// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 03.07.2024
Tarifní hodnota ve věcech osobnostních práv
Při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení se dovolací soud vědomě odchýlil od právního závěru vysloveného v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1788/23, podle nějž částka 50.000 Kč se nepovažuje za tarifní hodnotu ve věcech osobnostních práv nebo náhrady nemajetkové újmy paušálně ve všech případech, nýbrž pouze tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Dovolací soud tak využil možnosti uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, předestřít argumentaci odůvodňující potřebu právní závěry prezentované Ústavním soudem revidovat a při určení tarifní hodnoty pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení (ve věci osobnostních práv) postupoval podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 216/2023, ze dne 6. 6. 2024
Dotčené předpisy: § 9 odst. 4 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb.
Kategorie: náklady řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Žalobci se domáhali ochrany osobnosti formou uveřejnění omluvy a zaplacení peněžitého zadostiučinění na základě skutečnosti, že dne 20. 11. 2019 žalovaná v týdeníku Pestrý svět uveřejnila článek s názvem „Láska na dluh“, který byl na titulní straně týdeníku avizován fotografiemi žalobců a dvěma upoutávkami „Až po uši v dluzích“ a „Vysoká cena za lásku“. Spolu s článkem byly uveřejněny fotografie žalobců pořízené na společenských akcích a na veřejnosti (fotografie žalobce a/ před domem, o jehož koupi článek pojednává, či žalobkyně b/, jak venčí psa a chystá se vejít do domu, kde bydlí). V článku se mimo jiné uvádělo, že žalobce a) si na sebe uvázal „obří dluh“, že je až „po uši v dluzích“ a že se „zadlužil kvůli své mladé ženě“. Žalobci se domnívali, že bylo článkem zasaženo do jejich práv na ochranu osobnosti, do jejich soukromého a rodinného života, cti a důstojnosti s cílem dosažení vyššího nákladu a zisku.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 25. 4. 2022, č. j. 28 C 376/2020-182, uložil žalované povinnost uveřejnit v týdeníku Pestrý svět omluvu žalobci a) tam specifikovaného znění (výrok I) a omluvu žalobkyni b) tam specifikovaného znění (výrok II), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 50.000 Kč s příslušenstvím (výrok III), v části, jíž se žalobce a) po žalované domáhal zaplacení 350.000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok IV), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni b) náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 50.000 Kč s příslušenstvím (výrok V), v části, jíž se žalobkyně b) po žalované domáhala zaplacení 350.000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok VI) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VII). Vyšel z toho, že oba žalobci jsou jako známí herci osobami veřejného zájmu, takže musí akceptovat větší míru veřejné kritiky, ale i vyšší zájem médií a veřejnosti o své soukromí. Ani takto veřejně známé osoby však nejsou povinny strpět jednání, které do jejich soukromí zasahuje a které je vedeno pouze snahou uspokojit zvědavost té části veřejnosti, která má oblibu v nahlížení do soukromí takto mediálně známých osob. Výroky o finančním závazku žalobců v souvislosti s nákupem a rekonstrukcí domu vychází sice z pravdivého základu, že si žalobci vzali za účelem nákupu nemovitosti hypotéku, pravdivost navazujících hodnotících soudů však prokázána nebyla. Bylo naopak prokázáno, že se v daném případě jednalo o jejich společné rozhodnutí a závazek, jejž společně přijali, je v jejich finančních možnostech. Pořízení a následné uveřejnění fotografií žalobců z jejich běžného života bez jejich souhlasu představuje neoprávněný zásah do jejich osobnostních práv, a nikoliv plnění veřejné služby, jak tvrdila žalovaná, především s ohledem na charakter poskytovaných informací obsažených v článku a na ryze společenský až bulvární charakter daného periodika. Nelze naopak nic namítat proti uveřejnění fotografií žalobců pořízených při společenských akcích. Soud prvního stupně uzavřel, že nepravdivými výroky, které nadsazeně a do určité míry senzacechtivě popisovaly objektivní stav, navíc formou titulků, které nebyly ani obsahově souladné s dalším textem, došlo k zásahu do práva žalobců na soukromí. Z výpovědí svědků soud zjistil, že článek vnímali negativně. V řízení nebylo prokázáno, že by v důsledku článku došlo k poškození pověsti žalobce a) v profesní sféře.
3. K odvolání žalobců i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 9. 2022, č. j. 22 Co 148/2022-232, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a II změnil tak, že se žaloba o uveřejnění omluvy zamítá (výrok I), ve výroku III a V jej potvrdil (výrok II), ve výroku IV jej změnil tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci a) 200.000 Kč s příslušenstvím, ve zbývající části jej v tomto výroku potvrdil (výrok III), ve výroku VI jej změnil tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni b) 200.000 Kč s příslušenstvím, ve zbývající části jej v tomto výroku potvrdil (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok V). Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně nesprávně posuzoval pravdivost hodnotících soudů, neboť u nich má být posuzováno to, zda vycházejí z reálného, pravdivého základu. Takový základ v projednávané věci dán nebyl. Ze skutečnosti, že si žalobci vzali hypotéční úvěr, nebylo možno učinit hodnotící soudy či spekulace o tom, že žalobce a) platí vysokou cenu za lásku, že žalobci jsou až po uši v dluzích a že jde o lásku na dluh. Žalovaná k hodnotícím soudům dospěla pouze účelově, aby mohla vydat článek, který zaujme svými bombastickými a zcela neadekvátními nadpisy. Popsanými výroky, tedy zejména titulky, které navíc nebyly ani obsahově souladné s dalším textem, došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobců, a to zejména do práva na soukromí, cti a důstojnosti v takové míře (s ohledem na obsah a rozsah sdělení cestou celostátně distribuovaného periodického tisku s nezanedbatelným nákladem a vysokou čteností), který odůvodňuje poskytnutí peněžitého zadostiučinění. Do práv obou žalobců na soukromí navíc žalovaná hrubě zasáhla také tajným pořizováním fotografií žalobců při jejich soukromých aktivitách. Při hodnocení míry zásahu a adekvátní výše zadostiučinění vzal odvolací soud v úvahu mimo jiné to, že hodnotící titulky byly uveřejněny na titulní straně časopisu, takže mohly vyvolat klamný dojem i u té části populace, která jej běžně nečte. Zdůraznil též, že pořízení některých fotografií žalobců bylo spojeno s jejich sledováním a byly pořízeny bez jejich vědomí, což je v kontextu prakticky nulového veřejného zájmu na obsahu daného článku postup zcela nepřijatelný. Dále se odvolací soud zabýval porovnáním výší peněžitého zadostiučinění v obdobných případech a shledal, že v posuzovaném případě je adekvátní peněžité zadostiučinění v celkové výši 250.000 Kč pro každého z žalobců, přičemž větší část připadá na satisfakci za tajné pořízení a uveřejnění fotografií ze soukromého života žalobců. Argumentem pro snížení peněžitého zadostiučinění by mohla být skutečnost, že žalobci své soukromí částečně zpřístupňují, jednalo se o uveřejnění jednoho článku a fotografie je zachycovaly v běžných situacích. Naproti tomu však odvolací soud s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 668/21, připomněl preventivně-sankční funkci zadostiučinění. Konstatoval, že v testu proporcionality mezi svobodou projevu a právem na soukromí nemůže jednání žalované spočívající v tajném pořizování fotografií ze soukromí obstát, neboť jím nesledovala žádný legitimní veřejný zájem, neprojevila ani žádnou sebereflexi a do cti, důstojnosti a soukromí žalobců zasáhla úmyslně, přičemž žalovaná jako vydavatelka periodického tisku se mohla a měla seznámit s dlouhodobou a všeobecně známou judikaturou týkající se neoprávněných zásahů do soukromí. Odvolací soud zohlednil rovněž to, že se jednalo pouze o jeden článek a poškozující byly zejména jeho nadpisy. Požadavek na omluvu pak odvolací soud považoval za nedůvodný, jelikož navrhovaný text omluvy je zcela nekonkrétní a natolik obecný, že taková omluva by nemohla sloužit svému účelu.
4. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku II, výroku III, pokud jím byl změněn výrok IV rozsudku soudu prvního stupně tak, že byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci a) 200.000 Kč s příslušenstvím, a výroku IV, pokud jím byl změněn výrok VI rozsudku soudu prvního stupně tak, že byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni b) 200.000 Kč s příslušenstvím, napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka zrekapitulovala odůvodnění napadeného rozsudku a konstatovala, že nesouhlasí s tím, že měla zasáhnout do práv žalobce a) jeho sledováním, tajným pořizováním jeho fotografií a jejich následným užitím (tato argumentace se výslovně netýká fotografie žalobkyně b/ před jejím domem). Uvedla, že odvolací soud k jednotlivým fotografiím neprovedl test proporcionality mezi svobodou projevu a právem na soukromí (zdůraznila především příslušnou fotografii žalobce a/), takže v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 149/2020, či nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14, neposoudil, kterému z uvedených práv dát v tomto případě přednost. Dovolatelka je toho názoru, že žalobci sami učinili některé skutečnosti ze svého soukromí předmětem veřejného zájmu, když se k nim veřejně vyjadřovali, takže měla právo o nich informovat, a nemůže tedy být ani protiprávní, pokud v souvislosti s tímto tématem pořídila fotografie předmětného domu. Žalovaná žalobce a) nesledovala, pouze ho na veřejném prostranství vyfotografovala před jeho domem a fotografie následně použila v článku, čímž však nemohlo dojít k neoprávněnému zásahu do jeho soukromí. Žalovaná nemohla nahradit takto pořízené fotografie fotografiemi z oficiálních akcí, neboť ty by neměly vztah k předmětnému článku. Podle názoru dovolatelky není protiprávní ani užití fotografie žalobce a), jak po představení odchází z divadla. Dovolatelka dále zpochybnila výši náhrad nemajetkové újmy v penězích, kterou ji odvolací soud zavázal žalobcům zaplatit. Připomněla, že dle judikatury dovolacího soudu i Ústavního soudu je hlavní funkcí peněžité náhrady za zásah do osobnostních práv funkce satisfakční a náhrada nemá být pravidelně navyšována s ohledem na preventivně-sankční funkci finančního zadostiučinění. Žalovaná zdůraznila, že nepatří mezi subjekty, jejichž podnikání je ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 668/21, postaveno či doprovázeno závažnými zásahy do základních práv a které účel své existence, činnost a marketingovou strategii zakládají převážně na publikaci difamačních a nactiutrhačných informacích o osobách veřejně známých. V posuzovaném případě nebyl prokázán vznik konkrétní újmy. Dovolatelka nesouhlasí s tím, že je trestána za svůj procesní postup v souvislosti se stanovením výše peněžitého zadostiučinění, neboť odvolací soud zdůraznil, že v řízení neprojevila žádnou reflexi, a nezohlednil, že byla připravena jednat o případné omluvě. Závěrem žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalobci ve svém vyjádření konstatovali, že dovolání považují za nepřípustné. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku zabýval otázkou, zda jde v daném případě o příspěvek k debatě ve veřejném zájmu, tedy prvním z kritérií pro posouzení kolize svobody projevu s právem na soukromí, jak byla specifikována v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 149/2020. Pokud zásah do soukromí žalobců neprošel ani prvním kritériem testu proporcionality, nebyl důvod k tomu, aby odvolací soud přistoupil k posouzení dalších kritérií. Odvolací soud konstatoval neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců pouze ve vztahu ke dvěma fotografiím (viz bod 15 odůvodnění), takže argumentace žalované týkající se dalších fotografií je nadbytečná. Žalobci dále uvedli, že není pravdou, že odvolací soud přikročil k navýšení relutární náhrady pouze za účelem naplnění její preventivně-sankční funkce, či že tuto funkci považuje za primární. Dovolací soud v žalovanou citovaných rozhodnutích nepopírá existenci preventivně-sankční funkce peněžité náhrady, pouze zdůrazňuje, že se jedná o funkci sekundární či odvozenou, zatímco funkce kompenzační je funkcí primární. Význam preventivně-sankční funkce vyzdvihuje i Ústavní soud v odvolacím soudem citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 668/21. Fakt, že odvolací soud zohlednil postoj žalované k jejímu protiprávnímu jednání, je v souladu s citovaným nálezem, stejně jako s nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09, či usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 833/19. Žalobci proto navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
7. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
8. Žalovaná sice zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že zasáhla do osobnostních práv žalobce a), učinila tak ovšem za užití argumentace založené na nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem. Brojila proti závěrům odvolacího soudu, že žalobce a) sledovala, tajně pořídila jeho fotografii a užila ji, v důsledku čehož odpovídá za způsobenou nemajetkovou újmu. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného – než odvolacím soudem zjištěného – skutkového stavu. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 (§ 211) o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1551/2022).
9. Odvolací soud dospěl k závěru o porušení osobnostních práv žalobců u dvou jejich fotografií – v případě žalobce a) se jednalo o fotografii pořízenou před domem, o jehož zakoupení předmětný článek pojednával, u žalobkyně b) šlo o fotografii, která ji zachycuje při venčení psa před domem, kde bydlí. Sama dovolatelka z dovolacího přezkumu vyloučila zmíněnou fotografii žalobkyně b), ačkoliv odvolací soud obě fotografie posuzoval v zásadě shodně, pouze v případě fotografie žalobkyně b) konstatoval její nulovou souvislost s obsahem článku. Z ničeho v projednávané věci nevyplývá, že by žalobci dali souhlas s pořizováním jejich snímků. Již samotný způsob, jakým byly fotografie pořízeny, byl spojen se zásahem do soukromí žalobců, neboť snímky byly pořizovány tajně bez jejich vědomí. Vzhledem k tomu, že ani samotné podané informace nepřispívaly k diskusi o veřejném zájmu, lze tentýž závěr učinit i o připojených fotografiích. Pakliže dovolatelka uvádí argumenty svědčící pro to, že nemohla zasáhnout do práv žalobce a) použitím fotografie při odchodu z divadla po společenské akci, je třeba připomenout, že u žádné takové fotografie odvolací soud zásah do osobnostních práv žalobců nedovodil.
10. Nelze dát žalované za pravdu, že odvolací soud opomněl provést test proporcionality, jímž je třeba posuzovat kolizi práva na svobodu projevu s právem na ochranu soukromého života. Při jeho provádění lze těžko oddělit znění samotného článku, nadpisy uvedené na titulní straně časopisu a jednotlivé fotografie. To vše spolu tvoří jeden celek a jeho jednotlivé části je třeba posuzovat ve vzájemných souvislostech. Podle dovolatelkou citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 149/2020, má být zvažováno, zda jde o příspěvek k debatě ve veřejném zájmu, jak dobře je osoba známá a co je předmětem reportáže, předchozí chování dotčené osoby, obsah, forma a následky publikace a okolnosti, za jakých byly fotografie pořízeny, popř. metody získání informací a jejich pravdivost, případně závažnost uložené sankce (zadostiučinění). Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že v daném případě byl nulový veřejný zájem na obsahu daného článku (viz body 15 a 17 napadeného rozsudku), že žalobci jsou známými herci a že článek senzacechtivým, zkreslujícím a neadekvátním způsobem pojednává o zakoupení domu na hypoteční úvěr (viz body 10 a 11 napadeného rozsudku), že žalobci dříve částečně zpřístupňovali své soukromí (viz bod 17 napadeného rozsudku), že na článek byla upoutávána pozornost hodnotícími titulky, které neměly reálný základ a byly uvedeny na titulní straně celostátně distribuovaného časopisu s vysokou čteností (viz body 12 a 14 napadeného rozsudku), a fotografie byly pořízeny tajně při sledování žalobců (viz bod 15 napadeného rozsudku). Z právě uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se jednotlivými kritérii, které je v rámci testu proporcionality třeba provést, zabýval. Že tak neučinil ve formě odpovědí na otázky, nepovažuje dovolací soud za nikterak problematické, neboť taková forma není závazná (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1600/2020).
11. Žalovaná uvádí, že sami žalobci učinili některé skutečnosti ze svého soukromí předmětem veřejného zájmu tím, že se k nim dříve vyjadřovali, takže měla právo o nich informovat. K tomu dovolací soud podotýká, že je něco zcela jiného, pokud veřejně známá osoba poskytne například rozhovor, v němž uvede některé informace ze svého soukromého života a v souvislosti s tím udělí souhlas s pořízením fotografií své osoby či svého obydlí nebo za tímto účelem poskytne fotografie ze svého archivu, oproti situaci, kdy jsou takto poskytnuté informace záměrně zkreslovány, aby vzbudily ve čtenářích dojem, že daná osoba se nachází v krajně problematické situaci, a navíc je článek doplněn tajně pořízenými fotografiemi této osoby. Ve druhém uváděném případě se původce takového článku nemůže zaštiťovat veřejným zájmem na poskytování informací veřejnosti, když jeho zřejmým cílem je toliko podpořit prodej a čtenost příslušného periodika uveřejňováním nepravdivých a zkreslujících informací o známých osobnostech. Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje, že vybočí-li publikované informace z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze ústavní ochrany svobody projevu. Tuto ochranu tak nelze poskytnout informaci, pokud byla buď dominantně motivována touhou poškodit difamovanou osobu či pokud šiřitel sám informaci nevěřil anebo pokud ji poskytl bezohledně, aniž by se řádně staral o to, zda je či není pravdivá (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09, či dovolatelkou citovaný nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 668/21). Uvádí-li dovolatelka, že nemohla nahradit fotografie, u nichž byl shledán zásah do osobnostních práv žalobců, jinými fotografiemi například z oficiálních akcí, nemůže to být v žádném případě důvod, který by ji opravňoval k pořízení předmětných snímků způsobem, který zvolila. Nic jí nebránilo v tom, aby žalobce požádala o vyjádření či rozhovor spojený s pořízením jejich fotografií. Pokud si však dovolatelka takový souhlas neopatřila, a přesto žalobce fotografovala, musela počítat s negativními následky v situaci, kdy pořízení snímků nelze podřadit pod žádnou ze zákonných licencí.
12. K přiměřenosti peněžitých náhrad, které dovolatelka považuje za nepřiměřeně vysoké, nutno předeslat, že dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem zákonných podmínek a kritérií. Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva zakládající přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Výsledným zadostiučiněním se dovolací soud zabývá až tehdy, byla-li by zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah odvolacího soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2202/2017, nebo ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 439/2018, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019, uveřejněný pod číslem 6/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, bod 27).
13. Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí ohledně výše přiměřeného zadostiučinění na závěru, že je za jeho primární funkci považována funkce preventivně-sankční. Ve své úvaze pouze vyvážil ty aspekty věci, které by hovořily spíše pro snížení peněžitého zadostiučinění, s jeho preventivně-sankční funkcí, která hovoří naopak pro jeho zvýšení (viz bod 17 napadeného rozsudku). Takovou úvahu neshledává dovolací soud nijak nepřiměřenou. Ve vztahu k účelu a funkcím institutu náhrady nemajetkové újmy v penězích při ochraně osobnosti Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že peněžité zadostiučinění jako prostředek odčinění nemajetkové újmy nemá plnit pouze funkci satisfakční (kompenzační či reparační) směřující k vyvážení a zmírnění nepříznivého následku neoprávněného zásahu, ale rovněž funkci preventivně-sankční, působící k odrazení rušitele chráněných osobnostních statků a jeho možných následovníků od protiprávního jednání. Peněžitá náhrada se tak stává rovněž nástrojem speciální a generální prevence (viz již citované nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1586/09, body 35-37, a sp. zn. I. ÚS 668/21, bod 32, či nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, body 46-51). Pokud dovolatelka de facto zdůrazňuje, že nepatří mezi „bulvární“ média, činí tak bez toho, že by reagovala na konkrétní skutkové zjištění odvolacího soudu (a ponechává bez povšimnutí, že samotný článek bulvární vyznění nepochybně měl). Jestliže však odvolací soud takové zjištění neučinil, nemůže se jím zabývat ani soud dovolací, a to tím spíše, že mu nepřísluší přezkoumávat skutková zjištění odvolacího soudu. Uplatnění preventivně-sankční funkce náhrady nemajetkové újmy pak není vyhrazeno pouze případům, v nichž se ochrany osobnosti domáhají ti, do jejichž práv bylo zasaženo činností uvedených médií. V případech, kdy se o bulvární média jedná, Ústavní soud dokonce připouští výjimku ze zásady, že výše přiznaného peněžitého zadostiučinění by pro ně neměla být likvidační (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 668/21, body 34 a 47). V posuzované věci částky, jež byly přiznány žalobcům, však pro žalovanou likvidační dozajista nejsou.
14. Vytýká-li žalovaná odvolacímu soudu, že zohlednil nedostatek sebereflexe na její straně, opomíjí, že při posuzování formy zadostiučinění a výše peněžité satisfakce je nezbytné brát zřetel na všechny okolnosti případu, ať již právní nebo skutkové, jakož i na okolnosti polehčující či přitěžující (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 668/21, bod 37). Postoj původce neoprávněného zásahu do osobnostních práv může podstatným způsobem ovlivnit vnímání újmy; vstřícné chování, omluva či projevená lítost původce zásahu může zmírnit dopady nemajetkové újmy, naopak jeho lhostejnost, arogance či vyjádřená bezcitnost ji může ještě prohloubit. Peněžitá náhrada nemajetkové újmy je proto nižší v případě uvedených „polehčujících“ okolností na straně původce zásahu, a naopak vyšší při absenci těchto okolností. (Srov. citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2844/14, bod 51, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 25 Cdo 1260/2023.) Samotnou ochotu jednat o smírném řešení sporu pak nelze klást naroveň přijetí odpovědnosti za zásah, kterého se žalovaná dopustila, či jinou významnou formu sebereflexe odůvodňující snížení náhrady.
15. Jelikož dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci mají proti žalované právo na náhradu nákladů právního zastoupení sestávajících pro každého z nich z odměny advokáta ve výši 3.100 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění ke dni podání vyjádření k dovolání za jeden úkon právní služby, sníženou o 20 % vzhledem ke společnému zastoupení dvou osob (§ 12 odst. 4 advokátního tarifu), alikvotní části jedné paušální náhrady hotových výdajů advokáta 150 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21% daně z přidané hodnoty ze součtu uvedených částek, celkem tedy 3.182 Kč pro každého. Náhrada nákladů řízení je splatná k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
17. Při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení se dovolací soud vědomě odchýlil od právního závěru vysloveného v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1788/23, podle nějž částka 50.000 Kč se nepovažuje za tarifní hodnotu ve věcech osobnostních práv nebo náhrady nemajetkové újmy paušálně ve všech případech, nýbrž pouze tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi (dále jen „sporný závěr“). Dovolací soud tak využil možnosti uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, předestřít argumentaci odůvodňující potřebu právní závěry prezentované Ústavním soudem revidovat.
18. Ústavní soud setrvale deklaruje, že mu přísluší posuzovat pouze rozpor s ústavním pořádkem a nikoli s běžnými zákony (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 410/23, nebo ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. I. ÚS 2956/23, a ostatně i bod 10 nálezu sp. zn. IV. ÚS 1788/23). Tím spíše mu nepřísluší posuzovat rozpor rozhodnutí napadeného ústavní stížností s podzákonným předpisem (zde vyhláškou Ministerstva spravedlnosti). Rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02).
19. Při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení Ústavní soud postupuje obvykle zdrženlivě, do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje výjimečně a pouze v případech, kdy je rozhodnutí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. III. ÚS 624/06). Rozhodnutí tohoto druhu zpravidla vůbec nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny, ledaže by měla mimořádně závažné dopady na osobu stěžovatele, resp. do jeho majetkových poměrů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1848/13, nebo ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2525/10). Tento předpoklad není v případě rozhodování o náhradě nákladů právního zastoupení splněn již proto, že skutečná výše nákladů právního zastoupení placených účastníkem je věcí dohody mezi účastníkem a advokátem, a je tedy nezávislá na výši náhrady nákladů řízení přiznaných soudním rozhodnutím podle pravidel o mimosmluvní odměně stanovených v advokátním tarifu.
20. Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že jazykový výklad představuje jen prvotní přiblížení se významu právní normy (viz např. nález ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97) a že pro objasnění jejího smyslu slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd. (viz např. nález ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. II. ÚS 1578/21). V nálezu vyslovujícím sporný závěr však Ústavní soud vycházel především z izolovaného jazykového výkladu § 9 advokátního tarifu (zejména jeho odstavce 1 ve vztahu k dalším odstavcům tohoto ustanovení) a pominul ostatní možnosti výkladu, zejména argument, že § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu výslovně dopadá na řízení ve věcech osobnostních práv s návrhem na náhradu nemajetkové újmy a že jde o výjimku z pravidla ve smyslu návětí první věty § 8 odst. 1. Ústavní soud se v nálezu nevypořádal s námitkou, že měly-li by obecné soudy vždy vycházet z částky, která je předmětem řízení, vedlo by to k tomu, že náhradní tarifní hodnota ve smyslu § 9 odst. 4 advokátního tarifu by se nikdy nemohla použít. To je v rozporu s předpokladem racionálního normotvůrce, který je i podle Ústavního soudu základním východiskem interpretace práva (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 648/06, a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 29/16, nebo nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10). Ústavní soud též v nálezu vyslovujícím sporný závěr nepřiléhavě generalizoval závěry své předchozí judikatury vyslovené ve skutkově odlišných věcech, aniž by zohlednil specifika sporů o ochranu osobnostních práv.
21. Výklad zaujatý Nejvyšším soudem přitom má řadu dobrých důvodů: Náklady těchto řízení by neměly být nepřiměřeně vysoké, a odrazovat tak poškozené od uplatnění nároků na ochranu osobnostních práv, která požívají vyšší ochrany než prostá majetková práva. Obtížnost věci a od ní odvozená náročnost právního zastoupení není v těchto věcech přímo úměrná výši požadované ani přiznané částky. Zjevně nevhodné by bylo vycházet z částky uplatněné žalobcem, neboť výši náhrady nelze exaktně určit, závisí často na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu, žalobce není v jejím určení nijak omezen (mimo jiné i proto, že v některých z těchto řízení je osvobozen od soudních poplatků) a žalovaná částka pravidelně bývá (někdy i značně) vyšší než částka soudem nakonec přisouzená. Přitom není rozumného důvodu rozhodovat o nákladech právního zastoupení rozdílně podle toho, zda žalobce vstupuje do řízení již se znaleckým posudkem stanovícím výši peněžité náhrady, anebo nikoli, ostatně u většiny osobnostních práv nepřichází jejich ocenění znalcem vůbec v úvahu. V souvislosti s výší žalovaných náhrad nelze odhlédnout ani od okolnosti, že významná část žalobců je osvobozena od soudních poplatků, ať již ze zákona [§ 11 odst. 2 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů], či rozhodnutím soudu a jsou zastupováni advokáty, kteří jim byli podle § 30 o. s. ř. ustanoveni soudem. Náklady jejich právního zastoupení (v případě jejich neúspěchu) podle § 149 odst. 2 o. s. ř. a contrario nese stát. Určování odměny těchto zástupců podle § 7 advokátního tarifu z žalované částky by představovalo značnou finanční zátěž státu, jehož zájmy má soud též chránit. Uspokojivým řešením není ani odvozovat tarifní hodnotu od soudem přiznané částky, neboť tento postup selhává v případě zamítnutí či odmítnutí žaloby nebo zastavení řízení a v řízení o opravných prostředcích podaných žalobcem, kde již částečně přiznané plnění není vůbec předmětem řízení. Ústavním soudem vyjádřený názor, že soudy měly rozhodnout „na základě rozdílu v plnění, jehož se stěžovatelka žalobou domáhala, a plnění následně stěžovatelce soudem reálně přiznaného“, není v nálezu nijak vysvětlen a z jeho reprodukční části ani existence takového „rozdílu“ nevyplývá. V neposlední řadě má být rozhodování o nákladech řízení co nejjednodušší, aby zbytečně nezatěžovalo soudy a nestravovalo jejich kapacitu na úkor rozhodnutí meritorních, což lze nejlépe zajistit formou paušální odměny.
22. Právní názor, podle nějž v případech řízení o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným výkonem veřejné moci činí tarifní hodnota 50.000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) vyslovil Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013. Uvedený výklad pak Nejvyšší soud uplatnil i ve věcech peněžité náhrady za zásah do práva na soukromý a rodinný život způsobený usmrcením osoby blízké podle § 2959 o. z. a ve věcech peněžité náhrady nemajetkové újmy při ublížení na zdraví podle § 2958 o. z.; srov. usnesení ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2060/2020, a ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3771/2020, která byla za účelem sjednocení soudní praxe po projednání občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu schválena k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a zde zveřejněna pod č. 2/2022 a 12/2022. Shodný názor Nejvyšší soud zaujal i ve vztahu k věcem ochrany osobnosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1081/2020, a ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1178/2021). Ústavní konformita výkladu Nejvyššího soudu byla opakovaně potvrzena usneseními různých senátů Ústavního soudu (ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. I. ÚS 2217/21, ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. IV. ÚS 203/22, ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1898/22, ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. I. ÚS 198/23, ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2214/23, a ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 29/24). Ústavní soud uvedeným nálezem dokonce založil rozpor se svým nálezem ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2137/23, jímž názor Nejvyššího soudu přijal.
23. Vydáním nálezu obsahujícího sporný závěr došlo k překvapivému odklonu od ustálené judikatury obecných soudů i Ústavního soudu, a tedy k zásahu do legitimního očekávání účastníků ke dni 10. 4. 2024 probíhajících soudních řízení (srov. obdobně nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15). Dovolacímu soudu se proto (bez ohledu na výše uvedené argumenty dovozující nesprávnost sporného závěru) nejeví jako spravedlivé (jak z hlediska osoby k náhradě nákladů oprávněné, tak z hlediska osoby povinné), aby obecné soudy v důsledku neočekávatelné změny judikatury výši náhrady nákladů právního zastoupení v probíhajícím řízení podstatným způsobem navýšily.
24. Z uvedených důvodů dovolací soud při určení tarifní hodnoty pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení postupoval podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu.
Autor: -mha-