// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 24.05.2023
K závaznosti pravomocného rozsudku
Rozhodnutí soudu ve věci samé v řízení, v němž se věřitel domáhá plnění jak po dlužníku, tak po ručiteli, je rozhodnutím, které se týká několika účastníků, z nichž každý jedná v řízení sám za sebe (§ 91 odst. 1 o. s. ř.); především proto platí, že dlužník a ručitel jsou oprávněni podat odvolání jen proti tomu výroku rozhodnutí soudu, jímž bylo rozhodováno právě o jejich povinnosti. Nepodá-li jeden z nich dovolání, nabude ve vztahu k němu rozhodnutí právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).
Řízení, v němž se věřitel domáhá plnění jak vůči dlužníku, tak vůči věřiteli, sestává ze dvou relativně samostatných dílčích řízení s odlišným předmětem a s odlišným okruhem účastníků (srov. mutatis mutandis R 46/2001). Ustanovení § 159a odst. 1 o. s. ř., podle něhož je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení, je přitom třeba chápat tak, že výrok pravomocného rozsudku je závazný jen pro ty účastníky řízení, o jejichž právech a povinnostech je tímto výrokem rozhodnuto. Výrokem pravomocného rozsudku, jímž byl dlužník zavázán plnit věřiteli, není soud ve sporu, v němž se věřitel domáhá plnění proti dlužníkovu ručiteli, vázán ve smyslu § 159a o. s. ř. Stejně tak platí, že v řízení, v němž věřitel uplatnil nároky jak vůči dlužníku, tak vůči dlužníkovu ručiteli, není odvolací soud při posouzení existence závazku ručitele vázán pravomocným výrokem rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo věřiteli přiznáno právo na plnění vůči dlužníku.
Nevázanost soudu předchozím pravomocným soudním rozhodnutím neznamená, že soud může skutkové a právní závěry dovozené v předchozím pravomocně skončeném soudním řízení zcela pominout. Naopak soud se musí vypořádat se zásadními skutkovými zjištěními a právními závěry, v jejichž hodnocení se od dříve vydaného pravomocného soudního rozhodnutí hodlá odchýlit. Požadavku na celkovou harmonii soudních rozhodnutí podmiňující důvěru v právo a souvisejícímu legitimní očekávání účastníků řízení v důvěryhodnost aktů státu není učiněno zadost, jestliže soud posoudil předběžnou otázku jinak, než jak tuto otázku jako předběžnou posoudil soud v jiném, předchozím řízení, aniž tu byly pro jiné její posouzení skutečně pádné důvody, zejména jiná skutková zjištění o příslušných právně významných skutečnostech. Při posouzení vztahů hmotného práva podléhajících režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se pak tato zásada výslovně promítá v ustanovení § 13. Platí-li tento požadavek pro rozhodnutí vydaná v jiných řízeních, pak tím spíše platí pro pravomocné rozhodnutí vydané v témže řízení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3535/2021, ze dne 26. 1. 2023
Dotčené předpisy:
§ 91 o. s. ř.
§ 159a o. s. ř.
§ 206 o. s. ř.
§ 2018 odst. 1 o. z.
§ 2019 odst. 1 o. z.
§ 2021 odst. 1 o. z.
Kategorie: rozhodnutí; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v souzené věci domáhala po žalovaných zaplacení částky 1 278 500 USD s úrokem z prodlení ve výši 8,5% z této částky od 29. 9. 2017 do zaplacení.
2. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 3. 2. 2021, č. j. 8 C 146/2018-337, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 278 500 USD spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 278 500 USD od 31. 3. 2018 do zaplacení s tím, že v rozsahu poskytnutého plnění jedním ze žalovaných zaniká povinnost plnění ostatních žalovaných (výrok pod bodem I). Co do úroků z prodlení z uvedené částky za dobu od 29. 9. 2017 do 30. 3. 2018 žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem III).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně zaslala první žalované dne 28. 7. 2017 na bankovní účet č. 1951027203/0800 částku 1 278 500 USD, přičemž právní důvod tohoto převodu finančních prostředků zjištěn nebyl. V období od září do listopadu 2017 byly téměř zcela vyčerpány peněžní prostředky na bankovních účtech první žalované, vedených u České spořitelny, a. s., přičemž příkazy k platbám zadával třetí žalovaný. Část peněžních prostředků byla zaslána subjektům spřízněným s druhým a třetím žalovaným, resp. přímo druhému žalovanému. V řízení nebylo tvrzeno ani nevyšlo najevo, že by vyčerpání finančních prostředků z účtů první žalované bylo v jejím obhajitelném zájmu. První žalovaná nedisponovala peněžními prostředky, aby mohla žalobkyni vrátit žalovanou částku. Žalobkyně vyzvala žalované k její úhradě ve lhůtě 7 dnů dopisem ze dne 21. 3. 2018. Výzva zaslaná na adresu první žalované byla uložena na poště dne 23. 3. 2018.
4. Předmětné plnění soud prvního stupně posoudil jako plnění bez právního důvodu podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), které je první žalovaná povinna vydat. Co se týče druhého a třetího žalovaného, uzavřel s odkazem na ustanovení § 71 a § 78 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „z. o. k.“), že tito žalovaní jsou osobami jednajícími ve shodě za účelem ovlivnění, ovládání nebo jednotného řízení obchodní korporace (tj. první žalované), neboť v rozhodném období (od září do konce listopadu 2017) byli jejími jedinými společníky a zároveň jednateli. První žalované byla v tomto období způsobena újma tím, že z jejích účtů byly odčerpány téměř veškeré finanční prostředky, a v důsledku této újmy pak první žalovaná nebyla schopná platit své dluhy žalobkyni. Domněnka osob jednajících ve shodě podle § 78 odst. 1, 2 písm. d) z. o. k. v řízení vyvrácena nebyla. Druhý a třetí žalovaný tedy dle § 71 odst. 1, 3 z. o. k. za dluh první žalované ručí. Právo na úrok z prodlení soud prvního stupně posoudil dle § 1970 o. z. a dovodil, že lhůta k plnění na základě výzvy žalobkyně uplynula dne 30. 3. 2018, úrok z prodlení tedy žalobkyni přísluší pouze za dobu od 31. 3. 2018.
5. Městský soud v Praze k odvolání druhého a třetího žalovaného v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé pod bodem I ve vztahu k těmto žalovaným změnil tak, že žalobu zamítl. Současně rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit státu hotové výdaje „ustanoveného advokáta“ a jeho odměnu za zastupování obou žalovaných před soudy obou stupňů.
6. Odvolací soud zopakoval dokazování přečtením výzvy žalobkyně k vrácení částky 1 278 500 USD datované dnem 21. 3. 2018, z níž vzal za prokázané, že žalobkyně zaslala tuto částku dne 28. 7. 2017 první žalované na její dolarový účet pro účely forexového obchodování, aby ji následně (dne 28. 9. 2017) požadovala vrátit zpět, avšak bezúspěšně.
7. Odvolací soud konstatoval, že nárok žalobkyně vůči první žalované vychází z tvrzení, že první žalovaná se přijetím plnění bez právního důvodu na její úkor bezdůvodně obohatila, zatímco nárok vůči ostatním žalovaným vychází z tvrzení o jejich ručení za dluh první žalované, jedná se tedy o dva nároky se samostatným skutkovým základem. Uvedl, že i když první žalovaná proti rozsudku soudu prvního stupně nebrojila a ten ve vztahu k ní nabyl samostatně právní moci, je pro posouzení důvodnosti žaloby vůči druhému a třetímu žalovanému jako ručitelům podstatnou existence tvrzeného závazku první žalované vůči žalobkyni. Dovodil přitom, že tvrzení žalobkyně, podle něhož k zaslání předmětné částky na dolarový účet první žalované došlo v důsledku omylu a jde o plnění bez právního důvodu, bylo vyvráceno její výzvou ze dne 21. 3. 2018, z níž vyplývá, že mezi ní a první žalovanou byl uzavřen smluvní vztah za účelem forexového obchodování. Dodal, že obsah tohoto vztahu žalobkyně soudu úmyslně zatajila, proto nebylo možné zjistit, za jakých podmínek (a zda vůbec) jí měla být žalovaná částka vrácena, a argumentoval, že nelze-li dovodit, zda první žalovaná má vůči žalobkyni splatný dluh, nemohlo obstát ani její tvrzení o následné odpovědnosti druhého a třetího žalovaného za dobytnost této pohledávky. Otázku, zda na účtech první žalované byl dostatek finančních prostředků a jak s nimi druhý a třetí žalovaný nakládali, měl při neobjasněném smluvním vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou za nerozhodnou. Uzavřel, že žalovaní tak nemohou za pohledávku první žalované ručit dle § 71 odst. 3 z. o. k., neboť nebyla naplněna podmínka stanovená v § 73 odst. 1 z. o. k., že při převodu finančních prostředků jednali k újmě první žalované.
8. Závěrem odvolací soud podotkl, že tvrzení žalobkyně o jejím omylu, v jehož důsledku poslala na zahraniční účet žalovanou částku, je samo o sobě značně nevěrohodné, neboť již netvrdila, jak k jejímu „omylu“ došlo. Je totiž obecně známo, že k platbě do zahraničí je nutno znát nejenom číslo účtu a kód banky, kde lze pochopit případný překlep v čísle, ale i mezinárodní formát čísla účtu (IBAN) a mezinárodní identifikační kód banky (SWIFT/BIC). Pravděpodobnost chyby, v jejímž důsledku by odešla částka neznámému příjemci do zahraničí, nadto na jeho účet v cizí (shodné) měně, je mizivá.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, podle obsahu však jen ve výroku ve věci samé, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadený rozsudek závisí na řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny anebo mají být dovolacím soudem posouzeny jinak.
10. Jako dosud judikatorně nevyřešenou dovolatelka předkládá otázku, zda „je odvolací soud vázán pravomocným výrokem rozsudku soudu prvního stupně o tom, že primární dlužník má splatný dluh vůči žalobci, když posuzuje existenci dluhu ostatních žalovaných z titulu ručení za dluh primárního dlužníka“ (první otázka). Odvolací soud podle jejího mínění pochybil, jestliže nerespektoval pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla první žalované uložena povinnost zaplatit žalovanou částku. K vázanosti soudu pravomocným rozhodnutím poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2003, pod číslem 168/2003, a dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, též na jeho webových stránkách).
11. Za dosud neřešenou dovolatelka považuje též otázku, „zda soud může v řízení o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení dovodit existenci právního titulu pro to, aby si obohacený ponechal obohacení (peníze), pouze z předžalobní výzvy (vyhotovené ex post osobou, která se nezúčastnila právního jednání mezi účastníky řízení), a to za situace, kdy žalovaní netvrdili existenci právního titulu platby, ani nenavrhli k jeho prokázání žádné důkazy“ (druhá otázka). Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že změnil skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně pouze na základě její výzvy ze dne 21. 3. 2018.
12. Při řešení otázky, „zda v situaci, v níž se žalobce domáhá vrácení bezdůvodného obohacení (peněz) a tvrdí a prokáže, že peníze předal obohacenému, nese žalovaný důkazní břemeno ohledně existence právního titulu, který jej opravňuje si peníze ponechat“, se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované rozsudky ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/99, ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 246/2001, ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3279/2019, a ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2420/2019 (třetí otázka). Dovolatelka namítá, že odvolací soud na základě výzvy ze dne 21. 3. 2018 dovodil existenci smluvního vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou, avšak pominul skutečnost, že žalovaní neunesli důkazní břemeno a břemeno tvrzení k existenci právního titulu vylučujícího bezdůvodné obohacení.
13. V rozporu s rozhodovací praxí (s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2013, ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, a ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2013, a s nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16) měla být vyřešena též otázka, zda je soud povinen vyzvat žalobce v řízení o vydání bezdůvodného obohacení podle § 118a občanského soudního řádu k tomu, aby doplnil tvrzení a důkazní návrhy za situace, kdy má za to, že tvrzení žalobce o neexistenci právního titulu nebylo prokázáno (čtvrtá otázka). Odvolací soud měl pochybit tím, že žalobkyni nepoučil ve smyslu § 118a občanského soudního řádu, neboť jí nesdělil, že má za neprokázané její tvrzení o neexistenci právního titulu pro spornou platbu, ani se jí nedotázal na obsah a účastníky právního vztahu, který byl dle něho z výzvy zřejmý, anebo na okolnosti, za jakých byla sporná platba provedena. Dovolatelka tvrdí, že kdyby tak odvolací soud učinil, vysvětlila by, že o forexovém obchodování jednala s jiným subjektem než s první žalovanou.
14. Konečně pak dovolatelka formuluje otázku, zda může soud své rozhodnutí založit na skutkovém zjištění nebo právním posouzení, které není předvídatelné ve smyslu § 13 o. z., jejímž řešením se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2497/2013, a nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2012, sp. zn. IV ÚS 334/11 (pátá otázka). Namítá, že odvolací soud provedl důkaz její výzvou ze dne 21. 3. 2018, na základě které posoudil skutkový stav odlišně od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž jí sdělil svůj předběžný právní názor ohledně existence právního titulu, ani ji neinformoval o přenosu důkazního břemene z druhého a třetího žalovaného na ni, nevyzval ji k doplnění skutkových tvrzení vztahujících se k okolnostem sporné platby a nepoučil ji ve smyslu § 118a a § 213b občanského soudního řádu, čímž měl jednat nepředvídatelně ve smyslu § 13 o. z.
15. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ve vztahu k druhému a třetímu žalovanému potvrzuje, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
16. Druhý a třetí žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhují, aby dovolání žalobkyně bylo jako nedůvodné zamítnuto. Ztotožňují se se závěry odvolacího soudu, že k zaslání finančních prostředků ve výši 1 278 500 USD nedošlo omylem, neboť z výzvy žalobkyně ze dne 21. 3. 2018 je zřejmé, že se jednalo o vztah, jenž se týkal forexového obchodování. Tomu měla nasvědčovat i skutečnost, že žalobkyně požadovala vrácení finančních prostředků až o více než půl roku později. Z tohoto důvodu na straně první žalované nešlo o bezdůvodné obohacení, nýbrž o smluvní vztah mezi ní a žalobkyní, a proto druhý a třetí žalovaný neručí za závazky první žalované, neboť nebyla splněna podmínka stanovená v § 73 odst. 1 z. o. k.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
18. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti.
19. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
21. Předně je třeba konstatovat, že avizovanou právní otázku, která byla dovolacím soudem vyřešena a která by jím měla být posouzena jinak, dovolatelka nepředložila. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětluje, že požadavek, aby právní otázka vyřešená odvolacím soudem byla dovolacím soudem posouzena jinak, významově neodpovídá požadavku, aby dovolacím soudem vyřešená (vyřešená v jeho dosavadní rozhodovací praxi) právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak, totiž aby se dovolací soud od své dosavadní rozhodovací praxe odchýlil [srov. již usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen Sb. rozh. obč.“)].
22. Otázka předložená jako v pořadí druhá přípustnost dovolání nezakládá. Právní otázka, ať již otázka hmotného či procesního práva, nemůže z pohledu ustanovení § 237 o. s. ř. obstát, nelze-li na takto položenou otázku nalézt obecně platnou odpověď, tedy neumožňuje-li její formulace judikatorní řešení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, a ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3538/2016). Otázku (první část otázky v pořadí druhé), zda lze z konkrétního listinného důkazu učinit poznatek o existenci určité právně významné skutečnosti, nelze zodpovědět, neboť její řešení je věcí hodnocení důkazů procesním soudem v konkrétní věci, založeném na zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř. Pouze ve zcela obecné poloze lze k tomu podotknout, že vzhledem k uvedené zásadě to zcela jistě není vyloučeno. Skutkový stav věci v dovolacím řízení ovšem zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015).
23. Otázka (druhá část otázky v pořadí druhé), zda mohl soud učinit poznatek o existenci právního titulu, aniž žalovaní tvrdili jeho existenci a navrhli k jeho prokázání důkazy, není otázkou judikatorně nevyřešenou, nehledě na to, že odpověď na ni vyplývá přímo ze zákona. Ustanovení § 120 odst. 2 věty první o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 7. 2009) totiž stanoví, že soud může provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. Ústavní soud zdůraznil již v nálezu ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 601/02, uveřejněném pod č. 9/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, že rozhodné skutečnosti mohou v řízení vyjít najevo jinak a nemusí být pouze součástí přednesu účastníka, a jestli soud při hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř. k takovýmto rozhodným skutečnostem nepřihlédl, porušil právo účastníka řízení na spravedlivý proces. Shodně i Nejvyšší soud vychází ve své rozhodovací praxi z názoru, že absence tvrzení o právně významné skutečnosti má za následek neunesení důkazního břemene jen tehdy, nevyšla-li existence této skutečnosti jinak v řízení najevo (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sb. rozh. obč.). K důkazní povinnosti pak Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ve sporném řízení ovládaném zásadou projednací může soud doplnit dokazování i o jiné než účastníky navržené důkazy, avšak jen v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. Zákon zde má na mysli situaci, kdy z obsahu spisu (z výsledků dosavadního řízení) vyplynula existence určitého – účastníky nenavrženého – důkazu, jehož provedení se jeví potřebným k řádnému (správnému a úplnému) objasnění skutkového základu sporu. Má-li účastníky nenavržený důkaz vyplývat z obsahu spisu, je oprávnění soudu provádět důkazy z vlastní iniciativy omezeno v tom smyslu, že ve sporném řízení se činnost soudu nesmí vyznačovat pátráním po důkazech (srovnej např. rozsudky ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4635/2010, a ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3155/2016, a důvody rozsudku ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015, uveřejněného pod č. 58/2018 Sb. rozh. obč.).
24. Výchozí argument dovolatelky, že žalovaní neunesli důkazní břemeno k existenci právního titulu, pak zcela zjevně neobstojí v situaci, v níž odvolací soud vzal existenci právního titulu za prokázanou. Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze přeci učinit právě jen tehdy, jestliže zhodnocení provedených důkazů neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka, ani o tom, že by bylo nepravdivé (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 5, ročník 2002, pod číslem 86). Rozhodnutí založené na neunesení důkazního břemene o určité skutečnosti nelze zaměňovat s rozhodnutím založeným na tom, že na základě jiných důkazů byl skutkový stav o této skutečnosti zjištěn (pozitivně) jinak, než tvrdil některý z účastníků. V takovém případě nejde o to, že se určitá skutečnost neprokázala, nýbrž o to, že se prokázala jinak, než účastník tvrdil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 29 Cdo 3189/2020).
25. Úvaha prezentovaná v předchozím bodě se uplatní též ve vztahu k otázce třetí. Námitka, že odvolací soud dovodil existenci smluvního vztahu, avšak pominul skutečnost, že žalovaní neunesli důkazní břemeno a břemeno tvrzení k existenci právního titulu, nedává smysl. Vzal-li soud určitou skutečnost za prokázanou, pak je přeci vyloučeno, aby současně uzavřel, že účastník stran této skutečnosti neunesl důkazní břemeno.
26. Otázku v pořadí čtvrtou odvolací soud neřešil a neměl důvod řešit (a jeho rozhodnutí tudíž na jejím řešení nezávisí), nezaložil-li, jak shora vysvětleno, své rozhodnutí na závěru o neunesení důkazního břemene. Byla-li žaloba zamítnuta, popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála nikoli proto, že účastník řízení stran určité rozhodné skutečnosti neunesl důkazní břemeno, nýbrž na základě zjištěného skutkového stavu věci, pak tu není důvod, proč by takovému rozhodnutí soudu musel předcházet postup podle § 118a o. s. ř. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011).
27. Prostřednictvím páté otázky dovolatelka nepřekládá ve skutečnosti otázku procesního práva, kterou odvolací soud řešil, nýbrž vytýká odvolacímu soudu nesprávný procesní postup, namítá tedy vady řízení. Námitky vad řízení však nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolací soud k nim přihlíží jen u přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání tedy založit nemohou.
28. Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným pro řešení první otázky, neboť napadené rozhodnutí na něm závisí a jde o otázku, k níž se Nejvyšší soud dosud ve své rozhodovací praxi explicitně nevyjádřil.
IV. Důvodnost dovolání
29. Podle § 91 o. s. ř. je-li žalobců nebo žalovaných v jedné věci několik, jedná v řízení každý z nich sám za sebe (odstavec 1). Jestliže však jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, platí úkony jednoho z nich i pro ostatní (odstavec 2 věta první).
30. Ustanovení § 135 o. s. ř. stanoví, že soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odstavec 1). Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (odstavec 2).
31. Podle § 159a o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (odstavec 1). V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (odstavec 3). Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu (odstavec 4).
32. Podle § 206 o. s. ř. podá-li ten, kdo je k tomu oprávněn, včas přípustné odvolání, nenabývá rozhodnutí právní moci, dokud o odvolání pravomocně nerozhodne odvolací soud (odstavec 1). Bylo-li však rozhodnuto o několika právech se samostatným skutkovým základem nebo týká-li se rozhodnutí několika účastníků, z nichž každý jedná v řízení sám za sebe (§ 91 odst. 1) a odvolání se výslovně vztahuje jen na některá práva nebo na některé účastníky, není právní moc výroku, který není napaden, odvoláním dotčena. To neplatí v případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který odvoláním nebyl výslovně dotčen, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání poměru mezi účastníky (odstavec 2).
33. Podle § 2018 odst. 1 věty první o. z. kdo věřiteli prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník věřiteli svůj dluh nesplní, stává se dlužníkovým ručitelem.
34. Podle § 2019 odst. 1, části věty před středníkem, o. z., ručení předpokládá platný dluh dlužníka.
35. Ustanovení § 2021 odst. 1 věty první o. z. stanoví, že věřitel má právo požadovat splnění na ručiteli, nesplnil-li dlužník v přiměřené lhůtě dluh, ač jej k tomu věřitel v písemné formě vyzval.
36. Procesní společenství účastníků je upraveno v § 91 o. s. ř. Je-li žalobců nebo žalovaných v jedné věci několik, jedná v řízení každý z nich sám za sebe (§ 91 odst. 1 o. s. ř.); jde o tzv. samostatné společenství. Jestliže však jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, platí úkony jednoho z nich i pro ostatní (§ 91 odst. 2 věta první o. s. ř.); takové společenství je nerozlučné. Pro posouzení, zda se jedná o samostatné nebo nerozlučné společenství, je rozhodná povaha předmětu řízení vyplývající z hmotného práva. O nerozlučné společenství jde (jen) tam, kde hmotné právo neumožňuje, aby předmět řízení byl projednán a rozhodnut samostatně vůči každému společníkovi (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1136/2006). Samostatné společenství vzniká zejména tím, že žalobu podá (nebo je v žalobě označeno) společně více osob. V samostatném společenství jedná každý účastník sám za sebe a jeho úkony nemají na práva a povinnosti ostatních žádný vliv (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo 1708/2006).
37. Není třeba podrobně rozebírat, protože dovolatelka to nezpochybňuje, že ručitelský závazek není totožný se závazkem dlužníka; ručitelský závazek, na rozdíl od závazku dlužníka, vzniká prohlášením ručitele nebo ze zákona a povinnost ručitele plnit nastává ve smyslu § 2021 odst. 1 o. z. tehdy, nesplnil-li dluh v přiměřené lhůtě dlužník, ačkoli jej k tomu věřitel písemně vyzval. Ručitelský závazek je ve vztahu k závazku dlužníka akcesorický a subsidiární [srovnej již rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 7. 1967, sp. zn. 4 Cz 78/67, uveřejněný pod č. 2/1968 Sbírky rozhodnutí a oznámení soudů ČSSR (dále jen „R 2/1968“), z rozhodnutí Nejvyššího soudu pak např. rozsudek ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2631/2007, a usnesení ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2973/2011, a v režimu zákona č. 89/2012 Sb. např. rozsudky ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1198/2019, a ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 26 Cdo 774/2019, či důvody rozsudku ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1029/2021, uveřejněného pod č. 51/2022 Sb. rozh. obč.)]
38. Nic nebrání věřiteli, aby se domáhal splacení dluhu jak proti hlavnímu dlužníku, který se existencí ručitelského závazku své povinnosti nijak nezbavil, tak i proti ručiteli, který ručením vzal na sebe povinnost vůči věřiteli, že pohledávku uspokojí, jestli ji neuspokojí dlužník. Předmětem řízení jsou pak dva rozdílné nároky směřující ke splnění téhož závazku, přičemž žalovaní jsou po procesní stránce v postavení samostatných společníků ve smyslu § 91 odst. 2 o. s. ř. Vztah mezi povinnostmi, které soud ukládá dlužníku a ručiteli, je vztah tzv. nepravé solidarity. Skutečnost, že plnění, jež bylo uloženo ručiteli, je podle předpisů hmotného práva plněním na tentýž závazek, se v procesní rovině podle dlouhodobě ustálené soudní praxe promítá dodatkem v přisuzujícím výroku, že plněním jednoho z nich zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého (srovnej R 2/1968 a z rozhodnutí Nejvyššího soudu např. rozsudek ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 499/2002, důvody rozsudku ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1520/2001, uveřejněného pod č. 65/2004 Sb. rozh. obč., a důvody rozsudku ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 23 Cdo 28/2010, uveřejněného pod č. 43/2011 Sb. rozh. obč.). Jde o případ tzv. subjektivní kumulace (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5406/2014).
39. Věřitel ovšem může uplatnit nároky vůči dlužníku a ručiteli též samostatně, v různých řízeních [srovnej důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. 20 Cdo 723/2000, uveřejněného pod č. 46/2001 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 46/2001“), a již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 5406/2014].
40. Rozhodnutí soudu ve věci samé v řízení, v němž se věřitel domáhá plnění jak po dlužníku, tak po ručiteli, je rozhodnutím, které se týká několika účastníků, z nichž každý jedná v řízení sám za sebe (§ 91 odst. 1 o. s. ř.), především proto platí, že dlužník a ručitel jsou oprávněni podat odvolání jen proti tomu výroku rozhodnutí soudu, jímž bylo rozhodováno právě o jejich povinnosti. Nepodá-li jeden z nich dovolání, jak se stalo též ve zde souzené věci, nabude ve vztahu k němu rozhodnutí právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).
41. Ručení předpokládá platný dluh dlužníka (§ 2019 odst. 1, část věty před středníkem, o. z.), proto otázka, zda dlužník má vůči věřiteli ten dluh, jenž byl zajištěn ručením, je pro posouzení existence závazku ručitele otázkou předběžnou (prejudiciální).
42. Výkladem ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 159a odst. 1 a odst. 4 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněném pod číslem 48/2001 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 48/2001“), v němž formuloval a odůvodnil závěr, že ani soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudcích ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005, a ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011. V rozsudku ze dne 3. 6. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1086/98, pak vysvětlil, že zatímco ustanovení § 159 odst. 3 o. s. ř. tím, že stanoví, že o závazně rozhodnuté věci (předmětu řízení) nemůže být rozhodováno znovu, vymezuje objektivní meze právní moci, tak ustanovení § 159 odst. 2 určuje tzv. subjektivní meze právní moci, tj. okruh subjektů, na něž se závaznost rozhodnutí vztahuje. Nejde-li o rozhodnutí o osobním stavu, které je závazné pro každého, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (a jejich právní nástupce) a v tomto rozsahu též pro všechny státní orgány.
43. V souladu s tím Nejvyšší soud zdůraznil v dovolatelkou citovaném rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, že vůči tomu, kdo nebyl účastníkem řízení (a ani zákon nestanoví, že by pro něj bylo pravomocné rozhodnutí soudu závazné), nepůsobí materiální účinky právní moci rozhodnutí soudu (nejde-li o rozhodnutí o osobním stavu). Skutečnost, že pravomocné rozhodnutí soudu je závazné pro "všechny orgány", neznamená, že by takový orgán mohl z pravomocného rozhodnutí soudu vždy bez dalšího vycházet. Pro soudy, správní úřady a jiné "orgány" je výrok pravomocného rozhodnutí soudu závazný - nejde-li o rozhodnutí o osobním stavu nebo jiné rozhodnutí, které je podle zákona závazné pro každého - jen potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky, popřípadě osobami, na něž byla zákonem závaznost rozhodnutí soudu rozšířena, právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny rozhodnutím soudu. Ten, kdo nebyl účastníkem řízení (a není jeho právním nástupcem) a ani podle zákona vůči němu není pravomocné rozhodnutí soudu závazné, může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud, správní úřad nebo jiný "orgán" při posuzování jeho věci nemohou vůči němu vycházet ze závěru, že o nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto. Ke shodnému závěru Nejvyšší soud dospěl též např. v rozsudku ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4134/2007.
44. Již v R 46/2001 pak Nejvyšší soud uzavřel, že řízení o splnění dluhu mezi věřitelem a dlužníkem nezakládá překážku věci zahájené (§ 83 o. s. ř.) pro řízení o splnění téhož dluhu mezi věřitelem a ručitelem dlužníka. Ve sporu věřitele proti společníkům veřejné obchodní společnosti (dlužníka) jako ručitelům ze zákona (podle § 56 odst. 6 a § 76 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník) vysvětlil, že ve smyslu ustanovení § 83 o. s. ř. a § 159 odst. 3 o. s. ř. jde o stejnou věc tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž bylo již zahájeno jiné řízení (o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto), a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob, a uzavřel, že z pohledu těchto kritérií projednání a rozhodnutí této věci překážka věci zahájené ani překážka věci rozsouzené nebránila. Společným jmenovatelem řízení ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 7 C 2/97 (proti veřejné obchodní společnosti coby dlužníku) a řízení v této věci je totiž toliko osoba žalobce. Není rovněž dána totožnost skutku; ve věci sp. zn. 7 C 2/97 šlo o úhradu plnění ze vztahu mezi věřitelem a dlužníkem založeného smlouvou o přepravě, zatímco v tomto řízení jde o vztah mezi věřitelem a ručiteli dlužníka založený na jiném skutkovém základě, totiž na tom, že žalovaní jsou povinni uhradit věřiteli dluh ze smlouvy o přepravě za dlužníka z titulu akcesorického ručitelského závazku.
45. Z citovaných judikatorních závěrů se zcela zřetelně podává odpověď na otázku, kterou ve zde souzené věci předložila dovolatelka. V tomto případě nejde o procesní situaci, na niž se vztahují závěry R 48/2001. Pravomocné rozhodnutí, jímž bylo dlužníku uloženo dluh věřiteli zaplatit (tj. byla deklarována existence jeho dluhu), není ve sporu mezi věřitelem a ručitelem rozhodnutím řešícím otázku existence dlužníkova dluhu mezi týmiž účastníky. Uplatní se tu naopak (s opačným výsledkem, než který prosazuje dovolatelka) v obecné poloze shora citované závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1086/98 a sp. zn. 21 Cdo 1724/2003 a speciálně závěry vyslovené v R 46/2001. Není tu sebemenší důvod, proč by se tyto závěry neměly uplatnit též v tom případě, kdy je pravomocný rozsudek ukládající povinnost k plnění dlužníku vydán v řízení, v němž je společně s dlužníkem žalován i ručitel. Uplatnil-li věřitel nároky vůči dlužníku a ručiteli jednou žalobou, nemůže být procesní postavení dlužníka a ručitele odlišné oproti tomu, kdyby byl žalován každý zvlášť; ze subjektivní kumulace jako důsledku výkonu dispozičního oprávnění věřitele coby žalobce takové důsledky neplynou (plynout nemohou). Vždyť žalovaní ručitelé ani nebyli oprávněni napadnout rozsudek soudu prvního stupně v přisuzujícím výroku proti dlužníku odvoláním. Řízení, v němž se věřitel domáhá plnění jak vůči dlužníku, tak vůči věřiteli, sestává ze dvou relativně samostatných dílčích řízení s odlišným předmětem a s odlišným okruhem účastníků (srov. mutatis mutandis R 46/2001). Ustanovení § 159a odst. 1 o. s. ř., podle něhož je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení, je přitom třeba chápat tak, že výrok pravomocného rozsudku je závazný jen pro ty účastníky řízení, o jejichž právech a povinnostech je tímto výrokem rozhodnuto. Výrokem pravomocného rozsudku, jímž byl dlužník zavázán plnit věřiteli, není soud ve sporu, v němž se věřitel domáhá plnění proti dlužníkovu ručiteli, vázán ve smyslu § 159a o. s. ř. Stejně tak platí, že v řízení, v němž věřitel uplatnil nároky jak vůči dlužníku, tak vůči dlužníkovu ručiteli, není odvolací soud při posouzení existence závazku ručitele vázán pravomocným výrokem rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo věřiteli přiznáno právo na plnění vůči dlužníku.
46. Nejvyšší soud ovšem ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje (srovnej např. rozsudky ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 578/2016, ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 26 Cdo 669/2014, a ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2369/2019), s odkazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu (srov. například nález ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, uveřejněný pod č. 120/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, uveřejněný tamtéž pod č. 130/2008), že nevázanost soudu předchozím pravomocným soudním rozhodnutím neznamená, že soud může skutkové a právní závěry dovozené v předchozím pravomocně skončeném soudním řízení zcela pominout. Naopak soud se musí vypořádat se zásadními skutkovými zjištěními a právními závěry, v jejichž hodnocení se od dříve vydaného pravomocného soudního rozhodnutí hodlá odchýlit. Požadavku na celkovou harmonii soudních rozhodnutí podmiňující důvěru v právo a souvisejícímu legitimní očekávání účastníků řízení v důvěryhodnost aktů státu není učiněno zadost, jestliže soud posoudil předběžnou otázku jinak, než jak tuto otázku jako předběžnou posoudil soud v jiném, předchozím řízení, aniž tu byly pro jiné její posouzení skutečně pádné důvody, zejména jiná skutková zjištění o příslušných právně významných skutečnostech. Při posouzení vztahů hmotného práva podléhajících režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se pak tato zásada výslovně promítá v ustanovení § 13. Platí-li tento požadavek pro rozhodnutí vydaná v jiných řízeních, pak tím spíše platí pro pravomocné rozhodnutí vydané v témže řízení. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je však zřejmé, že odvolací soud tomuto požadavku dostál.
47. Odvolací soud tedy řešil otázku, pro niž bylo dovolání shledáno přípustném, správně. Jeho rozhodnutí však přesto nemůže obstát.
48. Jak bylo již předesláno, je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). K takovým vadám přihlédne Nejvyšší soud z úřední povinnosti, i když je dovolatel nenamítal. Ve zde souzené věci tak dovolatelka (podle obsahu) učinila a její námitky jsou opodstatněné.
49. Ustanovení § 6 věty první o. s. ř. stanoví, že v řízení postupuje soud předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny.
50. Předvídatelnost soudního rozhodnutí, resp. zákaz překvapivosti, je jedním z obecných principů civilního procesu. V ustálené rozhodovací praxi soudů je za překvapivé (nepředvídatelné) považováno takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, uveřejněný pod č. 134/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a usnesení ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07, dostupná na webových stránkách Ústavního soudu, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu pak např. rozsudek ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006, rozsudek ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 24, ročník 2007, a rozsudek ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010). Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2838/2005, ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Právě k takové procesní situaci došlo též ve zde souzené věci.
51. Z výzvy žalobkyně k plnění datované dnem 21. 3. 2018 a předložené spolu s žalobou, z níž soud prvního stupně učinil pouze poznatek o tom, že žalovaní jí byli vyzváni k vrácení předmětné částky, odvolací soud učinil další skutkové zjištění, které mělo zcela zásadní (rozhodující) význam pro rozhodnutí sporu vůči druhému a třetímu žalovanému. Učinil tak, aniž vyrozuměl žalobkyni, jaké skutkové zjištění podle jeho předběžného názoru z této listiny vyplývá, a dal jí tak možnost v příslušném směru skutkově a právně argumentovat, například vysvětlit význam údaje ve výzvě, popř. předložit k tomuto údaji vlastní verzi skutkového stavu a navrhnout k ní důkazy. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci.
52. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v měnícím výroku o věci samé z uvedeného důvodu správné a předpoklady pro jeho změnu stanovené v § 243d písm. b) o. s. ř. dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku pod bodem II, a věc podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
53. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
54. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
55. V dalším řízení odvolací soud tentokrát nepřehlédne, že advokát Mgr. Lukáš Rapsa byl druhému a třetímu žalovanému ustanoven jako opatrovník.
Autor: -mha-