// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 19.11.2024
Změna judikatury v průběhu dovolacího řízení
Přípustnost dovolání se posuzuje vzhledem k době rozhodování dovolacího soudu (srov. § 243f odst. 1 o. s. ř.); dojde-li tedy ke změně judikatury v průběhu dovolacího řízení, je třeba přípustnost dovolání posuzovat již podle změněného stavu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1355/2024, ze dne 18. 9. 2024
Dotčené předpisy: § 243f odst. 1 o. s. ř.
Kategorie: dovolání; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
(…)
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém jeho rozsahu) podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázek, které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny. Žalobkyně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
12. Žalobkyně předně předestírá dovolacímu soudu otázky vztahující se k výkladovým pravidlům o obsahu právních úkonů, a sice zda mohou soudy dojít ke správnému závěru tehdy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá, že by aplikovaly výkladová pravidla ve smyslu § 266 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, dále zda mohou soudy při odlišnosti výkladu smluvních ujednání každou ze stran dojít bez zdůvodnění k závěru, že správný je ten výklad smluvního ujednání, který není ústavně a zákonně konformní, a konečně za jakých okolností je přípustné, aby tvrzení účastníka řízení o výkladu smlouvy zachovávajícím její účel a smysl, a to způsobem zachovávajícím její platnost, byla rozporně s nimi interpretována jako tvrzení neplatnosti smlouvy, případně neplatnosti některého jejího dodatku.
13. Ve vztahu k těmto otázkám pak žalobkyně namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu při užívání výkladových pravidel pro zjištění obsahu vůle smluvních stran, neboť vyřešil otázku sjednání výše úhrady za poskytnuté zdravotní služby odlišně od ustálené rozhodovací praxe, (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99), když formálním konstatováním uzavření úhradového dodatku bez ohledu na jeho obsah uvedl, že došlo ke sjednání ceny mezi smluvními stranami, přesněji k individuálnímu kontraktačnímu procesu, čímž byla vyloučena možná protiústavnost. Podle žalobkyně však v úhradovém dodatku bylo ujednáno, že úhrada se bude řídit tím, co stanoví úhradová vyhláška. Z dodatku neplyne pro skutečnou vůli stran jiný důsledek, než jaký plyne v případě jeho neuzavření. Dle žalobkyně je zcela absurdní, aby uzavřením úhradového dodatku došlo pouze k jediné změně, a to zbavení se případných práv na ochranu před systémovým přenášením nákladů za poskytovanou zdravotní péči ze státu na poskytovatele zdravotních služeb bez jakékoliv kompenzace. Žalobkyně od počátku tvrdí, že cena sjednána nebyla, nýbrž byla stanovena úhradovou vyhláškou. Žalobkyně a žalovaná úhradovým dodatkem pouze podřídily úhradu za poskytnuté zdravotní služby právní úpravě, nejedná se proto o dohodu o ceně, individuální cena sjednána nebyla. Odvolací soud podle žalobkyně nesprávně dospěl k závěru, že byla individuálně sjednána cena jen proto, že byl uzavřen úhradový dodatek.
14. Žalobkyně dále předkládá otázku, zda mohou soudy aplikovat judikaturu Nejvyššího soudu, potažmo Ústavního soudu, zabývající se oblastí sociálních služeb a z ní vyplývající závěry i na oblast zdravotních služeb v obecnějším rozsahu, než který je výslovně v takové judikatuře uveden. Uvedla přitom, že odvolací soud zcela nesprávně vyložil rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3546/2020.
15. Žalobkyně rovněž formuluje otázku, která podle ní v praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena, a sice zda, je-li sjednána v úhradovém dodatku k rámcové smlouvě, uzavřené dle § 17 zákona č. 48/1997 Sb. v souladu s vyhláškou o rámcových smlouvách, dohoda o podřízení se právní úpravě přímo (nikoliv analogicky) aplikovatelné, přičemž je výslovně sjednáno, že individuální složka úhrady, bude-li sjednána, bude předmětem zvláštního dodatku, který nebyl uzavřen, případně není individuální složka úhrady řešena úhradovým dodatkem vůbec, je i na takový dodatek nutno nahlížet jako na dohodu o ceně.
16. V dovolání pak poukázala na judikaturu Ústavního soudu (mj. nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16, dle něhož protiústavní důsledky mohou nastat právě až ve chvíli, kdy bude tvrzeno a prokázáno, že úhrada za zdravotní péči není způsobilá pokrývat ani „nutně vynaložené náklady“ na tuto péči), z níž dle jejího názoru plyne ochrana před protiústavním přenášením nákladů za poskytované zdravotní služby. Namítá, že kritéria vyžadovaná touto judikaturou v řízení tvrdila a rovněž navrhovala důkazy k jejich prokázání. Aplikací úhradových mechanismů dle úhradové vyhlášky dochází též k právním regulacím a ochranným mechanismům před přenášením nákladů spojených s poskytováním zdravotních služeb, kdy žalobkyně poukazuje např. na nález pléna Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 5/15. Postupem odvolacího soudu proto došlo k upření ochrany před protiústavností.
17. Žalobkyně v dovolání brojí také proti tomu, že odvolací soud nesprávně odmítl regulaci zákona o cenách. Pokud by totiž bylo možné vyloučit aplikaci ochranných mechanismů judikovaných Ústavním soudem, pak je otázkou, zda je takové ujednání platné právě s ohledem na zákon o cenách.
18. Podle přesvědčení žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu závisí také na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jmenovitě uvádí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 24 Cdo 339/2019, i od nálezů Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2319/11, či ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3085/15, když neposkytl poučení ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. o tom, že po právní stránce posoudí uplatněný nárok odlišně, čímž nedal možnost žalobkyni se k odlišnému názoru vyjádřit. Napadený rozsudek proto považuje za překvapivý a zároveň, pro absenci argumentace vztahující se k promlčení nároku, rovněž za nepřezkoumatelný.
19. Nad rámec výše uvedených otázek předložila otázku, zda je procesně přípustné, aby soud za určitých okolností neprovedl důkazy navržené jednou ze stran, případně aby se v odůvodnění rozhodnutí zcela nevypořádal s námitkami a argumentací účastníka řízení.
20. K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že ačkoli z aktuální judikatury Ústavního soudu a velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu plyne, že daný „typ nároku“ nelze a priori považovat za nedůvodný jen na základě argumentu, že ohledně výše úhrady bylo mezi stranami uzavřeno smluvní ujednání (tzv. úhradový dodatek), pak ve zde posuzované věci o důvodnosti žalobního nároku tak jako tak uvažovat nelze, neboť každá z žalob, o nichž je vedeno společné řízení, byla podána po uplynutí tříleté promlčecí doby ode dne doručení vyúčtování úhrady za zdravotní služby ze strany žalované žalobkyni, přičemž žalovaná v řízení před soudem I. stupně promlčení obou nároků namítla. Žalovaná proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
III. Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).
22. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud proto zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
23. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
24. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
25. Dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalobkyně s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, nadto by proti těmto výrokům nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
26. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
27. Žalobkyně předně namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při výkladu úhradového dodatku, když dovodil, že došlo ke sjednání ceny, přesněji, že došlo k individuálnímu kontraktačnímu procesu. Žalobkyně dovozuje, že z dodatku neplyne pro skutečnou vůli stran jiný důsledek, než jaký plyne v případě jeho neuzavření. Rovněž argumentuje tím, že žalobkyně a žalovaná úhradovým dodatkem pouze podřídily úhradu za poskytnuté zdravotní služby právní úpravě, nejedná se tedy o dohodu o ceně.
28. Žalobkyně však pomíjí, že Nejvyšší soud ve vztahu k přezkumu závěrů odvolacího soudu, které byly výsledkem interpretace právního úkonu, opakovaně vychází z toho, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019). Obdobně pak platí, že výsledek výkladu právního jednání není (nemůže být) řešením otázky hmotného či procesního práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1684/2018, ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2631/2021, a ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2954/2021).
29. Dovolací soud rovněž poukazuje na to, že skutkové závěry odvolacího soudu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, nebo usnesení ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018). Dovolání je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu (posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají); dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018).
30. V nyní projednávané věci ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud zcela ztotožnil, plyne, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o poskytování a úhradě hrazených služeb a účastnice si pro roky 2015 a 2016 sjednaly úhradový dodatek, kterým si dohodly výši plateb, resp. způsob výpočtu jejich výše.
31. Argumentace žalobkyně proti interpretaci právního úkonu tedy nemůže založit přípustnost dovolání, neboť ve skutečnosti směřuje jak do výsledku interpretace úhradových dodatků, tak do zpochybnění skutkových zjištění soudu prvního stupně a důsledků, jež soudy s uzavřením úhradového dodatku spojily (srov. v obdobné věci rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 31 Cdo 881/2024, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 719/2024).
32. Žalobkyně rovněž namítá, že soudy nesprávně posoudily otázku aplikace zákona o cenách. Dle jejího názoru bylo nutné zkoumat, zda ujednání úhradového dodatku s tímto zákonem není v rozporu. Žalobkyně však přehlíží, že na posouzení takové otázky, jak byla formulována v dovolání, napadené rozhodnutí nezáviselo. Odvolací soud totiž nezkoumal, zda ujednání úhradového dodatku není v rozporu se zákonem o cenách, nýbrž napadené rozhodnutí založil na tom, že povinnost žalované zaplatit nárokované částky nevyplývá z žádné dohody uzavřené mezi stranami ani z právního předpisu. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2387/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, nebo ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 651/2023).
33. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky právního významu ujednání o úhradě zdravotních služeb, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
34. Dovolání je důvodné.
a) Rozhodná právní úprava
35. Podle § 17 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., ve znění účinném do 4. 8. 2013, za účelem zajištění věcného plnění při poskytování hrazených služeb pojištěncům uzavírají Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky a ostatní zdravotní pojišťovny, zřízené podle jiného právního předpisu, smlouvy s poskytovateli o poskytování a úhradě hrazených služeb. Smlouvu o poskytování a úhradě hrazených služeb lze uzavřít pouze pro zdravotní služby, které je poskytovatel oprávněn poskytovat. Smlouvy se nevyžadují při poskytování a) neodkladné péče pojištěnci, b) zdravotních služeb pojištěncům ve výkonu vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo výkonu zabezpečovací detence poskytovatelem určeným Vězeňskou službou a c) zdravotních služeb pojištěnci, který je ve výkonu ochranného léčení nařízeného soudem, jde-li o zdravotní služby poskytované v souvislosti s onemocněním, pro které je pojištěnec povinen se léčení podrobit.
36. Podle § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., ve znění účinném do 4. 8. 2013, nestanoví-li tento zákon jinak, hodnoty bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulační omezení se vždy na následující kalendářní rok dohodnou v dohodovacím řízení zástupců Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky a ostatních zdravotních pojišťoven a příslušných profesních sdružení poskytovatelů jako zástupců smluvních poskytovatelů. Svolavatelem dohodovacího řízení je Ministerstvo zdravotnictví. Dojde-li k dohodě, posoudí její obsah Ministerstvo zdravotnictví z hlediska souladu s právními předpisy a veřejným zájmem. Je-li dohoda v souladu s právními předpisy a veřejným zájmem, vydá ji Ministerstvo zdravotnictví jako vyhlášku. Nedojde-li v dohodovacím řízení k dohodě do 120 dnů před skončením příslušného kalendářního roku nebo shledá-li Ministerstvo zdravotnictví, že tato dohoda není v souladu s právními předpisy nebo veřejným zájmem, stanoví hodnoty bodu, výši úhrad hrazených služeb a regulační omezení na následující kalendářní rok Ministerstvo zdravotnictví vyhláškou. Vyhláška podle věty čtvrté a páté se použije, pokud se poskytovatel a zdravotní pojišťovna za podmínky dodržení zdravotně pojistného plánu zdravotní pojišťovny nedohodnou o způsobu úhrady, výši úhrady a regulačních omezeních jinak.
37. Podle § 17a zákona č. 48/1997 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2017, za účelem zajištění věcného plnění při poskytování ošetřovatelské péče pojištěncům umístěným v zařízeních sociálních služeb poskytujících pobytové sociální služby uzavírají Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky a ostatní zdravotní pojišťovny zřízené podle zvláštního zákona zvláštní smlouvy s poskytovateli sociálních služeb. Příslušná zdravotní pojišťovna zvláštní smlouvu uzavře, pokud o to poskytovatel sociálních služeb požádá a současně prokáže, že ošetřovatelská péče bude poskytována zdravotnickými pracovníky poskytovatele sociálních služeb, kteří jsou způsobilí k výkonu zdravotnického povolání podle zvláštních právních předpisů.
b) Judikatura ke sjednané výši úhrad za poskytnutou péči
38. V rozsudku ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3546/2020, se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda v případě, kdy výše úhrad z veřejného zdravotního pojištění ujednaná ve zvláštní smlouvě dle § 17a zákona č. 48/1997 Sb. znemožňuje pobytovému zařízení sociálních služeb pokrytí nezbytných nákladů na ošetřovatelskou péči, kterou toto zařízení poskytuje pojištěncům zdravotní pojišťovny, s níž uzavřelo zvláštní smlouvu, je takováto zvláštní smlouva pro porušení ústavně zakotveného práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny) neplatná.
