// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 06.04.2021
Excindační žaloba povinného spravujícího majetek vlastním jménem na cizí účet
Povinný, který čelí exekučnímu titulu, jenž mu ukládá povinnost plnit z majetku, jež obhospodařuje vlastním jménem, ale nikoliv na svůj účet, nemůže uspět se žalobu o vyloučení tohoto majetku z exekuce (§ 267 o. s. ř.) s odůvodněním, že tento majetek vzhledem ke své oddělenosti od ostatního majetku povinného nelze při realizaci exekučního titulu znějícího v neprospěch povinného exekučně postihnout. Povinný má i za takových okolností k dispozici výhradně návrh na zastavení exekuce.
Smyslem tzv. excindační žaloby podle ustanovení § 267 o. s. ř. je poskytnout osobě odlišné od oprávněného a povinného procesní nástroj k prosazení jejích práv k majetku, který má být nepřípustně exekuován. Tato třetí osoba totiž není účastníkem exekuce, a proto nemá k dispozici univerzální nástroj, kterak se bránit provedení exekuce, jímž je návrh na zastavení exekuce. Povinný však tímto nástrojem disponuje a tento nástroj je efektivní i v případě, že se povinný domnívá, že exekucí je postižen majetek, jenž vlastním jménem, ale nikoliv na vlastní účet, spravuje a ohledně něhož exekuce není přípustná podle zvláštního právního předpisu. Taková případná okolnost je totiž důvodem pro částečné zastavení exekuce ohledně nepřípustně postiženého majetku podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Jestliže povinný disponuje univerzálním a účinným prostředkem, jak se domoci nepřípustnosti exekuce ve vztahu ke konkrétní majetkové hodnotě (návrhem na částečné zastavení exekuce), není důvod nad rámec gramatiky zákona (ustanovení § 267 o. s. ř.) dovozovat, že má mít k dispozici i excindační žalobu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3298/2020, ze dne 5. 1. 2021
Dotčené předpisy:
§ 267 o. s. ř.
§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
§ 102 zák. č. 240/2013 Sb.
§ 103 zák. č. 240/2013 Sb.
§ 105 zák. č. 240/2013 Sb.
Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 9. 12. 2019, č. j. 13 C 165/2019-26, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vyloučení majetku z exekuce vedené u soudního exekutora Mgr. D. K., Exekutorský úřad C., pod sp. zn. 74 EX 01559/19, a to cenných papírů specifikovaných ve výroku I. tohoto rozsudku, jakož i veškerých práv na podílu na zisku včetně výplaty dividend a jiných výnosů a na likvidačním zůstatku při zrušení společnosti s likvidací, spojených s uvedenými cennými papíry majitele IČ 60432624, AKRO Globální akciový fond, otevřený podílový fond AKRO Investiční společnost, a.s. (výrok I.), a rozhodl, že žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně není v dané věci aktivně věcně legitimována k podání žaloby dle ustanovení § 267 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 68 odst. 4 ex. řádu, neboť k podání excindační žaloby je oprávněna pouze třetí osoba odlišná od oprávněného, povinného i manžela povinného. Exekučním titulem, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 5. 2018, č. j. 8 C 445/2014-456, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2018, č. j. 30 Co 366/2018-524, byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalované z titulu bezdůvodného obohacení částku 2 080 447 226,12 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. 9. 2014 do zaplacení. Žalobkyně tuto částku (bez úroků z prodlení, pro které je nyní proti žalobkyni vedena předmětná exekuce) zaplatila dobrovolně z majetku jí obhospodařovaných tří podílových fondů (AKRO Globální akciový fond, otevření podílový fond AKRO Investiční společnost, a.s., AKRO Balancovaný fond, otevřený podílový fond AKRO Investiční společnost, a.s., a AKRO Fond progresivních společností, otevřený podílový fond AKRO Investiční společnost, a.s. – dále jen „podílové fondy“), přičemž i z řízení, v němž byl vydán exekuční titul, jasně plyne, že bezdůvodné obohacení, jehož vydání bylo předmětem tohoto řízení, vzniklo podílovým fondům a žalobkyně vzhledem k absenci jejich právní osobnosti a procesní způsobilosti vystupovala v uvedeném řízení v souladu s ustanovením § 103, § 102 odst. 2 a 4 a § 105 zákona č. 240/2013 Sb, o investičních společnostech a investičních fondech – dále jen „ZISIF“, jako jejich obhospodařovatel. Vzhledem k tomu, že je žalobkyně v tomto řízení o vylučovací žalobě shodná s povinnou v exekučním řízení, nemůže být ve věci aktivně věcně legitimována. Kdyby však exekuovaná povinnost stíhala žalobkyni nikoli jako obhospodařovatele podílových fondů, ale jako investiční společnost samu o sobě, či jako obhospodařovatele podílového fondu, jehož povinnost nemá být plněna z majetku takového fondu, lze jí dát za pravdu, že by za takové situace byla k podání vylučovací žaloby aktivně věcně legitimována. Soud dále nepřisvědčil ani námitce žalobkyně, že ze strany podílových fondů nebyla porušena žádná povinnost, a proto by je dle ustanovení § 210 písm. a) ZISIF neměla stíhat sankce ve formě plnění úroků z prodlení. Soud uzavřel, že úroky z prodlení jsou příslušenstvím pohledávky, resp. příslušenstvím dluhu, a k hlavnímu dluhu jsou ve vztahu akcesority. Pokud tedy byla uložena povinnost k plnění žalobkyni jako obhospodařovateli tří podílových fondů ohledně dluhu těchto podílových fondů, který má být uhrazen z jejich majetku (ustanovení § 102 odst. 4 ZISIF), tato povinnost se bezesporu vztahuje také k plnění příslušenství (úroků z prodlení), a není pochyb o tom, že tato povinnost nemá být plněna z majetku žalobkyně jako investiční společnosti.
2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6. 2020, č. j. 53 Co 80/2020-60, rozsudek soudu I. stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil s rozsudkem soudu I. stupně a ve stručnosti odkázal na jeho skutkové i právní závěry. Uvedl, že postavení žalobkyně v nalézacím řízení spolehlivě vyplývá z celého jeho průběhu a nelze na něj reagovat jinak než závěrem, že k podání vylučovací žaloby nemůže být žalobkyně aktivně věcně legitimována, neboť je subjektem shodným s povinnou, a proto jí nepřísluší právo k majetku, které by nepřipouštělo výkon rozhodnutí. Důvodné pak nejsou ani poukazy žalobkyně na sankční charakter úroků z prodlení. Předmětné úroky z prodlení nepředstavují majetkovou sankci ve smyslu ustanovení § 210 písm. a) ZISIF, které dopadá na sankce spojené s poskytováním služeb fondům, ale jde o pohledávku odpovídající dluhu v podílovém fondu, která se z majetku v tomto podílovém fondu uspokojuje podle ustanovení § 102 odst. 4 ZISIF.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost zakládá na tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na řešení otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to „zda investiční společnost v postavení povinného v exekučním řízení je aktivně legitimována k podání žaloby za Podílový fond, který obhospodařuje (tj. vylučovací žalobu nikoli k vyloučení svého majetku, ale majetku jí obhospodařovaného Podílového fondu)?“, „zda exekuční titul ukládající povinnost pouze investiční společnosti je použitelný k vedení exekuce na majetek podílových fondů obhospodařovaných touto investiční společností?“, „jaká je správná formulace žalobního petitu v případě žaloby na splnění závazku z majetku podílového fondu?“, a „zda soud v exekučním řízení, resp. soud posuzující přípustnost vedení exekuce k určitému majetku, je oprávněn řešit hmotněprávní otázky, které nebyly řešeny v nalézacím řízení?“. Dovolatelka uvedla, že se v dané věci domáhala vyloučení majetku z exekuce náležejícího podílovému fondu (a nikoli jí jako žalobkyni), přičemž žalobu podala za podílový fond jako jeho obhospodařovatel. Vzhledem k tomu, že exekuční titul ukládá povinnost přímo žalobkyni, která vystupuje v exekučním řízení jako povinná, vztahuje se nedostatek aktivní věcné legitimace k podání vylučovací žaloby pouze na případy, kdyby se žalobkyně domáhala vyloučení svého vlastního majetku. Žalobkyně však v tomto řízení není osobou totožnou s povinnou, neboť předmětnou žalobou neuplatňuje vlastní práva, ale práva podílového fondu. Odvolací soud se také odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1720/2004, a ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 20 Cdo 1266/2010), dle které nelze nepřiměřeně rozšiřovat či měnit povinnost uloženou exekučním titulem, když dospěl k závěru, že exekuční titul ukládá povinnost zaplatit dluh podílovému fondu. Toto však v exekučním titulu (v jeho výroku ani odůvodnění) není vůbec uvedeno a k tomuto závěru nelze dospět ani jeho výkladem. Odvolací soud tedy exekuční titul vyložil natolik extenzivně, že mu přisoudil jiný smysl, než odpovídá jeho skutečnému znění. Pokud exekuční titul ukládá povinnost investiční společnosti, nemůže soud v exekučním či jiném řízení spojeném s exekucí dovodit, že ve skutečnosti podle hmotného práva ukládá exekuční titul povinnost podílovým fondům. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1258/2005, plyne, že úrok z prodlení je majetkovou sankcí za prodlení s plněním závazku. Z tohoto důvodu podílový fond nemůže dle ustanovení § 210 ZISIF nést sankce za prodlení se splněním závazku. Posouzení odvolacího soudu, že se nejedná o majetkovou sankci dle ustanovení § 210 ZISIF, ale o příslušenství pohledávky, je nesprávné, neboť jde o sankci za prodlení s plněním závazku, která byla uložena investiční společnosti jako obhospodařovateli podílových fondů a nikoli samotným podílovým fondům. Postižení majetku podílového fondu exekucí na základě exekučního titulu, který směřuje výhradně proti investiční společnosti, je porušením práva podílníků podílových fondů na pokojné užívání majetku a porušením práva na spravedlivý proces. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že se zcela ztotožňuje s rozsudky soudů obou stupňů. Žalobkyně ve svém dovolání v zásadě opakuje svoji argumentaci, se kterou se již odvolací soud vypořádal. V této věci není sporu o tom, že je exekuce vedena vůči majetku tří podílových fondů, jejichž obhospodařovatelem je ve smyslu ustanovení § 5 a násl. ZISIF žalobkyně. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 20 Cdo 1266/2010, je povinnost uloženou exekučním titulem nutné vykládat i ve vztahu k jeho odůvodnění. Žalobkyně dosud nikdy v souvisejících řízeních nevznesla námitku, že by žaloba byla podána vůči nesprávnému subjektu, a že stranou žalovanou měly být samotné podílové fondy. Už v průběhu nalézacího řízení si byla vědoma a potvrzovala skutečnost, že vztah mezi ní a jednotlivými podílovými fondy je pouze otázkou interního uspořádání. Je tak zcela zřejmé, že argumentace žalobkyně je ryze účelová a postrádá právní základ. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 29 Odo 1252/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1042/2005, žalovaná uvedla, že pokud je dle této judikatury investiční společnost jediná aktivně legitimovaná k nakládání s majetkem jí obhospodařovaných podílových fondů v rámci vymáhání pohledávek těchto podílových fondů vůči třetím osobám, je investiční společnost rovněž pasivně legitimována, tzn., že je jediným subjektem, na němž mohou třetí osoby vymáhat své pohledávky za majetkem v podílových fondech. Navrhla, aby bylo dovolání žalobkyně zamítnuto a aby jí byla uložena povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení.
5. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť posouzení věcné správnosti dovoláním napadeného rozsudku závisí na zodpovězení právní otázky, zda povinný, který čelí exekučnímu titulu, jenž mu ukládá povinnost plnit z majetku, jež obhospodařuje vlastním jménem, ale nikoliv na svůj účet, může uspět se žalobu o vyloučení tohoto majetku z exekuce (§ 267 o. s. ř.) s odůvodněním, že tento majetek vzhledem ke své oddělenosti od ostatního majetku povinného nelze při realizaci exekučního titulu znějícího v neprospěch povinného exekučně postihnout, nebo zda povinný má i za takových okolností k dispozici výhradě návrh na zastavení exekuce, která dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není důvodné.
6. Podle ustanovení § 267 o. s. ř. právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona.
7. Smyslem tzv. excindační žaloby podle ustanovení § 267 o. s. ř. je poskytnout osobě odlišné od oprávněného a povinného procesní nástroj k prosazení jejích práv k majetku, který má být nepřípustně exekuován. Tato třetí osoba totiž není účastníkem exekuce, a proto nemá k dispozici univerzální nástroj, kterak se bránit provedení exekuce, jímž je návrh na zastavení exekuce. Povinný však tímto nástrojem disponuje a tento nástroj je efektivní i v případě, že se povinný domnívá, že exekucí je postižen majetek, jenž vlastním jménem, ale nikoliv na vlastní účet, spravuje a ohledně něhož exekuce není přípustná podle zvláštního právního předpisu. Taková případná okolnost je totiž důvodem pro částečné zastavení exekuce ohledně nepřípustně postiženého majetku podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., když takovou okolnost povinná jako osoba, která majetek investičních fondů vlastním jménem obhospodařuje, nepochybně může vznést v rámci návrhu na zastavení exekuce. Jestliže povinná disponuje univerzálním a účinným prostředkem, jak se domoci nepřípustnosti exekuce ve vztahu ke konkrétní majetkové hodnotě (návrhem na částečné zastavení exekuce), není důvod nad rámec gramatiky zákona (ustanovení § 267 o. s. ř.) dovozovat, že má mít k dispozici i excindační žalobu.
8. Povinná tedy není aktivně legitimována k podání žaloby o vyloučení majetkové hodnoty z exekuce (§ 267 o. s. ř.) ani tehdy, když má být údajně v rozporu se zvláštní právní normou [zde podle ustanovení § 102 a § 210 písm. a) ZISIF] exekučně postižen majetek, s nímž povinná hospodaří vlastním jménem, ale nikoliv na vlastní účet. Postavil-li odvolací soud své rozhodnutí primárně na tomto právním závěru, je jeho rozsudek věcně správný. Vzhledem k výše uvedenému se Nejvyšší soud neměl prostor zabývat se dalšími námitkami uplatněnými žalobkyní v dovolání, neboť jejich zodpovězení nemá vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí.
9. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
Autor: -mha-