// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 10.11.2021

Použití přeplatku na soudním poplatku na jiný splatný nedoplatek

Soud nemůže přeplatek na soudním poplatku použít na jiný splatný nedoplatek soudního poplatku, i když vznikl u téhož soudu. Zákon o soudních poplatcích jasně stanoví, jak mají soudy s případným přeplatkem na soudním poplatku naložit. O možnosti „započíst“ přeplatek na soudním poplatku na úhradu soudního poplatku v rámci jiného řízení vedeného týmž účastníkem zákon o soudních poplatcích nehovoří. Závěr o možnosti „započíst“ soudní poplatky tímto způsobem nelze učinit ani na základě § 13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích ve spojení s § 154 daňového řádu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2952/2020, ze dne 11. 8. 2021

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb. ve znění od 30. 9. 2017
§ 10 odst. 1 věta druhá zák. č. 549/1991 Sb. ve znění od 30. 9. 2017
§ 13 odst. 2 zák. č. 549/1991 Sb. ve znění od 30. 9. 2017
§ 154 zák. č. 280/2009 Sb.

Kategorie: náklady řízení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:


I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se domáhal na žalované omluvy, náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu v celkové výši 3 532 022,80 Kč s příslušenstvím, které mu měly vzniknout v souvislosti s nedůvodným trestním stíháním a vazbou v řízení vedeném u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 235/2010.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 14. 4. 2020, č. j. 12 C 32/2013-991, zastavil řízení o žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení (výrok I), odmítl odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 7. 2019, č. j. 12 C 32/2013-823 (výrok II), zastavil řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, č. j. 15 Co 296/2018-734 (výrok III), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, č. j. 15 Co 296/2018-734 (výrok IV), a rozhodl, že žalobci se vrací částka 14 000 Kč, kterou dne 20. 3. 2020 zaplatil na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 (výrok V).

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 8. 6. 2020, č. j. 15 Co 231/2020-1002, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku III, jímž bylo řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, č. j. 15 Co 296/2018-734, zastaveno, a ve výroku IV, podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, č. j. 15 Co 296/2018-734 (výrok I usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud rovněž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).

4. Soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobce podal dne 4. 4. 2019 dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, č. j. 15 Co 296/2018-734, a následně požádal o přiznání osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení. Usnesením ze dne 8. 7. 2019, č. j. 12 C 32/2013-823 (správně 827 – pozn. Nejvyššího soudu), soud prvního stupně rozhodl o jeho žádosti tak, že se žalobci nepřiznává osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení, neboť žalobce nevěrohodně vylíčil své osobní, majetkové a výdělkové poměry. Dne 5. 9. 2019 byla žalobci doručena výzva k zaplacení soudního poplatku za dovolání ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy. Dne 5. 9. 2019 žalobce opět požádal o přiznání osvobození od soudních poplatků, neboť „splňuje zákonné podmínky pro osvobození od soudních poplatků“. V bodě 2) a 3) žádosti vyjádřil nesouhlas s usnesením soudu prvního stupně ze dne 8. 7. 2019, č. j. 12 C 32/2013-823 (správně 827 – pozn. Nejvyššího soudu), ve kterém namítl, že v dané věci rozhodoval nepříslušný soud a nepříslušný asistent soudce. Dne 20. 3. 2020 žalobce složil na účet soudu částku 14 000 Kč jako soudní poplatek za dovolání. Dne 23. 3. 2020 dále žalobce soudu prvního stupně sdělil, že měl dne 20. 9. 2019 soudu zaslat souhlas s tím, aby částka 14 000 Kč z částky 36 215 Kč, kterou soud žalobci vracel, byla použita na zaplacení soudního poplatku za dovolání. Vzhledem k tomu, že však soud žalobci vrátil celou částku 36 215 Kč, zasílá tedy nyní soudní poplatek ve výši 14 000 Kč za dovolací řízení.

