// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 15.05.2024
Výslech svědků soudním komisařem v řízení o pozůstalosti
Soudní komisař je povinen provést výslech svědků ve smyslu § 145 a násl. z. ř. s. v rámci publikace závěti, avšak není oprávněn je již dále hodnotit a činit z nich závěry pro řešení sporu mezi dědici o jejich dědické právo. Tedy soudu (soudnímu komisaři) v řízení o pozůstalosti nepřísluší hodnotit, zda a nakolik jsou významné mezi účastníky řízení sporné okolnosti pořízení závěti, podstatný je již samotný fakt, že jsou zde rozdílná tvrzení účastníků řízení o pozůstalosti o okolnostech rozhodných pro posouzení dědického práva. Výpověď svědka podle § 145 a násl. z. ř. s. má totiž pouze omezený (dvojí) význam: jednak se jejím prostřednictvím dává možnost v úvahu přicházejícím dědicům, aby zhodnotili, zda budou předmětnou závěť považovat za platnou či nikoli, a jednak je soudním komisařem zachycená výpověď významná pro fixování jejího obsahu do budoucna (např. pro její porovnání s výpovědí učiněnou právě ve sporném řízení nebo pro její využití v případě, že by svědek v mezidobí zemřel či nemohl pro jiné důvody vypovídat).
Z obsahu spisu v projednávané věci vyplývá, že mezi účastníky řízení o pozůstalosti vznikl spor o to, zda allografní závěť zůstavitelky je platným právním jednáním zůstavitelky, když bylo zpochybněna výpověď svědka této závěti. Při existenci sporných skutečností je proto na místě postup podle ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s., tj. odkázání toho, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo ve stanovené lhůtě uplatnil žalobou ve sporném soudním řízení. Pokud se tak nestalo, trpí řízení o pozůstalosti vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 571/2024, ze dne 29. 4. 2024
Dotčené předpisy:
§ 169 odst. 1 z.ř.s.
§ 170 odst. 1 z.ř.s.
Kategorie: řízení o dědictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Řízení o pozůstalosti po A. J., zemřelé dne XY, (dále jen „zůstavitelka“), bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu v Praze 8 ze dne 4. 9. 2020, č. j. 20 D 919/2020-2. Provedením úkonů v tomto řízení byla pověřena Mgr. M. O., notářka v P. [§ 101 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“)].
2. V řízení bylo zjištěno, že zůstavitelka byla bezdětná, vdova, rodiče ji předemřeli, sourozence neměla a ani nebyli zjištěni žádní jiní zákonní dědicové. Za svého života pořídila více právních jednání pro případ smrti, z nichž poslední vyhotovená veřejnou listinou je závěť ze dne 27. 11. 2014, sepsaná formou notářského zápisu JUDr. A. P., notářkou v P. pod č. NZ 1515/2014, kterou zůstavitelka zrušila veškeré své předchozí závěti a zároveň povolala za dědice ¾ pozůstalosti pana Z. H. shora označeného, o zbylé ¼ nepořídila, a vzhledem k tomu, že se nepodařilo zjistit žádné jiné zákonné dědice, měla soudní komisařka se za to, že tato ¼ by měla připadnout státu.
3. Dne 25. 11. 2021 byla v řízení paní L. V. předložena listina označená jako allografní závěť zůstavitelky ze dne 23. 2. 2015, kterou zůstavitelka povolala za svou jedinou dědičku shora označenou L. V. (dále též jen „allografní závěť ze dne 23. 2. 2015“). Listina byla vyhotovena na počítači, opatřena datem a podpisy zůstavitelky jakož i svědků závěti, tj. E. B. a P. M., které byly úředně ověřeny na Úřadu městské části Praha 6.
4. Obvodní soud pro Prahu 8 pověřenou soudní komisařkou usnesením ze dne 25. 5. 2023, č. j. 20 D 919/2020-181, ukončil účast L. V. v řízení o pozůstalosti. V odůvodnění shrnul, že L. V. uznala allografní závěť ze dne 23. 2. 2015 za platnou a pravou, že zástupkyně státu neuznala tuto závěť za platnou, neboť nebyly splněny formální náležitosti závěti stanovené zákonem, že svědkyně závěti E. B. dne XY zemřela, že z výpovědi jediného žijícího svědka závěti pana P. M. soud zjistil, že zůstavitelka neprojevila před dvěma současně přítomnými svědky svou vůli, tj. výslovně neprohlásila nebo jiným aktivním způsobem neoznačila, že listina obsahuje její poslední vůli, že listinu dle pokynů svědka závěti P. M sepsala E. B., že osoby svědků si zůstavitelka nevybrala ani je funkcí svědka jakkoliv nepověřila, a proto se podle soudu neprokázalo, že by listina obsahovala vůli zůstavitelky. Soud prvního stupně uzavřel, že „bylo bezpečně zjištěno, že nebyly splněny zákonné formální náležitosti pro pořízení allografní závěti, a proto závěť ze dne 23. 2. 2015 není platným právním jednáním zůstavitelky (platnou závětí)“, že „v důsledku neplatnosti závěti není osoba obmyšlená dle takové závěti dědicem, a tudíž L. V. není dědicem zůstavitelky z allografní závěti ze dne 23. 2. 2015“, a proto ve smyslu § 7 odst. 2 z. ř. s. rozhodl o ukončení účasti L. V. v tomto řízení, neboť se zde nejedná o jejích právech či povinnostech.
5. K odvolání L. V. Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 10. 2023, č. j. 29 Co 278/2023-206, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně (soudní komisařka) provedl podrobný výslech jediného žijícího svědka předmětné závěti, že výslech P. M., který je vzhledem k úmrtí druhé svědkyně „korunním svědkem“ uvedené závěti, nepotvrzuje to, co je pro platnost allografní závěti naprosto nezbytnou podmínkou a co je základním úkolem svědků takové závěti, tj. že listina skutečně obsahuje pravou poslední vůli zůstavitelky, tedy že zůstavitelka před oběma současně přítomnými svědky výslovně prohlásila, že listina (na kterou se podepisuje a kterou podepsali svědci) obsahuje její poslední vůli, a že samotná skutečnost, že na listině jsou pravé podpisy zůstavitelky a svědků, není ve smyslu § 1534 o. z. dostačující, je doložena ověřovací doložkou, a není ji proto třeba dále dokazovat výslechem svědka.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti tomuto usnesení podala L. V. prostřednictvím svého právního zástupce dovolání, jehož přípustnost shledává ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka dovozuje, že soudy nesprávně posoudily otázku hmotného práva, zda je pro platnost allografní závěti nezbytné, aby zůstavitel při jejím pořizování ústně potvrdil, že závětní listina obsahuje jeho pravou a vážnou poslední vůli, ačkoliv je takové potvrzení zároveň přímo písemně zachyceno v textu závětní listiny. Namítá, že v řízení nebylo zpochybněno, že závětní listinu vlastnoručně podepsala jak zůstavitelka, tak oba současně přítomní svědci, že allografní závěť ze dne 23. 2. 2015 obsahuje výslovně prohlášení a potvrzení svědků, že zůstavitelka a pořizovatelka závěti byla jedna a tatáž osoba, že oba svědci byli přítomní současně a že předmětná závěť především ale také obsahuje potvrzení zůstavitelky, že před oběma současně přítomnými svědky výslovně prohlásila, že předmětná listina obsahuje její poslední vůli. Dovolatelka je přesvědčena, že „ústní (slovní) projev vůle ve vztahu k prohlášení o obsahu závětní listiny je pouze adekvátním a dostačujícím způsobem, nikoliv však nutnou podmínkou pro naplnění formálních požadavků kladených na allografní závěť“ a že „z žádného provedeného důkazu v řízení před soudem prvního stupně není možno učinit kategorický závěr, že k potvrzení obsahu závěti ze strany zůstavitelky žádným způsobem nedošlo“, a proto je přesvědčena, že z výše uvedených okolností a skutečností (zejména z obsahu závětní listiny a výpovědi svědka) je nutno učinit závěr, že zůstavitelka nejméně svým podpisem před dvěma současně přítomnými svědky výslovně potvrdila, že allografní závěť ze dne 23. 2. 2015 obsahuje její pravou a vážnou poslední vůli. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2346/2011. Nadto dovolatelka uvádí, že soudy nesprávně posoudily i související otázku procesního práva, tedy otázku, zda lze z nedostatku povědomí svědka o tom, zda určitý děj nastal (tedy že svědek nepotvrdil určitý děj – ústní potvrzení obsahu závěti zůstavitelkou), učinit kategorický závěr o tom, že tento děj nenastal (nikoliv pouze to, že tímto výslechem svědka nebyl prokázán, ale to, že k němu bez dalšího nedošlo), a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 396/2013, a řadu rozhodnutí Ústavního soudu. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že „usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 5. 2023, č. j. 20 D 919/2020-181 se zrušuje“, nebo aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Z. H. ve vyjádření k dovolání uvedl, že s obsahem dovolání a dovolacími důvody nesouhlasí, považuje je za nedůvodné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání L. V. odmítl.
8. Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se ve vyjádření k dovolání odvolala na své vyjádření ze dne 10. 3. 2023 k allografní závěti ze dne 23. 2. 2015, kdy uvedla, že neuznává tuto závěť platnou, a dovodila, že má za to, že se judikáty Nejvyššího soudu uváděné dovolatelkou na danou problematiku nevztahují, a proto považuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu po stránce věcné i právní za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání L. V. zamítl.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
10. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. V dané věci bylo pro rozhodnutí soudů mimo jiné významné posouzení platnosti allografní závěti zůstavitelky ze dne 23. 2. 2015 a z toho vyplývající dovolatelkou vymezené otázky, na které závisí rozhodnutí o dědickém právu po zůstavitelce (resp. o další účasti dovolatelky v řízení o pozůstalosti), tj. zda pro naplnění formálních požadavků kladených na allografní závěť je nezbytné, aby zůstavitel ústně (slovně) prohlásil před (dvěma současně přítomnými) svědky, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Jelikož tato otázka v daných skutkových souvislostech nebyla dosud dovolacím soudem řešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je přípustné.
IV. Důvodnost dovolání
13. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání; je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud v projednávané věci shledal existenci vad, jež mohly mít vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí a k nimž je povinen přihlížet bez ohledu na to, zda je dovolatelka namítala či nikoliv.
14. Závisí-li vyřešení sporu o dědické právo na právním posouzení pouze takových skutečností, které jsou mezi dědici nesporné, soud usnesením rozhodne, s kterými účastníky bude nadále jednáno a kterým z účastníků se účast v řízení ukončuje (§ 169 odst. 1 z. ř. s.).
15. V případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce (§ 170 odst. 1 z. ř. s.).
16. Z ustanovení § 169 odst. 1 a § 170 odst. 1 z. ř. s. vyplývá, že usnesení o tom, s kým bude dále jako s účastníkem řízení jednáno a komu bude účast ukončena, je v řízení o pozůstalosti na místě pouze v případě, závisí-li vyřešení sporu o dědické právo výlučně na právním posouzení (když skutková tvrzení dosavadních účastníků řízení o rozhodných okolnostech jsou shodná), naproti tomu existující spor o rozhodujících skutkových okolnostech vyžaduje, aby ten z účastníků řízení o pozůstalosti, jehož dědické právo se jeví jako nejslabší, byl k uplatnění svého dědického práva (popř. popření dědického práva jiného účastníka) odkázán na podání žaloby ve sporném soudním řízení.
17. Nejvyšší soud připomíná, že řízení pozůstalostní je řízením zvláštním, někdy označovaným jako řízení „nesporné“, v němž soud (soudní komisař) není povinen (a ani oprávněn) provádět ohledně sporných skutečností dokazování a činit z provedených důkazů skutková zjištění nebo právní závěry, neboť pozůstalostnímu soudu (notáři jako soudnímu komisaři) nepřísluší, aby v řízení o pozůstalosti postupem podle ustanovení § 170 z. ř. s. zjišťoval a předběžně posuzoval skutkový stav, který má být předmětem sporu. Řešení takových sporů je třeba vyhradit řízení spornému, které je ovládáno odpovídajícími pravidly pro takový typ řízení odlišnými od těch, kterými se řídí nesporná řízení, řízení o pozůstalosti nevyjímaje. V pozůstalostním řízení lze řešit pouze a jen to, zda je možno existující spor mezi účastníky o dědické právo posoudit toliko na základě skutečností, které jsou mezi jeho účastníky ve smyslu § 169 odst. 1 z. ř. s. nesporné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3035/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2022, sp. zn. 24 Cdo 707/2022).
18. Z výše uvedeného plyne, že soudní komisař je povinen provést výslech svědků ve smyslu § 145 a násl. z. ř. s. v rámci publikace závěti, avšak není oprávněn je již dále hodnotit a činit z nich závěry pro řešení sporu mezi dědici o jejich dědické právo. Tedy soudu (soudnímu komisaři) v řízení o pozůstalosti nepřísluší hodnotit, zda a nakolik jsou významné mezi účastníky řízení sporné okolnosti pořízení závěti, podstatný je již samotný fakt, že jsou zde rozdílná tvrzení účastníků řízení o pozůstalosti o okolnostech rozhodných pro posouzení dědického práva. Výpověď svědka podle § 145 a násl. z. ř. s. má totiž pouze omezený (dvojí) význam: jednak se jejím prostřednictvím dává možnost v úvahu přicházejícím dědicům, aby zhodnotili, zda budou předmětnou závěť považovat za platnou či nikoli, a jednak je soudním komisařem zachycená výpověď významná pro fixování jejího obsahu do budoucna (např. pro její porovnání s výpovědí učiněnou právě ve sporném řízení nebo pro její využití v případě, že by svědek v mezidobí zemřel či nemohl pro jiné důvody vypovídat).
19. Z obsahu spisu vyplývá, že mezi účastníky řízení o pozůstalosti vznikl spor o to, zda allografní závěť zůstavitelky ze dne 23. 2. 2015 je platným právním jednáním zůstavitelky, když bylo zpochybněna výpověď svědka této závěti (k tomu srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2513/2022). Při existenci sporných skutečností je proto na místě postup podle ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s., tj. odkázání toho, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo ve stanovené lhůtě uplatnil žalobou ve sporném soudním řízení. Pokud se tak nestalo, trpí řízení o pozůstalosti (v němž bylo vydané dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu) vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2020, sp. zn. 24 Cdo 4072/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 24 Cdo 320/2021).
20. Jestliže dovoláním napadené usnesení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání, ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo usnesení odvolacího soudu zrušeno, platí i pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 8) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
21. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 o. s. ř.); o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-