// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 31.03.2020

Výše soudního poplatku v případě objektivní kumulace nároků

Zákon o soudních poplatcích výslovně neupravuje způsob stanovení výše soudního poplatku v případě objektivní kumulace nároků, vztahují-li se na tyto nároky shodné pevné (tj. nikoliv procentní) sazby poplatku. Nejvyšší soud má za to, že je nutno postupovat analogicky podle ustanovení § 6a odst. 2 ZoSP a soudní poplatky, stanovené za jednotlivé uplatněné nároky shodnou pevnou sazbou, sčítat.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2626/2019, ze dne 22. 1. 2020

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
6a odst. 2 zák. č. 549/1991 Sb.
§ 4 odst. 1 písm. a) zák. č. 549/1991 Sb.

Kategorie: náklady řízení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Každý z žalobců se společně podanou žalobou domáhal zaplacení částky 344 036,71 Kč s příslušenstvím, jež se skládala z částky 52 032,71 Kč s příslušenstvím jako náhrady nákladů obhajoby, částky 42 004 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení a částky 250 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 28. 11. 2018, č. j. 26 C 241/2018-21, žalobce vyzval, aby každý z nich zaplatil za podanou žalobu soudní poplatek ve výši 6 000 Kč. Žalobci proti této výzvě vznesli námitky, neboť se domnívají, že soudní poplatek by měl činit 2 000 Kč za žalobu. Následně byl v uvedené věci na účet soudu zaplacen soudní poplatek ve výši 6 000 Kč, přičemž v podání ze dne 7. 1. 2019 na dotaz soudu, který z žalobců soudní poplatek zaplatil, společně uvedli, že soudní poplatek v uvedené výši 6 000 Kč zaplatili „dohromady a společně“.

3. Soud prvního stupně usnesením ze dne 27. 2. 2019, č. j. 26 C 241/2018-30, zamítl námitky žalobců proti usnesení ze dne 28. 11. 2018, č. j. 26 C 241/2018-21 (výrok I), zastavil řízení (výrok II), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a žalobcům vrátil zaplacený soudní poplatek ve výši 6 000 Kč (výrok IV).

4. Své rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil tím, že poplatková povinnost podle položky 8a přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., dále jen „Sazebník“, ve výši 2 000 Kč vzniká každému ze žalobců za každý uplatněný nárok samostatně. Došlo-li ke spojení dvou žalob, přičemž každý z žalobců se domáhá tří nároků, obě žaloby musí být zpoplatněny samostatně, a to každá soudním poplatkem v celkové výši 6 000 Kč. Žalobci však dle svého vyjádření zaplatili soudní poplatek společně ve výši 6 000 Kč, a výzvě soudu tak nevyhověl ani jeden z nich.

5. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením rozhodl, že usnesení soudu prvního stupně se v napadených výrocích II, III a IV potvrzuje (výrok I napadeného rozhodnutí) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozhodnutí).

6. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí zcela ztotožnil s právním hodnocením věci soudem prvního stupně a zdůraznil, že v případě kumulace více nároků se samostatným skutkovým základem je třeba vybírat soudní poplatek za každý takto žalovaný nárok.


II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Usnesení odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním.

8. Dovolání je dle žalobců přípustné pro řešení otázky stanovení výše soudního poplatku za žalobu o přiznání nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v případě kumulace nároků, která dovolacím soudem dosud nebyla řešena. Odvolací soud tuto otázku dle žalobců vyřešil nesprávně, když dospěl k závěru, že v případě kumulace nároků vzniká poplatková povinnost každému žalobci zvlášť za každý žalobou uplatněný nárok. Tímto postupem bylo podle žalobců zároveň zasaženo do jejich práva na přístup k soudům.

9. Dovolatelé dále namítají, že odvolacím soudem bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces rovněž tím, že tento napadené rozhodnutí nedostatečně odůvodnil.

10. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.


III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání žalobců bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.


IV. Přípustnost dovolání

13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

15. Dovolání je přípustné pro řešení otázky stanovení výše soudního poplatku za podanou žalobu, kterou žalobci uplatňují více nároků (objektivní kumulace) vycházejících ze zákona č. 82/1998 Sb., neboť tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.


V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

16. Dovolání není důvodné.
17. Ustanovení § 6a odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, dále jen „ZoSP“, stanoví, že jsou-li pro řízení podle jeho předmětu v sazebníku rozdílné sazby poplatku, poplatky podle těchto sazeb se sčítají.

18. Dle § 9 odst. 1 ZoSP, nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.

19. Podle položky č. 8a Sazebníku za návrh na zahájení řízení o náhradě škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem, vzniká poplatková povinnost ve výši 2000 Kč.

20. Zákon o soudních poplatcích výslovně neupravuje způsob stanovení výše soudního poplatku v případě objektivní kumulace nároků, vztahují-li se na tyto nároky shodné pevné (tj. nikoliv procentní) sazby poplatku. Nejvyšší soud má za to, že je nutno postupovat analogicky podle ustanovení § 6a odst. 2 ZoSP a soudní poplatky, stanovené za jednotlivé uplatněné nároky shodnou pevnou sazbou, sčítat. Stejný názor zastává rovněž komentářová literatura, jež uvádí, že „je nutno dovodit, že v případě kumulace nároků, pro něž jsou stanoveny shodné pevné sazby, se poplatky určené podle těchto sazeb rovněž sčítají.“ (srov. WALTR, Robert. Zákon o soudních poplatcích. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 19). Ústavní soud uvedený závěr aproboval z hlediska ústavní konformity i v konkrétních poměrech objektivní kumulace nároků vycházejících ze zákona č. 82/1998 Sb. (viz bod 14 odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. III. ÚS 634/19). Nelze tak přisvědčit ani tvrzení žalobců, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jejich práva na přístup k soudům.

21. Z výše uvedeného vyplývá, že pokud odvolací soud hodnotil postup soudu prvního stupně, jímž tento vyměřil každému z žalobců (za každým z nich uplatněné tři nároky) soudní poplatek ve výši 6 000 Kč a po jeho nezaplacení v plné výši řízení zastavil, jako souladný se zákonem, je jeho právní posouzení správné.

22. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však žádnou takovou vadu řízení neshledal.

23. Vadou řízení není ani dovoláním tvrzené nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí. Odvolací soud svůj právní názor v napadeném rozhodnutí dle Nejvyššího soudu odůvodnil zcela dostatečně, a to včetně poukazu na starší (avšak relevantní) judikaturu (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2000, sp. zn. 6 A 63/99). Nejvyšší soud nadto již v minulosti uvedl, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, nejedná se o vadu řízení, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatelů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což v posuzovaném případě nepochybně nebyly.

VI. Závěr

24. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobců podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

25. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci, jejichž dovolání bylo zamítnuto, nemají na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů