// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 27.11.2024

K náležitostem žaloby pro výzvu podle § 114b o.s.ř.

I. Žaloba, která je projednatelná, včetně toho, že obsahuje vylíčení rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), však ještě nemusí být žalobou, na jejímž základě lze v ní uplatněnému požadavku vyhovět; tomu může bránit (a to i pro účely vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání) okolnost, že v žalobě nebyly vylíčeny všechny právně významné skutečnosti (tak, aby uplatněné právo vyplývalo ze skutečností uvedených žalobcem). Určení všech skutečností významných pro rozhodnutí věci závisí na právní kvalifikaci skutku soudem. Které skutečnosti jsou právně významné, je dáno skutkovou podstatou právní normy, jež má být ve věci aplikována.

II. Ve sporech o odpůrčí žalobě podle § 240 a § 241 insolvenčního zákona musí žalobce - insolvenční správce (tam, kde má jít o právní jednání, které dlužník učinil ve prospěch osoby, která s ním tvoří koncern) alespoň v základních bodech splnit povinnost tvrzení (unést břemeno tvrzení) ohledně existence koncernu, zejména ohledně existence základních podmínek jednotného řízení dle § 79 odst. 2 z. o. k. (o rozhodujícím vlivu řídící osoby, o vlivu na činnost řízené osoby, dlouhodobosti, prosazování koncernových zájmů, jednotné politice koncernu a koordinaci a koncepčním řízení alespoň jedné z významných složek nebo činností v rámci podnikání koncernu). Pokud žaloba tato konkrétní tvrzení neobsahuje, nelze na základě fikce uznání nároku vydat rozsudek pro uznání, protože nebyly vylíčeny všechny právně významné skutečnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 136/2023, ze dne 3. 10. 2024

vytisknout článek

Dotčené předpisy:
§ 114b o. s. ř.
§ 240 IZ
§ 241 IZ

Kategorie: rozsudek pro uznání; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

(…)

II. Dovolání a vyjádření k němu

22. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí jednak na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Jde o následující otázky:

[1] Má kvalifikovaná výzva dle § 114b o. s. ř. nebo alespoň odůvodnění rozsudku pro uznání obsahovat posouzení, zda vydání kvalifikované výzvy vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu?

[2] Jaké jsou náležitosti žaloby, jejichž splnění je nezbytným předpokladem pro vydání tzv. kvalifikované výzvy dle § 114 b o. s. ř. k tomu, aby případně nastaly účinky uznání nároku a aby bylo možné ve věci vydat rozsudek pro uznání?

[3] Je nutné v rámci žalobních tvrzení o rozhodných skutečnostech vymezovat (v odpůrčí žalobě) jednotlivé formy podnikatelských uskupení v souladu s legální definicí jejich pojmů?

23. Dovolatel namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

24. Dovolatel má rozsudek odvolacího soudu za zjevně nesprávný a současně za nedostatečně odůvodněný, „krajně nepřesvědčivý“ a v konečném důsledku za ústavně nekonformní. Namítá, že vlastní odůvodnění napadeného rozhodnutí sestávalo v podstatné části toliko v souhrnu obecných závěrů odvolacího soudu, které nebyly individualizovány na konkrétní okolnosti posuzované věci a v jejichž rámci odvolací soud v podstatné míře rezignoval na zaujetí stanoviska k jeho konkrétní argumentaci. Převážně obecné závěry odvolacího soudu byly doplněny odkazy na judikaturu, která přinejmenším z části byla zvolena nepřiléhavě a v určitém rozsahu ji odvolací soud nesprávně interpretoval. Odvolací soud současně nezaujal stanovisko ke konstantní judikatuře, na kterou odkazoval v odvolání. Zejména však dovolatel namítá, že odvolací soud pominul samotný základ jeho odvolacích námitek (že ignoroval jeho konkrétní argumentaci).

(…)

III. Přípustnost dovolání

50. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

51. Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení (dovoláním otevřených) otázek týkajících se výzvy podle § 114b o. s. ř. a náležitostí (insolvenční) odpůrčí žaloby pro účely založení fikce uznání nároku dle § 153a odst. 3 o. s. ř. jde o věc dovolacím soudem zčásti neřešenou.

IV. Důvodnost dovolání

52. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval především tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

53. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

54. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu, insolvenčního zákona, zákona o obchodních korporacích a zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:

§ 79 (o. s. ř.)

(…)

§ 101 (o. s. ř.)

(…)

§ 114b (o. s. ř.)

(…)

§ 153a (o. s. ř.)

(…)

§ 157 (o. s. ř.)

(…)

§ 169 (o. s. ř.)

(…)

§ 202 (o. s. ř.)

(…)

§ 205b (o. s. ř.)

(…)

§ 240 (insolvenčního zákona)

§ 241 (insolvenčního zákona) Neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů

(…)

§ 74 z. o. k.

(…)

§ 79 (z. o. k.)

(…)

§ 22 (o. z.)

(…)

55. Ve výše uvedené podobě platila citovaná ustanovení (s výjimkou části věty za středníkem v § 114b odst. 1 o. s. ř.) od 18. března 2021, kdy insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek a později nedoznala změn. Ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. v části věty za středníkem (co do přidaných slov „ , nebo je-li žalovaným ke dni zahájení řízení nebo ke dni vstupu do řízení nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti“) platí v citované podobě od 1. července 2021 a později nedoznalo změn).

56. V ustaveném právním rámci Nejvyšší soud úvodem též poznamenává, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nahradil s účinností od 1. ledna 2014 pojem „právní úkon“ dle § 34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, pojmem „právní jednání“ (srov. § 545 a násl. o. z.). Ve stejném duchu je proto třeba pro rozhodné období interpretovat slovní spojení „právní úkon“ v § 111 a v § 235 a násl. insolvenčního zákona. Srov. i § 3028 odst. 3 o. z. a argumentaci obsaženou k terminologii např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 113/2018, uveřejněném pod číslem 27/2021 Sb. rozh. obč. Při absenci podkladů pro jiný závěr bude Nejvyšší soud při svých úvahách v této věci dále používat terminologii zavedenou s účinností od 1. ledna 2014. K dovoláním otevřeným právním otázkám pak Nejvyšší soud činí následující závěry:

K otázce č. 1 (K posouzení, zda vydání výzvy podle § 114b o. s. ř. vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu)

57. Náležitostmi výzvy podle § 114b o. s. ř. se Nejvyšší soud zabýval již v důvodech rozsudku ze dne 29. července 2019, sen. zn. 29 ICdo 108/2017, uveřejněného pod číslem 31/2020 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 31/2020“). V něm uzavřel, že usnesení (kvalifikovaná výzva) dle § 114b odst. 1 o. s. ř. není usnesením, jímž se upravuje vedení řízení, což plyne již z toho, že v ustanovení v § 202 odst. 1 o. s. ř., obsahujícím výčet usnesení, proti kterým není přípustné odvolání, je toto usnesení zmíněno samostatně (srov. § 202 odst. 1 písm. a/ a h/ o. s. ř.). Zjevně však nejde o rozhodnutí (usnesení) „ve věci samé“ (R 31/2020, odstavec 59. odůvodnění).

58. Ustanovení § 169 odst. 1 o. s. ř. vymezuje obecné náležitosti usnesení pro případ, že není „stanoveno jinak“. Obsahové náležitosti kvalifikované výzvy dle § 114b odst. 1 o. s. ř. pak vymezuje (odlišně od obecné úpravy) ustanovení § 114b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř. tak, že:

[1] V usnesení soud žalovanému uloží, aby se podáním ve stanovené lhůtě vyjádřil, a to tak, že buď žalobou uplatněný nárok zcela uznává, anebo (i tehdy, jestliže tento nárok uznává jen zčásti) vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svou obranu (§ 114b odst. 1 o. s. ř.).

[2] Současně soud žalovanému uloží, aby splnil svou povinnost důkazní, tedy aby označil důkazy, jejichž prostřednictvím hodlá prokázat svá skutková tvrzení, a aby k vyjádření připojil listinné důkazy (§ 114b odst. 1 o. s. ř.).

[3] K podání vyjádření určí soud v usnesení lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení (§ 114b odst. 2 věta první o. s. ř.).

[4] Usnesení musí obsahovat poučení ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř., tedy poučení, že nevyjádří-li se žalovaný bez vážného důvodu včas na výzvu soudu podle odstavce 1 a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává (§ 114b odst. 5 o. s. ř.).

Srov. k tomu R 31/2020, odstavec 60. odůvodnění.

59. Poměřováno obsahovými náležitostmi popsanými v předchozím odstavci splňuje kvalifikovaná výzva v dané věci (usnesení insolvenčního soudu ze dne 26. října 2022, č. j. 4 ICm 640/2022-8) požadavky kladené na ni zákonem jak z pohledu toho, co a na jakém základě žalovanému ukládá (vyjádřit se k žalobě a označit, případně též předložit, důkazy pro svá tvrzení, pro případ, že nárok zcela nebo zčásti neuzná), tak z pohledu toho, v jaké lhůtě tak má učinit (do 30 dnů od doručení usnesení) a jaké procesní sankce mohou následovat, nevyjádří-li se v určené lhůtě, případně nesdělí-li v určené lhůtě, jaký vážný důvod mu ve vyjádření brání (bude se mít za to, že nárok, který je proti němu uplatňován, uznává). Účelem takto formulované (kvalifikované) výzvy je zajistit řádnou přípravu prvního jednání ve sporném řízení ve věci, jejíž povaha, nebo jejíž okolnosti vyžadují znalost procesního postoje žalovaného (zahrnujícího též jeho skutkové a právní námitky) tak, aby při prvním jednání bylo možné věc nejen projednat, ale také rozhodnout (srov. obdobně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sp. zn. 23 Cdo 760/2015, uveřejněného pod číslem 76/2016 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 76/2016“).

60. Požadavek, aby kvalifikovaná výzva obsahovala odůvodnění toho, proč byla vydána (odůvodnění, proč její vydání vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu), ze zákona neplyne (občanský soudní řád takovou náležitost kvalifikované výzvy nepředepisuje) a není odvoditelný ani z účelu, jemuž výzva slouží.

61. Povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout. Okolnosti případu pak odůvodňují vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména v takovém sporu, kdy dosavadní poznatky ukazují, že – ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska zjišťování skutkového stavu mimořádně obtížnou – tu jsou takové mimořádné skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto. Ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. vyloučeno. Srov. k tomu v literatuře shodně např. dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009 (dále jen „Komentář“), str. 790-791, a v judikatuře např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2250/2012, uveřejněného pod číslem 108/2014 Sb. rozh. obč., nebo (opět) důvody R 76/2016.

62. Vydá-li soud kvalifikovanou výzvu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. tam, kde není spojena s platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může výzva vyvolat (v případě, že se žalovaný v určené lhůtě nevyjádří) fikci uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. jen tehdy, šlo-li o výzvu vydanou proto, že to vyžadovala „povaha věci“ nebo „okolnosti případu“ (jimiž mohou být i jiné skutečnosti než ty, které vyplývají z žaloby – srov. opět R 76/2016). Je-li na základě kvalifikované výzvy vydané podle § 114b odst. 1 o. s. ř. vydán rozsudek pro uznání proto, že na základě zmeškání žalovaného nastala fikce uznání nároku (§ 153a odst. 3 o. s. ř.), lze námitku, že nebyly splněny předpoklady pro vydání kvalifikované výzvy, jelikož její vydání nevyžadovala povaha věci ani okolnosti případu, uplatnit jako kvalifikovaný odvolací důvod ve smyslu § 205b o. s. ř. Rozmnožovat náležitosti kvalifikované výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř. o odůvodnění toho, proč její vydání vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu, valného smyslu nedává, když odvolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 202 odst. 3 o. s. ř.) a proti výzvě samotné není odvolání přípustné (§ 202 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).

63. Nejvyšší soud tedy pro účely odpovědi na otázku č. 1 uzavírá, že k náležitostem kvalifikované výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř. nepatří odůvodnění toho, proč její vydání vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu.

64. Obdobně to platí (tam, kde před vydáním rozsudku pro uznání není zapotřebí reagovat na námitku žalovaného, že fikce uznání nároku nenastala, jelikož vydání kvalifikované výzvy nevyžadovala povaha věci ani okolnosti případu) pro odůvodnění rozsudku pro uznání (jehož obsahové náležitosti omezuje § 157 odst. 3 o. s. ř. jen na uvedení předmětu řízení a stručné důvody, pro které rozhodl soud rozsudkem pro uznání). I při takto strukturovaném odůvodnění je závěr o splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání (ať již v textu takového odůvodnění formulovaný výslovně nebo prostřednictvím poukazu na příslušná ustanovení občanského soudního řádu dovolující soudu rozhodnout podle uznání) současně závěrem, jímž soud navenek dává najevo, že nenalezl překážky, jež mu brání rozhodnout o věci podle uznání [srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněný pod číslem 106/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 106/2013“)]. Neuvede-li soud v rámci odůvodnění rozsudku pro uznání založeného na fikci uznání výslovně ničeho o tom, proč vydání kvalifikované výzvy vyžadovala povaha věci nebo okolnosti případu, pak pro účely odvolacího přezkumu odvolací soud posuzuje, zda povaha věci nebo okolnosti případu dovolující vydání kvalifikované výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř. plynou ze spisu (podle stavu v době vydání kvalifikované výzvy).

65. Zbývá doplnit, že Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že podle stavu spisu v době vydání kvalifikované výzvy umožňovala její vydání povaha věci; u odpůrčích nároků se typová obtížnost věci předpokládá a nárok uplatněný odpůrčí žalobou v této věci tento předpoklad potvrzuje (není výjimkou z něj).

66. Dovolání tak potud není důvodné.

K otázce č. 2 (K náležitostem žaloby pro výzvu podle § 114 b o. s. ř.)

67. Dovolacím námitkám k otázce č. 2 předcházela výhrada (pochybnost) dovolatele, zda příslušná právní úprava kvalifikované výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř. je v souladu s evropskými principy spravedlivého procesu (srov. reprodukci dovolání v odstavci 28. odůvodnění shora). K tomu budiž uvedeno (jak správně poznamenal již odvolací soud), že shora označený nález pléna Ústavního soudu neměl předmětnou úpravu za odporující ústavnímu pořádku České republiky (což se promítlo v zamítnutí návrhu na zrušení § 114b odst. 5 o. s. ř. a slov „§ 114b odst. 5“ v § 153a odst. 3 o. s. ř.). Ve shodě s nálezem pléna nesdílí dovolatelův názor, že by daná úprava mohla odporovat „evropským principům spravedlivého procesu“, ani Nejvyšší soud.

68. Dovolací námitky k otázce č. 2 lze dále obecně shrnout tak, že kvalifikovaná výzva podle § 114b odst. 1 o. s. ř. neměla být vydána, jelikož žaloba byla vadná (z příčin popsaných v dovolání).

69. K této argumentaci lze obecně uzavřít, že podle uznání nebo podle fikce uznání soud rozhodne bez ohledu na to, zda jsou tvrzení žalobce podložena důkazy, zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se jeví požadavky žalobce jako nedůvodné. Je-li žaloba pro vady neprojednatelná nebo zjevně bezdůvodná, není přípustné, aby byl žalovaný vyzván k vyjádření kvalifikovanou výzvou podle § 114b odst. 1 o. s. ř., neboť to neodůvodňují povaha věci a ani okolnosti případu a nemohou být též splněny zákonné předpoklady pro rozhodnutí věci platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, nebo aby bylo nařízeno přípravné jednání; o takové žalobě proto nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.; srov. v literatuře shodně např. opět Komentář, str. 1044-1045, a v judikatuře např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2003, sp. zn. 29 Odo 296/2003, uveřejněného pod číslem 41/2004 Sb. rozh. obč., nebo R 31/2020, odstavec 69. odůvodnění (ke zjevné bezdůvodnosti žaloby), jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2003, pod číslem 153, anebo (opět) R 106/2013 (k podmínkám řízení a k vadám žaloby, které brání pokračování v řízení).

70. K náležitostem žaloby lze uvést, že žaloba musí obsahovat − jak plyne z ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. – (mimo jiné) též vylíčení rozhodujících skutečností a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá. Rozhodujícími skutečnostmi se přitom ve smyslu označeného ustanovení rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením § 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. V literatuře srov. shodně např. Komentář, str. 505, a v judikatuře např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 85/2002, uveřejněného pod číslem 57/2003 Sb. rozh. obč.

71. Žaloba, která je projednatelná, včetně toho, že obsahuje vylíčení rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), však ještě nemusí být žalobou, na jejímž základě lze v ní uplatněnému požadavku vyhovět; tomu může bránit (a to i pro účely vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání) okolnost, že v žalobě nebyly vylíčeny všechny právně významné skutečnosti (tak, aby uplatněné právo vyplývalo ze skutečností uvedených žalobcem); srov. v literatuře Komentář, str. 652, a v judikatuře např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 2003, pod číslem 35. Určení všech skutečností významných pro rozhodnutí věci závisí na právní kvalifikaci skutku soudem. Které skutečnosti jsou právně významné, je dáno skutkovou podstatou právní normy, jež má být ve věci aplikována (srov. opět Komentář, str. 652).

72. Poměřováno shora formulovanými závěry, žaloba (ze 17. března 2022, č. l. 2 až 4) nepostrádá vylíčení rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 1 o. s. ř.). Zbývá tak prověřit (v návaznosti na dovolací námitky), zda v situaci, kdy před vydáním kvalifikované výzvy dle § 114b odst. 1 o. s. ř. nebyla doplňována žalobní tvrzení, byly žalobou uplatněny (vylíčeny) všechny právně významné skutečnosti (tak, že uplatněné právo vyplývalo ze skutečností uvedených žalobcem). V žalobě uplatněná tvrzení lze pro účely takového posouzení (prověření) stručně rekapitulovat tak, že:

[1] Insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno 19. ledna 2021 (správně se tak stalo již o den dříve, kdy insolvenční návrh došel insolvenčnímu soudu).

[2] Usnesením ze dne 18. března 2021 insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil žalobce.

[3] Kupní smlouvou ze dne 21. listopadu 2019 prodal dlužník nemovitosti žalovanému za částku 4.807.859,75 Kč.

[4] Společníky žalovaného jsou D. Z. (dále jen „D. Z.“) a J. Z (dále jen „J. Z.“), každý s podílem ve výši 50 %. D. Z a J. Z. jsou i jednateli žalovaného se samostatným jednatelským oprávněním.

[5] D. Z. a J. Z. jsou společníky dlužníka, každý s podílem ve výši 25 %. D. Z a J. Z. jsou i jednateli dlužníka.

[6] Dlužník měl od žalovaného pronajaty své hlavní výrobní stroje a žalovaný mu poskytoval zápůjčky.

[7] Shora uvedené skutečnosti o úzkém personálním a majetkovém propojení osob dlužníka a žalovaného (ad [4] až [6]) svědčí o tom, že dané osoby spolu tvoří koncern, což platilo i v době uzavření kupní smlouvy.

[8] Kupní smlouva představuje právní úkon bez přiměřeného protiplnění podle § 240 insolvenčního zákona, když nemovitosti v minulosti byly oceněny znaleckým posudkem ze dne 22. ledna 2017 na částku 6.620.000 Kč a kupní cena je tak podstatně nižší (o 30 %) než obvyklá cena nemovitostí ve výši 6.620.000 Kč.

[9] Kupní smlouva představuje zvýhodňující právní úkon podle § 241 insolvenčního zákona, když podle článku IV kupní smlouvy kupní cena byla uhrazena započtením označených pohledávek žalovaného za dlužníkem.

[10] Dlužník měl v době uzavření kupní smlouvy řadu splatných i nesplatných závazků vůči dalším věřitelům (3 jsou dále označeni), jejichž uspokojení v konkursu bude mizivé.

[11] V důsledku započtení pohledávek žalovaného na kupní cenu se žalovanému dostalo vyššího uspokojení, než jaké by se mu dostalo v konkursu.

73. Ve sporu o určení neúčinnosti právního jednání bez přiměřeného protiplnění ve smyslu § 240 insolvenčního zákona nese žalobce (insolvenční správce dlužníka jako jediná k tomu legitimovaná osoba dle § 239 odst. 1 insolvenčního zákona) břemeno tvrzení ohledně toho, že:

[1] Šlo o právní jednání, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (§ 240 odst. 1 insolvenčního zákona).

[2] Dlužník učinil právní jednání (účinky právního jednání nastaly) v rozhodné době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení (§ 240 odst. 3 insolvenčního zákona).

[3] Šlo o právní jednání, které dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo o právní jednání, které vedlo k dlužníkovu úpadku (§ 240 odst. 2 věta první insolvenčního zákona).

74. Má-li žalobce za to, že dlužník učinil právní jednání ve prospěch osoby jemu blízké nebo osoby, která s ním tvoří koncern, pak nese břemeno tvrzení ohledně toho, že:

[1] Šlo o právní jednání, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (§ 240 odst. 1 insolvenčního zákona).

[2] Dlužník učinil právní jednání (účinky právního jednání nastaly) v rozhodné době 3 let před zahájením insolvenčního řízení (§ 240 odst. 3 insolvenčního zákona).

[3] Osoba, v jejíž prospěch dlužník učinil právní jednání, je osobou dlužníku blízkou nebo osobou, která s dlužníkem tvoří koncern (§ 240 odst. 2 věta druhá, odst. 3 insolvenčního zákona).

75. Povinnost tvrdit a prokazovat, že šlo o právní jednání, které dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo o právní jednání, které vedlo k dlužníkovu úpadku, v případě, že žalovanou je (má být) osoba dlužníku blízká nebo osoba, která tvoří s dlužníkem koncern, žalobce nemá. Povinnost tvrzení za účelem vyvrácení domněnky, že šlo o právní jednání, které dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (založené § 240 odst. 2 větou druhou insolvenčního zákona), tíží v takovém případě žalovaného (srov. i § 133 o. s. ř.).

76. Ve sporu o určení neúčinnosti zvýhodňujícího právního jednání ve smyslu § 241 insolvenčního zákona nese žalobce (insolvenční správce dlužníka) břemeno tvrzení ohledně toho, že:

[1] Šlo o právní jednání, v jehož důsledku se věřiteli dlužníka (žalovanému) dostalo na úkor ostatních věřitelů dlužníka vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (vedeném na majetek dlužníka) [§ 241 odst. 1 insolvenčního zákona].

[2] Dlužník učinil právní jednání (účinky právního jednání nastaly) v rozhodné době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení (§ 241 odst. 4 insolvenčního zákona).

[3] Šlo o právní jednání, které dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo o právní jednání, které vedlo k dlužníkovu úpadku (§ 241 odst. 2 věta první insolvenčního zákona).

77. Má-li žalobce za to, že dlužník učinil právní jednání ve prospěch osoby jemu blízké nebo osoby, která s ním tvoří koncern, pak nese břemeno tvrzení ohledně toho, že:

[1] Šlo o právní jednání, v jehož důsledku se věřiteli dlužníka (žalovanému) dostalo na úkor ostatních věřitelů dlužníka vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (vedeném na majetek dlužníka) [§ 241 odst. 1 insolvenčního zákona].

[2] Dlužník učinil právní jednání (účinky právního jednání nastaly) v rozhodné době 3 let před zahájením insolvenčního řízení (§ 241 odst. 4 insolvenčního zákona).

[3] Osoba, v jejíž prospěch dlužník učinil právní jednání, je osobou dlužníku blízkou nebo osobou, která s dlužníkem tvoří koncern (§ 241 odst. 2 věta druhá, odst. 4 insolvenčního zákona).

78. Povinnost tvrdit a prokazovat, že šlo o právní jednání, které dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo o právní jednání, které vedlo k dlužníkovu úpadku, v případě, že žalovanou je (má být) osoba dlužníku blízká nebo osoba, která tvoří s dlužníkem koncern, žalobce nemá. Povinnost tvrzení za účelem vyvrácení domněnky, že šlo o právní jednání, které dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (založené § 241 odst. 2 větou druhou insolvenčního zákona), tíží v takovém případě žalovaného (srov. i § 133 o. s. ř.).

79. Na výše uvedeném základě lze uvést k jednotlivým dovolacím námitkám přiřazeným dovolatelem k otázce č. 2, následující:

1) K tvrzení o právním úkonu bez přiměřeného protiplnění

80. Pro posouzení předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání (podle fikce uznání) není podstatná námitka, že žalobní tvrzení k nedostatečnosti obvyklé kupní ceny jsou vykonstruovaná a že pro ně žaloba nenabízela důkaz (srov. reprodukci dovolání v odstavci 34. shora). Podstatné není, co mohl dovolatel uplatnit na svou obranu, kdyby se k žalobě vyjádřil, nýbrž to, zda podle „uznaných“ žalobních tvrzení bylo lze vydat rozsudek pro uznání.

81. Námitka, podle které z žaloby nelze dovodit, zda tvrzená obvyklá cena nemovitostí měla být jejich obvyklou cenou v době uzavření kupní smlouvy, není opodstatněná (takový úsudek z žaloby odvoditelný je).

2) K tvrzení o zvýhodňujícím právním úkonu

82. K námitce, že žaloba neobsahovala tvrzení, že se dlužník v době uzavření kupní smlouvy nacházel v úpadku, ani tvrzení o vyvratitelné právní domněnce dlužníkova úpadku (srov. reprodukci dovolání v odstavci 35. shora), Nejvyšší soud s odkazem na závěry podané k povinnosti tvrzení u skutkových podstat uvedených v § 240 a § 241 insolvenčního zákona v odstavcích 73. až 78. shora uvádí, že žalobce (insolvenční správce dlužníka) podal odpůrčí žalobu vůči žalovanému jako osobě, která s dlužníkem tvořila koncern, takže neměl povinnost tvrdit, že šlo o právní jednání, které dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo o právní jednání, které vedlo k dlužníkovu úpadku. Stejně tak neměl povinnost tvrdit, že (na základě jeho tvrzení o žalovaném coby osobě, která s dlužníkem tvořila koncern) nastala domněnka úpadku dlužníka (ve smyslu § 240 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona nebo § 241 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona).

3) K tvrzení o koncernu

83. Pro posouzení předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání (podle fikce uznání) není podstatná ani výhrada, že žaloba pomíjí, že žalovaný byl největším věřitelem dlužníka (srov. reprodukci dovolání v odstavci 38. shora). Podstatné (opět) není, co mohl dovolatel uplatnit na svou obranu, kdyby se k žalobě vyjádřil, nýbrž to, zda podle „uznaných“ žalobních tvrzení bylo lze vydat rozsudek pro uznání.

84. K námitce, podle které žalobní tvrzení, že dovolatel tvoří s dlužníkem koncern, nebylo vymezeno v souladu se zákonnou definicí koncernu, Nejvyšší soud uvádí, že definicí koncernu se zabýval (při výkladu § 241 insolvenčního zákona) v R 100/2020. Přímo žalobcovou povinností tvrzení tam, kde má jít o právní jednání, které dlužník učinil ve prospěch osoby, která s ním tvoří koncern, se Nejvyšší soud zabýval (při výkladu § 240 insolvenčního zákona) v rozsudku ze dne 31. března 2022, sen. zn. 29 ICdo 14/2020, uveřejněném v časopise Vybraná judikatura, číslo 10, ročníku 2023, pod číslem 99. V něm uzavřel, že žalobce (insolvenční správce) musí alespoň v základních bodech splnit povinnost tvrzení (unést břemeno tvrzení) ohledně existence koncernu, zejména ohledně existence základních podmínek jednotného řízení dle § 79 odst. 2 z. o. k. (o rozhodujícím vlivu řídící osoby, o vlivu na činnost řízené osoby, dlouhodobosti, prosazování koncernových zájmů, jednotné politice koncernu a koordinaci a koncepčním řízení alespoň jedné z významných složek nebo činností v rámci podnikání koncernu). Srov. k tomu i R 100/2020, odstavec 39. odůvodnění. Taková (základní) tvrzení žaloba v dané věci vskutku neobsahuje (z tvrzení v ní obsažených nelze ani na základě fikce uznání dovodit, že dlužník tvořil s žalovaným koncern).

85. Jde-li o týž skutek, je jeho posouzení po právní stránce úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán; srov. shodně např. odstavec 47. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2022, sen. zn. 29 ICdo 12/2020, uveřejněného pod číslem 101/2022 Sb. rozh. obč. Vzhledem k tomu je pro výsledek dovolacího řízení podstatné určit, zda co do možnosti vydat rozsudek pro uznání podle fikce uznání obstojí úsudek odvolacího soudu, že žalobní tvrzení ke koncernu jsou způsobilým podkladem pro závěr, že (podle uznání) kupní smlouva byla právním jednáním, které dlužník učinil vůči žalovanému coby osobě jemu blízké. Tomuto úsudku dovolatel rovněž oponuje v rámci argumentace ke zřejmě bezúspěšnému uplatňování práva (akcentuje též, že D. Z. a J. Z. nedisponovali většinovým podílem v dlužníku a že jejich samostatné jednatelské oprávnění u dlužníka bylo omezeno na majetkové hodnoty nepřesahující 200.000 Kč).

86. Pro možnost vydat rozsudek pro uznání podle fikce uznání je podstatné prověřit, zda žalobní tvrzení shrnutá pod body [4] až [7] v odstavci 71. shora umožňovala závěr, že žalovaný byl (coby obchodní korporace) osobou blízkou dlužníku (obchodní korporaci).

87. Odvolací soud podložil úsudek o dovolateli coby osobě dlužníku blízké odkazem na závěry R 100/2020. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud ozřejmil, že tam, kde prokázaná tvrzení o vztahu dlužníka k osobě, v jejíž prospěch učinil odporovatelné právní jednání, nedovolují uzavřít, že šlo o osobu, se kterou dlužník tvoří koncern, není vyloučeno na stejném skutkovém základě dovodit, že šlo o jednání mezi osobami sobě blízkými ve smyslu § 22 odst. 2 o. z. Tamtéž vysvětlil, že závěry obsažené (pro poměry úpravy účinné do 31. prosince 2013) v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, uveřejněném pod číslem 53/2004 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 53/2004“), mají v konfrontaci s § 22 odst. 2 o. z. jen omezenou použitelnost, přičemž R 53/2004 formulovalo předpoklady, na jejichž základě se právnická osoba považuje za osobu blízkou fyzické osobě; vzájemný vztah dvou právnických osob coby osob navzájem si blízkých neřešilo (srov. R 100/2020, odstavec 37. odůvodnění).

88. Ustanovení § 22 o. z., jež definuje osobu blízkou, ve druhém odstavci výslovně vybízí k aplikaci omezení, jež se týkají majetkových transakcí mezi osobami blízkými, i na „obdobná právní jednání mezi právnickou osobou a členem jejího statutárního orgánu nebo tím, kdo právnickou osobu podstatně ovlivňuje jako její člen nebo na základě dohody či jiné skutečnosti“. V rovině úpravy, jež se podává z dikce § 240 nebo § 241 insolvenčního zákona, je nutno mít dále na paměti, že potřeba uchýlit se případně k judikatorním výstupům ohledně vymezení osoby blízké právnické osobě bude dána (může být dána) jen za předpokladu, že soud dospěje k závěru, že přes legální definici slovních spojení „osoba blízká“ (dlužníku) a osoba „tvořící s dlužníkem koncern“ vykazují příslušné právní předpisy nedostatky (pro danou situaci postrádají výslovnou právní úpravu), jež je nezbytné překlenout rozšiřujícím výkladem. Slovní spojení osoba „tvořící s dlužníkem koncern“ pak nelze v případech, v nichž zákon pro určitou situaci předpokládá použití obou pojmů, směšovat s významem slovního spojení „osoba blízká“ (dlužníku); srov. R 100/2020, odstavec 38. odůvodnění.

89. Použitelnost pravidla formulovaného v § 22 odst. 2 o. z. není podmíněna (oproti textu § 22 odst. 1 části věty za středníkem o. z. i oproti závěrům R 53/2004) zkoumáním, zda újmu, kterou by utrpěla právnická osoba, by člen jejího statutárního orgánu nebo ten, kdo právnickou osobu podstatně ovlivňuje jako její člen nebo na základě dohody či jiné skutečnosti, důvodně pociťoval jako újmu vlastní. Text § 22 odst. 2 o. z. pak postihuje širší okruh případů než R 53/2004 i v tom, že se netýká pouze vztahu právnické osoby k fyzické osobě. Členem statutárního orgánu právnické osoby, stejně jako tím, kdo ji „podstatně ovlivňuje“ jako její člen (typicky společník) nebo na základě dohody či jiné skutečnosti, totiž může být i jiná právnická osoba; srov. R 100/2020, odstavec 40. odůvodnění.

90. Poměřováno dikcí § 22 odst. 2 o. z. a shora shrnutým výkladem, žaloba neobsahuje tvrzení, na jejichž základě by bylo možné uzavřít, že vztah dlužníka a dovolatele byl vztahem mezi právnickou osobou a členem jejího statutárního orgánu (dlužník nebyl členem statutárního orgánu dovolatele ani dovolatel nebyl členem statutárního orgánu dlužníka). Stejně tak není tvrzeno, že by šlo o vztah mezi právnickou osobou a tím, kdo právnickou osobu „podstatně ovlivňuje“ jako její člen (typicky společník) [dlužník nebyl členem (společníkem) dovolatele ani dovolatel nebyl členem (společníkem) dlužníka]. V žalobě se netvrdí ani existence dohody, na jejímž základě by dovolatel dlužníka „podstatně ovlivňoval“ a z žalobních tvrzení shrnutých pod body [4] až [7] v odstavci 71. odůvodnění shora neplyne (v rovině úvah o „jiné skutečnosti“), že dovolatel dlužníka „podstatně ovlivňoval“.

91. Nejvyšší soud v R 100/2020 uzavřel, že o právní jednání ve prospěch osoby dlužníku blízké jde (ve smyslu § 241 odst. 2 insolvenčního zákona) i tehdy, jestliže dlužník učinil právní jednání coby obchodní korporace ovládaná jediným společníkem ve prospěch jiné obchodní korporace ovládané stejným jediným společníkem (jenž byl současně jediným jednatelem obou obchodních korporací). Výjimečnost tohoto závěru (jdoucího nad rámec dikce § 22 odst. 2 o. z.) je dána právě společnou ovládající osobou obchodních korporací. Proto závěry formulované v R 100/2020 nejsou bez dalšího přenositelné do poměrů této věci, jelikož velikost podílů v dlužníku (u každého 25 %) nečinila z D. Z. a J. Z. ovládající osoby ve smyslu § 74 odst. 3 z. o. k.

92. Jinak řečeno, jestliže obchodní korporaci (společnost s ručením omezeným), v jejíž prospěch učinila právní jednání jiná obchodní korporace (společnost s ručením omezeným - dlužník), ovládá (jako společník a jednatel) osoba, která je společníkem a jednatelem dlužníka, aniž by šlo o osobu, která dlužníka ovládá, pak jen proto nešlo o právní jednání, které dlužník učinil ve prospěch osoby dlužníku blízké ve smyslu § 22 odst. 2 o. z.

93. Na základě zkoumaných žalobních tvrzení proto nebylo možné bez dalšího uzavřít, že žalovaný je osobou dlužníku blízkou. V žalobě tudíž nebyly vylíčeny všechny právně významné skutečnosti (tak, aby uplatněné právo vyplývalo ze skutečností uvedených žalobcem). Jinak řečeno, z žaloby samotné nevyplýval (bez dalšího) ani závěr, že žalovaný tvoří s dlužníkem koncern, ani závěr, že žalovaný je osobou dlužníku blízkou (srov. opět i argumentaci v odstavci 71. shora). Vzhledem k tomu, že z žaloby nebyl odvoditelný jeden z rozhodných znaků skutkových podstat uvedených v § 240 a § 241 insolvenčního zákona pro neúčinnost právního jednání, které dlužník učinil v době delší 1 roku (a kratší 3 let) před zahájením insolvenčního řízení (§ 240 odst. 3 a § 241 odst. 4 insolvenčního zákona), nemohla na takovém základě poté, co žalovaný zmeškal lhůtu k vyjádření určenou v kvalifikované výzvě podle § 114b odst. 1 o. s. ř., nastat ani fikce uznání nároku, takže nebylo možné vydat ani rozsudek pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.

94. Dovolání je proto potud důvodné.

95. Odvolací soud tedy rozhodl nesprávně, přičemž dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí změnil (§ 243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) v tom duchu, že rozsudek pro uznání se nevydává. Dalšími dovolacími námitkami se Nejvyšší soud (pro nadbytečnost) již nezabýval.

96. Absence výroku o nákladech řízení před soudy všech stupňů se podává z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sb. rozh. obč. (řízení nekončí).

Autor: -mha-