// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 18.02.2021

Právní režim finančních prostředků v advokátní úschově

Povaha advokátní úschovy a řešení otázky, jak má být naloženo s prostředky klienta složenými na úschovní účet advokáta, má-li být postižen majetek advokáta, nemění ničeho na tom, že vlastníkem peněz složených na úschovní účet je banka, a že tím, kdo může nakládat (nakládá) s prostředky na tomto účtu (coby pohledávkou vůči bance) je [nestanoví-li jinak (šířeji) smlouva o běžném (úschovním) účtu] advokát (nikoli složitel).

Je-li vedena exekuce (výkon rozhodnutí) na majetek složitele peněžních prostředků na úschovní účet advokáta, lze pohledávku složitele [z titulu vydání peněz složených na úschovní účet advokáta vedený bankou do advokátní úschovy] exekučně postihnout pouze přikázáním jiné peněžité pohledávky (§ 312 a násl. o. s. ř.). Poddlužníkem povinného (složitele) totiž není peněžní ústav (banka), nýbrž advokát.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 78/2016, ze dne 3. 11. 2020

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 708 obch. zák.
§ 709 odst. 1 obch. zák.
§ 710 obch. zák.
§ 56 zák. č. 85/1996 Sb.
§ 56a zák. č. 85/1996 Sb.
§ 303 odst. 1 o. s. ř.
§ 304 odst. 1 o. s. ř.
§ 307 odst. 5 o. s. ř.
§ 312 odst. 1 o. s. ř.
§ 313 odst. 1 o. s. ř.
§ 314a o. s. ř.
§ 315 o. s. ř.
§ 49 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb.

Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

(…)

[24] Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání [podáním datovaným 27. října 2015 (č. l. 341-365)], jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i právní otázky která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně jde o následující otázky:

1/ Jaký vliv má ujednání o advokátní úschově na právní režim finančních prostředků svěřených klientem advokátu do úschovy na bankovních účtech a jak lze tyto prostředky exekučně postihnout?

2/ Je co do právní kvalifikace přiznaného nároku dostačující lakonicky a bez dalšího uvést, že jde o nárok na náhradu škody, nebo je potřebné uvést konkrétní právní normu, z níž má takový nárok vyplývat a jíž se má řídit?

3/ Postačí, aby soud u nároku na náhradu škody bez dalšího dovodil, že žalovaný porušil blíže neidentifikovanou povinnost, aniž by současně bylo zkoumáno a zjištěno, o jakou konkrétní povinnost šlo, zda žalobci skutečně vznikla škoda a zda je porušení povinnosti v příčinné souvislosti s jejím vznikem?

4/ Jaké konkrétní povinnosti plynou bankám z § 303 a násl. o. s. ř. a z § 314a o. s. ř. a jaký vliv na tyto povinnosti v rozhodné době měla ustanovení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu), a o změně dalších zákonů?

5/ Je v případě nároku na náhradu škody zapotřebí zkoumat zavinění škůdce, popřípadě též spoluzavinění poškozeného?

6/ Má odvolací soud, který se hodlá odchýlit od právního posouzení věci soudem prvního stupně, aniž by měl k odlišně právně kvalifikovanému nároku dostatek skutkových zjištění, aplikovat § 118a odst. 2 o. s. ř.?

7/ Jak má odvolací soud aplikovat § 157 odst. 2 o. s. ř.?

8/ Jak má odvolací soud aplikovat § 153 odst. 1 o. s. ř.?

[25] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí tak, že rozsudek soudu prvního stupně se v rozsahu žalované jistiny potvrzuje, případně aby potud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

(…)

[83] Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.

[84] Dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., přičemž v posouzení otázky č. 1 jde o věc dovolacím soudem v dotčených souvislostech neřešenou a v řešení otázek č. 2 až 5 je napadené rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Otázky č. 6 až 8 se týkají tzv. jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci těchto vad zkoumá dovolací soud u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), takže Nejvyšší soud neshledává účelným zabývat se (poté, co dovolání připustil pro řešení otázek č. 1 až 5) samostatně přípustností dovolání k otázkám č. 6 až 8; s námitkami vznesenými v souvislosti s těmito otázkami se vypořádá v mezích přípustného dovolání.

[85] Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval nejprve tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

[86] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

[87] Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Soudy nižších stupňů vyšly z následujících (pro právní posouzení věci dovolacím soudem rozhodných) skutečností:

1/ Žalobce (jako majitel účtu) uzavřel dne 16. listopadu 1999 s bankou smlouvu o běžném účtu; takto zřízený účet používal jako tzv. úschovní, pro účely advokátních úschov.

2/ R. R., jako správce konkursní podstaty úpadce S (coby složitel), uzavřel 19. srpna 2002 s žalobcem, jako advokátem (coby schovatelem), písemně úplatnou smlouvu o úschově, která v článku I. (Preambule) vycházela z toho, že:

- Usnesením ze dne 13. září 2000, sp. zn. 40 K 40/2000, prohlásil Krajský obchodní soud v Brně konkurs na majetek společnosti S a správcem její konkursní podstaty ustavil R. R (odstavec 1.).

- Proti usnesení o prohlášení konkursu podala společnost S odvolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto (odstavec 2.).

- Vzhledem ke stavu zápisů v obchodním rejstříku je nejisté, kdo je oprávněn jednat jménem úpadce a komu by tedy R. R. měl předat majetek úpadce, dojde-li ke zrušení konkursu (odstavec 3.).

3/ Článek II. (Předmět smlouvy) smlouvy o úschově pak určoval, že:

- Na uzavření smlouvy o úschově se strany dohodly „z důvodů právní jistoty a ochrany zájmů oprávněných“ (odstavec 1.).

- Složitel je oprávněn složit do úschovy schovatele částku až do výše 150 miliónů Kč (odstavec 2.).

- Schovatel je oprávněn tuto částku do své úschovy přijmout, přičemž bere na vědomí, že jde o prostředky získané složitelem v rámci jeho činnosti jako správce konkursní podstaty zpeněžením majetku úpadce S (odstavec 3.).

- Složitel částku složí (bezhotovostním převodem) na účet schovatele, určený pro vedení advokátních úschov, vedený u banky (odstavec 4.).

4/ Článek III. (Práva a povinnosti smluvních stran) smlouvy o úschově vymezuje závazky smluvních stran tak, že:

- Schovatel se zavazuje peníze převzaté do své úschovy podle této smlouvy řádně opatrovat, chránit je před poškozením, ztrátou, zneužitím nebo zničením (odstavec 1.).

- Schovatel bere na vědomí, že oprávněnou osobou k předmětu úschovy po dobu trvání konkursu je složitel. Schovatel se zavazuje, že po dobu trvání konkursu bude s předmětem úschovy disponovat pouze na základě písemných příkazů složitele (odstavec 2.).

- Schovatel bere dále na vědomí, že zruší-li odvolací soud usnesení o prohlášení konkursu, je (bude) nejisté, kdo je osobou oprávněnou nakládat s předmětem úschovy a komu by měl být předmět úschovy vydán (odstavec 3.).

- Na základě shora uvedeného je schovatel oprávněn předmět úschovy vydat pouze osobě, u které bude postaveno najisto, že je ve vztahu k předmětu úschovy osobou oprávněnou ve smyslu platných právních předpisů (odstavec 4.).

5/ Usnesením ze dne 28. srpna 2002, č. j. 2 Ko 117/2001-705, zrušil Vrchní soud v Olomouci usnesení o prohlášení konkursu na majetek společnosti S a vrátil věc konkursnímu soudu k dalšímu řízení.

6/ K 30. srpnu 2002 činil zůstatek na běžném účtu 129.542.201,78 Kč, přičemž žalobce a R. R. ke stejnému datu stvrdili, že do úschovy byla složena celkem částka 129.400.000 Kč.

7/ Usnesením ze dne 18. září 2002, č. j. 23 Nc 924/2002-9 (které nabylo právní moci dne 9. dubna 2004), nařídil exekuční soud pro uspokojení pohledávky oprávněného (společnosti B) ve výši 114.926.962 Kč podle výpisu ze seznamu přihlášených pohledávek v konkursním řízení vedeném u konkursního soudu pod sp. zn. 40 K 40/2000 a pro náklady exekuce exekuci na majetek povinného (společnosti S) a provedením exekuce pověřil soudní exekutorku J. S.

8/ Usnesením ze dne 24. října 2002 (č. j. 40 K 40/2000-1067) zprostil konkursní soud R. R. výkonu funkce správce konkursní podstaty úpadce S.

9/ V rámci exekuce vedené u exekučního soudu pod sp. zn. 23 Nc 924/2002 soudní exekutorka J. S.:

- Vydala dne 18. září 2002 exekuční příkaz (sp. zn. 840/exe/2002), v němž je jako oprávněný označena společnost B a jako povinný společnost S a jímž nařídila k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 114.926.962 a nákladů exekuce, „jejichž výše bude vyčíslena samostatným rozhodnutím“, provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu žalobce u banky, s tím, že na tomto účtu jsou uloženy (na základě smlouvy o úschově) finanční prostředky, které jsou majetkem povinného (společnosti S). Bance tímto exekučním příkazem mimo jiné uložila, aby poté, co jí bude doručeno vyrozumění o právní moci usnesení o nařízení exekuce, poukázala peněžní prostředky ve výši vymáhané pohledávky a jejího příslušenství na označený účet exekutorského úřadu.

- Vydala dne 19. září 2002 exekuční příkaz (sp. zn. 840/exe/2002), v němž je jako oprávněný označena společnost B a jako povinný společnost S a jímž nařídila uhrazení nákladů exekuce povinným, vyčíslených částkou 5.305.831,62 Kč, srážkou z účtu žalobce vedeného u banky, s tím, že na tomto účtu jsou uloženy (na základě smlouvy o úschově) finanční prostředky, které jsou majetkem povinného (společnosti S).

10/ Dne 24. září 2002, poté, co J. S. vyrozuměla banku o právní moci usnesení o nařízení exekuce, odepsala banka z běžného účtu žalobce částku 120.232.793 Kč.

11/ Usnesením ze dne 21. října 2002, č. j. 13 E 914/2002-18 (doručeným žalobci 4. listopadu 2002), nařídil exekuční soud pro uspokojení pohledávky oprávněného Komerční banky, a. s. (dále jen „oprávněný K“) ve výši 95.861.535,54 Kč podle výpisu ze seznamu přihlášených pohledávek v konkursním řízení vedeném u konkursního soudu pod sp. zn. 40 K 40/2000, a pro náklady návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí ve výši 50.000 Kč proti povinnému (společnosti S) výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky v částce 95.861.535,54 Kč s příslušenstvím, kterou má povinný (společnost S) za žalobcem z důvodu smlouvy o úschově. Povinnému exekuční soud zakázal s pohledávkou jakkoli nakládat a dlužníku povinného zakázal od okamžiku doručení usnesení pohledávku vyplatit povinnému, provést na ni započtení nebo s ní jinak nakládat.

12/ Usnesením ze dne 2. prosince 2004, č. j. 23 Nc 1010/2004-8 (které nabylo právní moci dne 4. ledna 2005), exekuční soud nařídil exekuci na majetek povinného (společnosti S) pro uspokojení pohledávky oprávněného J. K., jako správce konkursní podstaty úpadce P, ve výši 18.470.016,55 Kč podle seznamu přihlášených pohledávek v konkursním řízení vedeném u konkursního soudu pod sp. zn. 40 K 40/2000 a pro náklady exekuce; provedením exekuce pověřil soudního exekutora M. U.

13/ V rámci exekuce vedené u exekučního soudu pod sp. zn. 23 Nc 1010/2004 soudní exekutor M. U.:

- Vydal dne 23. února 2005 exekuční příkaz (č. j. Ex 3050/2004-227), v němž je jako oprávněný označen J. K., správce konkursní podstaty úpadce P; jako povinný je označena společnost S. K uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 18.470.016,55 Kč s příslušenstvím nařídil M. U. (s odkazem na ustanovení § 49 odst. 1 písm. c/ exekučního řádu) tímto exekučním příkazem exekuci přikázáním „jiné pohledávky než z účtu u peněžního ústavu“, konkrétně pohledávky, kterou má povinný za žalobcem z důvodu smlouvy o úschově, s tím, že po právní moci usnesení o nařízení exekuce, v den následující po doručení vyrozumění o nabytí právní moci, uhradí dlužník povinného oprávněnému částku dle smlouvy o úschově do určené výše (18.470.016,55 Kč jistina, 2.376.442 Kč odměna exekutora včetně daně z přidané hodnoty a 20.000 Kč náklady exekuce) na označený účet.

- Vydal dne 29. dubna 2005 exekuční příkaz (č. j. Ex 3050/2004-255), v němž je jako (nový) oprávněný (právní a procesní nástupce původního oprávněného) označena společnost HERMISTON DEVELOPMENT Corp.; jako povinný je označena společnost S. K uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 18.470.016,55 Kč s příslušenstvím nařídil M. U. (s odkazem na ustanovení § 49 odst. 1 písm. c/ exekučního řádu) tímto exekučním příkazem exekuci přikázáním „jiné pohledávky než z účtu u peněžního ústavu“, konkrétně pohledávky, kterou má povinný vůči svému dlužníku (bance) na depozitním účtu žalobce, s tím, že jde o prostředky složené povinným na tento účet na základě smlouvy o úschově, jakož i s tím, že po právní moci usnesení o nařízení exekuce, v den následující po doručení vyrozumění o nabytí právní moci, uhradí dlužník povinného oprávněnému částku dle smlouvy o úschově do určené výše (18.470.016,55 Kč jistina, 2.376.442 Kč odměna exekutora včetně daně z přidané hodnoty a 20.000 Kč náklady exekuce) na označený účet.

14/ Banka odepsala z běžného účtu žalobce ve prospěch exekuce vedené M. U. dne 11. července 2005 částku 7.512.272 Kč a dne 11. srpna 2005 částku 1.999.870 Kč.

(…)

[90] K otázce č. 1 (Právní režim finančních prostředků v advokátní úschově).

Judikaturu k povaze advokátní úschovy realizované prostřednictvím úschovního účtu shrnul Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. června 2019, sen. zn. 29 ICdo 87/2017. V něm uzavřel, že:

[91] Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na závěru, podle něhož peněžní prostředky uložené na běžném účtu nejsou majetkem majitele účtu, nýbrž se jejich vkladem stávají majetkem banky, která běžný účet zřídila; oprávnění majitele účtu na výplatu zůstatku peněžních prostředků pak představuje toliko pohledávku majitele účtu za bankou [R 4/2001, rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, uveřejněný pod číslem 50/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 50/2006“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 29 Cdo 3315/2012].

[92] Závěr o vlastnictví k penězům poukázaným na bankovní účet platí i v případě, že jde o účet advokátní úschovy, jelikož ani zde není myslitelné, aby byl v majetku banky vydělen určitý identifikovatelný obnos, k němuž by měl složitel přímé věcné právo (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 975/2013).

[93] Ukládá-li advokát peníze na zvláštní účet u banky, kde zůstávají separovány od jeho vlastních prostředků, respektive prostředků třetích osob, přičemž pro úschovu peněz každého jednotlivého klienta musí mít zřízen samostatný účet a se svěřenými prostředky zásadně nemůže disponovat bez písemného souhlasu klientova (viz článek 2 usnesení představenstva České advokátní komory č. 7/2004 Věstníku, o provádění úschov peněz, cenných papírů nebo jiného majetku klienta advokátem, ve znění pozdějších předpisů), nezdá se být advokátní úschova, jak je upravena v současném právním řádu, svou povahou úschovou nepravidelnou, jejíž sjednání implikuje přechod předmětu úschovy do majetkové sféry schovatele, leč spíše závazkem, v jehož rámci mají být svěřené hodnoty zachovány jako oddělená část majetku klienta spravovaná advokátem. Advokátní úschova peněz ve smyslu § 56a zákona o advokacii je tak pojímána jako institut správy cizího majetku advokátem. Přestože peněžní prostředky deponované na účtu advokátní úschovy nemohou být s ohledem na uvedené judikatorní teze pokládány za vlastnictví klienta, lze na takto složené (uschované) peněžní prostředky (na advokátově účtu u banky) v určitých souvislostech pohlížet jako „na majetkovou hodnotu náležející klientovi“ (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 975/2013).

[94] V rozsudku sen. zn. 29 ICdo 87/2017 Nejvyšší soud na tomto základě dovodil, že peněžní prostředky složené klientem advokáta na účet, který je veden jako účet advokátní úchovy (respektive pohledávku vůči bance na vyplacení finančních prostředků z takového účtu), nelze bez dalšího považovat za majetek, jenž by v případě zjištění úpadku advokáta náležel do majetkové podstaty advokáta (dlužníka) ve smyslu ustanovení § 206 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). V tomto smyslu (pro tento účel) jde o majetkovou hodnotu „náležející“ klientovi, kterou pro něj advokát pouze spravuje. Jestliže pak advokát na základě pokynu svého klienta převede peněžní prostředky uschované na takovém účtu ve prospěch třetí osoby (za účelem splnění klientova dluhu vůči této osobě), jde o činnost, kterou vykonal jako správce cizího majetku, nikoli o právní úkon (právní jednání), kterým by plnil vlastní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli. O odporovatelný právní úkon (předmět tamního sporu) by mohlo jít jen tehdy, kdyby peněžní prostředky na předmětném účtu byly smíseny (v rozporu s pravidly advokátní úschovy) s prostředky jiných klientů advokáta a kdyby plnění ve prospěch jednoho z klientů bylo uskutečněno na úkor druhého klienta, jehož peněžní prostředky byly na advokátově účtu deponovány.

[95] Povaha advokátní úschovy a řešení otázky, jak má být naloženo s prostředky klienta složenými na úschovní účet advokáta, má-li být postižen majetek advokáta, však nemění ničeho na tom, že vlastníkem peněz složených na úschovní účet je banka, a že tím, kdo může nakládat (nakládá) s prostředky na tomto účtu (coby pohledávkou vůči bance) je [nestanoví-li jinak (šířeji) smlouva o běžném (úschovním) účtu] advokát (nikoli složitel). Konstrukce předestíraná Nejvyššímu soudu dovolatelem [že právo nakládat s prostředky na úschovním účtu náleží (vždy) složiteli (nikoli majiteli účtu)] vede ke zjevně absurdním důsledkům. Při odhlédnutí od konkursních a exekučních souvislostí by odtud totiž plynulo, že bez zřetele k tomu, že advokát (jako majitel účtu) při uzavření smlouvy o běžném (úschovním) účtu (nebo později) nezmocnil jiné osoby k nakládání s účtem, by banka vyhověla (musela vyhovět) příkazu složitele i bez vědomí nebo dokonce proti vůli majitele (úschovního) účtu (advokáta). Dovolání tudíž potud není důvodné.

[96] Ve vazbě na výkon rozhodnutí (exekuci) přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu (§ 303 a násl. o. s. ř.), respektive přikázáním jiné peněžité pohledávky (§ 312 a násl. o. s. ř.) se Nejvyšší soud ztotožňuje s argumentací obsaženou ve vyjádření k dovolání (srov. odstavce [55] a [56] výše), včetně přiléhavých odkazů na judikaturu a literaturu.

[97] Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu na dané téma platí, že:

[98] Výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu podle ustanovení § 303 a násl. o. s. ř. může být nařízen a proveden jen u pohledávky z účtu, jehož majitelem je povinný. Jiná pohledávka z účtu není způsobilým předmětem tohoto výkonu rozhodnutí (R 4/2001, R 50/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2018, sen. zn. 29 NSČR 193/2016, uveřejněné pod číslem 80/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

[99] Byl-li exekuční příkaz vydán na přikázání pohledávky na peněžní prostředky daňového dlužníka na účet vedený u banky, lze provést daňovou exekuci jen u pohledávky z účtu, jehož majitelem je povinný (daňový dlužník). Pohledávka z jiného účtu není způsobilým předmětem této exekuce, i kdyby na účtu byly uloženy peněžní prostředky povinného (daňového dlužníka) [R 75/2002, R 50/2006].

[100] Již ze samotné povahy institutu přikázání pohledávky z (běžného) účtu u peněžního ústavu (§ 303 až § 311 o. s. ř.) je nepochybné, že plní-li banka dle exekučního příkazu, vždy plní „ze svého“ (a nikoli za použití peněžních prostředků majitele účtu) a to na úhradu dluhu majitele účtu (nikoli svého dluhu) s tím, že v rozsahu realizovaného plnění (limitovaného výší částky vymáhané exekučním příkazem) zaniká pohledávka majitele (běžného) účtu za bankou. V takovém případě vždy banka plní a oprávněný plnění přijímá s vědomím, že jde (maximálně však do výše pohledávky z titulu smlouvy o běžném účtu) o plnění na dluh třetí osoby (majitele běžného účtu – povinného dle exekučního příkazu) [rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 48/2009].

[101] Provedení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu zákon svěřuje peněžnímu ústavu (srov. ustanovení § 307 o. s. ř.). Peněžní ústav je proto také (jak se výslovně podává z ustanovení § 311 o. s. ř.) plně zodpovědný za to, že výkon rozhodnutí provede tak, jak mu ukládá zákon, jinak řečeno, že oprávněnému bude zaplacena částka, na kterou by měl právo, kdyby peněžní ústav při provedení výkonu rozhodnutí postupoval správně. Z výše řečeného však ještě neplyne, že poruší-li peněžní ústav při provedení výkonu rozhodnutí některou z povinností, jež mu ukládají ustanovení § 304 odst. 1 a § 307 až 309a o. s. ř., nemá právo domáhat se po povinném zaplacení toho, co byl (v důsledku porušení svých povinností) v intencích ustanovení § 311 o. s. ř. povinen oprávněnému nahradit ze svých prostředků. Tím, že peněžní ústav zaplatil oprávněnému uvedenou náhradu, se totiž nic nemění na tom, že dlužníkem oprávněného byl povinný a že to byl právě on, kdo měl vymáhanou pohledávku po právu zaplatit (peněžní ústav takovou hmotněprávní povinnost neměl) [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2013, sp. zn. 29 Cdo 2520/2010].

[102] Provedení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky zákon svěřuje dlužníku povinného. Dlužník povinného proto také nese odpovědnost za to, že výkon rozhodnutí provedl tak, jak mu to ukládá zákon v ustanovení § 314 o. s. ř. Přikázáním pohledávky oprávněnému nedochází z hlediska hmotného práva ke změně věřitele. Povinnost poddlužníka platit přímo oprávněnému má svůj základ jen v procesním právu; je výrazem nuceného výkonu práva, kterým se zasahuje do hmotněprávního vztahu povinného a poddlužníka. Jestliže poddlužník nevyplatí oprávněnému řádně a včas pohledávku, je oprávněný zákonem zmocněn vlastním jménem tuto pohledávku vymáhat. Tzv. poddlužnická žaloba, kterou zákon svěřuje oprávněnému, vychází z procesní aktivní legitimace oprávněného. Lze říci, že věřitel je ve vztahu k pohledávce, která má být na poddlužníku vymožena, procesně zmocněn k tomu, aby plnění, které takto na poddlužníku získá, použil k uspokojení své vlastní pohledávky. Oprávněný tedy žaluje svým jménem o zaplacení pohledávky, jejímž věřitelem je povinný. Z titulu tohoto tzv. úkojného práva oprávněného je poddlužník povinen vyplatit oprávněnému přikázanou pohledávku, jen jestliže by měl podle práva takovou povinnost vůči povinnému v okamžiku, kdy mu bylo doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Není podstatné, že pohledávka povinného ještě případně nebyla splatná nebo měla z téhož právního důvodu vzniknout v budoucnu. Jestliže povinný vůči poddlužníku přikázanou pohledávku neměl nebo jestliže přikázaná pohledávka do té doby zanikla (například splněním nebo započtením), nedosáhne oprávněný z titulu tzv. úkojného práva uspokojení své vymáhané pohledávky. Z uvedeného plyne, že tam, kde poddlužník povinného nesplnil povinnost vyplatit pohledávku řádně a včas oprávněnému, je poddlužnická žaloba podle § 315 o. s. ř. způsobem provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) přikázáním jiné peněžité pohledávky [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 921/2003, uveřejněný pod číslem 55/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 55/2006“)].

[103] K judikatorním závěrům citovaným v odstavcích [100] a [101] budiž dodáno, že v tam řešených věcech nebylo žádných pochyb o tom, že majitelem účtu u peněžního ústavu a tedy i osobou, která měla pohledávku vůči peněžnímu ústavu, byl povinný.

[104] V literatuře pak lze poukázat na následující závěry (jež má Nejvyšší soud za přiléhavé):

[105] Provedení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu zákon svěřuje peněžnímu ústavu. Soud ve věci výkonu rozhodnutí dále rozhoduje pouze tehdy, je-li třeba přijmout určité opatření, např. rozhodnout o návrhu na odložení provedení výkonu rozhodnutí nebo o zastavení výkonu rozhodnutí. Protože provedení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu náleží peněžnímu ústavu, je pouze na něm, aby posoudil, zda podle jemu doručeného usnesení o nařízení výkonu může být výkon rozhodnutí také proveden. Soud není povinen a ani oprávněn do uvedeného posouzení peněžního ústavu jakkoliv zasahovat (dávat mu závazné pokyny či doporučení). Dospěje-li peněžní ústav k závěru, že podle doručeného usnesení nemůže být výkon rozhodnutí proveden, není povinen to oznamovat soudu nebo mu vracet doručené usnesení, ledaže by bylo potřebné provést jeho opravu (§ 164 [o. s. ř.]). O takový případ jde např. tehdy, neobsahuje-li usnesení soudu tzv. arrestatorium, nebyl-li povinný majitelem označeného účtu, nebo nebyl-li v usnesení soudu uveden peněžní ústav nebo jeho označení bylo nesrozumitelné nebo neurčité. V takových případech má peněžní ústav oznámit oprávněnému, že výkon rozhodnutí nemohl být proveden a sdělit mu důvody; jde o vhodný postup, kterým lze zabránit zbytečnému podání poddlužnické žaloby podle § 311 (o. s. ř.) [Komentář (k § 305 o. s. ř.), str. 2378-2379, Drápal, Kurka, str. 428-429].

[106] Pohledávka z účtu u peněžního ústavu byla nařízením výkonu rozhodnutí účinně postižena, jen jestliže je povinný majitelem účtu, ohledně kterého byla pohledávka přikázána oprávněnému. Je-li majitelem nařízeným výkonem rozhodnutí dotčeného účtu někdo jiný než povinný, pohledávka z účtu nebyla (nemohla být) oprávněnému účinně přikázána a oprávněnému nevzniklo (nemohlo vzniknout) ve vztahu k peněžním prostředkům na účtu tzv. úkojné právo (Drápal, Kurka, str. 421-422).

[107] Přikázáním pohledávky povinného z účtu vzniká oprávněnému k peněžním prostředkům na účtu povinného tzv. úkojné právo až do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství. Jde o právo vybudované pouze na procesněprávním základě, přičemž podmínkou vzniku tohoto práva je řádné doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí peněžnímu ústavu, právní moc tohoto usnesení a řádné vyrozumění peněžního ústavu o tom. Aktivní legitimace, kterou procesní právo poskytuje oprávněnému vůči peněžnímu ústavu, se nikterak nedotýká hmotněprávní podstaty smluvního vztahu mezi peněžním ústavem a majitelem účtu. Nic se tedy nemění na tom, že povinný je nadále majitelem účtu a že hmotněprávní vztah založený smlouvou o běžném, vkladovém nebo jiném účtu nadále působí jen mezi povinným a peněžním ústavem [Komentář (k § 311 o. s. ř.), str. 2391].

[108] Pohledávkou povinného z účtu se nerozumí peněžní prostředky, které peněžní ústav přijal na běžný, vkladový nebo jiný účet. Představuje ji právo (nárok) povinného, které má vůči peněžnímu ústavu podle smlouvy o běžném účtu, o vkladovém účtu nebo o jiném účtu, tedy právo uskutečňovat z účtu výplaty a platby, jde-li o běžný účet (Drápal, Kurka, str. 420).

[109] Poddlužník smí výkon provést, jen jestliže nařízením výkonu rozhodnutí byla účinně postižena pohledávka, kterou proti němu má povinný. Provedení výkonu rozhodnutí je nepřípustné např. tehdy, kdyby povinný proti poddlužníku neměl přikázanou pohledávku, kdyby věřitelem pohledávky byl někdo jiný než povinný, kdyby usnesení o nařízení výkonu nebylo řádně doručeno poddlužníku, kdyby poddlužníku nebylo doručeno vyrozumění soudu, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci, apod. Dospěje-li dlužník povinného k závěru, že výkon rozhodnutí nemůže být proveden, oznámí to – byť mu zákon výslovně neukládá – oprávněnému [Komentář (k § 314a o. s. ř.), str. 2402]. K témuž závěru (pro peněžní ústav) u výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, srov. Drápal, Kurka, str. 420.

[110] Z titulu tohoto tzv. úkojného práva oprávněného je poddlužník povinen vyplatit oprávněnému přikázanou pohledávku, jen jestliže by měl podle práva takovou povinnost vůči povinnému v okamžiku, kdy mu bylo doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí [Komentář (k § 315 o. s. ř.), str. 2406].

[111] Jak se podává z výše podaného shrnutí, v judikatuře ani v literatuře není pochyb o tom, že osoba označená (v usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, v usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky, v exekučním příkazu, jde-li o provedení exekuce přikázáním pohledávky povinného z účtu u peněžního ústavu, nebo v exekučním příkazu, jde-li o provedení exekuce přikázáním jiné pohledávky povinného než z účtu u peněžního ústavu) jako poddlužník povinného, je oprávněna odmítnout (oprávněnému) úhradu dluhu odpovídajícího přikázané pohledávce i tehdy, má-li za to, že taková pohledávka v hmotném právu neexistuje (srov. závěry R 55/2006 v odstavci [102] výše a závěry literatury v odstavci [110] výše).

[112] Stejně tak není v judikatuře ani v literatuře pochyb o tom, že při výkonu rozhodnutí nebo exekuci přikázáním pohledávky povinného z účtu u peněžního ústavu, je peněžní ústav (banka) povinen vždy zkoumat, zda povinný je majitelem takového účtu (což je údaj, jehož znalost se u peněžního ústavu předpokládá); v případě, že tomu tak není, je nejen oprávněn, nýbrž i povinen (a to i v zájmu vlastní ochrany) odmítnout plnění, jehož prostřednictvím by byla postižena pohledávka jiné osoby (jiného majitele účtu) než povinného. Srov. závěry judikatury v odstavcích [98] a [99] výše, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 48/2009, citovaným v odstavci [100] výše (z něj plyne, že banka plní [má vždy plnit] s vědomím, že jde o plnění majitele běžného účtu – povinného dle exekučního příkazu, tedy, že majitel účtu nemůže být osobou odlišnou od osoby povinného). V literatuře pak srov. závěry shrnuté v odstavcích [105], [106], [109] a [110] výše. K tomu, že pohledávkou povinného z účtu se nerozumí peněžní prostředky, které peněžní ústav přijal na běžný, vkladový nebo jiný účet, srov. závěry literatury v odstavci [108] výše.

[113] Jinak řečeno, je-li vedena exekuce (výkon rozhodnutí) na majetek složitele peněžních prostředků na úschovní účet advokáta, lze pohledávku složitele [z titulu vydání peněz složených na úschovní účet advokáta vedený bankou do advokátní úschovy] exekučně postihnout pouze přikázáním jiné peněžité pohledávky (§ 312 a násl. o. s. ř.). Poddlužníkem povinného (složitele) totiž není peněžní ústav (banka), nýbrž advokát.

[114] Ze skutkových reálií dané věci je přitom zjevné, že exekuční příkazy J. S. byly vydány (18. a 19. září 2002) jako příkazy k provedení exekuce přikázáním pohledávky povinného z účtu u peněžního ústavu (§ 49 odst. 1 písm. b/ exekučního řádu, ve spojení s § 65 exekučního řádu a § 303 a násl. o. s. ř.), že (nevykonaný) exekuční příkaz M. U. č. j. Ex 3050/2004-227 byl vydán jako příkaz k provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky (§ 49 odst. 1 písm. c/ exekučního řádu, ve spojení s § 65 exekučního řádu a § 312 a násl. o. s. ř.), přičemž jako poddlužník povinného v něm byl označen žalobce, a že exekuční příkaz M. U. č. j. Ex 3050/2004-255 byl vydán jako příkaz k provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky (§ 49 odst. 1 písm. c/ exekučního řádu, ve spojení s § 65 exekučního řádu a § 312 a násl. o. s. ř.), přičemž jako poddlužník povinného v něm byla označena banka.

[115] Žalobci a vedlejšímu účastníku lze za této situace přitakat v závěru, že poukázáním částky 120.232.793 Kč ve prospěch oprávněného v exekuci vedené na majetek povinného, jímž byl složitel (společnost S), „přikázáním pohledávky povinného z účtu u peněžního ústavu“ se banka nezprostila své povinnosti vůči majiteli (úschovního) účtu (neměla právo snížit o tuto částku zůstatek účtu); toto právo jí zákon přiznává jen vůči povinnému, jímž majitel účtu nebyl (§ 307 odst. 5 o. s. ř.), což bylo zjevné i z exekučních příkazů J. S.

[116] Týž závěr (jako v předchozím odstavci) se prosadí i ve vztahu k částkám 7.512.272 Kč a 1.999.870 Kč, odepsaným bankou z (úschovního) účtu ve prospěch oprávněného v exekuci vedené na majetek povinného, jímž byl složitel (společnost S), 11. července a 11. srpna 2005. Přikazuje-li se oprávněnému pohledávka z účtu, přičemž poddlužníkem povinného má být banka (peněžní ústav), jde vždy o postup upravený ustanovením § 303 a násl o. s. ř., ve spojení s ustanoveními § 49 odst. 1 písm. c/ a § 65 exekučního řádu. Právě takový režim nastoloval (bez zřetele k tomu, že se zevně projevoval jako příkaz k provedení exekuce přikázáním „jiné peněžité pohledávky“) exekuční příkaz M. U. č. j. Ex 3050/2004-255. Jestliže banka podle tohoto exekučního příkazu akceptovala, že je sama poddlužníkem povinného (že má vůči povinnému dluh) a poukázala dotčené částky ve prospěch oprávněného v exekuci vedené na majetek povinného, jímž byl složitel (společnost S), pak se tím opět nezprostila své povinnosti vůči majiteli (úschovního) účtu (neměla právo snížit o tyto částku zůstatek účtu). Toto právo jí (coby dlužníku povinného) zákon přiznává (a předpoklad že majitel účtu nemůže být osobou odlišnou od osoby povinného, tím utvrzuje) jen vůči povinnému, jímž majitel účtu nebyl (srov. opět § 307 odst. 5 o. s. ř. i § 314a o. s. ř.).

[117] Právo majitele účtu (žalobce) k takto vyplaceným prostředkům, plynoucí ze smlouvy o (úschovním) účtu, tedy nezaniklo (banka se vůči němu nezprostila povinnosti plnit v této výši z úschovního účtu podle jeho příkazu). S dovolatelem lze souhlasit jen v tom, že odvolací soud pochybil, přiznal-li takový nárok z titulu odpovědnosti banky za škodu; na důvodnosti žaloby (co do přiznání nároku z titulu povinnosti banky plnit ze smlouvy o běžném účtu) se tím však ničeho nemění.

[118] K otázce č. 2 (Právní kvalifikace) a k otázkám č. 3 až 5 (Předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu a povinnosti banky podle občanského soudního řádu).

Závěr, že přiznané plnění náleželo žalobci z titulu povinnosti banky plnit ze smlouvy o běžném účtu, činí nadbytečným zkoumání označených otázek v režimu odpovědnosti za škodu (právní posouzení věci odvolacím soudem co do úsudku o odpovědnosti za škodu není správné).

[119] K otázkám č. 6 (Poučovací povinnost dle § 118a odst. 2 o. s. ř.) 7 (K § 157 odst. 2 o. s. ř.) a 8 (K § 153 odst. 1 o. s. ř.).

Otázkami č. 6 a 8 nemá smyslu se zabývat, nejde-li o nárok na náhradu škody (z titulu povinnosti banky plnit ze smlouvy o běžném účtu důvod k výzvě dle § 118a odst. 2 o. s. ř. dán není). K otázce č. 7 pak lze uvést, že jakkoli je právní posouzení věci odvolacím soudem kusé (co do posouzení všech předpokladů odpovědnosti za škodu neúplné), v rovině výkladu podaného k nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu představovanou zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněným pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 100/2013“), napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné není.

[120] V R 100/2013 Nejvyšší soud vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. K tomu lze dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje (byť jeho právní názor, že jde o náhradu škody, není správný).

[121] Zbývá dodat, že s přihlédnutím k těm skutkovým reáliím dané věci, které v řízení vyšly najevo do vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. § 241a odst. 6 o. s. ř.), neshledává Nejvyšší soud žádný rozpor s dobrými mravy v tom, že banka vůči žalobci splní povinnost, k níž se smluvně zavázala a které se výše popsaným jednáním (poukázáním svých peněz věřitelům povinného S, jenž nebyl majitelem účtu) nezprostila (nemohla zprostit), neboť nešlo o povinného.

[122] Podle ustanovení § 243d o. s. ř., nepostupoval-li podle § 243c, dovolací soud a/ dovolání zamítne, dojde-li k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, nebo b/ může rozhodnutí odvolacího soudu změnit, jestliže odvolací soud rozhodl nesprávně a jestliže dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout.

[123] Z dikce § 243d písm. b/ o. s. ř. je zjevné, že má-li Nejvyšší soud možnost přikročit ke změně rozhodnutí odvolacího soudu (za předpokladu, že odvolací soud rozhodl nesprávně a že dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout), pak mu nemůže být (byť spíše coby výjimka z pravidla) upřeno (za použití argumentu a maiori ad minus) právo zamítnout podané dovolání na základě jiné právní argumentace, než je ta, kterou obsahuje dovoláním napadené (a v rovině této argumentace nesprávné) rozhodnutí odvolacího soudu; srov. shodně např. odstavec [53] odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 4426/2013.

[124] Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.), když dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, neboť žalobcův nárok je po právu a vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), a které by mohly ovlivnit výše formulované závěry, se ze spisu se nepodávají.

[125] Absence výroku o nákladech dovolacího řízení je odůvodněna tím, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není (vzhledem k jeho druhému výroku) rozhodnutím, jímž se řízení (zcela) končí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

[126] V usnesení ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. IV. ÚS 3317/17, jímž (v této věci) odmítl ústavní stížnost dovolatele proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2017, č. j. 29 Cdo 78/2016-490, Ústavní soud vybídl Nejvyšší soud, aby se námitkou, že projednáním věci v soudním oddělení č. 29 neupřel dovolateli právo na zákonného soudce, vypořádal v důvodech rozhodnutí ve věci samé; Nejvyšší soud tak proto touto cestou činí. Jak dokládají skutková zjištění shrnutá v odstavci [87] výše, podstatou odvolacím soudem přiznaného nároku na náhradu škody byl spor o prostředky, které banka odepsala z (úschovního) účtu žalobce po zrušení konkursu vedeného na majetek společnosti S a které tehdejší správce konkursní podstaty společnosti S (R. R.) složil (coby dosažený výtěžek zpeněžení majetku úpadce) do advokátní úschovy za trvání konkursu [vedeného podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“)]. Spor byl veden o režim nakládání s těmito prostředky po zrušení usnesení o prohlášení konkursu na majetek úpadce S odvolacím soudem a vrácení věci k dalšímu řízení konkursnímu soudu. Podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu účinného v době nápadu dovolací věci u Nejvyššího soudu náleželo do působnosti soudního oddělení č. 29 též rozhodování „ve věcech týkajících se konkursu (…), včetně sporů jimi vyvolaných nebo s nimi souvisejících“. Přitom ustálená judikatura Nejvyššího soudu k výkladu zákona o konkursu a vyrovnání již v době nápadu dovolací věci u Nejvyššího soudu dokládala, že dojde-li ke zrušení konkursu na majetek úpadce rozhodnutím odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 44a odst. 1 ZKV, neznamená to automaticky přechod práva nakládat s výtěžkem zpeněžení majetku náležejícího do konkursní podstaty úpadce na úpadce (vzhledem k některým povinnostem správce konkursní podstaty úpadce v době od zrušení konkursu do doby, než jej konkursní soud zprostí funkce). Srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2006, sp. zn. 29 Odo 961/2006, uveřejněné pod číslem 72/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Konkursní souvislost věci zakládající působnost soudního oddělení č. 29, do kterého byla bez dalšího přidělena, tedy dána byla (a to i s přihlédnutím k tomu, že konkurs vedený na majetek společnosti S stále probíhá), přičemž potřeba vypořádat se s touto „konkursní linií“ odpadla při projednání dovolací věci (až) poté, co Nejvyšší soud dovodil, že přisouzený nárok plyne (má plynout) ze smlouvy o běžném účtu. Jiná soudní oddělení Nejvyššího soudu ostatně svou působnost pro danou dovolací věc neuplatňovala (žádný pozitivní kompetenční konflikt na půdě Nejvyššího soudu nevznikl).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů