// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 18.08.2021

Částečné zamítnutí žaloby v řízení podle části páté o. s. ř.

Částečné zamítnutí žaloby v řízení podle části páté občanského soudního řádu (ve vztahu k té části rozhodnutí správního orgánu, jež není dotčena rozsudkem soudu ve věci samé, nahrazujícím rozhodnutí správního orgánu) není namístě. Rozhodne-li tedy soud (v řízení podle části páté občanského soudního řádu) oproti předcházejícímu rozhodnutí správního orgánu ve věci samé jinak jen zčásti, neboť má za to, že toto rozhodnutí je zčásti správné (a v této části jej není třeba nahrazovat), nerozhoduje současně o částečném zamítnutí žaloby postupem podle § 250i o. s. ř., a to ani tehdy, je-li rozhodnutí správního orgánu vnitřně dělitelné (je-li rozhodováno o více plněních, více povinnostech, více otázkách). Také v tomto případě totiž soud ve věci samé rozhoduje jinak, než jak před ním učinil správní orgán, neboť dospěl k závěru, že správní orgán ve věci samé nerozhodl (zcela) správně. Postup podle § 250i o. s. ř. přitom přichází v úvahu toliko tehdy, dospěje-li soud k závěru, že správní orgán rozhodl ve věci samé (zcela) správně. Právě proto, že rozhodnutí správního orgánu může být rozhodnutím soudu nahrazeno jen zčásti (srov. též § 250l o. s. ř.), musí být ve výroku rozsudku soudu výslovně uvedeno rozhodnutí správního orgánu, které se rozsudkem soudu nahrazuje, i rozsah, v jakém je soudním rozhodnutím nahrazováno; takové pravidlo by v případě, že by žaloba byla ve zbytku zamítána, postrádalo dostatečné opodstatnění.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 3734/2020, ze dne 19. 5. 2021

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 250j o. s. ř.

Kategorie: žaloba proti rozhodnutí správního orgánu o soukromoprávním vztahu; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně se návrhem podaným k Českému telekomunikačnímu úřadu domáhala toho, aby byla dalším dvěma účastnicím uložena povinnost zdržet se využívání konkrétních telefonních čísel při poskytování veřejně dostupné telefonní služby, zdržet se dalšího nakládání s konkrétními telefonními čísly včetně jejich převodů, přenášení a jakýchkoliv jiných dispozic, zdržet se při poskytování veřejně dostupné telefonní služby využívání veřejné mobilní komunikační sítě žalobkyně, zdržet se při poskytování veřejně dostupné telefonní služby využívání technických rozhraní veřejné mobilní komunikační sítě žalobkyně, ukončit využívání telefonních čísel poskytnutých žalobkyní a vrátit je žalobkyni prostřednictvím referenční databáze přenesených čísel; dále se žalobkyně domáhala určení, že mezi žalobkyní a dalšími dvěma účastnicemi nevznikla smlouva o přístupu ve smyslu § 80 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Tento návrh byl rozhodnutím předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 28. 7. 2017, č. j. ČTÚ-74910/2014-606/XXVIII.vyř., zamítnut. Rozklad, který proti němu žalobkyně podala, pak byl zamítnut a uvedené rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 5. 12. 2017, č. j. ČTÚ-55407/2017-603. Nahrazení tohoto rozhodnutí tak, aby bylo původnímu návrhu vyhověno, se poté žalobkyně domáhala u soudu v řízení podle § 244 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

2. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 5. 12. 2019, č. j. 10 C 23/2018-192, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 6. 2020, č. j. 29 Co 115/2020-231, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

4. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že další dvě účastnice byly (nejméně) do 5. 12. 2017 u Českého telekomunikačního úřadu registrovány jako poskytovatelé služeb elektronických komunikací. Žalobkyně a další dvě účastnice uzavřely dne 5. 2. 2013 účastnickou smlouvu o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací a rámcovou dohodu o podmínkách poskytování mobilních služeb elektronických komunikací; žalobkyně poskytovala plnění dalším účastnicím za zvýhodněných podmínek a ty se zavázaly k odběru plnění ve sjednaném rozsahu. Další účastnice byly oprávněny umožnit užití služeb třetí osobě, za úplatu však pouze s předchozím souhlasem žalobkyně. Žalobkyně poskytovala plnění oběma dalším účastnicím na celkem cca 1 750 telefonních číslech, tyto účastnice plnění od žalobkyně „přeprodávaly“ (umožňovaly za úplatu v rámci své podnikatelské činnosti užívat služby žalobkyně) dalším osobám (jež nebyly zaměstnanci dalších účastnic, jejich statutárními orgány ani jejich členy). To vedlo dne 16. 12. 2014 k výpovědi účastnické smlouvy ze strany žalobkyně. Dne 11. 12. 2014 podala žalobkyně návrh k Českému telekomunikačnímu úřadu v nyní posuzované věci, dne 19. 12. 2014 další účastnice podaly u Českého telekomunikačního úřadu návrh, jímž se domáhaly nejprve plnění služeb podle smlouvy ze dne 5. 2. 2013, posléze určení neplatnosti výpovědi ze dne 16. 12. 2014. V tomto řízení vydal Český telekomunikační úřad předběžné opatření, podle něhož žalobkyně v lednu 2015 musela dalším účastnicím předat převodní kódy k telefonním číslům. Žalobkyně od ledna 2015 přestala telefonní služby na těchto číslech poskytovat, ta pak byla přenesena do sítí jiných operátorů. Ke dni 5. 12. 2017 (den rozhodnutí Rady Českého telekomunikačního úřadu) nebyla žádná z těchto účastnic registrována jako poskytovatel služeb elektronických komunikací v sítích operátorů Vodafone Czech Republic, a. s. a T-Mobile Czech Republic, a. s., v síti operátora Vodafone Czech Republic, a. s. nebyla žádná z těchto účastnic registrována jako zákaznice a v síti operátora T-Mobile Czech Republic, a. s. byla jako zákaznice – na 40 telefonních číslech – registrována jen další účastnice 2).

