// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 03.07.2024
Náležitosti výroku usnesení dle § 175k odst. 2 OSŘ (ve znění do 31.12.2013)
Výrok usnesení vydaného soudem v řízení o dědictví podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. musí obsahovat údaj o tom, jakou žalobu má odkázaný účastník podat. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. umožňuje odkázat dědice, aby žalobou uplatnil své dědické právo, odpovídá tomuto ustanovení – v závislosti na konkrétní procesní situaci – žalobní petit buď na určení, že žalobce je dědicem po zůstaviteli, nebo že žalovaný (některý ze žalovaných) není dědicem po zůstaviteli. Sporné skutečnosti nebo právní otázky, které jsou pro takovéto určení významné (např. že důvody vydědění nejsou dány), představují jen posouzení předběžné otázky, které se neuvádí ve výroku, ale jen v důvodech rozhodnutí. Ve výroku usnesení podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. musí soud také určit k podání žaloby lhůtu. Jiné náležitosti, které musí výrok usnesení soudu vydané podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. obsahovat, judikatura dovolacího soudu nezmiňuje. Tyto požadavky dosavadní judikatury na (povinné) náležitosti usnesení podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. se dovolacímu soudu i nyní jeví jako dostatečné a korektní.
V této souvislosti je třeba vzít v úvahu, že občanský soudní řád předvídá více situací, kdy s neprovedením procesního úkonu, k němuž je účastník vyzýván usnesením soudu, jsou spojeny pro účastníka nepříznivé důsledky. Jen v některých z nich však zákon výslovně stanoví (požaduje), že „o tomto následku musí být účastník poučen“ (srov. např. § 43 odst. 2, § 114b odst. 5 nebo § 337e odst. 3 o. s. ř.). Zde potom lze dovozovat, že jde o povinnou náležitost usnesení soudu. Tento požadavek však v ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. chybí, proto z jeho znění nelze dovodit, že by výrok usnesení soudu měl (musel) obsahovat též poučení o následku nepodání žaloby. Byť se tedy odvolací soud v této souvislosti ne zcela přiléhavým způsobem vyjádřil k poučovací povinnosti soudu, jeho závěr o tom, že absence poučení ve výroku usnesení soudu prvního stupně neznamená, že by s nepodáním žaloby ve stanovené lhůtě nemohl nastat následek předvídaný v třetí větě ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř., je v souladu se zákonem.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 877/2024, ze dne 31. 5. 2024
Dotčené předpisy:
§ 175k odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013
§ 175k odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: řízení o dědictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24.7.2006 č. j. 27 D 634/2005-41 bylo vypořádáno společné jmění zůstavitele a jeho manželky V. Š., rozhodnuto o obvyklé ceně zůstavitelova majetku, výši jeho dluhů a o čisté hodnotě dědictví a potvrzeno, že veškerý majetek patřící do dědictví nabyla manželka zůstavitele V. Š. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že zůstavitel učinil dvě závěti pořízené notářskými zápisy ze dne 20.5.1997 a 15.6.2004, přičemž v pozdější závěti, kterou byla zrušena závěť předchozí, zůstavitel ustanovil jedinou dědičkou veškerého svého majetku svou manželku V. Š. Protože syn zůstavitele Z. H. namítl absolutní neplatnost závěti ze dne 15.6.2004, soud prvního stupně usnesením ze dne 16.1.2006 č. j. 27 D 634/2005-32 odkázal Z. H. k podání žaloby proti V. Š. o určení, že „je dědicem a účastníkem dědického řízení“. Za situace, kdy Z. H. žalobu ve stanovené lhůtě nepodal (§ 175k odst. 2 o. s. ř.), soud prvního stupně dále pokračoval v řízení „bez zřetele na tohoto dědice (pozůstalého syna)“ a potvrdil nabytí dědictví manželce zůstavitele V. Š.
2. Proti tomuto usnesení soudu prvního stupně podal Z. H. odvolání a také dne 21.12.2007 žalobu na obnovu řízení, která byla pravomocně zamítnuta s tím, že (jak konstatoval Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 30.8.2012 č. j. 21 Cdo 3749/2010-96, kterým rozhodoval o dovolání Z. H.) žalobu na obnovu řízení lze podat jen proti takovému rozhodnutí soudu, které je pravomocné; napadené rozhodnutí soudu prvního stupně však doposud nenabylo právní moci, protože nebylo pozůstalému synovi doručeno.
3. K odvolání Z. H. pak Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.5.2014 č. j. 24 Co 100/2014-80 usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že nepostupoval správně, jestliže po marném uplynutí lhůty stanovené pozůstalému synovi k podání žaloby podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. již dále s pozůstalým synem nejednal, dědictví projednal jen s pozůstalou manželkou V. Š., jíž dědictví jako jediné dědičce bez dalšího potvrdil, a napadené usnesení ani pozůstalému synovi nedoručil. Soud prvního stupně zcela přehlédl, že pozůstalý syn Z. H. ve svém podání ze dne 2.12.2005 namítl nejen absolutní neplatnost závěti ze dne 15.6.2004 z důvodu, že zůstavitel trpěl při jejím pořízení duševní chorobou, ale též v něm výslovně uvedl, že trvá jako neopomenutelný dědic na relativní neplatnosti závěti podle ustanovení § 479 obč. zák. Za této situace podle názoru odvolacího soudu samotná skutečnost, že pozůstalý syn nepodal žalobu, kterou by se domáhal posouzení absolutní neplatnosti závěti, „nemůže mít za následek jeho úplné vyloučení z dědického práva“, neboť v důsledku uplatněné námitky relativní neplatnosti závěti „neztratil svoje postavení jako neopomenutelného dědice ve smyslu § 479 obč. zák.“. Jeho neopomenutelný podíl (jako zletilého potomka) činí podle ustanovení § 479 obč. zák. jednu polovinu jeho dědického podílu ze zákona, tj. jednu čtvrtinu dědictví, a proto „je povolán dědit, tzn. že jej lze důvodně považovat za dědice i poté, kdy žalobu podle § 175k odst. 2 o. s. ř. nepodal“, a nadále tak zůstává účastníkem dědického řízení se všemi odpovídajícími právy i povinnostmi.
4. Obvodní soud pro Prahu 4 (poté, co usnesením ze dne 18.11.2014 č. j. 27 D 634/2005-101 rozhodl, že z důvodů úmrtí pozůstalé manželky V. Š. ke dni 30.8.2007 bude v dědickém řízení na jejím místě pokračováno s jejími právními nástupkyněmi V. S. a H. S.) usnesením ze dne 15.12.2014 č. j. 27 D 634/2005-108 rozhodl o vypořádání společného jmění zůstavitele a jeho manželky V. Š., určil obvyklou cenu zůstavitelova majetku, výši jeho dluhů a čistou hodnotu dědictví a potvrdil, že veškerý majetek patřící do dědictví nabývají manželka zůstavitele V. Š. v podílu tří čtvrtin (3/4) a pozůstalý syn v podílu jedné čtvrtiny (1/4). Soud prvního stupně za situace, kdy „dohoda o vypořádání dědictví mezi účastníky nebyla možná“, vycházeje ze závazného právního názoru odvolacího soudu potvrdil nabytí dědictví oběma účastníkům podle jejich zákonných dědických podílů.
5. K odvolání Z. H. Městský soud v Praze usnesením ze dne 31.3.2015 č. j. 24 Co 42/2015-150 usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud v první řadě odmítl námitku odvolatele, že soud prvního stupně opomenul poučovací povinnost ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. a nesplnil požadavky ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř, jestliže pozůstalého syna neupozornil na to, že s marným uplynutím lhůty stanovené k podání žaloby je spojen následek, že „soud bude v dědickém řízení pokračovat bez zřetele na tohoto dědice“. Podle názoru odvolacího soudu „není soud povinen poučovat účastníka o tom, jak zní zákon“, a navíc „poučovací povinnost soudu dle § 118a o. s. ř. se uplatňuje v řízení sporném, a nikoliv nesporném dědickém řízení“. Odvolací soud však přihlédl k tomu, že pozůstalý syn ve svém odvolání uplatnil požadavek, aby byla v jeho prospěch do dědictví započtena částka 250.000 Kč, kterou vydal na rekonstrukci (zhodnocení) nemovitosti (družstevního bytu), která je předmětem pozůstalosti. Tato tvrzená investice pozůstalého syna je novou skutečností, která nebyla soudu prvního stupně známa v době jeho rozhodování, a kterou bude nezbytné řešit v dalším řízení.
6. Obvodní soud pro Prahu 4 (poté, co dovolání pozůstalého syna ze dne 2.2.2015 a ze dne 6.8.2015 podaná proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30.5.2014 č. j. 24 Co 100/2014-80 a ze dne 31.3.2015 č. j. 24 Co 42/2015-150 byla pro opožděnost pravomocně odmítnuta a jeho následně podaná žaloba pro zmatečnost proti usnesení Městského soudu ze dne 19.7.2018 č. j. 24 Co 252/2017-176 byla pravomocně zamítnuta) usnesením ze dne 15.12.2022 č. j. 27 D 634/2005-559 opětovně rozhodl o vypořádání společného jmění zůstavitele a jeho manželky V. Š. (výrok I.), určil obvyklou cenu zůstavitelova majetku, výši jeho dluhů a čistou hodnotu dědictví (výrok II.), potvrdil, že veškerý majetek patřící do dědictví nabývají manželka zůstavitele V. Š. v podílu tří čtvrtin a pozůstalý syn v podílu jedné čtvrtiny (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV., V. a VI.). Soud prvního stupně opětovně za situace, kdy dědicové dědictví neodmítli a uzavření dohody o vypořádání dědictví nebylo možné, postupem podle ustanovení § 483 obč. zák potvrdil nabytí dědictví těm, jejichž dědické právo bylo prokázáno. V první dědické skupině přicházeli v úvahu podle ustanovení § 473 obč. zák. k dědění stejným dílem pozůstalá manželka V. Š. a pozůstalý syn Z. H. Vzhledem k relativní neplatnosti závěti, kterou namítl pozůstalý syn, jemuž (jako neopomenutelnému zletilému dědici) se musí dostat z dědictví aspoň jedna polovina jeho dědického podílu ze zákona, činí „vzájemný poměr čisté hodnoty dědických podílů jednotlivých dědiců: poz. manželka – 3/4, poz. syn – 1/4“.
7. K odvolání Z. H. Městský soud v Praze usnesením ze dne 26.10.2023 č. j. 29 Co 128/2023-640 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud po posouzení obsahu závěti ze dne 15.6.2004 dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že formulace závěti „pokud by závětní dědička z jakéhokoli důvodu dědictví nenabyla, odkazuji veškerý majetek svému synovi…“, je ustanovením náhradního dědice. Povolání náhradního dědice – jak odvolací soud dále zdůraznil – „je a bylo v závětech obvyklé a počítá s ním i současný občanský zákoník č. 89/2012 Sb. v ust § 1507 až § 1511“. Náhradní dědic přichází v úvahu např. tehdy, když se závětní dědic smrti zůstavitele nedožije, nebo když je nezpůsobilý dědit. V projednávané věci je podle názoru odvolacího soudu „podstatné, že za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. se nabývalo dědictví podle § 460 obč. zák. smrtí zůstavitele, v daném případě k datu úmrtí zůstavitele dne XY“. V té době obmyšlená (univerzální závětní dědička) pozůstalá manželka V. Š. žila. Skutečnost, že později v průběhu dědického řízení zemřela, a to dříve, než jí bylo nabytí dědictví potvrzeno, „nemění nic na tom, že dědictví dne XY nabyla“. Její dcery nebyly dcerami zůstavitele, proto vystupují v řízení po zůstaviteli jen na místě závětní dědičky V. Š. jako její právní nástupci, po zůstaviteli přímo nedědí. Podle závětí tak bude dědictví potvrzeno zemřelé dědičce, která zůstavitele přežila, a pozůstalému synovi jako neopomenutelnému dědici bude potvrzen jeho dědický podíl vyplývající z ustanovení § 479 obč. zák.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal dovolání pozůstalý syn Z. H. (k doplnění dovolání podanému po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 240 o. s. ř. dovolací soud nepřihlížel). Vytkl odvolacímu soudu, že chybně posoudil otázku hmotného práva, zda ustanovení náhradního dědice vylučuje transmisi, tzn. zda ustanovení dovolatele jako náhradního dědice vylučuje přechod dědického práva na právní nástupkyně závětní dědičky V. Š. a dědicem po zůstaviteli se stává náhradní dědic (dovolatel). Podle názoru dovolatele nelze ustanovení § 460 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., podle kterého se dědictví nabývá smrti zůstavitele, automaticky bez dalšího aplikovat na dědické náhradnictví. Zdůraznil, že náhradník (substitut) nastupuje na místo primárního dědice (instituta), pokud v případech uvedených v závěti institut nedědí. Kdyby se při posuzování, zda nastupuje substitut místo instituta, automaticky vycházelo z toho, že dědic nabývá dědictví smrtí zůstavitele, znamenalo by to, že institut dědí vždy, když přežije zůstavitele. Tak tomu ale podle mínění dovolatele není. Podle judikatury je nesporné, že náhradník nastupuje i v případě, kdy primární dědic dědictví odmítne nebo kdy je dědicky nezpůsobilý. Protože k odmítnutí dědictví dochází až po smrti zůstavitele, znamená to, že v průběhu dědického řízení po zůstaviteli (nikoli před jeho smrtí) nastane skutečnost, na základě které dědí místo primárního dědice náhradní dědic. Obdobně v případě dědické nezpůsobilosti může dojít k zavrženíhodnému jednání dědice proti zůstavitelově poslední vůli i po smrti zůstavitele. V tomto případě ke dni smrti zůstavitele dědic (institut) nebyl dědicky nezpůsobilý, a proto kdyby se otázka náhradnictví posuzovala pouze ke dni smrtí zůstavitele bez zřetele ke skutečnostem nastalým poté, náhradník by se dědicem nestal, protože institut by dědictví nabyl ke dni smrti zůstavitele. Podle názoru dovolatele se stejným způsobem má posuzovat i situace, kdy institut sice přežije zůstavitele, ale zemře před rozhodnutím o nabytí dědictví. V daném případě závětní dědička V. Š. zůstavitele přežila, ale zemřela před právní mocí rozhodnutí o dědictví. Ve standardním případě by došlo k dědické transmisi a na její místo by nastoupily její dědičky. Ustanovil-li ale zůstavitel závětní dědičce náhradníka, k transmisi nedochází a dědí náhradník (dovolatel). Ke stejnému závěru dochází i odborná literatura. Ve velkém komentáři k občanskému zákoníku (Fiala, R., Drápal, L., Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). Komentář, 2. vydání. C.H.Beck, Praha 2022) je u ustanovení § 1479 (str. 26) uvedeno: „Přechod dědického práva nenastane, jestliže transmitent dědictví platně odmítne nebo jestliže zůstavitel povolal transmitentovi náhradníka“. Obdobně v komentáři k občanskému zákoníku (Beran, V., Petrov, J., Výtisk, M., Občanský zákoník. Komentář. C.H.Beck, Praha 2017) je u ustanovení § 1479 (str. 1455) uvedeno: „Přechod dědického práva nenastane, povolal-li zůstavitel svému dědici (transmitentovi) náhradníka, nebo odmítne-li dědic platně dědictví“. Citované komentáře se sice vztahují k občanskému zákoníku č. 89/2012 Sb., nicméně podle mínění dovolatele „princip věci, tj. zda ustanovení náhradníka vylučuje transmisi, je shodný s předchozí úpravou dle zákona č. 40/1964 Sb.“. Kromě toho dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil také otázku procesního práva, zda výrok usnesení podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. musí obsahovat i údaj o tom, že „nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice“ (§ 175k odst. 2 poslední věta o. s. ř), a jaké má neuvedení tohoto údaje následky na procesní postavení odkázaného účastníka. Uvedenou otázku odvolací soud řešil v předešlém usnesení ze dne 31.3.2015, č. j. 24 Co 42/2015-150, ve kterém dospěl k závěru, že „poučovací povinnost soudu dle ustanovení § 118a o. s. ř. se uplatňuje v řízení sporném, a nikoliv v nesporném dědickém řízení a že soud není povinen poučovat účastníka o tom, jak zní zákon, tj. o tom, že není-li žaloba dle § 175k odst. 2 o. s. ř. podána, soud pokračuje v řízení bez zřetele na dědice, který měl žalobu podat, resp. bez zřetele na jeho námitky“. Podle názoru dovolatele by však výrok usnesení soudu podle § 175k odst. 2 o. s. ř. měl obsahovat všechny pro účastníka podstatné informace, tedy i poučení o závažných následcích nepodání žaloby. Názor odvolacího soudu, že se poučovací povinnost nevztahuje na nesporné dědické řízení, nemá oporu v zákoně a je i v rozporu s rozhodnutími dovolacího soudu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 940/2004). Vzhledem k uvedenému dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
9. Účastnice 2) a 3) se k dovolání nevyjádřily.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
11. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
12. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
13. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – přezkumu dovolacího soudu nepodléhá), že zůstavitel, který zemřel dne XY, zanechal dvě závěti pořízené notářskými zápisy ze dne 20.5.1997 a 15.6.2004. V pozdější závěti, kterou byla zrušena závěť předchozí, zůstavitel ustanovil jedinou dědičkou veškerého svého majetku svou manželku V. Š. s tím, že „pokud by jeho manželka dědictví po něm z jakéhokoli důvodu nenabyla, odkázal veškerý majetek svému (jedinému) synovi Z. H.“. Protože syn zůstavitele Z. H. na základě tvrzení, že zůstavitel trpěl duševní chorobou, namítl absolutní neplatnost závěti ze dne 15.6.2004, soud prvního stupně ho usnesením ze dne 16.1.2006 č. j. 27 D 634/2005-32 odkázal k podání žaloby proti V. Š. o určení, že „je dědicem a účastníkem dědického řízení“. Z. H. však žalobu ve stanovené lhůtě nepodal (§ 175k odst. 2 o. s. ř.), a platnost závěti tak zůstala v tomto směru nezpochybněna. V průběhu dědického řízení dne 30.8.2007 pozůstalá manželka zemřela.
14. Vzhledem k tomu, že zůstavitel (J. H.) zemřel dne XY a že při dědění se použije právo účinné (platné) v den smrti zůstavitele, řídí se dědické právo po zůstaviteli i v současné době právní úpravou účinnou v době jeho smrti, tj. zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“), a také v řízení o dědictví v prvním a druhém stupni i v současné době je třeba postupovat podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „o. s. ř.“).
15. Za daného skutkového stavu závisí rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé mj. na vyřešení otázky hmotného práva, zda podle právní úpravy účinné do 31.12.2013 (než nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“) nabude dědictví na místo závětního dědice, který přežil zůstavitele, ale nedožil se skončení dědického řízení, v závěti povolaný náhradní dědic, a dále otázky procesního práva, zda povinnou náležitostí výroku usnesení soudu podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném do 31.12.2013) je též poučení o tom, že „nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice“. Vzhledem k tomu, že tyto právní otázky doposud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání pozůstalého syna Z. H. je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
IV. Důvodnost dovolání
16. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
IV. a) K náhradnictví po závětním dědici zemřelém v průběhu dědického řízení
17. Podle ustanovení § 461 odst. 1 obč. zák. se dědí ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů. Nenabude-li dědictví dědic ze závěti, nastupují místo něho dědici ze zákona. Nabude-li se ze závěti jen část dědictví, nabývají zbývající části dědici ze zákona (§ 461 odst. 2 obč. zák.).
18. Právní úprava účinná do 31.12.2013 připouštěla pouze dva dědické tituly, podle kterých lze nabýt dědictví: závěť a zákon (zákonná dědická posloupnost). Pokud dědictví nebo jeho část nenabude dědic ze závěti (např. pokud zůstavitel o svém majetku nepořídil závěť anebo pořídil jen o části svého majetku, pokud osoba povolaná v závěti za dědice předemře zůstavitele, odmítne dědictví apod.), jsou k dědění povoláni dědicové ze zákona, tedy fyzické osoby v příbuzenském nebo jiném zákonem vymezeném vztahu k zůstaviteli.
19. Dovolateli lze přisvědčit, že tato (zákonem stanovená) dědická posloupnost nemusela zůstaviteli vždy vyhovovat, neboť zůstavitel může mít z jakýchkoli osobních důvodů zájem na tom, aby na místo dědice povolaného v závěti, který nenabyl dědictví, nastoupila jiná osoba (jiné osoby), než které vyplývají z ustanovení § 461 odst. 2 obč. zák. Také může mít zůstavitel (především z praktického hlediska) zájem tom, aby v rámci jedné závěti byla vyřešena situace, kdo (jaká osoba podle jeho výběru) bude dědit, jestliže se v závěti povolaný dědic jeho smrti nedožije, a nemusel z tohoto důvodu sepisovat novou závěť. Pro takové případy právní teorie (i reflektující soudní praxe) rozeznává institut obecného náhradnictví (obecné substituce), které představuje zůstavitelův projev vůle, že dědictví, nenabude-li jej dědic jím povolaný (institut, původní dědic), nabude náhradník povolaného dědice (substitut, náhradní dědic). Náhradní dědic nastupuje na místo původního dědice, a z tohoto důvodu je dědické právo náhradního dědice shodné s dědickým právem původního dědice a náleží mu, co bylo původnímu dědici zůstaveno ke dni smrti zůstavitele.
20. I když předešlá právní úprava (na rozdíl od současné právní úpravy účinné od 1.1.2014) výslovně neupravovala obecné náhradnictví (naopak v ustanovení § 478 obč. zák. prohlašovala, že jakékoli podmínky připojené k závěti nemají právní následky), Nejvyšší soud již záhy dovodil, že podmínkami, které ve smyslu ustanovení § 478 obč. zák. nemají právní následky, jsou pouze takové omezení, příkazy nebo zákazy, které podle závěti mají omezit dědice ve volné dispozici s jejich majetkem, a naopak takovou podmínkou není ustanovení náhradního dědice (náhradních dědiců) pro případ, že by se dědic povolaný k dědění (institut) nestal dědicem (srov. Sborník I., Nejvyšší soud o občanském soudním řízení a řízení před státním notářstvím, SEVT Praha 1974, str. 551–2). Judikatorně tak bylo i za předešlé právní úpravy zůstaviteli umožněno, aby v závěti povolal náhradního dědice, tedy osobu (podle svého výběru), která podle vůle zůstavitele nabude dědictví v případě, že se závětní dědic povolaný k dědění nestane dědicem (nenabude dědictví).
21. V této souvislosti je ovšem třeba mít na zřeteli, že i když institut obecného náhradnictví neměl v pozitivní právní úpravě účinné do 31.12.2013 výslovnou oporu a byl dovozován pouze prostřednictvím soudní judikatury, neznamená to, že by bylo možno – jak to činí dovolatel – při řešení hmotněprávní otázky, která je v této věci předmětem dovolacího přezkumu, podpůrně vycházet z právních názorů vyjádřených v komentářích, které se vztahují výhradně k současné právní úpravě, obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1.1.2014. Dovolatel poukazuje zejména na komentáře k ustanovení § 1479 o. z., obsažené v díle FIALA, R., DRÁPAL, L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475–1720). Komentář, 2. vydání. C.H. Beck, Praha 2022, s. 26, a v díle BERAN, V., PETROV, J., VÝTISK, M., Občanský zákoník, Komentář, C.H.Beck, Praha 2017, s. 1455., k nimž navíc (prozatím) chybí i odpovídající soudní judikatura. Pro výklad právních otázek týkajících se obecného náhradnictví obsaženého v závěti zůstavitele, který zemřel před 1.1.2014, je však zásadně určující materie předešlé právní úpravy, obsažená v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013.
22. V právní teorii i soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že základními předpoklady dědění jsou smrt zůstavitele, existence majetku tvořícího dědictví po zůstaviteli, důvod dědění svědčící určité osobě (tj. dědický titul), skutečnost, že tato osoba zůstavitele přežila, že má zájem stát se zůstavitelovým dědicem (tj. dědictví neodmítla), že není dědicky nezpůsobilá ve smyslu ustanovení § 469 obč. zák. a že ani nebyla zůstavitelem vyděděna podle ustanovení § 469a obč. zák. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.3.2011 sp. zn. 21 Cdo 2537/2010, uveřejněný pod č. 99 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.6.2016 sp. zn. 21 Cdo 4047/2015 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.12.2016 sp. zn. 21 Cdo 486/2016).
23. K tomu, aby se určitá osoba stala dědicem (nabyla dědictví) musí být splněny všechny uvedené předpoklady; není-li splněn, byť jen jeden předpoklad, tato osoba se dědicem nestane (nenabude dědictví). Z toho – ve vztahu k závětnímu dědici – vyplývá (argumentum a contrario), že osoba povolaná k dědění ze závěti nenabude dědictví tehdy, zemře-li dříve než zůstavitel (tj. předemře zůstavitele), stane-li se nezpůsobilou dědit (§ 469 obč. zák.), odmítne-li dědictví (§ 463 obč. zák.), popř. je-li následným projevem poslední vůle zůstavitele vyděděna (§ 469a obč. zák.). V těchto případech buď nastoupí pro uvolněnou část dědictví dědici ze zákona (srov. § 461 odst. 2 obč. zák.), nebo, byl-li v závěti povolán, nastoupí na místo původního dědice náhradní dědic.
24. Ve světle těchto závěrů je zřejmé, že pro úsudek, zda závětní dědic bude dědit (nabude dědictví), je mj. významné, zda se závětní dědic dožil smrti zůstavitele (zda zůstavitele přežil). Objektivně je totiž k dědění způsobilá každá osoba, která v okamžiku smrti zůstavitele byla způsobilá mít práva a povinnosti, jakož i počaté dítě, narodí-li se živé. Dědické právo vychází ze zásady, že dědit tedy může jen ten, kdo přežil zůstavitele, což je dáno už tím, že právo dědice na zůstavitelův majetek může vzniknout teprve poté, co zemřel zůstavitel (srov. již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.6.2016 sp. zn. 21 Cdo 4047/2015). Okamžik smrti zůstavitele je přitom zásadní i z hlediska okamžiku nabytí dědictví. Právní úprava účinná do 31.12.2013 stojí na zásadě, že „dědictví se nabývá smrtí zůstavitele“ (srov. § 460 obč. zák.). Z této zásady – kterou přiléhavě akcentuje i odvolací soud – vyplývá, že pro nabytí dědictví (nejen) závětním dědicem je třeba, aby se v závěti povolaný dědic dožil dne, kdy zůstavitel zemřel (tj. aby v den smrti zůstavitele byl naživu); podmínkou nabytí dědictví závětním dědicem není, aby se dožil i skončení dědického řízení pravomocným usnesením soudu.
25. Ve prospěch opačného názoru nelze úspěšně namítat, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.2.2018 sp. zn. 21 Cdo 1887/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.11.2015 sp. zn. 21 Cdo 503/2015 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.12.2008 sp. zn. 21 Cdo 5145/2007, uveřejněné pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2009) k nabytí dědictví zůstavitelovými dědici nedochází jen na základě smrti zůstavitele, nýbrž že právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví. To znamená mimo jiné, že dědictví se sice nabývá smrtí zůstavitele (s účinností ke dni smrti zůstavitele), ale jen tehdy a v takové podobě, jak to vyplývá z usnesení o dědictví, jímž se dědické řízení končí (srov. § 481 a násl. obč. zák., § 175q o. s. ř.). Z hlediska okamžiku nabytí dědictví je ovšem podstatné, že bez ohledu na to, jaká uplynula doba od smrti zůstavitele, se tímto usnesením o dědictví pouze (zpětně) deklarují právní vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele, neboli – řečeno jinak – tímto usnesením se toliko potvrzují právní vztahy, které vznikly (a existovaly) již ke dni smrti zůstavitele.
26. Dožil-li se tedy závětní dědic dne smrti zůstavitele, pak je odůvodněn závěr, že ke dni smrti zůstavitele nabyl dědictví, k němuž byl povolán v závěti. Nabytí dědictví závětním dědicem (institutem, původním dědicem) pak znamená, že se povolání náhradního dědice (substituta) již nemůže uplatnit a náhradnictví zanikne. Na místo zemřelého dědice, který v průběhu dědického řízení (tj. v době od jeho zahájení do pravomocného skončení) v důsledku své smrti ztratil způsobilost být účastníkem řízení, nastoupí podle ustanovení § 107 o. s. ř. jeho dědicové jako procesní nástupci, kteří z hlediska hmotněprávního vstupují do dědických nároků zemřelého dědice.
27. Uvedený závěr podporuje i letitá ustálená judikatura, která řeší (předešlou právní úpravou rovněž neřešenou) situaci, kdy dědic přežije zůstavitele, ale zemře v průběhu dědického řízení ještě před vyjádřením, zda dědictví odmítá (resp. před uplynutím lhůty k odmítnutí dědictví). V takovém případě přechází právo odmítnout dědictví na jeho dědice, který se potom postupem podle ustanovení § 107 o. s. ř. stane jeho procesním nástupcem, případně, je-li dědiců více, jeho procesními nástupci (srov. Sborník IV., Nejvyšší soud o občanském soudním řízení a o řízení před státním notářstvím, SEVT Praha, str. 822, a rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ze dne 28.2.1978 sp. zn. 4 Cz 4/78). Toto řešení, které bylo do 31.12.2013 dovozováno pouze judikaturou, ostatně převzala i současná právní úprava (srov. § 1488 o. z.). S ohledem na závěry citované judikatury nelze dovodit přechod práva odmítnout dědictví, které svědčilo zemřelému závětnímu dědici, na náhradního dědice, byl-li v závěti povolán. Okolnost, že závětní dědic zemře později (poté, co dědictví neodmítl, nebo naopak odmítl) na tomto procesním nástupnictví po zemřelém dědici ničeho nemění; má to za následek pouze to, že jeho dědicové (procesní nástupci) jsou projevem vůle zemřelého dědice (směřujícímu k přijetí či odmítnutí dědictví) vázáni (musí přijmout stav řízení, jaký tu je) a vstupují do dědických nároků zemřelého dědice bez dalšího, a náhradnictví se opět neuplatní (zanikne).
28. Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že pokud se v závěti povolaná dědička V. Š. dožila smrti zůstavitele (přežila ho o více než 2 roky), stala se jeho dědičkou a ke dni smrti zůstavitele (tj. XY) nabyla dědictví. Náhradnictví pozůstalého syna Z. H. se tak v důsledku nabytí dědictví V. Š. již nemohlo uplatnit a zaniklo. Odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat jeho závěr, že i když (závětní) dědička V. Š. „v průběhu dědického řízení zemřela“, přesto „dědictví dne XY nabyla“, neboť „k datu úmrtí zůstavitele žila“. Názor dovolatele, že v daném případě měl na místo závětní dědičky nabýt dědictví v závěti povolaný náhradní dědic (dovolatel), proto není správný.
IV. b) K povinným náležitostem usnesení soudu podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř.
29. Správným dovolací soud neshledává ani názor dovolatele, že povinnou náležitostí výroku usnesení soudu podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. je též poučení o tom, že „nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice“.
30. Podle ustanovení § 175k odst.1 o. s. ř., jestliže někdo před potvrzením nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem a popírá právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem.
31. Podle ustanovení § 175k odst.2 o. s. ř., závisí-li však rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice.
32. Z citovaných ustanovení vyplývá, že postup podle ustanovení § 175k odst. 1 o. s. ř. je na místě tehdy, jsou-li skutková tvrzení účastníků o rozhodných okolnostech shodná a závisí-li rozhodnutí o dědickém právu pouze na právním posouzení věci. Není-li tomu tak, má soud (soudní komisař) vzhledem k tomu, že v „nesporném“ dědickém řízení nemá z procesního hlediska možnost objasňovat sporné skutečnosti, postupovat způsobem stanoveným v ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. Toto ustanovení soudu (soudnímu komisaři) ukládá, aby se pokusil uvedený spor o dědické právo vyřešit dohodou, tj. aby vyvinul úsilí směřující k tomu, že se rozhodné skutečnosti mezi účastníky uplatňujícími rozporná dědická práva „stanou nespornými“. Nepodaří-li se soudu (soudnímu komisaři) uvedený spor vyřešit dohodou a skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva zůstanou i po pokusu o odstranění sporu mezi účastníky sporné, vydá soud usnesení, kterým odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo ve stanovené lhůtě uplatnil žalobou. Tato lhůta je procesní lhůtou soudcovskou, kterou soud může (ještě před uplynutím původně stanovené lhůty) prodloužit (§ 55 o. s. ř.), nemůže jí však prominout. Jestliže odkázaný účastník (dědic) nebude ve věci úspěšný nebo jestliže vůbec žalobu ve stanovené lhůtě nepodá (anebo podá žalobu opožděně), má to za následek, že soud (soudní komisař) – jak uvádí § 175k odst. 2 věta třetí o. s. ř. – „pokračuje v řízení bez zřetele na tohoto dědice“. Tento následek přitom nastane, jak již v minulosti dovodil dovolací soud, pouze v případě, že usnesení, kterým byl účastník (dědic) odkázán k podání žaloby, splňuje požadavky vymezené ustanovením § 175k odst. 2 o. s. ř. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.7.2004 sp. zn. 30 Cdo 493/2004, uveřejněný pod č. 84 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.3.2006 sp. zn. 21 Cdo 2431/2005 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.4.2005 sp. zn. 30 Cdo 940/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 138, ročník 2005).
33. Ze zmíněných rozhodnutí dovolacího soudu se současně podává, že výrok usnesení vydaného soudem v řízení o dědictví podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. musí obsahovat údaj o tom, jakou žalobu má odkázaný účastník podat. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. umožňuje odkázat dědice, aby žalobou uplatnil své dědické právo, odpovídá tomuto ustanovení – v závislosti na konkrétní procesní situaci – žalobní petit buď na určení, že žalobce je dědicem po zůstaviteli, nebo že žalovaný (některý ze žalovaných) není dědicem po zůstaviteli. Sporné skutečnosti nebo právní otázky, které jsou pro takovéto určení významné (např. že důvody vydědění nejsou dány), představují jen posouzení předběžné otázky, které se neuvádí ve výroku, ale jen v důvodech rozhodnutí. Ve výroku usnesení podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. musí soud také určit k podání žaloby lhůtu. Jiné náležitosti, které musí výrok usnesení soudu vydané podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. obsahovat, výše citovaná judikatura dovolacího soudu nezmiňuje. Tyto požadavky dosavadní judikatury na (povinné) náležitosti usnesení podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. se dovolacímu soudu i nyní – přes námitky dovolatele – jeví jako dostatečné a korektní.
34. V této souvislosti je třeba vzít v úvahu, že občanský soudní řád předvídá více situací, kdy s neprovedením procesního úkonu, k němuž je účastník vyzýván usnesením soudu, jsou spojeny pro účastníka nepříznivé důsledky. Jen v některých z nich však zákon výslovně stanoví (požaduje), že „o tomto následku musí být účastník poučen“ (srov. např. § 43 odst. 2, § 114b odst. 5 nebo § 337e odst. 3 o. s. ř.). Zde potom lze dovozovat, že jde o povinnou náležitost usnesení soudu. Tento požadavek však v ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. chybí, proto z jeho znění nelze dovodit, že by výrok usnesení soudu měl (musel) obsahovat též poučení o následku nepodání žaloby. Byť se tedy odvolací soud v této souvislosti ne zcela přiléhavým způsobem vyjádřil k poučovací povinnosti soudu, jeho závěr o tom, že absence poučení ve výroku usnesení soudu prvního stupně ze dne 16.1.2006 č. j. 27 D 634/2005-32 neznamená, že by s nepodáním žaloby ve stanovené lhůtě nemohl nastat následek předvídaný v třetí větě ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř., je v souladu se zákonem.
35. Protože – jak vyplývá ze shora uvedeného – napadené usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správné, a protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání pozůstalého syna Z. H. podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
36. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 128 z. ř. s. Neshledal okolnosti ani důvody, pro které by měla platit výjimka ze základního pravidla pro rozhodování o náhradě nákladů řízení o pozůstalosti, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Autor: -mha-