// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 19.06.2024
Závažné porušení povinností správce pozůstalosti
I. K odvolání správce pozůstalosti soud přistoupí až v případě, že správce poruší svou povinnost v takové míře (intenzitě), kterou lze hodnotit jako „závažnou“. Zároveň musí soud vzít v úvahu nejen porušenou povinnost, ale také by měl přihlédnout k formě zavinění, k tomu, jak správce pozůstalosti plní ostatní své povinnosti, tedy k celkovému přístupu správce pozůstalosti k výkonu své funkce. Tedy jinak řečeno, důvod pro uložení pořádkové pokuty podle § 53 o. s. ř. nebo pro odvolání správce podle § 159 z. ř. s. ve spojení s § 1560 o. z. zakládá míra intenzity porušení povinností správce pozůstalosti s přihlédnutím k celkovému výkonu jeho správy.
II. Uzavřel-li odvolací soud na základě svých skutkových zjištění, že „výkon správy je po celou dobu pozůstalostního řízení veden kvalifikovaně a odborně“, že „nepředložení zpráv v rozsahu požadovaném soudem lze považovat za neuposlechnutí příkazu soudu, pro které je adekvátní sankcí uložení pořádkové pokuty podle § 53 o. s. ř.“, a že „neshledal závažné porušení povinností správce pozůstalosti, které by soud vedly k postupu podle § 1560 o. z.“, pak nemá dovolací soud důvod na jeho závěru cokoli měnit. Soudy nižších stupňů vysvětlily, z jakých skutkových zjištění vycházely, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, přičemž jejich úvahy nejsou zjevně nepřiměřené, a poté uzavřely, že ačkoli soudem ustanovený správce pozůstalosti pochybil, když nepředkládal zprávy o své činnosti ve frekvenci stanovené mu soudem, jeho pochybení (v kontextu s jeho celkovou činností jako správce pozůstalosti) nedosáhlo takové intenzity, aby bylo důvodem pro jeho odvolání podle § 159 z. ř. s. a § 1560 o. z. Uvedenou úvahu považuje dovolací soud za odpovídající zákonu.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1063/2024, ze dne 27. 5. 2024
Dotčené předpisy:
§ 1560 o. z.
§ 159 z. ř. s.
§ 53 o. s. ř.
Kategorie: řízení o dědictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Řízení o pozůstalosti po J. V., zemřelém dne XY (dále jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu v Praze 5 ze dne 22. 1. 2019, č. j. 32 D 91/2019-3. Provedením úkonů v tomto řízení byla pověřena JUDr. T. K., notářka v P. [§ 101 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“)].
2. V řízení bylo zjištěno, že zůstavitel zemřel jako vdovec, bez zanechání pořízení pro případ smrti a že jako dědicové ze zákona přicházejí v úvahu pozůstalý syn T. V. a pozůstalá dcera L. W., kteří prohlásili, že jsou způsobilí dědit a dědictví neodmítli. Pozůstalý syn T. V. pak uplatnil právo výhrady soupisu pozůstalosti. Dále bylo zjištěno, že zůstavitel sám nepovolal správce pozůstalosti ani vykonavatele závěti.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 13. 11. 2019, č. j. 32 D 91/2019-118, které potvrdil Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 2. 2020, č. j. 29 Co 553/2019-163 (nyní č. l. 177), zamítl návrh pozůstalého syna na ustanovení jeho osoby správcem pozůstalosti (výrok I.), ve výroku II. ustanovil správcem pozůstalosti obchodní společnost DV Insolvence, v.o.s. (dnes jako Společná kancelář insolvenčních správců, v.o.s. – dále jen „soudem ustanovený správce pozůstalosti“), vymezil rozsah jeho práv a povinností (výrok III. a IV.) a ve výroku V. uložil dědicům povinnost poskytnout ustanovenému správci veškerou součinnost. V odůvodnění soud prvního stupně zejména uvedl, že „vzhledem k rozsáhlému nemovitému majetku zůstavitele, kdy tento je pronajímán a je nutné zajišťovat pravidelné platby spojené s pronájmem a užíváním nemovitostí a dále vést příslušnou smluvní agendu, je potřeba zajistit nespornou správu pozůstalosti tak, aby nedocházelo ke škodám na majetku“, že „s ohledem na trvající spory mezi dědici není možné ustanovit do funkce správce pozůstalosti žádného z dědiců“, že „je proto nutné zvolit třetí osobu mající zkušenost se správou majetku“ a že soudem ustanovený správce pozůstalosti „má kvalifikaci a zkušenosti odpovídající požadavkům, které jsou na tuto funkci kladeny“. Odvolací soud dále ve svém rozhodnutí zdůraznil, že „mezi dědici přetrvávají velmi špatné vzájemné vztahy, kdy dědici nejsou schopni vzájemně komunikovat bez účasti právních zástupců a nejsou ohledně výkonu správy pozůstalosti zajedno“, že „pozůstalá dcera nesouhlasí, aby správou pozůstalosti byl pověřen pozůstalý syn“, že „nebude-li zajištěna správa majetku zůstavitele, mohlo by dojít k jeho znehodnocení, což je v rozporu se zájmem dědiců jako nabyvatelů dědictví“, a proto soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že „je nezbytné, aby tuto funkci vykonávala nezávislá osoba“ a že „správcem ustanovil ve výroku označenou právnickou osobu, která je zapsána v seznamu insolvenčních správců a která má jako předmět podnikání výkon činnosti insolvenčního správce, čímž je zajištěna kvalitní a nestranná správa pozůstalosti“. Závěrem svého rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně rovněž nepochybil, když zamítl návrh pozůstalého syna, aby byl ustanoven správcem pozůstalosti, protože se zřetelem k rozporným vztahům mezi účastníky nelze předpokládat, že by správu vykonával nestranně.
4. Dále v řízení Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 19. 6. 2020, č. j. 32 D 91/2019-254, které potvrdil Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 12. 2020, č. j. 29 Co 283/2020-318 (nyní č. l. 331), zamítl návrh pozůstalého syna na odvolání soudem ustanoveného správce pozůstalosti (výrok I.), zamítl návrh pozůstalého syna na ustanovení jeho osoby správcem pozůstalosti (výrok II.) a zamítl návrh pozůstalého syna na ustanovení znalce (výrok III.). Soud prvního stupně uvedl, že „vzhledem na setrvalý stav vzájemných animózních vztahů mezi účastníky trvají důvody pro neustanovení pozůstalého syna správcem byť jen části pozůstalosti“ a že „soud nemá pochybnosti o řádném výkonu správy soudem ustanoveným správcem pozůstalosti a není zde dán důvod pro jeho odvolání“. Ke stejnému závěru dospěl i odvolací soud, když dovodil, že „důvody pro odvolání správce pozůstalosti z funkce musí být závažné“, že „se hodnotí celkový přístup k výkonu správce“ a že „ze spisu nevyplývá žádné závažné porušení povinností soudem ustanoveného správce“.
5. Poté Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 6. 6. 2023, č. j. 32 D 91/2019-645, zamítl (další) návrh pozůstalého syna na odvolání soudem ustanoveného správce pozůstalosti. V odůvodnění uvedl, že „neměl za celou dobu výkonu funkce soudem ustanoveného správce pozůstalosti nejmenší pochybnosti o profesionalitě jeho výkonu a veškeré námitky T. V. byly a jsou i nadále zjevně motivovány snahou o jmenování jeho osoby do této funkce, což vzhledem k okolnostem nepřipadá v úvahu“, že „účastníci měli nespočet příležitostí navrhnout jakoukoli jinou osobu, avšak tak neučinili“, že „vzhledem ke vztahům mezi účastníky by bylo krajně nevhodné jmenování jednoho z nich do této funkce přes nesouhlas druhého“ a že přestože je z pozůstalostního spisu zřejmá nepravidelnost předkládání zpráv uložených soudem ustanovenému správci pozůstalosti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 11. 2019, č. j. 32 D 91/2019-118, a přestože jsou jeho zprávy soudu předkládány na výzvy soudu, tedy nepravidelně, je „toto pouze součástí celkového výkonu správy“. Proto soud prvního stupně uzavřel, že „pozůstalý syn ve svém návrhu na odvolání správce pozůstalosti zcela opomíjí praktický výkon správy, který je pro posouzení jeho návrhu na odvolání správce pozůstalosti z jeho funkce zcela zásadní“, a to že soud z předložených zpráv zjistil, že „výkon správy je po celou dobu pozůstalostního řízení veden kvalifikovaně a odborně“ a že soud neshledal závažné porušení povinností správce pozůstalosti, které by vedly k postupu podle § 1560 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů („o. z.“).
6. K odvolání pozůstalého syna Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 10. 2023, č. j. 29 Co 233/2023-661, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že „v situaci, kdy mezi oběma dědici jsou trvalé neshody týkající se nejen správy pozůstalosti, ale i dalších otázek, zajišťuje soudem ustanovený správce pozůstalosti funkční a nestrannou správu majetku“, že „ze současné právní úpravy nevyplývá, že by správce pozůstalosti měl ze zákona povinnost předkládat soudu (6 x ročně) zprávy o své činnosti s vyúčtováním příjmů a výdajů“, že tuto povinnost (tj. podávat soudu zprávy o své činnosti nejméně dvakrát ročně) měl správce dědictví podle dřívější právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, a to v ustanovení § 480b odst. 2 obč. zák., a že sankcí za nesplnění této povinnosti správce byla podle tehdejší právní úpravy (tedy podle § 175f odst. 8 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013) pořádková pokuta podle § 53 o. s. ř., na rozdíl od porušení povinnosti řádně vykonávat svoji funkci, pro které bylo i tehdy možné zprostit správce dědictví jeho funkce podle § 175f odst. 5 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013. Odvolací soud dále uvedl, že „správa pozůstalosti je primárně otázkou vztahu mezi správcem pozůstalosti a dědici“ a že „podle platné právní úpravy je správce povinen předložit vyúčtování beneficientovi (tj. dědicům) nejméně jednou za rok (§ 1436 odst. 1 o. z.) a rovněž při ukončení správy (§ 1445 o. z.)“, a dovodil, že „pokud za této situace soud uložil správci pozůstalosti povinnost předkládat zprávy soudu, a to šestkrát ročně, jde o naprosto nestandardní povinnost, která nemá oporu v právní úpravě“, že „nepředložení zpráv v rozsahu požadovaném soudem lze považovat za neuposlechnutí příkazu soudu, pro které je adekvátní sankcí uložení pořádkové pokuty podle § 53 o. s. ř.“, a proto že „porušení takové povinnosti nelze považovat za závažné porušení povinností správce pozůstalosti, které by mělo být důvodem pro jeho odvolání podle § 159 z. ř. s. a § 1560 o. z.“.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti tomuto usnesení podal T. V. prostřednictvím svého právního zástupce dovolání, jehož přípustnost shledává v dosud Nejvyšším soudem neřešených otázkách: 1) zda je odvolací soud v pozůstalostním řízení za situace, kdy nedošlo ke změně skutkového stavu, povinen respektovat právní názor vyslovený v předchozím usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 11. 2019, č. j. 32 D 91/2019-118, které potvrdil Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 2. 2020, č. j. 29 Co 553/2019-163 (nyní č. l. 177), resp. zda je odvolací soud v dalším (navazujícím) řízení oprávněn zpochybnit a přezkoumávat závěry vyslovené v citovaném usnesení soudu prvního stupně a při svém rozhodnutí se od nich zcela odchýlit; 2) zda je možno porušení povinnosti uložené správci pozůstalosti pravomocným usnesením soudu považovat toliko za neuposlechnutí příkazu soudu ve smyslu § 53 o. s. ř., a 3) zda je možno opakované porušení povinnosti správce pozůstalosti předkládat soudu zprávy o své činnosti jednou za dva měsíce, uložené mu pravomocným rozhodnutím soudu v řízení o pozůstalosti, za současného opakovaného porušení povinnosti předložit vyúčtování správy nejméně jednou za rok ve smyslu § 1436 odst. 1 o. z., považovat za závažné porušení povinnosti, které je důvodem pro odvolání správce pozůstalosti ve smyslu § 1560 o. z. Dovolatel namítá, že soudem ustanovený správce pozůstalosti nesplnil svoje povinnosti jemu uložené zejména usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 11. 2019, č. j. 32 D 91/2019-118, tedy nepředložil 6 zpráv (podle výroku IV. cit. usnesení) a dále vyúčtování správy pozůstalosti ve smyslu § 1436 o. z., a tím „závažně porušil své povinnosti a bylo na místě jej odvolat podle § 159 z. ř. s. a § 1560 o. z.“. Dovolatel dovozuje, že „pokud by měl soudem ustanovený správce pozůstalosti za to, že jsou mu výše citovaným usnesením ukládány nepřiměřené povinnosti, mohl se, před nabytím právní moci, proti uložení povinností vymezit odvoláním“ a že „jestliže k tomu nedošlo, pak mu nezbývá, než uložené povinnosti plnit“. Dovolatel „vychází z předpokladu, že frekvence zpráv, které je správce povinen předkládat, stanovená citovaným usnesením a rovněž jejich obsahová podoba, nebyla soudní komisařkou zvolena náhodně, ale s pečlivým uvážením a rozmyslem, a to především s ohledem na strukturu spravovaného majetku, jehož součástí jsou i nájemní byty“. Navrhuje proto, aby „Nejvyšší soud změnil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2023, č. j. 29 Co 233/2023-661, tak, že odvolá soudem ustanoveného správce pozůstalosti z funkce správce pozůstalosti“.
8. Pozůstalá dcera ve vyjádření k dovolání zejména uvedla, že „přestože správa vykonávaná soudem ustanoveným správcem pozůstalosti vykazuje určité nesrovnalosti, nelze je považovat za zásadní, i s ohledem na relativně malý, účetně a organizačně nikoli komplexní rozsah správy“, že „ačkoli nepotřebuje být informována o výměně každé žárovky v některém z předmětných bytů, bude po skončení správy trvat na detailní zprávě poskytnuté správcem pozůstalosti“ a že „kdyby dovolatel neprováděl nekonečné množství účelových obstrukcí, řízení mohlo být již před mnoha lety skončeno, majetek rozdělen mezi dědice a nebylo by potřeba jakékoli další správy pozůstalosti, kterou obstrukční kroky dovolatele pouze prodlužují a na jejíž kvalitu si pak dovolatel stěžuje“. Dále namítla, že „první v dovolání vymezenou otázku dovolatel nijak neodůvodňuje“ a že „obě soudní instance se shodly, že i když správce pozůstalosti porušil své povinnosti, nejedná se o porušení takové intenzity, aby to odůvodňovalo jeho odvolání“. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako neopodstatněné odmítl, popřípadě zamítl a přiznal pozůstalé dceři náhradu nákladů řízení.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
10. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. V dané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné posouzení, zda byl naplněn předpoklad závažného porušení povinností správce pozůstalosti pro jeho odvolání z funkce ve smyslu § 1560 o. z. Vzhledem k tomu, že tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a protože vyřešení této otázky bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání pozůstalého syna je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
IV. Důvodnost dovolání
13. Po přezkoumání dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání pozůstalého syna není důvodné.
14. Podle ustanovení § 156 z. ř. s. vznikne-li pochybnost o tom, zda má pozůstalost spravovat správce pozůstalosti povolaný zůstavitelem, nebo vykonavatel závěti, nebo dědic, nebo některý z více dědiců anebo všichni dědicové, soud i bez návrhu usnesením rozhodne, kdo z nich je oprávněn ke správě pozůstalosti.
15. Z ustanovení § 1677 odst. 1 a násl. o. z. vyplývá, že úkolem toho, kdo spravuje pozůstalost, je postarat se o zůstavitelem zanechaný majetek do doby, než je pravomocně skončeno řízení o pozůstalosti, tak, aby byl tento majetek zachován pro dědice, popř. věřitele. Osobami oprávněnými ke správě pozůstalosti jsou především správce pozůstalosti a vykonavatel závěti, které k tomu povolal sám zůstavitel za svého života, nejsou-li takové osoby, pak dědic nebo všichni dědici (§ 1677 odst. 1 o. z.), popřípadě – tak jako v projednávané věci – správce pozůstalosti ustanovený soudem (§ 1677 odst. 2 o. z. ve spojení s § 157 z. ř. s.). Pro všechny, kteří spravují pozůstalost, podle ustanovení § 1678 odst. 1 o. z. platí, že vykonávají její prostou správu.
16. Podle § 159 z. ř. s. soud usnesením odvolá správce pozůstalosti, stanoví-li to občanský zákoník.
17. Podle ustanovení § 1560 o. z. poruší-li vykonavatel závěti nebo správce pozůstalosti závažně své povinnosti, není-li schopen své povinnosti řádně plnit nebo je-li pro to jiný vážný důvod, odvolá ho soud i bez návrhu.
18. Z uvedených ustanovení vyplývá, že poruší-li správce pozůstalosti své povinnosti, vzniká tím pochybnost, zda bude i v budoucnu řádně vykonávat svou funkci. Dosáhne-li porušení jeho povinností určitý stupeň intenzity, který lze hodnotit jako „závažný“, jde o důvod, pro který jej soud z funkce odvolá. Zda porušení povinností dosáhlo stupeň „závažnosti“, soud hodnotí nejen z hlediska povinnosti, která byla porušena, ale také zejména s přihlédnutím k formě zavinění, k plnění ostatních povinností a k celkovému přístupu k výkonu funkce (k tomu srov. rovněž FIALA, R., DRÁPAL, L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475–1720). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 191, marg. č. 3-4).
19. V odborné literatuře je dále zastáván názor, že k závažnému porušení povinností správce pozůstalosti dojde například, přestane-li správce fakticky správu vykonávat, spravuje-li pozůstalost tak, že způsobí škodu na spravovaném majetku, nebo činí-li při správě bez svolení dědiců a bez svolení soudu úkony přesahující rámec prosté správy apod. [srov. Macková, A., Muzikář, L. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních (komentář s důvodovou zprávou a judikaturou). Praha: Leges, 2016. Komentář k § 159 z. ř. s. Dostupný v ASPI].
20. Odvolací soud v této souvislosti rovněž odkázal na dřívější právní úpravu platnou do 31. 12. 2013, když v ustanovení § 175f odst. 8 občanského soudního řádu účinného do 31. 12. 2013 bylo stanoveno, že neplní-li správce dědictví povinnost podávat soudu zprávy o své činnosti nebo nevykonává-li přes upozornění soudu řádně svou funkci, může mu soud uložit pořádkovou pokutu (§ 53 o. s. ř.), a dovodil, že současná právní úprava toto pravidlo nemá, jelikož právní úprava platná od 1. 1. 2014 neukládá správci pozůstalosti povinnost podávat soudu zprávy o své činnosti – tuto povinnost má správce podle § 1436 odst. 1 o. z. a § 1445 o. z. vůči dědicům. Proto odvolací soud považoval nepředložení zpráv soudem ustanoveným správcem pozůstalosti v rozsahu požadovaném soudem za neuposlechnutí příkazu soudu, pro který je adekvátní sankcí uložení pořádkové pokuty podle § 53 o. s. ř. Namítá-li pak dovolatel v této souvislosti, že odvolací soud nepřípustně polemizoval správností usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 11. 2019, č. j. 32 D 91/2019-118, které potvrdil Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 2. 2020, č. j. 29 Co 553/2019-163 (nyní č. l. 177), až v navazujícím řízení, pak přehlíží, že odvolací soud v tomto kontextu právě s odkazem na citované usnesení a na dřívější právní úpravu odůvodňuje, proč neshledal v posuzovaném případě závažné porušení povinností soudem ustanoveného správce pozůstalosti ve smyslu § 1560 o. z. Dovolací soud neshledává tyto úvahy odvolacího soudu zjevně nepřiměřenými.
21. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že k odvolání správce pozůstalosti soud přistoupí až v případě, že správce poruší svou povinnost v takové míře (intenzitě), kterou lze hodnotit jako „závažnou“. Zároveň musí soud vzít v úvahu nejen porušenou povinnost, ale také by měl přihlédnout k formě zavinění, k tomu, jak správce pozůstalosti plní ostatní své povinnosti, tedy k celkovému přístupu správce pozůstalosti k výkonu své funkce. Tedy jinak řečeno důvod pro uložení pořádkové pokuty podle § 53 o. s. ř. nebo pro odvolání správce podle § 159 z. ř. s. ve spojení s § 1560 o. z. zakládá míra intenzity porušení povinností správce pozůstalosti s přihlédnutím k celkovému výkonu jeho správy.
22. Uzavřel-li proto odvolací soud na základě svých skutkových zjištění, přičemž skutková zjištění odvolacího soudu přezkumu dovolacím soudem nepodléhají (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), že „výkon správy je po celou dobu pozůstalostního řízení veden kvalifikovaně a odborně“, že „nepředložení zpráv v rozsahu požadovaném soudem lze považovat za neuposlechnutí příkazu soudu, pro které je adekvátní sankcí uložení pořádkové pokuty podle § 53 o. s. ř.“, a že „neshledal závažné porušení povinností správce pozůstalosti, které by soud vedly k postupu podle § 1560 o. z.“, pak s ohledem na výše uvedené nemá dovolací soud důvod na jeho závěru cokoli měnit. Soudy nižších stupňů vysvětlily, z jakých skutkových zjištění vycházely, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, přičemž jejich úvahy nejsou zjevně nepřiměřené, a poté uzavřely, že ačkoli soudem ustanovený správce pozůstalosti pochybil, když nepředkládal zprávy o své činnosti ve frekvenci stanovené mu soudem, jeho pochybení (v kontextu s jeho celkovou činností jako správce pozůstalosti) nedosáhlo takové intenzity, aby bylo důvodem pro jeho odvolání podle § 159 z. ř. s. a § 1560 o. z. Uvedenou úvahu považuje dovolací soud za odpovídající zákonu.
23. Navíc v situaci, kdy mezi oběma dědici jsou trvalé neshody týkající se nejen správy pozůstalosti, ale i dalších otázek, zajišťuje soudem ustanovený správce pozůstalosti funkční a nestrannou správu majetku (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. III. ÚS 1437/19, kde Ústavní soud konstatoval, že soud jmenuje správce pozůstalosti mimo jiné tehdy, neshodnou-li se budoucí dědicové na způsobu výkonu správy pozůstalosti, jako tomu je právě v této věci).
24. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně), jímž nebylo vyhověno návrhu pozůstalého syna na odvolání soudem ustanoveného správce pozůstalosti, je věcně správné, a protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání pozůstalého syna podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
25. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení nekončí, nerozhodoval dovolací soud o náhradě nákladů dovolacího řízení; o náhradě nákladů řízení (i dovolacího) bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Autor: -mha-