// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 12.03.2020
Sankce neplatnosti v důsledku porušení speciálního inhibitoria
Nejvyšší soud v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 47/2013 v souvislosti se zpětným posouzením kupní smlouvy sjednané v rozporu se speciálním inhibitoriem uzavřel, že jestliže v době, kdy měly nastat obligační účinky kupní smlouvy, kterou povinný a jeho manželka převedli na třetí osobu nemovitosti ve společném jmění manželů, bylo v právní moci usnesení o nařízení exekuce, soudní exekutor ani oprávněný nebyli v žádném ohledu účastníky kupní smlouvy nebo osobami, jež by převod odsouhlasily, a oprávněným vymáhaná pohledávka nebyla uspokojena, je kupní smlouva absolutně neplatná pro porušení speciálního inhibitoria ve smyslu § 47 odst. 4 exekučního řádu ve znění do 31. 7. 2013 (později viz § 47 odst. 5 ev. 6 e. ř.). Uvedený závěr se týkal porušení speciálního inhibitoria, avšak vztahoval se k odlišným skutkovým okolnostem než v posuzované věci; platnost kupní smlouvy zpochybnil insolvenční správce v následně zahájeném insolvenčním řízení (ovládaném odlišnými principy než je tomu u exekučního řízení), přičemž tomu předcházející exekuce sice skončila vymožením (uspokojením vymáhané pohledávky), avšak nikoli z kupní ceny předmětné kupní smlouvy (jinými slovy oprávněný z realizace věci stižené speciálním inhibitoriem žádný prospěch neměl).
V nyní projednávané věci bylo zjištěno, že povinný použil kupní cenu k úhradě vymáhané pohledávky včetně nákladů exekučního řízení a že exekuce proto skončila vymožením. Za dané situace nelze považovat kupní smlouvu uzavřenou v rozporu se speciálním inhibitoriem za neplatnou, neboť právě v důsledku jejího sjednání byl naplněn účel exekuce, když v té době nebylo proti povinnému zahájeno žádné jiné exekuční řízení. Nelze rovněž přehlédnout, že na rozdíl od řízení insolvenčního exekuční řízení je ovládáno zásadou priority, tedy že uspokojení pohledávky se domůže nejspíše ten, kdo získá exekuční titul a s podáním exekučního návrhu neotálí. Právní posouzení odvolacího soudu, podle něhož žalobce vlastnické právo k vozidlu z kupní smlouvy nenabyl (a proto lze vozidlo postihnout v následně zahájené exekuci), tedy není správné.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1503/2019, ze dne 4. 12. 2019
Dotčené předpisy: § 47 odst. 6 zák. č. 120/2001 Sb.
Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 20. 2. 2018, č. j. 14 C 348/2016-65, jímž okresní soud zamítl žalobu na vyloučení blíže označeného motorového vozidla z exekuce oprávněné L. K. proti povinnému L. K., vedené soudním exekutorem JUDr. P. K., Exekutorský úřad Brno-venkov, pod sp. zn. 137 EX 26678/16, a jímž rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud uvedl, že uzavření kupní smlouvy dne 7. 3. 2016 mezi žalobcem a povinným L. K., na základě níž měl žalobce nabýt vlastnické právo k osobnímu automobilu, představuje nakládání s majetkem, které bylo povinnému soudním exekutorem JUDr. T. V. pod sp. zn. 103 EX 3225/16 zakázáno. Exekutor vyhotovil dne 1. 2. 2016 protokol o soupisu movitých věcí povinného, do nějž zařadil předmětné vozidlo, a listinu povinný převzal 5. 2. 2016. Přestože byl poučen, že nesmí po doručení vyrozumění o zahájení exekuce nakládat se svým majetkem obecně a výslovně s majetkem, který byl předmětem soupisu (§ 44a odst. 1 a § 47 odst. 6 exekučního řádu), uzavřel dne 7. 3. 2016 kupní smlouvu se žalobcem ohledně předmětného vozidla za kupní cenu 495 000 Kč. Téhož dne povinný složil ve prospěch exekutorského úřadu částku 438 997 Kč, u níž jako původ uvedl „získaný úvěr nebo půjčka“. Protože pohledávka byla včetně nákladů exekuce a nákladů oprávněného zcela vymožena, exekutorský úřad usnesením ze dne 14. 3. 2016, č. j. 103 EX 3225/16-45, exekuční příkaz zrušil. Žalobce tudíž nenabyl vlastnické právo k vozidlu z kupní smlouvy, neboť povinný nebyl oprávněn s vozidlem nakládat, věděl-li nejpozději od 5. 2. 2016 o exekuci vedené JUDr. V. pod sp. zn. 103 EX 3225/16. Je lhostejné, že z kupní ceny zaplatil zbytek vymáhané pohledávky a náklady exekučního řízení sp. zn. 103 EX 3225/16.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Namítá, že odvolací soud řešil otázku uplatnění generálního inhibitoria v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, tj. bez ohledu na stav exekučního řízení, vedeného pod sp. zn. 203 EX 3225/16, a též nesprávně posoudil meze uplatnění speciálního inhibitoria, jelikož nevzal ohled na účel exekučního řízení, přičemž tato otázka dosud nebyla dovolacím soudem řešena. Soud nesprávně dovodil absolutní neplatnost uzavřené kupní smlouvy k osobnímu automobilu pro rozpor se zákonem (porušení inhibitoria). Dovolatel trvá na tom, že k uzavření kupní smlouvy a k převodu vlastnického práva k automobilu došlo až poté, co povinný K. veškeré své závazky vůči věřitelům uspokojovaným v exekuci pod sp. zn. 203 EX 3225/2016 (tj. oprávněná a pověřený soudní exekutor) v celé výši splatil. Závěr soudu o povaze peněžních prostředků použitých dlužníkem k doplacení jeho dluhu však není správný, na peníze nelze nahlížet jako na kupní cenu, peníze měly povahu jistoty zúčtovatelné oproti kupní ceně v případě uskutečnění koupě či vratné v případě jejího neuskutečnění, samotná oferta není porušením generálního ani speciálního inhibitoria – viz 30 Cdo 4582/2014. Vyrozumění o zahájení další exekuce bylo dlužníkovi doručeno až 14. 3. 2016. Smyslem a účelem inhibitoria je ochrana práv věřitelů, k uspokojení jejichž pohledávek je exekuce vedena, před takovým jednáním dlužníka, které by mohlo vést ke znemožnění, ztížení či ohrožení uspokojení jejich pohledávek. Jestliže oprávněný a přihlášení věřitelé uspějí se svým nárokem bez zřetele k tomu, že povinný s částí svého majetku nakládal v rozporu s generálním inhibitoriem, není důvod dovozovat i poté absolutní neplatnost takového právního úkonu povinného (k tomu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2613/2011, 31 Cdo 4545/2008, 29 ICdo 47/2013, 21 Cdo 1840/2013). Podobně je třeba řešit porušení speciálního inhibitoria. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání je přípustné v otázce, zda se u kupní smlouvy uzavřené dne 7. 3. 2016 mezi žalobcem a povinným L. K. prosadí sankce neplatnosti v důsledku porušení speciálního inhibitoria, spočívajícího v zákazu nakládat s vozidlem zahrnutým do soupisu movitých věcí povinného ze dne 5. 2. 2016, ačkoli povinný zcela splnil exekucí vymáhaný dluh včetně nákladů exekuce a nákladů oprávněné. Tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu v daných souvislostech řešena.
Podle § 44a odst. 1 e. ř. nerozhodl-li exekutor podle § 44 odst. 4 jinak, nesmí povinný po doručení vyrozumění nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní a provozní činnosti, uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku. Právní jednání, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatné. Právní jednání se však považuje za platné, pokud námitku neplatnosti nevznese exekutor, oprávněný, nebo přihlášený věřitel, aby zajistili uspokojení vymáhané pohledávky. Právní účinky vznesení námitky neplatnosti nastávají od účinnosti právního jednání, dojde-li exekuční příkaz nebo jiný projev vůle exekutora, oprávněného, nebo přihlášeného věřitele všem účastníkům právního jednání, k němuž exekutor, oprávněný nebo přihlášený věřitel vznesl námitku neplatnosti.
Podle § 47 odst. 6 e. ř. majetek, který je postižen exekučním příkazem, nesmí povinný převést na jiného, zatížit ho nebo s ním jinak nakládat. Právní jednání, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatné.
Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uveřejněném pod číslem 84/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jímž se odchýlil od závěrů přijatých ve svém usnesení sp. zn. 29 Odo 1070/2006, zdůraznil, že generální inhibitorium slouží k ochraně oprávněného a přihlášených věřitelů, nikoliv však dalších osob či dokonce povinného, který tak může účinně zpochybnit své vlastní úkony v časově neomezené lhůtě. Nejvyšší soud v dané věci uzavřel, že důsledek absolutní neplatnosti právního úkonu povinného pro porušení generálního inhibitoria se neprosazuje doručením usnesení o nařízení exekuce povinnému bez dalšího, nýbrž (jen) ve spojení se stavem exekučního řízení. Není žádného důvodu se domnívat, že by sankcí absolutní neplatnosti měly být postiženy dispozice povinného s majetkem podléhajícím účinkům nařízené exekuce, jestliže usnesení o nařízení exekuce (vůbec) nenabylo právní moci (např. proto, že oprávněný vzal po nepravomocném nařízení exekuce svůj návrh zpět nebo proto, že povinný uspěl s důvodným odvoláním proti usnesení o nařízení exekuce). Stejně tak platí, že není žádného důvodu pojit s příslušným úkonem povinného, porušujícím v době, kdy byl učiněn, generální inhibitorium, sankci absolutní neplatnosti i poté, co po pravomocném nařízení exekuce proběhne exekuce úspěšně (vymožením pohledávky oprávněného) způsobem nepostihujícím majetek, jehož se předmětný právní úkon týkal, nebo jestliže následně (i po porušení zákazu formulovaného generálním inhibitoriem) došlo k zastavení exekuce proto, že povinný po pravomocném nařízení exekuce uspokojil oprávněného mimo exekuci; jinak řečeno, dojde-li k zastavení exekuce, aniž byl exekucí postižen majetek, s nímž povinný nakládal v rozporu s generálním inhibitorem, považují se úkony, jimiž povinný s tímto majetkem nakládal za trvání exekuce, za platné. Je tomu tak proto, že tzv. generální inhibitorium slouží v mezích zahájeného exekučního řízení k ochraně oprávněného a přihlášených věřitelů a uplatní se tedy jen při prosazování této ochrany, je-li porušením zákazu zmařen účel exekuce na úkor osob zákazem chráněných. Tam, kde oprávněný, případně přihlášení věřitelé, se svým nárokem v exekuci uspěje bez zřetele k tomu, že povinný s částí svého majetku nakládal v rozporu s generálním inhibitoriem (pohledávka oprávněného, potažmo přihlášených věřitelů, je uspokojena z jiného exekucí postiženého majetku povinného), netřeba dovozovat i poté absolutní neplatnost takového právního úkonu povinného ve smyslu § 44 odst. 7 e. ř. (ve znění do 31. 10. 2009).
Shora uvedené závěry poté našly své uplatnění např. v usnesení ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 20 Cdo 2613/2011, v němž Nejvyšší soud uvedl, že uspěje-li oprávněný, případně přihlášení věřitelé, se svým nárokem v exekuci bez zřetele k tomu, že povinný s částí svého majetku nakládal v rozporu s generálním inhibitoriem (pohledávka oprávněného, potažmo přihlášených věřitelů, je uspokojena z jiného exekucí postiženého majetku povinného), není žádného důvodu dovozovat i poté absolutní neplatnost takového právního úkonu povinného ve smyslu § 44 odst. 7 e. ř. (ve znění do 31. 10. 2009).
Posléze Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2015, sen. zn. 29 ICdo 47/2013, uveřejněném pod číslem 87/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v souvislosti se zpětným posouzením kupní smlouvy sjednané v rozporu se speciálním inhibitoriem uzavřel, že jestliže v době, kdy měly nastat obligační účinky kupní smlouvy, kterou povinný a jeho manželka převedli na třetí osobu nemovitosti ve společném jmění manželů, bylo v právní moci usnesení o nařízení exekuce, soudní exekutor ani oprávněný nebyli v žádném ohledu účastníky kupní smlouvy nebo osobami, jež by převod odsouhlasily, a oprávněným vymáhaná pohledávka nebyla uspokojena, je kupní smlouva absolutně neplatná pro porušení speciálního inhibitoria ve smyslu § 47 odst. 4 exekučního řádu ve znění do 31. 7. 2013 (později viz § 47 odst. 5 ev. 6 e. ř.). Uvedený závěr se týkal porušení speciálního inhibitoria, avšak vztahoval se k odlišným skutkovým okolnostem; platnost kupní smlouvy zpochybnil insolvenční správce v následně zahájeném insolvenčním řízení (ovládaném odlišnými principy než je tomu u exekučního řízení), přičemž tomu předcházející exekuce sice skončila vymožením (uspokojením vymáhané pohledávky), avšak nikoli z kupní ceny předmětné kupní smlouvy (jinými slovy oprávněný z realizace věci stižené speciálním inhibitoriem žádný prospěch neměl).
V nyní projednávané věci bylo zjištěno, že povinný použil kupní cenu k úhradě vymáhané pohledávky včetně nákladů exekučního řízení a že exekuce proto skončila vymožením (viz usnesení soudního exekutora JUDr. T. V. ze dne 14. 3. 2016, č. j. 103 EX 3225/16-45). Za dané situace nelze považovat kupní smlouvu za neplatnou, jak uzavřel odvolací soud, neboť právě v důsledku jejího sjednání byl naplněn účel exekuce, když v té době, jak zatím vyplývá z obsahu spisu, nebylo proti povinnému zahájeno žádné jiné exekuční řízení. Nelze rovněž přehlédnout, že na rozdíl od řízení insolvenčního, pro něž platí zásady vyjádřené v § 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), exekuční řízení je ovládáno zásadou priority, tedy že uspokojení pohledávky se domůže nejspíše ten, kdo získá exekuční titul a s podáním exekučního návrhu neotálí. Právní posouzení odvolacího soudu, podle něhož žalobce vlastnické právo k vozidlu z kupní smlouvy nenabyl (a proto lze vozidlo postihnout v následně zahájené exekuci), tedy není správné.
Nejvyšší soud bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle ustanovení § 243e odst. 1, 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-