// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 16.03.2020
Postižitelnost pohledávky povinného na náhradu nemajetkové újmy v exekuci
Pohledávka povinného na náhradu nemajetkové újmy je postižitelná v rámci výkonu rozhodnutí (exekuce).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3624/2019, ze dne 3. 12. 2019
Dotčené předpisy:
§ 321 o. s. ř.
§ 322 o. s. ř.
§ 323 o. s. ř.
Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Krajský soud v Praze k odvolání povinného usnesením ze dne 30. 4. 2019, č. j. 19 Co 94/2019-76, potvrdil usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 5. 3. 2019, č. j. 9 EXE 2711/2018-63, kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinného na částečné zastavení exekuce, týkající se způsobu jejího provedení přikázáním jiné peněžité pohledávky z titulu vymoženého plnění v rámci exekučního řízení vedeného u Exekutorského úřadu Přerov pod sp. zn. 203 Ex 43484/17, o kterém rozhodla soudní exekutorka JUDr. A. B., Ph.D., Exekutorský úřad B., exekučním příkazem ze dne 14. 9. 2018, č. j. 006 EX 1277/18-41. Odvolací soud zjistil, že v projednávané věci byl mimo jiné vydán exekuční příkaz soudní exekutorkou ze dne 14. 9. 2018, č. j. 006 EX 1277/18-41, k provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky vůči dlužníku povinného Exekutorskému úřadu Přerov, JUDr. L. J., konkrétně pohledávky z titulu vymoženého plnění v rámci exekučního řízení vedeného pod sp. zn. 203 EX 43484/17, která byla povinnému přiznána rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 5. 6. 2017, č. j. 8 T 6/2017-364, kterým byla Ch. S. uložena povinnost zaplatit povinnému náhradu škody 21 530 Kč a náhradu nemajetkové újmy 600 000 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že není dán důvod pro zastavení exekuce, neboť vymáhaná pohledávka není pohledávkou vyloučenou z výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 321 a násl. občanského soudního řádu. Pohledávka se sice podle § 489 ve spojení s § 496 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. z.“, pokládá za movitou nehmotnou věc, avšak občanský soudní řád i zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „ex. řád“, které vymezují zákonný rámec způsobu postihu majetku povinné osoby, nadále rozlišují a rozdílně upravují způsob postižení pohledávek povinného a prodej movitých a nemovitých věcí. Exekuční příkaz v projednávané věci není exekučním příkazem vydaným podle ustanovení § 321 a 322 občanského soudního řádu, ale jde o exekuční příkaz vydaný podle § 312 občanského soudního řádu a § 63 a násl. ex. řádu, tedy přikázáním jiné peněžité pohledávky. Z ustanovení § 317 a násl. občanského soudního řádu se nepodává, že by pohledávka z titulu náhrady za nemajetkovou újmu spadala pod taxativně vymezený okruh pohledávek, které nepodléhají výkonu rozhodnutí. Zvolený způsob exekuce není možné hodnotit jako rozporný s dobrými mravy, když povinný, vůči němuž je evidováno 27 exekucí, svou v projednávané věci vymáhanou povinnost dobrovolně nesplnil, ač některé exekuční tituly byly vydány již v roce 2010.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že v projednávané věci je postižena jeho pohledávka z titulu náhrady nemajetkové újmy, jejíž postižení v rámci výkonu rozhodnutí je v rozporu s dobrými mravy. Z tohoto důvodu má být z výkonu rozhodnutí vyloučena ve smyslu ustanovení § 322 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť právo na náhradu nemajetkové újmy je právem ryze osobního charakteru, které je svou povahou úzce spjato s osobou povinného a jeho primárním účelem je především odčinění vzniklých duševních útrap povinnému a napravení či alespoň zmírnění nemajetkové újmy. Povinný přitom nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pohledávka na náhradu nemajetkové újmy není věcí, a proto se její vyloučení z výkonu rozhodnutí neřídí ustanovením § 321 a násl. občanského soudního řádu, neboť pohledávka je podle ustanovení § 489 ve spojení s § 496 odst. 2 o. z. za věc považována. S odkazem na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2017, č. j. 1 VSPH 2405/2016-B-46, dovozuje, že exekuční postih předmětné pohledávky by byl v rozporu s účelem přiznané nemajetkové újmy a rovněž v rozporu s dobrými mravy, proto by její postižení v rámci výkonu rozhodnutí nemělo být přípustné podle ustanovení § 322 odst. 1 občanského soudního řádu a exekuce by měla být v tomto rozsahu zastavena podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Povinný dále odkazuje na novelizaci ustanovení § 412 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), dále též jen „ins. zák.“, který postižení plnění z titulu práva na náhradu majetkové a nemajetkové újmy v rámci insolvenčního řízení výslovně vylučuje a dovozuje, že tento závěr je „plně aplikovatelný i na řízení exekuční“, když do majetkové podstaty podle ustanovení § 207 odst. 1 ins. zák. nepatří majetek, který nelze postihnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud „exekuci zastavil“, případně aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel ve svém dovolání rovněž navrhl odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále též jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené usnesení závisí na vyřešení otázky procesního práva [zda je v rámci výkonu rozhodnutí (exekuce) postižitelná pohledávka povinného na náhradu nemajetkové újmy], která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, přezkoumal dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání povinného není opodstatněné.
Podle ustanovení § 321 o. s. ř. výkonem rozhodnutí nemohou být postiženy věci, jejichž prodej je podle zvláštních předpisů zakázán, nebo které podle zvláštních předpisů výkonu rozhodnutí nepodléhají.
Podle ustanovení § 322 odst. 1 o. s. ř. z věcí, které jsou ve vlastnictví povinného nebo ve společném jmění povinného a jeho manžela, se nemůže týkat výkon rozhodnutí těch, které povinný nezbytně potřebuje k uspokojování hmotných potřeb svých a své rodiny nebo k plnění svých pracovních úkolů, jakož i jiných věcí, jejichž prodej by byl v rozporu s dobrými mravy a jejichž počet a hodnota odpovídá obvyklým majetkovým poměrům.
Dovolateli lze přisvědčit, ustanovení § 321 a § 322 o. s. ř. obsahují výčet věcí, které nepodléhají výkonu rozhodnutí (exekuci). Je však třeba zdůraznit, že pohledávka ve smyslu exekučního (procesního) práva je zvláštní majetkovou hodnotou, neboť možnosti a limity jejího postižení jsou upraveny specifickým způsobem (srov. ustanovení § 303 a násl. o. s. ř.). Argumentace povinného, že pohledávka je ve smyslu hmotného práva považována za věc, neobstojí, neboť v procesním právu má pohledávka svůj vlastní režim postižení, který je odlišný od postižení „movitých věcí“ ve smyslu § 321 a násl. o. s. ř. Výkonem rozhodnutí prodejem movitých věcí totiž mohou být postiženy movité věci s výjimkou věcí postihovaných podle části šesté hlav druhé až čtvrté (srov. ustanovení § 323 odst. 1 věta prvá o. s. ř.)., ustanovení § 321 a násl. o. s. ř. je proto možné (a nutné) zohlednit pouze v případě výkonu rozhodnutí (exekuci) prodejem movitých a nemovitých věcí a nikoliv v rámci výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením pohledávky.
Skutečnost, že exekuční (procesní) právo přistupuje k pohledávce jako ke zvláštní majetkové hodnotě, což má za následek, že se v posuzovaném případě neaplikuje ustanovení § 322 o. s. ř., není sama o sobě nespravedlivá; je věcí zákonodárce, aby konkrétním způsobem stanoveným zákonem ustavil rovnováhu mezi zájmy oprávněného a povinného. To, že peněžitá pohledávka přiměřeného zadostiučinění je exekučně postižitelná, neboť to ustanovení § 317 a násl. o. s. ř., nevychyluje nerovnováhu mezi zájmy oprávněného a povinného směrem, který je z pohledu „dobrých mravů“ zjevně neakceptovatelný. Peněžité pohledávky (na rozdíl např. od snubního prstenu apod.) totiž slouží svojí podstatou jako prostředek k získání jiné hodnoty bez ohledu na to, jaký je důvod jejich vzniku. Zájem povinného, aby exekučně nebyly postižitelné peněžité pohledávky nad únosnou míru, je dostatečně chráněn ustanovením § 317 a násl. o. s. ř.
Pro účely exekuce nelze argumentovat ani ustanovením § 207 ins. zák., neboť exekuční právo neobsahuje žádnou normu, jež by sdělovala, že exekuční titul nelze uspokojit přikázáním pohledávky povinného podle § 2959 o. z., když tato pohledávka není obsažena v taxativním výčtu nepostižitelných pohledávek v ustanoveních §§ 317 až 319 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání povinného podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
Dovolatel v dovolání navrhuje odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadaného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že lze akceptovat takový postup, kdy o návrhu na odklad vykonatelnosti Nejvyšší soud rozhodne spolu s dovoláním, aniž by se zabýval důvody, pro které je jeho vydání navrhováno, to však za předpokladu, že se tak stane ve lhůtě přiměřené pro samotné rozhodnutí o návrhu na odložení výkonu rozhodnutí. Stejně tak nelze nic namítat proti tomu, kdy Nejvyšší soud ve stejné lhůtě projedná dovolání meritorně. Vzhledem k tomu, že dovolací soud o dovolání povinného rozhodl neprodleně (tedy v Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě), nezabýval se návrhem povinného na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Výrok o návrhu na odklad vykonatelnosti je totiž ve vztahu k výroku, jímž se dovolací řízení končí zamítnutím dovolání, výrokem akcesorickým (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Autor: -mha-