5. Po právní stránce soudy nižších stupňů za podstatnou považovaly především skutečnost, že žalobkyně dalším dvěma účastnicím od ledna 2015 žádné telekomunikační služby v rámci smluvního vztahu založeného dne 5. 2. 2013 již neposkytuje, tyto účastnice tudíž nemohou služby dále přeprodávat, přičemž většina uplatněných zdržovacích nároků vychází právě z toho, že další dvě účastnice tyto služby přeprodávaly; to jim podle soudů nižších stupňů rámcová dohoda ze dne 5. 2. 2013, jejímž obsahem bylo cenové zvýhodnění dalších účastnic, „ekonomicky umožňovala“. Nemohou-li tak ovšem již nyní činit, nelze jim uložit, aby s touto činností přestaly, neexistuje přitom ani důvodná obava z obnovení takové činnosti, neboť to bez aktivního přispění žalobkyně není možné. Nelze vyhovět ani návrhu na uložení povinnosti zdržet se využívání konkrétních telefonních čísel při poskytování veřejně dostupné telefonní služby, zdržet se nakládání s telefonními čísly včetně jejich převodů, přenášení a jiných dispozic, ukončit jejich užívání a vrátit je žalobkyni, neboť ta telefonní čísla, která účastnicím [pouze účastnici 2)] zbyla, nemohou být využívána tak, aby při tom byla využita mobilní síť žalobkyně, jiné jejich využití k podnikání přitom zakázat nelze. Po ukončení smluvního vztahu se žalobkyní si další účastnice mohly konkrétní telefonní čísla „ponechat“ a přenést je k jinému operátorovi na základě § 34 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích. Na určení, že mezi žalobkyní a dalšími účastnicemi nevznikla smlouva o přístupu podle § 80 zákona o elektronických komunikacích, pak podle soudů nižších stupňů není naléhavý právní zájem (nemělo by žádný smysl).


II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž závisí na vyřešení právních otázek, jež dovolacím soudem dosud řešeny nebyly, konkrétně 1) komu svědčí právo přenositelnosti telefonního čísla podle § 34 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, resp. zda může namísto účastníka toto právo svědčit poskytovateli služeb elektronických komunikací, který příslušná telefonní čísla neužívá jako účastník, nýbrž je využívá jako poskytovatel, který je naopak sám poskytuje účastníkům, a zda je z hlediska určení nositele takového práva rozhodné jeho formální či materiální postavení, 2) zda může ve vztahu k jednomu telefonnímu číslu existovat v jeden okamžik více účastníků, 3) zda jsou neoprávněným přenosem telefonního čísla od poskytovatele služeb elektronických komunikací dotčena práva příslušného poskytovatele služeb (když ten nadále takové číslo nemůže využívat), a 4) zda je poskytovatel, jemuž bylo telefonní číslo odejmuto, oprávněn domáhat se jeho navrácení. Kromě toho měl odvolací soud podle dovolatelky posoudit v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu otázku přípustnosti žaloby na určení a otázku, na jakém skutkovém základě má být soudy rozhodováno. V rozporu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu má být podle dovolatelky i rozhodování odvolacího soudu o nákladech řízení před správním orgánem (Českým telekomunikačním úřadem) i před soudy nižších stupňů.

7. Dovolatelka především namítá, že další účastnice přeprodávaly plnění protiprávně. To dovolatelku mělo oprávněně vést k podání výpovědi, přičemž po uplynutí výpovědní doby měla být telefonní čísla „vrácena“ zpět žalobkyni; tomu bylo zabráněno tím, že Český telekomunikační úřad vydal předběžné opatření, v důsledku něhož další účastnice „unesly“ telefonní čísla z dispozice žalobkyně. Dalším účastnicím nevzniklo právo na přenos telefonního čísla ve smyslu § 34 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, neboť další účastnice nebyly účastníky služeb elektronických komunikací (ve vztahu k týmž telefonním číslům byly totiž poskytovateli těchto služeb); výklad § 34 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích provedený soudy nižších stupňů je podle dovolatelky nesprávný. Soudy nižších stupňů pominuly, že podle zákona o elektronických komunikacích lze uzavřít tzv. maloobchodní smlouvu (§ 63) nebo tzv. velkoobchodní smlouvu (§ 78 a násl.), poskytovat služby v síti některého z operátorů lze pouze na základě tzv. velkoobchodní smlouvy, v posuzované věci přitom bylo namístě autoritativně určit, že taková smlouva uzavřena nebyla, čehož se žalobkyně rovněž domáhala. Dovolatelka navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

8. Podle dalších účastnic je dovolání nepřípustné, neboť napadá skutková zjištění; dovolatelkou vymezené otázky pak nebyly pro rozhodování podstatné, na jejich posouzení rozsudek odvolacího soudu podle dalších účastnic nespočíval. Další účastnice proto navrhují odmítnutí dovolání.


III. Přípustnost dovolání

9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

11. Ohlašuje-li dovolatelka rozpor rozsudku odvolacího soudu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu v otázce nákladů řízení před správním orgánem, pak předpoklad přípustnosti dovolání nevymezuje. Měl-li by důvod přípustnosti podle dovolatelky spočívat v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pak by musela dovolatelka alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit; to ve vztahu k nákladům řízení před správním orgánem dovolatelka nečiní. Vymezení důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže nahradit pouze vyjádřený nesouhlas s právním posouzením věci přijatým odvolacím soudem (k povinnosti rozlišit důvod přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb.).

12. Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu v jeho nákladovém výroku, pak proti němu není dovolání objektivně přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

13. Otázka kladená dovolatelkou, na jakém skutkovém základě má být soudy rozhodováno (dovolatelka ji označuje coby otázku aplikace § 153 odst. 1 o. s. ř.), přípustnost dovolání rovněž nezakládá. Napadený rozsudek odvolacího soudu totiž nezávisí na posouzení otázky, jaký skutkový stav věci je (měl být) pro soudy závazný, tuto otázku odvolací soud v napadeném rozsudku neřešil. Míří-li touto otázkou dovolatelka ke zpochybnění skutkových zjištění, pak skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a je pro dovolací soud závazný. Stejně tak způsob ani výsledek hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario a dále například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

14. Dovolání není přípustné ani z toho důvodu, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce přípustnosti žaloby na určení, že mezi ní a dalšími dvěma účastnicemi nevznikla smlouva o přístupu ve smyslu § 80 zákona o elektronických komunikacích.

15. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se ustálil právní názor, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, a dále v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Za nedovolenou lze považovat určovací žalobu tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Tyto závěry se vážou nejen k žalobě na určení, nýbrž také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3 ročník 1997, pod pořadovými čísly 20 a 21). O naléhavý právní zájem může podle ustálené rozhodovací praxe zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce, nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým; to znamená, že u žalobce musí jít buď o právní vztah (právo) již existující nebo o takovou procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro své nejisté postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srov. například nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 3, pod č. 35, či dovolatelkou citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3245/2007, dostupné na stránkách www.nsoud.cz).

16. Domáhala-li se dovolatelka určení, že mezi ní a dalšími dvěma účastnicemi nevznikla smlouva o přístupu ve smyslu § 80 zákona o elektronických komunikacích, pak v situaci, kdy mezi dovolatelkou a dalšími dvěma účastnicemi nebylo sporu o to, jaká smlouva (jakého smluvního typu) byla mezi nimi uzavřena, nýbrž o to, zda další dvě účastnice byly oprávněny služby přijaté od dovolatelky „přeprodávat“, se odvolací soud shora citované rozhodovací praxi nezpronevěřil, dovodil-li nedostatek naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 o. s. ř. na základě úvahy, podle níž autoritativní deklarace, že mezi dovolatelkou a dalšími dvěma účastnicemi nevznikla smlouva určitého typu, nic nevypovídá o konkrétním obsahu práv a povinností mezi dovolatelkou a dalšími dvěma účastnicemi.

17. Na vyřešení druhé, třetí a čtvrté otázky z dovolatelkou předestíraných (coby dovolacím soudem dosud neřešených), tj. zda může ve vztahu k jednomu telefonnímu číslu existovat v jeden okamžik více účastníků, zda jsou neoprávněným přenosem telefonního čísla od poskytovatele služeb elektronických komunikací dotčena práva příslušného poskytovatele služeb a zda je poskytovatel oprávněn domáhat se navrácení příslušného telefonního čísla v případě přenesení telefonního čísla v rozporu s § 34 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí. Otázkou počtu účastníků, jež mohou být „navázáni“ k jednomu (témuž) telefonnímu číslu, se odvolací soud (ani soud prvního stupně) nezabýval a od otázky počtu takových účastníků se jeho úvahy ani částečně neodvíjejí. Klade-li pak dovolatelka otázky stran dotčení práv poskytovatele služeb a jeho nároků v případě neoprávněného přenosu telefonního čísla (tj. v rozporu s § 34 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích), pak napadený rozsudek odvolacího soudu je naopak založen na dílčím závěru, že – po ukončení smluvního vztahu založeného (účastnickou) smlouvou ze dne 5. 2. 2013 – další účastnice telefonní čísla od žalobkyně přenesly oprávněně (tj. právě na základě § 34 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích), nikoli neoprávněně. Z těchto otázek tudíž na přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. usuzovat nelze.

18. Dovolání je však přípustné proto, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky určení osoby, jíž svědčí právo přenositelnosti telefonního čísla podle § 34 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, konkrétně zda svědčí i tomu, kdo využívá telefonní čísla jako poskytovatel služeb elektronických komunikací. Tato právní otázka nebyla dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vyřešena.


IV. Důvodnost dovolání

19. Dovolání je důvodné.

20. Podle § 34 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích podnikatel zajišťující veřejnou komunikační síť nebo poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací je povinen zajistit, aby každý účastník, který o to požádá, si mohl bezplatně ponechat své telefonní číslo, popřípadě čísla, z rozsahu číslovacího plánu, nezávisle na podnikateli, který službu poskytuje, v případě a) geografických telefonních čísel na určeném území, b) negeografických telefonních čísel kdekoli na území státu. Podle § 34 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích se negeografickým telefonním číslem rozumí číslo z číslovacího plánu, které není geograficky vázaným číslem, mimo jiné účastnická čísla veřejných mobilních komunikačních sítí.

21. Podle § 2 zákona o elektronických komunikacích se pro účely tohoto zákona rozumí účastníkem každý, kdo uzavřel s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací smlouvu na poskytování těchto služeb [písm. a)], uživatelem každý, kdo využívá nebo žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací [písm. b)], koncovým uživatelem uživatel, který nezajišťuje veřejné komunikační sítě nebo veřejně dostupné služby elektronických komunikací [písm. c)], spotřebitelem každá fyzická osoba, která využívá nebo žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací pro účely mimo rámec její podnikatelské činnosti [písm. d)].

22. Odvolací soud vyložil, že další účastnice měly postavení účastníka ve smyslu § 2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích, pročež – bez ohledu na skutková zjištění ohledně tzv. přeprodávání plnění získaného od dovolatelky dalším osobám (tj. bez ohledu na to, že samy dále služby elektronických komunikací za úplatu poskytovaly, což podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů nebylo mezi dovolatelkou a dalšími dvěma účastnicemi ani sporné) – jim svědčilo právo přenositelnosti telefonního čísla podle § 34 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích.

23. Izolovaně (výlučně) jazykový výklad § 34 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích [vycházející z vymezení pojmu „účastník“ v § 2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích oproti pojmu „koncový uživatel“ v § 2 písm. c) zákona o elektronických komunikacích] by ve prospěch takového závěru svědčit mohl. Znamenalo by to, že právo bezplatně si ponechat telefonní čísla a nadále s těmito čísly disponovat (především poskytovat jejich prostřednictvím služby elektronických komunikací) má i taková osoba, která od jejího poskytovatele služby odebírá a současně je dále za úplatu poskytuje dalším osobám.

24. Naproti tomu však především nelze přehlédnout, že právo kodifikované v § 34 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích je právem na přenositelnost telefonního čísla, jehož povinnou kodifikaci na vnitrostátní úrovni ukládala směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22/ES ze dne 7. 3. 2002 o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací (směrnice o univerzální službě).

25. Podle bodu 40 preambule směrnice o univerzální službě je přenositelnost čísel klíčovým faktorem usnadňujícím možnost výběru spotřebitelů a účinnou hospodářskou soutěž v konkurenčním telekomunikačním prostředí, takže koncový uživatel, který o ni požádá, by měl mít možnost ponechat si své číslo (svá čísla) veřejné telefonní sítě bez ohledu na organizaci poskytující službu. Na poskytování této přenositelnosti mezi přípojkami k veřejné telefonní síti v pevných nebo jiných než pevných místech se tato směrnice nevztahuje. Členské státy však mohou uplatňovat ustanovení pro přenos čísel mezi sítěmi poskytujícími služby v pevných místech a mobilními sítěmi.

26. Právě v kontextu s citovaným bodem 40 preambule směrnice o univerzální službě je třeba vykládat § 34 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích v návaznosti na článek 30 směrnice o univerzální službě, který členským státům ukládá zajistit, aby si všichni účastníci s čísly z národního číslovacího plánu, kteří o to požádají, mohli (v souladu s ustanoveními přílohy I části C; v případě zeměpisných čísel v určitém místě a v případě nezeměpisných čísel kdekoli) ponechat své číslo (svá čísla) nezávisle na podniku, který službu poskytuje (odst. 1), zajistit, aby stanovování cen mezi operátory nebo poskytovateli služeb v souvislosti s poskytováním přenositelnosti čísel bylo nákladově orientované a aby případné přímé zpoplatnění účastníky od změny poskytovatele služeb neodrazovalo (odst. 2), a nestanovovat sazby pro koncové uživatele za přenesení čísel způsobem, který by narušoval hospodářskou soutěž, například stanovením konkrétních nebo jednotných cen na trzích pro koncové uživatele (odst. 3).

27. Z ničeho přitom neplyne, že by tuzemský zákonodárce hodlal právo přenositelnosti telefonních čísel upravit jinak (šířeji), než jak mu to ukládala směrnice o univerzální službě, tj. že by právo přenositelnosti telefonního čísla záměrně přiznával nejen pro zajištění možnosti výběru spotřebitelů, aby koncový uživatel, požádá-li o to, si mohl své telefonní číslo ponechat (ve smyslu bodu 40 preambule směrnice o univerzální službě), nýbrž (nad rámec bodu 40 preambule směrnice o univerzální službě) komukoli, kdo telefonní číslo od poskytovatele služeb elektronických komunikací „získá“ (byť by nebyl v postavení „spotřebitele“ či „koncového uživatele“). Důvodová zpráva k návrhu § 34 zákona o elektronických komunikacích (dostupná na stránkách www.psp.cz) pouze stručně konstatuje, že „…Přenositelnost čísel je právem ES vyžadována jako jeden z podpůrných institutů liberalizace a rozvoje soutěže v sektoru. Povinnost zavést přenositelnost čísel se vztahuje na veřejné pevné i mobilní sítě, nevyžaduje se však, v souladu s právem ES, přenositelnost čísel mezi pevnými a mobilními sítěmi…“, přičemž obecná část této důvodové zprávy (konkrétně pasáž vztahující se k transpozici tzv. univerzální služby a práv uživatelů a spotřebitelů právě podle směrnice o univerzální službě) uvádí, že „…Povinnosti vztažené na všechny podnikatele (nejen podniky s významnou tržní silou) jsou stanoveny jako zájmy a práva koncových uživatelů a zahrnují např. právo na smlouvu, operátorské služby a služby dotazů na účastnická čísla, na služby tísňového volání "112", přenositelnost čísel, pravidla pro povinnost must carry…“.

28. Přenositelnost telefonních čísel (resp. právo na ni podle § 34 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích) – coby jeden z nástrojů zvyšování konkurence a zajištění fungování tržního prostředí v oblasti elektronických komunikací – byla tudíž do tuzemského právního prostředí zavedena (výlučně) transpozicí směrnice o univerzální službě (a právě proto, aby bylo řádné transpozice této směrnice dosaženo; jiný úmysl zákonodárce patrný není). Přenositelnost telefonních čísel je směrnicí o univerzální službě pokládána za klíčový faktor usnadňující možnost výběru spotřebitelů a účinnou hospodářskou soutěž v konkurenčním telekomunikačním prostředí.

29. Podstatou přenositelnosti telefonních čísel je tak povinnost podnikatele, který provozuje veřejnou komunikační síť nebo poskytuje veřejně dostupnou službu elektronických komunikací, zajistit na žádost toho, kdo má s podnikatelem uzavřenu smlouvu o poskytování služeb, které (pro sebe) přijímá (odebírá), změnu poskytovatele těchto služeb při zachování jeho telefonního čísla. Za účastníka ve smyslu § 34 odst. 1 v kontextu s § 2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích je třeba pokládat osobu, která s podnikatelem uzavřela smlouvu na poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací; není podstatné, zda takovou smlouvu uzavřela jako fyzická osoba či právnická osoba, jako podnikatel či nepodnikatel, v rámci či mimo rámec podnikatelské činnosti, podstatné však je, aby byla stranou smlouvy, která veřejně dostupné služby elektronických komunikací pro sebe (nikoli proto, aby tyto služby poskytovala dále za úplatu) přijímá; jedině tak má smysl hovořit o „jejím telefonním číslu“ (§ 34 odst. 1 o elektronických komunikacích má totiž zajistit možnost bezplatného ponechání si „svého telefonního čísla“, popřípadě „svých telefonních čísel“). Právo na přenositelnost telefonního čísla ve smyslu § 34 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích má tudíž pouze osoba, která s podnikatelem uzavřela smlouvu na poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací, podle které tato osoba veřejně dostupné služby elektronických komunikací přijímá pro sebe, nikoli proto, aby tyto služby dále za úplatu poskytovala.

30. Ještě patrnější je přitom správnost takového výkladu ve světle pozdější směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1972 ze dne 11. 12. 2018, kterou se stanoví evropský kodex pro elektronické komunikace (jež mimo jiné nahrazuje právě směrnici o univerzální službě; srov. její čl. 125). Tato směrnice totiž v čl. 106 odst. 2 a 3 ukládá členským státům zajistit, aby všichni koncoví uživatelé s čísly z národního číslovacího plánu měli právo si na žádost (v souladu s přílohou VI částí C) ponechat svá čísla nezávisle na podniku, který službu poskytuje. Ukončí-li koncový uživatel smlouvu, členské státy zajistí, aby si koncový uživatel mohl ponechat právo na přenesení čísla národního číslovacího plánu k jinému poskytovateli po dobu nejméně jednoho měsíce po ukončení smlouvy, ledaže se koncový uživatel tohoto práva vzdá. Koncovým uživatelem je přitom podle čl. 2 bodu 14 této směrnice uživatel, který nezajišťuje veřejné sítě elektronických komunikací ani neposkytuje veřejně dostupné služby elektronických komunikací. Byť by taková definice odpovídala spíše definici koncového uživatele obsažené v § 2 písm. c) zákona o elektronických komunikacích, smyslem práva na přenositelnost telefonního čísla (podle směrnice o univerzální službě i podle naposledy uvedené směrnice, kterou se stanoví evropský kodex pro elektronické komunikace) je zajištění přenositelnosti tomu, kdo s podnikatelem uzavře smlouvu na poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací, podle (na základě) níž veřejně dostupné služby elektronických komunikací pro sebe přijímá. Přenositelnost přitom umožňuje (zajišťuje), aby právě – a pouze – ta osoba, která jej skutečně sama využívá a je coby uživatel pod takovým číslem identifikovatelná, mohla změnit poskytovatele služeb elektronických komunikací, aniž by v souvislosti s tím byla nucena své telefonní číslo měnit.

31. Ze shora uvedeného vyplývá, že ve vztahu k závěru, zda oběma dalším účastnicím svědčilo právo přenositelnosti telefonního čísla podle § 34 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, je podstatné, zda smluvní instrumentarium upravující – počínaje dnem 5. 2. 2013 – vztah mezi nimi a dovolatelkou z nich činilo osobu, která veřejně dostupné služby elektronických komunikací pro sebe toliko přijímala, anebo zda takto přijatou službu dále „přeprodávala“.

32. Vyšel-li odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) ze skutkového zjištění, že další účastnice „přeprodávaly“ služby přijaté od dovolatelky (pokládal to dokonce mezi dovolatelkou a dalšímu účastnicemi za nesporné), pak závěr odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně), že dalším účastnicím vzniklo právo bezplatně si ponechat telefonní čísla, ve vztahu k nimž (na nichž) bylo plnění (služby) ze strany dovolatelky poskytováno, je nesprávný. Se samotným faktem, odvolacím soudem akcentovaným, že další účastnice měly s dovolatelkou uzavřenu smlouvu o poskytování telekomunikačních služeb, že jim tyto služby dovolatelka poskytovala a že jí za to další účastnice platily smluvenou cenu, ještě není spojen vznik práva na přenositelnost čísla ve smyslu § 34 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích (o jiný důvod odvolací soud právo na přenositelnost telefonního čísla neopřel). Pro vznik takového práva je třeba rozlišovat, zda (popř. v jakém rozsahu) další účastnice od dovolatelky přijímaly veřejně dostupné služby elektronických komunikací „pro sebe“ anebo zda (popř. v jakém rozsahu) je přijímaly „pro jejich přeprodej“.

33. Ostatně nerozlišování mezi přijímáním veřejně dostupných služeb elektronických komunikací „pro sebe“ na straně jedné (výlučně s čímž je právo přenositelnosti telefonního čísla spojeno) a „pro jejich přeprodej“ na straně druhé (z něhož odvolací soud nesprávně rovněž dovozuje vznik práva přenositelnosti telefonního čísla) by – ve vztahu k § 34 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích – mohlo vést k absurdním důsledkům; svědčilo-li by totiž právo přenositelnosti telefonního čísla jak tomu subjektu, který přijímá veřejně dostupné služby elektronických komunikací „pro jejich přeprodej“, tak tomu (v řadě dalšímu) subjektu, kterému by tyto služby byly přeprodávány, a tudíž který by je pak (coby další v řadě) přijímal „pro sebe“, pak by totéž právo (jež je svojí povahou právem nedělitelným) svědčilo dvěma (nebo i více) odlišným subjektům. To unijní zákonodárce nepochybně nezamýšlel a stěží to takto mohl zamýšlet zákonodárce tuzemský, jenž právo přenositelnosti telefonního čísla do § 34 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích transponoval.

34. Konkluze odvolacího soudu o tom, že dalším účastnicím vzniklo právo přenositelnosti telefonního čísla ve smyslu § 34 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, tedy že po ukončení smluvního vztahu s dovolatelkou si další účastnice mohly konkrétní telefonní čísla „ponechat“ a přenést je k jinému operátorovi na základě § 34 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, ústící především v závěr o nedůvodnosti požadavku dovolatelky na uložení povinnosti zdržet se dalšího nakládání s konkrétními telefonními čísly včetně jejich převodů, přenášení a jakýchkoliv jiných dispozic, ukončit využívání telefonních čísel poskytnutých dovolatelkou a vrátit je dovolatelce prostřednictvím referenční databáze přenesených čísel, je proto přinejmenším předčasná, a tudíž nesprávná. Právo přenositelnosti telefonního čísla (telefonních čísel) mohlo vzniknout dalším účastnicím toliko v případě, že by (na základě účastnické smlouvy uzavřené ve smyslu § 63 zákona o elektronických komunikacích) veřejně dostupné služby elektronických komunikací pro sebe přijímaly, a toliko v tomto rozsahu; to by však dalším účastnicím neumožňovalo přijaté plnění na obchodním principu dále přeprodávat. Bylo-li podstatou smlouvy uzavřené mezi dovolatelkou a dalšími účastnicemi poskytování služeb elektronických komunikací dalšími účastnicemi (šlo-li o smlouvu ve smyslu § 80 zákona o elektronických komunikacích), pak by přeprodej přijatého plnění v úvahu přicházel, nikoli však vznik práva dalších účastnic na přenesení telefonních čísel. Na další účastnice nelze – tu speciálně ve vztahu k právu na přenositelnost telefonního čísla – nahlížet současně jako na poskytovatele služeb elektronických komunikací (jenž má k účastníkovi povinnost umožnit přenositelnost telefonního čísla) i účastníka (jenž má ve vztahu k podnikateli poskytujícímu služby elektronických komunikací právo na přenositelnost telefonního čísla). Touto otázkou se odvolací soud (ani soud prvního stupně) nezabýval, ačkoli ji musel mít vyřešenu ve vztahu k dílčímu závěru o tom, zda dalším účastnicím vzniklo právo na přenos telefonního čísla ve smyslu § 34 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích.

35. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

36. Nevypořádá-li se odvolací soud s námitkami obsaženými v odvolání, může to zakládat jeho nepřezkoumatelnost a v konečném důsledku rozpor s právem na spravedlivý proces, tedy vadu řízení (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 218/09, uveřejněný pod číslem 216/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu; dále například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2369/99, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, C 1055, svazek 15/2002).

37. Přestože v nyní posuzované věci dovolatelka konstantně argumentovala v tom směru, že smluvní instrumentarium upravující vztah mezi dovolatelkou a dalšími účastnicemi neumožňovalo dalším účastnicím telekomunikační služby poskytované dovolatelkou „přeprodávat“, přičemž tuto argumentaci uplatnila i v odvolání (nosná část dovolatelčiny odvolací argumentace byla na tomto argumentu přímo založena), odvolací soud tuto argumentaci řádně nevypořádal, toliko konstatoval, že rámcová smlouva ze dne 5. 2. 2013 to „ekonomicky“ umožňovala. Jde o procesní nedostatek představující vadu řízení, k níž – dovodil-li přípustnost dovolání – musel Nejvyšší soud přihlédnout a odvolacímu soudu ji vytknout. Skutečnost, že od ledna 2015 tak již další účastnice nečiní, totiž nic nemění na potřebě zabývat se otázkou, zda tak do té doby činily oprávněně; odpověď na tuto otázku je při aplikaci § 34 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích určující pro posouzení, v jakém vztahu k dovolatelce další účastnice (oprávněně) byly.

38. Rozsudek odvolacího soudu tedy není ze shora uvedených důvodů správný v závěru o nedůvodnosti požadavku dovolatelky na uložení povinnosti zdržet se dalšího nakládání s telefonními čísly včetně jejich převodů, přenášení a jakýchkoliv jiných dispozic, ukončit využívání telefonních čísel poskytnutých dovolatelkou a vrátit je dovolatelce prostřednictvím referenční databáze přenesených čísel, a to ve vztahu k telefonním číslům, jež další dvě účastnice podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů mohou využívat (jež jim po ukončení poskytování telekomunikačních služeb dovolatelkou zbyla). Neobstojí tudíž závěr odvolacího soudu, že správní orgán (Český telekomunikační úřad) rozhodl ve věci správně; toliko v takovém případě by obstál závěr o zamítnutí žaloby jako celku (§ 250i o. s. ř.).

39. Podle § 250j o. s. ř. platí, že dospěl-li by soud (v řízení podle části páté občanského soudního řádu) k závěru, že o věci má být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán, rozhodne ve věci samé rozsudkem; takový rozsudek nahrazuje rozhodnutí správního orgánu v takovém rozsahu, v jakém je rozsudkem soudu dotčeno; tento následek musí být uveden ve výroku rozsudku.

40. Výkladová praxe není ve vztahu k řízení podle části páté občanského soudního řádu jednotná v řešení otázky, zda případná důvodnost žaloby pouze co do části předmětu řízení (tj. pouze částečná důvodnost žaloby) má vést (vedle nahrazení rozhodnutí správního orgánu v příslušném rozsahu odpovídajícím rozsahu důvodnosti žaloby) k částečnému zamítnutí žaloby. Odpověď na tuto otázku neposkytuje ani dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Charakter řízení podle části páté občanského soudního řádu a způsob rozhodování soudů v tomto typu řízení, nespočívající (toliko) v přezkumu rozhodnutí správního orgánu (jako je tomu v řízení podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů), nýbrž umožňující jeho nahrazení, není-li rozhodnutí správního orgánu správné, spolu s pravidlem podávaným z § 250j odst. 2 o. s. ř., podle něhož rozsah dotčení rozhodnutí správního orgánu rozsudkem soudu musí být obsažen ve výroku rozsudku soudu, jímž soud rozhodl ve věci samé jinak než zamítnutím žaloby (jako celku podle § 250i o. s. ř.), vede k závěru, že částečné zamítnutí žaloby (ve vztahu k té části rozhodnutí správního orgánu, jež není dotčena rozsudkem soudu ve věci samé, nahrazujícím rozhodnutí správního orgánu) není namístě. Rozhodne-li tedy soud (v řízení podle části páté občanského soudního řádu) oproti předcházejícímu rozhodnutí správního orgánu ve věci samé jinak jen zčásti, neboť má za to, že toto rozhodnutí je zčásti správné (a v této části jej není třeba nahrazovat), nerozhoduje současně o částečném zamítnutí žaloby postupem podle § 250i o. s. ř., a to ani tehdy, je-li rozhodnutí správního orgánu vnitřně dělitelné (je-li rozhodováno o více plněních, více povinnostech, více otázkách). Také v tomto případě totiž soud ve věci samé rozhoduje jinak, než jak před ním učinil správní orgán, neboť dospěl k závěru, že správní orgán ve věci samé nerozhodl (zcela) správně. Postup podle § 250i o. s. ř. přitom přichází v úvahu toliko tehdy, dospěje-li soud k závěru, že správní orgán rozhodl ve věci samé (zcela) správně (obdobně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2056; dále obdobně k § 250j o. s. ř. Kolektiv autorů. Občanský soudní řád: Praktický komentář. Wolters Kluwer. ASPI ID: K099_p11963CZ; naproti tomu odlišně k § 250j o. s. ř. Jirsa, J. Občanský soudní řád, 3. část: Soudcovský komentář. Wolters Kluwer. ASPI ID: K099_p2c1963CZ). Právě proto, že rozhodnutí správního orgánu může být rozhodnutím soudu nahrazeno jen zčásti (srov. též § 250l o. s. ř.), musí být ve výroku rozsudku soudu výslovně uvedeno rozhodnutí správního orgánu, které se rozsudkem soudu nahrazuje, i rozsah, v jakém je soudním rozhodnutím nahrazováno (obdobně Svoboda K., Smolík P., Levý J., Šínová R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 991); takové pravidlo by v případě, že by žaloba byla ve zbytku zamítána, postrádalo dostatečné opodstatnění.

41. Proto ani částečná důvodnost dovolání (tu k závěrům, jaké odvolací soud učinil ve vztahu k požadavku dovolatelky na uložení povinnosti zdržet se dalšího nakládání s telefonními čísly včetně jejich převodů, přenášení a jakýchkoliv jiných dispozic, ukončit využívání telefonních čísel poskytnutých dovolatelkou a vrátit je dovolatelce prostřednictvím referenční databáze přenesených čísel, a to ve vztahu k telefonním číslům, jež další dvě účastnice podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů mohou využívat), nemůže vyvolat toliko částečné zrušení rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žaloba zamítnuta (resp. jímž bylo zamítnutí žaloby soudem prvního stupně potvrzeno). Pro případ nahrazení rozhodnutí správního orgánu v příslušném rozsahu odpovídajícím rozsahu důvodnosti žaloby v dalším řízení před soudy nižších stupňů by totiž zbylá část rozsudku soudu prvního stupně zamítajícího žalobu (a rozsudku odvolacího soudu toto zamítnutí žaloby potvrzujícího) nemohla obstát.

42. Proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil jako celek (jak ve výroku I., tak v akcesorickém nákladovém výroku II.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně, a proto Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil též rozsudek soudu prvního stupně v obou výrocích (I. a II.) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

43. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

44. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů