// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 13.11.2024
Pojem „obvyklé bydliště dítěte“ podle čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel II bis
I. Obvyklý pobyt (bydliště) dítěte ve smyslu čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel II bis představuje místo, v němž má dítě těžiště svého života. Přichází-li v úvahu určení obvyklého pobytu (bydliště) na území více států Evropské unie, je úkolem soudu, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, určit poměr rodinného a společenského začlenění dítěte v jednom členském státu k rodinnému a společenskému začlenění dítěte v jiném členském státě. Kritéria pro rozlišení významnosti jednotlivých ukazatelů jsou uvedena v judikatuře Soudního dvora Evropské unie, přičemž poměr, který může posléze vyznít ve prospěch některého z členských států přicházejících v úvahu, může být určen až s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Právě důraz na zkoumání konkrétních skutkových okolností v každém jednotlivém případě vystihuje povahu „obvyklého bydliště“.
K určení obvyklého bydliště dítěte je kromě jeho fyzické přítomnosti na území členského státu třeba zohlednit další skutečnosti, které mohou nasvědčovat tomu, že tato přítomnost nemá pouze dočasnou či příležitostnou povahu a že dítě bylo v tomto státě integrováno v rámci sociálního a rodinného prostředí, zejména trvání, pravidelnost, podmínky a důvody pobytu dítěte na území různých členských států, rodinné a sociální vazby dítěte v uvedených členských státech a případně místo a podmínky jeho školní docházky. Taktéž lze přihlédnout k záměru rodičů usadit se s dítětem v určitém členském státě, je-li vyjádřen konkrétními kroky. Naopak obvyklý pobyt dítěte na území určitého členského státu bez dalšího nezakládají a) předchozí dočasné pobyty rodiče a dítěte na území státu, ze kterého tento rodič pochází, kupříkladu v rámci dovolených nebo v období svátků, či b) skutečnost, že rodič pochází z určitého členského státu, z toho plynoucí kulturní vazby dítěte na tento stát a jeho vztahy s rodinnými příslušníky, již v tomto státě bydlí.
II. V projednávané věci z obsahu vyplývá, že obě nezletilé děti žily s rodiči ve společné domácnosti v XY až do 28.6.2019, kdy matka (která má XY státní příslušnost) i s nezletilými dětmi bez souhlasu otce odcestovala za svými rodiči do obce XY na XY a zde zůstala i s dětmi natrvalo. Podle shora podaného výkladu pojem „obvyklého bydliště“ představuje koncept skutkový, nikoliv právní. To znamená, že rozhodující je fakticita pobytu, kde má dítě těžiště (středobod) svého života. Bylo tak určující, že ke dni zahájení řízení o určení bydliště dětí a místa povinné školní docházky nezletilé i ke dni zahájení řízení o změnu úpravy poměrů nezletilých dětí obě nezletilé děti byly nejen (již déle než rok) přítomny na XY, ale také že zde byly dostatečně integrovány v rámci sociálního a rodinného prostředí (měly faktické bydliště v XY, kde žily s matkou v rodinném domě matčiných rodičů, měly zde vhodné zázemí, se slovenštinou neměly problém, byly zde hlášeny k trvalému pobytu, navštěvovaly tam školní zařízení, měly tam svého dětského lékaře atd.). Za tohoto skutkového stavu proto nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat jeho závěr, že ke dni zahájení výše uvedených řízení bylo obvyklé bydliště dětí na XY.
Na uvedeném závěru nic nemění, že mělo být přemístění nezletilých dětí na XY protiprávní. Případná protiprávnost (v důsledku porušení otcova práva péče o dítě jednostranným přemístěním dětí) má (měla by) vliv na mezinárodní příslušnost soudu pouze za splnění podmínek uvedených v čl. 10 nařízení Brusel II bis, tedy – mimo jiné – pokud by nositel práva péče o dítě podal podle čl. 8 Haagské úmluvy ze dne 25. října 1980 o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, vyhlášené jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí pod č. 34/1998 Sb. žádost (návrh) o navrácení dítěte u příslušných orgánů členského státu, kam bylo odebráno nebo kde je zadržováno. V dané věci se však otec u příslušných orgánů XY nepodal návrh na navrácení dětí podle Haagské úmluvy. Navíc v době, kdy mu běžela jednoletá lhůta podle čl. 10 nařízení Brusel II bis, uzavřel s matkou mimosoudní dohodu o právu péče o děti a styku, takže by bylo možno dovodit, že se s únosem dětí smířil ve smyslu čl. 13 písm. a) Haagské úmluvy.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2530/2022; 24 Cdo 2533/2022; 24 Cdo 2534/2022, ze dne 25. 9. 2024
Dotčené předpisy: čl. 8 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003
Kategorie: soudní pravomoc a příslušnost; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení:
1. Otec se návrhem podaným dne 20.8.2020 u Okresního soudu ve Frýdku-Místku domáhal určení, že bydlištěm obou nezletilých dětí bude XY a že nezletilá AAAAA bude vykonávat povinnou školní docházku na Základní škole Petra Bezruče a mateřské škole, příspěvkové organizaci, se sídlem v XY. Návrh odůvodnil zejména tím, že obě nezletilé děti žily s rodiči ve společné domácnosti v XY až do 28.6.2019, kdy matka i s nezletilými bez vědomí otce odcestovala za svými rodiči do téměř 400 km vzdálené obce XY na XY a odtud se již nevrátila. Otec však s bydlištěm dětí na XY nesouhlasí, ani s tím, že AAAAA navštěvuje základní školu v XY, kam ji matka bez souhlasu otce přihlásila. Má za to, že je v nejlepším zájmu obou dětí, aby měly bydliště zpět ve svém přirozeném sociálním prostředí, ve kterém vyrůstaly většinu svého života, a odkud je matka „svévolně vytrhla“. Současně se rovněž jedná o místo, na kterém se rodiče naposledy shodli, tedy v XY. Otec je ochoten matce ihned přenechat k užívání dům, ve kterém žije, a matka tedy může bez jakýchkoli problémů ihned začít žít s dětmi opět v XY a zároveň tak umožnit AAAAA, aby navštěvovala i nadále základní školu v XY. Otec současně podal i návrh na vydání předběžného opatření ve věci určení místa povinné školní docházky nezletilé AAAAA.
2. Dalším návrhem podaným dne 12.10.2020 u téhož soudu se otec domáhal proti matce nařízení výkonu rozhodnutí podle pravomocného rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26.2.2020 č.j. 0 Nc 9242/2019-747, potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.7.2020 č.j. 13 Co 130/2020-1078 k vymožení práva oprávněného (otce) na styk s nezletilými dětmi AAAAA a BBBBB. Návrh odůvodnil tím, že citovaným rozsudkem byly děti svěřeny do péče matky, otci bylo stanoveno výživné a vymezena doba, kdy je oprávněn se s dětmi stýkat. Matka však v určenou dobu (od 24.9.2020 a následně od 8.10.2020) odmítla otci děti předat ke styku a i nadále „vymýšlí nové důvody“, proč tak neučinit.
3. Konečně návrhem podaným dne 12.11.2020 u téhož soudu se otec domáhal změny úpravy poměrů nezletilých dětí AAAAA a BBBBB tak, aby obě děti byly svěřeny do péče otce a matce bylo stanoveno výživné. Návrh odůvodnil zejména tím, že matka odmítá předávat otci děti ke styku, tak jak byl určen výše citovaným pravomocným rozsudkem soudu, a s otcem vůbec nekomunikuje. Matka brání dětem v kontaktu s otcem i formou telekomunikačního hovoru a pokračuje v intenzívní indoktrinaci dětí vůči otci. Uvedené jednání matky „zcela jasně odkrývá její vymizelé rodičovské kompetence, které se v předchozím řízení matce bohužel podařilo utajit“, a je podle názoru otce důvodem pro změnu úpravy poměrů nezletilých dětí.
4. Okresní soud ve Frýdku-Místku (poté, co usnesením ze dne 21.8.2020 č.j. 0 Nc 9242/2019-1126 zamítl návrh otce na vydání předběžného opatření) usnesením ze dne 25.1.2021 č.j. 0 Nc 9242/2019-1439 zastavil řízení „o věcech pro nezletilé děti významných, na nichž se rodiče nemohou dohodnout“ (o určení bydliště dětí a místa povinné školní docházky nezletilé AAAAA), zastavil řízení o změnu úpravy poměrů nezletilých dětí a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů těchto řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že české soudy nejsou mezinárodně příslušné k projednání a rozhodnutí o výše označených návrzích otce, a tudíž je soud nemůže věcně projednat. Vycházel z úvahy, že „oba případy obsahují cizí prvek především v tom smyslu, že obě nezletilé děti mají XY občanství a bydlí na území XY“, a že proto daná řízení (která se týkají rodičovské odpovědnosti) podléhají pravidlům nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen „Brusel II bis“). Otázka výživného se pak řídí pravidly zakotvenými v nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností (dále jen „nařízení, nebo „nařízení o výživném“). Vzhledem k tomu, že mezinárodní příslušnost zde nelze určit podle čl. 9, 10 ani 12 Brusel II bis, protože nejde o žádnou z tam zakotvených situací (čl. 8 odst. 2 Brusel II bis), jsou v daných věcech mezinárodně příslušné soudy státu, v němž má nezletilé dítě v okamžiku podání návrhu na zahájení řízení obvyklé bydliště (čl. 8 odst. 1 Brusel II bis, čl. 3 písm. d) nařízení), jímž je podle judikatury místo, k němuž má dítě nejužší sociální a rodinné vazby. Při zjišťování obvyklého bydliště nezletilých dětí AAAAA a BBBBB soud prvního stupně akcentoval, že podle rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26.2.2020 č.j. 0 Nc 9242/2019-747, potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.7.2020 č.j. 13 Co 130/2020-1078, byly obě děti svěřeny do péče matky, která má bydliště na území XY, čímž podle jeho názoru po nabytí právní moci tohoto rozsudku dne 24.8.20120 byla otázka bydliště dětí vyřešena. Matka dala již dříve najevo, že se do XY nevrátí, je XY státní občankou, děti mají také i XY občanství a současná domácnost matky a dětí se nachází v rodinném domě matčiných rodičů v XY na XY, kde matka děti přihlásila k trvalému pobytu, k veřejnému pojištění, k dětské lékařce a do mateřské, resp. základní školy. Tyto okolnosti zde byly již v době zahájení řízení o obou návrzích otce a „právě na jejich základě a na podkladě právních účinků předchozích rozsudků“ soud prvního stupně dovodil, že „již není mezinárodně příslušný, protože děti mají obvyklé bydliště ve XY“.
5. K odvolání otce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30.3.2021 č.j. 13 Co 58/2021-1470 usnesení soudu prvního stupně potvrdil v části, v níž bylo zastaveno řízení o změnu úpravy poměrů nezletilých dětí, a bylo vztahu k tomuto řízení rozhodnuto o nákladech řízení; „ve zbývající části“ („o věcech pro nezletilé děti významných, na nichž se rodiče nemohou dohodnout“, tj. o určení bydliště dětí a místa povinné školní docházky nezletilé AAAAA) toto usnesení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně o nutnosti aplikace čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel II bis v daných věcech a ohledně řízení o změnu úpravy poměrů nezletilých dětí přisvědčil i jeho navazujícímu úsudku o tom, kde se v době podání návrhu otce nacházelo obvyklé bydliště dětí. Odvolací soud rovněž akcentoval, že řízení bylo zahájeno po právní moci rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.7.2020 č.j. 13 Co 130/2020-1078, jímž byl zčásti potvrzen (ve výroku o péči) a zčásti změněn rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26. 2. 2020, č. j. 0 Nc 9242/2019-747. Z odůvodnění označeného rozhodnutí odvolacího soudu (i rozhodnutí soudu prvního stupně) podle jeho názoru jednoznačně vyplývá, že o svěření nezletilých do péče matky bylo rozhodnuto za situace, kdy matka žila a mínila žít nadále na shora uvedené adrese na XY, a bylo také vysvětleno, z jakého důvodu se i za tohoto stavu soud k péči matky přiklonil. Také styk otce s nezletilými dětmi byl upraven s vědomím toho, že děti budou žít s matkou na XY, což plyne už z uložení povinnosti rodičům předávat si děti (ke styku a po jeho ukončení) v XY. Nabytím právní moci rozsudku, tedy datem 24.8.2020, byly nezletilé děti svěřeny do matčiny péče, a tudíž podle mínění odvolacího soudu „pro účely posouzení otázky příslušnosti soudu (bez ohledu na dříve zahájené řízení o určení bydliště) se tak jejich bydliště odvíjí od bydliště matky“ (ke dni zahájení řízení ostatně měly děti faktické bydliště v XY, kde byly hlášeny k trvalému pobytu, navštěvovaly tam školní zařízení, měly tam svého dětského lékaře, atd). Za tohoto stavu odvolací soud shledal závěr soudu prvního stupně o jeho mezinárodní nepříslušnosti ve vztahu k tomuto řízení za „zcela správný“. Názor otce, že pro posouzení otázky mezinárodní příslušnosti jsou rozhodující okolnosti, které zde byly v okamžiku, kdy soud prvního stupně měl (resp. musel) zahájit řízení o změnu výchovného prostřední z úřední povinnosti (což podle názoru otce je situace, kdy matka začala porušovat práva dětí na styk s otcem), odmítl s odůvodněním, že „rozhodujícím je obvyklé bydliště dítěte vždy ke dni zahájení řízení“. Z hlediska mezinárodní příslušnosti se podle názoru odvolacího soudu neuplatní ani úvaha otce, že řízení ve věci péče o nezletilé je v podstatě jedním celkem trvajícím až do zletilosti, která má své místo toliko ve vztahu k místní příslušnosti soudu. Pokud jde o řízení o věcech pro nezletilé děti významných, na nichž se rodiče nemohou dohodnout (určení bydliště obou dětí a místa povinné školní docházky nezletilé AAAAA), odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se znovu zabýval obvyklým bydlištěm dětí ke dni zahájení řízení, neboť v této věci byl návrh otce podán dne 20.8.2020, tedy ještě předtím, než dne 24.8.2020 nabyl právní moci rozsudek, jímž byly obě nezletilé děti svěřeny do matčiny péče. Protože až do doby vyhlášení rozsudku odvolacího soudu se rodiče v péči o nezletilé v podstatě střídali (ať už na základě uzavřené mimosoudní dohody či z jiných důvodů), a protože přílohami k návrhu otec zřejmě mínil doložit, že ke dni sepisu návrhu, datovaného dnem 19.8 2020, měl právě on děti u sebe, tak „prozatím vyvstává pochybnost, zda ke dni zahájení uvedeného řízení bylo obvyklé bydliště nezletilých dětí na XY“.
II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.3.2021 č.j. 13 Co 58/2021-1470
6. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího výroku o zastavení řízení o změnu úpravu péče o nezletilé) podal otec dovolání. Vyslovil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že pokud již bylo pravomocně rozhodnuto o svěření nezletilých dětí do péče matky, pak již není třeba rozhodovat o sporném bydlišti dětí či sporném místě výkonu školní docházky, neboť obvyklé bydliště dětí se řídí automaticky bydlištěm matky v době rozhodování o svěření dětí do její péče, a takto určené bydliště je pak i rozhodujícím kritériem při určení mezinárodní příslušnosti soudu, a to bez ohledu na skutečnost, že ještě před nabytím právní moci rozhodnutí o svěření do péče otec podal samostatný návrh na určení bydliště nezletilých. Podle názoru dovolatele jsou svěření do péče jednoho z rodičů a rozhodnutí o sporném bydlišti dvě rozdílné věci, přičemž skutečnost, že je podle názoru soudu v nejlepším zájmu dětí být v péči matky, ještě neznamená, že se matčino bydliště automaticky stane bydlištěm dětí, které se kvůli tomu musejí přestěhovat z jejich dosavadního sociálního prostředí a opustit jak kamarády, tak spolužáky a začít žít život v cizí zemi. Takový názor soudů nemá oporu v žádném zákonném ustanovení a je postaven pouze na jednom ze závěrů sympozia justiční akademie v Kroměříži, které se navíc nezabývalo otázkou bydliště rodiče v cizině, a podle mínění otce nelze závěry tohoto sympozia vztáhnout na případ, kdy je bydliště nezletilých mezi rodiči zásadně sporné, tak jako tomu je v daném případě. Dovolatel je přesvědčen, že nikoliv děti by měly sledovat zájem matky, ale že by matka měla sledovat nejlepší zájem dětí, a pokud jí byly děti svěřeny do péče, pak by mělo být současně rozhodnuto o tom, že bydlištěm dětí je jejich dosavadní bydliště a školní docházku mají vykonávat v dosavadní škole. Jestliže v daném případě dosud nedošlo k souhlasu otce se změnou bydliště dětí, ani soud meritorně nerozhodl o změně jejich bydliště, není možné ani při stanovení mezinárodní příslušnosti soudu vycházet z fikce, že bydliště dětí je shodné s bydlištěm matky v době rozhodování soudu o svěření dětí do její péče, a na základě této fikce rozhodnout o mezinárodní nepříslušnosti českých soudů. Podle mínění dovolatele soudy obou stupňů pochybily, jestliže se při určení obvyklého bydliště dětí nezabývaly konkrétními skutkovými okolnostmi a nezkoumaly poměr rodinného a společenského začlenění dítěte v jednom členském státu k rodinnému a společenskému začlenění dítěte v jiném členském státě, tak jak vyžaduje judikatura dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 2244/2011). Kdyby tak soudy učinily, zcela jednoznačně by musely dojít k závěru, že obě děti jsou integrovány v rámci sociálního a rodinného prostředí v XY v XY, kde dosud žily, přičemž na XY jezdily pouze sporadicky. AAAAA chodila do školy v XY, kde měla dlouhodobě budované kamarádské vztahy, navštěvovala zde kroužek tenisu, ve kterém si rovněž vytvořila silné kamarádské vazby, obě děti byly státními příslušníky XY, obě měly silné citové pouto ke svým prarodičům z otcovy strany, kteří rovněž žijí v XY a kteří o děti dlouhodobě pečovali v době, kdy matka chodila do práce. Ani jedním z těchto aspektů se však soudy nezabývaly, ani neprováděly žádné dokazování k otázce, které bydliště bude v nejlepším zájmu dětí, ačkoliv podle názoru dovolatele rozhodnutí o sporném bydlišti dětí mělo být předmětem meritorního rozhodnutí, kterého se soudy nemohou zprostit. V opačném případě by zcela ztratilo smysl zákonné ustanovení o tom, že se rodiče musejí shodnout na důležitých otázkách dítěte a že pokud se neshodnou může se kterýkoliv rodič domáhat rozhodnutí takové otázky soudem. I kdyby se dovolací soud ztotožnil ve všech výše uvedených otázkách s odvolacím soudem, pak by podle názoru otce na řízení týkající se péče a styku s nezletilými bylo třeba aplikovat čl. 9 odst. 1 nařízení Brusel II bis a český soud by měl být příslušný pro rozhodnutí o návrhu otce na svěření dětí do jeho péče, jelikož tento návrh podal ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozhodnutí o svěření dětí do péče matky. Dovozoval, že předmětné ustanovení nelze vykládat tak, že se týká pouze případného řízení o styku, neboť český právní řád zná pouze termín řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, které je zásadně pojímáno jako jeden celek a v rámci kterého je možno rozhodovat o jednotlivých dílčích věcech, jako např. o styku. Vzhledem k tomu, že český soud ve věcech péče o nezletilé není vázán návrhem rodiče, ale řízení vede z úřední povinnosti, musí se předmětné ustanovení v českém kontextu týkat i návrhu otce na změnu výchovného prostředí ze dne 11.11.2020, který podal ve lhůtě tří měsíců od právní moci původního rozsudku o péči, a tedy ve lhůtě stanovené v čl. 9 odst. 1 nařízení Brusel II bis. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu v dovoláním dotčeném výroku zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
7. Následně Okresní soud ve Frýdku-Místku po doplnění řízení (podle závazného právního názoru odvolacího soudu vysloveného v usnesení ze dne 30.3.2021 č.j. 13 Co 58/2021-1470) usnesením ze dne 18.6.2021 č.j. 0 Nc 9242/2019-1524 zastavil řízení „o věcech pro nezletilé děti významných, na nichž se rodiče nemohou dohodnout“ (o určení bydliště dětí a místa povinné školní docházky nezletilé AAAAA), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, ani odvolacího řízení. Soud prvního stupně konstatoval, že podle důkazů, které otec přiložil ke svému návrhu, je sice „pravdou, že z předložených fotografií logicky plyne, že dne 19.8.2020 u sebe měl obě děti otec“, to však „neznamená, že tomu tak bylo i dne 20.8.2020, kdy (podáním návrhu u soudu) bylo řízení zahájeno“. Navíc – jak zdůraznil – prostá přítomnost dítěte neznamená, že má dítě na daném místě rovněž obvyklé bydliště ve smyslu čl. 8 odst. 1 Brusel II bis. Podle názoru soudu prvního stupně se obvyklé bydliště dětí v okamžiku zahájení tohoto řízení nacházelo již ve XY, a to na základě (již dříve popsané) sociální integrace dětí. I když otec svůj návrh podal čtyři dny předtím, než nabyl právní moci rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26.2.2020 ve věci péče, výživy a styku s nezletilými dětmi, „nemohla nastat během těchto čtyřech dnů mezi 20.8. a 24.8.2020 žádná okolnost, která by bydliště dětí změnila, což žádný z účastníků ani netvrdil“. Navazující rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 23.7.2020 za přítomnosti otce a zástupkyně matky a v době podání návrhu byl již účinně doručen matce i koliznímu opatrovníkovi, aniž by mohl být napaden řádným opravným prostředkem. Navíc nelze přehlédnout, že ode dne 26.2.2020, resp. od 23.7.2020, kdy byly vyhlášeny rozsudky obou soudů, byly oba soudy svými rozhodnutími vázány (§ 156 odst. 3 o.s.ř), a to po skutkové i právní stránce. V těchto rozsudcích byla ze skutkového i právního hlediska řešena otázka bydliště dětí, a to jak do doby jejich vyhlášení (na základě důkazů týkajících se sociální integrace dětí na XY), tak po ní (výrokem týkajícím se péče). Z tohoto důvodu nemůže nyní soud prvního stupně „posoudit o otázku bydliště ke dni 20.8.2020 jinak, než tak, že se nacházelo a mělo nadále nacházet ve XY“. Závaznost rozsudku v popsaném smyslu – jak soud prvního stupně dále zdůraznil – se odráží také v závěrech 1. rodinněprávního sympozia Justiční akademie, které se shodlo na tezi, že „se má za to, že dítě bude sdílet bydliště rezidentního rodiče aktuální v době rozhodování soudu nebo vzniku dohody rodičů, popřípadě bydliště avizované v průběhu soudního řízení nebo uzavření dohody s druhým rodičem“. Určení bydliště tedy není po všech stránkách navázáno pouze a jedině až na okamžik právní moci rozsudku. Důležitá je i okolnost, že otec byl osobně přítomen vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, pročež již dne 23.7.2020 věděl, jak soud věcně rozhodl. Toto rozhodnutí přitom bylo definitivní, jak plyne ze zákona a jak se otec dozvěděl z poučení o opravných prostředcích, které mu při vyhlášení rozsudku poskytl odvolací soud. Kromě českých vnitrostátních procesních předpisů soud prvního stupně přihlédl i k celému textu a smyslu a účelu nařízení Brusel II bis, ze kterého je patrné, že stav, kdy soudy více států vedou řízení ve věci rodičovské odpovědnosti týkající se týchž účastníků, ze kterého posléze mohou vzejít vzájemně si odporující rozhodnutí, je jednak zbytečný vzhledem ke vzájemné uznatelnosti, jednak krajně nežádoucí, mimo jiné právě kvůli riziku vzájemně si odporujících soudních rozhodnutí (srov. čl. 19 odst. 3 Brusel II bis). Proto uzavřel, že slovenské soudy se nyní považují za mezinárodně příslušné pro řízení ve věcech péče o nezletilé děti AAAAA a BBBBB.
8. K odvolání otce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 7.10.2021 č.j. 13 Co 280/2021-1646 potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení „o věcech pro nezletilé děti významných, na nichž se rodiče nemohou dohodnout“ (o určení bydliště dětí a místa povinné školní docházky nezletilé AAAAA), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že ke dni zahájení řízení (tj. 20.8.2020) měly nezletilé děti skutečně své obvyklé bydliště na v záhlaví uvedené adrese ve XY bez ohledu na to, že potvrzující rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.7.2020 č.j. 13 Co 130/2020-1078, jímž byl ve výroku o péči potvrzen (a ve výrocích o styku a výživném změněn) rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26.2.2020 č.j. 0 Nc 9242/2019-747, kterým byly nezletilé děti svěřeny do péče matky, nabyl právní moci až dne 24.8.2020, tedy čtyři dny po zahájení řízení v projednávané věci. Takto bylo rozhodnuto (jak vyplývá především z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) již za situace a s vědomím toho, že matka žije a míní žít nadále ve XY. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně v této souvislosti akcentoval, že rozsudek odvolacího soudu byl dne 23.7.2020 vyhlášen a odůvodněn v přítomnosti otce a matčiny zástupkyně, rodiče tak s ním byli seznámeni v den vyhlášení, včetně poučení o nepřípustnosti dovolání, a ostatně i otcův zástupce byl se zněním vyhlášeného rozsudku detailně seznámen dříve, než mu bylo doručeno písemné vyhotovení, a to zasláním protokolu o jednání dne 4.8.2020. Ve spojitosti s výše uvedeným odvolací soud přisvědčil i závěrům soudu prvního stupně o tom, že obvyklé bydliště nezletilých bylo ke dni zahájení řízení ve XY i na základě jejich sociální integrace, byť formálně soudu prvního stupně vytknul, že v tomto ohledu v odůvodnění svého rozhodnutí v podstatě jen odkázal na své závěry učiněné v předchozím (posléze zrušeném), byť precizně odůvodněném rozhodnutí v této věci. Podle názoru odvolacího soudu skutečnost, zda se v den zahájení řízení nezletilé děti fakticky nacházely u otce v XY či nikoliv, na uvedeném závěru o obvyklém bydlišti dětí již ničeho nemění. Pro úplnost odvolací soud dodal, že v posuzované věci se nejedná ani o případ článků 9, 10 a 12 nařízení Brusel II bis, které podle čl. 8 odst. 2 téhož nařízení představují výjimku pro posouzení mezinárodní příslušnosti soudu. Za tohoto stavu se odvolací soud uzavřel, že v dané věci není dána mezinárodní příslušnost českých soudů, nýbrž že podle čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel II bis jsou příslušné soudy Slovenské republiky.
III. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.10.2021 č.j. 13 Co 280/2021-1646
9. Také proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal otec dovolání. Rovněž zde vyslovil nesouhlas s názorem soudů obou stupňů, že o obvyklém bydlišti obou nezletilých dětí pro účely určení mezinárodní příslušnosti soudu již bylo rozhodnuto tím, že pravomocným rozhodnutím soudu byly obě děti svěřeny do péče matky, která žije na XY. Podle názoru otce skutečnost, že soud svěřil děti do péče matky, sama o sobě neznamená, že jejich bydliště následuje matčino bydliště. Princip, na kterém je zákonná i mezinárodněprávní úprava postavena, je především nejlepší zájem dítěte, nikoliv matky ani otce, a pokud mají dětí obvyklé bydliště v jiném místě než matka či otec, tak se rodič musí přizpůsobit bydlišti dětí, nikoliv naopak. Soudy obou stupňů pochybily, jestliže v této souvislosti v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (rozhodnutími Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 2244/2011 a sp.zn. 33 Cdo 2580/2012) nijak neurčovaly poměr rodinného a společenského začlenění dětí v obou státech, ani neprováděly konkrétní dokazování k rodinnému a společenskému začlenění dětí na obou místech, které připadaly v úvahu jako jejich obvyklé bydliště, nýbrž se spokojily pouze s fikcí jednoho ze závěrů sympozia justiční akademie v Kroměříži a určily obvyklé bydliště pouze podle znalosti rodičů o tom, komu byly děti svěřeny do péče. A jako doplnění k takto určenému obvyklému bydlišti pak oba soudy přihlédly ke krokům, které podnikla matka k začlenění dětí ihned po jejich neoprávněném přestěhování do XY. Podle názoru dovolatele však nelze učinit závěr o přenesení mezinárodněprávní příslušnosti soudu pouze na základě snahy jednoho z rodičů o legalizaci pobytu dětí v jiném místě. Má za to, že v tomto směru lze analogicky aplikovat závěr dovolacího soudu vyslovený v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1510/2013 ve vztahu k místní příslušnosti soudu. Kromě toho otec namítal, že názor soudu prvního stupně o jeho mezinárodní nepříslušnosti je v rozporu i s jeho dosavadním procesním postupem v této věci, jestliže sám vynesl již pravomocné usnesení o návrhu na předběžné opatření, který byl spojen s návrhem na určení bydliště nezletilých a určení místa školní docházky AAAAA. Tímto procesním postupem soud prvního stupně přijal svou mezinárodní příslušnost v rozhodování o případné změně bydliště z XY, neboť v opačném případě by k žádnému meritornímu rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření přistoupit nemohl. S ohledem na uvedené dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
10. Mezitím Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 29.4.2021, č.j. 0 Nc 9242/2019-1505, nařídil podle pravomocného a vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.7.2020, č.j. 13 Co 130/2020-1078, výkon rozhodnutí uložením pokuty v souhrnné výši 20.000,- Kč povinné (matce) za neuskutečněné styky otce s oběma nezletilými dětmi AAAAA a BBBBB ve vymezených dnech (výrok I), a rozhodl, že matka je povinna zaplatit otci na náhradě nákladů řízení 8.954,- Kč k rukám advokáta JUDr. K. B. (výrok II); současně rozhodl o vyloučení věci podle doplnění otcova návrhu ze dne 8.4.2021 k samostatnému řízení (výrok III). Soud prvního stupně zdůraznil, že právo rodiče stýkat se s dítětem je naprosto základním, fundamentálním právem rodiče, bez kterého na dítě v podstatě nelze výchovně působit. Právo styku není a nebylo omezeno ani protipandemickými opatřeními na území ČR ani SR, jichž se matka dovolávala, které naopak styk rodičů s dětmi výslovně umožňovaly jako jednu z důležitých výjimek z četných zákazů. Pandemií koronaviru činí styk jistě pro oba rodiče obtížnějším a možné problémy přinášejícím, nikoli však právně nemožným. Matka se však po vystavení doporučení ze strany obou škol ani jednou nepokusila styk otce umožnit s tím, že by děti mohly po návratu absolvovat test, který by vyšel jako negativní. Není přitom důvod nevěřit, že by otec styk realizoval právě tak, aby riziko nákazy dětí minimalizoval a mohl se s nimi setkat i v příštím termínu. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že matka otci v dálkovém kontaktu s dětmi neopodstatněně brání a že v nejlepším zájmu obou dětí je, aby soud proti matce nařídil výkon rozhodnutí uložením pokuty (čl. 3 odst. 1 a 18 odst. 1 třetí věta sdělení FMZV č. 104/1991 Sb. o sjednání Úmluvy o právech dítěte). Námitku matky o nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů odmítl s odůvodněním, že podle čl. 29 odst. 2 a čl. 2 odst. 6 nařízení Brusel II bis může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí v kterémkoli členském státě, jehož soud je o návrhu povinen rozhodnout, což ostatně – jak dále uvedl – plyne z logiky pravidla o vzájemné uznatelnosti a vykonatelnosti soudních rozhodnutí i z ustanovení čl. 30 a 31 nařízení Brusel II. bis.
11. K odvolání otce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 7.10.2021 č.j. 13 Co 279/2021-1642 zrušil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. (o uložení pokuty matce) a řízení zastavil; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud s poukazem na čl. 2 odst. 5, 6 a 10, čl. 28 odst. 1, čl. 29 odst. 2, čl 41 odst. 1 a 3 nařízení Brusel II bis dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že „Okresní soud ve Frýdku-Místku není mezinárodně příslušným soudem v řízení o nařízení výkonu rozhodnutí“. Zdůraznil, že vykonatelným rozhodnutím je rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.7.2020, č.j. 13 Co 130/2020-1078, jímž byl zčásti potvrzen (ve výroku o péči) a zčásti změněn (ve výrocích o styku a výživném) rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26.2.2020 č.j. 0 Nc 9242/2019-747, který nabyl právní moci dne 24.8.2020. Již ke dni zahájení řízení o návrhu otce na nařízení výkonu rozhodnutí, tj. k datu 12.10.2020, měly děti a matka, jakožto osoba povinná vůči otci umožnit styk podle vykonávaného rozsudku, bydliště ve XY. Za tohoto stavu podle názoru odvolacího soudu „nelze dovodit mezinárodní příslušnost českých soudů pro vykonávací řízení“, neboť v řízení o výkon rozhodnutí nemuselo být rozhodnuto právě o uložení pokuty matce (tak jako v projednávané věci), ale – byť ve výjimečných případech – i o odnětí dětí a jejich předání ke styku otci jako osobě oprávněné (§ 504 z.ř.s.), a „lze si jen stěží představit, že by výkon rozhodnutí tímto způsobem vedl soud jiného členského státu než toho, v němž je bydliště dětí a matky jako povinné osoby“. Z tohoto pohledu je místem výkonu (analog. k čl. 29 odst. 2 nařízení Brusel II bis) jednoznačně XY. Závěr soudu prvního stupně, že oprávněný může podat návrh ve kterémkoliv členském státě, podle mínění odvolacího soudu odporuje i čl. 9 odst. 1 nařízení Brusel II bis, byť ten se přímo netýká projednávaného případu, nýbrž situace, kdy se dítě přestěhuje do jiného státu až po rozhodnutí o péči a styku s druhým rodičem. Hovoří se v něm o zachování pouze dočasné příslušnosti na dobu tří měsíců a pouze pro účely úpravy rozhodnutí o právu na styk, tudíž pro nalézací řízení. Výklad soudu prvního stupně o zachování příslušnosti soudu členského státu původu i pro výkon jeho rozhodnutí o právu na styk, který má přeshraniční povahu, se tak jeví jako příliš extenzivní.
IV. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.10.2021 č.j. 13 Co 279/2021-1642
12. Rovněž proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal otec dovolání. V první řadě vyslovil nesouhlas s (ničím neodůvodněným) závěrem odvolacího soudu o tom, že matka i děti měly k datu podání otcova návrhu obvyklé bydliště ve XY. Dovolatel je přesvědčen, že pokud nebylo meritorně rozhodnuto o bydlišti nezletilých, tak jejich obvyklým bydlištěm musí být poslední bydliště, na kterém se s matkou shodli, tzn. bydliště v XY, bez ohledu na to kterému rodiči byly děti svěřeny do péče. Jako otázku pro rozhodnutí významnou, avšak doposud v judikatuře dovolacího soudu neřešenou, vymezil otázku, zda je v řízení o nařízení výkonu rozhodnutí mezinárodně příslušný český soud v případě, že je podán návrh na výkon rozhodnutí, kterým český soud svěřil nezletilé do péče matky, která deklarovala své bydliště na XY, přičemž děti do vydání tohoto rozhodnutí měli obvyklé bydliště v XY a současně dosud nebylo rozhodnuto o návrhu rodiče žijícího v XY na určení bydliště nezletilých. Podle jeho názoru za daného stavu, kdy není zřejmé, kde mají nezletilí obvyklé bydliště a jejich poslední obvyklé bydliště bylo v XY, je mezinárodně příslušný pro výkon vlastního rozhodnutí český soud. Dále dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že rozhodl o obvyklém bydlišti nezletilých, aniž by určil poměr rodinného a společenského začlenění dětí v obou státech, tedy v XY a XY. Soudy obou stupňů v tomto směru ani neprováděly žádné dokazování a podle mínění otce se zřejmě spokojili pouze s fikcí jednoho ze závěrů sympozia justiční akademie v Kroměříži a určili obvyklé bydliště dle znalosti rodičů o tom, komu byly děti svěřeny do péče, a jako doplnění k takto určenému obvyklému bydlišti pak zřejmě oba soudy vyšly z toho, jaké kroky podnikla matka k začlenění dětí ihned po jejich neoprávněném přestěhování do XY. Podle názoru dovolatele však nelze učinit závěr o přenesení mezinárodněprávní příslušnosti soudu pouze na základě snahy jednoho z rodičů o legalizaci pobytu dětí v jiném místě. Zdůraznil, že matce stačilo k legalizaci pobytu dětí na XY ještě před rozhodnutím soudu, kterým jí svěřil děti do její péče, provést následující úkony v cizím státě: přihlásit děti k trvalému pobytu, k veřejnému pojištění, k dětské lékařce a do ZŠ a kroužků. To vše však matka provedla zcela svévolně, bez souhlasu otce a hlavně bez souhlasu jakéhokoliv soudu a předtím, než soudy rozhodly o svěření dětí do její péče. Podle názoru otce lze závěry Nejvyššího soudu k otázce přenesení příslušnosti v rovině vnitrostátní, vyjádřené v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1510/2013, analogicky aplikovat na i posouzení mezinárodní příslušnosti v tomto případě. Vzhledem k uvedenému dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocným usnesením odvolacího soudu byla podána oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
14. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
V. Nepřípustnost dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.10.2021 č.j. 13 Co 279/2021-1642
15. Dovolání otce podané proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.10.2021 č.j. 13 Co 279/2021-1642 směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči kterému zákon dovolání nepřipouští (k objektivní nepřípustnosti dovolání ve věcech výkonu rozhodnutí o péči o nezletilé děti srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.6.2015 sp.zn. 26 Cdo 1630/2015, ze dne 1.9.2016 sp.zn. 20 Cdo 2888/2016, ze dne 7.11.2017 sp.zn. 20 Cdo 4947/2017, ze dne 4.12.2019 sp. zn. 20 Cdo 3935/2019 nebo ze dne 24.8.2020, sp. zn. 20 Cdo 2303/2020). Přípustnost dovolání přitom nemůže založit ani nesprávné poučení odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.1.2003 sp.zn. 29 Odo 937/2002). Nejvyšší soud proto dovolání otce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.10.2021 č.j. 13 Co 279/2021-1642 podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
VI. Přípustnost dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.3.2021 č.j. 13 Co 58/2021-1470 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.10.2021 č.j. 13 Co 280/2021-1646
16. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
17. Zbývající dvě napadená usnesení odvolacího soudu (usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.3.2021, č.j. 13 Co 58/2021-1470, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.10.2021, č.j. 13 Co 280/2021-1646) závisí za daného skutkového stavu na vyřešení otázky určení mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudu ve věci rodičovské odpovědnosti k nezletilým dětem. Jedná se přitom o otázku vyplývající z aplikace procesního práva, takže skutečnost, že se tak děje v řízení, kde proti meritornímu rozsudku (usnesení) dovolání přípustné není (srov. § 30 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních), je nerozhodná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.12.2013 sp. zn. 30 Cdo 1510/2013, uveřejněné pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014). Vzhledem k tomu, že tato právní otázka doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání otce jsou je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustná.
VI. Důvodnost dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.3.2021 č.j. 13 Co 58/2021-1470 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.10.2021 č.j. 13 Co 280/2021-1646
18. Po přezkoumání výše citovaných usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání otce směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.3.2021, č.j. 13 Co 58/2021-1470, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.10.2021 č.j. 13 Co 280/2021-1646, nejsou opodstatněná.
19. V posuzované věci nejsou pochybnosti o tom, že mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudu pro daná řízení (o určení místa bydliště nezletilých dětí a místa povinné školní docházky nezletilé AAAAA a o změnu úpravy poměrů nezletilých dětí) je třeba stanovit podle příslušných pravidel obsažených v nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení Nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále též jen „nařízení Brusel II bis“), neboť úprava poměrů nezletilých (svěření do péče rodiče nebo rodičů pro dobu po rozvodu manželství), včetně určení bydliště nebo místa povinné školní docházky nezletilých spadá pod pojem rodičovské zodpovědnosti podle čl. 2 bod 7 nařízení Brusel II bis.
20. Podle čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel II bis jsou soudy členského státu příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu.
21. Uvedený článek upravuje tzv. obecnou mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudu ve věcech rodičovské zodpovědnosti. Tato úprava se opírá o názor, že zájem dítěte ochrání nejlépe soud, který je dítěti nejbližší a má tak nejlepší příležitost posoudit všechny okolnosti rozhodné pro úpravu poměrů dítěte (srov. bod 12 úvodních ustanovení tohoto nařízení). Z toho vychází obecné pravidlo pro mezinárodní soudní příslušnost (pravomoc), resp. hraniční určovatel, kterým je obvyklý pobyt dítěte. V posuzovaném případě je proto klíčové pro určení mezinárodní příslušnosti soudu obvyklý pobyt nezletilých dětí v době zahájení jednotlivých řízení před českými soudy. Řízení o určení bydliště dětí a místa povinné školní docházky nezletilé AAAAA (zastavené napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.10.2021, č.j. 13 Co 280/2021-1646) bylo zahájeno návrhem otce podaným u soudu prvního dne 20.8.2020 a řízení o změnu úpravy poměrů nezletilých dětí (zastavené napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.3.2021, č.j. 13 Co 58/2021-1470) bylo zahájeno návrhem otce podaným u soudu prvního stupně dne 12.11.2020. Skutečnosti významné ve vztahu k obvyklému bydlišti proto musí být posuzovány k těmto datům (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2012 sp. zn. 30 Cdo 2374/2012). Jelikož nařízení Brusel II bis (ani související Haagská úmluva) tento pojem nedefinují (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8.9.2015 sp. zn. II. ÚS 3742/14, bod 16), kritéria pro určení obvyklého bydliště dítěte byla postupně vymezována až judikaturou SDEU (ve vztahu k aplikaci unijního práva), či soudů signatářských států Haagské úmluvy (viz. www.incadat.com).
22. K vymezení pojmu „obvyklé bydliště dítěte“ podle čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel II bis se Nejvyšší soud vyjádřil např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2016 sp. zn. 21 Cdo 2850/2016, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50, ročník 2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2011 sp. zn. 30 Cdo 2244/2011 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.12.2021 sp. zn. 24 Cdo 3399/2020. Z uvedené eurokonformní judikatury plyne, že obvyklý pobyt (bydliště) ve smyslu čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel II bis představuje místo, v němž má dítě těžiště svého života. Přichází-li v úvahu určení obvyklého pobytu (bydliště) na území více států Evropské unie, je úkolem soudu, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, určit poměr rodinného a společenského začlenění dítěte v jednom členském státu k rodinnému a společenskému začlenění dítěte v jiném členském státě. Kritéria pro rozlišení významnosti jednotlivých ukazatelů jsou uvedena v judikatuře Soudního dvora Evropské unie, přičemž poměr, který může posléze vyznít ve prospěch některého z členských států přicházejících v úvahu, může být určen až s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Právě důraz na zkoumání konkrétních skutkových okolností v každém jednotlivém případě vystihuje povahu „obvyklého bydliště“.
23. Jak se podává z recentní judikatury Soudního dvora Evropské unie, na kterou upozornil i Ústavní soud v usnesení ze dne 19.10.2021 sp. zn. II. ÚS 2670/21, bod 32, a nálezu ze dne 8.4.2021 sp. zn. II. ÚS 3345/20, bod 37, k určení obvyklého bydliště dítěte je kromě jeho fyzické přítomnosti na území členského státu třeba zohlednit další skutečnosti, které mohou nasvědčovat tomu, že tato přítomnost nemá pouze dočasnou či příležitostnou povahu a že dítě bylo v tomto státě integrováno v rámci sociálního a rodinného prostředí, zejména trvání, pravidelnost, podmínky a důvody pobytu dítěte na území různých členských států, rodinné a sociální vazby dítěte v uvedených členských státech a případně místo a podmínky jeho školní docházky. Taktéž lze přihlédnout k záměru rodičů usadit se s dítětem v určitém členském státě, je-li vyjádřen konkrétními kroky. Naopak obvyklý pobyt dítěte na území určitého členského státu bez dalšího nezakládají a) předchozí dočasné pobyty rodiče a dítěte na území státu, ze kterého tento rodič pochází, kupříkladu v rámci dovolených nebo v období svátků, či b) skutečnost, že rodič pochází z určitého členského státu, z toho plynoucí kulturní vazby dítěte na tento stát a jeho vztahy s rodinnými příslušníky, již v tomto státě bydlí (srov. rozsudky SDEU ze dne 2.4.2009, A, C-523/07, body 37 až 40; ze dne 22.12.2010, Mercredi, C-497/10 PPU, body 44 a 47 až 49; ze dne 9.10.2014, C, C-376/14 PPU, body 51 až 52; ze dne 15.2.2017, W a V, C-499/15, bod 60; ze dne 8.6.2017 OL, C-111/17 PPU, body 42 až 43, a ze dne 28.6.2018, HR, C-512/17, bod 41).
24. V projednávané věci z obsahu vyplývá, že obě nezletilé děti žily s rodiči ve společné domácnosti v XY až do 28.6.2019, kdy matka (která má XY státní příslušnost) i s nezletilými dětmi bez souhlasu otce odcestovala za svými rodiči do obce XY na XY a zde zůstala i s dětmi natrvalo. Podle shora podaného výkladu pojem „obvyklého bydliště“ představuje koncept skutkový, nikoliv právní. To znamená, že rozhodující je fakticita pobytu, kde má dítě těžiště (středobod) svého života. Ve vztahu ke shora připomenuté judikatuře tak bylo určující, že ke dni zahájení řízení o určení bydliště dětí a místa povinné školní docházky nezletilé AAAAA (20.8.2020) i ke dni zahájení řízení o změnu úpravy poměrů nezletilých dětí (12.11.2020) obě nezletilé děti byly nejen (již déle než rok) přítomny na XY, ale také – jak správně akcentovaly soudy obou stupňů – že zde byly dostatečně integrovány v rámci sociálního a rodinného prostředí (měly faktické bydliště v XY, kde žily s matkou v rodinném domě matčiných rodičů, měly zde vhodné zázemí, se slovenštinou neměly problém, byly zde hlášeny k trvalému pobytu, navštěvovaly tam školní zařízení, měly tam svého dětského lékaře atd.). Za tohoto skutkového stavu proto nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat jeho závěr, že ke dni zahájení výše uvedených řízení bylo obvyklé bydliště dětí na XY.
25. Na uvedeném závěru nic nemění, že vzhledem ke skutkovým zjištěním a právním závěrům obsaženým v odůvodnění rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26.2.2020, č.j. 0 Nc 9242/2019-747, mělo být přemístění nezletilých dětí na XY k datu 28.6.2019 protiprávní. Případná – dovolatelem zdůrazňovaná – protiprávnost (v důsledku porušení otcova práva péče o dítě jednostranným přemístěním dětí k 28.6.2019) má (měla by) vliv na mezinárodní příslušnost soudu pouze za splnění podmínek uvedených v čl. 10 nařízení Brusel II bis, tedy – mimo jiné – pokud by nositel práva péče o dítě podal podle čl. 8 Haagské úmluvy ze dne 25. října 1980 o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, vyhlášené jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí pod č. 34/1998 Sb. (dále též jen „Haagská úmluva“) žádost (návrh) o navrácení dítěte u příslušných orgánů členského státu, kam bylo odebráno nebo kde je zadržováno. V dané věci se však z obsahu spisu podává, že otec u příslušných orgánů XY nepodal návrh na navrácení dětí podle Haagské úmluvy. Navíc v době, kdy mu běžela jednoletá lhůta podle čl. 10 nařízení Brusel II bis (která počala plynout od protiprávního přemístění dne 28.6.2019 a skončila dne 28.6.2020) uzavřel s matkou dne 30.5.2020 mimosoudní dohodu o právu péče o děti a styku, takže by bylo možno dovodit, že se s únosem dětí smířil ve smyslu čl. 13 písm. a) Haagské úmluvy.
26. Nicméně je faktem, že ve dřívějším řízení o úpravu poměrů k nezletilým dětem (které vyústilo pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.7.2020, č.j. 13 Co 130/2020-1078, kterým bylo rozhodnuto o svěření nezletilých dětí do péče matky a otci stanoveno výživné a upraven styk nezletilých dětí s otcem) soud prvního stupně správně posoudil mezinárodní příslušnost podle čl. 12 nařízení Brusel II bis, tj. primárně podle českého soudu, u kterého byl podán návrh na rozvod manželství, se kterým je možno podle čl. 12 odst. 1 nařízení Brusel II bis spojit i řízení o rodičovské odpovědnosti (tzv. „pokračování příslušnosti“). Podle judikatury Soudního dvora Evropské unie ovšem mezinárodní příslušnost založená podle čl. 12 Brusel II bis trvá jen po dobu tohoto řízení a jen pro toto řízení (srov. rozhodnutí C-436/13, E. proti B.). Právní mocí výše citovaného rozsudku krajského soudu tedy mezinárodní příslušnost tohoto českého soudu v řízení o rodičovské zodpovědnosti skončila (k tomu srov. také čl. 12 odst. 2 písm. b/ nařízení Brusel II bis) a v následujících řízeních zahájených 20.8.2020, 12.11.2020 se již příslušnost ve věcech rodičovské odpovědnosti řídila obecným pravidlem pro určení mezinárodní příslušnosti obsaženém v čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel II bis, tedy podle „obvyklého bydliště“ dětí, které v té době již bylo na XY. České soudy tak již pro tato řízení nebyly mezinárodně příslušné.
27. K tomu dovolací soud podotýká, že odkazy soudu prvního stupně na závěry 1. rodinněprávního sympozia (srov. odůvodnění rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26.2.2020 č.j. 0 Nc 9242/2019-747, bod 11) nemohou přinést dovolateli příznivější rozhodnutí, neboť i když tyto závěry byly vysloveny pro účely tzv. vnitrostátních únosů, jsou pro danou věc rozhodující závěry plynoucí z judiktary k mezinárodní příslušnosti soudů podle nařízení Brusel II bis, tj. judikatury Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, která je citována výše.
28. Důvodná není ani námitka otce, že české soudy si měly ponechat mezinárodní příslušnost pro úpravu styku podle čl. 9 nařízení Bruselu II bis. Pravidlo o obvyklém pobytu dítěte v čl. 8 je založeno na tom, že se nositelé rodičovské odpovědnosti vybízejí, aby se před přestěhováním dohodli na potřebné úpravě předchozího rozhodnutí o právu na styk s dítětem, a pokud se ukáže, že to není možné, aby se obrátili na soud v zemi předchozího obvyklého pobytu dítěte, aby se spor vyřešil. Toto pravidlo osobám nijak nebrání ve stěhování v rámci Evropské unie poskytuje však záruku, že se osoba, která již nemůže vykonávat své právo na styk s dítětem jako dříve, nemusí obrátit na soudy nového členského státu. Možnost založit mezinárodní příslušnost státu předchozího obvyklého pobytu dětí však trvá jen 3 měsíce po zákonném přestěhování dětí. K faktickému přemístění dětí došlo 28.6.2019, řízení následně zahájené až po uplynutí tříměsíční lhůty tak nemohla založit mezinárodní příslušnost českých soudů k řízení o úpravě styku jednoho z rodičů (zde otce rezidentního v XY) k dětem. Nezákonnost, správně protiprávnost přemístění by měla vliv na založení mezinárodní příslušnosti českého soudu podle čl. 10 (což se tady nestalo, protože soudy správně rozhodovaly o rodičovské odpovědnosti ve spojeném režimu s rozvodem podle čl. 12 nařízení a poté pro každé další řízení, jehož předmětem je úprava rodičovské odpov
Autor: -mha-