5. Soud prvního stupně po právní stránce dospěl k následujícímu závěru. Výzva k zaplacení soudního poplatku za dovolání byla žalobci doručena dne 5. 9. 2019, posledním dnem lhůty k zaplacení soudního poplatku byl tedy pátek 20. 9. 2019. Žalobce však zaplatil soudní poplatek za dovolání dne 20. 3. 2020, učinil tak proto opožděně a soud z tohoto důvodu dovolací řízení podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, zastavil. Pokud jde o tvrzení žalobce, že v podání ze dne 20. 9. 2019 měl žalobce vyjádřit souhlas s použitím přeplatku ve výši 36 215 Kč na zaplacení soudního poplatku za dovolání ve výši 14 000 Kč, soud prvního stupně uvedl, že žádný takový souhlas s použitím přeplatku se ve spise nenachází, a to ani v podání žalobce ze dne 19. 9. 2019.

6. Odvolací soud vycházel z týchž skutkových zjištění jako soud prvního stupně, a rovněž se ztotožnil i s jeho právním posouzením, když uvedl, že soud prvního stupně postupoval zcela správně, jestliže řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, č. j. 15 Co 296/2018-734, zastavil s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení o dovolání. Podle odvolacího soudu byl k zaplacení soudního poplatku za dovolání žalobcem vyzván usnesením, které mu bylo doručeno dne 5. 9. 2019, přičemž posledním dnem lhůty k zaplacení soudního poplatku byl pátek 20. 9. 2019. Jestliže žalobce zaplatil soudní poplatek za dovolání až dne 20. 3. 2020, učinil tak opožděně a soud prvního stupně proto správně dovolací řízení podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích zastavil. Pokud žalobce tvrdil, že v podání ze dne 20. 9. 2019 vyjádřil souhlas s použitím přeplatku ve výši 36 215 Kč na zaplacení soudního poplatku ve výši 14 000 Kč, pak odvolací soud uzavřel, že skutečně podle obsahu spisu žádný takový souhlas s použitím přeplatku ve spise není, a to ani v podání žalobce ze dne 19. 9. 2019. S ohledem na to, odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako zcela věcně správné potvrdil.


II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I včasně podaným dovoláním, ve kterém uplatnil následující dovolací důvody.

8. Odvolací soud podle žalobce nesprávně posoudil otázku povinnosti soudu použít přeplatek na soudním poplatku na splatný soudní poplatek. Postup soudu prvního stupně, aprobovaný soudem odvolacím, byl nesprávný, neboť namísto převedení přeplatku na úhradu soudního poplatku (a vrácení zbytku žalobci) zastavil řízení o dovolání a žalobci vrátil přeplatek celý. Takový postup je podle žalobce nejen až absurdně formalistický, ale i v rozporu s daňovým řádem, kterým se správa soudních poplatků subsidiárně řídí, a podpůrně odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 2 Afs 120/2015-31. Pro žalobce je nepochopitelné, proč by si soud nemohl tzv. stáhnout z přeplatku částku odpovídající splatnému soudnímu poplatku. Situace, kdy soud řízení zastaví pro nezaplacení soudního poplatku a pak následně žalobci vrací přeplatek přesahující tento „nezaplacený“ soudní poplatek, působí z pohledu žalobce absurdně a formalisticky. Soud prvního stupně měl z úřední povinnosti v souladu s ustanovením daňového řádu převést přeplatek na osobním účtu žalobce u soudu prvního stupně na nedoplatek, jelikož jde o stejného správce daně, stejného daňového poplatníka, a navíc o stejné řízení, čímž by nevznikla neodstranitelná překážka v řízení o dovolání v podobě neuhrazení soudního poplatku, a nebylo by třeba řízení zastavovat. Žalobce má tedy za to, že k použití přeplatku na nedoplatek není třeba vůbec jakéhokoliv jednání žalobce a soud jej má provést automaticky.

9. Pro případ, že dovolací soud dospěje k závěru o potřebě souhlasu účastníka řízení s převedením přeplatku na nedoplatek jiného soudního poplatku, žalobce namítl, že napadené usnesení odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť v odůvodnění se odvolací soud nevypořádal s tvrzením a doloženým důkazem o tom, že žalobce dne 20. 9. 2019 vyjádřil souhlas s uhrazením soudního poplatku za dovolání z přeplatku, který mu měl soud prvního stupně vrátit. Odvolací soud pouze konstatoval, že žádný takový souhlas žalobce se ve spise nenachází, a to navzdory tomu, že žalobce doložil zaslání souhlasu do elektronické podatelny soudu prvního stupně.

10. Závěrem žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

11. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.


III. Přípustnost dovolání

12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.

14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

16. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda je soud povinen přeplatek na soudním poplatku použít na jiný splatný nedoplatek soudního poplatku, který vznikl u téhož soudu, neboť uvedená otázka nebyla dosud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena.


IV. Důvodnost dovolání

17. Dovolání není důvodné.

18. Podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.

19. Podle § 10 odst. 1 věty druhé zákona o soudních poplatcích, bylo-li na poplatku zaplaceno více, než činila poplatková povinnost, vrátí soud přeplatek.

20. Podle § 13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích, se při správě placení poplatků postupuje podle daňového řádu, pokud nestanoví tento zákon jinak.

21. Podle § 154 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, je přeplatek částka, o kterou úhrn plateb a vratek na kreditní straně osobního daňového účtu převyšuje úhrn předpisů a odpisů na debetní straně osobního daňového účtu (odst. 1). Správce daně převede přeplatek na úhradu případného nedoplatku téhož daňového subjektu na jiném osobním daňovém účtu, popřípadě na úhradu nedoplatku podle odstavce 4. Není-li takového nedoplatku, stává se přeplatek vratitelným přeplatkem a zůstává jako platba na dosud neuhrazenou daň na osobním daňovém účtu, na kterém je evidován. Pokud existuje odůvodněný předpoklad, že dojde ke vzniku povinnosti uhradit daň na stejném osobním daňovém účtu, přeplatek se na úhradu nedoplatku na jiném osobním daňovém účtu nepoužije; to neplatí, pokud daňový subjekt o takové použití přeplatku požádá (odst. 2).

22. Nejvyšší soud se nejprve zabýval tím, zda lze nalézt oporu pro právní názor žalobce, podle kterého měl soud prvního stupně započíst na zaplacení soudního poplatku přeplatek na soudním poplatku vzniklý v rámci jeho jiného zpoplatněného řízení. Obdobnou věcí se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 3. 2020, č. j. 8 Afs 352/2019-20, v němž konstatoval, že v tomto ohledu je nutno vyjít z toho, že dle § 13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích je aplikace daňového řádu ve věcech soudních poplatků namístě pouze tehdy, pokud sám zákon o soudních poplatcích nestanoví soudu konkrétní, slovy citovaného ustanovení „jiný“, postup.

23. K tomu lze odkázat na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2018, č. j. 3 Afs 192/2017-52, který se sice na rozdíl od nynější věci, týká odmítnutí žaloby, to nicméně nebrání použití jeho základních východisek pojících se i k posouzení vztahu právní úpravy obsažené v zákonu o soudních poplatcích k právní úpravě obsažené v daňovém řádu. Způsob, jakým je soud povinen naložit s přeplatkem na soudním poplatku, totiž i v nynější věci vyplývá přímo ze zákona, konkrétně z § 10 odst. 1 věty druhé zákona o soudních poplatcích, dle kterého „bylo-li na poplatku zaplaceno více, než činila poplatková povinnost, vrátí soud přeplatek.“ Podle citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2018, č. j. 3 Afs 192/2017-52, totiž „zákon o soudních poplatcích stanoví konkrétní postup, ve kterém nezakládá možnost převedení uhrazeného soudního poplatku v jednom řízení na úhradu poplatkové povinnosti v jiném řízení, vedeném týmž žalobcem, ale upravuje exaktně postup tak, že soudní poplatek v (zde) zastaveném řízení je vrácen poplatníkovi, tedy žalobci“.

24. Zákon o soudních poplatcích tudíž jasně stanoví, jak mají soudy s případným přeplatkem na soudním poplatku naložit. O možnosti „započíst“ přeplatek na soudním poplatku na úhradu soudního poplatku v rámci jiného řízení vedeného týmž účastníkem zákon o soudních poplatcích nehovoří. V této souvislosti je třeba připomenout základní ústavní východisko, podle něhož stát, který prostřednictvím soudů vykonává část své moci, může činit pouze to, co mu zákon umožňuje (čl. 2 odst. 3 Ústavy). V tomto ohledu by jistě nebylo akceptovatelné, aby soudy bez výslovné zákonné opory a vázány svým rozhodnutím o vrácení přeplatku soudního poplatku (srov. § 170 odst. 1 o. s. ř.), samy převáděly přeplatky na soudních poplatcích mezi jednotlivými řízeními vedenými týmž účastníkem.

25. K tomu Nejvyšší soud na okraj poznamenává, že závěr o možnosti započíst soudní poplatky způsobem, jakým se toho domáhá žalobce, nelze učinit ani na základě § 13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích ve spojení s § 154 daňového řádu. Lze sice dát žalobci v obecné rovině za pravdu, že soudní poplatek je dle § 2 odst. 3 písm. a) daňového řádu daní (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2018, č. j. 1 As 50/2018-20, který sice Ústavní soud zrušil nálezem ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS 2535/18, ale tento závěr nepopřel). To však neznamená, že by na placení soudních poplatků bylo možné bez dalšího použít jakékoliv pravidlo upravující placení daní. Učinit tak nelze ani u § 154 daňového řádu, neboť placení (vybírání) soudních poplatků je svou povahou výrazně odlišné od systému placení daní, jak jej předpokládá úprava obsažená v odkazovaném ustanovení daňového řádu. To vychází z předpokladu, že správce daně vede osobní daňové účty pro jednotlivé daňové subjekty, o kterých má stále přehled a může v případě přeplatku na jednom účtu převést finanční prostředky na jiný účet téhož daňového subjektu, na kterém je evidován nedoplatek. Takové uspořádání je na míle vzdálené správě soudních poplatků, respektive jejímu reálnému fungování v dnešních podmínkách, a vedlo by k řadě praktických nesnází.

26. Podstatnou odlišností vylučující alespoň analogickou aplikaci daného ustanovení je mimo jiné to, že neexistují žádné obdobné osobní účty jednotlivých účastníků soudních řízení, které by soudy na jednom místě evidovaly a mohly z nich zjistit stav doplatků či přeplatků v jednotlivých soudních řízeních. Placení soudních poplatků je s ohledem na uvedené svou povahou odlišné od systému placení daní, proto § 154 daňového řádu ve spojení s § 13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích nepředstavuje právní podklad pro započtení soudního poplatku.

27. Poplatková povinnost vzniká samotným podáním dovolání [§ 4 odst. 1 písm. c) zákona o soudních poplatcích], a tímto okamžikem je poplatek i splatný [§ 7 odst. 1 věta první zákona o soudních poplatcích]. Podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích v případě, že soudní poplatek nebyl s podáním dovolání zaplacen, vyzve soud poplatníka k jeho zaplacení v náhradní lhůtě. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví, o čemž musí být poplatník poučen. Stejně tak jej soud musí poučit, že k poplatku zaplacenému po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží. Zaplacením soudního poplatku se přitom rozumí jeho zaplacení v rámci daného řízení a nikoliv to, že se v době podání žaloby (či jiného podání – např. dovolání) nachází na bankovním účtu soudu přeplatek vzniklý v rámci jiného řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2020, č. j. 8 Afs 352/2019-20).

28. Z předloženého soudního spisu v nyní projednávané věci a listin v něm založených mimo jiné plyne, že žalobce ke sp. zn. 12 C 32/2013 uhradil soudní poplatek za odvolání ve věci samé ve výši 30 215 Kč prostřednictvím kolkových známek a 6 000 Kč zaslal převodem na bankovní účet soudu prvního stupně. Řízení o dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, č. j. 15 Co 296/2018-734, žalobce zahájil podáním dovolání dne 4. 4. 2019 (č. l. 743). Usnesením soudu prvního stupně ze dne 10. 4. 2019, č. j. 12 C 32/2013-754, byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku za dovolání ve výši 14 000 Kč. Poté, co soud žalobci pravomocně nepřiznal osvobození od soudního poplatku za posuzované dovolání, byl opětovně vyzván dne 4. 9. 2019 (č. l. 829) k zaplacení soudního poplatku dle výzvy na č. l. 754, a to do 15 dnů od doručení této výzvy; výzva byla žalobci doručena dne 5. 9. 2019, lhůta k zaplacení soudního poplatku za posuzované dovolání proto měla uplynout dne 20. 9. 2019. Jak plyne z obsahu spisu, žalobce společně s odvoláním v této věci předložil soudu přípis ze dne 20. 9. 2019 (č. l. 992) adresovaný soudu prvního stupně, jenž obsahuje prohlášení žalobce, že pokud nebude osvobozen ke své žádosti od placení soudního poplatku za řízení o dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, č. j. 15 Co 296/2018-734, souhlasí, aby tento soudní poplatek za dovolání byl uhrazen z přeplatku 36 215 Kč, který vznikl v řízení vedeném pod sp. zn. 12 C 32/2013. Z potvrzení o předání podání k zapracování s běžným číslem 57401/2019 (č. l. 993) je zřejmé, že souhlas s úhradou soudních poplatků ve věci dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, č. j. 15 Co 296/2018-734, byl soudu prvního stupně doručen dne 20. 9. 2019 a byl přiřazen ke sp. zn. 12 C 32/2013.

29. V nyní posuzované věci žalobce spolu s podáním dovolání soudní poplatek nezaplatil. Žalobce byl jednoznačně seznámen s tím, že soud prvního stupně považoval soudní poplatek při podání dovolání za nezaplacený, neboť jej vyzval k jeho zaplacení v náhradní lhůtě 15 dnů a následně po zamítavém rozhodnutí o osvobození žalobce od soudního poplatku za dovolání vyzval žalobce znovu k zaplacení předmětného soudního poplatku v další náhradní lhůtě v trvání 15 dnů. Stejně tak byl žalobce řádně poučen o důsledcích nezaplacení soudního poplatku. Jestliže tedy žalobce zaplatil soudní poplatek za dovolání až dne 20. 3. 2020, učinil tak po lhůtě, jež mu k tomu byla stanovena, a bylo namístě, aby soud prvního stupně dovolací řízení podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích zastavil.

30. Požádal-li žalobce v poslední den lhůty k zaplacení soudního poplatku za dovolání, tedy dne 20. 9. 2019, o započtení soudního poplatku zaplaceném za odvolání ve výši 36 215 Kč na soudní poplatek za dovolání podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, č. j. 15 Co 296/2018-734, ve výši 14 000 Kč, jednalo se s ohledem na shora uvedené o žádost zcela irelevantní, když zákon o soudních poplatcích převedení uhrazeného soudního poplatku v jednom řízení na úhradu poplatkové povinnosti v jiném řízení nepřipouští. Zákon o soudních poplatcích má vlastní úpravu způsobu placení poplatků v ustanovení § 8 odst. 3 a 4, v níž (na rozdíl od úpravy způsobu placení daní podle § 163 odst. 3 daňového řádu) není uveden způsob placení přeplatkem na jiném poplatku. Nadto v daném případě by k úkonu žalobce nebylo možno přihlédnout již jen proto, že jej učinil podmíněně (§ 41a odst. 2 o. s. ř.).

31. Odvolací soud a soud prvního stupně sice pochybily, pokud žádost žalobce o započtení přeplatku soudního poplatku ve spise přehlédly. Toto pochybení však nemá žádnou právní relevanci.

32. S ohledem na uvedené je napadené usnesení odvolacího soudu věcně správné, pokud jím odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, č. j. 15 Co 296/2018-734, zastaveno.

33. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

34. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů