// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 05.08.2021

Individualizace movité věci v žalobě o určení vlastnického práva

Podle ustálené rozhodovací praxe je v žalobě o určení vlastnického práva k movité věci třeba věc označit alespoň tak, aby byla odlišena od ostatních věcí v držbě (detenci) žalovaného.

K dostatečné individualizaci požadované knihy jízd zde zcela postačovalo uvést, jakého konkrétního vozidla se měla kniha jízd týkat, a vymezit období, za které jsou tyto záznamy požadovány. V projednávané věci je zřejmé, že žalovaná přesně věděla, jakou povinnost po ní žalobkyně požaduje splnit, a tedy i to, jaká kniha jízd má být z její strany žalobkyni vydána; námitky žalované týkající se nedostatečné konkretizace takové knihy jízd z hlediska formy jsou účelové, ba až obstrukční. Není tak možné zamítnout žalobu na vydání věci pouze proto, že žalobkyně přesně nekonkretizovala, zda požaduje vydání knihy jízd v elektronické podobě (s uvedením např. v jakém softwaru má být kniha jízd vedena, či na jakém druhu nosiče má být následně předána, zda např. na flash disku či na CD nosiči atd.) či v listinné podobě, neboť to z povahy věci není pro žalobu vůbec podstatné. Žalobkyně v rámci podané žaloby netrvá na vydání např. konkrétního sešitu, ve kterém je kniha jízd vedena, ale jde jí v principu především o informace, které jsou v ní zaznamenány, na což forma knihy jízd či její nosič pochopitelně nemůže mít žádný vliv. Nemůže proto obstát ani námitka žalované, že by ad absurdum mohla žalobkyni vydat knihu jízd např. nevyplněnou, což by pomíjelo účel podané žaloby, kdy jsou pro žalobkyni (logicky) důležité informace o provedených jízdách služebním automobilem, k jejichž zaznamenávání byla žalovaná v době působení u žalobkyně povinna, nikoliv to, v jaké formě žalovaná tyto údaje zapisovala. Zamítnutí žaloby pouze z toho důvodu, že – argumentací žalované ad absurdum – žalobkyně neuvedla, zda má být kniha jízd vydána v sešitě s červenými či modrými deskami, by proto bylo zcela nepřípustným formalismem. To platí tím spíše, když v řízení jednoznačně vyšlo najevo, že žalovaná si je dobře vědoma toho, jakou knihu jízd má žalobkyni vydat, a současně neprokázala pozbytí držby knihy jízd, své výpovědi v průběhu řízení měnila, a ve smyslu judikatury dovolacího soudu netvrdila, že by měla ve své držbě více takových knih jízd (či tuto konkrétní knihu jízd ve více formách či na různých nosičích), aby bylo nutné trvat na další konkretizaci požadované věci ze strany žalobkyně.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1701/2020, ze dne 28. 4. 2021

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 79 o. s. ř.
§ 1041 odst. 1 o. z.

Kategorie: žaloba; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 6. 2019, č. j. 19 Cm 206/2019-119, uložil žalované povinnost vydat žalobkyni knihu jízd společnosti Delfex s.r.o. za roky 2012, 2013, 2014 a 2015 (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) a svědečném (výrok III).

K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 12. 2019, č. j. 8 Cmo 201/2019-152, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve správném znění výroku I (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že věc, jejíž vydání je předmětem tohoto řízení, nebyla žalobkyní dostatečně individualizována, tudíž je výrok napadeného rozsudku odvolacího soudu neurčitý. Žalobkyně jasně nedefinovala, v jaké podobě knihu jízd požaduje, přičemž není ani zřejmé, zda se má jednat pouze o informaci o uskutečněných jízdách, anebo o věc v pravém slova smyslu. Žalovaná má za to, že pro dostatečnou individualizaci věci bylo nezbytné uvést i formu knihy jízd, resp. nosič jako existující hmotnou věc, na níž jsou požadované informace zachyceny. Žalovaná má za to, že projednávaný případ nelze podřadit pod usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1474/2002, na něž odkazuje odvolací soud, neboť takto extenzivní výklad by byl v přímém rozporu s § 1041 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Namítá také, že napadený rozsudek není pro svou neurčitost materiálně vykonatelný; k tomuto odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2068/2005, s nímž je podle žalované napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Neurčitost výroku je podle žalované dána především tím, že jí napadené rozhodnutí fakticky umožňuje vydat jakoukoliv knihu jízd v jakékoliv formě, ad absurdum např. i v ústní formě či nevyplněnou. Dále namítá, že odvolací soud nedovoleným způsobem změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně, když tento výrok současně potvrdil, ale i změnil, a navíc nereflektoval změnu registrační značky předmětného vozidla s ohledem na změnu jeho vlastnictví z žalobkyně na žalovanou. Výrok soudu prvního stupně odvolací soud současně příliš zobecnil, tudíž výrok již nevyjadřoval to, čeho se žalobkyně domáhala, čímž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tato konkrétní otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaná v dovolání dostatečně nevymezila právní otázku, která je pro rozhodnutí odvolacího soudu určující, a která by měla být podle názoru žalované ve vztahu k ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu posouzena odlišně. Kniha jízd jakožto předmět vydání byla podle žalobkyně v žalobě dostatečně individualizována, s čímž se v souladu s ustálenou judikaturou vypořádaly oba soudy nižších stupňů a není tedy důvodu pro to, aby dovolací soud posoudil věc jinak. Žalobkyně uvádí, že i ze vzájemné komunikace mezi ní a žalovanou jasně vyplývá, že žalovaná si je vědoma toho, jakou povinnost má vůči žalobkyni splnit. Judikatura citovaná odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí k řádné konkretizaci věci, která má být vydána, je podle žalobkyně přiléhavá. Žalobkyně nebyla povinna uvést, v jaké formě požaduje knihu jízd vydat, což správně vysvětlil již odvolací soud; soud navíc nebyl vázán doslovným zněním petitu žaloby. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl jako nepřípustné, případně jako nedůvodné zamítl, a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Žalovaná v dovolání namítá, že kniha jízd, jejíž vydání je předmětem tohoto řízení, nebyla žalobkyní (ani pak ve výroku nalézacími soudy) dostatečně individualizována, zejména co se týče její formy, resp. nosiče. Projednávaný případ tudíž nelze podřadit pod usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1474/2002, na něž odkazuje odvolací soud, a jeho rozhodnutí je proto pro svou neurčitost a nedostatečnou konkretizaci věci materiálně nevykonatelné, a tudíž v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2068/2005.

Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť odvolací soud svým rozhodnutím nevybočil z mezí ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle ustálené rozhodovací praxe, na niž správně odkazoval ve svém rozhodnutí i odvolací soud, je v žalobě o určení vlastnického práva k movité věci třeba věc označit alespoň tak, aby byla odlišena od ostatních věcí v držbě (detenci) žalovaného [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1474/2002 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72/2004)]. V tomto rozhodnutí dovolací soud odkazoval rovněž na starší judikaturu Nejvyššího soudu, v níž se uvádí, že „ustanovení § 370 o. z. o. o popisu vindikované věci nelze vykládat tak rigorosně, že by byl nutný natolik zevrubný popis věci, aby ji bylo možné odlišit od všech věcí stejného druhu vůbec ve světě existujících. Postačí, je-li prokázána taková individualizace věci, aby byla dána určitost žalobní žádosti a věc bylo možné rozeznat od věcí stejného druhu jsoucích v držbě toho, proti komu se žalobce domáhá jejího vydání [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 1944, sp. zn. Rv I 1110/43 (Vážný 18 813), jehož závěry lze použít jak v době účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ale platí i nadále – nyní tím spíše, že podobné ustanovení jako obsahoval o. z. o. v § 370, má i občanský zákoník č. 89/2012 Sb., v § 1041 odst. 1 – srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4088/2014 (dostupné na www.nsoud.cz)]. V případech, kdy např. hromadně vyráběnou a prodávanou věc nebude možno identifikovat takovým způsobem, aby byla odlišena od všech ostatních výrobků stejného druhu, nelze po žalobci žádat, aby věc popsal způsobem, který by takovou věc odlišil od všech existujících výrobků stejného druhu, postačí, popíše-li ji obecněji. A pokud by žalovaný tvrdil, že má v držbě (detenci) více věcí, které by odpovídaly takto obecně specifikované věci, bylo by na něm důkazní břemeno, že je tomu tak, a v případě, že by v řízení vyšlo najevo, že tomu tak skutečně je, musel by žalobce popis věci upřesnit“ (viz výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1474/2002, shodně též citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4088/2014).

Odvolací soud pak ve smyslu výše citované judikatury dovolacího soudu v napadeném rozhodnutí k námitce žalované, že věc, jejíhož vydání se žalobkyně domáhá, nebyla dostatečně individualizována, uvedl, že předmětná kniha jízd byla dostatečně konkretizována jak časovým údajem (tedy informací, za které roky byla požadována), tak i označením vozidla, k němuž se měla vztahovat. V řízení bylo současně na základě předložené korespondence mezi žalobkyní a žalovanou i ze skutečnosti, že žalovaná jiné vozidlo žalobkyně neužívala, jednoznačně zjištěno, že požadovanou knihu jízd nelze zaměnit s jinou a že žalovaná si je vědoma, jakou konkrétní věc po ní žalobkyně požaduje vydat. Odvolací soud ještě doplnil, že neuvedení formy, v jaké má být kniha jízd vydána (tedy zda má být vydána v listinné či elektronické podobě), nezakládá neurčitost návrhu, neboť kniha jízd mohla být vedena, a tedy i vydána, jak písemně, tak elektronicky (viz bod 17 odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu).

S výše uvedenými závěry odvolacího soudu se dovolací soud plně ztotožňuje, neboť jsou zcela v souladu s výše citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a současně vycházejí i ze samotné logiky věci. K dostatečné individualizaci požadované knihy jízd podle názoru dovolacího soudu v řízení zcela postačovalo uvést, jakého konkrétního vozidla se měla kniha jízd týkat, a vymezit období, za které jsou tyto záznamy požadovány. V projednávané věci je zřejmé, že žalovaná přesně věděla, jakou povinnost po ní žalobkyně požaduje splnit, a tedy i to, jaká kniha jízd má být z její strany žalobkyni vydána; námitky žalované týkající se nedostatečné konkretizace takové knihy jízd z hlediska formy považuje dovolací soud za účelové, ba až obstrukční. Není tak možné zamítnout žalobu na vydání věci pouze proto, že žalobkyně přesně nekonkretizovala, zda požaduje vydání knihy jízd v elektronické podobě (s uvedením např. v jakém softwaru má být kniha jízd vedena, či na jakém druhu nosiče má být následně předána, zda např. na flash disku či na CD nosiči atd.) či v listinné podobě, neboť to z povahy věci není pro žalobu vůbec podstatné. Žalobkyně v rámci podané žaloby netrvá na vydání např. konkrétního sešitu, ve kterém je kniha jízd vedena, ale jde jí v principu především o informace, které jsou v ní zaznamenány, na což forma knihy jízd či její nosič pochopitelně nemůže mít žádný vliv. Nemůže proto obstát ani námitka žalované, že by ad absurdum mohla žalobkyni vydat knihu jízd např. nevyplněnou, což by pomíjelo účel podané žaloby, kdy jsou pro žalobkyni (logicky) důležité informace o provedených jízdách služebním automobilem, k jejichž zaznamenávání byla žalovaná v době působení u žalobkyně povinna, nikoliv to, v jaké formě žalovaná tyto údaje zapisovala. Zamítnutí žaloby pouze z toho důvodu, že – argumentací žalované ad absurdum – žalobkyně neuvedla, zda má být kniha jízd vydána v sešitě s červenými či modrými deskami, by proto bylo zcela nepřípustným formalismem. To platí tím spíše, když v řízení jednoznačně vyšlo najevo, že žalovaná si je dobře vědoma toho, jakou knihu jízd má žalobkyni vydat, a současně neprokázala pozbytí držby knihy jízd (viz bod 16 poslední věta odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu), své výpovědi v průběhu řízení měnila, a ve smyslu výše citované judikatury dovolacího soudu netvrdila, že by měla ve své držbě více takových knih jízd (či tuto konkrétní knihu jízd ve více formách či na různých nosičích), aby bylo nutné trvat na další konkretizaci požadované věci ze strany žalobkyně. S ohledem na tyto skutečnosti shledal dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a současně bez jakýchkoliv nedostatků co se týče materiální vykonatelnosti daného rozhodnutí.

Namítala-li dále žalovaná, že „odvolací soud na jednu stranu potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na druhou stranu současně výrok I. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že výrok na jednu stranu doplnil o specifikaci vozidla, na druhou stranu tento výrok příliš zobecnil“ vystihuje tím tvrzenou vadu řízení; ani její případná existence však nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k vadám řízení může dovolací soud přihlédnout pouze v případě, že je dovolání z jiného důvodu přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Ve vztahu k této tvrzené vadě řízení je nadto nepřípustně naznačeno vymezení přípustnosti dovolání, jestliže žalovaná uvádí, že „odvolací soud změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, který již nevyjadřuje to, čeho se žalobkyně domáhala“ a dovozuje přípustnost dovolání z důvodu, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (aniž by tuto praxi jakkoliv konkretizovala odkazem, byť i jenom na jedno rozhodnutí dovolacího soudu), resp. jde o otázku dovolacím soudem neřešenou. Jestliže se má totiž odvolací soud při řešení určité právní otázky odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nemůže jít současně o otázku, kterou Nejvyšší soud dosud neřešil.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů