// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 08.09.2021

Určitost exekučního titulu proti investiční společnosti

I. V případě, kdy má být postižen majetek z více podílových fondů, je nezbytné, aby již ve výroku rozhodnutí proti investiční společnosti (obhospodařující podílové fondy) bylo uvedeno, majetek jakých podílových fondů má být postižen a v jakém rozsahu má být takový majetek postižen. Jestliže výrok exekučního titulu uvedené náležitosti neobsahuje, nelze jej vykonat.

II. Je-li vymáhán dluh (bezdůvodné obohacení), který vznikl v souvislosti s obhospodařováním podílových fondů, musí být vedle dluhu z majetku v podílových fondech uhrazena i případná sankce, tj. úrok z prodlení či smluvní pokuta, která byla za porušení povinnosti podle soukromého práva uložena (§ 102 ZISIF); majetek obhospodařovatele postižen být nemůže. Ustanovení § 210 ZISIF se zde nepoužije, jelikož sankcemi ve smyslu § 210 ZISIF jsou míněny sankce, které jsou obhospodařovateli ukládány orgány veřejné moci za porušení povinností vyplývajících ze ZISIF, popř. jiných povinností vyplývajících z veřejného práva v souvislosti s výkonem svých práv a povinností vyplývajících z jeho podnikatelského oprávnění.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2871/2020, ze dne 22. 6. 2021

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 7 zák. č. 240/2013 Sb.
§ 102 zák. č. 240/2013 Sb.
§ 105 zák. č. 240/2013 Sb.
§ 210 zák. č. 240/2013 Sb.

Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále též jen „soud I. stupně“) usnesením ze dne 13. 8. 2019, č. j. 34 EXE 384/2019-215, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce (ze dne 3. 4. 2019) a dalším usnesením ze dne 15. 8. 2019, č. j. 34 EXE 384/2019-218, zamítl (3) návrhy povinné ze dne 17. 4. 2019 na částečné zastavení exekuce v rozsahu pověřeným exekutorem Mgr. D. K. vydaných exekučních příkazů. Vyšel ze zjištění, že exekučním titulem je rozsudek téhož soudu ze dne 24. 5. 2018, č. j. 8 C 445/2014-456, ve spojení s vykonatelným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2018, č. j. 30 Co 366/2018-524, jímž bylo uloženo povinné společnosti zaplatit mimo jiné oprávněné 717 164 357,98 Kč (tj. úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 080 447 226,12 Kč od 1. 9. 2014 do 12. 12. 2018) a náklady řízení (dále též jen „exekuční titul“).

2. Zastavení exekuce zcela se povinná domáhala z důvodu, že vymáhaná pohledávka je pohledávkou oprávněné vůči (3) podílovým fondům (vymezeným níže), jež obhospodařuje, přičemž exekuční titul je materiálně nevykonatelný pro absenci vymezení povinné osoby v exekučním titulu a pro absenci vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen v souladu s podmínkami § 102 zákona č. 240/2013 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech (dále též jen „ZISIF“). Podle jejího názoru musí být podílový fond, z jehož majetku má být vymáhaná povinnost uspokojena, uveden ve výroku rozhodnutí; jestliže povinná obhospodařuje tři fondy, musí být zároveň uvedeno, v jakém rozsahu má být majetek v jednotlivých fondech postižen.

3. Povinná se dále domáhala částečného zastavení exekuce v rozsahu vydaných exekučních příkazů přikázáním pohledávky, kterými byly obstaveny účty 1. AKRO, globální akciový fond, otevřený podílový fond AKRO investiční společnost, a.s., 2. AKRO balancovaný fond, otevřený podílový fond AKRO investiční společnost, a.s., a 3. AKRO fond progresivních společností, otevřený podílový fond AKRO investiční společnost, a.s., specifikované v návrhu s tím, že peněžní prostředky nacházející se na účtech jsou ve vlastnictví těchto fondů, proto je není možné použít na úhradu dluhu povinné společnosti, přičemž poukázala na § 102 a § 105 ZISIF, neboť tyto fondy nejsou uvedeny v exekučním titulu.

3. V prvním případě obvodní soud uzavřel, že exekuční titul je materiálně vykonatelný, protože jedině povinná má právní osobnost, přičemž uložená povinnost je stanovena zcela jednoznačně. Na újmu materiální vykonatelnosti není skutečnost, že v označení povinné absentuje zároveň označení všech tří AKRO podílových fondů (jak tomu činí nyní soudní exekutor, a to již pro účely konkretizace majetku, který exekučně postihuje), ani skutečnost, že v exekučním titulu není uveden poměr, v němž má být vymáhaná povinnost z majetku jednotlivých podílových fondů uspokojena, neboť taková povinnost ani z § 105 ZISIF neplyne.

4. Obvodní soud v dalším usnesení z 15. 8. 2019 s odkazem na § 5 odst. 1, § 102 a § 103 ZISIF uzavřel, že důvod pro částečné zastavení exekuce není dán, protože pohledávky odpovídající dluhům v podílovém fondu se uspokojují z majetku v tomto podílovém fondu (nikoliv z majetku investiční společnosti – obhospodařovatele), takže soudní exekutor správně postihl majetek AKRO podílových fondů tak, jak to odpovídá zákonným ustanovením ZISIF.

5. Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) napadeným rozhodnutím obě usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se závěry obvodního soudu a dodal, že částku, která je vymáhána exekučním titulem, zaplatila oprávněná povinné na účty tří jí spravovaných fondů, přičemž povinné byla uložena povinnost žalovanou částku oprávněné jako bezdůvodné obohacení vydat. Ze zákona přitom vyplývá, že vlastnická práva k majetku v podílovém fondu vykonává vlastním jménem a na účet podílových fondů jeho obhospodařovatel a ten odpovídá za dluhy v podílovém fondu, když podílníci za dluhy v podílovém fondu neodpovídají. Jestliže jistina byla dobrovolně zaplacena obhospodařovatelem z majetku jednotlivých fondů, je třeba z tohoto majetku uspokojit i příslušenství – úroky z prodlení, které nejsou majetkovou sankcí ve smyslu § 210 ZISIF, jak namítala povinná. Úrokový závazkový vztah je vztahem akcesorickým, jehož vznik je podmíněn platným závazkovým vztahem hlavním. Splněním hlavního závazku akcesorický závazek zaniká, zbývá pouze povinnost uhradit již dospělé úroky (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002).

6. Povinná v dovolání namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil návrh na zastavení exekuce v souvislosti s postižením majetku podílových fondů, přičemž přípustnost dovolání spojuje s níže uvedenými otázkami, které podle jejího názoru nebyly dosud dovolacím soudem řešeny, popř. že se odvolací soud při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za dosud neřešenou považuje otázku, zda lze postihnout majetek podílových fondů, směřuje-li exekuční titul proti investiční společnosti, která má vlastní majetek, své vlastní závazky a pohledávky. Má-li být postižen majetek podílového fondu, musí být v žalobě podílový fond jednoznačně označen, což vyplývá z § 104 ZISIF, podle něho musí mít podílový fond vlastní označení.

7. V praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda úrok z prodlení uložený investiční společnosti za prodlení s plněním hlavního závazku je majetkovou sankcí podle § 210 ZISIF, podle něhož majetkové sankce uložené investiční společnosti nelze zahrnout do nákladů podílových fondů. Znamená to, že ani investiční společnost nesmí tuto majetkovou sankci hradit z majetku podílových fondů. V praxi dovolacího soudu byla vyřešena otázka, že úrok z prodlení je majetkovou sankcí, nicméně tato otázka nebyla jednoznačně vyřešena ve vztahu k § 210 ZISIF. Odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1258/2005 a dodala, že v soudní teorii i praxi není rozporu o tom, že úroky z prodlení mají povahu sankce (sankční úroky).

8. Dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od praxe dovolacího soudu názorem, že povinnost uloženou investiční společnosti lze vymáhat z majetku podílových fondů, ačkoliv ani z výroku či odůvodnění exekučního titulu toto nevyplývá. Exekuční soud tak svým výkladem nahradil to, co mělo být posuzováno v nalézacím řízení. Dovolatelka odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1720/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 20 Cdo 1266/2010.

9. V doplnění dovolání ze dne 5. 5. 2020 uvedla, že postižení majetku podílových fondů na základě exekučního titulu směřujícímu proti investiční společnosti (povinné) je porušením čl. 1 dodatkového protokolu č. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (právo podílníků fondů na pokojné užívání majetku) a čl. 6 (právo na spravedlivý proces); obdobně se jedná o porušení čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod.

10. Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že povinné nehrozí neprodlený výkon exekuce, neboť podala celkem šest žalob na vyloučení majetku z vedené exekuce, přičemž žádné řízení o nich dosud nebylo ukončeno. Rovněž připomněla, že důvodem pro odklad právní moci rozhodnutí není takový návrh, jenž je podáním ryze účelovým. Pokud jde o dovolací námitky, dodala, že povinná opakuje tutéž argumentaci, kterou vznesla ve svých návrzích na zastavení či částečné zastavení exekuce. Navrhla dovolání včetně návrhu na odklad právní moci odmítnout.

11. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) dále jen o. s. ř.

12. Dovolání je přípustné, neboť dovolací soud ve své rozhodovací praxi neřešil, zda lze postihnout majetek v podílových fondech, směřuje-li exekuční titul proti investiční společnosti, obhospodařující investiční fondy, přičemž v exekučním titulu není vymezeno, z jakého konkrétního podílového fondu a v jaké výši má být pohledávka vymožena, a dále zda lze postihnout majetek v podílovém fondu pro vymáhání příslušenství – úroků z prodlení, jsou-li vymáhány vedle jistiny, a to s ohledem na § 210 ZISIF.

13. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) i k vadám podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Protože takové vady z obsahu spisu nevyplývají, zabýval se Nejvyšší soud námitkami předestřenými v dovolání.

14. Podle § 7 ZISIF investiční společností je právnická osoba se sídlem v České republice, která je na základě povolení uděleného Českou národní bankou oprávněna obhospodařovat investiční fond nebo zahraniční investiční fond, popřípadě provádět administraci investičního fondu nebo zahraničního investičního fondu nebo vykonávat činnosti uvedené v § 11 odst. 1 písm. c) až f).

15. Podle § 102 odst. 1 ZISIF podílový fond je tvořen jměním. Vlastnické právo k majetku v podílovém fondu náleží společně všem podílníkům, a to v poměru podle hodnoty jimi vlastněných podílových listů. Žádný z podílníků však nemůže žádat o oddělení majetku v podílovém fondu, rozdělení podílového fondu nebo zrušení podílového fondu. Ustanovení občanského zákoníku o spoluvlastnictví se pro podílový fond nepoužijí.

16. Podle § 102 odst. 2 ZISIF vlastnická práva k majetku v podílovém fondu vykonává vlastním jménem a na účet podílového fondu jeho obhospodařovatel.

17. Podle § 103 ZISIF podílový fond nemá právní osobnost.

18. Podle § 105 ZISIF vyžaduje-li právní předpis nebo právní jednání údaje o vlastníkovi, nahradí se údaje o všech podílnících označením podílového fondu a údaji o obhospodařovateli tohoto podílového fondu.

19. Podle § 210 písm. a) ZISIF ve znění účinném do 31. 12. 2014 ZISIF do nákladů fondu kolektivního investování uvedeného v § 9 odst. 1 nelze zahrnout pokuty nebo jiné majetkové sankce uložené jeho obhospodařovateli, administrátorovi, depozitáři, hlavnímu podpůrci, auditorovi nebo jiné osobě, která pro tento fond poskytuje služby.

20. Exekučním titulem je v souzené věci rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 5. 2018, č. j. 8 C 445/2014-456 (vydaný na základě žaloby ze dne 12. 12. 2014), kterým bylo žalované AKRO investiční společnosti, a. s. uloženo zaplatit žalobkyni – oprávněné – 2 080 447 226,12 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 1. 9. 2014 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). V části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení téhož úroku z prodlení od 30. 8. 2014 do 31. 8. 2014, byla žaloba zamítnuta (výrok II). Dále bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 6 300 Kč (výrok III). Dalšími výroky IV a V bylo rozhodnuto o nákladech řízení státu a o soudním poplatku. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 11. 2018, č. j. 30 Co 366/2018-524, rozsudek obvodního soudu ve výrocích I, III, IV a V potvrdil. Žalované uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč.

21. Ve věci se jedná o vydání bezdůvodného obohacení, ke kterému mělo dojít na straně povinné. Ta se žalobou ze dne 22. 2. 2000 (v pozici žalobkyně) domáhala po žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti zaplacení 1 236 284 000 Kč s příslušenstvím na základě zákona č. 58/1969 Sb. (o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem) z titulu nesprávného úředního postupu notáře JUDr. Romana Hochmana, který neodmítl sepsání notářského zápisu dne 3. 3. 1997 v situaci, kdy mu nebyla prokázána totožnost ruské společnosti K. N. T., který se k notáři dostavil, prohlásil, že společnost K. je jediným akcionářem společnosti C. S. F., investiční společnost, a učinil v postavení jediného akcionáře rozhodnutí v působnosti valné hromady, kterým odvolal dosavadní členy představenstva a dozorčí rady. Nový předseda představenstva společnosti C. S. F. V. F. (nyní V.) předložil Plzeňské bance a. s. tři platební příkazy k převodu peněz ze tří fondů společnosti C. S. F. do zahraničí. Podáním ze dne 11. 8. 2003 se v tomto řízení žalovaná domáhala zaplacení téže částky po České republice – Ministerstvu financí z titulu nesprávného úředního postupu Ministerstva financí spočívajícího v nepozastavení výplaty peněžních prostředků a nepodání trestního oznámení po oznámení banky GiroCredit o neobvyklém obchodu ze dne 7. 3. 1997. V důsledku těchto skutečností došlo k „vytunelování“ fondů obhospodařovaných společnosti C. S. F.. Na základě rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 1. 7. 1997 byl nařízen nucený převod podílových fondů obhospodařovaných společností C. S. F., investiční společnost v nucené správě, na společnost AKRO, investiční společnost, a. s. V původním řízení vydal Městský soud v Praze rozsudek ze dne 29. 7. 2012, č. j. 35 Co 34/2012-761, kterým změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ve spojení s doplňujícím usnesením tak, že žalobě bylo vyhověno. Následně byl rozsudek Městského soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 493/2013, a věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení s tím, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku promlčení nároku. Po zrušení rozsudku vzala žalobkyně (tady žalovaná) žalobu zpět s tím, že náhradu již od České republiky – Ministerstva financí obdržela (ta plnila podle zrušeného rozsudku Městského soudu v Praze a zaplatila žalobkyni na účty tří jí spravovaných podílových fondů celkem 2 080 447 226,12 Kč) a tím došlo k zániku pohledávky. Na výzvu České republiky – Ministerstva financí žalovaná odmítla žalovanou částku poskytnout (viz č. l. 8 a 9 spisu). Exekučním titulem pak bylo žalované (povinné) uloženo přijaté plnění žalobkyni vrátit, když obvodní soud dospěl mimo jiné k závěru, že nárok žalované na náhradu škody je promlčen.

22. Povinná, která je právnickou osobou, je investiční společností ve smyslu § 7 a je oprávněna obhospodařovat investiční fondy (k dělení investičních fondů srov. § 92 a 93 ZISIF). Podílový fond je tvořen jměním (tedy majetkem a dluhy - § 495 o. z.), z právní úpravy podílového fondu vyplývá, že nemá právní osobnost (k právní osobnosti viz § 15 o. z.). Proto vlastnická práva k majetku v podílovém fondu vykonává vlastním jménem a na účet podílového fondu jeho obhospodařovatel, v daném případě povinná; proto také jedině ona může být žalována a je také účastnicí exekučního řízení, jedná-li se o spor související s obhospodařováním podílových fondů, což nezpochybňuje ani dovolatelka.

23. Dále vyvstává otázka, zda v případě, že povinná obhospodařuje více fondů (v daném případě tři), je třeba v exekučním titulu stanovit, jaký konkrétní fond má být postižen, popř. jde-li o spor týkající se více podílových fondů, v jakém rozsahu má být postižen majetek jednotlivých fondů. V usnesení ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1258/2005 (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu z 30. 6. 2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003 a obdobně JUDr. Vladimír Kůrka, JUDr. Ljubomír Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, 2004, str. 310) vyslovil Nejvyšší soud závěr, že jednou ze základních náležitostí materiální vykonatelnosti rozhodnutí je, aby v něm byl vymezen rozsah a obsah povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí nařízen. Je tomu tak proto, aby vykonávací orgán (v daném případě soud) věděl, co vlastně má být vynuceno, a aby nemusel teprve v průběhu vykonávacího řízení zjišťovat, co je obsahem uložené povinnosti. Exekučnímu soudu tedy přísluší posoudit, zda rozhodnutí k výkonu navržené ukládá povinnému povinnosti, jež lze vskutku vykonat, tedy např. zda uložená povinnost odpovídá možným způsobům exekuce, zda tato povinnost je konkretizována dostatečně určitě apod., a ačkoli musel mít nalézací soud na zřeteli totéž, nelze vyloučit, že soud exekuční dospěje k jinému závěru a pro nedostatek (materiální) vykonatelnosti předloženého titulu návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítne (…). Při zkoumání materiální vykonatelnosti rozhodnutí vychází soud z obsahu rozhodnutí, především z jeho výroku, případně i z odůvodnění, avšak pouze za účelem výkladu výroku, tedy k odstranění případných pochybností o obsahu a rozsahu výrokem uložené povinnosti; výrok titulu nelze jakkoli doplňovat či opravovat.

24. Dovolací soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že v případě, kdy má být postižen majetek z více podílových fondů, je nezbytné, aby již ve výroku rozhodnutí bylo uvedeno, majetek jakých podílových fondů má být postižen a v jakém rozsahu má být takový majetek postižen. Jestliže výrok exekučního titulu uvedené náležitosti neobsahuje, nelze jej vykonat (k tomu srov. § 229 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.).

25. Ve věci je vymáhán vedle jistiny také úrok z prodlení, který má sankční povahu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1258/2005). Otázkou zůstává, zda zaplacení úroků z prodlení lze vymáhat z majetku v podílových fondech nebo se jedná o „sankci“, kterou má na mysli § 210 ZISIF, který vylučuje zahrnout do nákladů podílového fondu mimo jiné sankce a jiné majetkové pokuty uložené jeho obhospodařovateli.

26. Podle názoru dovolacího soudu sankcemi ve smyslu § 210 ZISIF jsou míněny sankce, které jsou obhospodařovateli ukládány orgány veřejné moci za porušení povinností vyplývajících ze ZISIF, popř. jiných povinností vyplývajících z veřejného práva v souvislosti s výkonem svých práv a povinností vyplývajících z jeho podnikatelského oprávnění (§ 9 ZISIF). Je-li vymáhán dluh (bezdůvodné obohacení), který vznikl v souvislosti s obhospodařováním podílových fondů, musí být vedle dluhu z majetku v podílových fondech uhrazena i případná sankce, tj. úrok z prodlení či smluvní pokuta, která byla za porušení povinnosti podle soukromého práva uložena (§ 102 ZISIF), majetek obhospodařovatele postižen být nemůže.

27. S ohledem na výše učiněné závěry postupoval dovolací soud podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. a napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že změnil usnesení soudu I. stupně a exekuci zastavil.

28. Protože dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu, rozhodl současně o nákladech řízení, které účastníkům vznikly v řízení před soudem I. stupně a odvolacím soudem. Právo na jejich náhradu přiznal povinné, která měla ve věci úspěch (§ 271, § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř.). Náklady tvoří odměna advokáta za 14 úkonů právní služby (s přihlédnutím k účelnosti některých vynaložených nákladů): 1. převzetí a příprava zastoupení, 2. další porada s klientem přesahující jednu hodinu, 3. jednání s protistranou, 4. sepis návrhu na odklad exekuce z 3. 4. 2019, 5. sepis návrhu na zastavení exekuce z 3. 4. 2019, 6. sepis odvolání z 3. 4. 2019 - č. l. 78, 7. sepis návrhu na částečné zastavení exekuce z 17. 4. 2019 – č. l. 114, 8. sepis odvolání včetně jeho doplnění z 27. 8. 2019 – č. l. 231, 9. sepis odvolání z 27. 8. 2019 včetně jeho doplnění – č. l. 234, 10. účast na jednání dne 4. 3. 2020, 11. sepis návrhu na odklad a zastavení exekuce z 14. 10. 2019 – č. l. 388, 12. sepis odvolání z 11. 11. 2019 č. l. 404, 13. návrh na odklad exekuce z 5. 5. 2020 - č. l. 442, 14. sepis odvolání z 8. 6. 2020 č. l. 454, 459. Tarifní hodnota pro výpočet náhrady za jeden úkon právní služby v dané věci činí 717 164 357,98 Kč. Za jeden úkon právní služby přísluší povinné dle ustanovení § 7 bodu 7, § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1991 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „AT“, 331 180 Kč, a za jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 2 písm. e) AT 165 590 Kč, odměna tak činí 2 649 440 Kč. Na náhradě hotových výdajů advokátovi přísluší 4 200 Kč. S připočtením DPH ve výši 21 % náklady celkem činí 3 210 904,40 Kč.

29. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady povinné v dovolacím řízení tvoří odměna advokáta za jeden úkon právní služby – sepis dovolání včetně jeho doplnění a návrhu na odklad právní moci – a náhrada hotových výdajů 300 Kč včetně DPH ve výši 21 %, celkem 200 727 Kč a zaplacený soudní poplatek z dovolání ve výši 4 000 Kč.

30. O náhradě nákladů soudního exekutora dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 5 odst. 1, § 6 odst. 1 a 3, § 11 odst. 2 a § 13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. o odměně a náhradách soudního exekutora, ve znění pozdějších předpisů, tvoří-li základ pro určení odměny soudního exekutora výše vymoženého plnění. Protože v posuzované exekuci nedošlo k vymožení jakékoli částky, zahrnují náklady soudního exekutora odměnu ve výši 2 000 Kč, paušální náhradu hotových výdajů ve výši 3 500 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, celkem tak soudnímu exekutorovi náleží částka ve výši 6 655 Kč.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů