řádu pro následnou nemožnost plnění? Nebyl-li objektivně obligační závazek oprávněného splněn, lze vůbec hovořit o bezvadném plnění a splnění (obligačního závazku)? Je v souladu s veřejným pořádkem České republiky přisoudit úplatu v plné výši za vadné protiplnění? Je součástí českého veřejného pořádku princip casum sentit dominus (náhodu pociťuje vlastník)?
7. K otázce a) dovolatelka uvádí, že se při řešení této otázky odvolací soud odchýlil mj. od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 20 Cdo 705/2021-II, a ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 20 Cdo 1431/2022-II. Dovolatelka se domnívá, že jí odvolací soud odepřel možnost jednat před soudem, čímž zatížil odvolací řízení vadou, která představuje porušení ústavněprávně a mezinárodněprávně garantovaného práva na soudní ochranu. Dovolatelce nebyl vytvořen prostor tvrzeními a důkazy zpochybnit závěry soudu o důvodech pro odepření uznání rozhodnutí. Odvolací soud se totiž spokojil se závěrem, že není oprávněn přezkoumávat proceduru doručování maďarského odvolacího soudu. V odůvodnění napadeného rozsudku pak odvolací soud připustil, že rozpor s veřejným pořádkem ve smyslu nařízení Brusel I bis může spočívat i v zásadní procesní vadě v řízení v členském státě původu, kterou podle dovolatelky může být i nedoručení soudního rozhodnutí.
8. K otázce b) dovolatelka uvádí, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od nálezů Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 23/20, ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 264/09, ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 709/05, či od usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 2465/09. Podle ní obecné soudy nesprávně vyhodnotily intenzitu zásahu do jejích základních procesních práv. S odkazem na rozsudek SDEU ve věci C-90/22 ze dne 21. 3. 2024 namítá, že nedoručení rozhodnutí cizího soudu dovolateli, proti kterému má být navíc toto rozhodnutí vykonáno v jeho domovském státě, jednoznačně nepřípustně zasahuje do základních procesních práv dovolatele, zejména práva na spravedlivý proces. I Ústavní soud mimo jiné uzavřel, že právo seznámit se s rozhodnutím soudu v písemném a úplném znění je základní procesní právo účastníka, jehož porušení znamená zásah do ústavně zaručených práv a při doručování soudních rozhodnutí účastníkům řízení nelze připustit stav, který by byť jen vzbuzoval pochybnosti o tom, zda byla doručena. Dovolatelka upozorňuje též na to, že se české soudy nijak nezabývaly tím, zda v Maďarsku neexistuje možnost podat proti rozsudku mimořádný opravný prostředek. S rozsudkem maďarského odvolacího soudu v jeho písemné a kompletní podobě se seznámila až po zahájení exekučního řízení. Obecné soudy se nesprávně omezily na konstatování, že rozhodnutí bylo doručeno v souladu s maďarským právem. Z podstaty věci musí platit, že vydání rozhodnutí a procesní aspekty s jeho výkonem spojené mohou být plně v souladu s právem členského státu původu a současně nesmí být v rozporu s veřejným pořádkem dožádaného členského státu, přičemž obě skutečnosti mohou existovat současně.
9. K otázce c) dovolatelka namítá, že se s osvědčením nemohla seznámit vůbec, přestože je povinnost k doručení osvědčení ještě před přijetím prvního opatření v rámci výkonu rozhodnutí zakotvena v čl. 43 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2022, sp. zn. 27 Cdo 348/2021, kde Nejvyšší soud uzavřel, že aby byla zachována procesní práva účastníka řízení (a doručení bylo možné posoudit jako řádné z pohledu tzv. materiální funkce doručení), soud se musí o doručení písemnosti alespoň pokusit. V případě osvědčení nicméně nedošlo ani k pokusu o jeho doručení, o jeho existenci se dozvěděla až nahlédnutím do spisu. Dovolatelka dále upozorňuje, že rozhodnutí maďarského odvolacího soudu bylo doručeno jejímu bývalému právnímu zástupci, a to i přesto, že maďarský soud před odesláním obdržel informaci o tom, že zastoupení skončilo. Rozhodnutí maďarského odvolacího soudu tedy nemohlo vůči dovolatelce vyvolat žádné právní účinky. Otázka, zda lze považovat soudní rozhodnutí za řádně doručené účastníku, je-li doručeno jeho právnímu zástupci poté, co ho účastník zprostí právního zastoupení, nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena. Údaje v osvědčení nemohou být pravdivé a český soud z nich nemůže vycházet. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3811/2018, by odvolací soud měl zkoumat i fakt, zda zastoupení dovolatelky bylo platné. Rozsudek maďarského odvolacího soudu tak nebyl doručen ani dovolatelce, ani osobě oprávněné rozsudek převzít. Nelze se spokojit pouze s tím, že české soudy nemají přezkoumávat proceduru doručování rozhodnutí v cizím státě. Odvolací soud podle názoru dovolatelky nemá jasno v otázce, který orgán veřejné moci je kompetentní k přezkoumání správnosti postupu soudu ve státě původu rozhodnutí a na ně navazující údaje v osvědčení. Pokud je kompetentním orgánem český soud, pochybil v tom, že nevzal v potaz aspekty případu dovolatelky rozebrané výše. Pokud správnost procedury doručení zaručuje a dohlíží na ni soud státu původu, dovolatelka pokazuje na to, že doručení i stanovení nabytí vykonatelnosti podle maďarských pravidel nemůže být v souladu s českým veřejným pořádkem. Podle názoru dovolatelky se pak jedná o dosud dovolacím soudem nevyřešenou otázku. Údaje na osvědčení nemohou být pravdivé, neboť okamžité nabytí vykonatelnosti rozsudku na peněžité plnění ihned po ústním vyhlášení a před vyhotovením a doručením písemného rozsudku nemůže být logickou právní úpravou v žádném ze států Evropské unie. Platí totiž, že až po marném uplynutí lhůty ke splnění může neúspěšný účastník očekávat, že se úspěšná protistrana bude domáhat plnění pomocí výkonu rozhodnutí. Česká právní úprava předvídá, že lhůta k plnění má být obecně alespoň třídenní, maďarská právní úprava pak obsahuje obdobné pravidlo chránící základní práva neúspěšné strany, když lhůty pro plnění začínají běžet až doručením písemného rozhodnutí (v případě dovolatelky šlo dokonce o lhůtu patnáctidenní, viz Právní stanovisko k otázce nesprávnosti doručení rozsudku ze dne 17. 10. 2024 vč. překladu, které dovolatelka založila do spisu). Pokud soudy shledaly, že údaj o nabytí vykonatelnosti rozsudků maďarských soudů z osvědčení je pravdivý, v českém právním prostředí tomuto rozsudku nelze vykonatelnost přiznat, neboť dovolatelce nebyla soudem poskytnuta standardní lhůta k plnění. Odvolací soud odkazuje na úpravu použitelnou pro předběžná opatření a na pravidla pro trestní řízení, kde tato zvláštní úprava má svůj smysl, nikoliv však na úpravu použitelnou pro rozhodnutí o uložení povinnosti k peněžitému plnění.
10. K otázce d) dovolatelka uvedla, že je v rozporu s českým veřejným pořádkem, aby byla nucena plnit ze synallagmatického závazku, který nebyl a ani nemohl být druhou stranou plněn ani částečně. Nesouhlasí se závěry, ke kterým při zodpovídání této otázky dospěl Nejvyšší soud ve své judikatuře, a to zejména v rozsudku ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. 26 Cdo 2021/2023, a v usnesení ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. 26 Cdo 427/2024 (placení nájemného v době proticovidových opatření). Nejvyšší soud se zde spokojil s tím, že pokud pronajímatel nájemci v užívání věci nebránil, nejedná se o vadu předmětu nájmu, která by zakládala nájemcovo právo na slevu z nájmu. Podle § 2205 písm. c) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je však jednou ze základních povinností pronajímatele „zajistit nájemci nerušené užívání věci po dobu nájmu.“ Dovolatelka je toho názoru, že zákonná povinnost pronajímatele nespočívá pouze v nebránění užití předmětu nájmu, ale má širší obsah. Nejvyšší soud opomíjí, že základní povinností pronajímatele je přenechat věc nájemci tak, aby ji mohl užívat k ujednanému nebo obvyklému účelu, udržovat věc ve stavu, aby mohla sloužit způsobu užívání, k jakému byla pronajata, a zajistit nájemci nerušené užívání věci po dobu nájmu. Nájemce pak platí nájemné nejen za samotnou možnost věc užívat, nýbrž i za základní předpoklad, že věc bude použitelná k ujednanému nebo obvyklému účelu. V případě, kdy nájemce neměl možnost nerušeného užívání, jedná se o porušení základní povinnosti pronajímatele. V takovém případě nelze po nájemci, a to bez ohledu na zavinění pronajímatele, spravedlivě požadovat, aby byl za takové situace nadále povinen plnit v rozsahu základní povinnosti, opačný případ by byl v rozporu s dobrými mravy, což by byl důvod pro odepření uznání výkonu rozsudků maďarských soudů. Dovolatelka závěrem dodává, že další zásadou platnou v českém právním řádu je zásada casum sentit dominus (náhodu nese vlastník). Nejvyšší soud však tuto zásadu v uvedených rozhodnutích pomíjí, stejně jako odvolací soud v napadeném rozsudku.
11. Dovolatelka závěrem navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil a rozhodl tak, že se rozsudky Soudního dvora Hlavního města Budapešti č. 18.G.40.564/2021/66-I. ze dne 12. 10. 2023 a Metropolitního odvolacího soudu v Budapešti č. 13.Gf.40.302/2023/8-II. ze dne 20. 3. 2024 v České republice nevykonají, případně nechť dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení nebo nechť zruší rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
12. Oprávněná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu. Uvedla, že povinná byla přítomna při vyhlášení rozsudku maďarského odvolacího soudu. Proti rozsudku není přípustný opravný prostředek. Povinná také měla možnost napadnout u maďarského soudu nesprávný postup při doručování, což učinila, nicméně opožděně. Uvedla dále, že povinná netvrdila, že by jí bylo znemožněno podat mimořádný opravný prostředek, přičemž ani podle maďarského procesního práva nemá jeho podání odkladný účinek. Pokud jde o placení nájemného v době epidemie covid-19, odkázala na závěry přijaté Nejvyšším soudem.
13. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“.
14. Dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť dovolací soud dosud neřešil otázku doručování osvědčení podle nařízení Brusel I bis jako námitku v řízení o odepření výkonu cizího rozhodnutí a jako podmínku zahájení vykonávacího řízení.
15. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) i k vadám podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
16. Předně je třeba zmínit, že soudy obou stupňů při rozhodování o návrhu na odepření uznání maďarského rozsudku přehlédly právní úpravu, která se tohoto rozhodování týká.
17. Z § 44 odst. 3 písm. h) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [písm. k) ve znění účinném od 1. 10. 2024], vyplývá, že důvody, pro které lze odepřít výkon rozhodnutí podle přímo použitelného předpisu Evropské unie, se uplatní prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí. O tom je povinen účastníky poučit soudní exekutor.
18. Jestliže soudní exekutor povinnou v tomto směru nepoučil, měl tak učinit exekuční soud souvislosti s podáním návrhu na odepření výkonu rozhodnutí. Protože se však soudy nižších stupňů s námitkami povinné vypořádaly v tomto řízení, nejedná se o vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
19. Podle § 44 odst. 1 exekučního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 do 30. 9. 2024, nejpozději do 15 dnů ode dne doručení pověření podle § 43a odst. 3 zašle exekutor oprávněnému vyrozumění o zahájení exekuce. Povinnému zašle exekutor vyrozumění nejpozději s prvním exekučním příkazem, který mu v exekučním řízení doručuje; spolu s vyrozuměním zašle exekutor povinnému exekuční návrh, kopii exekučního titulu, a výzvu podle § 46 odst. 6, případně kopii rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti, rozhodnutí o uznání nebo osvědčení podle přímo použitelného předpisu Evropské unie, které tvoří přílohu exekučního návrhu.
20. Podle čl. 43 odst. 1 nařízení Brusel I bis je-li navrhován výkon rozhodnutí vydaného v jiném členském státě, doručí se osobě, vůči níž je výkon navrhován, osvědčení podle čl. 53 ještě před přijetím prvního opatření v rámci výkonu. S tímto osvědčením se doručí i rozhodnutí, pokud již nebylo dané osobě doručeno dříve.
21. Podle čl. 45 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis na návrh kterékoli dotčené strany se uznání rozhodnutí odepře, je-li takové uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem dožádaného členského státu.
22. Podle čl. 52 nařízení Brusel I bis rozhodnutí vydané v některém členském státě nesmí být v žádném případě v dožádaném členském státě přezkoumáváno ve věci samé.
23. Podle čl. 53 nařízení soud původu vydá na žádost kterékoli dotčené strany osvědčení za použití formuláře uvedeného v příloze 1.
24. Dovolací soud se nejdříve zabýval námitkami povinné týkajícími se doručení osvědčení podle čl. 53 nařízení. K povaze osvědčení, kterou v odůvodnění svého rozhodnutí zmínil odvolací soud, je vhodné dodat, že se liší od osvědčení vydaných na základě nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 805/2004 ze dne 21. dubna 2004, kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky. Účelem osvědčení podle čl. 53 nařízení Brusel I bis je autoritativně osvědčit, že rozhodnutí je vykonatelné. Osvědčení představuje základ pro uplatňování zásady přímé vykonatelnosti rozhodnutí vydaných v zahraničí a orgány dožádaného státu jsou podle nového systému povinny vykonat rozhodnutí pouze na základě informací obsažených v tomto rozhodnutí a osvědčení podle čl. 53 (viz např. stanovisko generálního advokáta ze dne 25. 10. 2018, BUAK Bauarbeiter-Urlaubs- u. Abfertigungskasse v. Gradbeništvo Korana d.o.o., C-579/17, body 39 a násl., nebo rozsudek v téže věci body 36, 39, 41, stanovisko generálního advokáta ze dne 7. 5. 2019, Alessandro Salvoni v. Anna Marie Fiermonte, C-347/18, body 50 až 52). Obrana povinného následně spočívá v návrhu na odepření uznání cizího rozhodnutí z důvodů uvedených v čl. 45.
25. Jak z citovaných ustanovení exekučního řádu a dále z čl. 43 nařízení Brusel I bis vyplývá, osvědčení musí být povinnému doručeno před přijetím prvního opatření v rámci výkonu rozhodnutí, k čemuž je podle exekučního řádu povolán soudní exekutor, a to spolu s vyrozuměním o zahájení exekuce a popřípadě dalšími listinami do vlastních rukou. Případné pochybení soudního exekutora však podle názoru dovolacího soudu nemůže vést k odepření výkonu cizího rozhodnutí pro rozpor s veřejným pořádkem, neboť v řízení o uznání či odepření uznání cizího rozhodnutí se posuzují účinky cizího rozhodnutí na veřejný pořádek státu, v němž má být rozhodnutí uznáno (a vykonáno). Z citovaných ustanovení rovněž vyplývá, že doručení osvědčení není tedy podmínkou zahájení exekučního řízení a nemá vliv na údaje o vykonatelnosti cizího rozhodnutí uvedené v osvědčení, jež vyplňuje členský stát původu.
26. Povinná dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu při posuzování otázky doručování exekučního titulu povinnému. Uznání rozsudku maďarského odvolacího soudu, který mu nebyl doručen, ale byl doručen advokátovi, který jej již v řízení nezastupoval, je podle jejího názoru zjevně v rozporu s veřejným pořádkem (otázky a/ až c/).
27. Jak již ve svém rozhodnutí podrobně i s odkazy na rozsudky SDEU vysvětlil odvolací soud, výhrada veřejného pořádku musí být vykládána restriktivně a musí být uplatněna pouze ve výjimečných případech (rozsudek SDEU ze dne 7. 9. 2023, Charles Taylor Adjusting Ltd a FD v. Starlight Shipping Co. a Overseas Marine Enterprises Inc., C-590/21, rozsudek ze dne 4. 10. 2022, ve věci Real Madrid Club de Fútbol, AE a EE, Société Éditrice du Monde SA, C-633/22, body 35 - 39). Nejvyšší soud připomíná, že pojem veřejného pořádku zahrnuje jen základní normy procesního práva zaručující stranám právo na spravedlivý proces, přičemž platí, že i náprava procesních vad je záležitostí soudů státu, v němž bylo rozhodnutí vydáno. Ve státě uznání (odepření uznání) lze zohlednit jen zcela principiální procesní vady, spočívající zejména v tom, že ve státě původu nebyla účastníku vůbec dána příležitost svá procesní práva uplatnit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 981/2018). Jak zmiňuje dovolatelka, při posuzování účinků vyvolávaných uznáním a výkonem rozhodnutí cizího soudu a jejich rozporu s veřejným pořádkem je nutné vycházet z toho, zda bylo z pohledu práva dožádaného státu zasaženo do základních práv účastníka řízení. Nejvyšší soud v souvislosti s doručováním rozhodnutí přijal závěr, že exekuční soud dožádaného státu není oprávněn přezkoumávat samotnou proceduru doručování rozhodnutí státu původu, zároveň však nesmí ignorovat skutečnost, pokud by rozhodnutí nebylo doručeno (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3811/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3324/2020).
28. Dovolací soud nezpochybňuje, že doručení rozhodnutí soudu patří mezi taková práva účastníků řízení, jejichž porušení může vést i k porušení práva na spravedlivý proces zakotvené v Listině základních práv a svobod i Listině základních práv Evropské unie. Vždy je však třeba zkoumat, proč k doručení rozsudku nedošlo a zda ve státě původu bylo možné proti nedoručení rozsudku či nesprávného doručení rozsudku brojit.
29. V souzené věci poté dospěl dovolací soud k závěru, že se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, uzavřel-li, že nedoručení rozsudku povinné nezakládá rozpor s veřejným pořádkem. Povinnost zaplatit vymáhanou částku byla povinné uložena rozsudkem Soudního dvora Hlavního města v Budapešti, který je předběžně vykonatelný. Povinná byla u vyhlášení rozsudku maďarského odvolacího soudu, byla poučena o tom, že proti tomuto rozsudku se nelze odvolat. Zároveň využila možnost danou jí maďarským procesním právem a napadla způsob doručení tohoto rozsudku, jenž byl doručen advokátovi, který již neměl povinnou zastupovat. Za takových okolností nelze přisvědčit dovolatelce, že nedoručení rozsudku maďarského odvolacího soudu zasahuje do jejího práva na spravedlivý proces tak intenzivně, že by uznání tohoto rozsudku vyvolávalo rozpor s veřejným pořádkem. Při závěru, ke kterému odvolací soud dospěl, nelze ani dovodit, že by odvolací soud zatížil řízení vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neprováděl-li ve věci další důkazy.
30. Dovolatelka současně považuje za rozpor s veřejným pořádkem povinnost platit ze synallagmatického závazku, který nebyl a ani nemohl být druhou stranou plněn (otázka d/), tuto otázku považuje za částečně dovolacím soudem nevyřešenou, přičemž nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu vyjádřenými v rozsudku ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. 26 Cdo 2021/2023 a usnesení ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. 26 Cdo 427/2024.
31. Odvolací soud rovněž s odkazem na čl. 52 nařízení Brusel I bis zdůraznil, že v dožádaném členském státě nesmí být rozhodnutí přezkoumáváno ve věci samé. V dané věci je přitom podstatné, že maďarské soudy se v řízeních, jež předcházela vydání rozhodnutí, nezabývaly otázkou nájemného (možností jeho snížení), které měla dceřiná společnost povinné na základě nájemní smlouvy platit, nýbrž řešily, zda dovolatelka poskytla za dceřinou společnost záruku, která byla určena k zajištění případného dluhu dceřiné společnosti, zda se jedná o samostatný závazek a zda záruka splňuje zákonem stanovené podmínky. Z obsahu rozhodnutí odvolacího maďarského soudu přitom vyplývá, že dovolatelka nemohla v řízení uplatnit vůči žalobci námitky, které z nájemního vztahu vyplývají (srov. např. body 11 až 13 odůvodnění rozsudku maďarského odvolacího soudu).
32. Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelkou předložená otázka d) přípustnost dovolání založit nemůže.
33. Protože nedoručení osvědčení podle čl. 53 nařízení povinné nezakládá důvod pro odepření výkonu maďarského rozhodnutí pro rozpor s veřejným pořádkem ani neovlivňuje zahájení exekučního řízení, a protože odvolací soud se neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu při posouzení otázky nedoručení cizího rozhodnutí povinné a otázka nemožnosti plnění nezakládá přípustnost dovolání, postupoval dovolací soud podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolání zamítl.
34. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Autor: -mha-