// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 07.12.2022

Objektivní nemožnost provést důkaz svědeckým výslechem

Ačkoli bezvadně předvolaný svědek, který se bez řádné omluvy nedostaví k jednání, porušuje svoji povinnost, kterou mu uložil soud, bez ohledu na to, zda si předvolání převzal, nelze – s odkazem na základní smysl dokazování jako procesu vedoucího k co nejvěrnějšímu zjištění stavu věci – pominout faktickou rovinu. Jestliže se totiž předvolání (toliko) považuje za doručené, aniž by si jej svědek převzal, lze vycházet z toho, že se s obsahem předvolání (ať již úmyslně, či z nedbalosti) neseznámil – k jednání, k němuž byl předvolán, se tak pravděpodobně nedostaví, a proto bude možnost provést důkaz jeho svědeckou výpovědí zmařena.

V tomto kontextu je povinností soudu vynaložit přiměřené (odpovídající) úsilí k tomu, aby bylo možné důkaz výslechem svědka provést. Soud se tedy v prvé řadě pokusí zjistit takové místo, na kterém by bylo možné svědka zastihnout, aby mu předvolání mohlo být doručeno tak, že si jej převezme. K tomu lze využít zejména povinné součinnosti stran, anebo informací dostupných z informačních systémů evidencí osob, které jsou soudu za tímto účelem přístupné. Nedaří-li se předvolání doručit tak, že si jej svědek převezme, lze – za splnění všech zákonných podmínek – využít možnosti nechat svědka předvést. Teprve není-li ani pokus o předvedení svědka úspěšný, může soud uzavřít, že důkaz svědeckým výslechem dané osoby není možný (objektivně jej nelze provést).

K tomu se přitom sluší dodat, že úsilí, které soud věnuje tomu, aby bylo možné důkaz výslechem svědka provést, musí (v kontextu konkrétního řízení) odpovídat významu svědecké výpovědi dané osoby pro to, aby bylo (v konkrétním řízení) možné zjistit stav věci co nejpřesněji. Tím je jinými slovy řečeno, že je povinností soudu postupovat při předvolání svědka přiměřeně okolnostem jednotlivých případů – tedy pokusit se zasahovat do práv předvolávaného svědka co možná nejméně a přitom dbát rychlosti a hospodárnosti řízení v konkrétní věci.

Soud prvního stupně v posuzované věci doručoval svědkovi předvolání na adresu, kterou mu sdělilo sdružení, aniž by si (poté, kdy se mu předvolání vrátilo jako nedoručené) výpisy z příslušných informačních systémů evidencí osob ověřil, že jde o adresu pro doručování (ve smyslu § 46a až 46b o. s. ř.). Za těchto okolností nelze mít svědka za řádně (bezvadně) předvolaného, a proto je přinejmenším předčasné uzavřít, že důkaz jeho svědeckou výpovědí nelze provést.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1051/2021, ze dne 7. 9. 2022

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 120 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb.
§ 125 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb.
§ 126 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb.
§ 51 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb.
§ 52 zák. č. 99/1963 Sb.

Kategorie: dokazování; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:


I. Dosavadní průběh řízení

[1] Dne 15. 11. 2013 se konala členská schůze právní předchůdkyně žalovaného – LI, z. s. (dříve L. I., z. s., nebo L. I., o. s.), naposledy se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY (dále jen „sdružení“). Členská schůze sdružení – podle tvrzení žalobce – (mimo jiné) rozhodla, že:

1) Z funkcí členů správní rady odvolává žalobce, J. P. a D. L. (dále jen „původní členové správní rady“)

2) Novými členy správní rady volí V. R., J. H. a D. L. (dále jen „nově zvolená správní rada“).

3) Z funkcí členů dozorčí rady odvolává K. K., M. Š. a M. M. (dále jen „původní členové dozorčí rady“).

4) Novými členy dozorčí rady volí K. K., M. H. a P. B. (dále jen „nově zvolená dozorčí rada“).

[2] Žalobce se žalobou doručenou soudu prvního stupně 15. 12. 2013 (po soudem připuštěné změně žaloby) domáhá určení, že:

1) Rozhodnutí členské schůze sdružení ze dne 15. 11. 2013 (dále jen „napadená rozhodnutí členské schůze“) nejsou v souladu se zákonem a stanovami, a proto jsou neplatná.

2) Původní členové správní rady jsou i nadále členy správní rady.

3) Původní členové dozorčí rady jsou i nadále členy dozorčí rady.

4) Rozhodnutí správní rady z 18. 11. 2013, jímž byl žalobce odvolán z funkce ředitele sdružení a jímž byl ředitelem sdružení zvolen P. K. (dále jen „napadené rozhodnutí správní rady“), neexistuje, resp. není v souladu se zákonem, a proto je neplatné.

5) Rozhodnutí přijaté na společném zasedání správní rady, dozorčí rady a akademické rady z 28. 11. 2013, jímž byl předsedou správní rady zvolen D. L. (dále jen „napadené rozhodnutí správní, dozorčí a akademické rady“), neexistuje, resp. není v souladu se zákonem, a proto je neplatné.

[3] Vedle toho se žalobce domáhá zaplacení 100.000 Kč jako zadostiučinění za újmu, která mu v důsledku napadených rozhodnutí vznikla.

[4] Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. 9. 2019, č. j. 42 C 220/2013-570:

1) Zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal určení, že v souladu se zákonem a stanovami nejsou (a proto jsou neplatná) rozhodnutí členské schůze, kterými byl (o):

                a) Jako předseda členské schůze zvolen J. S..

                b) Jako zapisovatel zvolen M. S..

                c) Jako první ověřovatel zápisu zvolen J. K..

                d) Jako druhý ověřovatel zápisu zvolen A. R..

                e) Jako první skrutátor zvolen M. F..

                f) Jako druhý skrutátor zvolen J. S.

                g) Rozhodnuto, že bude členská schůze hlasovat o odvolání a volbě členů správní a dozorčí rady tajně (výrok I.).

2) Určil neplatnost rozhodnutí členské schůze, kterými byli:

                a) odvoláni původní členové správní a dozorčí rady.

                b) zvoleni noví členové správní a dozorčí rady (výrok II.).

3) Zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal určení, že původní členové správní rady jsou i nadále členy správní rady (výrok III.).

4) Zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal určení, že napadené rozhodnutí správní rady neexistuje (výrok IV.).

5) Určil, že napadené rozhodnutí správní rady je neplatné (výrok V.).

6) Zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal určení, že napadené rozhodnutí správní, dozorčí a akademické rady neexistuje (výrok VI.).

7) Určil, že napadené rozhodnutí správní, dozorčí a akademické rady je neplatné (výrok VII.).

8) Zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal zaplacení 100.000 Kč.

9) Rozhodl o nákladech řízení (výrok IX. a X.).

[5] Jde přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, poté, kdy Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 5. 2018, č. j. 29 Cdo 2721/2016-511, zrušil druhý a třetí výrok rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2016, č. j. 70 Co 337/2015-378, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 4. 2015, č. j. 42 C 220/2013-250, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení [dále jen „kasační rozhodnutí“].

[6] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:

1) Sdružení vzniklo 14. 9. 1990.

2) Podle zakladatelského právního jednání sdružení byly orgány sdružení schopny usnášet se za účasti (nadpoloviční) většiny členů příslušného orgánu s tím, že se usnesení přijímalo většinou hlasů členů příslušného orgánu přítomných v době usnášení.

3) Dne 15. 11. 2013 se konala členská schůze sdružení.

4) Členská schůze přijala napadená rozhodnutí členské schůze tajným hlasováním.

5) Členské schůze se zúčastnilo 45 osob.

6) Pouze u 5 osob, které se zúčastnily členské schůze, bylo prokázáno jejich členství ve sdružení. Jednalo se o R. H., M. M., J. P., J. S. a žalobce.

7) T. J. nebyl na členskou schůzi vpuštěn, ačkoli byl členem sdružení a ačkoli se na místo konání členské schůze dostavil.

8) Z 5 osob, které byly členy sdružení a které se zúčastnily členské schůze, hlasoval pro přijetí napadených rozhodnutí členské schůze (s výjimkou rozhodnutí o odvolání D. L.) pouze J. S. Žalobce hlasoval proti napadeným rozhodnutím členské schůze.

9) U R. H. se nepodařilo zjistit, jak o napadených rozhodnutích členské schůze hlasoval. Soud předvolal R. H. předvoláním doručovaným na adresu, kterou mu sdělilo sdružení. Toto předvolání se vrátilo s tím, že adresát nemá na uvedené adrese domovní schránku (č. l. 536 verte). Po opětovné výzvě soudu, aby sdružení sdělilo současnou adresu R. H. (č. l. 547 verte), jej soud znovu předvolal předvoláním doručovaným na tutéž adresu jako v prvním případě. Protože R. H. nebyl zastižen, bylo mu předvolání vloženo do domovní schránky (č. l. 555 verte). R. H. se k jednání nedostavil.

10) Výslech J. P. a M. M., který navrhovalo sdružení, soud pro nadbytečnost neprovedl.

11) Přinejmenším u 3 členů sdružení (žalobce, T. J. a R. H.) „nebylo zjištěno“, že by hlasovali pro přijetí napadených rozhodnutí členské schůze.

12) Dne 28. 11. 2013 se konalo jednání správní rady sdružení, která přijala napadené rozhodnutí správní rady.

13) Dne 28. 11. 2013 se konalo společné jednání akademické, správní a dozorčí rady sdružení, na němž bylo přijato napadené rozhodnutí správní, dozorčí a akademické rady.

14) Výzvy žalobce k přezkumu napadených rozhodnutí orgány sdružení byly odmítnuty.

[7] Na takto ustaveném základě se soud prvního stupně zabýval nejprve souhrnně (ve vztahu ke všem napadeným rozhodnutím členské schůze) otázkami vad při svolávání a konání členské schůze. Dospěl přitom k závěru, že o konání členské schůze se „relevantně dozvěděly“ přinejmenším všechny osoby přítomné na členské schůzi. Ve vztahu k dalším 6 osobám, u nichž žalobce původně tvrdil, že jim pozvánka nebyla doručena, soud konstatoval, že pozvánku sice neobdržely, ale přinejmenším 2 z těchto osob se členské schůze „hodlaly zúčastnit“. O člena sdružení se ovšem jednalo pouze v případě T. J. Absence jeho hlasů „pro“ napadená rozhodnutí přitom podle soudu „s ohledem na zásady o rozdělení břemene důkazního jde k tíži žalovaného.“

[8] Soud se dále zabýval průběhem členské schůze, k němuž konstatoval, že jej lze považovat za řádný. Osoby, které nebyly členy sdružení, se členské schůze podle soudu zúčastnily jako hosté.

[9] Při úvaze o členství jednotlivých osob, které se zúčastnily členské schůze, soud nejprve odkázal na závazný právní názor vyslovený v kasačním rozhodnutí. Poté parafrázoval obsah čl. 1 odst. 1 zakladatelského právního jednání, podle něhož mohlo členství ve sdružení vzniknout pouze tak, že zájemce o členství podá přihlášku, kterou následně schválí správní rada. Soud přitom dospěl k závěru, že „u žádné z osob přítomných na (…) členské schůzi nebyl takový postup zjištěn“, a tak je namístě uzavřít, že „mimo zakládající členy (z přítomných na členské schůzi jde o žalobce, S., R. H., J. P. a M. M., z nevpuštěných pak o T. J.) nebyla žádná z přítomných osob členem (…) sdružení), neboť se jím nestala.“

[10] K argumentaci sdružení, podle něhož mohlo členství ve sdružení vzniknout i konkludentně, soud uvedl, že s tímto názorem nesouhlasí. Konkludentní vznik členství je přípustný jen, určují-li tak stanovy (což se ostatně podává i z kasačního rozhodnutí). Podle soudu přitom stanovy sdružení nepřipouštěly konkludentní vznik členství.

[11] V návaznosti na tyto závěry dospěl soud prvního stupně k závěru, že sdružení neuneslo důkazní břemeno ohledně toho, že napadená rozhodnutí členské schůze byla přijata potřebnou většinou členů sdružení. Pro přijetí napadených rozhodnutí členské schůze hlasoval pouze J. S.. U žalobce nebylo zjištěno, že by hlasoval pro přijetí napadených rozhodnutí, a způsob, jakým hlasoval R. H., nelze zjistit, neboť „se jej nepodařilo úspěšně předvolat k soudu jako svědka.“ Byla-li za této situace znemožněna účast T. J., je již pro výsledek hlasování irelevantní, jakým způsobem hlasoval J. P. a M. M.. I kdyby totiž hlasovali (společně s J. S.) pro přijetí napadených rozhodnutí členské schůze, „nebylo by dosaženo potřebné většiny“.

[12] Soud proto konstatoval, že napadená rozhodnutí členské schůze jsou v rozporu se zákonem a stanovami, a tedy neplatná. To však s výjimkou procedurálních rozhodnutí členské schůze, která jsou podle soudu „bez jakéhokoli relevantního dopadu do spolkových poměrů obecně, jakož i do osobních poměrů žalobce zvlášť.“

[13] Soud zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal určení, že původní členové správní rady jsou i nadále členy správní rady a že původní členové dozorčí rady jsou i nadále členy dozorčí rady. Učinil tak proto, že i kdyby bylo rozhodnutí o odvolání těchto osob z orgánů sdružení neplatné, uplynulo by v mezidobí pětileté funkční období.

[14] Soud dále zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal určení, že napadené rozhodnutí správní rady neexistuje, a současně vyslovil neplatnost těchto rozhodnutí. Učinil tak s tím, že tato rozhodnutí byla přijata správní radou „ve složení založeném neplatným rozhodnutím členské schůze.“ Stejnou úvahou byl soud veden i při rozhodnutí o napadeném rozhodnutí dozorčí rady.

[15] Nárok na přiměřené zadostiučinění soud žalobci nepřiznal.

[16] K odvolání žalobce i sdružení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 7. 2020, č. j. 70 Co 101/2020-671, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II. až X. potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

[17] Odvolací soud dospěl (ve shodně se soudem prvního stupně) k závěru, že členství ve sdružení vzniklo (pouze) šesti zakládajícím členům (žalobci, J. S., R. H., J. P. a M. M., T. J.). Sdružení neprokázalo, že se členy staly i jiné osoby.

[18] Správný byl podle odvolacího soudu i závěr soudu prvního stupně, že sdružení neuneslo důkazní břemeno ohledně toho, že pro přijetí napadených rozhodnutí členské schůze „hlasovala většina ze členů žalovaného, tedy z oněch šesti osob, které byly zakládajícími členy“.

