// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 18.10.2022
Právní nástupnictví žalovaného, domáhá-li se žalobce nezastupitelného plnění
Jak vyplývá z § 2009 odst. 1 o. z., obecně platí, že povinnost, jíž se žalobce v soudním řízení domáhá, smrtí žalovaného nezaniká. Výjimkou z tohoto pravidla je situace, že jde o nezastupitelné plnění. Je-li předmětem řízení nárok, jehož uspokojení lze dosáhnout pouze tak, že jej splní osobně žalovaný (např. vytvoření uměleckého díla, vykonání jiné činnosti osobně žalovaným, zdržení se určitého jednání, omluva apod.), zaniká povinnost smrtí dlužníka (žalovaného).
V projednávané věci se žalobkyně domáhá po původním 2. žalovaném nároků na ochranu osobnosti a požaduje po něm (mimo jiné) zadostiučinění formou omluvy. Taková forma zadostiučinění může být poskytnuta pouze konkrétním žalovaným (zde původním 2. žalovaným) jako osobou, která (dle tvrzení žalobce) do jeho osobnostních práv neoprávněně zasáhla. Jen v takovém případě může omluva splnit svůj účel. Ostatně obdobně bylo ve vztahu k nárokům na zadostiučinění za protiprávní zásah do osobnostních práv fyzické osoby nikoli relutární formou posuzováno právní nástupnictví již za předchozí právní úpravy, přičemž z tohoto výkladu, vzhledem k minimální odlišnosti § 579 odst. 1 obč. zák. a § 2009 odst. 1 o. z., lze i nadále vycházet. Jestliže původní 2. žalovaný, po němž se žalobkyně (mimo jiné) domáhala omluvy, zemřel, neumožňuje povaha věci pokračovat v řízení o tomto nároku. Proto soud, který podle § 107 odst. 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ohledně tohoto nároku zrušil a řízení o něm zastavil, posoudil věc správně.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1328/2021, ze dne 29. 6. 2022
Dotčené předpisy:
§ 495 o. z.
§ 1475 odst. 2 o. z.
§ 2009 o. z.
§ 3069 o. z.
§ 107 o. s. ř.
Kategorie: procesní nástupnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2017, č. j. 34 C 100/2011-143, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala proti 1., 3. a původnímu 2. žalovanému K. D., narozenému XY, naposledy bytem XY, řady nároků, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve vztahu k původnímu 2. žalovanému K. D. byla žaloba výrokem I zamítnuta ohledně omluvy ve znění: „Dne 9.9.2010 a dne 1.12.2010 v dopisech, označených jménem Družstva XY, podepsaných mnou osobně a panem K. D., adresovaných paní Z. L., které byly zveřejněny jako příloha k zápisu z členské schůze družstva XY, k její osobě a blíže mnou nespecifikovaným jejím rodinným příslušníkům, kteří bydlí u ní v bytě, jsem uvedl o paní Z. L. a její rodině nepravdivé údaje, že ona a mnou označené ale dále nespecifikované další osoby, členové její rodiny, kteří bydlí v jejím bytě, poškozují majetek družstva XY a porušují domovní řád označeného družstva a dobré mravy. Tím jsem se dopustil závažného zásahu do práva na ochranu osobnosti a rodinného života paní Z. L.. Tímto se paní Z. L. omlouvám“, výrokem III byla zamítnuta ohledně nároku na zaplacení náhrady nemajetkové újmy 50 000 Kč a výrokem VI bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a původním 2. žalovaným.
Proti zamítavému rozsudku podala žalobkyně odvolání k Vrchnímu soudu v Praze. V průběhu odvolacího řízení 2. žalovaný K. D. dne 8. 7. 2019 zemřel. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 12. 2019, č. j. 3 Co 70/2018-183, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, jíž byla vůči 2. žalovanému zamítnuta žaloba na omluvu, a řízení v tomto rozsahu zastavil; dále vyslovil, že ve zbytku požadovaného nároku bude v řízení namísto 2. žalovaného dále pokračováno s E. D., narozenou XY, K. D., narozeným XY, a E. F., narozenou XY, kteří jako dědici na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 11. 2019, č. j. 34 D 1897/2019-87, nabyli pozůstalost po původním 2. žalovaném. Odvolací soud uzavřel, že původní 2. žalovaný ztratil po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení a ve vztahu k žalobkyní požadované omluvě tak nastal nedostatek podmínek řízení, který nelze odstranit. Proto v tomto nároku podle § 107 odst. 5 o. s. ř. rozsudek ve vztahu k původnímu 2. žalovanému zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. Domáhala-li se žalobkyně proti 2. žalovanému rovněž náhrady nemajetkové újmy v penězích, odvolací soud dovodil, že jde-li o finanční částku (zastupitelné plnění), která může být součástí pozůstalosti ve smyslu § 1475 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „o. z.“), neboť jde o jmění podle § 495 o. z., umožňuje povaha věci, aby zadostiučinění uhradila i jiná osoba (dědic). Proto podle § 107 o. s. ř. odvolací soud rozhodl, že v řízení bude na místo původního 2. žalovaného pokračováno s jeho dědici.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v odchýlení se od ustálené judikatury dovolacího soudu (sp. zn. 29 Odo 311/2004), případně odlišném či rozdílném řešení předložených otázek. Jde o otázky, zda byl odvolací soud omezen použitím hmotného práva jen v otázce, kdo po zemřelém 2. žalovaném vstupuje do řízení, zda mohl z hlediska hmotněprávního rozhodnout o legitimaci nových účastníků a zčásti rozhodnout o věci samé – zastavit řízení a zda mohl o procesním nástupnictví rozhodnout bez nařízení jednání. Zdůrazňuje nesprávné právní posouzení těchto otázek. Namítá, že podle § 107 o. s. ř. je bez nařízení jednání možné pouze určit, kdo má práva a povinnosti po zemřelém účastníku. Soud rovněž nesprávně rozhodl jedním výrokem o procesním nástupnictví (věcné legitimaci nových účastníků) i o věci samé – zastavil řízení. V tom dovolatelka spatřuje rovněž nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Z procesního postupu i napadeného rozhodnutí dovozuje podjatost předsedy senátu odvolacího soudu s tím, že po vydání napadeného rozhodnutí nařídil jednání ve věci na 24. 2. 2020, tedy v průběhu lhůty k podání dovolání, nebyla dodržena lhůta od doručení předvolání a jednání se mělo konat 2 dny před dnem, kdy měla dovolatelka slavit 82. narozeniny. Pochybení je i v tom, že v rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně soudem zrušen a řízení v tomto rozsahu zastaveno, nerozhodl soud o náhradě nákladů řízení. Dovolatelka navrhla zrušení napadeného usnesení s tím, že věc bude přikázána k projednání jinému senátu odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky právního nástupnictví žalovaného, domáhá-li se žalobce nezastupitelného plnění, která dosud za nové právní úpravy nebyla vyřešena, a dále je přípustné podle § 238a o. s. ř., neboť směřuje proti výroku, jímž odvolací soud v průběhu odvolacího řízení rozhodl o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.
Dovolatelka spatřuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem v tom, že rozhodl ve věci samé, neboť řízení zčásti zastavil, a současně o věcné legitimaci nových účastníků.
Podle § 107 odst. 1 věty první o. s. ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat.
Podle § 107 odst. 2 o. s. ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří vstoupili do práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde.
Podle § 107 odst. 5 o. s. ř. neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví.
Podle § 2009 odst. 1 o. z. smrtí dlužníka povinnost nezanikne, ledaže jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem.
Podle § 3069 o. z. se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele.
V projednávaném případě soud rozhodoval o právním nástupnictví žalovaného, který zemřel dne 8. 7. 2019, proto s ohledem na § 3069 o. z. při hmotněprávním posouzení právního nástupnictví postupoval podle zákona č. 89/2012 Sb. Jak vyplývá z § 2009 odst. 1 o. z., obecně platí, že povinnost, jíž se žalobce v soudním řízení domáhá, smrtí žalovaného nezaniká. Výjimkou z tohoto pravidla je situace, že jde o nezastupitelné plnění. Je-li předmětem řízení nárok, jehož uspokojení lze dosáhnout pouze tak, že jej splní osobně žalovaný (např. vytvoření uměleckého díla, vykonání jiné činnosti osobně žalovaným, zdržení se určitého jednání, omluva apod.), zaniká povinnost smrtí dlužníka (žalovaného). V projednávané věci se žalobkyně domáhá po původním 2. žalovaném nároků na ochranu osobnosti a požaduje po něm (mimo jiné) zadostiučinění formou omluvy. Taková forma zadostiučinění může být poskytnuta pouze konkrétním žalovaným (zde původním 2. žalovaným) jako osobou, která (dle tvrzení žalobce) do jeho osobnostních práv neoprávněně zasáhla. Jen v takovém případě může omluva splnit svůj účel. Ostatně obdobně bylo ve vztahu k nárokům na zadostiučinění za protiprávní zásah do osobnostních práv fyzické osoby nikoli relutární formou posuzováno právní nástupnictví již za předchozí právní úpravy (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 1 Co 46/2009, publikované pod č. 4/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž z tohoto výkladu, vzhledem k minimální odlišnosti § 579 odst. 1 obč. zák. a § 2009 odst. 1 o. z., lze i nadále vycházet. Jestliže původní 2. žalovaný, po němž se žalobkyně (mimo jiné) domáhala omluvy, zemřel, neumožňuje povaha věci pokračovat v řízení o tomto nároku. Proto soud, který podle § 107 odst. 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ohledně tohoto nároku zrušil a řízení o něm zastavil, posoudil věc správně. Nejde o rozhodnutí ve věci samé, jak se mylně domnívá dovolatelka, ale o výsledek nezbytného procesního postupu, který je následkem skutečnosti, že původní 2. žalovaný zemřel. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně směřující proti výroku o zastavení řízení podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
Dovolatelka dále předkládá otázku, zda soud mohl z hlediska hmotněprávního rozhodnout o legitimaci nových účastníků. Pomíjí však, že o věcné legitimaci právních nástupců původního 2. žalovaného napadeným usnesením rozhodnuto nebylo. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že rozhodnutím o právním nástupnictví není žádným způsobem předjímáno rozhodnutí ve věci samé ani otázka pasivní legitimace účastníka, ale je řešen pouze okruh účastníků pro další fázi řízení. Případný nedostatek věcné legitimace účastníka jako hmotněprávní otázku řeší soud zpravidla až na základě výsledků dokazování a v souvislosti s rozhodováním ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5151/2015).
Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však existenci uvedených vad neshledal. Námitka, že odvolací soud postupoval nesprávně, jestliže o procesním nástupnictví rozhodl bez nařízení jednání, není důvodná. Jak vyslovil Nejvyšší soud v již citovaném usnesení ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5151/2015, šetření podmínek procesního nástupnictví podle § 107 o. s. ř. není dokazováním o skutkovém stavu věci, a proto k němu není zapotřebí před vydáním usnesení nařídit jednání. Rovněž námitka, že odvolací soud postupoval vadně, pokud „v jednom neoddělitelném výroku procesního usnesení rozhodoval o procesním nástupnictví a zároveň o věci samé“, není důvodná. Napadené usnesení obsahuje dva (procesní) výroky (jedním bylo rozhodnuto o zastavení řízení ohledně jednoho nároku a druhým o procesním nástupnictví), což neodporuje ustanovení § 167 a násl. o. s. ř. Postrádá-li rozhodnutí výrok o náhradě nákladů řízení ohledně té části, v níž bylo řízení zastaveno, nic nebrání tomu, aby o ní bylo rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Ostatně účastníku řízení, který zemřel, a zanikla tak jeho právní osobnost, tj. způsobilost mít práva a povinnosti (§ 15 odst. 1 a § 23 o. z.), nelze náhradu nákladů řízení ani uložit, ani přiznat. Dovolací soud neshledal důvodnou ani námitku podjatosti předsedy senátu odvolacího soudu JUDr. Romana Horáčka, Ph.D. Žalobkyně jeho podjatost spatřovala v postupu v řízení, a to konkrétně v tom, že ve věci nařídil jednání v průběhu lhůty k podání dovolání proti rozhodnutí o právním nástupnictví, přičemž dle dovolatelky nebyla dodržena desetidenní lhůta k přípravě na jednání a navíc se jednání mělo konat 2 dny před 82. narozeninami žalobkyně. Již z vylíčení okolností, v nichž žalobkyně spatřuje podjatost, vyplývá, že důvody pro vyloučení jmenovaného soudce nejsou podle § 14 o. s. ř. dány. Podle § 14 odst. 4 o. s. ř. důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech, přičemž žalobkyně výhradně o postup jmenovaného soudce v projednávané věci svou námitku podjatosti opírá.
Usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správné jak ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o zastavení řízení, tak ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka. A jestliže nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Protože tímto rozhodnutím se řízení nekončí, nerozhodoval dovolací soud o náhradě nákladů dovolacího řízení; o náhradě nákladů řízení (i dovolacího) bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. § 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-