// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 04.04.2023
Aplikovatelnost zásady zákazu reformationis in peius v civilním řízení
I. Zákaz změny k horšímu se v řízení projevuje v tom, že strana, která využila opravného prostředku, nemůže mít v důsledku rozhodnutí opravného soudu horší postavení, než jaké jí přiznávalo napadené rozhodnutí, tj. prvostupňové rozhodnutí nesmí odvolací soud změnit k tíži odvolatele. Pokud podaly odvolání obě strany, může se rozhodnutí odvolacího soudu pohybovat jenom v rámci vymezeném odvoláními obou stran. V této situaci může dojít ke změně k horšímu, nikoliv však na základě odvolání toho, k jehož tíži změna jde, ale proto, že se odvolala i protistrana. Zákaz reformace in peius je tím zachován, protože straně nejde k tíži vlastní procesní jednání, ale procesní jednání jejího odpůrce.
I když v občanském soudním řádu není výslovně vyjádřena zásada zákazu reformace in peius, je nutno z ní vycházet jako z důsledku zásady dispoziční. Proto ani ve věcech, v nichž z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, by odvolací soud neměl přistoupit ke změně k horšímu v neprospěch odvolatele, nedomáhá-li se takového rozhodnutí svým odvoláním též druhá procesní strana.
Ustanovení § 212 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je třeba vykládat vždy v souvislosti se zásadou vyslovenou v § 153 odst. 2 o. s. ř., která prolamuje dispoziční princip dvěma směry: žalobci lze přisoudit buď více, nebo něco jiného. Jedině v tomto smyslu může být dispoziční princip prolomen na § 153 odst. 2 o. s. ř. navazujícím ustanovením § 212 písm. c) o. s. ř., tj. tak, že odvolateli lze přiznat více, nebo něco jiného. Systematickým a teleologickým výkladem je třeba dospět k závěru, že § 212 písm. c) o. s. ř. nedovoluje, aby odvolateli bylo přisouzeno méně, než požaduje, resp. aby se jeho právní postavení zhoršilo.
Dispoziční či návrhový princip platí také pro odvolací řízení. Jeho zahájení by opět mělo být v rukou stran, a také jenom na odvolání by mělo záviset vymezení předmětu odvolacího řízení. Ten je dán rozsahem odvolání, odvolacími důvody a odvolacím návrhem. Z tohoto hlediska je správné, pokud s rozsahem odvolání je zásadně spjat rozsah přezkumu v § 212 a rozsah odkladného účinku v § 206 o. s. ř. Není důvod odkládat právní moc ve větším rozsahu, než který může být předmětem odvolacího přezkumu, a právě meze tohoto přezkumu jsou dány odvoláním. Opačný nesprávný postup by znamenal nejen narušení částečné právní moci, ale také porušení zákazu změny k horšímu (reformatio in peius). To samozřejmě platí jenom v případě, že odvolání nepodala také druhá strana, protože v takovém případě je možnost změny prvostupňového rozsudku otevřena v obou směrech.
Situace uvedené pod písm. a) až c) ustanovení § 212 o. s. ř. nemohou vést k závěru, že je jimi odůvodněno porušení zákazu reformace in peius. V dané věci jde o vypořádání společného jmění manželů, tj. o řízení, kde z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky ve smyslu § 153 odst. 2, § 212 písm. c) o. s. ř. V těchto řízeních může být v řadě případů obtížné posoudit a obecně vymezit, zda a kdy je rozhodnutí odvolacího soudu v neprospěch účastníka, který rozhodnutí soudu prvního stupně napadl odvoláním (např. tam, kde odvolací soud provede rozsáhlou změnu způsobu vypořádání součástí společného jmění manželů oproti soudu prvního stupně). Toto posouzení závisí na konkrétních okolnostech dané věci, přičemž rozhodující je porovnání stavu nastoleného prvostupňovým rozhodnutím se stavem po vydání odvolacího rozhodnutí.
O celkové řešení takto vymezené obecné otázky vztahující se k řízení o vypořádání společného jmění manželů však v daném případě nejde. Je-li totiž rozhodnutí soudu prvního stupně založeno na principu parity podílů a odvolací soud v neprospěch odvolatele založí své rozhodnutí na závěru o disparitě podílů, je nepochybné, že takové rozhodnutí je ve svém výsledku rozhodnutím v neprospěch odvolatele. Pokud se v dané věci rozhodl využít procesní obrany v podobě odvolání toliko žalovaný (odvolatel) a žalobkyně nikoliv, je rozhodnutí odvolacího soudu o disparitě podílů v neprospěch žalovaného porušením zákazu reformationis in peius.
