// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 08.09.2021

Placení soudního poplatku ve věcech tzv. společnických žalob

I. Není žádný důvod, pro který by měly být společnické žaloby en bloc – bez dalšího a automaticky – „osvobozovány“ od poplatkové povinnosti s tím, že povinnost zaplatit soudní poplatek bude uložena teprve v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé.

Nastavení vycházející z toho, že poplatková povinnost za řízení vzniká v případě společnických žalob (stejně jako u jiných návrhů na zahájení řízení) již podáním žaloby a že poplatníkem poplatku za řízení před soudem prvního stupně je sama společnost, je vhodným a proporčně vyváženým řešením, které požadavkům regulační funkce soudního poplatku nejlépe odpovídá. Společníkům totiž na jedné straně umožňuje podat společnickou žalobu, a to aniž by nesli náklady soudního poplatku; na druhé straně však s tím, že společníci budou v mnoha případech via facti přinuceni (nemá-li být řízení zastaveno podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích) zaplatit soudní poplatek namísto společnosti a teprve následně uplatnit svůj nárok na vrácení takto vynaložených prostředků.

Nejvyšší soud vnímá hrozbu spočívající v tom, že společník zaplatí soudní poplatek namísto společnosti a společnost následně nebude mít dostatečné množství finančních prostředků, aby mu takto vynaložené náklady vrátila. Odůvodňují-li to proto poměry společnosti a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, může „žalující“ společník požádat o osvobození společnosti od soudního poplatku.

Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že vyšel-li odvolací soud z toho, že u společnických žalob je kvůli jejich povaze vždy (bez dalšího) zapotřebí vycházet z § 4 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích, a tak dovozovat, že poplatková povinnost vzniká (až) v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé, není jeho právní posouzení této právní otázky správné.

II. Nárok na vrácení soudního poplatku společníkovi nevzniká, pokud společník společnickou žalobu zneužije; případný neúspěch společnosti v řízení o společnické žalobě však ještě (bez dalšího) ničeho nevypovídá o otázce zneužití práv podat společnickou žalobu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1767/2020, ze dne 27. 5. 2021

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 1 písm. a) zák. č. 549/1991 Sb.
§ 2 odst. 1 písm. a) zák. č. 549/1991 Sb.
§ 4 odst. 1 písm. a) a j) zák. č. 549/1991 Sb.
§ 9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb.

Kategorie: náklady řízení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

[1] Žalobkyně (dále jen „společnost“) – která je v řízení zastoupena jednou ze svých společnic (společností I. D. C., registrační číslo XY) [dále jen „společnice“] – se žalobou ze dne 29. 9. 2017 domáhá, aby soud uložil žalovaným povinnost zaplatit společnosti 18.479.000 Kč s příslušenstvím jako náhradu škody, kterou jí jako její bývalí jednatelé měli způsobit „chybným obchodním vedením“ v období od 22. 1. 2015 do 28. 11. 2016 (v případě prvních dvou žalovaných), resp. v období od 22. 1. 2015 do 29. 2. 2016 (v případě třetího žalovaného).

[2] Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 2. 2019, č. j. 75 Cm 133/2017-75, zastavil řízení (výrok I.) a rozhodl o jeho nákladech (výrok II., III. a IV.).

[3] Soud prvního stupně vyšel z toho, že:

1) Usnesením ze dne 30. 10. 2017, č. j. 75 Cm 133/2017-16, vyzval společnost, aby do 15 dnů od doručení tohoto usnesení zaplatila soudní poplatek ve výši 739.160 Kč s tím, že „nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude řízení před soudem prvního stupně zastaveno.“

2) Nato společnost – zastoupena společnicí – v podání ze dne 7. 11. 2017 uvedla, že soud by měl v řízení pokračovat i tehdy, nebude-li soudní poplatek uhrazen (k čemuž odkázala na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 14 Cmo 258/2014). Toto tvrzení společnost zdůvodnila tím, že jejím jediným jednatelem je třetí žalovaný, a tak je jen málo pravděpodobné, že by byl soudní poplatek zaplacen.

3) Žalovaní ve vyjádření ze dne 4. 12. 2017 (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 871/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5069/2015) mimo jiné uvedli, že povinnost k zaplacení soudního poplatku vzniká i v případě tzv. společnických žalob; přitom platí, že soud řízení po marném uplynutí lhůty stanovené k zaplacení soudního poplatku zastaví, aniž by přihlížel k opožděnému zaplacení soudního poplatku.

[4] Soud prvního stupně nejprve konstatoval, že usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 14 Cmo 258/2014, na které společnost odkazovala v podání ze dne 7. 11. 2017, „není veřejně publikovaným (dostupným) rozhodnutím a nepředstavuje proto judikaturu, která by vytvářela zákon v materiálním smyslu;“ mimoto uvedl, že závěry tohoto rozhodnutí jsou navíc překonané usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5069/2015.

[5] Poté soud (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 871/2002, a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5069/2015) konstatoval, že v případě tzv. společnických žalob je účastníkem řízení sama společnost, a tak vzniká poplatková povinnost jí (a nikoli společníkovi, který ji v řízení zastupuje), a dodal, že zaplatí-li za společnost soudní poplatek sám společník, jedná se o bezdůvodné obohacení společnosti. Pokud tedy společník, který za společnost podává tzv. společnickou žalobu, nechce, anebo nemůže zaplatit soudní poplatek namísto společnosti, musí – podle soudu prvního stupně – podat žádost o osvobození od soudního poplatku, a neučiní-li tak, soud řízení zastaví.

[6] K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje.

[7] Odvolací soud nejprve uvedl, že tzv. společnická žaloba je nástrojem „ochrany společnosti a jejích společníků před zneužitím postavení jednatele společnosti, tedy jejího statutárního orgánu,“ a proto po společníkovi, který společnost v řízení zastupuje, nelze „spravedlivě požadovat (…) aby soudní poplatek za společnost zaplatil a posléze se domáhal po společnosti jejího zaplacení z titulu bezdůvodného obohacení.“

[8] Odvolací soud se tedy – podle svých slov – naprosto ztotožnil se závěry usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 Cmo 258/2014, z něhož vyplývá, že pokud by mělo být řízení o společnické žalobě zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, byl by tím popřen smysl tohoto institutu a bylo by odepřeno právo „garantované čl. 36 Listiny.“ Zákon o soudních poplatcích nemá pro placení soudních poplatků za řízení o tzv. společnických žalobách žádné zvláštní pravidlo. Tuto mezeru v zákoně je tedy podle odvolacího soudu nutné překlenout [s odkazem na § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích; dále jen „zákon o soudních poplatcích“] tak, že soud uloží povinnost zaplatit soudní poplatek teprve v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé.


II. Dovolání a vyjádření k němu

[9] Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 o. s. ř., majíce za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a sice otázky (posuzováno podle obsahu), zda – nebyl-li podán návrh na osvobození od soudních poplatků – lze pokračovat v řízení o tzv. společnické žalobě, aniž by byl v soudem stanovené lhůtě a přes výzvu soudu zaplacen poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení (s tím, že soud uloží povinnost zaplatit soudní poplatek až v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé).

[10] Dovolatelé namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhují, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje.

[11] S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 871/2002 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5069/2015 dovolatelé předně konstatují, že „soudní poplatek má zaplatit žalobce (…) a v případě nezaplacení soudního poplatku žalobcem je nutné řízení zastavit, ledaže by v soudem stanovené lhůtě soudní poplatek zaplatil žalobce žalující jménem společnosti, k čemuž v tomto případě nedošlo.“ Není-li soudní poplatek přes výzvu soudu zaplacen, aniž by byl podán návrh na osvobození od soudních poplatků, je podle mínění dovolatelů nutné řízení „obligatorně zastavit“.

[12] Dovolatelé dále uvádějí, že závěr odvolacího soudu, podle něhož v případě tzv. společnických žalob soud uloží povinnost zaplatit soudní poplatek teprve v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé, je v rozporu s právě odkazovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu, které překonaly závěry usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 Cmo 258/2014, na nějž odvolací soud odkazuje. Postup odvolacího soudu je podle dovolatelů nepřípustným dotvářením práv. Názor odvolacího soudu, který „odmítá aplikovat platné právo, jen protože se domnívá, že by právo mělo nastalou situaci řešit jinak či lépe, a takovou situaci označil za mezeru v zákoně, a tedy supluje roli zákonodárce,“ proto nelze přijmout.

[13] Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a uvádí, že dovolateli citovaná judikatura Nejvyššího soudu nevylučuje možnost uložit povinnost zaplatit soudní poplatek za společnickou žalobu až v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé. Podle žalobkyně se Nejvyšší soud v citovaných rozhodnutích nezabýval otázkou obligatorního zastavení řízení za situace, kdy společnost ani společník podávající za společnost žalobu soudní poplatek nezaplatí, ani otázkou, zda lze v řízení pokračovat a povinnost zaplatit soudní poplatek uložit až v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé.

[14] Žalobkyně je shodně s odvolacím soudem toho názoru, že po společníkovi nelze spravedlivě požadovat, aby byl za účelem odvrácení rizika zastavení řízení „de facto nucen uhradit soudní poplatek za společnost a následně se po společnosti domáhat vydání bezdůvodného obohacení. To vše s nezanedbatelným rizikem nedobytnosti takové pohledávky (…)“. Proto žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud zamítl dovolání dovolatelů.


III. Přípustnost dovolání

[15] Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

[16] Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

[17] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení v dovolání formulované (v odstavci [9] uvedené) otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené (níže citované) rozhodovací praxe dovolacího soudu.


IV. Důvodnost dovolání

a) Použité právní předpisy

[18] Podle § 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích soudní poplatky (dále jen „poplatky“) se vybírají za řízení před soudy České republiky, a to z úkonů uvedených v sazebníku poplatků (dále jen „poplatky za řízení“).

[19] Podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích jsou poplatníky poplatku za řízení před soudem prvního stupně navrhovatel (navrhovatelé), pokud není dále stanoveno jinak.

[20] Podle § 4 odst. 1 písm. a) a j) zákona o soudních poplatcích jde-li o poplatek za řízení, vzniká poplatková povinnost podáním žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení (dále jen „návrh na zahájení řízení“), v ostatních případech uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé.

[21] Podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví.

b) Právní posouzení

[22] Již v rozsudku ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 871/2002, Nejvyšší soud uvedl, že úprava tzv. společnických žalob je především projevem zásady ochrany společnosti a jejích (minoritních) společníků před zneužitím postavení statutárního orgánu společnosti; načež formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého v případě, že společník společnosti s ručením omezeným podá za společnost žalobu na náhradu škody, je povinností společnosti soudní poplatek ohledně této žaloby zaplatit, a zaplatí-li jej sám společník, žalující jménem společnosti, jedná se o bezdůvodné obohacení společnosti, na jehož zaplacení má takový společník vůči společnosti nárok. Tyto teze – ač formulovány v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 – se plně prosadí i v poměrech účinné právní úpravy [ve vztahu k § 157 až 160 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích)].

[23] S respektem k právě uvedeným závěrům je ovšem Nejvyšší soud přesvědčen, že není žádný důvod, pro který by měly být společnické žaloby en bloc – bez dalšího a automaticky – „osvobozovány“ od poplatkové povinnosti s tím, že povinnost zaplatit soudní poplatek bude uložena teprve v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé.

[24] Soudní poplatky mají tři základní funkce: fiskální (jejímž cílem je, aby ti, kdo služeb soudů využívají, přispěli k úhradě nákladů s činností soudů spojených), regulační (jejímž cílem je odradit od svévolných, šikanózních, malicherných a jiných bezdůvodných návrhů, které by soudy zbytečně zatěžovaly) a motivační (jež má působit tak, aby povinní dobrovolně plnili své povinnosti a účastníci právních vztahů řešili své spory mimosoudně) [srov. Waltr, R. Zákon o soudních poplatcích. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1]. Všechny tyto funkce nachází své důsledné opodstatnění i ve vztahu ke společnickým žalobám, a tak není žádný důvod poplatkovou povinnost nad rámec znění zákona o soudních poplatcích „paušálně“ změkčovat s odkazem na specifickou povahu společnických žalob.

[25] Nejvyšší soud vnímá, že ačkoli je poplatnicí za řízení před soudem prvního stupně společnost (a nikoli společník, který za ni jedná), panuje ze strany společnosti často neochota poplatkovou povinnost za podání žaloby splnit. To je dáno skutečností, že o nakládání s majetkem společnosti nerozhoduje společník, který jedná v řízení za společnost, nýbrž členové jejího statutárního orgánu, kteří v těchto řízeních nezřídka vystupují v postavení žalovaných. Ani tato skutečnost však podle přesvědčení Nejvyššího soudu není bez dalšího důvodem k tomu, aby poplatková povinnost vznikala teprve v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé [podle § 4 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích].

[26] Společnické žaloby jsou nástrojem práva obchodních korporací, který je náchylný ke zneužití. To je dáno skutečností, že se výsledek řízení přenáší do majetkových poměrů společníka pouze nepřímo (poměrným zvýšením či snížením hodnoty jeho podílu) a riziko, které společníkovi hrozí v případě ztráty sporu, je zpravidla relativně malé (k tomu srov. například Li, X. A Comparative Study of Shareholders’ Derivative actions: England, the US, Germany and China. 1. vyd. Deventer: Kluwer, 2007, s. 5–7). Proto hraje u společnických žalob obzvláště významnou roli zejména regulační funkce soudního poplatku.

[27] Nastavení vycházející z toho, že poplatková povinnost za řízení vzniká v případě společnických žalob (stejně jako u jiných návrhů na zahájení řízení) již podáním žaloby a že poplatníkem poplatku za řízení před soudem prvního stupně je (jako žalobkyně) [§ 2 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích] sama společnost, je přitom podle Nejvyššího soudu právě tím vhodným a proporčně vyváženým řešením, které požadavkům regulační funkce soudního poplatku nejlépe odpovídá. Společníkům totiž na jedné straně umožňuje podat společnickou žalobu, a to aniž by nesli náklady soudního poplatku; na druhé straně však s tím, že společníci budou v mnoha případech via facti přinuceni (nemá-li být řízení zastaveno podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích) zaplatit soudní poplatek namísto společnosti a teprve následně uplatnit svůj nárok na vrácení takto vynaložených prostředků.

[28] Důsledným průmětem regulační funkce poplatkové povinnosti za podání společnické žaloby je přitom skutečnost, že nárok na vrácení soudního poplatku společníkovi nevzniká, pokud společník společnickou žalobu zneužije (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 871/2002); k čemuž se ovšem sluší dodat, že případný neúspěch společnosti v řízení o společnické žalobě ještě (bez dalšího) ničeho nevypovídá o otázce zneužití práv podat společnickou žalobu (k tomu obdobně – ve vztahu k nároku na náhradu nákladů řízení – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 29 Cdo 736/2016, či rozsudek ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5944/2016).

[29] Konečně má Nejvyšší soud za potřebné dodat, že vnímá i hrozbu spočívající v tom, že společník zaplatí soudní poplatek namísto společnosti a společnost následně nebude mít dostatečné množství finančních prostředků, aby mu takto vynaložené náklady vrátila. Již v usnesení ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5069/2015, proto Nejvyšší soud připustil, že odůvodňují-li to poměry společnosti a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, může „žalující“ společník požádat o osvobození společnosti od soudního poplatku. Tím je právě popsané riziko omezeno.

[30] Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že vyšel-li odvolací soud z toho, že u společnických žalob je kvůli jejich povaze vždy (bez dalšího) zapotřebí vycházet z § 4 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích, a tak dovozovat, že poplatková povinnost vzniká (až) v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé, není jeho právní posouzení této právní otázky správné.

c) Shrnutí a náklady řízení

[31] Jelikož právní posouzení věci není správné (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolateli uplatněn právem) a dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci může rozhodnout přímo dovolací soud, Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil (napadené) usnesení odvolacího soudu tak, že se usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo řízení v projednávané věci zastaveno, potvrzuje.

[32] Výroky o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení se opírají o § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když procesně úspěšným žalovaným vzniklo vůči žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího a dovolacího řízení.

[33] Náklady odvolacího řízení každého z žalovaných sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání ze dne 23. 4. 2019) podle § 11 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) jejíž výše (podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 7, snížená v souladu s § 12 odst. 4 advokátního tarifu o 20 %) činí 20.680 Kč.

[34] Náklady dovolacího řízení každého z žalovaných sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (dovolání ze dne 13. 3. 2020) podle § 11 odst. 1 písm. k), advokátního tarifu, jejíž výše (podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 7, snížená v souladu s § 12 odst. 4 advokátního tarifu o 20 %) činí 41.360 Kč.

[35] Spolu s náhradou paušálních výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši jedné třetiny z částky 600 Kč (tj. 200 Kč; viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014), s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) v celkové výši 13.070,40 Kč, a s náhradou soudního poplatku za dovolání ve výši 4.000 Kč tak dovolací soud přiznal každému z žalovaných k tíži žalobkyně 79.310,40 Kč.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů