// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 24.09.2020

Dovolání ve věci vrácení ušlých částek do majetkové podstaty dlužníka

Je-li předmětem řízení o odpůrčí žalobě insolvenčního správce požadavek na určení neúčinnosti plateb (uskutečněných bankovními převody) a (současně) požadavek na vydání (zaplacení) takto uhrazených částek do majetkové podstaty dlužníka, a nepřevyšuje-li souhrn těchto částek 50.000,- Kč, je dovolání ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustné jako celek, bez zřetele k tomu, že dovoláním byl napaden též určovací výrok. Předmětem řízení je primárně požadavek na vrácení ušlých částek do majetkové podstaty dlužníka, což se ovšem neobejde bez předchozího či současného určení neúčinnosti příslušného právního jednání dlužníka. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je rozhodná výše (tedy souhrn) požadovaného „peněžitého plnění“, nikoli výše jednotlivých peněžitých „nároků“ (jednotlivých plateb).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 122/2018, ze dne 30. 6. 2020

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
§ 238 odst. 3 o. s. ř.
§ 239 odst. 4 IZ

Kategorie: dovolání; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 31. ledna 2018, č. j. 32 ICm 2340/2017-31, zamítl žalobu, kterou se žalobce [Ing. L. L., jako insolvenční správce dlužníka OKD, a. s. (po změně obchodní firmy Správa pohledávek OKD, a. s.)] domáhal: a) určení, že „poskytnutí“ peněžitých plnění dne 19. května 2016 z bankovního účtu dlužníka na účet žalované v částkách 12.140,- Kč, 5.633,- Kč, 3.463,- Kč, 2.944,- Kč, 803,- Kč a 4.915,- Kč, jsou vůči věřitelům dlužníka neúčinné, a b) zaplacení výše zmíněných částek do majetkové podstaty dlužníka (výroky I. až VI.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII.).

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 23. května 2018, č. j. 32 ICm 2340/2017, 11 VSOL 150/2018-80 (KSOS 25 INS 10525/2016), změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobě zcela vyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“); namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení otázek hmotného práva, týkajících (ne)účinnosti plateb na pohledávky veřejného zdravotního pojištění, dosud v judikatuře Nejvyššího soudu nezodpovězených, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání žalované Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) a § 243c odst. 1 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000,- Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Podle ustanovení § 238 odst. 3 o. s. ř. za rozhodnutí podle odstavce 1 písm. c) se považuje i rozhodnutí vydané v řízení o určení pravosti nebo výše pohledávky nepřevyšující 50.000,- Kč.

Podle ustanovení § 239 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném od 1. ledna 2014, odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat (odstavec 1). Dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění. Vylučovací žaloba není přípustná (odstavec 4).

V poměrech dané věci není pochyb o tom, že v době vydání dovoláním napadeného výroku rozhodnutí odvolacího soudu bylo předmětem řízení určení neúčinnosti plateb na veřejné zdravotní pojištění v celkové výši 29.898,- Kč a zaplacení peněžitého plnění v téže výši do majetkové podstaty dlužníka.

K možnosti uplatnění obou nároků jednou žalobou srov. ustanovení § 239 odst. 4 insolvenčního zákona, jakož i důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 19/2016, ze dne 30. srpna 2018, sp. zn. 29 Cdo 5517/2016, a ze dne 16. října 2018, sen. zn. 29 ICdo 84/2016, uveřejněných v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2019, pod číslem 67, č. 10, ročník 2019, pod číslem 109, a č. 3, ročník 2020, pod číslem 29.

Jelikož posouzení žalobou uplatněného a soudy (ne)přiznaného nároku (jako celku) coby nároku vzešlého z neúčinného právního úkonu dlužníka nepřekáží, že žalobce se žalobou domáhal jak vyslovení neúčinnosti jím označeného právního úkonu, tak (současně) zaplacení částky, jež v důsledku takového úkonu ušla (podle žaloby měla ujít) z majetku (majetkové podstaty) dlužníka (srov. např. opět důvody rozsudku sen. zn. 29 ICdo 84/2016), je dovolání v poměrech dané věci, kdy nejde o vztahy ze spotřebitelských smluv, ani o pracovněprávní vztahy, objektivně nepřípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

K tomu srov. též např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2019, sen. zn. 29 ICdo 71/2018.

Lze tudíž shrnout, že je-li předmětem řízení o odpůrčí žalobě insolvenčního správce požadavek na určení neúčinnosti plateb (uskutečněných bankovními převody) a (současně) požadavek na vydání (zaplacení) takto uhrazených částek do majetkové podstaty dlužníka, a nepřevyšuje-li souhrn těchto částek 50.000,- Kč, je dovolání ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustné jako celek, bez zřetele k tomu, že dovoláním byl napaden též určovací výrok. Předmětem řízení je primárně požadavek na vrácení ušlých částek do majetkové podstaty dlužníka, což se ovšem neobejde bez předchozího či současného určení neúčinnosti příslušného právního jednání dlužníka. Zbývá doplnit, že podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je rozhodná výše (tedy souhrn) požadovaného „peněžitého plnění“, nikoli výše jednotlivých peněžitých „nároků“ (jednotlivých plateb).

Přípustnost dovolání přitom nezakládá ani nesprávné poučení poskytnuté dovolateli odvolacím soudem v písemném vyhotovení napadeného rozhodnutí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 29 Odo 62/2001 a ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněná pod čísly 73/2001 a 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 2. prosince 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované Nejvyšší soud odmítl a žalobci v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly (vyjádření k dovolání se zjevně míjí s důvody, které vedly k odmítnutí dovolání).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů