// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 22.01.2025
„Věci občanské a obchodní“ dle čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel I bis
Pod pojem „věci občanské a obchodní“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel I bis nespadá řízení o žalobě na nahrazení souhlasu žalovaného podané v souvislosti s žádostí o vydání věci z úschovy soudu, které je řízením incidenčním ve vztahu k řízení o úschově věci zajištěné orgány činnými v trestním řízení.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 511/2022, ze dne 19. 11. 2024
Dotčené předpisy:
§ 80 zák. č. 141/1961 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2023
§ 298 odst. 1 z. ř. s. ve znění účinném od 1. 1. 2014
§ 299 z. ř. s. ve znění účinném od 1. 1. 2014
§ 300 z. ř. s. ve znění účinném od 1. 1. 2014
§ 88 písm. d) o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014
§ 6 zák. č. 91/2012 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2014
čl. 1 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012
Kategorie: soudní pravomoc a příslušnost; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 14. 4. 2021, č. j. 30 C 407/2018-240, rozhodl, že se prohlašuje za mezinárodně nepříslušný k projednání a rozhodnutí v této věci (výrok I), a řízení v celém rozsahu zastavil (výrok II). Dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a že žalobcům bude po právní moci usnesení vrácena zaplacená část soudního poplatku (výrok IV).
2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobci domáhali vydání rozhodnutí, kterým by byl nahrazen projev vůle žalovaných tak, že souhlasí s vydáním blíže specifikovaného vozidla z úschovy soudu žalobcům. Žalobu odůvodnili tím, že žalovaní předmětné vozidlo řádně a v dobré víře koupili dne 19. 8. 2017 v Německu, přičemž k němu obdrželi velký technický průkaz, malý technický průkaz a klíč. Dne 12. 9. 2017 bylo vozidlo zajištěno Policií České republiky a poté uloženo do úschovy Okresního soudu v Českých Budějovicích (sp. zn. 53 Sd 51/2017) s tím, že je předmětem podezření ze spáchání trestného činu krádeže ve Francii. Jako přihlašovatelé jsou v řízení o vydání předmětného automobilu vedeni žalovaní, kteří stejně jako žalobci požádali o jeho vydání z úschovy.
3. Soud prvního stupně se v rámci zkoumání podmínek řízení ve smyslu § 103 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), zabýval otázkou mezinárodní příslušnosti k projednání a rozhodnutí daného sporu. Uvedl, že vzhledem k tomu, že žalovaní jsou státními příslušníky Francie s bydlištěm tamtéž, jedná se o věc s mezinárodním prvkem, přičemž následně postupoval dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“). Soud prvního stupně uzavřel, že jelikož žalovaní mají bydliště ve XY, mohla by být mezinárodní příslušnost tohoto soudu dána pouze podle čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis za situace, pokud by se žalovaní k žalobě vyjádřili, ale nenamítli by mezinárodní nepříslušnost. Vzhledem k tomu, že se žalovaní ve stanovené lhůtě po doručení žaloby nevyjádřili, rozhodl soud prvního stupně o své mezinárodní nepříslušnosti, když podle žádného ustanovení nařízení Brusel I bis jeho příslušnost dána není. S ohledem na to, že nedostatek mezinárodní příslušnosti soudu je neodstranitelnou překážkou řízení, rozhodl soud prvního stupně podle § 104 odst. 1 o. s. ř. o zastavení řízení v celém rozsahu.
4. K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 5. 11. 2021, č. j. 5 Co 799/2021-252, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
5. Odvolací soud uvedl, že v dané věci nelze postupovat jinak než podle nařízení Brusel I bis. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzované věci, v níž je uplatněn nárok na nahrazení projevu vůle žalovaných, jenž je svým charakterem čistě občanskoprávním nárokem, by mohla být příslušnost soudů České republiky založena pouze článkem 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Dle odvolacího soudu za situace, kdy se ani jeden ze žalovaných k věci nevyjádřil nejen ve lhůtě, kterou jim soud stanovil od doručení žaloby, ale ani po jejím uplynutí, není mezinárodní příslušnost soudů České republiky dána a soudu nezbývá než se prohlásit za mezinárodně nepříslušný k projednání a rozhodnutí věci a zastavit řízení.
6. Odvolací soud rovněž konstatoval, že ve věci se jedná o typicky civilní věc, a to žalobu na nahrazení projevu vůle, která spadá svou povahou pod nařízení Brusel I bis, jež má vždy přednost, a nelze jakkoli dovozovat pravomoc českých soudů z ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „zákon o mezinárodním právu soukromém“), jak žalobci činí ve svém odvolání, když užití tohoto obecného předpisu připadá v úvahu pouze v těch případech, kdy neexistuje úprava v evropském právu či v mezinárodní smlouvě. Dodal, že byť chápe obavy žalobců z obtíží, jež by je mohly potkat při uplatňování práva u cizozemského soudu, nemůže ani tento argument v otázce mezinárodní příslušnosti soudu pro ně přivodit příznivější rozhodnutí.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) dovolání s tím, že je považují za přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř.
8. Dovolatelé namítají, že odvolací soud pochybil při řešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, a to zda je dána mezinárodní příslušnost soudu České republiky v případě řízení o nahrazení projevu vůle, jímž má být nahrazen souhlas žalovaných s vydáním věci z úschovy.
9. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolatelé spatřují v nesprávné aplikaci nařízení Brusel I bis odvolacím soudem a v porušení zásady perpetuatio fori ve smyslu § 11 o. s. ř.
10. Dovolatelé odkazují na ustanovení § 299 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), dle něhož je pro řízení o nahrazení souhlasu podle odst. 1 tohoto ustanovení příslušný soud, u něhož probíhá řízení o úschově. Podle dovolatelů se tak jedná o zvláštní druh řízení, který nevyvěrá z hmotněprávního vztahu mezi žalobci a žalovanými, a proto nelze aplikovat pravidla stanovená v nařízení Brusel I bis pro určení státu, jehož soudy jsou příslušné k projednání a rozhodnutí dané věci. Teleologickým výkladem uvedeného ustanovení lze dovodit, že smyslem a účelem tohoto odstavce byl bezesporu přenos příslušnosti soudu k projednání věci na ten soud, který řízení o úschově vedl. Lze tedy dovodit, že soud přijetím věci do úschovy de facto aproboval svou pravomoc ve věci rozhodnout i v případě řízení o nahrazení projevu vůle.
11. V případě posouzení věci tak, jak to učinily soudy nižšího stupně, by dovolatelé ve věci, ve které je explicitně v ustanovení § 299 z. ř. s. stanovena příslušnost Okresního soudu v Českých Budějovicích, byli nuceni žalovat žalované u jejich obecného soudu ve Francii. Za situace, kdy se jedná o řízení o vydání věci z úschovy, by se žalobci za respektování právního názoru soudu dostali do situace, kdy nelze dle jejich názoru aplikovat kolizní normu Řím I [nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy], která řeší otázku závazkových vztahů, a ani kolizní normu Řím II [nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy], která řeší otázky mimosmluvních vztahů, a je tedy dle názoru dovolatelů jednoznačné, že francouzský soud by dospěl k aplikaci francouzského práva dle pravidla lex fori. V situaci, kdy je českým soudem vedeno řízení o úschově dle českého práva, pak u věci, která se nachází v úschově v České republice, tento český soud uzavírá, že řízení, které je s tímto imanentně spjato a je od něj odvozeno, tj. řízení ve smyslu ustanovení § 299 z. ř. s., má být vedeno ve Francii dle francouzského práva. Dovolatelé uvedené řešení považují za nonsens a za nesprávné procesní řešení situace ze strany soudů nižšího stupně, které je fakticky zbavuje právní ochrany, nehledě na to, že by se tímto řešením opět neúměrně prodloužila celková doba soudního sporu.
12. Dle názoru dovolatelů je pro příslušnost českých soudů rozhodná skutečnost, že věc byla svěřena do úschovy Okresního soudu v Českých Budějovicích ve smyslu ustanovení § 80 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Při respektování zásady perpetuatio fori přitom musí být tato příslušnost dána i pro řízení, jež je od řízení o úschově odvozeno.
13. Dovolatelé uzavírají, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné a proto navrhují, aby je Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, příp. aby zrušil též rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
14. Žalovaní se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřili.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobců rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
16. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
17. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
19. Dovolání je přípustné, když otázka, zda je dána mezinárodní příslušnost soudů České republiky dle nařízení Brusel I bis v případě řízení o nahrazení projevu vůle, jímž má být nahrazen souhlas žalovaných s vydáním věci zajištěné orgány činnými v trestním řízení z úschovy, nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
20. Dovolací soud usnesením ze dne 7. 6. 2023, č. j. 23 Cdo 511/2022-266, s odkazem na čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie předložil Soudnímu dvoru Evropské unie (dále též jen „SDEU“) dvě předběžné otázky (výrok I) a řízení přerušil na dobu do rozhodnutí SDEU o těchto předběžných otázkách (výrok II). Konkrétně dovolací soud předložil SDEU následující otázky: 1. Musí být článek 1 odst. 1 nařízení Brusel I bis vykládán v tom smyslu, že řízení o nahrazení souhlasu žalovaného s vydáním věci z úschovy soudu, jež je řízením incidenčním ve vztahu k řízení o soudní úschově zahájenému uložením věci zajištěné orgány činnými v trestním řízení do této úschovy, spadá pod pojem „věci občanské a obchodní“ ve smyslu uvedeného ustanovení? 2. Pro případ, že bude první otázka zodpovězena kladně, musí být článek 8 odst. 2 nařízení Brusel I bis vykládán v tom smyslu, že žaloba na nahrazení souhlasu s vydáním věci z úschovy soudu, podaná jedním z účastníků řízení o úschově, v níž je předmětná věc uložena, proti jinému účastníku tohoto řízení, představuje žalobu ve smyslu uvedeného ustanovení?
21. Uvedené usnesení dovolací soud odůvodnil tím, že v projednávané věci je nezbytné zodpovědět, zda mají české soudy mezinárodní příslušnost k jejímu rozhodnutí. Spornou se přitom stala otázka, zda je k určení této příslušnosti třeba postupovat dle nařízení Brusel I bis a zda lze na základě jeho pravidel založit příslušnost českých soudů.
22. O předložených předběžných otázkách SDEU rozhodl rozsudkem ze dne 4. 10. 2024, ve věci Mahá, C-494/23.
23. Nejvyšší soud proto předně rozhodl podle § 111 odst. 2 věty druhé o. s. ř. o pokračování v dovolacím řízení, neboť překážka, pro kterou bylo dovolací řízení přerušeno, odpadla.
24. Poté Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Rozhodná vnitrostátní právní úprava
25. Dle § 80 odst. 1 trestního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2023, není-li věci, která byla vydána nebo odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Byla-li věc v mezidobí prodána, s částkou za ni strženou se naloží obdobně podle věty první až třetí. Pokud osoba, která má na věc právo, ji přes opakovanou výzvu nepřevezme, bude věc prodána a částka za ni stržená bude uložena do úschovy soudu; věc bezcenná se zničí.
26. Dle § 80 odst. 3 trestního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2023, rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 činí předseda senátu, v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán. Proti rozhodnutí o vrácení a vydání věci, jakož i o uložení do úschovy je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.
27. Dle § 298 odst. 1 z. ř. s., ve znění účinném od 1. 1. 2014, předmět úschovy vydá soud příjemci na jeho žádost. Jestliže ke složení došlo proto, že někdo jiný než příjemce uplatňuje právo na vydání předmětu úschovy nebo že někdo jiný, jehož souhlasu je třeba, nesouhlasí s vydáním předmětu úschovy příjemci, je k vydání předmětu úschovy zapotřebí souhlasu všech účastníků a osoby, pro jejíž nesouhlas s plněním došlo ke složení do úschovy. Souhlasu složitele je však třeba jen tehdy, bylo-li plnění složeno pro neznámého věřitele.
28. Dle § 299 z. ř. s., ve znění účinném od 1. 1. 2014, byl-li souhlas s vydáním předmětu úschovy odepřen, lze jej nahradit pravomocným rozsudkem soudu, kterým bylo rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval, je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli (odst. 1). Pro řízení o nahrazení souhlasu podle odstavce 1 je příslušný soud, u něhož probíhá řízení o úschově (odst. 2).
29. Dle § 300 z. ř. s., ve znění účinném od 1. 1. 2014, přijímá-li soud do úschovy věci v případech stanovených jinými právními předpisy, řídí se ustanoveními příslušného právního předpisu, a není-li jich, ustanoveními § 289 až 302, a to přiměřeně podle povahy úschovy a jejího účelu.
30. Dle § 88 písm. d) o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2014, namísto obecného soudu, popřípadě namísto soudu uvedeného v § 85a, je k řízení příslušný soud, u něhož probíhá řízení o úschovách, jde-li o rozhodnutí, že ten, kdo odporoval vydání předmětu úschovy žadateli, je povinen s ním souhlasit.
31. Dle § 6 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém, ve znění účinném od 1. 1. 2014, pravomoc českých soudů je dána, jestliže je podle procesních předpisů pro řízení místně příslušný soud na území České republiky, pokud z ustanovení tohoto zákona nebo jiného právního předpisu nevyplývá něco jiného.
Rozhodné unijní právo
32. Dle hlavy I Úmluvy ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Bruselská úmluva) se tato úmluva vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu.
33. Dle čl. 1 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, které platilo do 9. 1. 2015 a bylo zrušeno nařízením Brusel I bis, se toto nařízení vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu. Nevztahuje se zejména na věci daňové, celní a správní.
34. Dle bodu 10 odůvodnění nařízení Brusel I bis oblast působnosti tohoto nařízení by měla zahrnovat všechny hlavní věci spadající do oblasti občanského a obchodního práva kromě určitých přesně stanovených záležitostí, zejména vyživovacích povinností, které by měly být vyloučeny z působnosti tohoto nařízení vzhledem k přijetí nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností.
35. Dle čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel I Bis se toto nařízení vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu. Nevztahuje se zejména na daňové, celní či správní věci ani na odpovědnost státu za jednání a opominutí při výkonu státní moci (acta iure imperii).
36. Dle čl. 26 odst. 1 věty první nařízení Brusel I bis není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní.
Rozhodnutí SDEU
37. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 4. 10. 2024, věc Mahá, C-494/23, nejprve shrnul, že podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel I bis vykládán v tom smyslu, že pod pojem „věci občanské a obchodní“ ve smyslu tohoto ustanovení spadá řízení o žalobě na nahrazení souhlasu žalovaného podané v souvislosti s žádostí o vydání věci z úschovy soudu, které je řízením incidenčním ve vztahu k řízení o úschově věci zajištěné orgány činnými v trestním řízení.
38. SDEU poukázal na to, že podle ustálené judikatury platí, že s cílem zajistit v co nejvyšší možné míře rovnost a jednotu práv a povinností vyplývajících z nařízení Brusel I bis pro členské státy a zúčastněné osoby, je třeba pojem „věci občanské a obchodní“ nevykládat jako pouhý odkaz na vnitrostátní právo některého z dotčených států. Tento pojem musí být považován za pojem autonomní, který je nutno vykládat s ohledem na cíle a systém tohoto nařízení, jakož i na obecné zásady vyvozené ze všech vnitrostátních právních řádů (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 7. května 2020, Rina, C-641/18, EU:C:2020:349, bod 30 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 16. července 2020, Movic a další, C-73/19, EU:C:2020:568, bod 33).
39. I když do působnosti nařízení Brusel I bis mohou spadat určité spory mezi orgánem veřejné správy a osobou soukromého práva, jsou-li předmětem žaloby acta iure gestionis, je tomu jinak, pokud orgán veřejné správy jedná v rámci výkonu veřejné moci (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. října 2021, TOTO a Vianini Lavori, C-581/20, EU:C:2021:808, bod 37 a citovaná judikatura, a ze dne 22. prosince 2022, Eurelec Trading, C-98/22, EU:C:2022:1032, bod 21 a citovaná judikatura). Uplatnění výsad veřejné moci jednou ze stran sporu z důvodu výkonu jejích pravomocí, které jdou nad rámec obecných právních pravidel použitelných na vztahy mezi jednotlivci, totiž takový spor vylučuje z „věcí občanských a obchodních“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel I bis (rozsudky ze dne 6. října 2021, TOTO a Vianini Lavori, C-581/20, EU:C:2021:808, bod 38 a citovaná judikatura, a ze dne 22. prosince 2022, Eurelec Trading, C-98/22, EU:C:2022:1032, bod 22 a citovaná judikatura).
40. Pro účely zjištění, zda určitá věc spadá pod pojem „věci občanské a obchodní“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel I bis, a tedy do působnosti tohoto nařízení, je třeba určit právní vztah existující mezi stranami sporu a jeho předmět, nebo alternativně zkoumat základ podané žaloby a podmínky jejího podání (rozsudky ze dne 6. října 2021, TOTO a Vianini Lavori, C-581/20, EU:C:2021:808, bod 36 a citovaná judikatura, a ze dne 22. prosince 2022, Eurelec Trading, C-98/22, EU:C:2022:1032, bod 23 a citovaná judikatura).
41. V projednávané věci je řízení o žalobě na nahrazení souhlasu s vydáním věci z úschovy soudu řízením, které umožňuje, aby byl chybějící souhlas žalovaného s žádostí o vydání věci z úschovy nahrazen rozhodnutím soudu, a to s cílem určit, jaké osobě má soudní orgán předmět úschovy vydat. Tato žaloba, jejímž základem jsou řízení o zajištění, o němž rozhodly orgány činné v trestním řízení, a řízení o úschově dotčené věci, je nezbytným předpokladem vydání věci z úschovy soudu.
42. Dle SDEU z uvedeného vyplývá, že řízení o nahrazení souhlasu je jak s ohledem na svůj předmět, tak s ohledem na svůj základ neoddělitelně spjato se zajištěním dotčené věci provedeným orgány činnými v trestním řízení a s následným uložením této věci do úschovy, takže jej nelze posuzovat odděleně od těchto řízení. Zajištění věci v rámci trestního řízení a následné uložení této věci do úschovy soudu jsou přitom charakteristickými projevy veřejné moci, a to zejména proto, že orgány činné v trestním řízení o nich rozhodují jednostranně a tato rozhodnutí jsou pro strany sporu závazná. Spor této povahy je totiž následkem uplatnění výsad veřejné moci jednou ze stran sporu z důvodu výkonu jejích pravomocí, které jdou nad rámec obecných právních pravidel použitelných na vztahy mezi jednotlivci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. února 2007, Lechouritou a další, C-292/05, EU:C:2007:102, bod 34). Z toho vyplývá, že jelikož je řízení o žalobě na nahrazení souhlasu řízením, které je incidenční ve vztahu k řízení o soudní úschově věci zajištěné orgány činnými v trestním řízení a předchází vydání této věci z úschovy, je třeba mít za to, že i tato žaloba souvisí s určitým uplatněním výkonu veřejné moci.
43. Uvedený výklad nelze dle SDEU zpochybnit ani tím, že toto předběžné řízení probíhá mezi jednotlivci bez účasti orgánů činných v trestním řízení, že se jedná o řízení, které je svou povahou sporné, a že se jeho průběh řídí ustanoveními civilně-procesních předpisů. K tomu, aby bylo uvedené řízení bez ohledu na povahu příslušných procesních pravidel považováno za řízení vyloučené z působnosti nařízení Brusel I bis, totiž postačuje skutečnost, že postup žadatele o vydání věci z úschovy soudu je důsledkem úkonu, který má svůj původ v aktu veřejné moci. Okolnost, že žaloba je u předkládajícího soudu podána jako žaloba občanskoprávní, neboť směřuje k určení toho, komu má být vydána věc, která byla zajištěna a uložena do úschovy, je v důsledku toho irelevantní (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. února 2007, Lechouritou a další, C-292/05, EU:C:2007:102, bod 41 a citovaná judikatura).
44. SDEU proto dospěl k závěru, že na položenou otázku je třeba odpovědět tak, že čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel I bis musí být vykládán v tom smyslu, že pod pojem „věci občanské a obchodní“ ve smyslu tohoto ustanovení nespadá řízení o žalobě na nahrazení souhlasu žalovaného podané v souvislosti s žádostí o vydání věci z úschovy soudu, které je řízením incidenčním ve vztahu k řízení o úschově věci zajištěné orgány činnými v trestním řízení.
Posouzení v poměrech projednávané věci
45. S ohledem na uvedený závěr SDEU je tedy nutno uzavřít, že předmětné řízení o nahrazení souhlasu s vydáním věci zajištěné orgány činnými v trestním řízení z úschovy soudu nespadá pod pojem „věci občanské a obchodní“ dle čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel I bis, a dané nařízení tak na uvedené řízení není aplikovatelné.
46. Jestliže tedy odvolací soud dospěl k závěru, že v dané věci se jedná o typicky civilní věc spadající do působnosti nařízení Brusel I bis, přičemž podle uvedeného nařízení mezinárodní příslušnost soudů České republiky není dána, a soudu tak nezbývá než se prohlásit za mezinárodně nepříslušný k projednání a rozhodnutí věci a zastavit řízení, je jeho právní posouzení neúplné, tudíž nesprávné.
47. V dalším řízení se tak bude soud znovu zabývat otázkou mezinárodní příslušnosti soudů České republiky, a to zejména s ohledem na ustanovení § 6 zákona o mezinárodním právu soukromém ve spojení s § 299 odst. 2 z. ř. s.
V. Závěr
48. Jelikož z hlediska uplatněného dovolacího důvodu není usnesení odvolacího soudu správné, Nejvyšší soud je podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil spolu se závislým výrokem o náhradě nákladů řízení, a protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, se vztahují i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil je také a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
49. Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-