II. Jednu z výjimek ze zákazu změny k horšímu představují řízení ovládaná zásadou oficiality. V řešené věci jde o řízení o vypořádání společného jmění manželů, které je v české právní úpravě pojato jako řízení sporné a není jako takové ovládáno zásadou oficiality.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2258/2021, ze dne 26. 1. 2023
Dotčené předpisy:
§ 153 odst. 2 o. s. ř.
§ 212 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Kategorie: odvolání; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 2. 2020, č. j. 7 C 312/2016-283, ze zaniklého společného jmění manželů (dále též „SJM“) přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně motocykl XY v hodnotě 0 Kč, motorovou frézu Tera a valník v hodnotě 0 Kč, zahradní sezení: stůl, dvě lavice a dvě židle v hodnotě 0 Kč, okružní pilu se stolem v hodnotě 0 Kč, kompresor Mecafer v hodnotě 0 Kč, osobní automobil XY v hodnotě 14 690 Kč, motorovou pilu Husqarna v hodnotě 0 Kč, hvězdářský dalekohled v hodnotě 0 Kč, bourací kladivo Makita v hodnotě 0 Kč, ubytovací stavební buňku zakoupenou 13. 12. 2005 od obce XY v hodnotě 0 Kč, televizor Sony v hodnotě 0 Kč, malou televizi v hodnotě 0 Kč, kotel nový (pařák) v hodnotě 0 Kč, štoček na zabíjení nový v hodnotě 0 Kč, tedy movité věci v celkové hodnotě 14 690 Kč (výrok I), a do výlučného vlastnictví žalovaného bagr XY, obchodní označení XY, varianta XY, rok výroby 2002, r. z. XY v hodnotě 345 500 Kč, traktor XY v hodnotě 89 000 Kč, osobní automobil XY r. z. XY v hodnotě 60 000 Kč, prodejní kiosek zelené barvy se dvěma dvoukřídlými bílými okny v hodnotě 0 Kč, traktor domácí výroby v hodnotě 19 000 Kč, bubnovou sekačku v hodnotě 4 900 Kč, tedy movité věci v celkové hodnotě 518 400 Kč (výrok II). Nemovité věci, a to pozemek parc. č. XY, pozemek parc. č. XY, jehož součástí je budova bez č. p. nebo č. ev., pozemek parc. č. XY, jehož součástí je budova s č. p. XY, a pozemek parc. č. XY, to vše v katastrálním území XY, obci XY, zapsané na LV č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY, vypořádal tak, že nařídil prodej těchto nemovitých věcí a rozdělení výtěžku prodeje mezi účastníky v poměru jedné poloviny ve prospěch každého z účastníků (výrok III). V části, v níž se žalobkyně domáhala vypořádání 3 kubíkových nádrží obsahujících motorovou naftu, označených jako položka č. 3 a vypořádání finančních prostředků odpovídajících kupní ceně za nemovité věci v k. ú. XY, tj. ve výši 690 000 Kč, žalobu zamítl (výrok IV). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů 253 355 Kč (výrok V). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky VI–VIII).
Soud prvního stupně se ve svém rozhodnutí výslovně nezabýval možnou disparitou podílů účastníků a své rozhodnutí založil na tzv. paritním vypořádání společného jmění manželů.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 4. 2021, č. j. 28 Co 143/2020-416, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II ve vztahu k položce traktor domácí výroby a k položce bubnová sekačka zrušil a řízení ohledně vypořádání těchto movitých věcí zastavil (výrok I). Rozsudek soudu prvního stupně vyjma výroku IV změnil tak, že ze zaniklého SJM přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně motocykl XY, motorovou frézu Tera s valníkem, zahradní sezení sestávající ze stolu, dvou lavic a dvou židlí, okružní pilu se stolem, kompresor Mecafer, osobní automobil XY r. z. XY, motorovou pilu Husqarna, hvězdářský dalekohled, bourací kladivo Makita, ubytovací stavební buňku zakoupenou 13. 12. 2005 od obce XY, televizor Sony, televizi malou, kotel nový (pařák) a štoček na zabíjení [bod a)]; do výlučného vlastnictví žalovaného ze zaniklého SJM přikázal bagr XY, obchodní označení XY, varianta XY, rok výroby 2002, r. z. XY, osobní automobil XY r. z. XY a prodejní kiosek zelené barvy se dvěma dvoukřídlými bílými okny [bod b)]; nařídil prodej nemovitých věcí, a to pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. XY, jehož součástí je budova bez č. p. nebo č. ev., pozemku parc. č. XY, jehož součástí je budova s č. p. XY, a pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY, obec XY, zapsáno na LV č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY, a rozdělení výtěžku prodeje mezi účastníky v poměru 70 % ve prospěch žalobkyně a 30 % ve prospěch žalovaného [bod c)]; zamítl návrh žalobkyně na vypořádání traktoru XY [bod d)]; uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů 215 147,50 Kč [bod e)] – (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III–V).
Odvolací soud podle § 213 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), doplnil dokazování rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 15. 6. 2015, č. j. 1 T 29/2015-306, ze kterého zjistil, že nabyl právní moci dne 6. 8. 2015 a že jím byl žalovaný shledán vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) „trestního zákoníku“, spočívajícího v tom, že v době nejméně od 1. 6. 2004 do 25. 11. 2014 ve společném obydlí psychicky a fyzicky týral žalobkyni.
Po právní stránce měl odvolací soud jednoznačně za to, že jsou v posuzovaném případě dány důvody pro odklon od principu rovnosti podílů. Zohlednil, že již v řízení před soudem prvního stupně mělo vyjít najevo, že se žalovaný soustavně a dlouhodobě dopouštěl na žalobkyni psychického a fyzického týrání a že byl za tento skutek pravomocně odsouzen. Po doplnění dokazování rozsudkem v této trestní věci dospěl odvolací soud k závěru, že chování žalovaného zakládá důvody pro disparitní vypořádání. Takový závěr přitom může soud učinit na základě své vlastní úvahy, nikoliv jen na návrh účastníka. S touto svou úvahou, v rámci zachování předvídatelnosti soudního rozhodnutí, účastníky seznámil. Žalovaný na to namítl, že takový postup považuje za nepřijatelný, neboť není možné, aby na základě jím podaného odvolání došlo v odvolacím řízení ke zhoršení jeho postavení. K této námitce odvolací soud uvedl, že zásada zákazu reformationis in peius (výslovně vtělená do úpravy § 259 odst. 4 „trestního řádu“) se v civilním řízení zásadně neuplatní. Odvolací soud měl za to, že důvody pro disparitní vypořádání spočívající v negativních okolnostech v manželství jsou dány, a proto rozhodl o vypořádání v poměru 70 % ku 30 % ve prospěch žalobkyně.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu výroku II bodů c) a e) podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné, neboť závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 1) Odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda rozhodnou skutečností, která vyšla v řízení před soudem prvního stupně najevo, je taková skutečnost, kterou účastník uvedl teprve poté, co nastaly účinky zákonné koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř. Z protokolu o jednání konaném 8. 3. 2017 plyne, že žalobkyně byla poučena podle § 118b odst. 1 o. s. ř. Teprve v podání ze dne 29. 3. 2017 žalobkyně uvedla, že žalovaný byl v roce 2015 vzat do vazby a následně odsouzen pro trestný čin týrání osoby žijící ve společné domácnosti k podmíněnému trestu odnětí svobody, a to včetně uvedení čísla jednacího předmětného rozsudku, který jako důkaz provedl odvolací soud. V tomto případě však nebyla dána žádná z výjimek podle § 118b odst. 1 o. s. ř. 2) Odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda může soud v odvolacím řízení doplnit dokazování o důkaz, který vyplynul ze spisu teprve poté, co nastaly účinky zákonné koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř. Podle judikatury totiž postup podle § 120 odst. 2 o. s. ř. právě koncentrace řízení limituje. 3) Odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda může v rámci řízení o vypořádání SJM rozhodnout z „úřední povinnosti“ o disparitě vypořádacích podílů na základě skutečností, které byly uplatněny poté, co nastaly účinky koncentrace řízení. 4) Odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda se v občanském soudním řízení uplatní zásada zákazu reformationis in peius. Ačkoliv odvolání podal pouze žalovaný, odvolací soud rozhodl o disparitě podílů v jeho neprospěch. 5) Odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda měl při změně právního posouzení věci před vydáním napadeného rozhodnutí seznámit účastníky se svým odlišným právním názorem, resp. zda soud může vydat tzv. překvapivé rozhodnutí. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí v rozsahu výroku II bodů c) a e) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření a v jeho doplnění uvedla, že dovolání považuje za nedůvodné a že je přesvědčena o správnosti napadeného rozhodnutí. Odkázala na § 135 o. s. ř. s tím, že je soud vázán rozhodnutím příslušného orgánu o tom, že byl spáchán trestný čin, a tím, kdo jej spáchal. Skutečnost rozhodná pro vydání rozsudku v odvolacím řízení byla zmíněna dne 29. 3. 2019 v podání, ale soud by ji ze své úřední činnosti stejně zjistil a měl být rozhodnutím Okresního soudu v Mělníku č. j. 1 T 29/2015-306 vázán. Odvolací soud tím, že doplnil dokazování o toto rozhodnutí, napravil chybu soudu prvního stupně, který k dané listině nepřihlédl. S ohledem na trestnou činnost žalovaného v podobě psychického a fyzického týrání žalobkyně, za níž byl pravomocně odsouzen, souhlasila se závěrem o disparitě podílů. V případech domácího násilí ji připouští i judikatura. Nesouhlasila s uplatněním zásady zákazu reformationis in peius v civilním soudním řízení. Nedomnívá se ani, že by šlo o překvapivé rozhodnutí. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl jako zjevně bezdůvodné a uložil žalovanému povinnost nahradit náklady řízení.
Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaný mimo jiné v dovolání namítl, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda se v občanském soudním řízení uplatní zásada zákazu reformationis in peius. Konkrétně nesouhlasí s tím, že ačkoliv soud prvního stupně stanovil podíly stran sporu jako rovné, k odvolání žalovaného rozhodl odvolací soud o disparitě podílů v poměru 70 % pro žalobkyni a 30 % pro žalovaného.
Všechny žalovaným vymezené právní otázky v dovolání se týkají konečného určujícího závěru odvolacího soudu vztahujícího se k disparitě. Pro dovolací přezkum tak je určující i otázka aplikovatelnosti zásady zákazu reformationis in peius. I kdyby totiž všechny ostatní právní otázky nezaložily přípustnost či důvodnost dovolání, pak případné samotné nesprávné uplatnění uvedené zásady má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud se proto zabýval primárně uvedenou otázkou.
Rozhodnutí soudu prvního stupně o vypořádání společného jmění manželů je založeno na závěru o rovnosti podílů obou účastníků. K odvolání žalovaného dospěl odvolací soud k závěru o disparitě podílů v neprospěch žalovaného (odvolatele) v rozsahu 30 % ku 70 %.
Protože procesní možnost takového postupu v odvolacím řízení dovolatel výslovně napadá, rozhodnutí odvolacího soudu je na řešení této otázky založeno a její posouzení není v dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ve všech souvislostech vyřešeno, je dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
Civilní proces je ovládán zásadou dispoziční a zásadou projednací. Pro posouzení zásady zákazu reformace in peius má význam zásada dispoziční, která vymezuje, kdo rozhoduje o zahájení řízení a vymezení jeho předmětu. Dispoziční zásada bývá označována také jako návrhový princip. Je tím vyjádřeno, že bez návrhu v podobě žaloby nemůže být civilní sporné řízení zahájeno a že žalobou je také vymezen předmět sporu, jímž je soud vázán. Panství stran se projevuje také v řadě možností řízením nebo jeho předmětem disponovat. Žalobce může vzít žalobu zpět nebo ji může změnit. Žalovaný může uznat žalobou uplatněný nárok. Obě strany mohou uzavřít smír, a tím přivodit konec řízení, nebo každá z nich může podávat opravné prostředky. Dispoziční či návrhový princip by měl platit také pro odvolací řízení. Jeho zahájení by opět mělo být v rukou stran, a také jenom na odvolání by mělo záviset vymezení předmětu odvolacího řízení. Ten je dán rozsahem odvolání, odvolacími důvody a odvolacím návrhem.
Z dispoziční zásady vyplývá také zákaz reformace in peius.
Reformatio in peius je chápána jako změna k horšímu v právním postavení účastníka, která nastala v řízení o opravném prostředku v důsledku jeho vlastní procesní aktivity. Zákaz popsané změny k horšímu v opravných řízeních je projevem dispoziční zásady. Tento zákaz je adresovaný soudu, který by jinak byl v rámci řízení o opravném prostředku oprávněn způsobit změnu procesního postavení určitého účastníka k horšímu (srovnej např. Macur, J. Reformácia in peius v občianskom súdnom konaní. Právny obzor, 1970, roč. 53, č. 5, s. 442).
Zákaz reformace in peius pro trestní řízení výslovně obsahuje zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), v § 259 odst. 4 ve vztahu k odvolacímu řízení a v § 265r odst. 1 ve vztahu k dovolacímu řízení. Samotná okolnost, že obdobná výslovná úprava není v občanském soudním řádu obsažena, neznamená, že se tento zákaz v civilním procesu neuplatní.
Zákaz změny k horšímu dovodil ve vztahu k civilním řízením již Nejvyšší soud Československé republiky (srovnej rozhodnutí ze dne 6. 11. 1923, sp. zn. Rv I 844/23, publikované ve Vážného sbírce pod č. 3 123) a přiklání se k němu rovněž názory vyjádřené ve starší i novější české odborné literatuře (srovnej např. Štajgr, F. Reformatio in peius v civilním řízení. Všehrd, 1940, roč. 21, č. 7–8, s. 209–221, Lavický, P. Dispoziční zásada v civilním odvolacím řízení. Právní rozhledy, 2015, č. 7, s. 253 a násl.).
Zákaz změny k horšímu se v řízení projevuje v tom, že strana, která využila opravného prostředku, nemůže mít v důsledku rozhodnutí opravného soudu horší postavení, než jaké jí přiznávalo napadené rozhodnutí, tj. prvostupňové rozhodnutí nesmí odvolací soud změnit k tíži odvolatele. Pokud podaly odvolání obě strany, může se rozhodnutí odvolacího soudu pohybovat jenom v rámci vymezeném odvoláními obou stran. V této situaci může dojít ke změně k horšímu, nikoliv však na základě odvolání toho, k jehož tíži změna jde, ale proto, že se odvolala i protistrana. Zákaz reformace in peius je tím zachován, protože straně nejde k tíži vlastní procesní jednání, ale procesní jednání jejího odpůrce [srovnej Lavický, P. Dispoziční zásada v civilním odvolacím řízení. Právní rozhledy, 2015, č. 7, s. 253 a násl. či Fasching, H. Kommentar zu den Zivilprozeßgesetzen. 4. Band. 1. Teilband (§§ 461–576 ZPO). 2. vydání. Wien: Manz, 2005, s. 46–47; Lavický, P. a kol. Moderní civilní proces. Brno: Masarykova univerzita, 2014, s. 47–48.].
Tento zákaz vztahuje odborná literatura přímo k odvolacímu řízení i tam, kde jde o věci, v nichž z právního předpisu vyplývá způsob vypořádání vztahu mezi účastníky formulací závěru, že – v souvislosti s úvahami o vázanosti odvolacího soudu mezemi odvolání [§ 212 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] – je třeba poznamenat, že i když v občanském soudním řádu není výslovně vyjádřena zásada zákazu reformace in peius, je nutno z ní vycházet jako z důsledku zásady dispoziční. Proto ani ve věcech, v nichž z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, by odvolací soud neměl přistoupit ke změně k horšímu v neprospěch odvolatele, nedomáhá-li se takového rozhodnutí svým odvoláním též druhá procesní strana [k tomu blíže Jakšič, V. In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 922].
Ustanovení § 212 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je třeba vykládat vždy v souvislosti se zásadou vyslovenou v § 153 odst. 2 o. s. ř., která prolamuje dispoziční princip dvěma směry: žalobci lze přisoudit buď více, nebo něco jiného. Jedině v tomto smyslu může být dispoziční princip prolomen na § 153 odst. 2 o. s. ř. navazujícím ustanovením § 212 písm. c) o. s. ř., tj. tak, že odvolateli lze přiznat více, nebo něco jiného. Systematickým a teleologickým výkladem je třeba dospět k závěru, že § 212 písm. c) o. s. ř. nedovoluje, aby odvolateli bylo přisouzeno méně, než požaduje, resp. aby se jeho právní postavení zhoršilo. To ale byl případ situace, kdy se rozhodnutím odvolacího soudu změnila parita podílů v neprospěch odvolatele.
Nastíněné pojetí zákazu změny k horšímu se plně uznává v řadě sousedních a právně příbuzných zemích (k německé praxi viz např. Jauernig, O. a kol. Zivilprozessrecht. 29. vydání. München: C. H. Beck, 2007, s. 233, k polské praxi viz např. Góra-Błaszczykowska, A. Kodeks postępowania cywilnego. Tom I, Komentarz: art. 1–729. 2. vydání. Warszawa: Wydawnictwo C. H. Beck, 2016, s. 1006–1007, k rakouské praxi viz např. Fasching, H. Kommentar zu den Zivilprozeßgesetzen. 4. Band. 1. Teilband (§§ 461–576 ZPO). 2. vydání. Wien: Manz, 2005, s. 46–47, ke slovenské praxi viz např. Horváth, E. a kol. Civilný sporový poriadok: komentár. 2. vydání. Bratislava: Wolters Kluwer, 2018, s. 174–175). V nyní účinném slovenském zákoně č. 160/2015 Z. z., civilný sporový poriadok, je pak zákaz reformationis in peius v čl. 16 odst. 3 výslovně vyjádřen: „V konaní o opravnom prostriedku a v ďalšom konaní nemôže byť rozhodnuté nepriaznivejšie pre stranu, ktorá opravný prostriedok uplatnila.“
Jednu z výjimek ze zákazu změny k horšímu představují řízení ovládaná zásadou oficiality (srovnej Staehlin, A., Staehlin, D., Grolimund, P. Zivilprozessrecht. 2. vydání. Zürich-Basel-Genf: Schultess Juristische Medien AG, 2013, s. 480–481). V řešené věci jde o řízení o vypořádání společného jmění manželů, které je v české právní úpravě pojato jako řízení sporné (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11) a není jako takové ovládáno zásadou oficiality.
Dispoziční či návrhový princip platí také pro odvolací řízení. Jeho zahájení by opět mělo být v rukou stran, a také jenom na odvolání by mělo záviset vymezení předmětu odvolacího řízení. Ten je dán rozsahem odvolání, odvolacími důvody a odvolacím návrhem. Z tohoto hlediska je správné, pokud s rozsahem odvolání je zásadně spjat rozsah přezkumu v § 212 a rozsah odkladného účinku v § 206 o. s. ř. Není důvod odkládat právní moc ve větším rozsahu, než který může být předmětem odvolacího přezkumu, a právě meze tohoto přezkumu jsou dány odvoláním.
Pokud by se např. žalobce domáhal zaplacení 100 000 Kč, soud by jeho žalobě vyhověl co do 75 000 Kč a co do 25 000 Kč by žalobu zamítl, a žalobce by se odvolal proti nevyhovujícímu výroku, zatímco žalovaný nikoliv, odkladný účinek by se dotkl předmětu sporu jenom v rozsahu 25 000 Kč; ohledně zbývajících 75 000 Kč by se rozhodnutí stalo pravomocným. Pokud by odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba v plném rozsahu zamítá, nebo že se žalobci přiznává jenom 50 000 Kč a co do zbývajících 50 000 Kč se žaloba zamítá, zatížil by tím řízení zmatečnostní vadou, neboť by zasáhl do té části prvoinstančního rozsudku, která již nabyla právní moci. I kdyby odvolací soud dospěl k závěru, že je žaloba nedůvodná ve větším rozsahu než co do napadeného rozsahu, nemohlo by odvolací řízení skončit jinak než potvrzením prvoinstančního rozsudku ve vztahu k napadenému výroku ohledně 25 000 Kč.
Popsaný nesprávný postup by znamenal nejen narušení částečné právní moci, ale také porušení zákazu změny k horšímu (reformatio in peius). Ten znamená, jak již bylo shora uvedeno, že odvolací soud nesmí napadený rozsudek změnit v neprospěch odvolatele. To samozřejmě platí jenom v případě, že odvolání nepodal také žalovaný, protože v takovém případě je možnost změny prvostupňového rozsudku otevřena v obou směrech. Uplatnění zákazu reformace in peius se zcela nekryje se zákazem přezkoumávat tu část rozhodnutí, která již nabyla právní moci, ale je širší. Odpovídá totiž dispozičnímu (návrhovému) charakteru civilního sporného procesu a vůbec smyslu opravných prostředků, aby odvolací řízení nebylo vydáváno za všestrannou kontrolu správnosti prvoinstančního rozhodnutí prováděnou odvolacím soudem z úřední povinnosti, ale aby se zaměřilo na posouzení důvodnosti odvolání z hlediska toho, kdo odvolání podal. Z opačného pohledu řečeno, je-li protistrana s výsledkem řízení spokojena, a proto ani odvolání nepodala, není namístě „vnucovat“ jí ještě lepší výsledek řízení, než kterého dosáhla a proti němuž nebrojila. Takový přístup by korespondoval zásadě materiální pravdy v pojetí zastávaném před rokem 1989, která již byla v civilním řízení důvodně opuštěna; dispoziční zásadě však změna ve prospěch strany, která odvolání nepodala, vůbec neodpovídá.
Pod tímto zorným úhlem je nutno vykládat případy, kdy podle § 212 o. s. ř. není odvolací soud vázán rozsahem odvolání. Situace uvedené pod písm. a) až c) citovaného ustanovení nemohou vést k závěru, že je jimi odůvodněno porušení zákazu reformace in peius. U závislých výroků podle písm. a) ani u nerozlučného společenství podle písm. b) o tom nemůže být pochyb. Závislý výrok (jímž je např. výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu k výroku ve věci samé) nemůže sám o sobě obstát, bude-li zrušen či změněn výrok, na němž závisí; důsledky toho jdou spíše ve prospěch odvolatele, než k jeho tíži. U nerozlučného společenství podle písm. b) se projevuje to, že společníci tvoří jednotnou stranu, a proto je vyloučeno, aby samostatnými a obsahově rozdílnými rozsudky bylo rozhodnuto o jednotlivých procesních společnících.
Stejný přístup musí konsekventně platit také pro případy, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky [písm. c)] – [viz výslovně a správně blíže Jakšič, V. In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 922]. V dané věci jde o vypořádání společného jmění manželů, tj. o řízení, kde z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky ve smyslu § 153 odst. 2, § 212 písm. c) o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3831/2016).
Úvaha odvolacího soudu ohledně způsobu vypořádání hmotněprávního poměru stran musí respektovat to, že jedna ze stran proti způsobu vypořádání zvolenému soudem prvního stupně nebrojí, a proto pro jejího odpůrce, který podal odvolání, nemůže odvolací řízení skončit hůře, než jak se podává z prvoinstančního rozsudku.
Smysle a účel toho, aby v některých případech odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí i v širším rozsahu, než požaduje odvolatel, je především takový, aby se zabránilo tomu, že by v jednom řízení byla vydána rozhodnutí obsahující vzájemně rozporné výroky [k tomu se kloní např. i Jakšič, V. In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 922)].
To lze demonstrovat na modelovém případu, ve kterém se v odvolacím řízení o vypořádání společného jmění manželů jedna ze stran domáhá přikázání věci, kterou soud prvního stupně přikázal druhému účastníku. Jestliže v takovém případě odvolací soud shledá důvody pro vyhovění odvolání, umožňuje mu citovaná právní úprava změnit rovněž výrok o vypořádacím podílu, který bude mít v takovém případě povinnost hradit naopak odvolatel protistraně. To ovšem není případ rozhodnutí o disparitě podílů. Nejde o situaci, v níž by odvolací soud vyhověl odvolání žalovaného a v souvislosti s tím provedl potřebnou změnu dalších výroků.
Dovolací soud si je vědom skutečnosti, že v těchto řízeních může být v řadě případů obtížné posoudit a obecně vymezit, zda a kdy je rozhodnutí odvolacího soudu v neprospěch účastníka, který rozhodnutí soudu prvního stupně napadl odvoláním (např. tam, kde odvolací soud provede rozsáhlou změnu způsobu vypořádání součástí společného jmění manželů oproti soudu prvního stupně). Toto posouzení závisí na konkrétních okolnostech dané věci, přičemž rozhodující je porovnání stavu nastoleného prvostupňovým rozhodnutím se stavem po vydání odvolacího rozhodnutí.
O celkové řešení takto vymezené obecné otázky vztahující se k řízení o vypořádání společného jmění manželů však v daném případě nejde. Je-li totiž rozhodnutí soudu prvního stupně založeno na principu parity podílů a odvolací soud v neprospěch odvolatele založí své rozhodnutí na závěru o disparitě podílů, je nepochybné, že takové rozhodnutí je ve svém výsledku rozhodnutím v neprospěch odvolatele a výlučně k řešení možnosti takového postupu dovolání v dané věci právě směřuje.
K uplatnění zákazu reformace in peius v řízení, ve kterém z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky [§ 153 odst. 2, § 212 písm. c) o. s. ř.] je třeba ještě uvést: „V současné době upravuje občanský soudní řád jedinou kategorii výjimek ze zásady vázanosti soudu uplatněným procesním nárokem; jde o případy, kdy ‚z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky‘. Uvedená kategorie byla do občanského soudního řádu zavedena až zákonem č. 49/1973 Sb., a pokud známo, nemá v procesních řádech vyspělých demokratických zemí obdobu“ Šlo o procesní reakci na omezení volnosti subjektů občanskoprávních vztahů a odklon od zásady jejich dispozitivní volnosti. V té době platilo, že „občanský zákoník používá norem kogentních poměrně dosti často a se zřetelem k jeho celkové koncepci nutno patrně normy, u nichž je to pochybné, vykládat tak, že jsou kogentní“ (Knapp. V., Luby, Š. a kol.: Československé občanské právo. Orbis Praha 1974, díl I., s. 28). Tak i např. při vypořádání majetkového manželského společenství (BSM) dohodou byli podle tehdejší literatury účastníci povinni přihlížet k zákonným směrnicím, uvedeným pro vypořádání v § 150 obč. zák. v tehdy účinném znění (jde o § 149 obč. zák., ve znění novely č. 509/1991 Sb.) – (k tomu viz Češka, Z., Kabát, J., Ondřej, J., Švestka, J a kol.: Občanský zákoník, Komentář. Panorama Praha, 1987, díl I., s. 527. Nemohli-li účastníci hmotněprávního vztahu volně nakládat s jeho obsahem (právy a povinnostmi), pak totéž muselo platit i v soudním řízení, neboť zásada dispoziční je procesním korelátem dispoziční volnosti účastníků hmotněprávních vztahů. Tohoto souladu bylo dosaženo právě přijetím § 153 odst. 2 o. s. ř., pokud jde o způsob vypořádání vyplývající z právního předpisu. Ačkoliv toto ustanovení platí doposud, jeho interpretace i aplikace probíhá v odlišných společenských i právních podmínkách.
Nyní platí, že „soukromé právo otvírá co nejširší prostor soukromé iniciativě jednotlivce a svobodnému utváření soukromého života“ (důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) a v souladu s tím § 1 odst. 2 o. z. stanoví: „Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti“. Také judikatura vychází z toho, že je věcí bývalých manželů, jak se vypořádají (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 141/2009). Pak ovšem není třeba jim nutit obsah a způsob vypořádání SJM nad rámec toho, co vyplývá z povahy vypořádání masy majetku. Není tedy ani důvod pro to, aby soud nerespektoval jejich vůli projevenou v dispozičních procesních úkonech, je-li toto respektování možné. Proto je namístě spíše restriktivní výklad § 153 odst. 2, pokud jde o vypořádání zaniklého SJM, včetně respektování zákazu reformace in peius.
Promítne-li dovolací soud uvedené závěry do posuzovaného případu, lze uzavřít, že pokud se v dané věci rozhodl využít procesní obrany v podobě odvolání toliko žalovaný a žalobkyně nikoliv, je rozhodnutí odvolacího soudu o disparitě podílů v neprospěch žalovaného porušením zákazu reformationis in peius. Opačný závěr by byl v rozporu s dispoziční zásadou a rovněž se smyslem a účelem opravných prostředků.
S ohledem na to, že již tato dovolací námitka vedla bez dalšího ke zrušení napadeného rozhodnutí, se dovolací soud dalšími námitkami pro nadbytečnost nezabýval.
Odvolací soud v této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 230/04 a IV. ÚS 2408/20. V obou případech jde o rozhodnutí mající procesní podobu usnesení, jimiž byly podané ústavní stížnosti odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost. Ani v jednom z těchto případů se ústavní stížnost netýkala řízení o vypořádání společného jmění manželů; první z řízení se týkalo otázek náhrady nákladů řízení a druhé určení vlastnictví k bytové jednotce.
Naznačil-li Ústavní soud v prvním z uvedených rozhodnutí závěr o tom, že zásada zákazu reformace se neuplatní, zjevně tento závěr spojil právě s možnostmi rozhodování odvolacího soudu v případech, v nichž je napadeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů, kde procesní úprava, na niž Ústavní soud odkázal, v § 142 až § 151 o. s. ř. upravuje postup při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Bližší argumentace však v odůvodnění rozhodnutí obsažena není.
Druhé rozhodnutí Ústavního soudu se týkalo otázek spojených s určovací žalobou, zmínka ohledně zásady zákazu reformace je však vztažena opětovně ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení s pouhým faktickým odkazem na rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 230/04 bez jakékoliv další věcné argumentace.
V této souvislosti dovolací soud podotýká, že usnesení, jimiž jsou ústavní stížnosti odmítány pro zjevnou neopodstatněnost, nepředstavují "test ústavnosti", jenom vyjadřují, že se Ústavní soud nebude danou záležitostí věcně zabývat. Kdyby ji řešil věcně, musel by rozhodovat nálezem – vyhovujícím či zamítavým. Ostatně i pro samotný Ústavní soud jsou právní názory vyslovené v předchozích usneseních bez významu. K plenárnímu posouzení by se věc předkládala jenom při odklonu od názoru vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu. To vyplývá z § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu: Jestliže senát v souvislosti se svou rozhodovací činností dospěje k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, předloží otázku k posouzení plénu. Stanoviskem pléna je senát v dalším řízení vázán.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek (vyjma výroku I, jímž došlo k částečnému zrušení rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení pro částečné zpětvzetí žaloby) zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006 (uveřejněný pod č. C 5 768 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck)].
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Autor: -mha-