[19] Na tom nic nemění ani skutečnost, že soud prvního stupně neprovedl sdružením navržený důkaz výslechem J. P. a M. M.. I pokud by totiž tyto 2 osoby potvrdily, že hlasovaly pro přijetí napadených rozhodnutí členské schůze, nebylo by „dosaženo nadpoloviční většiny nutné k (…) přijetí“ napadených rozhodnutí členské schůze platně. Pro přijetí napadených rozhodnutí členské schůze totiž hlasoval jen J. S.. Žalobce hlasoval proti přijetí napadených rozhodnutí členské schůze. T. J. nebyl na členskou schůzi vpuštěn, ačkoli se na místo konání členské schůze dostavil, a u R. H. se nepodařilo zjistit, jakým způsobem svá hlasovací práva vykonal. Za těchto okolností je podle odvolacího soudu výslech J. P. a M. M. vskutku nadbytečný.

[20] Odvolací soud tak přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož jsou napadená rozhodnutí členské schůze (s výjimkou procedurálních rozhodnutí) v rozporu se zákonem a stanovami sdružení, a tudíž neplatná.

[21] V reakci na námitky sdružení odvolací soud (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 29 Odo 1400/2006, a ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4089/2009) uvedl, že právo člena domáhat se vyslovení neplatnosti rozhodnutí je třeba chápat v širším kontextu ochrany zákonnosti uvnitř spolku. Soud prvního stupně tedy nepochybil, vyhověl-li žalobci „i pokud se domáhal vyslovení neplatnosti odvolávání z orgánů žalovaného u dalších osob, než byl pouze on sám“.

[22] Odvolací soud dále výslovně uvedl, že podle něj nejsou naplněny podmínky pro aplikaci § 260 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neboť došlo k závažnému porušení stanov, o vnitřních poměrech rozhodovaly osoby, které nebyly členy, navíc do orgánů byly zvoleny osoby, které (rovněž) nebyly členy. Jednání žalobce domáhajícího se ochrany před jednáním učiněným (zjevně) v rozporu se stanovami, tak soud nepovažoval za rozporné s dobrými mravy

[23] Odvolací soud konečně přisvědčil také úvahám soudu prvního stupně, které jej vedly k tomu, že žalobu ve výše označených částech zamítl.

II. Rozhodnutí o procesním nástupnictví

[24] Sdružení zaniklo 27. 8. 2020 fúzí sloučením s žalovaným, na nějž přešla práva a povinnosti sdružení. Proto soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 10. 3. 2021, č. j. 42 C 220/2013-720, že bude v řízení pokračovat s žalovaným.

III. Dovolání a vyjádření k němu

[25] Proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a sice zda:

1) Stanovy sdružení musí být vykládány způsobem zachovávajícím jejich platnost, připouští-li jejich znění dva výklady a způsobuje-li jeden z možných výkladů neplatnost dotčeného ustanovení stanov.

2) Může členství ve sdružení vzniknout „neformálně“ tak, že stanovy vymezí okruh osob, které se mohou stát členy bez dalšího rozhodnutí orgánu sdružení.

3) Je při rozhodování o určení souladu rozhodnutí orgánů sdružení se stanovami a se zákonem nutné posoudit otázku existence dobrých mravů.

4) Se lze domáhat určení neplatnosti rozhodnutí sdružení a odvolání člena orgánu sdružení, když odvolaný člen sám takové rozhodnutí nenapadá.

5) Lze vyslovit závěr o tom, že účastník řízení neunesl důkazní břemeno ve vztahu k tvrzením rozhodujícím pro posouzení (ne)důvodnosti žaloby, jestliže důkazy navrhované tímto účastníkem k prokázání příslušných tvrzení nebyly vůbec provedeny.

[26] Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu zamítne, případně, aby jej, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

[27] Ve vztahu k první a druhé otázce dovolatel namítá, že stanovy sdružení musí být vykládány „s ohledem na svobodu spolčovací a principy soukromého práva tak, aby byla zachována jejich platnost“. To podle dovolatele znamená, že je nutné vykládat čl. 1 odst. 1 stanov sdružení tím způsobem, že stanovy umožňují „neformální a formální“ vznik členství, tedy že umožňují, aby se určitá osoba stala členem sdružení „pouhým projevem vůle, který nemusí být (…) výslovný.“ Odvolací soud tak nesprávně interpretoval závěry kasačního rozhodnutí a pochybil, neboť se nezabýval „zásadní skutkovou okolností, zda osoby zúčastněné na (…) členské schůzi nějakým způsobem projevily vůli být členem spolku“. Právní posouzení věci ze strany odvolacího soudu je tedy podle dovolatele nesprávné a jeho rozhodnutí je zatíženo vadou, jakož i „nesprávným skutkovým závěrem“ (zakládá se na „nesprávném a neúplně zjištěném skutkovém stavu“).

[28] Ve vztahu k třetí otázce dovolatel tvrdí, že soudy nižších stupňů měly „možnost vyslovení neplatnosti, resp. neexistence rozhodnutí orgánu (…) sdružení, s ohledem na dobré mravy“ zamítnout. Dovolatel uvádí, že neplatnosti se nemůže domáhat ten, kdo ji způsobil. Přitom zdůrazňuje, že žalobce je jedním ze zakládajících členů sdružení, a tak se bezesporu podílel i na přípravě problematického ustanovení stanov o vzniku členství ve sdružení. Žalobce mohl vzhledem ke svému postavení desítky let ovlivnit způsob přijímání členů sdružení. Jestliže tak neučinil, je podle dovolatele v rozporu s dobrými mravy, vychází-li ve svém návrhu u většiny osob přítomných na členské schůzi „z údajné neexistence členství pro tvrzené neschválení členství správní radou.“ Dovolatel dále uvádí, že účel, který žalobce sleduje, není „podpořit existenci a činnost spolku, nýbrž jeho destrukce“. I proto je v zájmu dovolatele hodném právní ochrany neplatnost napadených rozhodnutí nevyslovit (dovolatel přitom odkazuje na § 260 o. z. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné, neboť tyto aspekty nezohledňuje.

[29] Prostřednictvím čtvrté z dovolacích otázek dovolatel zpochybňuje aktivní věcnou legitimaci žalobce. Uvádí, že jde-li o rozhodnutí sdružení, jimiž byli odvoláni členové orgánů sdružení, je k napadení platnosti takových rozhodnutí aktivně věcně legitimován (bývalý) člen orgánu sdružení, který byl ze své funkce příslušným rozhodnutím odvolán. Jiné osoby (včetně členů sdružení) musí na vyslovení neplatnosti rozhodnutí o odvolání členů orgánů sdružení prokázat naléhavý právní zájem. V projednávané věci žalobce napadenými rozhodnutími neutrpěl žádnou „materiální újmu“, a proto u něj naléhavý právní zájem na požadovaném vyslovení neplatnosti není dán. Z tohoto důvodu měly soudy nižších stupňů žalobu zamítnout. Soudy nižších stupňů v tomto kontextu také opomněly zohlednit, že vyslovení neplatnosti napadených rozhodnutí není v zájmu dovolatele hodném právní ochrany, a to mimo jiné i proto, že došlo k zániku sdružení, které se sloučilo s žalovanou. Vyslovení neplatnosti napadených rozhodnutí tedy již není způsobilé změnit poměry žalobce (nemá již pro něj žádné závažné právní následky). I v tomto směru jsou tedy rozhodnutí soudů nižších stupňů nesprávná.

[30] Ve vztahu k páté z otázek dovolatel soudům nižších stupňů vytýká, že se nijak nevypořádaly s tvrzením svědka K., který uvedl, že členství T. J. ve sdružení zaniklo ještě před konáním členské schůze. V kontextu tohoto tvrzení je pak namístě konstatovat, že výslech J. P. a M. M. nebylo možné odmítnout pro nadbytečnost, neboť pokud by se prokázalo, že tito hlasovali pro přijetí napadených rozhodnutí členské schůze, byl by poměr hlasů zakládajících členů sdružení, kteří se účastnili členské schůze, 3 ku 2.

[31] Dovolatel zpochybňuje i závěr o tom, že se způsob hlasování R. H. nepodařilo zjistit, neboť se přes předvolání soudu nedostavil k výslechu. Procesní postup soudů nižších stupňů má za nesprávný. Ačkoli se totiž R. H. nedostavil k jednání, k němuž byl předvolán, nelze pominout, že jde o osobu, o které je veřejně známo, že vyučuje na Vysoké škole ekonomické a vystupuje v orgánech celé řady společností. Pokud si tedy R. H. nepřevzal zásilku, kterou jej soud prvního stupně předvolal k výslechu, bylo možné mu předvolání doručit také jinak. Soud prvního stupně podle názoru dovolatele na předvolání R. H. „rezignoval“.

[32] Dovolatel soudům nižších stupňů vytýká konečně i to, že pro nadbytečnost odmítly provést jím navržené důkazy výslechy J. P. a M. M. a přitom o věci rozhodly v neprospěch dovolatele z důvodu, že neunesl důkazní břemeno ohledně toho, jak jednotliví členové sdružení, kteří se zúčastnili členské schůze, hlasovali.

[33] Žalobce s dovoláním nesouhlasil, navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.

IV. Přípustnost dovolání

        a) Obecně

[34] Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu ustanovení § 243c odst. 3, § 240 odst. 1 a § 218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.

        b) Subjektivní přípustnost

[35] Ve své ustálené rozhodovací praxi vychází Nejvyšší soud dlouhodobě z toho, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sb. rozh. obč., ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, nebo ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 29 Odo 702/2006).

[36] V projednávané věci odvolací soud potvrdil prvním výrokem svého rozhodnutí všechny odvoláním napadené výroky rozsudku soudu prvního stupně, mezi nimiž jsou i výroky III., IV., VI a VIII., kterými soud prvního stupně žalobu (zčásti) zamítl.

[37] Dovolatel vystupuje v řízení jako žalovaný. Rozhodl-li tedy odvolací soud tak, že částí prvního výroku svého rozhodnutí potvrdil všechny zamítavé výroky rozsudku soudu prvního stupně, které byly v odvolacím řízení přezkoumávány, nemohlo v tomto rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu dovolateli způsobit (jakkoli nepatrnou) újmu, která by byla odstranitelná tím, že jej v této části dovolací soud zruší. Nejvyšší soud proto dovolání proti prvnímu výroku odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud potvrdil zamítavé výroky rozsudku soudu prvního stupně, odmítl jako subjektivně nepřípustné (podané někým, kdo k tomu nebyl oprávněn).

        c) Objektivní přípustnost

[38] Ve vztahu k té části prvního výroku rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byly potvrzeny zbývající výroky rozsudku soudu prvního stupně, se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř.

[39] V pořadí první ani druhá otázka týkající se výkladu stanov a vzniku členství přípustnost dovolání nezakládá. Podstatou dovolacích námitek formulovaných v rámci těchto dvou otázek je jen polemika se závěrem Nejvyššího soudu vysloveným v kasačním rozhodnutí, podle něhož je nevyhnutelnou podmínkou vzniku členství v občanském sdružení, aby uchazeč projevil vůli, která směřuje ke vzniku jeho členství ve sdružení, a to způsobem předvídaným zákonem či stanovami (s tím, že je pojmově vyloučeno, aby ujednání stanov spojovalo vznik členství v občanském sdružení pouze s mimovolní právní skutečností či aby ujednání stanov určovalo, že členství sice vzniká v důsledku volního projevu domnělého uchazeče, avšak projevu, kterým jednající nesměřoval ke vzniku členství).

[40] S tímto závěrem Nejvyššího soudu, který byl pro odvolací soud a soud prvního stupně závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.) a na němž Nejvyšší soud nemá důvod ničeho měnit, je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu. Řešení prvních dvou otázek formulovaných v dovolání tedy není s to založit přípustnost dovolání.

[41] Ani v pořadí třetí otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání. Odvolací soud se otázkou dobrých mravů, resp. otázkou aplikace § 260 o. z., zabýval (srov. bod 15 odůvodnění). Jeho závěry jsou přitom v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4916/2015, uveřejněný pod číslem 59/2018 Sb. rozh. obč., či usnesení ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1703/2019, a judikaturu v něm citovanou), od níž se Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit.

[42] Přípustnost dovolání nezakládá ani v pořadí čtvrtá otázka. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 458/2019, uzavřel, že návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku může (bez dalších podmínek) podat člen spolku. Ani od tohoto závěru se přitom Nejvyšší soud nemá důvod v poměrech projednávané věci odchýlit. Závěry odvolacího soudu jsou přitom s právě odkazovaným rozhodnutím v souladu.

[43] Ve vztahu k námitkám formulovaným v rámci páté z dovolacích otázek je nejprve zapotřebí říci, že zpochybňuje-li dovolatel závěr o členství T. J. ve sdružení v době konání členské schůze, jde jen o polemiku se skutkovými zjištěními, k níž dovolatelka nemá k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).

[44] Dovolání je přesto přípustné pro řešení páté otázky procesního práva týkající se postupu soudu při předvolávání svědků, která v rozhodování dovolacího soudu (v souvislostech popsaných v dovolání) dosud nebyla vyřešena.

V. Důvodnost dovolání

a) Použité právní předpisy

[45] Podle § 120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.

[46] Podle § 125 o. s. ř. mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Pokud není způsob provedení důkazu předepsán, určí jej soud.

[47] Podle § 126 odst. 1 o. s. ř. je každá fyzická osoba, která není účastníkem řízení, povinna dostavit se na předvolání k soudu a vypovídat jako svědek. Musí vypovědět pravdu a nic nezamlčovat. Výpověď může odepřít jen tehdy, kdyby jí způsobila nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám blízkým; o důvodnosti odepření výpovědi rozhoduje soud.

[48] Podle § 51 odst. 1 o. s. ř. se děje předvolání k soudu v listinné nebo v elektronické podobě a v naléhavých případech i telefonicky nebo telefaxem. Předvolat lze i ústně při jednání nebo při jiném úkonu soudu, u něhož je předvolaný přítomen.

[49] Podle § 52 o. s. ř. v případě, že se předvolaný bez omluvy nedostaví k výslechu nebo ke znalci, může ho předseda senátu dát předvést, jestliže o možnosti předvedení předvolaného poučil. O předvedení rozhodne usnesením, které se předvolanému doručí při předvedení (první odstavec). O předvedení požádá soud Policii České republiky; jde-li o nezletilého, požádá soud Policii České republiky o předvedení jen tehdy, nelze-li předvedení zajistit jinak. O předvedení vojáků v činné službě a příslušníků ozbrojených sborů požádá soud jejich velitele, popřípadě příslušný služební orgán (druhý odstavec). Náklady předvedení hradí ten, kdo je předváděn. Usnesením o tom rozhodne předseda senátu na návrh toho, kdo předvedení provedl (třetí odstavec).

b) Právní posouzení věci

[50] Z ustálené rozhodovací praxe se podává, že ačkoli jsou účastníci civilního soudního řízení povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení, soud není vázán jejich důkazními návrhy v tom směru, že by byl povinen provést všechny navržené důkazy. Soud je oprávněn posoudit důkazní návrhy účastníků a podle své úvahy rozhodnout, které z navržených důkazů provede (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006).

[51] Při objasňování skutkového stavu věci (tj. při zjišťování skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy) soud dbá, aby byly provedeny takové z navržených důkazů, které jsou v daném případě k prokázání sporných skutečností nejvhodnější (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3889/2014). Rozhodne-li však soud, že některé z účastníky navržených důkazů neprovede, je povinností soudu vyložit, proč určitému důkaznímu návrhu nevyhověl (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11), jinak jde o tzv. opomenutý důkaz (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2756/2018, odst. 31).

[52] Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci; jde zejména o zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků (§ 125 věta první o. s. ř.).

[53] Svědek je osoba, která v řízení vypovídá o tom, jak vnímala určitou (pro věc rozhodnou) skutečnost, a jako taková může být pro zjištění stavu věci nedocenitelným zdrojem informací. Z tohoto důvodu zákonodárce stanovil jako jeden z nástrojů, které mají sloužit tomu, aby soud mohl zjistit stav věci co nejpřesněji, všeobecnou svědeckou povinnost, která zahrnuje i povinnost dostavit se na předvolání k soudu (§ 126 o. s. ř.). Tuto veřejnoprávní povinnost mají ovšem pouze řádně (bezvadně) předvolané osoby (srov. například Fasching, H. Lehrbuch des österreichischen Zivilprozeßrecht. 2. vyd. Wien: Manzsche Verlags und Universitätsbuchhandlung, 1990, marg. č. 978).

[54] Předvolání svědka se děje v listinné nebo v elektronické podobě a v naléhavých případech i telefonicky nebo telefaxem, popřípadě i ústně při jednání nebo při jiném úkonu soudu, u něhož je svědek přítomen (§ 51 odst. 1 o. s. ř.). Děje-li se však předvolání v listinné nebo v elektronické podobě, potom i zde platí obecná pravidla o doručování v civilním soudním řízení (§ 45 a násl. o. s. ř.). Předvolání se tedy svědkovi doručuje především prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky (§ 45 odst. 2 o. s. ř.), na adresu pro doručování prostřednictvím veřejné datové sítě (§ 46 o. s. ř.) anebo prostřednictvím doručujícího orgánu [§ 45 odst. 3 písm. a) o. s. ř.] na adresu pro doručování prostřednictvím doručujícího orgánu, účastníka řízení nebo jeho zástupce (§ 46b o. s. ř.). Podle obecných pravidel o doručování v civilním soudním řízení (§ 45 a násl. o. s. ř.) se přitom může stát, že se předvolání (toliko) považuje za doručené, aniž by si jej adresát písemnosti (předvolávaný svědek) převzal.

[55] Ať už si však předvolávaný svědek předvolání převezme, či ať už se jeho předvolání (toliko) považuje za doručené, platí, že nedostaví-li se svědek bez řádné omluvy k jednání, k němuž byl bezvadně předvolán, porušuje tím veřejnoprávní povinnost, kterou mu uložil soud. To je jednáním, které může být sankcionováno. Soud může svědkovi, který se přes bezvadné předvolání bez řádné omluvy nedostavil k jednání, k němuž byl předvolán, zejména uložit pořádkovou pokutu (§ 53 o. s. ř.). Může jej však také nechat předvést, jestliže jej o této možnosti – typicky v předvolání – poučil (§ 52 odst. 1 o. s. ř.) s tím, že náklady předvedení hradí sám předváděný svědek (§ 52 odst. 3 o. s. ř.).

[56] Ačkoli však bezvadně předvolaný svědek, který se bez řádné omluvy nedostaví k jednání, porušuje svoji povinnost, kterou mu uložil soud, bez ohledu na to, zda si předvolání převzal, nelze – s odkazem na základní smysl dokazování jako procesu vedoucího k co nejvěrnějšímu zjištění stavu věci – pominout faktickou rovinu. Jestliže se totiž předvolání (toliko) považuje za doručené, aniž by si jej svědek převzal, lze vycházet z toho, že se s obsahem předvolání (ať již úmyslně, či z nedbalosti) neseznámil – k jednání, k němuž byl předvolán, se tak pravděpodobně nedostaví, a proto bude možnost provést důkaz jeho svědeckou výpovědí zmařena.

[57] V tomto kontextu je povinností soudu vynaložit přiměřené (odpovídající) úsilí k tomu, aby bylo možné důkaz výslechem svědka provést. Soud se tedy v prvé řadě pokusí zjistit takové místo, na kterém by bylo možné svědka zastihnout, aby mu předvolání mohlo být doručeno tak, že si jej převezme (§ 46a odst. 1 o. s. ř.). K tomu lze využít zejména povinné součinnosti stran, anebo informací dostupných z informačních systémů evidencí osob, které jsou soudu za tímto účelem přístupné. Nedaří-li se předvolání doručit tak, že si jej svědek převezme, lze – za splnění všech zákonných podmínek – využít možnosti nechat svědka předvést (§ 52 o. s. ř.). Teprve není-li ani pokus o předvedení svědka úspěšný, může soud uzavřít, že důkaz svědeckým výslechem dané osoby není možný (objektivně jej nelze provést).

[58] K tomu se přitom sluší dodat, že úsilí, které soud věnuje tomu, aby bylo možné důkaz výslechem svědka provést, musí (v kontextu konkrétního řízení) odpovídat významu svědecké výpovědi dané osoby pro to, aby bylo (v konkrétním řízení) možné zjistit stav věci co nejpřesněji. Tím je jinými slovy řečeno, že je povinností soudu postupovat při předvolání svědka přiměřeně okolnostem jednotlivých případů – tedy pokusit se zasahovat do práv předvolávaného svědka co možná nejméně a přitom dbát rychlosti a hospodárnosti řízení v konkrétní věci.

c) Promítnutí obecných východisek do poměrů projednávané věci

[59] V poměrech projednávané věci předvolával soud prvního stupně svědka R. H. tak, že nejprve vyzval sdružení, aby mu sdělilo jeho adresu anebo, aby zajistilo jeho účast na nařízeném jednání (č. l. 534 verte). K tomu sdružení sdělilo adresu R. H. (č. l. 535), na kterou se soud pokusil doručit předvolání. Zásilka však byla soudu vrácena s tím, že adresát nemá na uvedené adrese domovní schránku (č. l. 536 verte). Soud tedy opakovaně vyzval sdružení, aby mu sdělilo „aktuální adresu“ R. H. (č. l. 547 verte), k čemuž sdružení uvedlo totožnou adresu jako v předešlém případě (č. l. 554). Soud proto znovu doručoval předvolání na tutéž adresu s tím, že tentokrát svědek (adresát) nebyl zastižen, předvolání mu (však) bylo (na téže adrese jako v případě prvního pokusu o doručení) vloženo do domovní stránky (č. l. 555 verte). Při jednání konaném dne 4. 9. 2019 zástupce žalobce soudu sdělil, že se svědek z uvedené adresy odstěhoval, jiný kontaktní údaj k dispozici nemá (č. l. 654).

[60] Nato soud prvního stupně uzavřel, že se s R. H. „nepodařilo úspěšně předvolat (…) jako svědka“, a tak sdružení neuneslo důkazní břemeno ohledně tvrzení, že R. H. hlasoval pro přijetí napadených rozhodnutí členské schůze. S odkazem na tento (dílčí) závěr soud prvního stupně pro „nadbytečnost“ neprovedl důkaz výslechem svědků J. P. a M. M., neboť i kdyby hlasovali (společně s J. S.) pro přijetí napadených rozhodnutí členské schůze, nebylo by podle soudu „dosaženo potřebné většiny“.

[61] Přijal-li odvolací soud tento postup soudu prvního stupně za svůj a přisvědčil-li jeho závěrům vycházejícím z popsaného postupu, je právní posouzení otázky postupu soudu při předvolávání R. H. ze strany odvolacího soudu nesprávné.

[62] Soud prvního stupně doručoval R. H. předvolání na adresu, kterou mu sdělilo sdružení, aniž by si (poté, kdy se mu předvolání vrátilo jako nedoručené) výpisy z příslušných informačních systémů evidencí osob ověřil, že jde o adresu pro doručování (ve smyslu § 46a až 46b o. s. ř.). Za těchto okolností nelze mít R. H. za řádně (bezvadně) předvolaného, a proto je přinejmenším předčasné uzavřít, že důkaz jeho svědeckou výpovědí nelze provést.

[63] Vzhledem k významu svědecké výpovědi R. H. pro to, aby bylo možné co nejpřesněji zjistit skutkový základ věci (připomeňme, že s odkazem na absenci výpovědi R. H. soudy nižších stupňů zamítly další důkazní návrhy sdružení a rozhodly, že sdružení neuneslo důkazní břemeno o výsledcích hlasování na členské schůzi), pak nelze mít úsilí, které soud prvního stupně věnoval tomu, aby bylo možné důkaz výslechem R. H. provést, za dostatečné.

d) Shrnutí

[64] Jelikož právní posouzení věci není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem, Nejvyšší soud – aniž by ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – zrušil ve výroku označené části rozsudku odvolacího soudu a spolu s ním i ve výroku označené části rozsudku soudu prvního stupně. Věc pak v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

[65] V další fázi řízení soudy nižších stupňů nepřehlédnou, že sdružení zaniklo 27. 8. 2020 fúzí sloučením se žalovaným, na nějž přešla práva a povinnosti sdružení. V tomto kontextu se soudy nižších stupňů neopomenou zabývat také tím, zda není naplněn důvod, pro který by bylo namístě neplatnost napadených rozhodnutí nevyslovit.

[66] Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že byla-li pro přijetí rozhodnutí členské schůze sdružení nutná většina hlasů počítaná z hlasů přítomných členů, znamená to, že hlas člena sdružení, jenž na členské schůzi nebyl přítomen (zde T. J.) nelze do rozhodovací většiny započítat.

[67] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

[68] V novém rozhodnutí bude rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů