// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 15.01.2025
Ukončení dohody o vymáhání pohledávky dle § 530 odst. 1 obč. zák.
Ustanovení § 530 odst. 1 obč. zák. postupiteli propůjčuje – při splnění v něm stanovených podmínek – tzv. procesní legitimaci, kterou se rozumí zákonem založené oprávnění domáhat se v řízení s úspěchem práva, jehož není postupitel ve sféře hmotného práva nositelem. V souladu s tím je i judikaturní závěr, že právní skutečnosti rozhodnou ve smyslu ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř. není uzavření dohody o vymáhání pohledávky postupitelem na účet postupníka. Takovou právní skutečností je teprve zánik práva postupitele vymáhat na účet postupníka pohledávku. Na tomto základě pak judikatura dovolacího soudu dovozuje, že právní skutečností, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva vymáhat postoupenou pohledávku (§ 107a o. s. ř. ve spojení s § 530 obč. zák.) z postupitele na postupníka je například zánik tohoto práva postupitele splněním rozvazovací podmínky nebo dohoda postupitele a postupníka o ukončení dohody podle § 530 odst. 1 obč. zák.
Zmíněné závěry se uplatní i v situaci, kdy postupitel na základě dohody s postupníkem podle § 530 odst. 1 obč. vymáhá postoupenou pohledávku v řízení o odpůrčí žalobě. Právní skutečností, s níž právní předpisy v takovém případě spojují převod či přechod práva účastníka řízení, o něž v řízení jde, může být také dohoda o ukončení dohody o vymáhání pohledávky podle § 530 odst. 1 obč. zák.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2045/2024, ze dne 30. 10. 2024
Dotčené předpisy:
§ 107a o. s. ř.
§ 530 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: procesní nástupnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení proti žalovanému domáhá určení, že kupní smlouva ze dne 14. 6. 2011 uzavřená mezi žalovaným a M. B. a darovací smlouva ze dne 3. 6. 2011 uzavřená mezi žalovaným a P. P., jsou vůči němu neúčinné. Dosavadní žalobce P. R., svoji legitimaci dovozoval z dohody o vymáhání postoupené pohledávky podle § 530 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.), obsažené v čl. II odst. 5 smlouvy o postoupení pohledávky, kterou uzavřel dne 7. 11. 2013 s novým žalobcem, P. R. Podáním ze dne 23. 11. 2023 dosavadní žalobce navrhl, aby do řízení na jeho místo vstoupil (shora označený) nový žalobce. Návrh odůvodnil tím, že dne 22. 11. 2023 došlo k uzavření dohody o ukončení zastoupení, přičemž nový žalobce se svým vstupem do řízení souhlasí.
2. Okresní soud v Kroměříži jako soud prvního stupně usnesením ze dne 28. 11. 2023, č. j. 6 C 140/2014-321, připustil, aby na místo dosavadního žalobce P. R., do řízení vstoupil P. R.
3. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, v němž namítl, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení otázky, zda lze podání odpůrčí žaloby zahrnout pod pojem „vymáhání“ uvedený v ustanovení § 530 obč. zák., která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena. Jinak řečeno, žalovaný nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem, který v napadeném rozhodnutí vyšel z právního závěru, že odpůrčí žalobu může na základě § 530 obč. zák. podat postupitel v nepřímém zastoupení postupníka. Podle žalovaného podání odpůrčí žaloby není „vymáháním“ ve smyslu § 530 obč. zák., neboť rozsudek vyhovující odpůrčí žalobě je toliko podkladem pro nařízení exekuce, a to ve spojení s exekučním titulem přisuzujícím předmětnou pohledávku; sám o sobě však nařízení exekuce neumožňuje. Odpůrčí žalobu tak podle žalovaného nelze podat v nepřímém zastoupení. Aktivní legitimace k podání odpůrčí žaloby svědčí podle dovolatele toliko věřiteli (postupníkovi), neboť pouze ten se podle § 42a obč. zák. může domáhat určení neúčinnosti zkracujícího právního úkonu. Uzavřením dohody o vymáhání pohledávky (v čl. II odst. 5 postupní smlouvy) podle žalovaného došlo k „oddělení pohledávky od osoby věřitele“, a dosavadní žalobce tak již v okamžiku podání žaloby nebyl aktivně věcně legitimován. Ukončením uvedené dohody pak nemohla podle žalovaného nastat právní skutečnost, se kterou by byl po zahájení řízení spojen přechod práva či povinnosti (srov. bod VII.1 dovolání). Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) se tak jednoznačně podává, že uvedenou argumentací žalovaný zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle kterého ukončení dohody o vymáhání pohledávky podle § 530 odst. 1 obč. zák. představuje právní skutečnost, na jejímž základě přešlo v řízení o odpůrčí žalobě právo postupitele vymáhat pohledávku zpět na postupníka.
5. Dále žalovaný v dovolání namítá, že jednání dosavadního žalobce představuje zneužití procesního práva, neboť návrh podle § 107a o. s. ř. podal právě za účelem zhojení nedostatku aktivní věcné legitimace, jelikož v případě nepřipuštění vstupu nového žalobce by bylo nutné podat novou žalobu, avšak v mezičase došlo k promlčení uplatněného nároku. O zjevné zneužití procesního práva má dle žalovaného jít rovněž proto, že již smlouvu o postoupení pohledávky dosavadní žalobce uzavřel, aby se jevil jako nemajetný a splnil podmínky oddlužení, zatímco předmětnou pohledávku nadále vymáhal. Přípustnost dovolání pro otázku zneužití úpravy procesního nástupnictví podle § 107a o. s. ř. žalovaný spatřoval v odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, ze které citoval.
6. Na uvedeném základě žalovaný navrhoval, aby dovolací soud k podanému dovolání změnil usnesení odvolacího soudu tak, že se jím mění usnesení soudu prvního stupně tak, že se vstup nového žalobce na místo dosavadního žalobce nepřipouští, eventuálně aby dovolací soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Žalobce se k dovolání žalovaného nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. K otázce zneužití institutu procesního nástupnictví při singulární sukcesi podle § 107a o. s. ř. dovolací soud již v minulosti judikoval, že soud v občanském soudním řízení může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle § 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř. Takový postup je namístě například tehdy, bylo-li by možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu žalobce na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči němu nedobytnou (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 297/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2650/2012, ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2308/2013, ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1807/2018).
13. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradu nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, k zamítnutí návrhu žalobce na postup podle § 107a o. s. ř. nepostačuje, neboť nejistota soudu o poctivosti pohnutek, jež účastníka vedly k postoupení soudně vymáhané pohledávky, k tak zásadnímu odepření procesní ochrany vést nemůže. Proto je vždy zapotřebí, aby si soud pro posouzení poctivosti pohnutek žalobce shromáždil dostatečný podklad a na jeho základě poté učinil jednoznačný závěr, zda cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. je či není zneužití procesní úpravy motivované tím, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3399/2015).
14. V ústavní rovině přijal obdobný závěr také Ústavní soud, jenž zdůraznil v nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř. formalisticky, ale musí též posoudit, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na ustanovení § 2 o. s. ř. (zda nedošlo k účelovému postoupení pohledávky za účelem zneužití procesní úpravy). V poměrech tam posuzované věci k tomu dodal, že „obecné soudy měly dále soustředit svou pozornost i na jiné ze spisu se podávající, resp. úředně dostupné okolnosti, například na nezřetelný důvod postoupení žalované pohledávky, patrný nedostatek typického "komerčního" motivu postoupení, jestliže postupník je současně ovládající společností postupitele, jeho nejasný majetkový a obchodní substrát atd., a na tomto vůbec podezřelém základě se pak měly zabývat otázkou, jaké nepříznivé důsledky – procesním uznáním tvrzeného postoupení žalované pohledávky – mohou pro dané řízení nastat, jmenovitě pak pro procesní pozici žalované stěžovatelky.“
15. V projednávané věci odvolací soud požadavkům shora citované rozhodovací praxe vyhověl, zkoumal-li nejen to, zda jsou po formální stránce naplněny předpoklady ustanovení § 107a o. s. ř. pro vstup nového žalobce do řízení na místo žalobce dosavadního, nýbrž se zabýval i dalšími okolnostmi návrhu žalobce, a to i z hlediska, zda se nejedná o účelové zneužití procesní úpravy. Z uvedeného důvodu odvolací soud rovněž hodnotil, že současný žalobce, P. R., již navrhoval svůj vstup do řízení jako vedlejší účastník na straně žalobce (ovšem jeho vstup do řízení nebyl připuštěn) a že dosavadní žalobce, P. R., v řízení již navrhoval záměnu žalobce podle § 92 odst. 2 o. s. ř., které taktéž nebylo vyhověno. Dospěl-li však odvolací soud k závěru, že ani takto uvedené okolnosti nesvědčí o tom, že by dosavadní žalobce svým návrhem sledoval jiný cíl než vstup nabyvatele práva do řízení, nelze jeho hodnocení ničeho vytknout, a to již proto, že ani předchozí procesní návrhy nesvědčí o snaze dosavadního žalobce vyhnout se případné povinnosti k náhradě nákladů řízení, resp. není ani zřejmé, jaké jiné nepříznivé důsledky mohou ukončením dohody o nepřímém zastoupení postupníka pro procesní pozici žalovaného nastat. Uvedená námitka tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
16. Dovolání je však přípustné ohledně otázky, zda právní skutečností, se kterou právní předpisy spojují převod práva, o něž v řízení jde, může být v řízení o odpůrčí žalobě ukončení dohody o nepřímém zastoupení postupníka při vymáhání postoupené pohledávky postupitelem podle § 530 obč. zák., neboť uvedená otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
17. Dovolání není důvodné.
18. Podle § 530 obč. zák. na žádost postupníka může postupitel vymáhat postoupený nárok sám svým jménem na účet postupníka. Jestliže postoupení pohledávky bylo oznámeno nebo prokázáno dlužníkovi (§ 526), může postupitel pohledávku vymáhat pouze v případě, že ji nevymáhá postupník a postupitel prokáže dlužníkovi souhlas postupníka s tímto vymáháním. (odstavec 1) Vymáhá-li postupitel pohledávku, může dlužník použít své k započtení způsobilé pohledávky, jež má dlužník vůči postupiteli v době jejího vymáhání, nikoliv však pohledávky, jež má vůči postupníkovi. (odstavec 2)
19. Ustálená judikatura dovolacího soudu vychází z toho, že ustanovení § 530 odst. 1 obč. zák. upravuje aktivní legitimaci k vymáhání postoupené pohledávky tím, že dává postupiteli možnost vymáhat pohledávku svým jménem na účet postupníka. Jde v podstatě o zvláštní případ nepřímého zastoupení, při němž postupitel vymáhá pohledávku svým jménem a je oprávněn podat žalobu, v níž požaduje, aby dlužník plnil přímo jemu, a je oprávněn plnění od dlužníka přijmout; po přijetí plnění od dlužníka je povinen veškeré takto získané užitky předat postupníkovi, není-li ujednáno jinak (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2193/2006, uveřejněný pod číslem 100/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2016, sen. zn. 29 NSCR 85/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3794/2018).
20. Z judikatury Nejvyššího soudu týkající se institutu odpůrčí žaloby podle § 42a obč. zák. vyplývá, že rozsudek, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě exekučního titulu vydaného proti dlužníku domáhat nařízení exekuce postižením toho, co odporovaným (vůči věřiteli právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn; sám o sobě však takový rozsudek podkladem pro nařízení exekuce není (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2825/2005). Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v exekučním řízení, a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2285/2000, uveřejněný pod číslem 12/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 21 Cdo 880/2012).
21. V rozhodovací praxi dovolacího soudu byl dále aprobován názor, vyslovený v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2011, sp. zn. 1 VSPH 113/2011 (a uveřejněný pod číslem 131/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), podle kterého dohodl-li se postupitel s postupníkem, že bude vymáhat postoupenou pohledávku svým jménem na účet postupníka (§ 530 odst. 1 obč. zák.), je oprávněn podat též insolvenční návrh vůči dlužníku, přihlásit postoupenou pohledávku do insolvenčního řízení a vykonávat v insolvenčním řízení práva náležející věřiteli postoupené pohledávky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3722/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 29 NSCR 85/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 29 NSCR 80/2017). V konkursních souvislostech byl dovolacím soudem následně přijat závěr, že vystupuje-li v konkursním řízení postupitel na základě dohody podle § 530 obč. zák. v pozici věřitele a na základě rozvrhového usnesení je mu vyplacen výtěžek ze zpeněžení konkursní podstaty, při němž došlo k prodeji věci náležející osobě odlišné od úpadce, je k vydání bezdůvodného obohacení v podobě finančních prostředků přijatých k uspokojení přihlášené pohledávky pasivně věcně legitimován právě postupitel jednající coby konkursní věřitel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3722/2015).
22. Nejvyšší soud nepochybuje, že odpůrčí žalobu podle § 42a obč. zák. jako právní prostředek, jenž věřiteli slouží k tomu, aby v exekučním řízení mohl uspokojit svou vykonatelnou pohledávku z toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, lze zahrnout pod výraz „vymáhat postoupený nárok“, resp. „pohledávku“ použitý v ustanovení § 530 odst. 1 obč. zák. Postupník může mít a má i po převodu pohledávky na jeho osobu různé, zejména hospodářsky motivované důvody k tomu, aby pohledávku po dlužníku sám nevymáhal a aby se jejího vymáhání ujal dohodou podle § 530 odst. 1 obč. zák. postupitel, jakožto původní věřitel dlužníka (srov. BEJČEK, J. Obchodní závazky. Masarykova univerzita, Brno, 1994, s. 158; či MICHNA, L., MICHNA, O. Věcná legitimace cedenta podle § 530 odst. 1 obč. zák. Právní rozhledy, č. 5/2004, s. 184). Bylo by pak proti smyslu uvedené právní úpravy, aby se postupitel na základě dohody podle § 530 odst. 1 obč. zák. sice mohl s úspěchem na dlužníkovi žalobou domáhat plnění postoupené pohledávky, avšak odpůrčí žalobu proti osobě, která měla z odporovatelného jednání prospěch (odpůrci), by byl přes existenci dohody podle § 530 odst. 1 obč. zák. nucen podat výlučně postupník, o jehož věřitelské pozici dlužník (ani odpůrce) nemusí mít vědomost a sám postupník nejeví o podání odpůrčí žaloby vlastním jménem (především hospodářský) zájem. Jak žaloba na plnění, tak žaloba odpůrčí přitom sledují stejný cíl, tj. domoci se uspokojení pohledávky věřitele, a to případně i proti vůli dlužníka, resp. odpůrce.
23. Uvedený výklad výrazu „vymáhat“ ve smyslu § 530 odst. 1 obč. zák. podporuje rovněž použití prostředků logické a gramatické interpretace, ze kterých neplyne omezení použitelnosti vykládaného ustanovení pouze na řízení vedená postupitelem vůči dlužníku v situaci, kdy zákon nestanoví, vůči komu je postupitel oprávněn postoupenou pohledávku svým jménem na účet postupníka vymáhat. Ve prospěch zde přijatého výkladu ostatně svědčí i výše citovaná judikatura, podle níž je postupitel na základě dohody s postupníkem podle § 530 odst. 1 obč. zák. oprávněn podat insolvenční návrh vůči dlužníku, přihlásit postoupenou pohledávku do insolvenčního řízení a vykonávat v insolvenčním řízení práva náležející věřiteli postoupené pohledávky (srov. R 131/2011), resp. dle které je postupitel na základě § 530 odst. 1 obč. zák. pasivně věcně legitimován i v řízení o žalobě z lepšího práva podané třetí osobou (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3722/2015). Ani z citované judikatury dovolacího soudu se nepodává, že by výraz „vymáhat postoupený nárok“, resp. „pohledávku“, použitý v § 530 odst. 1 obč. zák., byl omezen výlučně na řízení o žalobě na plnění vedené postupitelem proti dlužníkovi.
24. Je-li postupitel legitimován na základě dohody s postupníkem uzavřené podle § 530 odst. 1 obč. zák. k vymáhání postoupené pohledávku rovněž v řízení o odpůrčí žalobě, je třeba vyřešit otázku, s jakou právní skutečností právní předpisy v takovém případě spojují převod nebo přechod práva vymáhat postoupenou pohledávku (§ 107a o. s. ř. ve spojení s § 530 odst. 1 obč. zák.) z postupitele na postupníka.
25. Podle ustanovení § 107a o. s. ř., má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 o. s. ř. (odstavec 1). Soud návrhu vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2).
26. V usnesení ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 1456/2005, Nejvyšší soud vyslovil, že uzavře-li postupitel s postupníkem dohodu ve smyslu ustanovení § 530 odst. 1 obč. zák., neplyne aktivní věcná legitimace žalobce (postupitele) z toho, že je nositelem hmotného práva, o něž v řízení jde (věřitelem uplatněné pohledávky), nýbrž právě a jen z dohody o vymáhání postoupeného nároku. K tomu Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. 10. 2016., sp. zn. 29 NSCR 111/2014, doplnil, že uzavřením dohody postupníka (nového věřitele) s postupitelem (původním věřitelem) podle § 530 odst. 1 obč. zák. o tom, že postupitel bude vymáhat postoupený nárok sám svým jménem na účet postupníka, nepřichází postupník o postavení věřitele (nabyvatele postoupené pohledávky) v rovině hmotného práva. Jinak řečeno, dohoda s postupitelem dle § 530 odst. 1 obč. zák. nezbavuje postupníka (nového věřitele pohledávky podle hmotného práva) možnosti i tak přikročit k vymáhání postoupené pohledávky svým jménem a na svůj účet.
27. Ve shodě s těmito závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu je i stanovisko odborné literatury, podle níž ustanovení § 530 odst. 1 obč. zák. postupiteli propůjčuje – při splnění v něm stanovených podmínek – tzv. procesní legitimaci, kterou se rozumí zákonem založené oprávnění domáhat se v řízení s úspěchem práva, jehož není postupitel ve sféře hmotného práva nositelem (HANDLAR, J. In FIALA, J., KINDL, M. et. Al. Občanský zákoník. Komentář. II. díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 975). V souladu s tím je i judikaturní závěr, že právní skutečnosti rozhodnou ve smyslu ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř. není uzavření dohody o vymáhání pohledávky postupitelem na účet postupníka. Takovou právní skutečností je teprve zánik práva postupitele vymáhat na účet postupníka pohledávku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1711/2013). Na tomto základě pak judikatura dovolacího soudu dovozuje, že právní skutečností, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva vymáhat postoupenou pohledávku (§ 107a o. s. ř. ve spojení s § 530 obč. zák.) z postupitele na postupníka je například zánik tohoto práva postupitele splněním rozvazovací podmínky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 1456/2005) nebo dohoda postupitele a postupníka o ukončení dohody podle § 530 odst. 1 obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1202/2013).
28. Zmíněné závěry se uplatní i v situaci, kdy postupitel na základě dohody s postupníkem podle § 530 odst. 1 obč. vymáhá postoupenou pohledávku v řízení o odpůrčí žalobě. Právní skutečností, s níž právní předpisy v takovém případě spojují převod či přechod práva účastníka řízení, o něž v řízení jde, může být také dohoda o ukončení dohody o vymáhání pohledávky podle § 530 odst. 1 obč. zák.
29. V poměrech projednávané věci tak odvolací soud nepochybil, jestliže dohodu dosavadního žalobce jako postupitele a nového žalobce jako postupníka ze dne 22. 11. 2023, jíž došlo k ukončení dohody o vymáhání pohledávky dosavadním žalobcem (obsažené v čl. II odst. 5 postoupní smlouvy), posoudil jako právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod práva postupitele vymáhat pohledávku v odpůrčím řízení na postupníka.
30. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že právní závěry odvolacího soudu uvedené v bodě 35 odůvodnění napadeného rozhodnutí, které se týkají hodnocení skutečnosti, že žalobce jako postupník se na základě pravomocného usnesení exekučního soudu stal v exekučním řízení oprávněným namísto postupitele, nebyly dovoláním napadeny, a dovolacímu soudu tedy nikterak nepřísluší je přezkoumávat (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
31. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádné takové vady Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal.
V. Závěr
32. Dovolací soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
33. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
30. O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť toto rozhodnutí není rozhodnutím, kterým se řízení končí (§ 243b ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř.), a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Autor: -mha-