// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 01.10.2020

Žaloba o určení trvání smlouvy o stavebním spoření

Žaloba o určení trvání smlouvy o stavebním spoření v situaci, kdy žalovaná odmítá plnit své závazky z takové smlouvy s odůvodněním, že smlouva zanikla dosažením jejího účelu (naspořením cílové částky), splňuje preventivní funkci (a tedy naléhavý právní zájem na požadovaném určení existence, resp. trvání smlouvy), neboť bude-li žalobě vyhověno, pak se tím odstraní stav nejistoty v právních poměrech účastníků a žalovaná nebude mít žádný právní důvod, který by ji ospravedlňoval k tomu, aby podle smlouvy neplnila; v případě, kdyby byla žaloba o určení trvání smlouvy zamítnuta, nebude mít již žalobce důvod podávat žaloby na plnění. Jinak řečeno, rozhodnutí o určení trvání právního poměru je s to odstranit stav nejistoty účastníků ohledně dalšího plnění povinností ze smlouvy o stavebním spoření, tj. zda má žalovaná nadále vést pro žalobce účet stavebního spoření, přijímat vklady, úročit a zajišťovat státní podporu, a zda žalobce může nadále vklady provádět.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 4675/2018, ze dne 25. 6. 2020

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 80 o. s. ř.

Kategorie: žaloba o určení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 10. 2017, č. j. 22 C 174/2016-210, zamítl žalobu o určení, že smlouva o stavebním spoření uzavřená účastníky řízení dne 27. 6. 2001 nezanikla uplynutím doby a nadále trvá; zároveň rozhodl o nákladech řízení. Podle soudu prvního stupně nemůže mít žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť určovací žaloba má preventivní povahu a má význam jen tehdy, než dojde k porušení práva. V nyní souzené věci však již k zásahu do právního postavení žalobce došlo, neboť žalovaná odmítá podle smlouvy plnit v přesvědčení, že smlouva byla ukončena naspořením cílové částky. Rozhodnutí o určovací žalobě by nemohlo plnit preventivní funkci ani vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků a předejít tak dalším případným žalobám na splnění povinnosti. I přes důvod, pro který došlo k zamítnutí žaloby, zabýval se soud prvního stupně opodstatněností nároku a dospěl k závěru, že žaloba by nemohla být důvodná, neboť smlouva o stavebním spoření byla uzavřena na dobu určitou (do dosažení cílové částky).

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 7. 2018, č. j. 53 Co 151/2018-252, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Zcela se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a z důvodu procesní hospodárnosti se nezabýval opodstatněností žaloby. Je přesvědčen, že na základě určení, jehož se domáhá žalobce, by „nebylo jasné, jaké povinnosti má žalovaná podle uzavřené smlouvy nadále plnit - zda má vést pro žalobce účet, zda má přijímat vklady a v jaké výši, zda je má úročit a podobně.“

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která podle jeho přesvědčení nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dosud vyřešena. Za takovou považuje otázku (ne)existence naléhavého právního zájmu na určení trvání smlouvy o stavebním spoření (§ 80 o. s. ř.) v situaci, kdy žalovaná odmítá plnit své závazky z takové smlouvy s odůvodněním, že smlouva zanikla dosažením jejího účelu (naspořením cílové částky). Prosazuje názor, že v případě vyhovění určovací žalobě by bylo závazně pro účastníky řízení stanoveno, že jejich smluvní vztah nezanikl, trvá, a jeho účastníci se mají chovat podle uzavřené smlouvy. Na základě závěrů odborné literatury má za to, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení může být dán i tehdy, lze-li sice spor vyřešit žalobou na plnění, ale určovací žaloba vytvoří pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se případným dalším žalobám o plnění nebo jestliže žaloba na plnění nemůže vyřešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Svou argumentaci podpořil odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky procesního práva, která dosud nebyla zcela a výslovně vyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu, a dovolání je tudíž přípustné podle § 237 o. s. ř.

Dovolání je důvodné.

Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 80 o. s. ř., se lze žalobou domáhat určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Z již ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že určovací žaloba podle § 80 o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 20 a ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21). S ohledem na výše uvedené, může mít žaloba na určení trvání smlouvy o stavebním spoření preventivní funkci i v tomto případě, neboť se tak předejde sporům, kde by se otázka trvání smlouvy řešila pouze jako otázka předběžná. Rozhodnutím o určovací žalobě bude vytvořen jednoznačný právní rámec a nebude tak třeba dalších žalob, které mohou být spojené s plněním ze smlouvy o stavebním spoření, jako je žaloba na zaplacení úroku, návrh na soudní úschovu vkladů či požadavek na zaplacení státního příspěvku, neboť rozsah práv a povinností stran je jasně dán samotnou smlouvou o stavebním spoření a obchodními podmínkami a jádrem sporu je zde právě ono určení, zda smlouva stále trvá, či nikoli.

V daném případě žalovaná odmítá smlouvu plnit proto, že je přesvědčena o ukončení smlouvy z důvodu dosažení jejího účelu.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je již ustálena v závěru, který vyslovila v obdobných věcech téže žalované, že ujednání o „automatickém“ navyšování cílové částky pokračujícím spořením žalobce a přijímáním jeho plateb žalovanou na účet stavebního spoření, jež nepopírá účel smlouvy o stavebním spoření, vylučuje úvahu o omezení trvání právního vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření ve smyslu § 578 obč. zák. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2986/2018, ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2367/2018, ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3903/2019).

Soudní praxe (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 54/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6/2003, nález Ústavního soudu z 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95) je ustálena v názoru, že žaloba na určení je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá. Nadále samozřejmě platí, že určovací žaloby slouží potřebám praktického života a nemohou vést ke zbytečnému rozmnožování sporů.

Preventivní funkci (a tedy naléhavý právní zájem na požadovaném určení existence, resp. trvání smlouvy) v nyní souzené věci jistě žaloba splňuje, neboť bude-li žalobě vyhověno, pak se tím odstraní stav nejistoty v právních poměrech účastníků a žalovaná nebude mít žádný právní důvod, který by ji ospravedlňoval k tomu, aby podle smlouvy neplnila; v případě, kdyby byla žaloba o určení trvání smlouvy zamítnuta, nebude mít již žalobce důvod podávat žaloby na plnění. Jinak řečeno, rozhodnutí o určení trvání právního poměru je s to odstranit stav nejistoty účastníků ohledně dalšího plnění povinností ze smlouvy o stavebním spoření, tj. zda má žalovaná nadále vést pro žalobce účet stavebního spoření, přijímat vklady, úročit a zajišťovat státní podporu, a zda žalobce může nadále vklady provádět.

Lze uzavřít, že odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) posoudil otázku procesního práva, pro niž bylo dovolání přípustné, v rozporu s tím, co je uvedeno shora.

Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl naplněn.

Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).

Jelikož důvod, pro který byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Se zřetelem k důvodu, který vedl ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, se Nejvyšší soud již nezabýval dalšími dovolacími námitkami.

Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů