// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 15.09.2020

Částečné zastavení výkonu rozhodnutí ohledně úroku z prodlení

Shledá-li exekuční soud po provedení testu přiměřenosti neústavní (nepřiměřenou) výši úroků z prodlení, je povinen stanovit výši úroků z prodlení, kterou lze s ohledem na komplexní povahu daného závazku považovat za ústavní (přiměřenou) a ve zbylé části exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1655/2020, ze dne 1. 7. 2020

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 24. června 1996, č. j. 41 E 365/1996-6, nařídil podle rozsudku tamního soudu ze dne 20. června 1995, č. j. 9 C 954/94-15a, výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného pro uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 345 570 Kč s úrokem z prodlení ve výši 1 % denně z částky 204 000 Kč od 15. dubna 1994 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 4 % ročně z částky 141 570 Kč od 15. dubna 1994 do zaplacení, a pro náhradu nákladů nalézacího řízení.

Povinný podáním ze dne 11. června 2019 navrhl částečné zastavení výkonu rozhodnutí co do úroku z prodlení ve výši 1% denně z částky 204 000 Kč od 15. dubna 1994 do zaplacení, s odůvodněním, že takto vysoký úrok z prodlení je protiústavní, a dále navrhl spojení řízení o návrhu na částečné zastavení výkonu rozhodnutí s řízením o návrhu na částečné zastavení exekuce vedené soudní exekutorkou Mgr. Z. S., Exekutorský úřad P., pod sp. zn. 180 EX 4400/13.

Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 1. srpna 2019, č. j. 41 E 365/96-78, výrokem I. zamítl návrh povinného na spojení řízení o návrhu na částečné zastavení výkonu rozhodnutí s řízením o návrhu na částečné zastavení exekuce, výrokem II. zamítl návrh povinného na částečné zastavení výkonu rozhodnutí a výrokem III. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že judikatura Ústavního soudu o nepřiměřené výši úroků z prodlení se na danou věc nevztahuje, protože vztah mezi účastníky byl posouzen jako obchodní závazek a povinný v nalézacím řízení nárok oprávněné uznal. Vzhledem k tomu se v dané věci nejedná o zjevnou nespravedlnost, která by odůvodňovala prolomení zásady, že zásah do exekučního titulu je ve vykonávacím řízení nepřípustný.

K odvolání povinného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. ledna 2020, č. j. 17 Co 300/2019-145, změnil usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku II. tak, že výkon rozhodnutí zastavil v rozsahu, v jakém je veden pro úrok z prodlení 0,8 % denně z částky 204 000 Kč ode dne 15. dubna 1994 do zaplacení, jinak usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o návrhu povinného na částečné zastavení výkonu rozhodnutí před soudy obou stupňů. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že judikatura Ústavního soudu o nepřiměřené výši úroků z prodlení se vztahuje i na obchodní závazky, a podrobil úrok z prodlení ve výši 1% denně z dlužné částky nájemného 204 000 Kč testu přiměřenosti podle kritérií, nastavených dřívější judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu jak pro úrok z prodlení, tak i pro smluvní pokutu [vzhledem k tomu, že smluvně byla mezi stranami stanovena pro případ prodlení smluvní pokuta, a nikoliv smluvní úrok z prodlení ve vymáhané výši, avšak nalézací soud ve výroku exekučního titulu (čili v závazné části exekučního titulu) přiznal smluvní úrok z prodlení], a na jeho základě dospěl k závěru, že vymáhaný úrok z prodlení ve výši 1 % denně z částky 204 000 Kč od 15. dubna 1994 do zaplacení představuje nárok, který se příčí zásadám právního státu, když na jeho základě se má oprávněné dostat plnění výrazně převyšující možné výnosy z případného bankovního nebo podnikatelského zhodnocení dlužných peněz, resp. škodu vzniklou jejich nevrácením, avšak zároveň nelze žádat po oprávněné, aby se vzdala možnosti zajištění pro případ neplnění závazků ze strany svých partnerů. Odvolací soud s ohledem na povahu daného závazku shledal jako přiměřenou výši úroku z prodlení 0,2 % denně z dlužné částky, a nárok na úrok z prodlení ve výši 0,8 denně z dlužné částky shledal protiústavním a výkon rozhodnutí k němu zastavil.

Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, ve kterém namítal nesprávné právní posouzení neplatnosti vymáhaného úroku z prodlení. Jestliže odvolací soud uzavřel, že požadovaný úrok z prodlení ve výši 1 % denně je protiústavní, je podle povinného úrok z prodlení neplatný jako celek a jako celek také nemůže být vymáhán, takže odvolací soud měl řízení o výkonu rozhodnutí zastavit ohledně celého úroku z prodlení. Dospěl-li však odvolací soud k závěru, že úrok z prodlení je v rozsahu 0,2 % denně přiměřený, odchýlil se tím od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Povinný navrhl, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že se usnesení soudu prvního stupně dále mění tak, že se výkon rozhodnutí zastavuje v rozsahu, v jakém je veden pro úrok z prodlení 0,2 % denně z částky 204 000 Kč ode dne 15. dubna 1994 do zaplacení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále též jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky (zda lze částečně zastavit výkon rozhodnutí ohledně úroku z prodlení toliko v rozsahu, v jakém je úrok z prodlení protiústavní), která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Nejvyšší soud již dříve vyslovil závěr, že exekuční řízení je ovládáno zásadou, podle níž exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost ani zákonnost exekučního titulu; obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož exekuce se navrhuje, je vázán a je povinen z něj vycházet [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98 (uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002 (uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003 (uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV a nález Ústavního soudu ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15).

Ústavní soud ve své judikatuře připustil, že výjimečně se lze i v exekučním řízení zabývat zásadními vadami exekučního titulu a na jejich základě zastavit výkon rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a to v případě, že ve věci jsou dány takové okolnosti, pro které je další provádění výkonu rozhodnutí způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), a výkonem rozhodnutí dochází k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti. Při zkoumání, zda exekuční titul netrpí zásadními vadami, přitom není relevantní, zda a jak efektivně hájil povinný svá práva v nalézacím řízení. Zastavení řízení z důvodu zásadních vad exekučního titulu tak není podmíněno ani vyčerpáním řádných opravných prostředků v předcházejícím nalézacím řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16 či nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. srpna 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15).

Dále Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, uvedl, že zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem, přičemž úroky z prodlení ve výši 0,5 % denně (182,5 % ročně) a vyšší jsou již ústavně neakceptovatelné a není třeba provádět individuální hodnocení přiměřenosti úroků. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) tím, že exekuci zastaví podle § 268 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 268 odst. 4 o. s. ř., aby tak byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele. Spravedlivé rovnováhy přitom bude dosaženo v případě, že věřitel (oprávněný) obdrží přiměřenou výši úroků z prodlení. Naopak úroky z prodlení, jejich výše nepřekračuje pravidla dle § 122 zákona o spotřebitelském úvěru pro platby související s prodlením, jsou v mezích ústavnosti. V uvedeném nálezu Ústavní soud uložil obecným soudům, aby v souladu s uvedenými principy prováděly konkrétní testy pro posouzení ústavnosti úroků z prodlení, a stanovily takovou výši úroků z prodlení, kterou lze ještě považovat za přiměřenou (a ústavní), a aby ve zbylé části exekuci zastavily podle § 268 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 268 odst. 4 o. s. ř. Přitom není vyloučeno, aby vycházely z judikatury Nejvyššího soudu pro posuzování úroků v nalézacím řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004), podle které je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.

Dovolací soud má za to, že odvolací soud se zcela řídil výše uvedenými závěry Ústavního soudu, když nejprve podrobně rozebral, z jakých důvodů se v daném případě jedná o obchodněprávní vztah, a poté podrobil úrok z prodlení ve výši 1% denně testu přiměřenosti, při kterém nevycházel toliko z kapitalizované výše nároku, ale zkoumal konkrétní okolnosti vedoucí ke sjednání úroku z prodlení a jeho výši, důvody nesplnění a dopady na osobu povinného, čili komplexní důvody vedoucí k současné výši nároku oprávněné, a na základě uvedeného dovodil, že úrok z prodlení ve výši 1 % denně z částky 204 000 Kč od 15. dubna 1994 do zaplacení představuje nárok příčící se zásadám právního státu. Dospěl-li poté odvolací soud s ohledem na povahu daného závazku a při zohlednění reparační, satisfakční i sankční funkce úroku z prodlení, k závěru, že přiměřenou výší vymáhaného úroku z prodlení je v projednávané věci 0,2 % denně z dlužné částky, přičemž nárok oprávněné na úrok z prodlení ve výši 0,8 % denně shledal protiústavním a v tomto rozsahu výkon rozhodnutí částečně zastavil, postupoval exaktně podle výše uvedené judikatury Ústavního soudu a jeho postupu nelze nic vytknout. Dovolací soud se tak zcela přiklání k výše uvedeným závěrům Ústavního soudu, že shledá-li exekuční soud po provedení testu přiměřenosti neústavní (nepřiměřenou) výši úroků z prodlení, je povinen stanovit výši úroků z prodlení, kterou lze s ohledem na komplexní povahu daného závazku považovat za ústavní (přiměřenou) a ve zbylé části exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit.

Dovolatel ve svém dovolání namítal, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když poté, co shledal protiústavnost úroku z prodlení, nevyhověl návrhu povinného v plném rozsahu a nezastavil výkon rozhodnutí pro celý úrok z prodlení. Dovolací soud připouští, že ve své ustálené rozhodovací praxi uvedl, že ujednání o výši úroku z prodlení podle ustanovení § 39 obč. zák. lze posoudit z hlediska souladu nebo rozporu dohodnuté výše úroku z prodlení s dobrými mravy toliko jako platné či neplatné (tzn. bez možnosti shledat je neplatné jen co do výše rámec dobrých mravů přesahující), s tím, že při neplatnosti dohody o výši úroku z prodlení poté nastupuje nárok na zákonný úrok z prodlení [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 3010/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010 (uveřejněné pod číslem 104/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], avšak uvedená rozhodnutí nejsou v projednávané věci relevantní, neboť v nich byla posuzována platnost úroků z prodlení v nalézacím řízení a nemožnost jejich moderace (pro případ i jen jejich částečné neplatnosti), a nikoli v řízení o výkonu rozhodnutí (exekuce), ve které je možné v rámci částečného zastavení prováděného výkonu rozhodnutí (exekuce) dospět k závěru, že rozhodnutím soudu v nalézacím řízení přiznané příslušenství pohledávky již odporují právním zásadám demokratického státu (srov. shora citovaná rozhodnutí Ústavního soudu).

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání povinného podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel v dovolacím řízení nebyl úspěšný a oprávněné v této fázi řízení žádné náklady dle obsahu spisu nevznikly.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů