// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 07.05.2025
Místní příslušnost ve věci náhrady újmy z vydání mimořádných opatření
Nejvyšší soud nevidí důvod se ani v případě nároku na náhradu újmy z vydání mimořádných opatření dle § 9 odst. 1 pandemického zákona odchýlit od svého ustáleného výkladu § 87 písm. b) o. s. ř. a uzavírá, že skutečností, která zakládá právo na náhradu újmy, je v tomto případě vydání příslušných mimořádných opatření, z nichž žalobkyně dovozuje vznik v řízení uplatněné škody. Soudem, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy, dle § 87 písm. b) o. s. ř. je tudíž v případě nároku na náhradu újmy z vydání mimořádných opatření dle § 9 odst. 1 pandemického zákona soud, v jehož obvodu je sídlo orgánu, který dané mimořádné opatření vydal.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3523/2024, ze dne 16. 4. 2025
Dotčené předpisy:
§ 87 písm. b) o. s. ř.
§ 9 zák. č. 94/2021 Sb.
Kategorie: místní příslušnost; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou domáhá náhrady škody ve výši 18 022 558,30 Kč s příslušenstvím dle § 9 odst. 1 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „pandemický zákon“), která jí měla vzniknout ze série v žalobě specifikovaných mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví, v důsledku kterých nemohla provozovat svou podnikatelskou činnost spočívající v pořádání veletrhů v pražském výstavním areálu v Letňanech. Žalobkyni vznikla celková škoda ve výši 34 575 970 Kč a po odečtení poskytnuté státní kompenzace ve výši 15 604 856 Kč požaduje po žalované nahradit 18 971 114 Kč, z čehož částku ve výši 948 555,70 Kč již uplatnila žalobou podanou dříve k Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Na dotaz Obvodního soudu pro Prahu 9 žalobkyně uvedla, že jeho místní příslušnost dovozuje dle § 87 písm. b) občanského soudního řádu s ohledem na místo, kde se měly veletrhy konat.
2. Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 28. 5. 2024, č. j. 27 C 110/2024-39, zamítl návrh na zastavení řízení vznesený žalovanou dne 16. 5. 2024 (výrok I) a vyslovil svou místní nepříslušnost s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 jako soudu místně příslušnému (výrok II).
3. Soud prvního stupně shledal námitku místní nepříslušnosti vznesenou žalovanou důvodnou a neztotožnil se se žalobkyní, že by bylo možno dovodit tzv. příslušnost danou na výběr dle § 87 písm. b) občanského soudního řádu, a to (právě a jen) s ohledem na místo, kde se měly veletrhy konat (Letňany – obvod soudu prvního stupně). Dle soudu prvního stupně je příslušným soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy, a otázka, kde žalobkyně – ať již objektivně či ryze subjektivně – plánovala konat ty které veletrhy, je v tomto směru irelevantní, neboť nejde o místo vzniku skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody, ale o pouhou nahodilost. Rozhodnou skutečností z hlediska § 87 písm. b) občanského soudního řádu by v dané věci mohlo dle soudu prvního stupně být pouze vydání předmětných mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví jakožto opatření obecné povahy, která (mimo jiné) žalobkyni zakázala (omezila možnost) konat veletrhy (a to nikoli právě v Letňanech, ale kdekoli, po celém území republiky). Místem vzniku skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy, by tak z hlediska § 87 písm. b) občanského soudního řádu mohlo být podle soudu prvního stupně pouze sídlo Ministerstva zdravotnictví čili obvod Obvodního soudu pro Prahu 2. V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně dále uvádí, že i kdyby bylo možné uvažovat o místní příslušnosti soudu prvního stupně z důvodu žalobkyní uplatněného, pak by soud prvního stupně musel vyhodnotit provedení volby soudu žalobkyní dle § 87 písm. b) občanského soudního řádu jako zneužívající výkon procesního práva v rozporu se zásadami civilního procesu vymezenými v § 6 občanského soudního řádu, neboť pro rozdělení nároku, zejména pro jeho uplatnění u dvou různých soudů, nelze shledat žádný racionální důvod. Není-li možné pro zneužití procesního práva řízení zastavit pro intenzitu takového zásahu do práv žalobkyně, pak pouhé neumožnění (účelové, obstrukční) volby soudu dle § 87 písm. b) občanského soudního řádu žádným skutečným zásahem do práv žalobkyně dle soudu prvního stupně nehrozí a je tak přiměřené z hlediska vážení jednotlivých procesních zásad. Postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1 soudem prvního stupně navíc dle něj umožní případné spojení věcí dle § 112 občanského soudního řádu. Pro úplnost soud prvního stupně závěrem uvedl, že možnost volby soudu dle § 87 občanského soudního řádu je konzumována podáním žaloby. Nebyla-li volba soudu provedena žalobkyní správně, popř. oprávněně, nemůže místně nepříslušný soud vlastním rozhodnutím věc postoupit jinému soudu (skutečně) příslušnému dle zvoleného kritéria v § 87 občanského soudního řádu, nýbrž věc vždy postoupí obecnému soudu žalované (samozřejmě s výjimkou případů výlučné příslušnosti dle § 88 občanského soudního řádu). V projednávané věci je dle soudu prvního stupně obecným soudem žalované dle § 85 odst. 5 o. s. ř. soud dle sídla příslušné organizační složky státu s tím, že příslušnost Ministerstva financí je stanovena v § 9 odst. 3 pandemického zákona a dané ministerstvo má sídlo v soudním obvodu Obvodního soudu pro Prahu 1. Proto soud prvního stupně rozhodl o postoupení věci tomuto soudu jako soudu místně příslušnému.
4. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II.
5. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že pokud žalobkyně odvíjela místní příslušnost na výběr danou od místa, kde plánovala konat veletrhy, či v obvodu kterého soudu má své sídlo, je tato skutečnost irelevantní, neboť nejde o místo vzniku skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody. Rozhodnou skutečností z hlediska § 87 písm. b) občanského soudního řádu je v daném případě pouze vydání žalobou citovaných mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví jakožto opatření obecné povahy, která žalobkyni zakázala konat veletrhy. Místem vzniku skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy, by tak z hlediska § 87 písm. b) občanského soudního řádu mohlo být dle odvolacího soudu pouze sídlo Ministerstva zdravotnictví, tedy obvod Obvodního soudu pro Prahu 2. Takto ovšem žalobkyně místní příslušnost danou na výběr nevymezila, a proto nelze místní příslušnost danou na výběr dle odvolacího soudu založit. Odvolací soud tak usnesení soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil jako věcně správné, neboť obecným soudem žalované je podle § 85 odst. 5 o. s. ř. soud, v jehož obvodu má sídlo Ministerstvo financí jakožto příslušná organizační složka státu dle § 9 odst. 3 pandemického zákona.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním.
7. V dovolání žalobkyně vymezila dvě otázky procesního práva, a to v první řadě otázku (1) zda může být skutečností, která zakládá právo na náhradu újmy ve smyslu § 87 písm. b) o. s. ř., sídlo žalobkyně (poškozené), které újma vznikla, nebo místo, kde se újma projevila, resp. místo, kde vznikla. Přípustnost dovolání v této otázce žalobkyně spatřovala v tom, že se jedná o otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena.
8. K této otázce žalobkyně uvedla, že dle Soudního dvora Evropské unie má být pojem místo, kde došlo ke škodní události, chápán tak, že zahrnuje jak místo, kde vznikla škoda, tak i místo příčinné skutečnosti, v níž má tato škoda původ. Žalobu lze proto dle žalobkyně podat u soudu místa, kde se stala událost, na základě které vznikla škoda nebo u soudu místa, kde se škoda objevila (viz rozsudek ve věci C-21/76). Žalobkyně se výslovně v žalobě dovolávala místní příslušnosti soudu prvního stupně, škoda jí sice byla způsobena v souvislosti s mimořádnými opatřeními Ministerstva zdravotnictví, nicméně z okolností uvedených v žalobě vyplývá úzká souvislost jednak s místem vzniku tvrzené újmy – výstavním areálem v Letňanech, jehož provozu se mimořádná opatření v nebývalém rozsahu dotkla, jednak se sídlem žalobkyně. Obě místa se nachází v obvodu soudu prvního stupně. Z žaloby vyplývá, že žalobkyně svou podnikatelskou činnost prováděla výlučně v k. ú. Letňany, nacházejícím se v obvodu soudu prvního stupně, jinde svou podnikatelskou činnost nevykonávala, proto dle žalobkyně v žalobě řádně vymezila místo, kde došlo ke skutečnosti, která založila její právo na náhradu újmy. Ve věci je dána bližší souvislost se skutečnostmi, které nastaly v obvodu soudu prvního stupně než se sídlem Ministerstva zdravotnictví nacházejícím se v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 2, které předmětná mimořádná opatření s celostátní působností vydávalo. Z tohoto důvodu je tedy dle žalobkyně dána místní příslušnost soudu prvního stupně daná na výběr dle § 87 písm. b) o. s. ř., který si zvolila tím, že žalobu u něj podala. V obvodu soudu prvního stupně je umístěno nejen sídlo žalobkyně, ale i její výstavní areál v Letňanech, v němž se dle žaloby alespoň částečně uskutečnil tvrzený škodní děj, tj. v němž došlo ke vzniku škody.
9. Dále žalobkyně uvedla, že těžištěm sporu je náležité zjištění skutkového stavu, hospodárnější, rychlejší a účinnější proto je, aby řízení probíhalo na místě samém, aby vzhledem k dostupnosti důkazního materiálu jednal a rozhodoval soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody. Mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví jsou naopak volně dostupná na internetu.
10. Dále žalobkyně v dovolání vymezila i otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to (2) otázku možnosti volby soudu v případě více místně příslušných soudů.
11. Dle žalobkyně je v případě, pokud je místně příslušných několik soudů zároveň, rozhodující, u kterého z nich byla žaloba podána nejdříve. V této souvislosti odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3684/2018, a rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ve věci C-21/76 (podle něhož lze pojem místo, kde došlo ke škodné události, chápat i jako místo vzniku škody), od kterých se měl dle jejího názoru odvolací soud odchýlit. Provedení řízení u žalobkyní zvoleného soudu tak dle ní nebrání okolnost, že souběžně mohla být dána místní příslušnost na výběr daná Obvodního soudu pro Prahu 2. Žalobkyně svou volbu učinila a okamžikem doručení žaloby soudu prvního stupně se uplatní zásada perpetuatio fori vyjádřená v § 11 odst. 1 o. s. ř. Dle § 11 odst. 2 o. s. ř. je to žalobkyně, kdo určuje, u kterého z více místně příslušných soudů bude řízení probíhat (srov. a contrario usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3044/2019). Tím, že soudy volbu žalobkyně nerespektovaly a rozhodnuly „ad hoc“, porušily její právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dle žalobkyně je podstatou práva na soudní ochranu co nejširší možnost obrátit se na soud, soudy však vyložily ustanovení o tzv. místní příslušnosti na výběr dané příliš restriktivně a v rozporu s výkladovými pravidly.
12. Nakonec žalobkyně shrnula, že dle jejího názoru je ve sporu o náhradu škody dle § 9 pandemického zákona podle § 87 písm. b) o. s. ř. místně příslušný i soud, v jehož obvodu měla v době vzniku škody sídlo (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 39 Co 160/2016; jež však bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6002/2016, poznámka Nejvyššího soudu), a svůj význam může mít i okolnost, že v místě sídla žalobkyně se nachází výstavní areál v Letňanech, k zajištění jehož provozu směřovaly veškeré žalobkyní marně vynaložené náklady, které se v důsledku přijatých mimořádných opatření transformovaly na skutečnou škodu. Dále poukázala na to, že aplikací právního posouzení odvolacím soudem by byla dána u všech sporů o náhradu škody způsobené během stavu pandemické pohotovosti místní příslušnost pouze dvou soudů, a to Obvodního soudu pro Prahu 1 a Obvodního soudu pro Prahu 2.
13. Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud změnil napadené usnesení odvolacího soudu tak, že se výrok II usnesení soudu prvního stupně mění tím způsobem, že „k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni je místně příslušný Obvodní soud pro Prahu 9 a po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena jemu“.
14. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
16. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Druhá žalobkyní vymezená otázka, zda může žalobkyně provést volbu místně příslušného soudu v případě více místně příslušných soudů, přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založit nemůže. V posuzovaném případě totiž odvolací soud dospěl k závěru, že místně příslušným soudem z hlediska § 87 písm. b) o. s. ř. může být pouze Obvodní soud pro Prahu 2, v jehož obvodu je sídlo Ministerstva zdravotnictví, který si však žalobkyně nezvolila, neboť žalobu podala u soudu místně nepříslušného. Uvedená námitka žalobkyně se tak míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, jenž se nezabýval tím, zda žalobkyně mohla či nemohla volbu místně příslušného soudu provést, jde tedy o otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
20. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky procesního práva, zda může být u nároku na náhradu újmy z vydání mimořádných opatření dle § 9 odst. 1 pandemického zákona založena místní příslušnost dle § 87 písm. b) o. s. ř., i umístěním sídla žalobkyně (poškozené), které újma vznikla, nebo místem, kde se újma projevila, resp. vznikla, neboť tato právní otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
24. Dovolání není důvodné.
25. Dle § 87 písm. b) o. s. ř. vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle soudu uvedeného v § 85a o. s. ř., je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy.
26. Dle § 11 odst. 1 o. s. ř. se řízení koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu.
27. Dle § 9 odst. 1 pandemického zákona je stát povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám (dále jen „poškozený“) během stavu pandemické pohotovosti v příčinné souvislosti s a) mimořádnými opatřeními podle § 2 odst. 2, nebo b) mimořádnými opatřeními podle zákona o ochraně veřejného zdraví, jejichž účelem je zvládání epidemie COVID-19.
28. Dle § 9 odst. 3 pandemického zákona může poškozený nárok na náhradu škody podle odstavce 1 uplatnit u Ministerstva financí, a to ve lhůtě do 12 měsíců od okamžiku, kdy se o škodě dozvěděl, nejdéle do 3 let od vzniku škody, jinak právo na náhradu škody zaniká. V žádosti se uvede totožnost poškozeného, důvody vzniku nároku a jeho výše a důkazy, které prokazují vznik nároku, příčinnou souvislost, výši nároku, včetně skutečností podle odstavce 4, a počátek plynutí doby, ve které právo zaniká.
29. Ze zásady perpetuatio fori vyjádřené v § 11 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že okolnosti rozhodné pro určení místní příslušnosti podle ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř. soud zkoumá z údajů obsažených v žalobě, neboť jiný pramen v době zahájení řízení nemá k dispozici (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 22. 1. 1975, sp. zn. 1 Cz 6/75, uveřejněné pod č. 29/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 96/04).
30. Rozhodující pro závěr, že žalobou je uplatněno právo na náhradu škody ve smyslu § 87 písm. b) o. s. ř. je to, že právě na toto právo lze usuzovat ze žalobních tvrzení. Uplatněné právo pak vyplývá ze skutečností tvrzených v žalobě, pokud vyjadřují hmotněprávní předpoklady vzniku tohoto práva, tj. vznik škody, protiprávní jednání a příčinnou souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 823/2014, nebo ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3298/2014).
31. Judikatura je přitom ustálena v závěru, že pro místní příslušnost soudu podle § 87 písm. b) o. s. ř. není nezbytné, aby se této příslušnosti žalobce výslovně dovolal, ale je rozhodující, zda v žalobě uvedl skutečnosti, které tuto na výběr danou příslušnost bez pochybností odůvodňují (srov. již zmíněné rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 22. 1. 1975, sp. zn. 1 Cz 6/75, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4143/2015). Přitom platí, že právo volby místní příslušnosti dané na výběr podle § 87 o. s. ř. přísluší jen žalobci. Pokud ten tohoto práva nevyužije třeba i tím, že podá žalobu u soudu, který místně příslušný být vůbec nemůže, nepřísluší tuto volbu vykonat ani soudu ani žalovanému (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1389/2016, ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4019/2017, ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5508/2017, nebo ze dne 27. 7. 2020, ze dne 27. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3044/2019, bod 35).
32. V této věci žalobkyně spojila nárok na náhradu škody, jež má spočívat především v zaplaceném nájemném za výstavní areál, náhradě mezd zaměstnanců a dalších marně vynaložených nákladech v souvislosti s plánovanými veletrhy, s vydáním konkrétních mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví podle pandemického zákona, které označila za odpovědnostní tituly, v jejichž důsledku marně vynaložila výše uvedené náklady představující majetkovou újmu, jež by jí (nebýt vydání mimořádných opatření) nevznikla. V žalobě ovšem neuvedla výslovně žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy ve smyslu ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř., došlo právě v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 9. Pouze tvrdila, že je podnikatelem zabývajícím se pořádáním veletrhů a výstav ve výstavním areálu v Letňanech, přičemž mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví jí znemožnila tento výstavní areál provozovat.
33. Na základě výzvy Obvodního soudu pro Prahu 9 učiněné usnesením ze dne 12. 4. 2024, č. j. 27 C 110/2024-32, žalobkyně doplnila, že místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 9 dovozuje dle § 87 písm. b) o. s. ř., neboť je provozovatelem veletrhů a výstav pořádaných ve výstavním areálu v Letňanech, které však nemohla z důvodu mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví konat, v důsledku čehož jí vznikla škoda. Dle žalobkyně tak ke skutečnosti, která zakládá její právo na náhradu škody došlo na území městské části Praha – Letňany nacházející se v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 9 (viz č. l. 34).
34. Žalobkyně tudíž v žalobě dostatečně tvrdila jednotlivé hmotněprávní předpoklady vzniku práva na náhradu škody včetně toho, že v důsledku mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví nemohla provozovat svou podnikatelskou činnost (uskutečnit plánované veletrhy) ve výstavním areálu v Letňanech.
35. Ačkoliv je pravdou, že lze v literatuře i judikatuře nižších soudů nalézt i závěry opačné (viz níže), judikatura Nejvyššího soudu vztahující se (zejména) k nárokům dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.), je ustálena v závěru, že „skutečnost, která zakládá právo na náhradu újmy,“ dle § 87 písm. b) o. s. ř. představuje porušení povinnosti či jiná škodná událost (tj. příčina újmy), nikoliv její následek (tj. vznik újmy).
36. K výkladu, který omezuje skutečnost, která zakládá právo na náhradu újmy, na škodnou událost (resp. sídlo jejího původce jako původce odpovědnostního titulu), se jednoznačně přiklání judikatura Nejvyššího soudu ve věcech nároku na zadostiučiní za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky soudního řízení, podle níže je v případě, kdy má žalobce možnost vybrat si místně příslušný soud podle § 87 písm. b) o. s. ř., tato možnost výběru z povahy věci omezena na sídlo soudu, před kterým řízení probíhalo, a to jen řízení na prvním stupni (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 2237/15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3429/2023, ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2325/2015, ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4019/2017, bod 12, ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 353/2022, bod 10). Tento závěr pak platí i v případě proběhlo-li před odškodňovacím řízením před soudem, za jehož nepřiměřenou délku je náhrada nemajetkové újmy požadována, předběžné projednání nároku, neboť toto slouží pouze k formulaci vůle státu ohledně možného odškodnění před zahájením soudního řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3207/2022).
37. Výše uvedený názor byl precizován v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4816/2017, podle nějž je skutečností zakládající právo na náhradu újmy v řízení o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení nesprávný úřední postup spočívající v tvrzené nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Pro určení místní příslušnosti na výběr dané dle § 87 písm. b) o. s. ř. tak není rozhodující formální sídlo soudu, ale adresa (detašovaného) pracoviště soudu, u něhož posuzované řízení fakticky probíhalo.
38. V usnesení ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 311/2016, Nejvyšší soud vztáhl aplikovatelnost tohoto závěru i na řízení o nároku na náhradu nemajetkové újmy odvozované od nepřiměřené délky řízení, v němž v několika stupních rozhodovaly správní orgány. Stejný závěr pak Nejvyšší soud dovodil i v případě řízení probíhajících nejprve před správními orgány a následně před správními soudy s tím, že i zde je možnost žalobcovy volby místně příslušného soudu ve smyslu § 87 písm. b) o. s. ř. omezena jen na soud, v jehož obvodu probíhalo řízení před správním orgánem v prvním stupni, a to bez ohledu na to, před kterým orgánem k tvrzeným průtahům došlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2/2022, a ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 821/2022).
39. K obdobným závěrům ve vztahu k výkladu dle § 87 písm. b) o. s. ř. dospěl Nejvyšší soud i v případě náhrady újmy za trestní stíhání, které neskončilo odsouzením poškozeného, kde je za odpovědnostní titul považováno nezákonné rozhodnutí představované usnesením policejního orgánu o zahájení (a vedení) trestního stíhání. I v případě tohoto druhu újmy (a to jak nemajetkové, tak majetkové) Nejvyšší soud uzavřel, že pro určení soudu místně příslušného dle § 87 písm. b) o. s. ř., je rozhodné místo sídla policejního orgánu, který trestní stíhání zahájil, tedy opět původce odpovědnostního titulu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3443/2016). Bylo-li pak usnesení o zahájení trestního stíhání vydáno v místě pracoviště Policie České republiky, byť mimo oficiální sídlo policejního orgánu, je místně příslušný dle § 87 písm. b) o. s. ř. soud, v jehož obvodu bylo usnesení o zahájení trestního stíhání skutečně vydáno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2024, sp. zn. 30 Cdo 999/2024).
40. Stejný závěr při výkladu § 87 písm. b) o. s. ř. tedy, že „skutečností, která zakládá právo na náhradu újmy,“ je skutečnost, která tvrzenou újmu zapříčinila či vyvolala, a místní příslušnost dle § 87 písm. b) o. s. ř. se tudíž řídí místem, kde tato skutečnost nastala, pak zaujal Nejvyšší soud i v případě jiných druhů újem, a to např. v případě náhrady škody z porušení závazku žalované zadávat žalobci požadavky na výkon činnosti dle mandátní smlouvy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 920/2020, bod 18) nebo v případě náhrady škody z nesprávně ohodnocených nemovitých věcí prodaných v nedobrovolné dražbě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3946/2017). K odlišným závěrům pak nedospěl Nejvyšší soud ani v usnesení ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2669/2020, publikovaném pod č. 56/2021 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž sice uzavřel, že ve sporu o zadostiučinění za zásah do cti, vážnosti a důstojnosti zasláním nepravdivých informací elektronickou poštou je podle § 87 písm. b) o. s. ř. místně příslušným i soud, v jehož obvodu má žalobce v době zásahu bydliště, vyšel však ze specifik dané věci a uvedl, že v případě neoprávněného zásahu do osobnosti nedostačuje pouze činnost původce zásahu, ale neoprávněnost takového zásahu je dovršena až tím, že se tento zásah (dehonestující informace) dostane k adresátům a vyvolá u nich nepříznivý vliv na osobnostní sféru poškozeného, neboť teprve vnímáním difamace poškozeným je neoprávněný zásah dovršen. I v tomto případě tudíž Nejvyšší soud posuzoval jako skutečnost zakládající právo na náhradu újmy skutečnost, která tvrzenou újmu zapříčinila (tj. neoprávněný zásah do osobnostních práv jako odpovědnostní titul).
41. Naopak odlišný názor, podle nějž skutečnost, která zakládá právo na náhradu újmy, zahrnuje kromě samotné škodní události jako příčiny vzniku újmy i její následek spočívající v projevení se újmy, tedy vzniku škody samotné, který je zastáván v Praktickém komentáři v Systému ASPI (viz HRÁDEK, J. § 87 [Příslušnost daná na výběr]. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád: Praktický komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2025-2-14]. ASPI_ID KO99_p11963CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X.) a z nějž vychází např. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 70 Co 140/2016, týkající se neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti, staví svůj oponentní výklad na výkladu čl. 5 bod 3 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení Brusel I“), resp. nyní čl. 7 bod 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění) (dále jen „Nařízení Brusel I bis“) provedeném Soudním dvorem Evropské Unie např. i v žalobkyní zmíněném rozsudku ze dne 30. 11. 1976 ve věci Handelskwekerij G. J. Bier BV proti Mines de potasse d'Alsace SA, C-21/76. Tento výklad se však týká zcela odlišného předpisu, neboť v posuzované věci není dána přítomnost cizího prvku a místní příslušnost soudu se tudíž dle Nařízení Brusel I bis neposuzuje. Navíc oba právní předpisy mají odlišné znění, neboť § 87 písm. b) o. s. ř. hovoří o „soud[u], v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy“, zatím co čl. 5 bod 3 Nařízení Brusel I a čl. 7 bod 2 Nařízení Brusel I bis pak o „soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“, navíc se tato ustanovení týkají jen újmy nezpůsobené porušením závazku, ačkoliv § 87 písm. b) o. s. ř. pokrývá i tyto případy. Výklad použitý Soudním dvorem Evropské Unie tedy nelze automaticky přenášet na výklad § 87 písm. b) o. s. ř., které se týká sporů bez cizího prvku. Ke shodnému závěru [o nepřenositelnosti závěrů Soudního dvora Evropské Unie na výklad § 87 písm. b) o. s. ř.] pak dospěl i Městský soud v Praze v usnesení ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 22 Co 91/2019.
42. Poukazovala-li žalobkyně rovněž na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 39 Co 160/2016, tak toto se týkalo věci s cizím prvkem, na kterou byl aplikován čl. 7 Nařízení Brusel I bis, navíc toto usnesení bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6002/2016, neboť místo čl. 7 bod 2, měl být aplikován čl. 7 bod 1 Nařízení Brusel I bis. Jeho závěry tedy nelze na danou věc nijak aplikovat.
43. S ohledem na výše uvedené tudíž Nejvyšší soud nevidí důvod se ani v případě nároku na náhradu újmy z vydání mimořádných opatření dle § 9 odst. 1 pandemického zákona odchýlit od svého ustáleného výkladu § 87 písm. b) o. s. ř. a uzavírá, že skutečností, která zakládá právo na náhradu újmy, je v tomto případě vydání příslušných mimořádných opatření, z nichž žalobkyně dovozuje vznik v řízení uplatněné škody. Soudem, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy, dle § 87 písm. b) o. s. ř. je tudíž v případě nároku na náhradu újmy z vydání mimořádných opatření dle § 9 odst. 1 pandemického zákona soud, v jehož obvodu je sídlo orgánu, který dané mimořádné opatření vydal.
44. V posuzovaném případě žalobkyně dovozuje vznik škody od konkrétních mimořádných opatření, které vydalo Ministerstvo zdravotnictví podle pandemického zákona. Vzhledem k tomu, že sídlo Ministerstva zdravotnictví na adrese Palackého náměstí 375/4, Praha 2 je v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 2, nikoli Obvodního soudu pro Prahu 9, ke kterému žalobkyně svou žalobu podala a který nemůže být místně příslušným soudem dle § 87 písm. b) o. s. ř., je třeba dospět k závěru, že žalobkyně možnost učinit volbu místně příslušného soudu ve smyslu zmíněného ustanovení řádně nevyužila. Místně příslušným projednat a rozhodnout danou věc je proto ve shodě se závěrem odvolacího soudu obecný soud žalované, kterým je dle umístění sídla Ministerstva financí (viz § 9 odst. 3 pandemického zákona) Obvodní soud pro Prahu 1.
45. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci existují vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud však takové vady, neshledal, žalobkyně je ani v dovolání nenamítala.
46. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání žalobkyně zamítl, neboť napadené usnesení odvolacího soudu je věcně správné.
47. Jelikož napadeným usnesením odvolacího soudu se řízení ve věci samé nekončí, ani nebylo řízení ve věci samé skončeno již dříve, nerozhodoval Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O nákladech řízení včetně tohoto dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž se bude řízení u něj končit (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-