// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 16.07.2020
Výzva k zaplacení soudního poplatku vydaná vyšším soudním úředníkem
Pokud je stanovena lhůta ke splnění procesní povinnosti rozhodnutím vydaným vyšším soudním úředníkem, běží tato lhůta až ode dne právní moci takového rozhodnutí nastalé podle § 9 odst. 2 zákona o vyšších soudních úřednících (marným uplynutím lhůty k podání námitek, nebyly-li podány; byly-li námitky podány, potom doručením rozhodnutí předsedy senátu o těchto námitkách).
Je-li tedy rozhodnutí, kterým je účastník řízení vyzván k zaplacení soudního poplatku a stanovena mu lhůta k jeho zaplacení, vydáno vyšším soudním úředníkem, běží lhůta k zaplacení soudního poplatku až ode dne právní moci tohoto rozhodnutí, nikoliv ode dne jeho doručení.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1933/2019, ze dne 28. 4. 2020
Dotčené předpisy:
§ 9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb. ve znění od 30. 9. 2017
§ 9 odst. 2 zák. č. 121/2008 Sb.
§ 159 o. s. ř.
§ 167 odst. 2 o. s. ř.
§ 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Kategorie: náklady řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 12. 10. 2017, č. j. 15 Co 291/2017-555, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 2. 2018, č. j. 15 Co 291/2017-569, potvrdil ve výrocích o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení vzniklých státu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 3. 2017, č. j. 21 C 392/2006-504, kterým bylo rozhodnuto o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastníků řízení k nemovitostem specifikovaným v tomto rozhodnutí. Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2017, č. j. 15 Co 291/2017-555, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 2. 2018, č. j. 15 Co 291/2017-569, podala žalovaná u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 28. 2. 2018 dovolání, které doplnila podáním ze dne 1. 3. 2018 a podáním ze dne 5. 3. 2018.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 1. 3. 2018, č. j. 21 C 392/2006-591, které vydala vyšší soudní úřednice, vyzval žalovanou, aby do 15 dnů od doručení tohoto usnesení zaplatila soudní poplatek za dovolání s tím, že pokud nebude soudní poplatek zaplacen, bude řízení zastaveno. Následně usnesením ze dne 6. 4. 2018, č. j. 21 C 392/2006-615, dovolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil.
Žalovaná zaplatila soudní poplatek za dovolání dne 25. 4. 2018. Dne 6. 9. 2018 požádala o osvobození od soudních poplatků za dovolací řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 19. 6. 2018, č. j. 21 C 392/2006-653, k námitkám podaným žalovanou usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 3. 2018, č. j. 21 C 392/2006-591, potvrdil. Usnesení nabylo právní moci dne 22. 6. 2018.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 1. 2019, č. j. 15 Co 322/2018-710, k odvolání žalované potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 4. 2018, č. j. 21 C 392/2006-615, o zastavení dovolacího řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Uvedl, že žalovaná zaplatila soudní poplatek za dovolání až po uplynutí lhůty uložené jí usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 3. 2018, č. j. 21 C 392/2006-591, a proto k takovému zaplacení soudního poplatku nemohl přihlédnout. Obdobně nemohl přihlédnout ani k žádosti žalované o osvobození od soudních poplatků podané po uplynutí lhůty k zaplacení soudního poplatku.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2019, č. j. 15 Co 322/2018-710, podala žalovaná dne 13. 4. 2019 dovolání (datované dne 12. 4. 2019), které doplnila dalšími podáními doručenými soudu ve dnech 15. 4. 2019 a 16. 4. 2019. Přípustnost dovolání žalovaná opírá o § 237 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaná nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že návrh na osvobození od soudních poplatků může podat účastník řízení pouze do konce lhůty k zaplacení soudního poplatku, přičemž návrh podaný po uplynutí této lhůty nemá vliv na rozhodnutí soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Má za to, že odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2446/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2494/2014. Pokud dovolací soud dospěje k závěru, že shora ustálená rozhodovací praxe přijatá v poměrech zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném do 29. 9. 2017, není v posuzované věci přiléhavá, protože je nezbytné postupovat podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017, považuje tuto právní otázku za doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou.
Má za to, že nelze pravomocně rozhodnout o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku dříve, než je rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku, resp. než je dána účastníku řízení příležitosti k zaplacení poplatku, neuspěje-li se svojí žádostí o osvobození od poplatkové povinnosti.
Poznamenává také, že ve výzvě soudu prvního stupně k zaplacení soudního poplatku za dovolání byla nesprávně poučena o tom, že nebude-li soudní poplatek zaplacen, soud řízení zastaví. Nalézací soud totiž ve výzvě uvedl, že při nezaplacení soudního poplatku bude zastaveno řízení před soudem prvního stupně, a nikoliv dovolací řízení. Tímto postupem porušil čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
V doplnění dovolání ze dne 14. 4. 2019 žalovaná namítá, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 3. 2018, č. j. 21 C 392/2006-591, kterým byla vyzvána k zaplacení soudního poplatku za dovolání, vydala vyšší soudní úřednice. V takovém případě však neběží lhůta pro zaplacení soudního poplatku ode dne doručení tohoto rozhodnutí, ale až od jeho právní moci. Je totiž důležité zohlednit, že proti rozhodnutí vydanému vyšší soudní úřednicí je možné podat námitky. Otázku počátku běhu lhůty pro zaplacení soudního poplatku, je-li výzva k zaplacení soudního poplatku vydána vyšší soudní úřednicí, považuje v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu za neřešenou ve smyslu § 237 o. s. ř.
Žalovaná podala proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 3. 2018, č. j. 21 C 392/2006-591, námitky, o kterých rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 19. 6. 2018, č. j. 21 C 392/2006-653, jež nabylo právní moci 22. 6. 2019. Až od tohoto dne počala běžet lhůta 15 dnů pro zaplacení soudního poplatku za dovolání. Žalovaná zaplatila soudní poplatek dne 25. 4. 2018. Rozhodl-li odvolací soud, potažmo soud prvního stupně, o zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
V doplnění dovolání ze dne 15. 4. 2019 žalovaná namítá porušení jejího práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to s ohledem na změny ve složení senátu, který o této věci rozhodoval. Poukazuje také na to, že originál usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 3. 2018, č. j. 21 C 392/2006-591, nebyl vyhotoven, ve spisu je založen pouze stejnopis tohoto rozhodnutí. Má za to, že elektronicky vyhotovený a elektronicky podepsaný stejnopis napadeného usnesení nelze pokládat za veřejnou listinu, nebyl-li vyhotoven jeho originál. Uvedený postup soudů je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2288/2012. Dále namítá, že zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017, je protiústavní. Poukazuje na skutečnost, že poplatková povinnost vzniká již podáním návrhu. Je-li soudní poplatek vyšší než 5 000 Kč, nelze jej platit kolkovými známkami. Účastník řízení nemůže bezhotovostně zaplatit soudní poplatek, nezná-li variabilní symbol pro tuto platbu. Variabilní symbol je však účastníku řízení znám až na základě výzvy k jeho zaplacení.
Ze všech shora uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právní otázce běhu lhůty k zaplacení soudního poplatku, vydal-li usnesení, kterým byl účastník vyzván k zaplacení soudního poplatku, vyšší soudní úředník.
Podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále také „ZSOP“), nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.
Tato právní úprava zákona o soudních poplatcích zdůrazňuje ze zákona plynoucí povinnost navrhovatele (žalobce) zaplatit soudní poplatek již s podáním žaloby, přičemž i nadále je ve smyslu § 5 o. s. ř. ve spojení s § 9 odst. 1 ZSOP zachováno beneficium poučení účastníka o jeho procesních povinnostech (výzva k zaplacení soudního poplatku), včetně poučení o důsledcích nevyhovění takové výzvě a poučení o možnosti požádat o osvobození od soudních poplatků podle § 138 o. s. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 825/2019).
Podle § 13 ZSOP ve věcech poplatků rozhoduje a postupuje soud nebo správa soudu podle občanského soudního řádu, pokud nestanoví tento zákon jinak.
Podle § 167 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku.
Podle § 159 o. s. ř. doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, je v právní moci.
Podle § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolání není přípustné proti usnesení, jímž se upravuje vedení řízení.
Protože proti usnesení, kterým je účastník vyzván k zaplacení soudního poplatku, není odvolání přípustné [§ 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], nabývá usnesení právní moci na základě § 159 o. s. ř. ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř. a § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dnem jeho doručení. Z tohoto důvodu běží i lhůta k zaplacení soudního poplatku stanovená v takovém usnesení ode dne jeho doručení.
Specifická situace ale nastává, je-li usnesení, kterým je účastník vyzván k zaplacení soudního poplatku, vydáno vyšším soudním úředníkem. Je totiž nutné zohlednit, že proti takovému rozhodnutí je účastník řízení oprávněn podat námitky do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ve smyslu § 9 odst. 2 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů (dále též jen „zákon o vyšších soudních úřednících“). Podle tohoto zákonného ustanovení rozhodne o námitkách předseda senátu, který rozhodnutí vydané vyšším soudním úředníkem bez jednání potvrdí nebo změní. Proti rozhodnutí předsedy senátu o námitkách, o odmítnutí námitek nebo o zastavení námitkového řízení není odvolání přípustné. Teprve až doručené rozhodnutí vyššího soudního úředníka, proti kterému již není možné podat námitky, je v právní moci.
Z toho vyplývá, že pokud je stanovena lhůta ke splnění procesní povinnosti rozhodnutím vydaným vyšším soudním úředníkem, běží tato lhůta až ode dne právní moci takového rozhodnutí nastalé podle § 9 odst. 2 zákona o vyšších soudních úřednících (marným uplynutím lhůty k podání námitek, nebyly-li podány; byly-li námitky podány, potom doručením rozhodnutí předsedy senátu o těchto námitkách). Je-li tedy rozhodnutí, kterým je účastník řízení vyzván k zaplacení soudního poplatku a stanovena mu lhůta k jeho zaplacení, vydáno vyšším soudním úředníkem, běží lhůta k zaplacení soudního poplatku až ode dne právní moci tohoto rozhodnutí, nikoliv ode dne jeho doručení.
V posuzované věci byla žalovaná vyzvána k zaplacení soudního poplatku usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 3. 1018, č. j. 21 C 392/2006-591, vydaným vyšší soudní úřednicí. Tímto usnesením byla žalované rovněž stanovena lhůta 15 dnů od jeho doručení. Jelikož žalovaná podala proti tomuto usnesení námitky ve smyslu § 9 odst. 2 zákona o vyšších soudních úřednících, nabylo usnesení právní moci dne 22. 6. 2018, kdy bylo žalované doručeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 6. 2018, č. j. 21 C 392/2006-653, kterým bylo rozhodnuto o těchto námitkách. Od tohoto dne rovněž počala běžet lhůta pro zaplacení soudního poplatku.
Žalovaná zaplatila soudní poplatek dne 25. 4. 2018, tedy před uplynutím lhůty k jeho zaplacení. Pokud odvolací soud uzavřel, že žalovaná nezaplatila soudní poplatek včas, a soud prvního stupně proto řízení o dovolání žalované správně zastavil, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
Ze shora uvedeného se podává, že dovolání žalované je důvodné. Proto Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
V rámci dalšího řízení jsou soudy obou stupňů vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací soud k uvedenému dodává, že z důvodu procesní ekonomie se nezabýval dalšími námitkami žalované směřujícími do rozhodnutí odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, uvedenými v dovolání. Lze také poznamenat, že k doplnění dovolání ze dne 15. 4. 2019, které bylo učiněno u příslušného soudu 16. 4. 2019, nemohl Nejvyšší soud ani přihlédnout, neboť jej žalovaná učinila až po uplynutí lhůty k podání dovolání (lhůta k podání dovolání počala běžet dne 14. 2. 2019, kdy bylo žalované doručeno rozhodnutí odvolacího soudu, a skončila ve smyslu § 240 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 57 odst. 2 o. s. ř. dne 15. 4. 2019).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodl, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Autor: -mha-