// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 22.07.2021

Prominutí zmeškání lhůty podle zákona č. 191/2020 Sb.

Prominutí zmeškání lhůty podle § 2 odst. 1 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu, ve znění účinném do 12. 11. 2020, není automatickou reakcí soudů na existenci mimořádného opatření, nýbrž je zapotřebí v každém jednotlivém případě tvrdit a osvědčit, že žadateli (účastníkovi) bylo mimořádným opatřením provedení zmeškaného úkonu „znemožněno nebo podstatně ztíženo“. Žadatel (účastník) je tedy povinen tvrdit a osvědčit skutečnosti, které nasvědčují tomu, že omezení plynoucí z mimořádného opatření měla na jeho možnost provést zmeškaný úkon zásadní dopad.

I ve vztahu k právní úpravě podle zák. o opatřeních ke zmírnění dopadů tak platí, že při úvaze o omluvitelnosti důvodů ve smyslu § 58 odst. 1 věty první o. s. ř., jakož i pro posouzení toho, zda tyto důvody skutečně bránily účastníku učinit příslušný procesní úkon, je nutné přihlížet k okolnostem konkrétního případu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3798/2020, ze dne 30. 4. 2021

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 58 odst. 1 o. s. ř.
§ 2 odst. 1 zák. č. 191/2020 Sb. ve znění do 12. 11. 2020

Kategorie: ostatní; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení smluvní pokuty ve výši 50.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení.

Obvodní soud pro Prahu 5 vydal dne 12. 2. 2020 elektronický platební rozkaz č. j. EPR 28779/2020-8, kterým uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku ve výši 50.000,-Kč se specifikovaným úrokem z prodlení do patnácti dnů od doručení elektronického platebního rozkazu a v téže lhůtě zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 14.342,- Kč k rukám jejího zástupce.

Proti elektronickému platebnímu rozkazu podal žalovaný odpor.

Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 14. 4. 2020, č. j. 10 C 89/2020-17, odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu odmítl pro opožděnost. Dovodil, že elektronický platební rozkaz byl žalovanému doručen dne 28. 2. 2020, že žalovaný proti němu podal dne 16. 3. 2020 včas odpor, který však poslal soudu e-mailem bez elektronického podpisu. Následně dne 19. 3. 2020 doručil žalovaný soudu osobně podání označené jako odůvodnění odporu. Jako přílohu k tomuto podání poslal žalovaný soudu kopii podacího lístku ze dne 16. 3. 2020, kterým mělo být prokázáno odeslání odporu poštou. Soud však žádnou takovou zásilku neeviduje, ostatně zásilka byla zaslána nikoli na adresu soudu Praha 1, Hybernská 1006/18 tak, jak byl žalovaný v elektronickém platebním rozkazu poučen, ale na adresu Praha 2, Legerova 1877/7, na níž sídlo soudu již několik měsíců není. Protože odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu podaný žalovaným dne 16. 3. 2020 e-mailem nebyl doplněn, nelze k němu přihlížet. Lhůta pro podání odporu začala běžet dne 29. 2. 2020 a uplynula dne 16. 3. 2020. Byl-li odpor podán osobně na podatelnu soudu dne 19. 3. 2020, byl podán opožděně.

Proti tomuto usnesení podal žalovaný včasné odvolání a současně požádal o prominutí zmeškání lhůty k podání odporu. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 11. 2020, č. j. 54 Co 306/2020-49, usnesení soudu prvního stupně (o odmítnutí odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 22. 5. 2020, č. j. 10 C 89/2020-29, návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu zamítl. Dospěl k závěru, že omluvitelný důvod je takový, který účastníka řízení reálně vyloučil z možnosti úkon učinit, v případě koronavirové epidemie a nouzového stavu je takovým důvodem zejména nařízená karanténa, izolace z důvodu koronavirového onemocnění či nemožnost návratu do ČR ze zahraničí v důsledku uzavření hranic. Uvedl, že žalovanému je aktuální adresa soudu velmi dobře známa již od září 2019, kdy byl přípisy s uvedením adresy soudu Praha 1, Hybernská 1006/18 opakovaně obesílán, a dne 24. 9. 2019 se na uvedené adrese osobně zúčastnil soudního jednání. Adresa soudu byla uvedena i v poučení elektronického platebního rozkazu, neposlal-li žalovaný odpor na tuto adresu soudu, ač byl o tom poučen, jde to výlučně k jeho tíži. Žalovaný nijak nedoložil své tvrzení o tom, co vlastně mělo být prostřednictvím zásilky označené podacím lístkem zasláno, ani tvrzení ohledně záchrany restaurace a hotelu, když žalovaný ani není podnikatelem. Soud prvního stupně proto neshledal žádné omluvitelné důvody pro opožděné podání odporu.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 8. 2020, č. j. 54 Co 213/2020-44, usnesení soudu prvního stupně (o prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu) potvrdil. Dovodil, že ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 191/2020 Sb., kterým zejména argumentoval žalovaný, na danou situaci nedopadá, neboť v případě, kdy žalovaný žádá o prominutí zmeškané lhůty k podání odporu, se tato úprava neuplatní. Tuto situaci už dostatečně upravuje § 58 o. s. ř., účelem nebylo rozšířit možnosti zmeškání lhůt v době trvání nouzového stavu na maximum, ale pouze prominutí lhůt v případech, kdy to zákon dosud vylučoval. Omluvitelný důvod je takový, který účastníka řízení reálně vyloučil z možnosti učinit úkon. K tomu však v uvedené situaci nedošlo. Žalovaný podal dne 16. 3. 2020 odpor elektronickým podáním bez uznávaného podpisu, bylo jeho povinností podání doplnit, žalovaný tak ale neučinil, neboť takové podání není obsahem soudního spisu. Poslal-li originál odporu poštou Obvodnímu soudu pro Prahu 5 na nesprávnou (starou) adresu, jde o pochybení, jež nemá původ ani souvislost s nouzovým stavem z důvodu výskytu koronaviru. Správná adresa soudu prvního stupně byla uvedena v poučení o opravných prostředcích předmětného elektronického platebního rozkazu a žalovaný se na této adrese osobně zúčastnil soudního jednání. Nelze proto pochybení spočívající v odeslání podání na jinou adresu považovat za omluvitelný důvod prominutí zmeškání lhůty. Žalovaný nebyl ani reálně vyloučen v souvislosti s koronavirovou epidemií z možnosti odpor podat (ostatně jej podal, ale bez elektronického podpisu a poté poštou s nesprávnou adresou), použití nesprávné adresy není důsledkem nouzového stavu, nýbrž pouze a jen vlastního postupu žalovaného. Na danou věc nedopadá ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 29 Cdo 3686/2018, neboť žalovaný podání nedoručil jinému soudu, který by ho pak z důvodu nepříslušnosti mohl postoupit.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu (ze dne 26. 8. 2020, č. j. 54 Co 213/2020-44) podal žalovaný dovolání. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil dosud neřešené právní otázky, zda „ve smyslu § 2 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, … (dále jen „Lex Covid“) lze žádat o prominutí lhůty pouze v případech, kdy je to ze zákona vyloučeno “a „co se považuje za omluvitelný důvod spočívající v mimořádném opatření při epidemii ve smyslu § 2 Lex Covid“. Z jazykového vyjádření § 2 odst. 1 Lex Covid je zřejmé, že omluvitelnost zmeškání lhůt nelze posuzovat podle dosavadní právní úpravy, dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Vyhlášení nouzového stavu a přijetí mimořádných opatření se přímo dotklo i žalovaného, zejména v jeho podnikatelské činnosti, neboť je provozovatelem pivovaru, restaurace a hotelu. Žalovaný musel zajistit provizorní provoz, aby nemusel propustit zaměstnance a zavřít provozovnu, a aby měl alespoň minimální tržby, musel zrušit všechny rezervované akce, byl vystaven obrovskému tlaku. Z důvodu situace, v níž se žalovaný nacházel a stále nachází, „není možné přičítat pochybení žalovanému, že odpor zaslal na předchozí platnou adresu soudu prvního stupně, kterou našel na internetových stránkách“. Žalovaný je přesvědčen, že „na uvedenou situaci, v níž se ocitl z důvodu vyhlášeného nouzového stavu a přijatých mimořádných opatření, bez svého zavinění, lze aplikovat § 2 odst. 1 Lex Covid“. „Smyslem přijetí této právní úpravy bylo rozšířit možnosti zmeškání lhůt v době trvání nouzového stavu na maximum, neboť důvodem bylo již samotné vyhlášení nouzového stavu, se kterým byla spojena řada omezení. Soudy mají tedy rozhodnout o prominutí zmeškání lhůty vždy, pokud k důvodu zmeškání lhůty došlo v důsledku mimořádného opatření při epidemii, které zabránilo či podstatně ztížilo daný úkon učinit.“ Právní úprava Lex Covid je speciální úpravou k obecnému ustanovení § 58 o. s. ř., byla přijata z důvodu akutní potřeby, „má se proto aplikovat na všechny případy, ve kterých osoba zmeškala lhůtu pro provedení úkonů z důvodů souvisejících s vyhlášením nouzového stavu a přijetím mimořádných opatření“. „Aplikaci právní úpravy Lex Covid nelze vázat pouze na případy, u kterých je prominutí zmeškání lhůty vyloučeno jinými zákony. Výklad spojení omluvitelný důvod spočívající v mimořádném opatření při epidemii nelze vykládat restriktivně, jak to udělaly soudy obou stupňů.“ Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalovaného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné pro řešení otázky, jaké skutečnosti jsou rozhodné pro posouzení možnosti prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu podle zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu, ve znění účinném do 12. 11. 2020, (dále jen „zák. o opatřeních ke zmírnění dopadů“), neboť tato otázka doposud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Podle ustanovení § 1 zák. odst. 1 zák. o opatřeních ke zmírnění dopadů nouzovým stavem se pro účely tohoto zákona rozumí nouzový stav vyhlášený v souladu s čl. 5 a 6 ústavního zákona o bezpečnosti České republiky vládou České republiky v roce 2020 z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu nového koronaviru /označovaný jako SARS CoV-2/ na území České republiky.

Podle ustanovení § 1 odst. 2 zák. o opatřeních ke zmírnění dopadů mimořádným opatřením při epidemii se pro účely tohoto zákona rozumí

a) krizové opatření podle § 2 písm. c) krizového zákona přijaté vládou České republiky v době nouzového stavu,

b) mimořádné opatření vydané v roce 2020 Ministerstvem zdravotnictví na základě § 69 odst. 1 písm. b) nebo § 69 odst. 1 písm. i), § 69 odst. 2 a § 80 odst. 1 písm. g) zákona o ochraně veřejného zdraví k ochraně obyvatelstva a prevenci nebezpečí vzniku a rozšíření onemocnění COVID-19 způsobeného novým koronavirem SARS CoV-2,

c) mimořádné opatření vydané v roce 2020 krajskou hygienickou stanicí na základě § 69 odst. 1 písm. b), § 69 odst. 2, § 82 odst. 1 a § 82 odst. 2 písm. m) zákona o ochraně veřejného zdraví k zamezení dalšího šíření onemocnění COVID-19 způsobeného novým koronavirem SARS CoV-2.

Podle ustanovení § 2 odst. 1 zák. o opatřeních ke zmírnění dopadů zmeškal-li účastník nebo jeho zástupce v občanském soudním řízení lhůtu k provedení úkonu z omluvitelného důvodu spočívajícího v mimořádném opatření při epidemii, které účastníkovi nebo jeho zástupci znemožňovalo nebo podstatně ztěžovalo úkon učinit, promine soud zmeškání této lhůty podle § 58 občanského soudního řádu i v případech, ve kterých to zákon jinak vylučuje.

Důvodová zpráva k uvedenému zákonu (srov. Důvodová zpráva ze dne 31. 3. 2020, sněmovní tisk č. 807/0) vysloveně uvádí, že „… se umožňuje účastníkovi nebo jeho zástupci v občanském soudním řízení podat návrh na prominutí zmeškání lhůty i v případech, v nichž to zákon jinak vylučuje. V procesních předpisech se jedná například o lhůtu pro podání dovolání podle § 240 odst. 2 o. s. ř., lhůtu pro podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu podle části páté občanského soudního řádu (§ 247 odst. 1 o. s. ř.) či o žalobu pro zmatečnost a na obnovu řízení (§ 235 odst. 1 o. s. ř.). Pravidlo však platí i pro jiné předpisy, kupříkladu zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Pokud osoba nebo její zástupce zmeškali lhůtu k provedení těchto úkonů, jelikož byli omezeni na svých procesních právech z důvodu mimořádného opatření při epidemii, umožňuje jim předložený návrh přísnost předpisů civilního práva procesního prolomit. Mohou se tedy dožadovat prominutí zmeškání lhůty podle obecné úpravy § 58 občanského soudního řádu, přestože to zákon jinak vylučuje. Na zmeškání procesních úkonů, u nichž je možné zmeškání lhůty prominout již nyní, není potřeba nijak reagovat. Tuto situaci řeší § 58 o. s. ř. Návrh zákona v odstavci 1 stanoví jen výjimku z obecného pravidla, ve zbytku se bude postupovat podle § 58 o. s. ř. Soud musí zejména konkrétní situaci posoudit, a pakliže dospěje k závěru, že omluvitelný důvod na straně účastníka nebo jeho zástupce ke zmeškání lhůty existuje, rozhodne o jejím prominutí podle § 58 odst. 1 o. s. ř….“

Prominutí zmeškání lhůty tak není automatickou reakcí soudů na existenci mimořádného opatření, nýbrž je zapotřebí v každém jednotlivém případě tvrdit a osvědčit, že žadateli (účastníkovi) bylo mimořádným opatřením provedení zmeškaného úkonu „znemožněno nebo podstatně ztíženo“. Žadatel (účastník) je tedy povinen tvrdit a osvědčit skutečnosti, které nasvědčují tomu, že omezení plynoucí z mimořádného opatření měla na jeho možnost provést zmeškaný úkon zásadní dopad [srov. též (k výkladu obsahově stejného ustanovení § 3 odst. 1 zák. o opatřeních ke zmírnění dopadů) závěry usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 55 A 43/2020, které bylo uveřejněno ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod publikačním číslem 4050/2020].

Uvedený závěr sdílí i Nejvyšší soud, neboť je jednoznačně v souladu s jazykovým, logickým i účelovým výkladem uvedeného ustanovení, kdy zejména smysl a účel posuzované normy vyplývá z výše citované důvodové zprávy (srov. též k problematice interpretace právních norem nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. I. ÚS 315/99, ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. II. ÚS 369/01, k otázce významu teleologického výkladu potom např. Veverka, V., Boguszak, J., Čapek, J. Základy teorie práva a právní filozofie. Praha: Codex, 1996, s. 136).

Nelze tak přijmout závěry dovolatele, že „…smyslem přijetí právní úpravy (zák. o opatřeních ke zmírnění dopadů – pozn. dovolacího soudu) bylo rozšířit možnosti zmeškání lhůt v době trvání nouzového stavu na maximum, neboť omluvitelným důvodem bylo již samotné vyhlášení nouzového stavu…“, že „…prominutí zmeškání lhůty …nelze vztáhnout pouze na lhůty, u kterých je možnost prominutí zmeškání lhůty zapovězena…“, a že „…se jedná o situaci, na kterou není možno aplikovat dosavadní právní úpravu či rozhodovací praxi Nejvyššího soudu…“.

Nejvyšší soud proto setrvává na stanovisku (a to i ve vztahu k právní úpravě podle zák. o opatřeních ke zmírnění dopadů), že při úvaze o omluvitelnosti důvodů ve smyslu § 58 odst. 1 věty první o. s. ř., jakož i pro posouzení toho, zda tyto důvody skutečně bránily účastníku učinit příslušný procesní úkon, je nutné přihlížet k okolnostem konkrétního případu [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3383/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2000, sp. zn. 28 Cdo 2959/99, 28 Cdo 2960/99 (ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 2. 8. 2000, sp. zn. IV. ÚS 144/2000), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2176/2015 (ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. II. ÚS 221/16)]. V usnesení ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, uveřejněném pod číslem 63/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že za omluvitelný důvod, pro který účastník zmeškal lhůtu, je třeba považovat jak překážku (událost), která účastníku řízení nebo jeho zástupci objektivně (nezávisle na jejich vůli) zabránila učinit včas příslušný procesní úkon, tak i okolnost účastníkem řízení nebo jeho zástupcem případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat – zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka nebo jeho zástupce – za omluvitelnou. Pro posouzení omluvitelnosti zmeškání lhůty jsou proto vždy rozhodné konkrétní okolnosti toho kterého individuálního případu; protože život s sebou přináší nepřeberně rozmanitých situací, včetně takových, které si jen stěží lze předem představit, zákonodárce nestanoví, za jakých okolností lze považovat zmeškání lhůty za omluvitelné, a ponechává posouzení omluvitelnosti na posouzení soudu v té které věci (§ 58 odst. 1 věta první o. s. ř. patří mezi tzv. normy s relativně neurčitou hypotézou). Nejvyšší soud zdůraznil výslovně např. v usnesení ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5355/2017, že omluvitelnost důvodu je třeba zkoumat v každém případě individuálně. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, zda byly splněny podmínky aplikace ustanovení § 58 odst. 1 o. s. ř., přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci tohoto typu norem srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007).

Ve vztahu k projednané problematice je zapotřebí zdůraznit následující okolnosti:

Nouzový stav ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zák. o opatřeních ke zmírnění dopadů byl poprvé v České republice vyhlášen usnesením vlády ze dne 12. 3. 2020, č. 194, uveřejněným pod č. 69/2020 Sb., s tím, že počátek nouzového stavu byl stanoven ode dne 12. 3. 2020 a nouzový stav trval do dne 17. 5. 2020 (podle usnesení Poslanecké sněmovny ze dne 28. 4. 2020, č. 1105).

Elektronický platební rozkaz Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 2. 2020, č. j. EPR 28779/2020-8, byl žalovanému doručen do vlastních rukou dne 28. 2. 2020, lhůta k podání odporu skončila dne 16. 3. 2020. Posuzovaným obdobím je tedy období od 28. 2. 2020 do 16. 3. 2020; vyhlášení nouzového stavu shora uvedeným usnesením vlády spadá v době od 12. 3. 2020 do 16. 3. 2020 do posuzovaného období, pro vliv opatření ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 písm. b), písm. c) zák. o opatřeních ke zmírnění dopadů lze uvažovat o celém posuzovaném období.

S dovolatelem lze souhlasit v tom, že v souvislosti se zjištěním výskytu onemocnění COVID 19 a v souvislosti s vyhlášením nouzového stavu byla vydána celá řada opatření ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 zák. o opatřeních ke zmírnění dopadů, která různou měrou zasáhla do běžného života všech občanů České republiky, avšak (v obecné rovině) žádné nebylo takového charakteru, že by znemožnilo či „podstatnou měrou“ ztížilo možnost běžné komunikace účastníka soudního řízení se soudem, a to jakoukoliv formou; ostatně ani dovolatel žádné takové opatření, které by konkrétně jemu tuto komunikaci znemožnilo, neuvádí. Pakliže v dovolání „příkladmo“ zmiňuje opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. MZDR 10666/2020, pak tento odkaz je zcela nepřípadný, neboť tímto opatřením byla zakázána divadelní, hudební, filmová a další umělecká představení, sportovní, kulturní, náboženské, spolkové, taneční, tradiční a jim podobné akce a jiná shromáždění, výstavy, slavnosti, poutě, ochutnávky, trhy a veletrhy, a to jak veřejné, tak soukromé, s účastí přesahující ve stejný čas 100 osob. Pakliže dále dovolatel zmiňuje usnesení vlády České republiky ze dne 12. 3. 2020, č. 199 (usnesení bylo uveřejněno pod č. 72/2020 Sb. – pozn. dovolacího soudu) a ze dne 14. 3. 2020, č. 211 (usnesení bylo uveřejněno pod č. 82/2020 Sb. – pozn. dovolacího soudu), opětovně jde o odkaz nepřípadný, neboť těmito usneseními byla (ve vztahu k žalovaným tvrzené podnikatelské činnosti – provoz minipivovaru) sice nejprve omezena přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb (do 20 hod.) a následně zcela zakázána, avšak není příliš představitelné, jak mohla tato opatření žalovanému ztížit, resp. znemožnit, řádnou komunikaci se soudem a zaslat včas odpor, resp. jej zaslat na správnou adresu.

Pakliže žalovaný, ve vztahu k otázce odeslání písemného znění téhož obsahu odporu (poté, co byl odpor zaslán elektronicky, avšak bez uznávaného podpisu), připustil správnost skutkového zjištění, že správnou adresu sídla příslušného soudu znal, a že též byla přesně uvedena v poučení elektronického platebního rozkazu, přesto jej měl zaslat na adresu původního sídla soudu, není úvaha odvolacího soudu, že tento omyl jde zcela na vrub žalovaného a nepředstavuje omluvitelný důvod zmeškání, zcela zjevně nepřiměřená zjištěným konkrétním okolnostem (srov. již uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007).

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

Dovolací soud rozhodoval i o náhradě nákladů dovolacího řízení, když – jak je zřejmé z obsahu spisu (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2020, č. j. 54 Co 306/2020-49) – rozhodnutí Nejvyššího soudu je již posledním rozhodnutím v tomto řízení, neboť řízení bylo již dříve skončeno (srov. a contrario usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta první ve spojení s ustanoveními § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 věta první a § 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., když žalovaný neměl se svým dovoláním úspěch a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů