// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 01.07.2025
Stavení promlčení při likvidaci pozůstalosti dle § 246 odst. 1 z. ř. s.
I. Je nepochybné (i když to není v zákoně výslovně upraveno), že zůstavitelův věřitel může pozůstalostnímu soudu oznámit (podáním, pro něž nejsou stanoveny jiné než obecné náležitosti), že má pohledávku za zůstavitelem. Takové oznámení představuje toliko podklad (jeden z podkladů) pro údaje dědiců, co vše patří do pasiv pozůstalosti. Kdyby se ovšem dědici neshodli na rozhodných skutečnostech týkajících se věřitelem oznámené pohledávky, pak se bez dalšího (bez ohledu na skutečnosti uváděné věřitelem) k ní, i kdyby oznámení mělo náležitosti žaloby nebo přihlášky pohledávky do likvidace pozůstalosti, v řízení o pozůstalosti – jak je zřejmé z ustanovení § 173 věty druhé z. ř. s. – nepřihlíží a soud ji ani neuvede v seznamu zůstavitelových pasiv.
Vzhledem k povaze věřitelova oznámení je nepochybné, že nepředstavuje (je vyloučeno, aby představovalo) uplatnění práva ve smyslu ustanovení § 648 o. z., a to ani tehdy, kdyby mělo náležitosti, které jsou vyžadovány pro žalobu nebo pro přihlášku do likvidace pozůstalosti. Má-li tedy zůstavitelův věřitel v úmyslu dosáhnout zastavení běhu (tzv. spočívání) promlčecí lhůty v době, kdy ještě probíhá řízení o pozůstalosti, nepostačuje, aby ji pouze oznámil pozůstalostnímu soudu, nýbrž musí pohledávku uplatnit u soudu (popřípadě jiného orgánu veřejné moci, který má k tomu pravomoc) v řízení, které je k tomu povoláno, a v zahájeném řízení řádně pokračovat.
V případě, že zůstavitelův věřitel neuplatní do skončení řízení o pozůstalosti svou pohledávku u příslušného orgánu veřejné moci (soudu), promlčecí lhůta mu neskončí dříve, než uplyne šest měsíců od skončení řízení o pozůstalosti. Ustanovení § 643 odst. 1 o. z. totiž prodlužuje promlčecí lhůtu tak, aby skončila nejdříve uplynutím šesti měsíců od skončení řízení o pozůstalosti, k němuž došlo pravomocným usnesením o dědictví, kterým bylo dědici (dědicům) potvrzeno nabytí dědictví. Z ustanovení § 643 odst. 1 o. z. současně vyplývá, že k uvedenému prodloužení promlčecí lhůty nedochází vždy, ale jen tehdy, jestliže povinnost přešla na dědice, popřípadě na stát při tzv. odúmrti, a nikoliv také v případě skončení řízení o pozůstalosti jiným způsobem.
II. Byla-li nařízena likvidace pozůstalosti, ustanovení § 643 odst. 1 o. z. na promlčení přihlášených pohledávek nedopadá. Nařízením likvidace totiž řízení o pozůstalosti ještě nekončí a potvrzení nabytí dědictví dědicům při likvidaci pozůstalosti nepřichází v úvahu, protože jeden z účinků pravomocně nařízené likvidace pozůstalosti spočívá v tom, že dědická práva zůstavitelových dědiců a právo státu na vydání tzv. odúmrti zanikají (srov. § 200 písm. a/ z. ř. s.).
Při likvidaci pozůstalosti mohou být (zásadně) uspokojeny pohledávky, které věřitel řádně a včas přihlásil (srov. zejména § 240 a násl. z. ř. s.). V případě, že věřitel oznámil svou pohledávku soudu již v době od zahájení řízení o pozůstalosti do nařízení likvidace pozůstalosti, nemusí svůj úkon po nařízení likvidace „opakovat“, jestliže již takové oznámení mělo náležitosti, které jsou vyžadovány pro přihlášku; podle ustanovení § 245 z. ř. s. se takové oznámení považuje za přihlášku.
U promlčení pohledávek přihlášených do likvidace pozůstalosti se nepoužije ustanovení § 648 o. z. a ani nelze uvažovat o analogickém užití § 643 odst. 1 o. z. Promlčení těchto pohledávek při likvidaci pozůstalosti totiž speciálně upravuje ustanovení § 246 odst. 1 z. ř. s. tak, že „podá-li věřitel přihlášku nebo pokládá-li se jeho podání za přihlášku (§ 245), promlčecí lhůta a lhůta pro zánik práva přestane běžet, a to s účinnosti ode dne, v němž bylo usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti vyvěšeno na úřední desce soudu“, ledaže by přihláška byla odmítnuta. Oproti obecné úpravě promlčení tak přestává běžet promlčecí lhůta nikoliv dnem, v němž věřitelé uplatnili své pohledávky u soudu nebo jiného orgánu veřejné moci, ale pro všechny věřitele a všechny přihlášené pohledávky bez ohledu na to, kdy došly soudu (soudnímu komisaři), stejně, a to ode dne, v němž bylo usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti vyvěšeno na úřední desce soudu. Analogické užití ustanovení § 643 odst. 1 o. z. při likvidaci pozůstalosti vylučuje speciální ustanovení § 246 odst. 1 z. ř. s., jehož smyslem a účelem bylo upravit (některé) otázky promlčení zejména s přihlédnutím k povaze likvidace pozůstalosti jinak, než jak tomu je v případě, že povinnost přešla podle výsledků řízení o pozůstalosti na dědice.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 729/2025, ze dne 29. 5. 2025
Dotčené předpisy:
§ 196 odst. 4 z. ř. s.
§ 241 odst. 4 z. ř. s.
§ 245 z. ř. s.
§ 246 z. ř. s.
Kategorie: řízení o dědictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. U Okresního soudu v Táboře probíhá pod sp. zn. 24 D 557/2016 řízení o pozůstalosti po V. H, zemřelé dne 5. 6. 2016. V průběhu řízení žalobkyně podáním ze dne 3. 2. 2017 označeným jako „oznámení/přihláška pohledávky v celkové výši 21 181 088,- Kč s příslušenstvím do dědického řízení ve smyslu § 245 zákona o zvláštních řízeních soudních“, které došlo soudu (notářce Mgr. M. Š. jako soudní komisařce) dne 6. 2. 2017, oznámila, že „eviduje“ rovněž vůči zůstavitelce pohledávku v celkové výši 21 181 088,- Kč s příslušenstvím, která jí vznikla na základě směnek vlastních vystavených dne 25. 4. 2014 a dne 28. 4. 2015 „společností XY s.r.o. nyní působící pod firmou XY s.r.o. v likvidaci“ splatných dne 25. 1. 2017, které byly opatřeny doložkou bez protestu a které zůstavitelka avalovala, a že požaduje po „zůstavitelce jako postižnímu dlužníku“ zaplacení pohledávky.
2. Usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 13. 1. 2023, č. j. 24 D 557/2016-281, které bylo (podle údajů obsažených ve spise) vyvěšeno na úřední desce soudu dne 1. 2. 2023 a které nabylo (podle potvrzení ve spise) právní moci dnem 1. 3. 2023, byla po zjištění předlužení ve výši 6 434 698,50 Kč nařízena likvidace pozůstalosti a likvidačním správcem byl jmenován D. J.; současně byli věřitelé zůstavitelky vyzváni, aby své pohledávky přihlásili do 3 měsíců od právní moci usnesení.
3. Podáním ze dne 6. 2. 2023, které došlo soudu (notářce Mgr. M. Š. jako soudní komisařce), žalobkyně přihlásila svou pohledávku za zůstavitelkou ve výši 3 306 697,88 Kč, která jí vznikla na základě směnek vlastních vystavených dne 25. 4. 2014 a dne 28. 4. 2015 „společností XY s.r.o. nyní působící pod firmou XY s.r.o. v likvidaci“ na směnečnou sumu 12 854 924,- Kč a 8 326 164,- Kč se splatností dne 25. 1. 2017, která byla opatřena doložkou bez protestu a kterou avalovala (kromě jiných osob) zůstavitelka.
4. Žalovaná podáním ze dne 28. 4. 2023 popřela pravost této pohledávky. Uvedla, že pohledávka je promlčená, neboť obě směnky byly splatné dne 25. 1. 2017 a promlčecí lhůta uplynula dnem 26. 1. 2020. To, že byla nařízena likvidace pozůstalosti, na uvedený závěr nemá žádný vliv, neboť obě směnky byly promlčeny již v době vydání usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti a „účinek“ ustanovení § 246 odst. 1 z. ř. s. nepůsobí zpětně.
5. Z protokolu o přezkumném jednání konaném dne 16. 8. 2023 vyplývá, že podle soudu (soudní komisařky) lze pohledávku žalobkyně „pokládat za prokázanou“ v celkové výši 3 305 697,88 Kč a že žalovaná setrvala na svém popření pravosti této pohledávky. Poté, co žalovaná 2) složila jistotu ve výši 100 000,- Kč, která jí byla vyměřena usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 29. 11. 2023, č. j. 24 D 557/2016-332, Okresní soud v Táboře usnesením ze dne 17. 1. 2024, č. j. 24 D 557/2016-337, vyzval žalovanou 2), aby žalobu o popření pohledávky žalobkyně podala u soudu do 1 měsíce „ode dne, kdy věřiteli bylo doručeno toto usnesení“; usnesení bylo doručeno žalobkyni (jejímu zástupci) dne 18. 1. 2024 a žalované 2) /její zástupkyni/ dne 17. 1. 2024.
6. Žalobkyně se poté žalobou podanou u Okresního soudu v Táboře dne 26. 1. 2024 domáhala určení pravosti své pohledávky v celkové výši 3 305 697,88 Kč, která jí vznikla na základě zůstavitelkou avalovaných směnek vlastních vystavených dne 25. 4. 2014 a dne 28. 4. 2015 „společností XY s.r.o. nyní působící pod firmou XY s.r.o. v likvidaci“ na směnečnou sumu 12 854 924,- Kč a 8 326 164,- Kč se splatností dne 25. 1. 2017. Důvodnost popření své pohledávky žalovanou 2) odmítla s tím, že žalovaná 2) neměla výhrady k soupisu aktiv a pasiv pozůstalosti a že nároky žalobkyně z těchto směnek byly v rámci insolvenčních řízeních vedených proti dalším osobám zavázaným ze směnky po přezkoumání zjištěny.
7. Žalovaná namítala, že pohledávky ze směnek vystavených dne 25. 4. 2014 a dne 28. 4. 2015 jsou – vzhledem k tomu, že promlčecí lhůta začala běžet dnem 25. 1. 2017 a marně uplynula dnem 26. 1. 2020 – promlčené. Na běh promlčecí lhůty totiž nemělo vliv ani úmrtí zůstavitelky a zahájení pozůstalostního řízení, ani „samotné přihlášení pohledávky do dědického řízení“; běh promlčecí lhůty mohl být přerušen teprve „přihlášením pohledávky společně s vyvěšením usnesení soudu o nařízení likvidace pozůstalosti“, avšak v té době (likvidace pozůstalosti byla nařízena usnesením soudu vydaným dne 13. 1. 2023) již promlčecí lhůta uplynula a účinky nařízení likvidace pozůstalosti nepůsobí zpětně.
8. Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 28. 6. 2024, č. j. 2 C 36/2024-43, žalobu zamítl a rozhodl, že „ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1)“ nemá žádný z účastníků právo na náhradu tohoto řízení a že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů řízení 9 976,- Kč k rukám advokátky Mgr. J. H. Poté, co zjistil, že žaloba byla podána včas a že účastníci řízení jsou věcně legitimování, soud prvního stupně dospěl v první řadě k závěru, že splatnost obou směnek nastala dnem 25. 1. 2017, že zůstavitelka zemřela „dříve, než nastala splatnost směnek“, a že právo ze směnečného rukojemství zůstavitelky nebylo po splatnosti směnek uplatněno; žalobkyně přitom mohla podat žalobu ještě v průběhu pozůstalostního řízení proti „neznámým dědicům“, kterým by soud ustanovil opatrovníka, to však neučinila. Vzhledem k tomu, že na běh promlčecí lhůty se v posuzovaném případě nevztahuje ustanovení § 643 o. z., podle něhož sice dochází k „prodloužení promlčecí lhůty“ o 6 měsíců, avšak jen tehdy, kdy „povinnost na dědice skutečně přešla“, a že přihlášení pohledávky do pozůstalostního řízení, které žalobkyně učinila podáním ze dne 3. 2. 2017, není „uplatněním práva u orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení § 648 o. z.“, jsou pohledávky ze směnek vystavených dne 25. 4. 2014 a dne 28. 4. 2015 „společností XY s.r.o. nyní působící pod firmou XY s.r.o. v likvidaci“ promlčeny. Žalovaný 2) proto pohledávku žalobkyně popřel po právu.
9. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 7. 11. 2024, č. j. 15 Co 242/2024-77, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že „ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1)“ nemá žádný z účastníků právo na náhradu řízení před soudem obou stupňů a že žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 33 057,42 Kč k rukám advokáta Mgr. Ing. V. K. Odvolací soud v první řadě dovodil, že ustanovení § 643 o. z. s účinností od 1. 1. 2014 uvádí „nový případ prodloužení promlčecí lhůty“, čímž „věřitele zbavuje nutnosti, aby uplatnil (ještě v době probíhajícího řízení o pozůstalosti) své právo“. Má-li takové prodloužení promlčecí lhůty dopadat pouze na situaci, kdy povinnost přechází na dědice, lze souhlasit s „komentářovým názorem“, že v případě nařízení likvidace dědictví je třeba aplikovat ustanovení § 643 odst. 1 o. z. analogicky, budou-li se věřitelé domáhat uspokojení „přímo v rámci pozůstalostního řízení při zpeněžení likvidační podstaty“. Odvolací soud současně přihlédl k tomu, že uvedený „komentářový názor“ opomíjí zvláštní právní úpravu obsaženou v ustanovení § 246 odst. 1 z. ř. s., a dospívá k závěru, že právě „s ohledem na zvláštní právní úpravu obsaženou v ustanovení § 246 odst. 1 z. ř. s. se ustanovení § 643 odst. 1 o. z.“ nemůže v projednávané věci uplatnit ani analogicky. Odvolací soud se dále přiklonil k názoru, že na běh promlčecí lhůty má stejné účinky jako žaloba nebo jiné uplatnění práva u soudu podle ustanovení § 648 o. z. jak podání přihlášky do likvidace pozůstalosti, tak i oznámení pohledávky do pozůstalostního řízení, pokládá-li se ve smyslu ustanovení § 245 z. ř. s. za přihlášku, a to za podmínky, dojde-li k nařízení likvidace pozůstalosti. Takovýto výklad je třeba podle názoru odvolacího soudu „učinit i s ohledem na cíle a smysl úpravy obsažené v ustanovení § 643 odst. 1 o. z. pro případ přechodu na dědice“, aby věřitel „nebyl nucen k podání žaloby“, ale aby – i s přihlédnutím k zásadě, že „právo přeje bdělým“ – bylo „postačující oznámení pohledávky podle ustanovení § 245 z. ř. s.“. V projednávané věci žalobkyně oznámila své pohledávky do pozůstalostního řízení již dne 3. 2. 2017 v době, kdy ještě běžela promlčecí lhůta, a „nemůže jít k tíži“ žalobkyně, že likvidace pozůstalosti byla nařízena až cca po 6 letech a že by (pouze) proto měla být tato pohledávka žalobkyně promlčena. Aniž by bylo nutné zabývat se tím, zda vznesení námitky promlčení odporovalo - jak dovozovala odvolatelka - dobrým mravům, není podle odvolacího soudu popření pohledávky žalobkyně důvodné.
10. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání. Namítá v první řadě, že podle ustálené judikatury soudů nepředstavuje oznámení pohledávky věřitele do pozůstalostního řízení uplatnění nároku u orgánu veřejné moci, že aplikace ustanovení § 246 odst. 1 z. ř. s. má v projednávané věci „přednost“ před použitím ustanovení § 648 o. z. a že nelze důvodně vkládat „odlišné stanovení začátku oproti § 648 o. z. do § 246 odst. 1 z. ř. s.“, neboť by to „postrádalo svůj význam a ustanovení by svůj účel naplnilo i bez této odlišnosti“. Dovolatelka dále poukazuje na ustálenou judikaturu soudů, podle níž věřitel má „v průběhu řízení o pozůstalosti“ možnost „zahájit soudní řízení vůči neurčitému okruhu dědiců daného zůstavitele“, a dovozuje, že za současné právní úpravy to již neplatí, neboť věřitel má „jednoznačně určenou osobu, vůči níž může uplatňovat své nároky v rámci řízení o pozůstalosti“, což je osoba, která spravuje pozůstalost. Dovolatelka dále namítá, že „oznámení pohledávky podle § 245 z. ř. s.“ nelze považovat za uplatnění nároku u orgánu veřejné moci podle ustanovení § 648 o. z., neboť by jinak ustanovení § 246 odst. 1 z. ř. s. ztrácelo svůj význam; kdyby se měla „promlčecí lhůta stavět již oznámením pohledávky“, mělo by ustanovení § 246 odst. 1 z. ř. s. „duplicitní efekt“. Smysl ustanovení § 246 odst. 1 z. ř. s. spočívá v odlišení průběhu pozůstalostního řízení, které končí potvrzením dědictví dědici, od „jiného naložení s masou pozůstalostních aktiv, aniž by tyto na dědice přešly“. Zatímco v prvním případě jsou věřitelé zůstavitele „chráněni“ prodloužením promlčecí lhůty podle ustanovení § 643 odst. 1 o. z., dochází v případě nařízené likvidace pozůstalosti k odlišnému „okamžiku stavění promlčecí lhůty“ podle ustanovení § 246 odst. 1 z. ř. s. Vztažení účinků ustanovení § 246 odst. 1 z. ř. s. na dobu před vyvěšením usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti na úřední desce soudu by bylo podle názoru žalované 2) „extrémně rozšiřující“, neboť by neřešilo „mezeru v právu“, ale ve skutečnosti by poskytovalo poskytnutí „širší ochrany jedné straně sporu, než jí právní řád poskytuje“. Dovolatelka dále poukazuje na rozdíly mezi žalobčiným oznámením pohledávky do pozůstalostního řízení a její přihláškou do likvidace pozůstalosti ve výši a druhu požadovaného plnění a na jejich dopad pro posouzení důvodnosti námitky promlčení a navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobu zamítne.
11. Žalovaný 1) navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobu zamítne.
12. Žalobkyně navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto. Odmítá názory dovolatelky a vyslovuje souhlas se závěrem odvolacího soudu, podle kterého „oznámení pohledávky věřitele do dědického řízení za podmínky, že následně bude nařízena likvidace dědictví, je možné považovat za uplatnění práva u orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení § 648 o. z.“. Podle názoru žalobkyně lze „pouze takový výklad“ považovat za odpovídající právní jistotě věřitele ohledně uspokojení jeho pohledávky v budoucnu bez ohledu na to, po jakou dobu bude probíhat dědické řízení a s jakým výsledkem skončí; věřiteli by mělo být zachováno „stejné postavení v průběhu řízení o pozůstalosti“ bez ohledu na to, s jakým výsledkem a kdy takové řízení skončí.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
14. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
15. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu vymezeného v dovolání; je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v ustanoveních § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).
16. Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, jaký má podle nyní (od 1. 1. 2014) účinné právní úpravy vliv na běh promlčecí lhůty věřitelovy pohledávky za zůstavitelem skutečnost, že věřitel oznámil (soudu nebo soudnímu komisaři) do pozůstalostního řízení svoji pohledávku, a to za situace, kdy byla posléze nařízena likvidace pozůstalosti a kdy oznámení věřitele (učiněné v době od zahájení řízení o pozůstalosti do nařízení likvidace pozůstalosti) se při likvidaci pozůstalosti považuje ve smyslu ustanovení § 245 z. ř. s. za přihlášku. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného a procesního práva dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena a že její posouzení bylo v projednávané věci pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované 2) proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
17. Zemřel-li zůstavitel, aniž by uhradil všechny své dluhy, nemá jeho smrt sama o sobě žádný vliv na věřitelovo právní postavení. Smrtí zůstavitele tudíž nedochází ke stavení nebo přerušení běhu promlčecí nebo prekluzivní lhůty u věřitelových pohledávek a se smrtí zůstavitele zákon nespojuje ani jinou, byť jen dočasnou (do pravomocného skončení řízení o pozůstalosti), nevymahatelnost věřitelovy pohledávky.
18. Věřitel se může domáhat vždy v průběhu řízení o pozůstalosti žalobou podanou u soudu jako orgánu veřejné moci přisouzení (uspokojení) své pohledávky za zůstavitelem. V takovém sporu ovšem zpravidla nejsou pasivně věcně legitimováni – jak tomu bylo podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 – zůstavitelovi dědici (ti, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici), popřípadě stát, má-li mu připadnout dědictví jako tzv. odúmrť, ale – jak je nepochybné z ustanovení § 1703 o. z. – ti, kteří spravují pozůstalost. Osobu, která je oprávněna a povinna spravovat pozůstalost, vymezuje ustanovení § 1677 o. z.; není-li tu taková osoba, spravuje pozůstalost správce pozůstalosti jmenovaný soudem (srov. § 157 z. ř. s.). Kdyby v řízení o pozůstalosti došlo při stanovení osoby spravující pozůstalost k prodlení, lze žalobu podat proti neznámé osobě oprávněné ke správě pozůstalosti, které by byl v příslušném sporném řízení ustanoven opatrovník (§ 29 odst. 3 o. s. ř.).
19. Dluhy, které měl zůstavitel v době smrti, tvoří pasiva pozůstalosti (srov. § 171 odst. 2 písm. a/ z. ř. s.). Pasiva pozůstalosti soud v řízení o pozůstalosti objasní – jak vyplývá z ustanovení § 173 z. ř. s. – z údajů dědiců; neshodnou-li se dědici na rozhodných skutečnostech o tom, co vše patří do pasiv pozůstalosti, ke sporným dluhům se v řízení o pozůstalosti nepřihlíží.
20. Je nepochybné (i když to není v zákoně výslovně upraveno), že zůstavitelův věřitel může pozůstalostnímu soudu oznámit (podáním, pro něž nejsou stanoveny jiné než obecné náležitosti), že má pohledávku za zůstavitelem. Takové oznámení představuje toliko podklad (jeden z podkladů) pro údaje dědiců, co vše patří do pasiv pozůstalosti. Kdyby se ovšem dědici neshodli na rozhodných skutečnostech týkajících se věřitelem oznámené pohledávky, pak se bez dalšího (bez ohledu na skutečnosti uváděné věřitelem) k ní, i kdyby oznámení mělo náležitosti žaloby nebo přihlášky pohledávky do likvidace pozůstalosti, v řízení o pozůstalosti – jak je zřejmé z ustanovení § 173 věty druhé z. ř. s. – nepřihlíží a soud ji ani neuvede v seznamu zůstavitelových pasiv.
21. Vzhledem k povaze věřitelova oznámení je nepochybné, že nepředstavuje (je vyloučeno, aby představovalo) - jak již dříve dovodila judikatura soudů (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 21 Cdo 5145/2007, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70, ročník 2009) a její závěry v tomto směru jsou použitelné i při výkladu současné právní úpravy - uplatnění práva ve smyslu ustanovení § 648 o. z., a to ani tehdy, kdyby mělo náležitosti, které jsou vyžadovány pro žalobu nebo pro přihlášku do likvidace pozůstalosti. Má-li tedy zůstavitelův věřitel v úmyslu dosáhnout zastavení běhu (tzv. spočívání) promlčecí lhůty v době, kdy ještě probíhá řízení o pozůstalosti, nepostačuje, aby ji pouze oznámil pozůstalostnímu soudu, nýbrž musí pohledávku uplatnit u soudu (popřípadě jiného orgánu veřejné moci, který má k tomu pravomoc) v řízení, které je k tomu povoláno, a v zahájeném řízení řádně pokračovat.
22. V případě, že zůstavitelův věřitel neuplatní do skončení řízení o pozůstalosti svou pohledávku u příslušného orgánu veřejné moci (soudu), promlčecí lhůta mu neskončí dříve, než uplyne šest měsíců od skončení řízení o pozůstalosti. Ustanovení § 643 odst. 1 o. z. totiž prodlužuje promlčecí lhůtu tak, aby skončila nejdříve uplynutím šesti měsíců od skončení řízení o pozůstalosti, k němuž došlo pravomocným usnesením o dědictví, kterým bylo dědici (dědicům) potvrzeno nabytí dědictví. Z ustanovení § 643 odst. 1 o. z. současně vyplývá, že k uvedenému prodloužení promlčecí lhůty nedochází vždy, ale jen tehdy, jestliže povinnost přešla na dědice, popřípadě na stát při tzv. odúmrti, a nikoliv také v případě skončení řízení o pozůstalosti jiným způsobem.
23. Byla-li nařízena likvidace pozůstalosti, ustanovení § 643 odst. 1 o. z. na promlčení přihlášených pohledávek nedopadá. Nařízením likvidace totiž řízení o pozůstalosti ještě nekončí a potvrzení nabytí dědictví dědicům při likvidaci pozůstalosti nepřichází v úvahu, protože jeden z účinků pravomocně nařízené likvidace pozůstalosti spočívá v tom, že dědická práva zůstavitelových dědiců a právo státu na vydání tzv. odúmrti zanikají (srov. § 200 písm. a/ z. ř. s.).
24. Při likvidaci pozůstalosti mohou být (zásadně) uspokojeny pohledávky, které věřitel řádně a včas přihlásil (srov. zejména § 240 a násl. z. ř. s.). V případě, že věřitel oznámil svou pohledávku soudu již v době od zahájení řízení o pozůstalosti do nařízení likvidace pozůstalosti, nemusí svůj úkon po nařízení likvidace „opakovat“, jestliže již takové oznámení mělo náležitosti, které jsou vyžadovány pro přihlášku; podle ustanovení § 245 z. ř. s. se takové oznámení považuje za přihlášku.
25. U promlčení pohledávek přihlášených do likvidace pozůstalosti se nepoužije ustanovení § 648 o. z. a ani nelze - jak to poukázal odvolací soud - uvažovat o analogickém užití § 643 odst. 1 o. z. Promlčení těchto pohledávek při likvidaci pozůstalosti totiž speciálně upravuje ustanovení § 246 odst. 1 z. ř. s. tak, že „podá-li věřitel přihlášku nebo pokládá-li se jeho podání za přihlášku (§ 245), promlčecí lhůta a lhůta pro zánik práva přestane běžet, a to s účinnosti ode dne, v němž bylo usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti vyvěšeno na úřední desce soudu“, ledaže by přihláška byla odmítnuta. Oproti obecné úpravě promlčení tak přestává běžet promlčecí lhůta nikoliv dnem, v němž věřitelé uplatnili své pohledávky u soudu nebo jiného orgánu veřejné moci, ale pro všechny věřitele a všechny přihlášené pohledávky bez ohledu na to, kdy došly soudu (soudnímu komisaři), stejně, a to ode dne, v němž bylo usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti vyvěšeno na úřední desce soudu. Analogické užití ustanovení § 643 odst. 1 o. z. při likvidaci pozůstalosti vylučuje speciální ustanovení § 246 odst. 1 z. ř. s., jehož smyslem a účelem bylo upravit (některé) otázky promlčení zejména s přihlédnutím k povaze likvidace pozůstalosti jinak, než jak tomu je v případě, že povinnost přešla podle výsledků řízení o pozůstalosti na dědice.
26. Odvolací soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že promlčecí lhůta přestává běžet již ode dne, v němž věřitel oznámil v době od zahájení řízení o pozůstalosti do nařízení likvidace pozůstalostnímu soudu (soudnímu komisaři) svoji pohledávku, a to tehdy, jestliže posléze byla nařízena likvidace pozůstalosti a jestliže oznámení věřitele se při likvidaci pozůstalosti považuje ve smyslu ustanovení § 245 z. ř. s. za přihlášku. S tímto závěrem – jak vyplývá z výše uvedeného – nelze souhlasit. Závěr odvolacího soudu je v přímém rozporu se zněním, účelem a smyslem ustanovení § 246 odst. 1 z. ř. s. a ve svých důsledcích - jak výstižně uvádí dovolatelka - představuje poskytnutí „širší ochrany jedné straně sporu, než jí právní řád poskytuje“. Úvaha odvolacího soudu o tom, že v průběhu řízení o pozůstalosti nemá být věřitel „nucen k podání žaloby“ a že by mělo být „postačující oznámení pohledávky podle ustanovení § 245 z. ř. s.“, náležitě nepřihlédla k tomu, že není žádný obsahový rozdíl mezi žalobou a oznámením, které by mělo mít náležitosti přihlášky, a že tedy obojí „nutně zatěžuje věřitele“ požadavky „stejně náročnými“. Je zřejmé, že v projednávané věci byla pozůstalostním soudem nařízena likvidace pozůstalosti se „značným zpožděním“, nicméně žalobkyně nemusela (a neměla) s uplatněním své pohledávky u orgánu veřejné moci „vyčkávat“ na nařízení likvidace pozůstalosti a žalobkyně ani náležitě nevysvětlila, proč svou pohledávku nevymáhala žalobou již v průběhu řízení o pozůstalosti.
27. V projednávané věci bylo usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 13. 1. 2023, č. j. 24 D 557/2016-281, kterým byla nařízena likvidace pozůstalosti po V. H., zemřelé dne 5. 6. 2016, vyvěšeno na úřední desce soudu dne 1. 2. 2023. Tímto dnem tak přestala běžet promlčecí lhůta pro všechny pohledávky, které byly (řádně a včas) přihlášeny do likvidace pozůstalosti. Pohledávky, u nichž marně prošla promlčecí lhůta do 31. 1. 2023, jsou promlčené. To platí i o pohledávce žalobkyně, když její oznámení ze dne 3. 2. 2017 učiněné do řízení o pozůstalosti nemá účinky uvedené v ustanovení § 648 o. z. a jiné uplatnění pohledávky u orgánu veřejné moci nebylo zjištěno a ani tvrzeno. Veden chybným právním názorem se odvolací soud nezabýval otázkou, zda vznesení námitky promlčení odporovalo - jak dovozovala žalobkyně - dobrým mravům.
28. Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním žalované zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud též toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Táboře) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
29. V dalším řízení se soudy budou zabývat zejména otázkou, zda vznesení námitky promlčení žalovanou 2) odporovalo dobrým mravům.
30. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-