39. Ve vztahu k nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16, dle něhož „je-li výše úhrady za zdravotní péči stanovena soudem z důvodu absence právní úpravy, byť analogickým použitím předpisu nejbližšího…, stále platí, že je možno tuto cenu stanovit též s ohledem na prokázané nutně vynaložené náklady tak, aby byla umožněna jejich návratnost v zájmu dodržení čl. 26 odst. 1 Listiny“, dovolací soud v rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 3546/2020 uvedl, že tento závěr nálezové judikatury nelze vykládat odděleně od skutkového stavu, který byl v tam projednávané věci zjištěn, a sice že si smluvní strany zvláštní smlouvy cenu zdravotních služeb neujednaly. Ze zcela jednoznačné formulace vyplývá, že se týká pouze případů, je-li cena zdravotních služeb stanovena přímo konkrétním právním předpisem (úhradovou vyhláškou) nebo její analogickou aplikací, jejímž účelem je určit obvyklou cenu plnění z důvodu absence ujednání ceny zdravotních služeb; v posuzované věci se o přímou aplikaci úhradové vyhlášky nejedná. Dodal, že de facto ztotožnit přímou, potažmo analogickou aplikaci úhradové vyhlášky se smluvním ujednáním ceny, které i v těchto poměrech je založeno na shodné vůli smluvních stran (i ohledně ceny zdravotních služeb), nelze, a pokud se žalobkyně dovolává aplikace citovaného závěru nálezové judikatury i pro posuzovanou věc, ačkoliv si s žalovanou v úhradovém dodatku zvláštní smlouvy ujednaly způsob stanovení ceny zdravotních služeb, pak tuto nálezovou judikaturu dezinterpretuje. Zásada pacta sunt servanda, základní zásada soukromého práva a právního řádu vůbec, je také předmětem ústavní ochrany (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. II. ÚS 3292/09, bod 37).
40. Dovolací soud poukázal rovněž na to, že Ústavní soud v usnesení ze dne 15. 6. 2001, sp. zn. IV. ÚS 407/99, dovodil, že protiústavní zásah do práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny) je vyloučen, je-li hodnota bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulační omezení výsledkem dohodovacího řízení (§ 17 zákona č. 48/1997 Sb.). Přestože dohodovací řízení se jako institut vztahuje (pouze) na financování zdravotních služeb poskytovaných poskytovateli zdravotních služeb, se zvláštní smlouvou jej pojí společný účel (k účelu dohodovacího řízení srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 19/16, bod 53), kterým – stručně vyjádřeno – je ujednat způsob stanovení ceny zdravotních služeb. Nejvyšší soud v daném rozhodnutí proto konstatoval, že také v rozhodovací praxi Ústavního soudu byl při řešení svou podstatou totožné otázky, tj. zda ujednaná hodnota bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulační omezení může zasáhnout do ústavně zaručeného práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny), zaujat přístup shodný.
41. V rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 3546/2020 pak dovolací soud dospěl k závěru, že uzavřela-li žalobkyně úhradový dodatek ke zvláštní smlouvě, v němž byl ujednán způsob stanovení ceny zdravotních služeb, je z povahy věci vyloučen protiústavní zásah do práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny), i kdyby ujednaný způsob stanovení ceny zdravotních služeb nepokrýval ani nezbytné náklady na jejich poskytnutí, neboť žalobkyně tak učinila ze svobodné vůle poté, co při využití svých potřebných schopností (§ 5 odst. 1 o. z.), které lze u ní vzhledem k její profesionalitě důvodně předpokládat, odborně a kompetentně zhodnotila podmínky v návrhu obsažené.
42. Ústavní stížnost podanou proti rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3546/2020 přitom Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. III. ÚS 1471/21, s tím, že ji shledal zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud konstatoval, že v posuzované věci nebylo namístě aplikovat stěžovatelkou uvedené judikaturní závěry Ústavního soudu určené výhradně k vyřešení absence způsobu stanovení výše úhrady za zdravotní péči poskytovanou poskytovatelem péče. Uvedený závěr se podává zejména z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16, z něhož vyplývá, že soud je povolán ke stanovení ceny ošetřovatelské a rehabilitační péče poskytnuté pojištěncům umístěným v zařízeních sociálních služeb s pobytovými službami, nebyla-li tato cena mezi pobytovým zařízením sociálních služeb a zdravotní pojišťovnou pro konkrétní období platně sjednána. Ústavní soud dále uvedl, že hledat spravedlivé řešení určení ceny poskytnuté zdravotní péče je věcí obecných soudů až v případě, kdy se pojišťovna (zde vedlejší účastnice řízení) a poskytovatel péče (zde stěžovatelka) na této ceně nedohodnou, což však není nyní posuzovaný případ, neboť oba subjekty příslušnou smlouvu, resp. úhradový dodatek, uzavřely a tento úhradový dodatek nebyl shledán neplatným.
43. Výše zrekapitulované závěry týkající se důsledků uzavření úhradového dodatku vyslovené v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3546/2020 jsou přitom aplikovatelné i na úhradové dodatky uzavírané ke smlouvám dle § 17 zákona č. 48/1997 Sb.
44. V recentním rozsudku ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 31 Cdo 881/2024, se velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále též jen „velký senát“) zabýval z větší části obdobným dovoláním podaným stejnou žalobkyní jako v nyní řešené věci. Velký senát přitom s ohledem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2023, sp. zn. II. ÚS 565/21, dospěl při posouzení otázky právního významu ujednání o úhradě zdravotních služeb k právnímu názoru odlišnému od toho, který byl vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3546/2020.
45. V nálezu ze dne 25. 9. 2023, sp. zn. II. ÚS 565/21, kterým bylo zrušeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, č. j. 23 Cdo 3328/2020-272, a rovněž rozhodnutí soudů nižších stupňů, se Ústavní soud zabýval ústavní stížností stěžovatelky jakožto zdravotnického zařízení, která se domáhala dlužných úhrad za zdravotní péči poskytnutou pojištěncům vedlejší účastnice (zdravotní pojišťovny) v letech 2016 a 2017. Stěžovatelka uzavřela s vedlejší účastnicí smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče, přičemž k těmto smlouvám byly pro rok 2016 a 2017 uzavřeny úhradové dodatky, v nichž si stěžovatelka s vedlejší účastnicí sjednaly úhradu poskytnuté zdravotní péče podle vyhlášky č. 273/2015 Sb. (pro rok 2016) a podle vyhlášky č. 348/2016 Sb. (pro rok 2017). Ústavní soud zrekapituloval, že žalobní tvrzení a klíčová argumentace stěžovatelky spočívala v tom, že výše úhrad od vedlejší účastnice neměla pokrývat ani stěžovatelkou účelně vynaložené náklady na péči o pojištěnce vedlejší účastnice a neměla jí umožňovat dosažení přiměřeného zisku. Jinak řečeno, esencí argumentace stěžovatelky bylo, že zastropované platby od vedlejší účastnice, které sice mohou odpovídat smluvním ujednáním a úhradovým vyhláškám, mají být v konkrétních poměrech souzené věci co do jejich výše za účelem ochrany jejího práva podnikat prolomeny (o žalované peněžní částky).
46. Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 565/21 (v bodě 25) především odkázal na závěry dosavadní judikatury řešící ústavní souvislosti cenové regulace a limitace úhrad ve zdravotnictví, od kterých nespatřoval důvod jakkoliv se odchýlit v dané věci. Uvedl, že v nálezu pléna ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13, ve kterém s negativním výsledkem posuzoval ústavnost tzv. úhradové vyhlášky pro rok 2013, výslovně připustil možné dopady poskytování zdravotní péče za regulované úhrady do práva na podnikání poskytovatelů zdravotní péče (viz zejm. body 68 až 77), přičemž v bodě 72 nálezu se přihlásil k tezi, že cenová regulace i v tak specifické oblasti, jakou je zdravotnická péče, má určité ústavněprávní meze, když uvedl „...že ačkoliv z práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost neplyne právo na zisk, stát je povinen vytvářet takové podmínky, které umožní jednotlivcům usilovat o jeho dosažení. Tento závěr se v plné míře uplatní i ve specifických poměrech podnikání v oblasti poskytování zdravotní péče, kde jsou v některých odbornostech hrazeny zdravotní výkony převážně nebo dokonce výlučně z veřejného zdravotního pojištění. Důsledkem jsou tak požadavky ve vztahu k regulaci úhrad za poskytnuté výkony, které by při normálním běhu věcí, odhlédnuv od případných rizik přirozeně spojených s podnikáním, měly umožňovat (nikoliv zajišťovat) víc než jen pokrytí nákladů poskytovaných služeb. Z hlediska práva na podnikání by naopak byla nepřijatelná taková úprava, která by tyto náklady, byť jen částečně, systémově přenášela na poskytovatele...“. Dále pak uvedl, že obdobně Ústavní soud nahlížel na možné zásahy cenové regulace do práva podnikat i ve vztahu k tzv. úhradové vyhlášce na rok 2015 v nálezu pléna ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 5/15 (viz část VIII a zejm. body 54 až 57). V rovině individuální ústavní stížnosti se Ústavní soud problematikou limitací plateb v zdravotnictví zaobíral v nálezu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16 (viz zejm. oddíl VII. b), v němž rozvedl, že „sám technický způsob výpočtu úhrad pro určitý segment zdravotní péče, samotná výše hodnoty bodu či případné limity úhrad nemají samy o sobě ústavní rozměr. Ten může být dán až konkrétní výší částky, kterou je péče hrazena, ať už je tato částka vymezena prováděcím předpisem (úhradovou vyhláškou), nebo stanovena soudem analogickým použitím pravidel v úhradové vyhlášce stanovených. Ústavní hranici, která by připouštěla v posuzovaném případě derogační zásah Ústavního soudu, netvoří samotný technický způsob určení ceny plnění, resp. způsob, jak k ceně plnění obecné soudy dospěly, nýbrž až případný výsledek tohoto určení ceny posuzovaný v kontextu a podmínkách konkrétního případu. Referenčním kritériem pro posouzení ústavnosti či protiústavnosti výše ceny plnění bude čl. 26 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka taktéž namítá...“. V témže oddílu tohoto nálezu dále uvedl, že v minulosti „...zrušil právní úpravu z důvodu, že obsahuje určité úhradové limity, přičemž v ní zároveň nejsou obsaženy záruky kompenzace při přečerpání stanoveného objemu zdravotní péče, pokud by se poskytovatel péče dostal do výše předvídané situace spočívající v nemožnosti pokrýt z úhrad za zdravotní péči náklady této péče. Ústavní soud v řízení o abstraktní kontrole právních předpisů z povahy věci neposuzuje konkrétní případ. Z uvedeného nálezu [pozn. z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/13] nelze dovodit, že v každém jednotlivém případě musí aplikace pravidel z úhradové vyhlášky, ať již přímo, či analogicky, způsobovat protiústavní důsledky, neboť ty jsou závislé na kontextu použití pravidel upravených v právním předpise, tedy vždy na konkrétních skutkových okolnostech posuzovaného případu. Protiústavní důsledky mohou nastat právě až ve chvíli, kdy bude tvrzeno a prokázáno, že úhrada za zdravotní péči není způsobilá pokrývat ani, nutně vynaložené náklady‘ na tuto péči. To nelze prokázat pouhým doložením rozdílu mezi cenou fakturovanou a cenou skutečně vyplacenou ani doložením rozdílu mezi cenou plnění v rozhodném roce a v letech předcházejících“. V závěrečné pasáži daného rozhodnutí Ústavní soud konstatoval, že „... nárok poskytovatele zdravotní péče, má-li být před obecnými soudy, resp. následně v řízení o ústavní stížnosti úspěšný, musí být z hlediska závěrů Ústavního soudu uvedených v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 a sp. zn. Pl. ÚS 19/13 opřen o tvrzení a prokázání těch předpokladů, na kterých Ústavní soud staví možnou protiústavnost cenové regulace“. V nedávné době se k těmto závěrům Ústavní soud opětovně přihlásil v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 49/18 ze dne 26. 4. 2022 (k tomu viz zejm. body 201 a 202) a v řízení o individuální ústavní stížnosti např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1702/18 ze dne 4. 5. 2022 (viz zejm. bod 20). Tato koncepční východiska jsou dle názoru Ústavního soudu obecně platná směrem ke všem poskytovatelům poskytujícím zdravotní péči za úhrady od zdravotních pojišťoven z prostředků plynoucích ze systému zdravotního pojištění, kteří jsou zároveň podnikateli – jejich použitelnost se nejeví nijak zvláště podmíněná skutkovými, smluvními či jinými specifickými okolnostmi věcí, v nichž byly Ústavním soudem vysloveny.
47. Ústavní soud poté v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 565/21 ve vztahu k závěrům soudů nižších stupňů v tam řešené věci uzavřel, že lidskoprávní argumentaci stěžovatelky nelze bez dalšího uspokojivě vyřešit pouhými poukazy na vedlejší účastnicí splněná smluvní ujednání a na existenci úhradových vyhlášek, z nichž plyne mechanismus limitace plateb, zvláště je-li stěžovatelkou tvrzena určitá systémovost daného jevu (dva po sobě jdoucí roky). Akceptace takto široce pojatého, paušalizovaného a mezi okolnostmi nerozlišujícího závěru obecných soudů by ve svém důsledku znamenala, že je-li mezi poskytovatelem a příslušnou zdravotní pojišťovnou uzavřena obvyklá smlouva a tato smlouva je co do její litery ze strany pojišťovny plněna (v souladu s úhradovými vyhláškami, což nemusí být ani sporné), bude zastropovaná výše úhrad za poskytnutou péči vždy a za všech okolností konečná a neprolomitelná (snad vyjma úhrad provedených na základě jednostranných rozhodnutí zdravotních pojišťoven nebo na základě ad hoc dohod uzavřených později s poskytovateli). Takový závěr se při absenci vskutku silné argumentace na jeho podporu jeví jako přehnaně absolutistický až extrémní a z nálezové prejudikatury Ústavního soudu uvedené v bodě 25 tohoto nálezu neplyne (ba naopak). Právní situace v této oblasti vznikající mohou být vysoce individuální a podstatně komplexnější.
48. Velký senát v rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 881/2024 poukázal na to, že z výše citovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 2545/16 (viz oddíl VII. b) současně i pro poměry žalobkyně v tam řešené věci vyplývá, že „[j]akkoli cílem příspěvkových organizací, tedy i stěžovatelky, není dosahování zisku, resp. jejich účelem není podnikání, lze část právních závěrů Ústavního soudu uvedených výše vztáhnout i na tyto organizace, tedy i stěžovatelku, konkrétně závěr o nepřijatelnosti takové právní úpravy, která by náklady zdravotní péče, byť jen částečně, systémově přenášela právě na poskytovatele zdravotní péče.“.
49. Velký senát pak vzhledem k výše uvedeným závěrům Ústavního soudu uzavřel, že již nadále nemohou být aplikovatelné závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3546/2020, o kategorickém vyloučení možnosti protiústavního zásahu do práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny) v případě uzavření úhradového dodatku, i kdyby ujednaný způsob stanovení ceny zdravotních služeb nepokrýval ani nezbytné náklady na jejich poskytnutí. Naopak, z výše uvedeného nálezu Ústavního soudu plyne, že i v situaci, kdy je uzavřen úhradový dodatek a je dle něj plněno, je nutno zohlednit závěry vyplývající z nálezové judikatury Ústavního soudu řešící ústavní souvislosti cenové regulace a limitace úhrad ve zdravotnictví (viz body 25, 34 a 35 nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2023, sp. zn. II. ÚS 565/21).
c) Posouzení v poměrech projednávané věci
50. V nyní projednávané věci odvolací soud své právní posouzení dosud založil na závěru, že rozhodující je, že žalobkyně pro léta 2015 a 2016 ze svobodné vůle uzavřela s žalovanou úhradové dodatky, v nichž byl ujednán způsob stanovení ceny zdravotních služeb, a protože žalovaná veškeré plnění sjednané úhradovými dodatky žalobkyni poskytla, je v tomto řízení žalobkyní požadováno plnění, jehož opodstatněnost dána není.
51. Uvedený závěr odvolacího soudu s ohledem na výše uvedené nemůže toliko s touto argumentací obstát, neboť nelze a priori vyloučit, že konkrétní okolnosti uzavřené smlouvy mohou výjimečně prolomit důsledky plynoucí ze zásady pacta sunt servanda ve vztahu ke sjednané výši úhrad za poskytnutou péči. Vzhledem k vázanosti dovolacími důvody však Nejvyšší soud sám k takovému individuálnímu posouzení uzavřené smlouvy z pohledu aktuálních závěrů vyplývajících z nálezové judikatury Ústavního soudu přistoupit nemohl.
52. Za daných okolností tak nelze než uzavřít, že právní posouzení odvolacího soudu v projednávané věci není v souladu s požadavky kladenými na ně ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto je neúplné, a tudíž i nesprávné.
d) Incidentní retrospektivita změn judikatury
53. K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že již v usnesení ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, vyslovil, že přípustnost změny dosavadní judikatury s účinky pro již probíhající řízení, vyplývá přímo ze zákona. Podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), totiž platí, že dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu; při postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodní. Toto ustanovení nelze vyložit jinak než tak, že je-li zachován předepsaný postup, je možno změnit judikaturu i s účinky pro projednávanou věc, která již byla pravomocně rozhodnuta podle překonávané judikatury. Je tak zjevné, že zákon se změnou judikatury s účinky pro probíhající řízení počítá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5101/2017, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS 2698/18, jakož i další v něm citovanou judikaturu).
54. Shora uvedené závěry týkající se časových účinků rozhodnutí vyplývají taktéž z odborné literatury, z níž se podává, že změny judikatury působí retrospektivně vůči dosud neskončeným řízením (tzv. incidentní retrospektivita). Nový právní názor vyjádřený např. v rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu lze proto aplikovat i na již běžící řízení (srov. KÜHN, Z. Prospektivní a retrospektivní působení judikaturních změn. Právní rozhledy. 2011, č. 6, s. 191 a násl.). Pro úplnost dovolací soud uvádí, že přípustnost dovolání se posuzuje vzhledem k době rozhodování dovolacího soudu (srov. § 243f odst. 1 o. s. ř.) a dojde-li tedy ke změně judikatury v průběhu dovolacího řízení, je třeba přípustnost dovolání posuzovat již podle změněného stavu (srov. ŠÍNOVÁ, R., HAMUL'ÁKOVÁ, K. In: SVOBODA, K. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 736-737).
e) K namítaným vadám řízení
55. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení takovou vadou zatíženo nebylo.
56. Vadou řízení není žalobkyní v dovolání vytýkaná nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, resp. že se odvolací soud nevypořádal se všemi jejími argumenty. Nejvyšší soud totiž konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, nebo ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 214/2020), což v případě žalobkyně nade vší pochybnost nebyly.
57. Napadený rozsudek není ani překvapivý, neboť otázka právního důvodu, resp. absence právního titulu požadovaného plnění byla mezi stranami sporná již od samého počátku řízení. Závěr odvolacího soudu, že nárok žalobkyně neplyne z právního jednání stran ani z úhradové vyhlášky či jiného právního předpisu, proto nemohl být pro žalobkyni nijak překvapivý a odvolací soud se nemohl od žalobkyní citované judikatury odchýlit.
58. Konečně žalobkyně namítá, že odvolací soud nepostupoval v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, když odmítl provést důkazy k prokázání jí prosazované skutečnosti, že v uzavřených úhradových dodatcích nebyla mezi stranami cena ujednána, neboť byla stanovena autoritativně úhradovou vyhláškou, čímž se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 246/2004. Odvolací soud se však v poměrech projednávané věci nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené např. v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1850/2011, a ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4265/2014, v nichž Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého soud v občanském soudním řízení není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení zvážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy. Uvedeným judikatorním požadavkům odvolací soud dostál, když uvedl, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav v míře dostatečné pro své rozhodnutí, a proto z jeho skutkových zjištění vychází (srov. bod 19 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
V. Závěr
59. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení a věc mu v souladu s § 243e odst. 2 o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
60. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
61. V dalším řízení odvolací soud vyjde ze shora uvedených právních závěrů dovolacího soudu, znovu individuálně posoudí uzavřenou smlouvu a úhradové dodatky, stejně jako námitku žalované týkající se promlčení uplatněných nároků žalobkyně. Poté o nich znovu rozhodne.
62. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-