// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 03.02.2025

Zastavení řízení o svéprávnosti při nepředložení lékařské zprávy

Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 24 Cdo 2412/2020 vyložil, že k podání návrhu na zahájení řízení o omezení svéprávnosti je v zásadě legitimována každá fyzická nebo právnická osoba, která má právní osobnost ve smyslu ustanovení § 15 o. z. (§ 19 o. s. ř.). V rámci řízení o omezení svéprávnosti, které se vede v zájmu posuzované osoby a je řízením nesporným, v němž se uplatňuje zásada oficiality a vyšetřovací, pak soud komplexně posoudí svéprávnost člověka nezávisle na rozsahu návrhu na zahájení řízení. Ke každému podání však soud musí přistupovat individuálně a citlivě, s vědomím, že jde o záležitost, která může fyzickou osobu stigmatizovat. Již samotné zahájení a vedení řízení je pro dotčenou osobu velmi závažnou a nepříjemnou okolností, a tudíž se může stát i zneužitelným nástrojem k šikanóznímu jednání ze strany třetích osob. Z uvedeného důvodu, neboť se nepožaduje prokázání právního zájmu navrhovatele na podaném návrhu, zákon v ustanovení § 35 odst. 2 z. ř. s. podmiňuje podání návrhu na omezení svéprávnosti splněním několika náležitostí. Navrhovatel zde především musí tvrdit konkrétní skutečnosti, které představují předpoklady omezení svéprávnosti, a to existenci duševní poruchy, existenci hrozby závažnou újmou, pro případ, že svéprávnost člověka nebude omezena, a nedostatečnost méně omezujících opatření. Podává-li návrh jiný navrhovatel, než zdravotní ústav či státní orgán, může soud navíc požadovat, aby ve stanovené lhůtě navrhovatel předložil lékařskou zprávu o duševním stavu posuzovaného. Nesplnění této povinnosti ve stanovené lhůtě může vyústit v zastavení řízení (srov. § 35 odst. 2 větu druhou z. ř. s.). U soukromých osob může být předložení takové lékařské zprávy – vzhledem k povinnosti zachovávat údaje ve zdravotní dokumentaci důvěrnými – velmi obtížně splnitelné, proto je třeba požadavek soudu na předložení lékařské zprávy o duševním stavu posuzovaného považovat za ospravedlnitelný (právě a jen) tehdy, kdy je zřejmé, že se jedná o návrh šikanózní a zcela nedůvodný. Jde tedy o jakousi zákonnou „pojistku“, která umožňuje soudu zabránit jednání o návrhu na omezení svéprávnosti, který je od počátku zjevně nedůvodný, či šikanózní. Naopak soud nebude požadovat lékařskou zprávu tam, kde by se zdál podle okolností případu takový požadavek zbytečným, nebo když by jiné okolnosti nasvědčovaly tomu, že je v obecném zájmu, aby řízení bylo provedeno, např. tam, kde by mohlo dojít k ohrožení života či zdraví jiných osob.

Uvedený výklad je plně v souladu i s judikaturou Ústavního soudu, z níž se podává, že „povinnost předložit lékařskou zprávu chrání posuzovanou osobu před šikanózními a zjevně nedůvodnými návrhy“, a že obecné soudy „předtím, než uloží navrhovateli povinnost předložit lékařskou zprávu, zhodnotí, zda nejsou splněny podmínky pro pokračování v řízení i bez toho; v opačném případě pečlivě zváží, zda je návrh zjevně neodůvodněný či šikanózní“. Prostor pro uložení povinnosti předložit lékařskou zprávu podle ustanovení § 35 odst. 2 věty druhé z. ř. s. se tedy „nabízí podpůrně, a to zejména pro případy tzv. šikanózních (zjevně neodůvodněných) návrhů na zahájení řízení“. Závěr o tom, zda návrh na omezení svéprávnosti, který podal jiný navrhovatel než státní orgán nebo zdravotní ústav, je šikanózní (či zjevně neopodstatněný) závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. V rámci této úvahy soud vychází nejen ze skutkových tvrzení a důkazů obsažených v samotném návrhu, ale může přihlédnout i k jiným skutečnostem, které vyhodnotí, že jsou (mohou být) z tohoto hlediska podstatné.

Vycházeje z uvedených judikatorních závěrů je zřejmé, že možnost zastavit řízení podle § 35 odst. 2, věta druhá z. ř. s. představuje výjimku z pravidla, že v řízení se postupuje v souladu s principem oficiality plynoucím z § 20 odst. 1 z. ř. s., a že řízení lze takto specificky zastavit jen tehdy, je-li návrh zjevně (prima facie) nedůvodný, popř. lze-li ho dokonce označit za šikanózní. Jde navíc o výjimku v právu, pročež je jí třeba, jako každou jinou výjimku, vykládat spíše restriktivním způsobem. V případě, že na základě pouhého neformálního šetření soudu nelze učinit spolehlivý závěr o bezdůvodnosti (šikanóznosti) návrhu, je třeba (v případech sporných či hraničních) preferovat rozhodnutí o věci samé, tedy provést o podaném návrhu řádné dokazování předvídané ustanovením § 38 o odst. 1 a 2 o. s. ř. a rozhodnout buď meritorně (rozsudkem, jímž se částečně omezení svéprávnosti posuzovaného podle § 40 z. ř. s. nebo přijme jiné opatření) nebo – po tzv. kvazimeritorním přezkumu – je možno, ukáže-li se návrh nedůvodným, řízení usnesením zastavit podle § 16 z. ř. s., a to i když bylo řízení zahájeno na návrh.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 25/2025, ze dne 21. 1. 2025

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 35 odst. 2 z. ř. s.
§ 37 odst. 1 z. ř. s.
§ 38 odst. 1 písm. c) zák. č. 372/2011 Sb.

Kategorie: zvláštní řízení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:


I. Dosavadní průběh řízení

1. Navrhovatelka se návrhem ze dne 20. 11. 2023 domáhala, aby po proběhnuvším řízení soud zvážil, zda není namístě omezení svéprávnosti její babičky E. H. (dále též „posuzovaná“), a jmenování opatrovníka. Uvedla, že s babičkou a jejím manželem měla od dětství hezký vztah, byla s nimi v těsném kontaktu, o posuzovanou se dlouhodobě staral její otec (syn posuzované) P. H., který také zajistil pro posuzovanou vhodné sociální zařízení. V posledních letech byla posuzovaná opakovaně hospitalizována v nemocničním zařízení a při pravidelných návštěvách navrhovatelka začala vnímat (jak zdůraznila – ze svého subjektivního, laického pohledu) u své babičky známky počínající senility. O posuzovanou se již nemohl postarat ani syn (otec navrhovatelky), který 17. 6. 2023 zemřel, tak ani manžel posuzované P. H., který zemřel nedlouho poté dne 15. 11. 2023. Navrhovatelka uvedla, že posuzovaná je prakticky hluchá, není schopna řešit komplexnější a složitější otázky, pokud odpovídá na položené otázky, tak spíše jednoslovně. Podle navrhovatelky posuzovaná není schopna jednat s úřady a porozumět či i jen sepsat složitější text. V průběhu řízení navrhovatelka doložila fotokopie listin, podle nichž posuzovaná v posledním období činila právní jednání o svém hodnotnějším nemovitém majetku.

2. Soud prvního stupně v průběhu řízení s odkazem na znění § 35 odst. 2 věta druhá zákona č. 292/2012 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“) navrhovatelku vyzval k předložení lékařské zprávy o duševním stavu posuzované. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka soudu logicky vysvětlila nemožnost získat lékařskou zprávu o duševním stavu posuzované, soud prvního stupně sám činil kroky ke zjištění, jaký je duševní stav posuzované a zda jsou dány důvody pro vedení řízení o její svéprávnosti a opatrovnictví; uvedený soud tak provedl lustraci řízení vedených u něj ohledně posuzované, přičemž zjistil, že tato byla celkem 3x bez svého souhlasu převzata do zdravotního ústavu, kdy její stav vyžadoval poskytnutí neodkladné péče a neumožňoval, aby umístěná osoba vyslovila s hospitalizací souhlas. Takto zjistil, že ani jedno z tzv. detenčních řízení se netýkalo duševního stavu posuzované. Okresní soud oslovil Odborný léčebný ústav P. a rovněž Domov seniorů P. Ch., jehož klientkou je posuzovaná již od 12. 8. 2021. Z lékařské zprávy MUDr. M. T., praktické lékařky pro dospělé, vypracované dne 19. 3. 2024, soud prvního stupně rovněž zjistil, že posuzovaná je psychicky dobře kompenzovaná, je schopna chápat obsah jednání, trpí pouze lehkou kognitivní poruchou. Limitace domluvy je způsobena pouze silnou nedoslýchavostí. Ze sdělení Domova seniorů P. ze dne 7. 3. 2024 soud prvního stupně zjistil, že za posuzovanou E. H. dochází pravidelně 1x až 2x týdně její dcera I. Ž. Pobude u maminky asi hodinu či hodinu a půl, přinese jí občerstvení, velice hezky se o ni stará. Komunikuje ohledně maminky s personálem oddělení, předala sestrám své telefonní číslo s prosbou, kdyby se mamince kdykoliv (i v noci) cokoli stalo, aby jí volali. Dále za posuzovanou dochází její vnučka s přítelem. Péče rodiny je výborná. Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že „výše uvedená zjištění (…) neprokázala, že by posuzovaná trpěla duševní poruchou“, která by byla důvodem pro další vedení řízení, a proto usnesením ze dne 2. 4. 2024, č. j. 39 Nc 1610/2023-38, řízení o návrhu navrhovatelky na úpravu svéprávnosti a o opatrovnictví posuzované E. H. zastavil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

3. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) na základě navrhovatelkou podaného odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud v zásadě vycházel ze „skutkových zjištění“ soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná.

4. Zdůraznil závažnost řízení o omezení svéprávnosti, kdy již samotné zahájení a vedení řízení se stává pro dotčenou osobu velmi nepříjemnou okolností, a tudíž i zneužitelným nástrojem k šikanóznímu jednání ze strany třetích osob. Zákonodárce proto v ustanovení § 35 odst. 2 z. ř. s. podání takového návrhu podmínil splněním několika náležitostí. Podá-li návrh na zahájení řízení jiný navrhovatel než zdravotní ústav či státní orgán, může soud požadovat, aby ve stanovené lhůtě navrhovatel předložil lékařskou zprávu o duševním stavu posuzovaného, což u soukromých osob může být, vzhledem k povinnosti zachovávat údaje ve zdravotní dokumentaci důvěrnými, velmi obtížně splnitelné. Nesplnění této povinnosti ve stanovené lhůtě může dokonce vyústit v zastavení řízení (§ 35 odst. 2 z. ř. s.). Řízení je však ovládáno zásadou vyšetřovací, proto soud prvního stupně provedl z vlastní iniciativy dostatečná šetření, včetně vyžádání lékařské zprávy o duševním stavu posuzované. Striktní přístup ze strany soudu by – jak dále uvedl odvolací soud – byl totiž ospravedlnitelný pouze v případech, kdy je zřejmé, že se jedná právě o návrh šikanózní a zcela nedůvodný, což ovšem nelze říci o nyní projednávaném návrhu. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně postupoval v dané věci v souladu se zásadou oficiality a vyšetřovací tak, aby byl naplněn účel a smysl daného řízení. Zastavení řízení se opírá o správný přístup soudu prvního stupně k podání navrhovatelky, který po důkladně provedeném vlastním šetření řízení podle § 35 odst. 2 z. ř. s. zastavil. Nadto odvolací soud zdůraznil, že omezení svéprávnosti je podle právní úpravy v občanském zákoníku nejzazším řešením, lze k němu přistoupit pouze tam, kde by posuzované osobě hrozila závažná újma v důsledku její duševní poruchy. Ani existence duševní poruchy totiž není automaticky důvodem pro omezení svéprávnosti, neboť právní úprava vyžaduje, aby k omezení svéprávnosti člověka bylo přistoupeno pouze v jeho zájmu, a to jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačují-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření. Ani podle odvolacího soudu u posuzované tyto předpoklady pro zásah do její svéprávnosti splněny nejsou, a to při zdůraznění omezení svéprávnosti coby nejzazšího řešení. Rovněž ze skutečností, které jsou uvedeny či osvědčeny v návrhu, ani ze skutečností, které okresní soud zjistil z úřední činnosti, neplyne, že řízení o svéprávnosti by bylo na místě zahájit z moci úřední a jsou tak dány důvody pro zastavení řízení.


II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Usnesení odvolacího soudu navrhovatelka (dále též „dovolatelka“) napadla v rozsahu výroku I dovoláním. V dovolání bylo namítáno, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), když hodnotil v praxi Nejvyššího soudu dosud neřešené otázky a zčásti se též odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (§ 237a § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Dovolatelka předkládá otázku 1), zda v případě formálně bezvadného návrhu, který soud nevyhodnotí jako šikanózní či zjevně nedůvodný, je plně vázán vyšetřovací zásadou a je povinen zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí, jakož se i řádně vypořádat s tvrzeními navrhovatele a jeho důkazními návrhy. K jejímu odůvodnění odkazuje na princip předpokládaného výslechu posuzovaného, znalce a ošetřujícího lékaře posuzovaného (§ 38 odst. 1 a 2 z. ř. s.). Odkázala rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 4260/16, který spojuje možnost vyzvat navrhovatele k předložení lékařské zprávy (s navazující možností zastavení řízení) jen v případě, že návrh se jeví soudu jako šikanózní. Z uvedeného dovolatelka dedukuje, že není-li její návrh hodnocen jako šikanózní, mělo být o něm provedeno řízení v rozsahu, v němž by byl náležitě a úplně zjištěn skutkový stav. Měla být alespoň soudem vyslechnuta (shlédnuta) posuzovaná, ze zpráv vyžádaných soudem prvního stupně vyplynulo, že má posuzovaná (přinejmenším) mírnou kognitivní poruchu, že na položené otázky odpovídá ne vždy přiléhavě, což navrhovatelku umocňuje v pochybnosti o schopnosti posuzované reagovat ve věcech složitějších právních jednání. Rovněž v řízení najevo vyšlá nesoběstačnost bývá jedním z charakteristických vnějších znaků přítomnosti duševní poruchy. Přestože je v praxi občas zdůrazňováním negativní dopad řízení o svéprávnosti do poměrů posuzovaného, je třeba podle navrhovatelky vycházet i ze závěrů plynoucích z nálezové judikatury Ústavního soudu, podle níž je třeba odmítnout premisu, podle níž je zájmem dotčené (posuzované) osoby, aby byla ve svéprávnosti omezena v co nejmenším rozsahu. Obecné soudy jsou povinny posuzovat dané otázky důsledně a v pochybnostech meritorně (zde navrhovatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1580/16). Navrhovatelka se v žádném případě nedomáhá toho, aby posuzovaná byla za každou cenu omezena ve svéprávnosti, ale toho, aby byla tato její způsobilost náležitě přezkoumána. S tím obsahově souvisí i další dovolací otázka 2), zda v případě návrhu, který nebyl posouzen jako zjevně nedůvodný ani šikanózní je soud vázán rozsahem dokazování stanoveným v § 38 odst. 1 z. ř. s., tedy zda má vyslechnout posuzovaného, ošetřujícího lékaře, nařídit podání znaleckého posudku a vyslechnout jeho zpracovatele, a to i v případě, že „rozhodne o zastavení řízení či meritorně, že se posuzovaný nezbavuje svéprávnosti“. Ve vztahu k této otázce se měl odvolací soud odchýlit od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 24 Cdo 585/2015, v němž s odkazem na publikovanou odbornou literaturu i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva dovolací soud zaujal názor, že je povinností soudu v řízení o svéprávnosti se alespoň pokusit vyslechnout posuzovaného. Otázka 3), pod bodem III/c dovolání, směřuje k tomu, zda je soud povinen ustanovit posuzovanému opatrovníka v situaci, kdy návrh na zahájení řízení není hodnocen ani jako šikanózní, ani jako zjevně nedůvodný, kterážto problematika (tedy výklad § 37 odst. 1 z. ř. s.) dosud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena nebyla a podle mínění dovolatelky by tu mělo být v každé fázi řízení osoby, která bude chránit a prosazovat oprávněné zájmy posuzovaného. Pokud nebyl posuzované v tomto řízení opatrovník ustanoven, je to třeba vnímat jako vadu řízení. Konečně dovolatelka 4) poukazuje na tvrzené porušení svého práva na soudní ochranu zakotveného v článku 36 Listiny základních práv a svobod, a to ve formě opomenutých důkazů a nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí, když odvolací soud (ani soud prvního stupně) podrobněji nehodnotily předložené listiny a nevypořádaly se s rozpory, které plynou z jejich obsahu na straně jedné a závěry, k nimž soudy dospěly, na straně druhé. Odvolací soud pak nijak podrobněji nereagoval na konkrétní odvolací výtky navrhovatelky a jen povšechně převzal závěry soudu prvního stupně. Tím se podle dovolatelky dostal do kolize se závěry plynoucími ze nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. II. ÚS 1318/23 (jakož i s dalšími rozhodnutími, na něž je v odůvodnění označeného nálezu odkazováno). Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

6. K podanému dovolání nebylo podáno vyjádření.


III. Přípustnost dovolání

7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. S ohledem na charakter daného řízení vycházel Nejvyšší soud rovněž ze znění § 1 odst. 1, 3 a 4 a § 30 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“).

8. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř.

9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

11. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení, podané dovolání tak není přípustné v rozsahu, v němž směřuje proti výroku I odvolacího soudu, v té jeho části, jíž byl potvrzen výrok II usnesení soudu prvního stupně, o náhradě nákladů řízení.

12. V projednávané věci proto záviselo rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení právní otázky za jakých okolností může soud přistoupit k zastavení řízení o svéprávnosti, nepředloží-li navrhovatel vyžádanou lékařskou zprávu a dále na související otázce, kdy je třeba posuzovanému ustanovit opatrovníka pro dané řízení a jakým způsobem má být prováděno dokazování. Dovolání shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť odvolací soud se při řešení dovoláním nastolených otázek odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu.


IV. Důvodnost dovolání

13. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

14. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právního předpisu, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní předpis, sice správně vybraný, nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

15. Podle § 35 z. ř. s. platí, že návrh na zahájení řízení o omezení nebo vrácení svéprávnosti může podat též zdravotní ústav (odst. 1). Z návrhu musí vyplývat, z jakých skutkových a právních důvodů považuje navrhovatel návrh za důvodný a že užití mírnějších a méně omezujících opatření není možné. Nepodal-li návrh na zahájení řízení státní orgán nebo zdravotní ústav, může soud uložit navrhovateli, aby do přiměřené lhůty předložil lékařskou zprávu o duševním stavu osoby, o jejíž svéprávnost se jedná (dále jen „posuzovaný“); není-li v této lhůtě lékařská zpráva předložena, soud zastaví řízení (odst. 2).

16. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 24 Cdo 2412/2020, vyložil, že k podání návrhu na zahájení řízení o omezení svéprávnosti je v zásadě legitimována každá fyzická nebo právnická osoba, která má právní osobnost ve smyslu ustanovení § 15 o. z. (§ 19 o. s. ř.). V rámci řízení o omezení svéprávnosti, které se vede v zájmu posuzované osoby a je řízením nesporným, v němž se uplatňuje zásada oficiality a vyšetřovací, pak soud komplexně posoudí svéprávnost člověka nezávisle na rozsahu návrhu na zahájení řízení. Ke každému podání však soud musí přistupovat individuálně a citlivě, s vědomím, že jde o záležitost, která může fyzickou osobu stigmatizovat. Již samotné zahájení a vedení řízení je pro dotčenou osobu velmi závažnou a nepříjemnou okolností, a tudíž se může stát i zneužitelným nástrojem k šikanóznímu jednání ze strany třetích osob. Z uvedeného důvodu, neboť se nepožaduje prokázání právního zájmu navrhovatele na podaném návrhu, zákon v ustanovení § 35 odst. 2 z. ř. s. podmiňuje podání návrhu na omezení svéprávnosti splněním několika náležitostí. Navrhovatel zde především musí tvrdit konkrétní skutečnosti, které představují předpoklady omezení svéprávnosti, a to existenci duševní poruchy, existenci hrozby závažnou újmou, pro případ, že svéprávnost člověka nebude omezena, a nedostatečnost méně omezujících opatření. Podává-li návrh jiný navrhovatel, než zdravotní ústav či státní orgán, může soud navíc požadovat, aby ve stanovené lhůtě navrhovatel předložil lékařskou zprávu o duševním stavu posuzovaného. Nesplnění této povinnosti ve stanovené lhůtě může vyústit v zastavení řízení (srov. § 35 odst. 2 větu druhou z. ř. s.). U soukromých osob může být předložení takové lékařské zprávy – vzhledem k povinnosti zachovávat údaje ve zdravotní dokumentaci důvěrnými – velmi obtížně splnitelné, proto je třeba požadavek soudu na předložení lékařské zprávy o duševním stavu posuzovaného považovat za ospravedlnitelný (právě a jen) tehdy, kdy je zřejmé, že se jedná o návrh šikanózní a zcela nedůvodný. Jde tedy o jakousi zákonnou „pojistku“, která umožňuje soudu zabránit jednání o návrhu na omezení svéprávnosti, který je od počátku zjevně nedůvodný, či šikanózní (srov. za obsahově totožné předešlé právní úpravy rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1963, sp. zn. 2 Cz 29/1969, uveřejněné pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1970). Naopak soud nebude požadovat lékařskou zprávu tam, kde by se zdál podle okolností případu takový požadavek zbytečným, nebo když by jiné okolnosti nasvědčovaly tomu, že je v obecném zájmu, aby řízení bylo provedeno, např. tam, kde by mohlo dojít k ohrožení života či zdraví jiných osob (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1965). Uvedený výklad je plně v souladu i s judikaturou Ústavního soudu, z níž se podává, že „povinnost předložit lékařskou zprávu chrání posuzovanou osobu před šikanózními a zjevně nedůvodnými návrhy“, a že obecné soudy „předtím, než uloží navrhovateli povinnost předložit lékařskou zprávu, zhodnotí, zda nejsou splněny podmínky pro pokračování v řízení i bez toho; v opačném případě pečlivě zváží, zda je návrh zjevně neodůvodněný či šikanózní“. Prostor pro uložení povinnosti předložit lékařskou zprávu podle ustanovení § 35 odst. 2 věty druhé z. ř. s. se tedy „nabízí podpůrně, a to zejména pro případy tzv. šikanózních (zjevně neodůvodněných) návrhů na zahájení řízení“ (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. IV. ÚS 4260/16, ze kterého přiléhavě cituje i sama dovolatelka). Závěr o tom, zda návrh na omezení svéprávnosti, který podal jiný navrhovatel než státní orgán nebo zdravotní ústav, je šikanózní (či zjevně neopodstatněný) závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. V rámci této úvahy soud vychází nejen ze skutkových tvrzení a důkazů obsažených v samotném návrhu, ale může přihlédnout i k jiným skutečnostem, které vyhodnotí, že jsou (mohou být) z tohoto hlediska podstatné.

17. Vycházeje z uvedených judikatorních závěrů je zřejmé, že možnost zastavit řízení podle § 35 odst. 2, věta druhá z. ř. s. představuje výjimku z pravidla, že v řízení se postupuje v souladu s principem oficiality plynoucím z § 20 odst. 1 z. ř. s., a že řízení lze takto specificky zastavit jen tehdy, je-li návrh zjevně (prima facie) nedůvodný, popř. lze-li ho dokonce označit za šikanózní. Jde navíc – jak právě vyloženo – o výjimku v právu, pročež je jí třeba, jako každou jinou výjimku, vykládat spíše restriktivním způsobem (princip „singularia non sunt extendenda“). V případě, že na základě pouhého neformálního šetření soudu, nelze učinit spolehlivý závěr o bezdůvodnosti (šikanóznosti) návrhu, je třeba (v případech sporných či hraničních) preferovat rozhodnutí o věci samé, tedy provést o podaném návrhu řádné dokazování předvídané ustanovením § 38 o odst. 1 a 2 o. s. ř. a rozhodnout buď meritorně (rozsudkem, jímž se částečně omezení svéprávnosti posuzovaného podle § 40 z. ř. s. nebo přijme jiné opatření) nebo – po tzv. kvazimeritorním přezkumu – je možno, ukáže-li se návrh nedůvodným, řízení usnesením zastavit podle § 16 z. ř. s., a to i když bylo řízení zahájeno na návrh (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2179/2022). „Věcné“ zastavení řízení v nesporném řízení tu plní obdobný účel jako zamítnutí návrhu v řízení sporném.

18. Závěr Nejvyššího soudu o tom, že pochybnosti o důvodnosti podaného návrhu (učiněné navíc nikoliv na základě dokazování provedeného procesně korektním způsobem při jednání [srov. § 122 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 1 z. ř. s. ], nýbrž toliko na základě neformálních zjištění) nemohou vyústit v zastavení řízení pro nepředložení soudem vyžádané lékařské zprávy podle § 35 odst. 2 z. ř. s. odpovídá úvahám obsaženým v precedenčně závazném (čl. 89 odst. 2 Ústavy) nálezu Ústavního soudu ze dne ze dne 5.12.2016, sp. zn. IV. ÚS 1580/16, podle něhož jsou obecné soudy povinny posuzovat věci tohoto druhu důsledně (a v pochybnostech meritorně), na základě řádně zjištěného skutkového stavu tak, aby rozsah omezení svéprávnosti - od (jejího plného) přiznání bez jakéhokoli omezení až po omezení fakticky se blížící zbavení způsobilosti k právním úkonům podle dřívější právní úpravy - zásadně odpovídal skutečným vlastnostem a schopnostem a zejména nejlepšímu zájmu daného člověka, který nemůže být zjednodušeně vnímán pouze jako zájem člověka být omezen ve svéprávnosti v co možná nejmenší míře.

19. Lze doplnit, že tvrzení navrhovatelky obsažená v návrhu na zahájení řízení o tom, že ze svého (byť jistě subjektivního a laického) úhlu pohledu shledává u posuzované projevy senility nelze mít ani za šikanózní (na čemž se v poměrech projednávané věci shodly i oba soudy nižších stupňů), ale ani za zjevně bezdůvodná. Odvolacímu soudu je třeba vytknout, že na jedné straně zcela správně zdůraznil oficialitu daného typu řízení, aby na straně druhé potvrdil zastavení řízení pro nepředložení vyžádané lékařské zprávy, třebaže současně uzavřel, že „nešlo o návrh zcela bezdůvodný“ (odstavec 5 odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud se ovšem ani neztotožňuje s tím, že by soudem prvního stupně vyžádané listiny (a zčásti i zjištění čerpaná jako soudní notoriety o proběhnuvších detenčních řízeních) nějak významně vyvracely tvrzení obsažená v návrhu. Nebylo možno přehlédnout, že posuzovaná je osobou vyššího věku (v době rozhodování soudů zhruba 85 let), že je trvale upoutána na lůžko, komunikuje jen omezeně a odpovídá na dotazy převážně jednoslovně. Navrhovatelce lze přisvědčit v tom, že může jít o jeden z vnějších projevu přítomnosti duševní poruchy, dané např. zmiňovaným vyšším věkem. Rovněž mělo být vzato na zřetel, že o posuzovanou je sice velmi dobře postaráno a těší se podpoře a tolik potřebnému a chvályhodnému zájmu svých nejbližších, zejména dcery I. Ž., ale i navrhovatelka, která podle výsledků šetření za posuzovanou pravidelně dochází a je tak zřejmě konfrontována s jejím zdravotním stavem, nepochybně disponuje informacemi o tvrzené psychické indispozici své babičky.

20. Soudy nižších stupňů rovněž přecenily zjištění čerpaná (navíc jen velmi omezeně) z průběhu detenčních řízeních vedených ve vztahu k posuzované u soudu prvního stupně pod sp. zn. 39 L 100/20023, 41 L 149/2023 a 35 L 186/2023 (viz č. l. 20 a 21 procesního spisu), která potvrzují tvrzení navrhovatelky, že posuzovaná byla v nedávné době opakovaně hospitalizována ve zdravotnickém zařízení – Fakultní nemocnici v Olomouci, přičemž v prvém případě se tak mělo stát z důvodu sepse, v druhém, je uvedena diagnóza „zvracení“, v případě třetí nedobrovolné hospitalizace žádná zjištění o její příčině soud prvního stupně ani odvolací soud neučinil. I ve vztahu k diagnóze „zvracení“ je jen stěží představitelné, že by ta – sama o sobě – představovala skutečný důvod pro zahájení detenčního řízení, jestliže zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách ve svém ustanovení § 38 odst. 1 písm. c/ umožňuje nedobrovolnou hospitalizaci (podmíněnou dodatečným souhlasem soudu s převzetím umístněného) tím, že jeho zdravotní stav vyžaduje poskytnutí neodkladné péče a zároveň neumožňuje, aby vyslovil souhlas. Tedy přinejmenším u dvou ze tří řízení nebyl důvod nedobrovolné hospitalizace nijak ověřován, ani nebyla vyžádána zpráva Fakultní nemocnice v Olomouci ohledně zdravotního stavu posuzované v průběhu léčení a při propuštění (přeložení do jiného zařízení). Bez povšimnutí nemělo zůstat ani sdělení Domova seniorů P. Ch. ze dne 25. 1. 2024, podle něhož posuzovaná, která je zcela imobilní a silně nedoslýchavá odpovídá na dotazy okolí „většinou přiléhavě“ (č. l. 26 procesního spisu). Přestože ze zprávy praktické lékařky posuzované MUDr. M. T. ze dne 19. 3. 2024 vyplynulo, že posuzovaná je „psychicky dobře kompenzovaná“, pak ani uvedená zpráva a priori nevylučuje opačné přesvědčení navrhovatelky, uvádí-li současně, že posuzovaná „trpí lehkou kognitivní poruchou“.

21. Odtud plyne, že podaný návrh nebyl ani šikanózní, ale ani zjevně nedůvodný, nebylo proto namístě (nadto v rozporu se smyslem právní úpravy preventivně) vyzývat navrhovatelku k předložení lékařské zprávy, tím méně z procesních důvodů zastavovat řízení, když neformálně soudem prvního stupně zjištěné skutečnosti tvrzení obsažená v návrhu jednoznačně nevyvrátila. Zastavení řízení podle § 35 odst. 2 z. ř. s., které z hlediska své dispozice nedopadá na situace, v nichž je i po šetření soudu situace posuzovaného sporná či nejednoznačná, totiž nelze odůvodnit jen obecným poukazem o dopadech řízení o svéprávnosti do poměrů posuzovaného, tím méně pak je vhodné v této fázi řízení argumentovat zásadami, jimiž se spravuje až vlastní (meritorní) rozhodování o tom, zda je posuzovaného vůbec namístě omezit ve svéprávnosti, případně v jakém rozsahu. Tyto závěry lze totiž činit až po náležitě provedeném dokazování, které se provádí zásadně při jednání, a to s plným respektem k procesním právům všech účastníků řízení. Ve vztahu ke vzájemně provázaným otázkám pod bodem 1) a 2) bylo dovolání uplatněno opodstatněně, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k nim není ve výsledku správné.

22. Dovolání je však důvodné i ve vztahu k otázce třetí, vytýkající soudům nižších stupňů, že posuzované neustanovily ihned v počátku řízení opatrovníka. Nejvyšší soud se danou otázkou již zabýval, a to ve svém usnesení ze dne 7. 3.2023, sp. zn. 24 Cdo 650/2023, v němž při posouzení povinnosti soudu směřující v rámci řízení o svéprávnosti k ustanovení (tzv. procesního) opatrovníka uvedl, že ze znění § 37 odst. 1 věta prvá z. ř. s. je bez rozumných pochybností zřejmé, že soud obligatorně přistoupí k ustanovení procesního opatrovníka posuzovanému bez prodlení, jakmile bylo zahájeno řízení o svéprávnosti (§ 34 a násl. z. ř. s.), a to zcela bez ohledu na to, bylo-li takové řízení zahájeno bez návrhu (tzv. z moci úřední - usnesením soudu vydaným dle § 13 odst. 1 z. ř. s.) nebo – jako v poměrech právě projednávané věci – na návrh účastníka řízení (§ 1 odst. 1 až 4, § 35 odst. 1 a 2 z. ř. s.). Není přitom samozřejmě určující, zda je podaný návrh důvodný nebo má-li být řízení o něm zastaveno, neboť posuzovaný musí být procesním opatrovníkem zastoupen po celou dobu řízení. Takto jmenovaný opatrovník je subjektivně oprávněn samostatně podat jménem posuzovaného odvolání do všech navazujících rozhodnutí, pokud to zákon připouští, usnesení o zastavení řízení (pro nepředložení lékařské zprávy navrhovatelem) nevyjímaje (posuzovaný totiž není vyloučen z okruh osob, které mohou podat návrh na zahájení řízení a může se dožadovat, aby byla jeho svéprávnost přezkoumána a přijato vhodné opatření). Řečeno jinak: z hlediska nutnosti ustanovení procesního opatrovníka jsou bezvýznamné výhrady (v tehdy judikované věci posuzovaného), že řízení nemělo být zahájeno, popř. má být zastaveno. Nejvyšší soud současně odkázal na usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 8 Co 2017/2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1, ročník 2016, nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2020, sp. zn. 24 Cdo 2497/2019. Rovněž Ústavní soud se k předestřené otázce vyslovil v nálezu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 866/16, kde uvedl: "Jmenování opatrovníka je úkonem soudu, jenž je podmíněn splněním zákonem stanovených předpokladů. Z ustanovení § 37 odst. 1 z. ř. s. plyne, že soud v řízení o svéprávnosti jmenuje posuzovanému opatrovníka, a lze dospět i k názoru, že takto učiní i v případě, že posuzovaná osoba již opatrovníka (hmotněprávního opatrovníka dříve jí jmenovaného) má“. Možnost volby zmocněnce posuzovaným i v takovém řízení rovněž zůstane nedotčena.

23. I ve vztahu k otázce obligatorního ustanovení opatrovníka posuzovanému nebyl postup odvolacího soudu (ale i soudu prvního stupně) správný, přičemž vedle naplnění dovolacího důvodu tkvícího v nesprávném právním posouzení věci představuje uvedený nedostatek současně i tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít vliv na věcnou správnost napadeného usnesení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), k níž by musel Nejvyšší soud u jinak přípustného dovolání přihlédnout z úřední povinnosti, i kdyby nebyla dovolatelkou uplatněna.

24. Za nastalé procesní situace, kdy bude na soudu prvního stupně, aby ve věci dále jednal a znovu rozhodl, je nadbytečné, aby se Nejvyšší soud zabýval důvodností dovolání též ve vztahu k námitkám pod bodem 4) dovolání. Zdůrazňuje však, že postup odvolacího soudu byl nepochybně ovlivněn jeho odlišným právním názorem k výkladu § 35 odst. 2 z. ř. s. a prvoplánovitě nesměřoval ke krácení práva účastníků řízení na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod.

25. Lze proto uzavřít, že právní posouzení dovoláním předestřených otázek ze strany odvolacího soudu je neúplné, a tedy i nesprávné.

26. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 nebo § 238a o. s. ř.) přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti přihlédne též k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud existenci zmatečnostních vad nebo jiných vad řízení, jež by mohly mít vliv na věcnou správnost napadeného usnesení (nad rámec vytýkaného neustanovení procesního opatrovníka) neshledal.

27. Protože je usnesení odvolacího soudu založeno na nesprávném právním posouzení věci, čímž je současně naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože Nejvyšší soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než usnesení odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).

28. Důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, přitom přiměřeně platí i pro usnesení soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

29. Ve zbývající části (týkající se nákladů řízení) nebylo dovolání z výše naznačených uvedených důvodů shledáno přípustným, Nejvyšší soud je však neodmítl, protože i tato část, vztahující se k nákladům řízení, sdílela, pro svou akcesorickou povahu, osud výroku o věci samé.

30. V dalším řízení jsou soudy obou stupňů vázány vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.).

31. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs