// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 31.03.2020

Mezitímní rozsudek o zrušení podílového spoluvlastnictví

I. Nelze rozhodovat nejdříve mezitímním rozsudkem o zrušení podílového spoluvlastnictví a přikázání věci do výlučného vlastnictví jednoho z účastníků jako o „základu věci“ a teprve poté stanovit výši vypořádacího podílu jakožto „výši nároku“, neboť v tomto případě o základ věci a výši nároku nejde. V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nelze nejdříve rozhodnout o zrušení podílového spoluvlastnictví a přikázání věci jednomu z účastníků bez toho, aby bylo současně rozhodnuto o výši vypořádacího podílu, či předmět řízení v těchto případech štěpit jiným způsobem.

Pokud jde o vypořádání právního vztahu, jež je spojeno s povinností poskytnutí přiměřené náhrady za toto vypořádání, nejde o vztah základu nároku a jeho výše v intencích § 152 odst. 2 o. s. ř.

II. Jestliže v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo zrušeno a vypořádáno podílové spoluvlastnictví, odvolací soud zruší pouze výrok o stanovení přiměřené náhrady ze spoluvlastnictví vylučovanému spoluvlastníku a jen v tomto rozsahu věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení, postupuje vadně. To platí i v situaci, kdy zrušení a vypořádání spoluvlastnictví neprovedl soud prvního stupně, ale provedl ho až sám odvolací soud, který soudu prvního stupně vrátil věc k rozhodnutí o výši přiměřené náhrady (a o náhradě nákladů řízení).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3294/2019, ze dne 9. 12. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 152 odst. 2 o. s. ř.
§ 1147 o. z.

Kategorie: rozhodnutí; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Okresní soud v Teplicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 9. 2018, č. j. 8 C 117/2016-147, v celém rozsahu zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k členskému podílu ve stavebním bytovém družstvu XY, se sídlem v XY, IČO XY, s právem užívat družstevní byt č. 153 o velikosti 1+3 v 5. podlaží domu č. p. XY, č. o. XY, v ulici XY v XY (dále jen „členský podíl“) s tím, aby byl členský podíl přikázán do výlučného vlastnictví žalovaného a žalovanému zároveň byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni vypořádací podíl v částce 250 000 Kč (výrok I.). Dále uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 105 444 Kč (výrok II.).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 15. 9. 1984 manželství; manželství bylo rozvedeno ke dni 30. 3. 2012, k vypořádání společného jmění manželů nedošlo. Uplynutím tříleté lhůty tudíž na základě zákonné domněnky ve smyslu § 150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) mělo dojít ke vzniku podílového spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k předmětnému členskému podílu ve stavebním bytovém družstvu, jehož zrušení a vypořádání je předmětem tohoto řízení.

Soud prvního stupně na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že ke splacení členského příspěvku za členský podíl v družstvu v celkové výši 21 800 Kčs došlo za trvání manželství účastníků; účastníkům tak mělo vzniknout společné členství manželů v družstvu ve smyslu § 175 odst. 2 obč. zák. Z provedeného dokazování však zároveň vyplynulo, že spolu manželé v rozhodné době nežili ve společné domácnosti, na základě čehož soud prvního stupně uzavřel, že se uplatní výjimka ve smyslu § 175 odst. 3 obč. zák., kdy v případě neexistence trvalého soužití manželů (v době vzniku práva na přidělení družstevního bytu) společné členství manželů v družstvu nevznikne.

Členský podíl v družstvu s právem užívání předmětného družstevního bytu se tedy nestal součástí bezpodílového spoluvlastnictví, později společného jmění účastníků, nýbrž byl od počátku pouze výlučným vlastnictvím žalovaného. Po zániku společného jmění manželů v důsledku rozvodu manželství účastníků proto nemohlo dojít ke vzniku podílového spoluvlastnictví k předmětnému členskému podílu na základě zákonné domněnky ve smyslu § 150 odst. 4 obč. zák., neboť členský podíl nikdy nebyl součástí společného jmění. Nebylo pak možné ani zrušit a vypořádat podílové spoluvlastnictví k členskému podílu, protože členský podíl náležel výlučně žalovanému. Soud prvního stupně proto žalobu v plném rozsahu zamítl.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 5. 2019, č. j. 14 Co 58/2019-173, změnil tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k členskému podílu ve stavebním bytovém družstvu, přikázal jej do výlučného vlastnictví žalovaného a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni vypořádací podíl v částce, jejíž výše bude určena v konečném rozhodnutí (výrok I.) a věc vrátil soudu prvního stupně k rozhodnutí o výši vypořádacího podílu a náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Co se týče zjištěného skutkového stavu, odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a potvrdil, že ke splacení celkové částky členského podílu v družstvu došlo za trvání manželství účastníků. Neztotožnil se však s právním názorem soudu prvního stupně, že se v dané věci uplatní výjimka ve smyslu § 175 odst. 3 obč. zák., že společné členství manželů v družstvu nevzniklo z důvodu, že spolu účastníci jako manželé v rozhodné době trvale nežili.

Společné soužití manželů je podle odvolacího soudu třeba chápat šířeji než jako vedení společné domácnosti, neboť má především osobní rozměr. Při posuzování trvalosti společného soužití proto nelze vycházet pouze z momentálního faktického stavu, ale je nutné zabývat se především tím, zda je objektivně dána vůle osob k trvalému soužití, přičemž společné bydlení není k naplnění tohoto předpokladu bezpodmínečně nutné. Odvolací soud podotknul, že § 175 odst. 3 obč. zák. míří na případy, kdy se manželé rozešli, anebo jeden z manželů opustil společnou domácnost s úmyslem již se nevrátit a neobnovit manželské soužití, nikoliv na situace, kdy manželé žijí odděleně jen proto, že teprve činí potřebné kroky k získání bytu, v němž hodlají později vést společnou domácnost. Uvedené podle odvolacího soudu lze vztáhnout na skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, který z takto zjištěného skutkového stavu vyvodil nesprávné právní závěry. Odvolací soud proto naopak uzavřel, že účastníci spolu v rozhodné době jako manželé žili.

Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že účastníci nabyli členský podíl v družstvu spolu s právem užívání družstevního bytu za trvání manželství, a proto jim vzniklo společné členství manželů v družstvu ve smyslu § 175 odst. 2 obč. zák. Členský podíl v družstvu se stal součástí bezpodílového spoluvlastnictví a později společného jmění manželů a po rozvodu manželství účastníků na základě zákonné domněnky ve smyslu § 150 odst. 4 obč. zák. jejich podílovým spoluvlastnictvím.

Rozhodl však zatím pouze o základu věci (tj. mezitímním rozsudkem) a zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k členskému podílu v družstvu a přikázal jej do výlučného vlastnictví žalovaného. Pro rozhodnutí o výši vypořádacího podílu neměl odvolací soud dostatečné podklady, a proto věc v této části vrátil soudu prvního stupně k rozhodnutí o výši vypořádacího podílu, k čemuž mu uložil ustanovit znalce k vypracování nového znaleckého posudku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a také proto, že právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalovaný v úvodu dovolání předkládá k posouzení otázku, zda je pro určení, zda vzniklo společné členství manželů v družstvu, rozhodný okamžik podpisu dohody o odevzdání a převzetí bytu, anebo rozhodnutí o přidělení bytu; dále zda k prokázání rozhodného okamžiku splacení členského podílu postačí prosté kopie listin, u nichž není známo kým a na základě jakých podkladů byly vystaveny; zda ustanovení § 175 odst. 3 obč. zák. míří pouze na případy, kdy se manželé rozešli nebo jeden z nich trvale opustil společnou domácnost, či zda lze toto ustanovení použít i na situace, kdy manželé po sňatku žijí odděleně a teprve řeší bytovou situaci; a zda lze rozhodnout o přikázání věci do vlastnictví účastníka bez výslovného návrhu tohoto účastníka, aby mu byla věc přikázána.

Žalovaný v dovolání dále podrobně rozporuje skutkové závěry odvolacího soudu ve vztahu k okamžiku splacení celkové částky členského podílu a namítá, že odvolací soud v tomto směru dostatečně nezohlednil veškeré předložené důkazy, zejména se dostatečně nevypořádal s obsahem svědeckých výpovědí a vycházel pouze z interních dokladů družstva, u nichž navíc žalovaný v průběhu řízení popíral jejich pravost a správnost a požadoval předložení těchto dokladů v originále. Namítá, že ke splacení celkové částky členského podílu došlo ještě před uzavřením manželství s žalobkyní, a proto členský podíl v družstvu nemohl být součástí společného jmění manželů a následně podílovým spoluvlastnictvím účastníků.

Žalovaný dále uvádí, že v rámci řízení nenavrhoval, aby byl členský podíl přikázán do jeho výlučného vlastnictví; pouze po celou dobu řízení uváděl, že je výlučným vlastníkem členského podílu a má tedy zájem jím být i nadále. Namítá, že odvolací soud před rozhodnutím o přikázání členského podílu do výlučného vlastnictví žalovaného opomněl zjistit finanční situaci žalovaného vzhledem k ceně přikazovaného členského podílu, když nezkoumal, zda bude žalobce, který je starobním důchodcem, vůbec schopen žalobkyni vypořádací podíl ve stanovené výši poskytnout. Žalovaný výslovně uvádí, že nesouhlasí s tím, aby byl členský podíl přikázán do jeho výlučného vlastnictví, neboť při současných cenách bytů včetně právních nákladů by nebyl schopen vypořádací podíl ve výši poloviny ceny členského podílu žalobkyni splatit.

Žalovaný se rovněž neztotožňuje s tzv. širším výkladem ustanovení § 175 odst. 3 obč. zák., jak jej vyložil odvolací soud. Uvádí, že v rozhodné době spolu s žalobkyní jako manželé trvale nežili, neboť nesdíleli společnou domácnost a jejich manželství neplnilo žádnou funkci; společně hospodařit a žít spolu jako manželé začali až dva měsíce po uzavření manželství. Závěry odvolacího soudu o existenci trvalého soužití účastníků jako manželů proto považuje za nesprávné.

Na základě výše uvedených námitek žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání je zčásti přípustné a zároveň i důvodné.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemůže obstát již z hlediska zvolené formy rozhodnutí, neboť odvolací soud rozhodl pouze o ‚základu‘ předmětu řízení formou mezitímního rozsudku a ve zbytku věc vrátil soudu prvního stupně k rozhodnutí o výši vypořádacího podílu (přiměřené náhrady).

Tento postup odvolacího soudu není správný.

Podle § 152 odst. 2 o. s. ř. rozsudkem má být rozhodnuto o celé projednávané věci. Jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o její části nebo jen o jejím základu.

Využití mezitímního rozsudku připadá v úvahu v případech, kdy je jednak sporné, zda uplatněný nárok vůbec existuje, a kromě toho je sporná i jeho výše; takovými případy jsou typicky spory o náhradu škody, kdy v rámci základu nároku je třeba řešit, zda je vůbec dána odpovědnost a v jakém rozsahu, a ohledně výše škody bude třeba provádět další, někdy rozsáhlá a komplikovaná zjištění týkající se jednotlivých komponent, z nichž se nárok skládá. Z hlediska procesní ekonomie proto může být účelné, aby soud nejdříve rozhodl o tom, zda a v jakém rozsahu je nárok odůvodněn a po právní moci tohoto rozsudku teprve prováděl zjištění, která budou již omezena na specifikaci výše tohoto nároku (srovnej WINTEROVÁ, Alena a kol. Civilní právo procesní. Část první: řízení nalézací. Linde Praha, 2014, str. 266).

Předmětem řízení je v této věci zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, které svým charakterem směřuje k vydání konstitutivního rozhodnutí. Nejedná se tedy o řízení směřující k vydání rozhodnutí, kterým by soud pouze autoritativně konstatoval existenci či oprávněnost určitého nároku a následně stanovil jeho výši, nýbrž se jedná o rozhodnutí, kterým soud práva a povinnosti účastníků přímo zakládá a zasahuje tak do hmotněprávních vztahů. V takovém případě je však nezbytné, aby soud posoudil celou věc komplexně a rozhodl o celém předmětu řízení současně, přičemž řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je svým charakterem typickým řízením s nedělitelným předmětem řízení. Nelze proto rozhodovat nejdříve mezitímním rozsudkem o zrušení podílového spoluvlastnictví a přikázání věci do výlučného vlastnictví jednoho z účastníků jako o „základu věci“ a teprve poté stanovit výši vypořádacího podílu jakožto „výši nároku“, jak to učinil odvolací soud, neboť v tomto případě o základ věci a výši nároku nejde.

Skutečnost, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nelze nejdříve rozhodnout o zrušení podílového spoluvlastnictví a přikázání věci jednomu z účastníků bez toho, aby bylo současně rozhodnuto o výši vypořádacího podílu, či předmět řízení v těchto případech štěpit jiným způsobem, vyplývá i z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i z judikatury Ústavního soudu.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4368/2011 (dostupném na www.nsoud.cz) mimo jiné – v řízení o vypořádání společného jmění manželů – uvedl: „Podle přesvědčení dovolacího soudu však soudu prvního stupně bránila v rozhodnutí formou mezitímního rozsudku samotná povaha řízení o vypořádání společného jmění manželů, jehož předmětem žalobkyně učinila nemovité věci. Mezitímním rozsudkem soud rozhoduje o právním základu věci a vyjadřuje se jím k tomu, zda žalobce má vůbec na požadované plnění právo a v jakém rozsahu. Základem věci se rozumí posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku, s výjimkou okolností, které se týkají jen výše nároku (plnění) – (k tomu srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1029). Podle ustálené judikatury o zrušení nebo omezení věcného břemene není možno rozhodnout mezitímním rozsudkem, neboť zrušení či omezení věcného břemene a přiměřená náhrada za ně nejsou v poměru základu uplatňovaného nároku a jeho výše ve smyslu ustanovení § 152 odst. 2 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 1986, sp. zn. 3 Cz 48/86, publikovaný v elektronickém systému Lex Data a v Automatizovaném systému právních informací – ASPI – pod evidenčním číslem JUD 10676 CZ). Tato judikatura je současnou odbornou literaturou považována stále za použitelnou (k tomu srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1030, judikatura, bod II). Z uvedených závěrů vyšel dovolací soud i v rozsudku ze dne 31. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2957/2009, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz, kde je vztáhl na případy náhrady za zřízení práva tzv. nezbytné cesty ve smyslu § 151o odst. 3 obč. zák. Závěry uvedené judikatury obecně vystihují – a potud jsou mutatis mutandis použitelné i v souzené věci – okolnost, že pokud jde o vypořádání právního vztahu, jež je spojeno s povinností poskytnutí přiměřené náhrady za toto vypořádání, nejde o vztah základu nároku a jeho výše v intencích § 152 odst. 2 o. s. ř. Obdobně to platí i v poměrech vypořádání společného jmění manželů. Jestliže je vypořádání zaniklého majetkového společenství řízením, v němž soud není vázán návrhem účastníků řízení na způsob vypořádání, a jedná se o případ, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahů mezi účastníky, pak volba konkrétního způsobu vypořádání společného jmění manželů soudem a poskytnutí přiměřené náhrady tam, kde jsou věci přikazovány do výlučného vlastnictví některého z účastníků (nebo jsou přikázány jednotlivé věci každému z účastníků v nestejné hodnotě) není v poměru základu nároku a jeho výše.“

Závěry uvedeného rozhodnutí jsou v poměrech souzené věci použitelné potud, že i řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je řízením o vypořádání právního vztahu, které je spojeno s povinností poskytnutí přiměřené náhrady, a nejde tedy o vztah základu nároku a jeho výše.

K celkovému pojetí právní úpravy a povaze řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a nedělitelnosti předmětu tohoto řízení se vyjádřil i Ústavní soud tak, že „předmětem takového řízení musí být vždy celá věc a že předmět řízení, jímž je jak zrušení tak i vypořádání podílového spoluvlastnictví, nemůže být v nalézacím, jakož i v odvolacím řízení, dělitelný, a to ani v tom smyslu, že by byla oddělitelná část výroku vyslovujícího zrušení podílového spoluvlastnictví od části vyslovující, který ze zákonem stanovených způsobů vypořádání podílového spoluvlastnictví soud zvolil a jak vypořádání upravil. Celý výrok ve věci samé je vždy jedním ze způsobů zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a rozhodnutí ve věci, byť se skládalo z několika částí, není rozhodnutím o několika právech se samostatným skutkovým základem. Jednotlivé části výroku nelze v těchto případech oddělovat, soud musí mít možnost posoudit celou věc komplexně tak, aby soudní rozhodnutí odpovídalo úpravě hmotného práva a respektovalo ochranu vlastnických práv garantovaných článkem 11 Listiny základních práv a svobod“ [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 687/04 (dostupný na https://nalus.usoud.cz)].

Obdobně se Ústavní soud vyjádřil také v dalším rozhodnutí, kde rovněž uvedl, že „z povahy řízení o návrhu na zrušení podílového spoluvlastnictví vyplývá, že předmět řízení není v odvolacím řízení dělitelný. Rozhodnutí odvolacího soudu se vztahuje vždy na celý výrok ve věci a žádná jeho část nenabývá odděleně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). Proto odvolací soud musí z podnětu podaného odvolání přezkoumat vždy celý výrok ve věci. Pokud tak odvolací soud neučinil, pochybil a řízení zatížil vadou, která představuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a ve svém důsledku může vést i k porušení práva na ochranu vlastnictví, neboť určení výše náhrady za spoluvlastnický podíl odděleně od výroku o zrušení podílového spoluvlastnictví a přikázání do vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků by teoreticky mohlo vyústit do situace blížící se vyvlastnění“ [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 315/05 (dostupný na https://nalus.usoud.cz)].

Nezbytnost určení výše přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl současně s rozhodnutím o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vyplývá i z dřívější judikatury Ústavního soudu, podle které „zákonem stanovená možnost rozdělení podílového spoluvlastnictví ve svých důsledcích znamená pro spoluvlastníka, jehož spoluvlastnický podíl je přikázán ostatním spoluvlastníkům, nucené odejmutí vlastnického práva, jež musí splňovat ústavní podmínky stanovené článkem 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Mezi tyto podmínky patří i povinnost poskytnutí náhrady“ [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1994, sp. zn. III. ÚS 102/94 (dostupný na https://nalus.usoud.cz)].

S ohledem na výše citované judikatorní závěry Ústavního soudu by se tedy jednalo o přístup, jenž by byl v rozporu s právem na spravedlivý proces i s ochranou vlastnického práva, pokud by bylo možné formou mezitímního rozsudku pravomocně zbavit spoluvlastníka (či více spoluvlastníků) vlastnického práva k jeho podílu na společné věci bez současného stanovení povinnosti k zaplacení vypořádacího podílu, neboť by se jednalo o zbavení vlastnického práva de facto bez náhrady. Nejen na zaplacení vypořádacího podílu za pozbytí vlastnického práva, ale vůbec na samotné určení jeho výše, by tak spoluvlastník byl nucen čekat často dlouhé období, než by soud o výši vypořádacího podílu pravomocně rozhodl. Naopak spoluvlastník, kterému by byla věc mezitímním rozsudkem přikázána do jeho výlučného vlastnictví, by měl ihned možnost s dříve společnou věcí neomezeně nakládat a mít z ní užitek, aniž by mu prozatím byla uložena jakákoliv povinnost zaplatit ostatním spoluvlastníkům, kteří o své vlastnické právo již přišli, přiměřenou náhradu. Takovýto postup by byl zjevně nespravedlivý vůči spoluvlastníkům, kteří pozbyli své vlastnické právo, a naopak nepřiměřeně a neodůvodněně zvýhodňující spoluvlastníka, který společnou věc získal do svého výlučného vlastnictví.

Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že jestliže v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo zrušeno a vypořádáno podílové spoluvlastnictví, odvolací soud zruší pouze výrok o stanovení přiměřené náhrady ze spoluvlastnictví vylučovanému spoluvlastníku a jen v tomto rozsahu věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení, postupuje vadně [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 629/2004 (dostupný na www.nsoud.cz)], a napadené rozhodnutí proto nemůže v dovolacím přezkumu obstát. Uvedené procesní závěry jsou v dané věci použitelné i v situaci, kdy zrušení a vypořádání spoluvlastnictví neprovedl soud prvního stupně, ale provedl ho až sám odvolací soud, který soudu prvního stupně vrátil věc k rozhodnutí o výši přiměřené náhrady (a o náhradě nákladů řízení), neboť podstata dané otázky zůstává i v této situaci zcela shodná.

K této vadě pak dovolací soud mohl z úřední povinnosti přihlédnout, neboť jak bude uvedeno dále, je dovolání přípustné a důvodné pro řešení otázky hmotného práva.

Žalovaný v dovolání dále, mimo jiné, pokládá otázku, zda lze rozhodnout o zrušení spoluvlastnictví a přikázání věci do výlučného vlastnictví účastníka bez výslovného návrhu tohoto účastníka, aby mu byla věc přikázána; s přikázáním členského podílu do svého výlučného vlastnictví výslovně nesouhlasí. Namítá nesprávnost postupu odvolacího soudu, který opomněl zjistit finanční situaci žalovaného, který v pozici starobního důchodce nebude mít dostatečné prostředky na to, aby vypořádací podíl žalobkyni uhradil.

Tato námitka zakládá přípustnost dovolání a je i důvodná, neboť se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné již proto, že společná věc byla přikázána do výlučného vlastnictví žalobce, který nejenže přikázání věci do svého výlučného vlastnictví v průběhu řízení nenavrhoval, ale navíc výslovně vyjádřil svůj nesouhlas s tímto způsobem vypořádání. Odhlédne-li dovolací soud od skutečnosti, že zájem či souhlas spoluvlastníka s přikázáním věci do jeho výlučného vlastnictví je podmínkou zvolení tohoto způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví vyplývající přímo z dikce zákona [srovnej § 1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.)], jedná se rovněž o podmínku, jejíž splnění výslovně vyžaduje i ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016 (obě rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz)]. Argumentace žalovaného v průběhu řízení před soudy obou stupňů a nyní i před soudem dovolacím byla založena na jeho přesvědčení o tom, že je výlučným vlastníkem předmětného členského podílu, tudíž jím hodlal zůstat i nadále. Z uvedeného však nelze v žádném případě dovozovat konkludentní souhlas či konkludentní projevení zájmu o přikázání členského podílu do výlučného vlastnictví žalovaného za náhradu v případě, že by soud rušil a vypořádával podílové spoluvlastnictví účastníků, jestliže se žalovaný po celou dobu (byť s ohledem na skutkové závěry obou soudů nesprávně) domníval, že žádné podílové spoluvlastnictví k členskému podílu nikdy nevzniklo.

S uvedeným souvisí také další z podmínek volby způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví přikázáním věci do výlučného vlastnictví některého ze spoluvlastníků, a sice posouzení jeho schopnosti zaplatit zbylým spoluvlastníkům vypořádací podíl ve stanovené výši; nejedná se přitom jen o posouzení schopnosti vůbec vypořádací podíl zaplatit, ale také schopnosti zaplatit jej včas [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1604/2005, ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, nebo ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1871/2018 (všechna dostupná na www.nsoud.cz); shodně též již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 687/04 (dostupný na https://nalus.usoud.cz)]. Bez zkoumání finanční situace spoluvlastníka, jemuž má být věc přikázána do výlučného vlastnictví, by nebylo zaručeno, že se ostatním spoluvlastníkům skutečně dostane majetkové hodnoty odpovídající hodnotě jejich spoluvlastnických podílů, a naopak by mohlo dojít k tomu, že by spoluvlastník, jemuž byla přisouzena náhrada za jeho podíl, při nesolventnosti spoluvlastníka, který se stal výlučným vlastníkem, musel náhradu vymáhat exekučně, a to ještě ne vždy úspěšně [srovnej již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Tyto závěry potvrzuje taktéž další rozhodnutí dovolacího soudu, které hledisko solventnosti spoluvlastníka v návaznosti na svou rozhodovací praxi i judikaturu Ústavního soudu označil jednak za podmínku samotného přikázání věci do výlučného vlastnictví tohoto spoluvlastníka, a jednak také za jednu z okolností, k níž je nutné přihlížet při posouzení toho, kterému ze spoluvlastníků má být věc přikázána [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3073/2013 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Judikatura Ústavního soudu pak přikládá zkoumání podmínky solventnosti spoluvlastníka, jemuž má být věc přikázána do výlučného vlastnictví, význam natolik zásadní, že nedostatečné důkazní posouzení této podmínky považuje za porušení práva na spravedlivý proces [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 494/03 (dostupný na https://nalus.usoud.cz)]. V rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014, publikovaném pod č. 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek soud vysvětlil, že podmínka pro vypořádání spoluvlastnictví prodejem věci ve veřejné dražbě podle § 1147 věty druhé o. z. je splněna i tehdy, má-li podílový spoluvlastník sice zájem získat věc do svého výlučného vlastnictví, ale nemá finanční prostředky k zaplacení vypořádacího podílu.

Pokud tedy žalovaný namítá, že o přikázání členského podílu do svého výlučného vlastnictví zájem neměl, protože by jako starobní důchodce nebyl schopen uhradit žalobkyni vypořádací podíl, měl se odvolací soud těmito skutečnostmi zabývat. Odvolací soud nemohl rozhodnout o vypořádání podílového spoluvlastnictví k členskému podílu přikázáním do výlučného vlastnictví žalovaného, aniž by po vzoru výše citované judikatury zkoumal splnění podmínky solventnosti žalovaného ve vztahu k – doposud nestanovené – výši vypořádacího podílu. To platí v daném případě o to více, že vůbec neměl podklady pro určení alespoň přibližné výše přiměřené náhrady, neboť soud prvního stupně se vzhledem k zamítnutí žaloby touto otázkou vůbec nemohl zabývat, a dále tím spíše, pokud žalovaný ani neprojevil zájem o přikázání členského podílu do svého výlučného vlastnictví a odvolací soud tuto okolnost jakožto zákonný předpoklad daného způsobu vypořádání ve smyslu § 1147 o. z. nezkoumal.

S ohledem na výše uvedené závěry dovolacímu soudu nezbylo než napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Co se týče dalších námitek obsažených v dovolání žalovaného, dovolací soud se jimi, s ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu z výše uvedených důvodů podrobně nezabýval, a to především proto, že k nim zcela absentuje řádné vymezení přípustnosti dovolání, nicméně pouze pro úplnost ve stručnosti uvádí následující.

Ve vztahu k v dovolání předkládané otázce určení rozhodného okamžiku vzniku společného členství manželů v družstvu dovolací soud podotýká, že mu především není zřejmé, k řešení jaké konkrétní právní otázky má tato dovolací námitka směřovat.

Má-li mít snad vazbu na okamžik splacení členského podílu, k čemuž se váže převážná část dovolání s argumentací žalovaného, nejde pak o polemiku s právním posouzením věci, ale o nepřípustné zpochybňování skutkového stavu věci, kdy dovolatel na odlišných skutkových základech formuluje – oproti odvolacímu soudu – odlišné právní závěry. Co se týče polemiky žalovaného se závěry odvolacího soudu ve vztahu k okamžiku splacení celkové částky členského podílu, anebo předkládané otázky, zda k prokázání rozhodného okamžiku splacení členského podílu postačí prosté kopie listin, dovolací soud podotýká, že se jedná jednak o skutkové závěry a jednak o volné hodnocení důkazů odvolacím soudem, kteréžto otázky dovolacímu soudu v dovolacím řízení přezkoumávat nepřísluší (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).

Ohledně v dovolání prezentovaného nesouhlasu žalovaného s tzv. širším výkladem ustanovení § 175 odst. 3 obč. zák. odvolacím soudem a předkládané otázky, zda toto ustanovení míří pouze na případy, kdy se manželé rozešli nebo jeden z nich trvale opustil společnou domácnost, či zda lze toto ustanovení použít i na situace, kdy manželé po sňatku žijí odděleně a teprve řeší bytovou situaci, dovolací soud odkazuje na výklad odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí, se kterým se plně ztotožňuje; i zde ostatně zcela schází vymezení přípustnosti dovolání. Z prosté logiky věci nicméně nelze situaci účastníků před uzavřením manželství zpětně posuzovat tak, že se nejednalo o trvalé soužití manželů jen proto, že prozatím nesdíleli společnou domácnost. Argumentaci žalovaného v tomto směru dovolací soud považuje za zcela účelovou s jediným úmyslem, a to připravit žalobkyni o její nárok na vypořádací podíl ze společného členského podílu v družstvu spojeného s právem užívání družstevního bytu, který nabyli již za trvání manželství a v němž poté po dobu téměř 30 let společně žili. Úvahu odvolacího soudu o trvalém žití či nežití by dovolací soud mohl ostatně zpochybnit v dovolacím řízení pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti, o kterou se v žádném případě nejedná. Ostatně i zde je základem polemiky nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, na kterých odvolací soud své závěry založil.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.

V dalším řízení se bude odvolací soud zabývat zejména zájmem některého z účastníků o přikázání členského podílu do jeho výlučného vlastnictví a s tím i posouzením, zda bude v takovém případě splněna podmínka solventnosti tohoto účastníka, a to ve vztahu k výši vypořádacího podílu, která bude v rámci řízení před odvolacím soudem současně také předmětem zjištění. Nebude-li mít žádný z účastníků o přikázání členského podílu do svého výlučného vlastnictví zájem, anebo bude-li zájem mít, ale nebudou u něj splněny předpoklady pro zaplacení přiměřené náhrady, rozhodne odvolací soud v souladu s § 1147 o. z. o prodeji věci ve veřejné dražbě a následném rozdělení výtěžku mezi účastníky.

Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů